číslo jednací: R170/2007/01- 10931/2008/310-Rá
| Instance | II. |
|---|---|
| Věc | porušení § 3 odst. 1 ZOHS, rozhodnutí sdržení podnikatelů - sjezdu delegátů ČLK, který dne 8.11.2002 schválil Licenční řád ČLK, obsahující v ust. § 4 odst. 1 oprávnění komory vyjadřovat souhlas s umístěním lékárny |
| Účastníci |
|
| Typ správního řízení | Dohody |
| Výrok | rozklad zamítnut a napadené rozhodnutí potvrzeno |
| Rok | 2004 |
| Datum nabytí právní moci | 30. 6. 2008 |
| Související rozhodnutí | R048/2004 R048/2004-03428/2007/300 S125/2004-14671/2007/620 R170/2007/01- 10931/2008/310-Rá |
Rozhodnutí nabylo právní moci dne 30.6.2008 a stalo se vykonatelným dne 30.6.2008.
Č.j. R170/2007/01- 10931/2008/310-Rá V Brně dne 16. června 2008
V řízení o rozkladu, který proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č.j. S 125/2004-14671/2007/620 ze dne 10. 8. 2007 ve věci porušení § 3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů, podal účastník řízení – Česká lékárnická komora, se sídlem Praha 4, Poliklinika Budějovická, Antala Staška 80, IČ 40763021, právně zastoupená JUDr. Monikou Bakešovou, advokátkou se sídlem Roudnice nad Labem, Karlovo náměstí 72, jsem podle § 25a zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 90 odst. 5 a § 152 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, na návrh rozkladové komise
rozhodl takto:
Podaný rozklad z a m í t á m a rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č.j. S 125/2004-14671/2007/620 ze dne 10. 8. 2007 p o t v r z u j i.
Odůvodnění:
I. První rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
1. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále též „Úřad“ nebo „správní orgán prvního stupně“) vydal dne 15. 9. 2004 rozhodnutí č.j. S 125/04-5980/04-ORP (dále též „ první prvostupňové rozhodnutí“), kterým deklaroval, že účastník řízení, Česká lékárnická komora, se sídlem Praha 4, Poliklinika Budějovická, Antala Staška 80, IČ 40763021 (dále též „účastník řízení“ nebo „účastník“), tím, že sjezdem delegátů konaným dne 8. 11. 2002 schválil Licenční řád, obsahující v § 4 odst. 1 oprávnění vyjadřovat souhlas s umístěním lékárny, včetně případného odloučeného oddělení pro výdej léčiv a prostředků zdravotnické techniky, a souhlas s věcným, technickým a personálním vybavením lékárny pro rozsah poskytované lékárenské péče, porušil § 3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon“), neboť schválení § 4 odst. 1 Licenčního řádu sjezdem delegátů je zakázaným a neplatným rozhodnutím sdružení soutěžitelů, které vedlo k narušení hospodářské soutěže na trhu lékárnických služeb.
2. Ve druhé výrokové části prvního prvostupňového rozhodnutí správní orgán prvního stupně shora uvedené jednání účastníkovi řízení zakázal, zatímco třetí výrokovou částí předmětného rozhodnutí správní orgán prvního stupně uložil účastníkovi za výše uvedené porušení § 3 odst. 1 zákona podle § 22 odst. 2 téhož zákona pokutu ve výši 500.000,- Kč. Ve čtvrté výrokové části napadeného rozhodnutí bylo účastníkovi uloženo opatření k nápravě spočívající v povinnosti do 60 dnů po právní moci rozhodnutí vypustit z § 4 odst. 1 Licenčního řádu slova „vyjadřuje souhlas s umístěním lékárny, včetně případného odloučeného oddělení pro výdej léčiv a prostředků zdravotnické techniky, a souhlas s věcným, technickým a personálním vybavením lékárny“, doklady o splnění této povinnosti předložit Úřadu do 30 dnů od provedení změny, dále informovat členy účastníka řízení o prvostupňovém rozhodnutí do 15 dnů ode dne nabytí jeho právní moci a rovněž doklady o splnění této povinnosti předložit Úřadu do 30 dnů ode dne nabytí právní moci prvostupňového rozhodnutí.
II. První rozhodnutí o rozkladu
3. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal účastník řízení včas rozklad, ve kterém namítal zejména nesprávné zjištění skutkového stavu věci a rovněž nesprávné právní posouzení věci.
4. Dne 11. 10. 2005 vydal předseda Úřadu rozhodnutí č.j. R 48/2004 (dále též „první rozhodnutí o rozkladu“), kterým změnil výrokovou část I. prvního prvostupňového rozhodnutí v tom smyslu, že přijetí § 4 odst. 1 Licenčního řádu sjezdem delegátů účastníka konaným dne 8. 11. 2002 je podle § 3 odst. 1 zákona zakázaným a neplatným rozhodnutím sdružení soutěžitelů, neboť jeho aplikace mohla vést k narušení hospodářské soutěže na trhu lékárnických služeb.
5. Druhá výroková část prvního prvostupňového rozhodnutí byla prvním rozhodnutím o rozkladu změněna tak, že se účastníkovi řízení plnění § 4 odst. 1 Licenčního řádu způsobem narušujícím hospodářskou soutěž zakazuje.
6. Třetí výrokovou částí prvostupňového rozhodnutí byla potvrzena výše uložené pokuty, a čtvrtá výroková část prvostupňového rozhodnutí ukládající účastníkovi řízení opatření k nápravě byla zrušena.
7. Předseda Úřadu se tedy v prvním rozhodnutí o rozkladu ztotožnil se závěry orgánu prvního stupně do té míry, že účastník řízení porušil § 3 odst. 1 zákona, a to přijetím zakázaného a neplatného rozhodnutí sdružení soutěžitele, kterým bylo § 4 odst. 1 Licenčního řádu. Rozdílně od názoru správního orgánu prvního stupně však zhodnotil nežádoucí dopad předmětného jednání účastníka řízení na hospodářskou soutěž. Ten podle něj mělo nikoli samotné přijetí § 4 odst. 1 Licenčního řádu, nýbrž aplikace tohoto ustanovení v případech vydání rozhodnutí o zamítnutí žádostí o vydání osvědčení k výkonu funkce odborného zástupce Droxi lékáren společnosti The Drogerie představenstvem účastníka ze dne 27. srpna 2003 (odborné zástupkyni Mgr. Nebřenské) a ze dne 17. března 2004 (odborné zástupkyni Mgr. Košařové).
III. Rozsudek Krajského soudu v Brně
12. Proti prvnímu rozhodnutí o rozkladu podal účastník řízení včas žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále též „soud“ nebo „krajský soud“), o které soud rozhodl rozsudkem č.j. 31 Ca 164/2005-59 ze dne 25. 7. 2006. Tímto rozsudkem bylo první rozhodnutí o rozkladu zrušeno a věc byla správnímu orgánu prvního stupně vrácena k novému projednání.
13. Jako důvodnou shledal soud námitku účastníka řízení, podle které k narušení hospodářské soutěže nevedlo samotné přijetí Licenčního řádu dne 8. 11. 2002. Soud ve svém rozsudku uvedl, že rozhodnutí účastníka řízení přijmout text § 4 odst. 1 Licenčního řádu nelze připisovat protisoutěžní charakter ve smyslu § 3 odst. 1 zákona, neboť tento úkon sám o sobě postrádá prvek byť alespoň nepřímé snahy o unifikaci chování určitého okruhu soutěžitelů v souladu s rozhodnutím sdružení. Text § 4 odst. 1 Licenčního řádu obsahuje pouze kritéria, která mají být posuzována při rozhodování účastníka o vydání příslušného osvědčení. Ve vztahu k těmto kritériím pak soud konstatoval, že „nepředstavují pro žádný subjekt či orgán do budoucna návod postupu ani diskriminačního ani excepčního charakteru ve vztahu k nově vstupujícím soutěžitelům na trh…“
14. Krajský soud uvedl, že první rozhodnutí o rozkladu se pokouší odstranit rozpor mezi skutkovým popisem údajného deliktu a okamžikem, od něhož se odvíjí protisoutěžní dopad jednání účastníka obsažený v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tím, že konstatuje aplikační protisoutěžní způsobilost jednání účastníka bez ohledu na jeho protisoutěžní způsobilost kodifikační. Podle soudu „k zabránění vstupu soutěžitelů na trh nedošlo ani nemohlo dojít v přímém důsledku rozhodnutí žalobkyně [účastníka řízení] přijetí § 4 odst. 1 Licenčního řádu“ Zároveň však soud připustil, že v důsledku následné aplikace § 4 odst. 1 Licenčního řádu v konkrétních případech se tak již stát mohlo.
IV. Druhé rozhodnutí o rozkladu
16. Po zrušení prvního rozhodnutí o rozkladu vydal dne 20. 2. 2007 předseda Úřadu po opětovném projednání rozkladu účastníka řízení druhé rozhodnutí (dále též „druhé rozhodnutí o rozkladu“), přičemž byl vázán rovněž právním názorem krajského soudu vysloveném v předmětném rozsudku.
17. Předseda Úřadu shledal, že za účelem ověření možnosti, že by k porušení zákazu obsaženého v § 3 odst. 1 zákona mohlo dojít v případech, kdy dvěma rozhodnutími představenstva účastníka řízení byly zamítnuty konkrétní žádosti Mgr. Nebřenské a Mgr. Košařové o vydání osvědčení k výkonu funkce odborného zástupce, bude nutno provést doplňující šetření, případně odpovídajícím způsobem upřesnit předmět správního řízení. Takový postup pokud by byl proveden v rámci řízení o rozkladu by však mohl vést k porušení zásady dvojinstančnosti správního řízení, neboť by účastníka řízení připravil o možnost podat proti rozhodnutí v druhém stupni opravný prostředek.
18. Vzhledem k těmto závěrům předseda Úřadu zrušil první prvostupňové rozhodnutí a vrátil věc správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
V. Napadené rozhodnutí
19. Dne 10. 8. 2007 vydal Úřad rozhodnutí č.j. S 125/2004-14671/2007/620 (dále též „napadené rozhodnutí“). Při vydání tohoto rozhodnutí byl správní orgán prvního stupně vázán jak právním názorem předsedy Úřadu, tak i právním názorem krajského soudu obsaženým v jeho rozsudku č.j. 31 Ca 164/2005-59.
20. Napadeným rozhodnutím Úřad deklaroval, že účastník řízení tím, že jeho představenstvo rozhodlo dne 27. 8. 2003 o zamítnutí žádosti o vydání osvědčení k výkonu funkce odborného zástupce Mgr. Alici Nebřenské a dne 17. 3. 2004 o zamítnutí žádosti o vydání osvědčení k výkonu funkce odborného zástupce Mgr. Lucii Košařové, kdy obě tato rozhodnutí byla učiněna v důsledku aplikace § 4 odst. 1 Licenčního řádu schváleného sjezdem delegátů dne 8. 11. 2002 obsahujícího oprávnění účastníka řízení vyjadřovat souhlas s umístěním lékárny, včetně případného odloučeného oddělení pro výdej léčiv a prostředků zdravotnické techniky, a souhlas s věcným, technickým a personálním vybavením lékárny pro rozsah poskytované lékárenské péče, porušil § 3 odst. 1 zákona, neboť tato rozhodnutí představenstva účastníka řízení představují zakázaná a neplatná rozhodnutí sdružení soutěžitelů, která mohla vést k narušení hospodářské soutěže na trhu lékárenské péče. Výše popsané jednání Úřad rovněž účastníku řízení do budoucna zakázal.
21. Správní orgán prvního stupně dále v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že v posuzovaném případě mohlo dojít k narušení hospodářské soutěže vydáním zakázaného a neplatného rozhodnutí sdružení soutěžitelů ve formě rozhodnutí představenstva účastníka řízení o zamítnutí žádostí o vydání osvědčení Mgr. Nebřenské a Mgr. Košařové, přičemž obě tato rozhodnutí byla učiněna v důsledku aplikace § 4 odst. 1 Licenčního řádu. V důsledku zamítnutí žádostí o vydání osvědčení ve výše uvedených případech nemohla tedy společnost The Drogerie po určitou dobu zahájit provoz lékáren v Praze na ulici Opatovská 874 a na Karlově náměstí 10, a to minimálně do doby vydání předmětných osvědčení na základě rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 10 Ca 209/2003-35 ze dne 26. 10. 2004 ve věci žaloby Mgr. Alici Nebřenské proti rozhodnutí účastníka řízení o zamítnutí žádosti o vydání osvědčení a rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 11 Ca 93/2004-57 ze dne 30. 11. 2004 ve věci žaloby Mgr. Lucie Košařové proti rozhodnutí účastníka řízení o zamítnutí žádosti o vydání osvědčení (resp. rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 2 As 9/2005-84 ze dne 12. 5. 2005, kterým byla zamítnuta kasační stížnost účastníka proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze).
22. Shora popsaným jednáním účastníka řízení bylo společnosti The Drogerie znemožněno vstoupit na relevantní trh lékárenské péče a účastnit se zde hospodářské soutěže. Na základě této skutečnosti správní orgán prvního stupně konstatoval, že jednání účastníka mělo minimálně potenciál narušit hospodářskou soutěž na relevantním trhu.
VI. Rozklad
23. Proti oběma výrokům napadeného rozhodnutí podal účastník řízení včas rozklad, jímž se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a zastavení správního řízení ve věci.
Námitka nesrozumitelnosti výroku II. napadeného rozhodnutí
24. V podaném rozkladu účastník řízení zejména namítá, že správní orgán prvního stupně výrokem II. napadeného rozhodnutí nesprávně rozhodl o zákazu plnění rozhodnutí účastníka řízení, která byla specifikována ve výroku I. napadeného rozhodnutí, do budoucna. Účastník tak považuje výrok II. napadeného rozhodnutí za nesrozumitelný, neboť správní orgán prvního stupně si byl vědom, že předmětná rozhodnutí účastníka řízení byla zrušena v rámci soudního přezkumu. Pravomocnými jsou tudíž pouze následně vydaná rozhodnutí účastníka řízení, kterými žádostem o vydání osvědčení vyhověl. Dle názoru účastníka pak není zřejmé, co je mu výrokem II. napadeného rozhodnutí zakazováno, neboť jeho kladná rozhodnutí to jistě být nemohou.
Námitka nezákonné manipulace předmětem řízení
25. Další námitka účastníka řízení směřuje proti nezákonné manipulaci předmětem řízení ze strany správního orgánu prvního stupně. Účastník uvádí, že se Úřad protizákonně pokouší odstranit chybu ve vymezení předmětu řízení, neboť předmětem řízení zahájeného dne 9. 7. 2004 bylo schválení § 4 licenčního řádu sjezdem delegátů, avšak v napadeném rozhodnutí Úřad rozhodl o rozhodnutích představenstva účastníka řízení o zamítnutí žádostí o vydání osvědčení. Podle názoru účastníka na nezákonnosti takové změny předmětu řízení nemění nic ani skutečnost, že účastník byl na nový předmět upozorněn a byla mu dána možnost se k němu vyjádřit.
Námitka týkající se povahy předmětných rozhodnutí účastníka
26. Účastník řízení rovněž namítá, že jeho rozhodnutí byla svou povahou správními rozhodnutími, nikoli rozhodnutími sdružení soutěžitelů. Jednalo se navíc dle tvrzení účastníka o rozhodnutí nepravomocná, která byla toliko mezistupněm v rozhodovacím procesu, neboť je proti nim přípustný opravný prostředek, kterým je soudní přezkum dle § 244 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „OSŘ“). Právě díky možnosti podání opravného prostředku proti rozhodnutí účastníka nemohlo tedy v důsledku účastníkových rozhodnutí dojít k zabránění vstupu na trh společnosti The Drogerie.
27. Závěrem účastník řízení zdůrazňuje, že v případě rozhodování o žádostech Mgr. Košařové a Mgr. Nebřenské se jednalo pouze o aplikaci právních předpisů, nikoli o rozhodování o vyloučení z hospodářské soutěže. Úřad tedy dle názoru účastníka řízení pochybil, jestliže předmětem svého posuzování učinil rozhodnutí účastníka, která byla jen fází rozhodovacího procesu a nemohla vyvolat žádné právní účinky.
Petit rozkladu
28. Ze všech shora uvedených důvodů účastník řízení v rozkladu navrhuje, aby předseda Úřadu napadené rozhodnutí zrušil a řízení ve věci zastavil.
VII. Přezkum napadeného rozhodnutí
29. Správní orgán prvního stupně neshledal důvody pro postup podle § 87 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějšího předpisu (dále též „správní řád“), a proto v souladu s § 88 odst. 1 správního řádu předal spis orgánu rozhodujícímu o rozkladu.
30. Podle § 89 odst. 2 správního řádu jsem přezkoumal v celém rozsahu soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy, jakož i správnost napadeného rozhodnutí v rozsahu námitek uplatněných v rozkladu, přičemž jsem dospěl k závěrům uvedeným v dalších částech odůvodnění tohoto rozhodnutí.
VIII. Právní posouzení věci
31. Po posouzení napadeného rozhodnutí a přezkoumání námitek účastníka řízení jsem dospěl k závěru, že správní orgán prvního stupně postupoval ve správním řízení v souladu se závazným právním názorem Krajského soudu v Brně, jakož i právním názorem předsedy Úřadu vyjádřeném v druhém rozhodnutí o rozkladu. Námitky účastníka řízení uplatněné v rozkladu jsem neshledal důvodnými, nezbylo mi tudíž než rozklad zamítnout.
K námitce nezákonné manipulace předmětem řízení
32. Předně jsem se zabýval námitkou účastníka uvedenou jak v podaném rozkladu, tak již dříve v rámci vyjádření se k podkladům pro napadené rozhodnutí, týkající se zpřesnění předmětu správního řízení. Účastník namítal, že správní orgán prvního stupně rozhodoval v napadeném rozhodnutí o odlišném skutku, než který byl předmětem správního řízení při jeho zahájení.
33. S výše uvedenými argumenty účastníka řízení nemohu z následujících důvodů souhlasit. Zejména je nutno poznamenat, že zpřesnění předmětu správního řízení provedené správním orgánem prvního stupně se týkalo po stránce skutkové jednání účastníka, jež bylo předmětem šetření Úřadu již dříve v průběhu téhož správného řízení (viz. např. výrok a následné odůvodnění druhého rozhodnutí o rozkladu), na což ostatně správně poukázal správní orgán prvního stupně v bodě 61. napadeného rozhodnutí. Úřad v řízení v prvním stupni neučinil žádná další skutková zjištění, která by odůvodňovala zahájení nového správního řízení s účastníkem pro možné narušení hospodářské soutěže jiným jednáním. Skutečnost, že Úřad spatřuje v jednání účastníka v souvislosti s aplikací § 4 odst. 1 Licenčního řádu, tedy v případech zamítnutí konkrétních žádostí o vydání osvědčení k výkonu funkce odborného zástupce Mgr. Košařové a Mgr. Nebřenské, možné narušení hospodářské soutěže, nebyla tudíž pro účastníka nikterak překvapivá. Změna ve vymezení předmětu řízení byla tedy toliko formulační, přičemž tak správní orgán prvního stupně učinil v souladu s právním názorem Krajského soudu v Brně vyjádřeným v jeho rozsudku.
34. Dále bych rád zdůraznil, že ani po stránce procesní nelze správnímu orgánu prvního stupně ničeho vytknout. Dne 13. 7. 2007 byl účastníku řízení doručen přípis Úřadu, jímž byl účastník informován o zpřesnění předmětu řízení a zároveň mu byla dána možnost vyjádřit se opakovaně k podkladům rozhodnutí. Této možnosti účastník využil dne 7. 8. 2007. Je tedy zřejmé, že zpřesnění předmětu řízení bylo účastníku řádně sděleno, přičemž mu bylo rovněž umožněno účinně hájit svá práva a zájmy. Úřad tak jednal zcela v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu jakož i s ustálenou judikaturou, podle které je zpřesnění předmětu řízení v průběhu správního řízení možné a nepředstavuje újmu účastníka řízení za předpokladu, že účastníku řízení byla dána možnost seznámit se a vyjádřit se k upřesněnému předmětu řízení[1]. Ze všech výše uvedených důvodů považuji uvedenou námitku účastníka řízení za účelovou.
K námitce nesrozumitelnosti výroku II. napadeného rozhodnutí
35. Dále jsem zkoumal, zda je důvodná námitka účastníka, směřující vůči nesrozumitelnosti výroku II. napadeného rozhodnutí. Účastník tvrdí, že výrok II. napadeného rozhodnutí je nesprávný, neboť Úřad jím do budoucna zakázal jednání, v němž spatřuje možné narušení hospodářské soutěže, přestože vzhledem k výsledkům dříve zmiňovaných soudních řízení před Městským soudem v Praze již nadále nebylo pravděpodobné, že by v předmětném jednání účastník pokračoval. Na základě svých zjištění musím rovněž tuto námitku účastníka řízení odmítnout. Důvodem k tomuto závěru je doslovné znění § 7 odst. 1 zákona, který Úřadu ukládá v případě, že zjistí, že byla uzavřena zakázaná dohoda, za kterou je dle § 3 odst. 1 zákona považováno i zakázané rozhodnutí sdružení soutěžitelů, uvést tuto skutečnost v rozhodnutí a tímto rozhodnutím rovněž plnění dohody do budoucna zakázat.
36. Vzhledem k výše uvedenému tedy nelze dle mého názoru považovat postup správního orgánu prvního stupně za chybný, přestože výrokem II. zakázal jednání, které ze strany účastníka v budoucnu již nebylo pravděpodobné. Tato skutečnost nečiní v žádném případě rozhodnutí samotné nezákonným, neboť tak Úřad pouze dostál povinnosti jemu uložené výše uvedeným ustanovením zákona.
K námitkám směřujícím vůči specifické povaze rozhodnutí účastníka
37. Povahou rozhodnutí účastníka se do jisté míry zabýval již krajský soud ve svém rozsudku, který naznačil možnou aplikovatelnost § 3 odst. 1 zákona na rozhodnutí představenstva účastníka v posuzovaných případech. Rovněž druhé rozhodnutí o rozkladu obsahovalo rozbor této problematiky, kterou pak totožně posoudil i správní orgán prvního stupně v napadeném rozhodnutí. Z důvodu přehlednosti však uvádím alespoň stručný souhrn zjištění a závěrů učiněných v rámci správního řízení.
38. Ve správním řízení byly zjištěno, že podle § 2 odst. 2 písm. c) a d) zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, v platném znění (dále též “zákon o komorách”) je oprávněním účastníka řízení mimo jiné stanovovat podmínky k výkonu soukromé praxe svých členů a k výkonu funkce odborných zástupců podle zvláštního předpisu a vydávat osvědčení o splnění těchto podmínek.
39. Představenstvo účastníka přijalo dne 27. 8. 2003 rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žádost o vydání osvědčení k výkonu funkce odborného zástupce Mgr. Nebřenské a dne 17. 3. 2004 rozhodnutí o zamítnutí žádosti Mgr. Košařové. Toto osoby měly pro společnost The Drogerie vykonávat funkci odborných zástupců podle § 9 zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, v platném znění (dále též „zákon o zdravotní péči“). Účastník řízení odůvodnil svá rozhodnutí právě nesplněním podmínek § 4 odst. 1 Licenčního řádu schváleného sjezdem delegátů účastníka konaným dne 8. 11. 2002, který uvádí, že „Osvědčení o splnění podmínek pro výkon soukromé lékárnické praxe a pro výkon funkce odborných zástupců podle § 1 odst. 2) písm. a), b) vyjadřuje souhlas s odbornou způsobilostí, s umístěním lékárny, včetně případného odloučeného oddělení pro výdej léčiv a prostředků zdravotnické techniky, a souhlas s věcným, technickým a personálním vybavením lékárny pro rozsah poskytované lékárenské péče.“.
40. Správní orgán prvního stupně se v bodě 72. napadeného rozhodnutí zabýval předpoklady pro možnou deklaraci zakázaného a neplatného rozhodnutí sdružení soutěžitelů. Předně zkoumal, zda lze účastníka řízení považovat za soutěžitele ve smyslu § 2 odst. 1 zákona. Úřad zjistil, že účastník řízení je samosprávnou nepolitickou stavovskou organizací zřízenou na základě zvláštního zákona, která povinně sdružuje všechny lékárníky zapsané v jí vedeném seznamu, tedy všechny soutěžitele na trhu lékárnických služeb na území České republiky. Účastník řízení je dle zákona o komorách oprávněn vydávat osvědčení o splnění podmínek k výkonu soukromé praxe svých členů a k výkonu funkce odborných zástupců. Vydáním či nevydáním takového osvědčení pak účastník ovlivňuje počet lékárníků provozujících soukromou lékárnickou praxi, či počet lékáren provozovaných jako nestátní zdravotnická zařízení. Účastník tak bezesporu svou činností ovlivňuje hospodářskou soutěž probíhající v horizontální úrovni na trhu lékárenské péče v ČR. Z uvedených zjištění Úřad vyvodil, že účastník je sdružením soutěžitelů ve smyslu § 2 odst. 1 zákona. S tímto závěrem správního orgánu prvního stupně se plně ztotožňuji.
41. Dále bylo nutné zabývat se otázkou, zda vydání rozhodnutí představenstva účastníka řízení o žádostech Mgr. Nebřenské a Mgr. Košařové, je možno považovat za rozhodnutí sdružení soutěžitelů ve smyslu zákona.
42. Judikaturou bylo rozhodnutí sdružení soutěžitelů definováno jako veškerý nejen formálně, ale i toliko materiálně podchycený projev vůle soutěžitelů, který vyplývá z určité formy konsenzu, k jehož přijetí a uskutečnění je namísto těchto jednotlivých soutěžitelů oprávněno sdružení. Skutečnost, že forma projevu vůle je pro posouzení jeho případné protisoutěžní povahy zcela irelevantní přitom vyplývá jak z rozhodnutí českých soudů[2], tak z judikatury komunitární[3]. Rozhodnutím sdružení soutěžitelů tak mohou být usnesení výkonných orgánů sdružení, jež členy sdružení určitým způsobem, tedy i nepřímo, zavazují, či rozhodnutí o přijetí konkrétních ustanovení do stanov nebo jiných interních předpisů, ale i jakékoli jiné výsledky konsenzu členů sdružení, třeba i ve formě nezávazných doporučení[4], vyjadřují-li věrný projev vůle sdružení koordinovat chování svých členů.
43. Z výše uvedeného je zřejmé, že pokud lze za určitých okolností za rozhodnutí sdružení soutěžitelů považovat pouhé nezávazné doporučení, pak je jím jistě i rozhodnutí představenstva účastníka řízení, o jehož závaznosti není pochyb. Nic na tom nemění ani fakt, že se v obou případech jednalo po formální stránce o rozhodnutí představenstva účastníka řízení, která vydal v rámci výkonu veřejné správy v přenesené působnosti, která jsou jako správní rozhodnutí přezkoumatelná v rámci správního soudnictví. Tato skutečnost není pro právní kvalifikaci takového jednání z pohledu § 3 odst. 1 zákona rozhodující. Tímto tedy považuji za nedůvodnou námitku účastníka, že se v případě jeho rozhodnutí o zamítnutí žádostí o osvědčení nejednalo o rozhodnutí sdružení soutěžitelů nýbrž o správní rozhodnutí.
44. Jak ovšem uvedl krajský soud ve svém rozsudku, klíčovou podmínkou, kterou je v kontextu posuzování zakázaných rozhodnutí sdružení soutěžitelů nutno prokázat, je skutečnost, zda se jedná o úkon, který je zaměřen na způsobení určitého předem předvídatelného protisoutěžního následku, či je takový následek alespoň objektivně způsobilý přivodit. Krajský soud rovněž zdůraznil, že má-li být rozhodnutí sdružení soutěžitelů kvalifikováno jako protisoutěžní, musí v něm být alespoň nepřímo obsažena snaha o unifikaci budoucího soutěžního chování jednotlivých soutěžitelů v něm sdružených. Aby tedy rozhodnutí sdružení soutěžitelů mohlo být považováno za protisoutěžní, muselo by v sobě zahrnovat např. návod ke společnému postupu proti soutěžitelům nově vstupujícím na trh, a to buď tím, že by samo o sobě působilo jako bariéra vstupu na trh, nebo by k vytvoření takové bariéry muselo alespoň nepřímo navádět.
45. V souvislosti s přijetím § 4 odst. 1 Licenčního řádu tedy dle názoru krajského soudu k možnému zabránění vstupu nových soutěžitelů na relevantní trh nedošlo, mohlo se tak ale stát v důsledku jeho aplikace v konkrétních případech. Správní orgán prvního stupně tedy plně v souladu se závěry krajského soudu zkoumal, zda ke splnění výše uvedených podmínek mohlo dojít v případech vydání předmětných rozhodnutí představenstva účastníka.
46. Úřad se nejdříve zaměřil na prokázání existence prvku koordinace chování soutěžitelů. V souladu s recentní judikatura správních soudů konstatoval, že prvek konsenzu a koordinace mezi soutěžiteli je přítomen již v okamžiku, kdy tito soutěžitelé sdružení vytvářejí[5]. Rozhodnutí sdružení tak v podstatě nahrazuje projev vůle jednotlivých soutěžitelů v něm sdružených a vyjadřuje jej jednotným způsobem. Koordinovaný postup soutěžitelů sdružených v rámci účastníka dle závěrů správního orgánu prvního stupně konkrétně spočíval v opakovaném vydání rozhodnutí představenstva účastníka, jimiž byly zamítnuty žádosti o vydání osvědčení k výkonu funkce odborného zástupce Mgr. Nebřenské a Mgr. Košařové. Záměrem a důsledkem těchto rozhodnutí představenstva účastníka pak byla skutečnost, že nový soutěžitel, společnost The Drogerie, nemohl do doby zrušení předmětných rozhodnutí účastníka soudem (viz již zmiňovaný rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 10 Ca 209/2003-35 ze dne 26. 10. 2004 a rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 11 Ca 93/2004-57 ze dne 30. 11. 2004), resp. do doby vydání osvědčení k výkonu funkce odborného zástupce, vstoupit na relevantní trh lékárenských služeb, neboť pro realizaci svého úmyslu provozovat soukromé lékárny do té doby nezískal potřebné oprávnění [jak vyžaduje § 10 odst. 3 písm. a) zákona o zdravotní péči].
47. Právě prokázáním skutečnosti, že výše uvedená rozhodnutí představenstva účastníka řízení byla, resp. měla potenciál být bariérou vstupu na trh pro nového soutěžitele, Úřad dle mého názoru splnil rovněž krajským soudem zdůrazňovanou podmínku prokázání zaměřenosti úkonu sdružení na způsobení určitého předem předvídatelného protisoutěžního následku, či způsobilosti takový následek přivodit.
48. Skutečnost, že se v uvedených případech jednalo o rozhodnutí nepravomocná, jak rovněž namítal účastník, pak již nemá vliv na jejich kvalifikaci jako zakázaných rozhodnutí sdružení soutěžitelů. Rozhodujícím faktorem zůstává možné narušení hospodářské soutěže na relevantním trhu, které bylo dle mého názoru správním orgánem prvního stupně v napadeném rozhodnutí dostatečně prokázáno, byť se jednalo o zamezení vstupu na trh, které bylo pouze dočasné.
49. Za důvodnou nemohu považovat ani námitku účastníka, že se z jeho strany jednalo v případě zamítnutí žádostí o vydání osvědčení k výkonu funkce odborného zástupce pouze o aplikaci právních předpisů, nikoli o rozhodování o vyloučení z hospodářské soutěže. Z dokazování, které Úřad provedl, vyplynulo, že účastník řízení byl při svém jednání motivován úmyslem neumožnit směšování lékárenských zařízení a drogérií. Takové posouzení mu ovšem zákon o zdravotní péči ani zákon o komorách neumožňoval a účastník tak zamítnul žádosti o vydání osvědčení k výkonu funkce odborného zástupce Mgr. Nebřenské a Mgr. Košařové na základě aplikace § 4 odst. 1 Licenčního řádu z důvodů jdoucích nad rámec zákonného zmocnění obsaženého v těchto normách, což uvedl ve svém rozsudku i Krajský soud v Brně.
50. Závěrem tedy shrnuji, že jsem ve věcných závěrech jakož i procesním postupu správního orgánu prvního stupně neshledal žádných pochybení. Plně se ztotožňuji s jeho kvalifikací jednání účastníka řízení při zamítnutí žádostí o osvědčení k výkonu funkce odborného zástupce Mgr. Košařové a Mgr. Nebřenské jako porušení obecného zákazu rozhodnutí sdružení soutěžitelů, která vedou nebo mohou vést k narušení hospodářské soutěže, obsaženého v § 3 odst. 1 zákona.
V. Závěr
31. Na základě návrhu rozkladové komise a po přezkoumání napadeného rozhodnutí, jakož i jemu předcházejícího řízení v celém rozsahu i nad rámec uplatněných námitek, se zohledněním právního názoru vysloveného v rozsudku krajského soudu, jsem ze všech shora uvedených důvodů rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno.
Poučení o opravném prostředku:
Proti tomuto rozhodnutí se nelze podle ustanovení § 91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále odvolat.
Ing. Martin Pecina, MBA
předseda
Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže
Rozhodnutí obdrží:
JUDr. Monika Bakešová, advokátka
Karlovo náměstí 72
413 01 Roudnice nad Labem
Vypraveno dne: viz otisk razítka na poštovní obálce
[1] Viz např. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci č.j. 2A 10/97 ze dne 11. 12. 1997 ve věci „Pražské kanalizace a vodní toky, s.p.” či rozsudek Vrchního soudu v Olomouci č.j. 2A 10/2000-58 ze dne 15. 5. 2001 ve věci „ČESKÝ TELECOM, a.s.”
[2] Viz např. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci č.j. 2A 5/96 ze dne 12. 9. 1996 ve věci „Česká komora architektů“; rozsudek Vrchního soudu v Olomouci č.j. 2 A 5/2002-41 ze dne 28. 11. 2002 ve věci „Komora veterinárních lékařů“; rozsudek Krajského soudu v Brně č.j. 62 Ca 26/2006-65 ze dne 3. 4. 2007 ve věci „Česká lékárnická komora“
[3]Rozsudek Evropského soudního dvora 45/85 ze dne 27.1.1987 ve věci „Verband der Sachversicherer“, [1987] ECR 00405, odst. 32
[4] Rozsudek Evropského soudního dvora 45/85 ze dne 27.1.1987 ve věci „Verband der Sachversicherer“, [1987] ECR 00405
[5] Rozsudek Krajského soudu v Brně č.j. 31 Ca 102/2004-31 ze dne 31. 5. 2005 ve věci „Komora veterinárních léařů“
