Zneužití dominantního postavení
Cílem činnosti Úřadu je ochrana hospodářské soutěže jako fenoménu. Zákon o ochraně hospodářské soutěže je přitom přísnější na soutěžitele v dominantním postavení než na jejich konkurenty, jejichž pozice na trhu je slabší.
Legální definice dominantního postavení je uvedena v § 10 zákona, dle kterého dominantní postavení na relevantním trhu zaujímá soutěžitel nebo společně více soutěžitelů (tzv. společná dominance), kterým jejich tržní síla umožňuje chovat se ve značné míře nezávisle na jiných soutěžitelích nebo spotřebitelích. Má se za to, že dominantní postavení nezaujímá soutěžitel nebo soutěžitelé se společnou dominancí, kteří ve zkoumaném období dosáhli na trhu menší než 40% tržní podíl, pokud nebude pomocí ukazatelů podle § 10 odst. 2 zákona prokázán opak. Úřad při posuzování existence dominantního postavení v souladu s § 10 odst. 2 zákona bere v potaz zpravidla následující kritéria:
a) tržní podíl – hodnotové vyjádření objemu dodávek nebo nákupů na relevantním trhu,
b) hospodářskou a finanční sílu – vlastnictví určité značky, míru interních a externích zdrojů financování apod.,
c) právní a jiné překážky vstupu na trh – existující bariéry (legislativní, ekonomické aj.) pro potenciální nové soutěžitele,
d) stupeň vertikální integrace soutěžitelů – existence výhody v podobě propojení soutěžitele s jinými články dodavatelsko-odběratelského řetězce,
e) strukturu trhu – uspořádání subjektů na trhu, míra koncentrace trhu,
f) velikost tržního podílu nejbližších konkurentů.
Zákonem stanovená definice obecně představuje vyvratitelnou právní domněnku neexistence dominantního postavení. Z překročení 40% hranice tržního podílu proto nelze automaticky dovozovat, že by se příslušný soutěžitel nacházel v dominantním postavení. Na druhou stranu zákon nevylučuje, aby Úřad pomocí výše uvedených kritérií dovodil existenci dominantního postavení i při nižším tržním podílu než 40 %; takové případy jsou však v praxi spíše výjimečné.
Základní podmínkou skutkové podstaty zneužití dominantního postavení je tedy prokázání existence takového postavení soutěžitele. Úřad při posuzování existence dominantního postavení v souladu s § 10 odst. 2 zákona bere v potaz zpravidla následující kritéria:
a) tržní podíl – hodnotové vyjádření objemu dodávek nebo nákupů na relevantním trhu,
b) hospodářskou a finanční sílu – vlastnictví určité značky, míru interních a externích zdrojů financování apod.,
c) právní a jiné překážky vstupu na trh – existující bariéry (legislativní, ekonomické aj.) pro potenciální nové soutěžitele,
d) stupeň vertikální integrace soutěžitelů – existence výhody v podobě propojení soutěžitele s jinými články dodavatelsko-odběratelského řetězce,
e) strukturu trhu – uspořádání subjektů na trhu, míra koncentrace trhu,
f) velikost tržního podílu nejbližších konkurentů.
Zákon nicméně nepostihuje samotný fakt dominantního postavení; pokud jde o jeho nabytí, ani to samo o sobě není problematické, zakazuje až jeho zneužití, které má negativní vliv na hospodářskou soutěž v důsledku jednání dominantního soutěžitele vůči jiným účastníkům trhu a spotřebitelům. Zakázáno je tedy zneužití dominantního postavení na vymezeném relevantním trhu na újmu jiných soutěžitelů či spotřebitelů (srov. § 11 odst. 1 soutěžního zákona, čl. 102 SFEU).
Ustanovení § 11 soutěžního zákona pak uvádí demonstrativní výčet jednání, jež jsou považována za zneužití dominantního postavení; jedná se zejména o:
a) přímé nebo nepřímé vynucování nepřiměřených podmínek ve smlouvách s jinými účastníky trhu, zvláště vynucování plnění, jež je v době uzavření smlouvy v nápadném nepoměru k poskytovanému protiplnění,
b) vázání souhlasu s uzavřením smlouvy na podmínku, že druhá smluvní strana odebere i další plnění, které s požadovaným předmětem smlouvy věcně ani podle obchodních zvyklostí nesouvisí,
c) uplatňování rozdílných podmínek při shodném nebo srovnatelném plnění vůči jednotlivým účastníkům trhu, jimiž jsou tito účastníci v hospodářské soutěži znevýhodňováni,
d) zastavení nebo omezení výroby, odbytu nebo výzkumu a vývoje na úkor spotřebitelů,
e) dlouhodobé nabízení a prodej zboží za nepřiměřeně nízké ceny, které má nebo může mít za následek narušení hospodářské soutěže,
f) odmítnutí poskytnout jiným soutěžitelům za přiměřenou úhradu přístup k vlastním přenosovým sítím nebo obdobným rozvodným a jiným infrastrukturním zařízením, které soutěžitel v dominantním postavení vlastní nebo využívá na základě jiného právního důvodu, pokud jiní soutěžitelé z právních nebo jiných důvodů nemohou bez spoluužívání takového zařízení působit na stejném trhu jako dominantní soutěžitelé, kteří přitom neprokáží, že takové spoluužívání není z provozních nebo jiných důvodů možné anebo je od nich nelze spravedlivě požadovat; totéž přiměřeně platí pro odmítnutí přístupu jiným soutěžitelům za přiměřenou úhradu k využití duševního vlastnictví nebo přístupu k sítím, které soutěžitel v dominantním postavení vlastní nebo využívá na základě jiného právního důvodu, pokud je takové využití nezbytné pro účast v hospodářské soutěži na stejném trhu jako dominantní soutěžitelé nebo na jiném trhu.
Pokud Úřad zjistí a prokáže, že došlo k zneužití dominantního postavení, vydá rozhodnutí, ve kterém tuto skutečnost uvede a takové jednání do budoucna zakáže. Za tento přestupek soutěžitelům hrozí pokuta až 10 000 000 Kč nebo 10 % z čistého obratu dosaženého soutěžitelem za poslední ukončené účetní období.
V určitých případech může Úřad vydat namísto rozhodnutí sankčního rozhodnutí závazkové, a to za podmínky, že účastníci řízení Úřadu společně navrhli závazky ve prospěch obnovení účinné hospodářské soutěže, které jsou dostatečné pro ochranu hospodářské soutěže a jejichž splněním se odstraní závadný stav, a že zneužití dominantního postavení nemělo za následek podstatné narušení hospodářské soutěže. Úřad je vždy povinen vyhodnotit dostatečnost navržených závazků co do schopnosti odstranit závadný stav a obnovit účinnou hospodářskou soutěž a pokud je shledá dostatečnými, uloží rozhodnutím účastníkům řízení jejich splnění a stejným rozhodnutím sankční řízení zastaví. V rozhodnutí může Úřad rovněž stanovit podmínky a povinnosti nutné k zajištění splnění těchto závazků, jejichž plnění kontroluje a zjistí-li, že soutěžitelé závazky neplní, zahájí řízení o uložení pokuty. Podrobnější informace k problematice závazků lze nalézt v Oznámení ÚOHS o alternativním řešení soutěžních problémů a o odložení věci.
K problematice zneužití dominantního postavení lze dále doplnit, že i v případě, že určitý soutěžitel, příp. více soutěžitelů společně zaujímají na příslušném relevantním trhu dominantní postavení, mají tito právo hájit své postavení na trhu, tj. chovat se na trhu konkurenčně a chránit své obchodní zájmy, a to za předpokladu splnění podmínky, že toto jednání není zjevně nepřiměřené konkrétním okolnostem. Existují-li pro postup dominanta věcně ospravedlnitelné důvody, nelze ani jeho jednání, které by za jiných okolností splňovalo znaky zneužití, považovat za zákonem zakázané (takovým jednáním však nemůže být jednání, pokud se ukáže, že jediným účelem nebyla ochrana obchodních zájmů, nýbrž snaha o posílení dominantního postavení, viz rozhodnutí Tribunálu ve věci T–65/89, BPB Industries and British Gypsum v. Komise).
Z evropské judikatury nicméně vyplývá také kritérium „zvláštní odpovědnosti“ za tržní chování dominantního soutěžitele. Podle rozsudku Soudního dvora EU ve věci Michelin (věc C-322/81) má podnik v dominantním postavení „zvláštní odpovědnost zajistit, aby jeho chování nenarušilo skutečnou a nenarušenou hospodářskou soutěž na společném trhu.“
Soutěžiteli v dominantním postavení tedy z unijních i českých právních předpisů vyplývá povinnost dbát na to, aby svým jednáním nezpůsobil újmu efektivní hospodářské soutěži, a rovněž se od něj očekává určitá míra ostražitosti.
