číslo jednací: R83/2015/VZ-27562/2016/322/KMr/PSe

• Instance: II.
• Věc: Zajištění provozu Centrálního registru vozidel
• Účastníci:
  1. Česká republika – Ministerstvo dopravy
• Typ správního řízení: Veřejná zakázka
• Výrok: rozklad zamítnut a napadené rozhodnutí potvrzeno
• Rok: 2015
• Datum nabytí právní moci: 1. 7. 2016
• Související rozhodnutí: S1055/2014/VZ-5483/2015/543/JWe; R83/2015/VZ-27562/2016/322/KMr/PSe

Č. j.:ÚOHS-R83/2015/VZ-27562/2016/322/KMr/PSe

Brno 1. července 2016

V řízení o rozkladu ze dne 13. 3. 2015 doručeném Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže téhož dne zadavatelem –

• Česká republika – Ministerstvo dopravy, IČO 66003008, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 00 Praha – Nové Město,

proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j.  ÚOHS-S1055/2014/VZ-5483/2015/543/JWe ze dne 25. 2. 2015 vydanému ve správním řízení vedeném

ve věci možného spáchání správního deliktu zadavatelem při zadávání nadlimitní veřejné zakázky s názvem „Zajištění provozu Centrálního registru vozidel“ v jednacím řízení bez uveřejnění zahájeném dne 19. 3. 2014 odesláním výzvy k jednání v jednacím řízení bez uveřejnění

jsem podle § 152 odst. 5 písm. b) ve spojení s § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, na základě návrhu rozkladové komise, jmenované podle § 152 odst. 3 téhož zákona, rozhodl takto:

Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j.  ÚOHS-S1055/2014/VZ-5483/2015/543/JWe ze dne 25. 2. 2015

p o t v r z u j i

a rozklad zadavatele

z a m í t á m.

Odůvodnění

I.               Zjištění Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže před zahájením správního řízení

1. Dne 17. 9. 2014 obdržel Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“), příslušný podle § 112 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“)[1], k dohledu nad dodržováním zákona, v průběhu správního řízení, ve věci vedené pod sp. zn. ÚOHS-S615/2014/543/JWe, od zadavatele – Česká republika – Ministerstvo dopravy, IČO 66003008, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 00 Praha – Nové Město(dále jen „zadavatel“) informaci o tom, že zadavatel při zadávání nadlimitní veřejné zakázky s názvem „Zajištění provozu Centrálního registru vozidel“ v jednacím řízení bez uveřejnění zahájeném dne 19. 3. 2014 odesláním výzvy k jednání v jednacím řízení bez uveřejnění (dále jen „veřejná zakázka“) nevyhotovil zprávu o posouzení a hodnocení nabídek podle § 80 zákona a rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky podle § 81 zákona. Úřad tuto informaci ověřil, a jelikož v dokumentaci o veřejné zakázce předložené zadavatelem nenalezl ani zprávu o posouzení a hodnocení nabídek ani rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky, zahájil ve věci možného spáchání správního deliktu zadavatelem správní řízení z moci úřední.

II.             Správní řízení vedené Úřadem

2. Dne 17. 12. 2014 bylo zadavateli doručeno oznámením č. j. ÚOHS-S1055/2014/VZ-25966/2014/543/JWe o zahájení správního řízení, v němž Úřad zadavatele seznámil s pochybnostmi Úřadu o správnosti postupu zadavatele při zadávání veřejné zakázky, když nepořídil dokumentaci o veřejné zakázce tak, jak je definována v § 17 písm. v) zákona. Dnem doručení oznámení o zahájení správního řízení zadavateli bylo toto správní řízení zahájeno.

III.           Napadené rozhodnutí

3. Dne 25. 2. 2015 vydal Úřad rozhodnutí č. j.  ÚOHS-S1055/2014/VZ-5483/2015/543/JWe (dále jen „napadené rozhodnutí“). Výrokem I. napadeného rozhodnutí Úřad rozhodl, že se zadavatel dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. f) zákona tím, že nepořídil v průběhu zadávacího řízení veřejné zakázky písemnou zprávu o posouzení a hodnocení nabídek podle § 80 odst. 1 zákona a rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky podle § 81 odst. 1 zákona, v důsledku čehož nepořídil dokumentaci o veřejné zakázce v takovém rozsahu, jak je definován v § 17 písm. v) zákona.

4. Výrok I. napadeného rozhodnutí Úřad odůvodnil tak, že zadavatel byl povinen písemnou zprávu o posouzení a hodnocení nabídek v zadávacím řízení veřejné zakázky pořídit tak, jak je uvedeno v § 80 odst. 1 zákona, neboť zákon v žádném svém ustanovení neuvádí, že v případě jednacího řízení bez uveřejnění není zadavatel povinen zprávu o posouzení a hodnocení nabídek pořídit. Zadavatel byl rovněž podle § 81 odst. 1 zákona povinen pořídit písemné rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky. V důsledku nepořízení těchto dokumentů se zadavatel dopustil spáchání správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. f) zákona.

5. Výrokem II. napadeného rozhodnutí Úřad rozhodl, že za spáchání správního deliktu uvedeného ve výroku I. napadeného rozhodnutí se zadavateli podle § 120 odst. 2 písm. b) zákona ukládá pokuta ve výši 100 000 Kč, která je splatná do dvou měsíců od nabytí právní moci napadeného rozhodnutí.

6. Výrok II. napadeného rozhodnutí Úřad odůvodnil mimo jiné tím, že pokutu ve výši 100 000 Kč zadavateli uložil při respektování absorpční zásady ve formě analogického použití institutu souhrnného trestu.

IV.          Rozklad zadavatele

7. Dne 13. 3. 2015 doručil zadavatel Úřadu rozklad z téhož dne proti napadenému rozhodnutí. Ze správního spisu vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo zadavateli doručeno dne 26. 2. 2015. Rozklad byl podán v zákonné lhůtě.

Námitky rozkladu

8. Zadavatel rozkladem napadá napadené rozhodnutí v celém rozsahu, a to pro nesprávnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, jakož i pro rozpor s právními předpisy.

9. Zadavatel v rozkladu namítá, že se Úřad nezabýval otázkou, zda došlo k naplnění materiálního znaku skutkového podstaty správního deliktu – společenské nebezpečnosti a odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, zabývající se materiální stránkou správního deliktu. Podle zadavatele Úřad své závěry v napadeném rozhodnutí založil na hypotetické konstrukci, že postupem zadavatele došlo k porušení zákona, přičemž Úřad nezohlednil, že postup zadavatele neměl žádný škodlivý následek, a tudíž nedošlo k naplnění materiální stránky správního deliktu. Zadavatel si je přitom vědom a nijak nerozporuje, že jeho postup při zadávání veřejné zakázky v určitých krocích nekorespondoval se zákonem. Namítá však, že postup, který se do jisté míry odlišuje od postupu stanoveného zákonem, nemůže být automaticky považován za spáchání správního deliktu.

10. Zadavatel v rozkladu namítá, že Úřad pochybil při posuzování závažnosti správního deliktu. Podle zadavatele z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 37/2007 ze dne 30. 6. 2008 plyne, že hlavním kritériem posuzování závažnosti správního deliktu není skutková podstata deliktu, nýbrž intenzita skutkových okolností, s jakou došlo k porušení právem chráněných hodnot a zájmů v konkrétním případě. Podle zadavatele se Úřad oproti tomuto závěru omezuje pouze na konstatování, že „zadavatelem spáchaný správní delikt nelze hodnotit jako bagatelní, jelikož mohl mít dopad na výsledek zadávacího řízení veřejné zakázky v případě, že by uchazeč ATS-TELCOM po obdržení oznámení o výběru nejvhodnější nabídky podal proti tomuto úkonu zadavatele řádné námitky a následně i návrh na zahájení správního řízení u Úřadu“.

11. Zadavatel v rozkladu k pochybení Úřadu při posuzování závažnosti správního deliktu dále namítá, že i kdyby vyloučený uchazeč – ATS-TELCOM PRAHA a.s., IČO 61860409, se sídlem Trojská 195/88, 171 00 Praha 7 (dále jen „uchazeč ATS-TELCOM“) obdržel oznámení o výběru nejvhodnější nabídky, neměla by tato skutečnost žádný vliv na výsledek zadávacího řízení, jelikož uchazeč ATS-TELCOM byl již z účasti v zadávacím řízení vyloučen, přičemž proti svému vyloučení nijak nebrojil. V zadávacím řízení tak zůstal pouze jediný uchazeč – ICZ a.s., IČO 25145444, se sídlem Na hřebenech II 1718/10, 140 00 Praha 4 Nusle (dále jen „vybraný uchazeč“). Případné podání námitek po obdržení oznámení o výběru nejvhodnější nabídky by podle zadavatele nemohlo mít za následek zrušení rozhodnutí o vyloučení uchazeče ATS‑TELCOM a jeho vrácení do zadávacího řízení. To by podle zadavatele mohlo nastat pouze v případě, pokud by uchazeč ATS-TELCOM podal nejprve námitky proti rozhodnutí zadavatele o jeho vyloučení ze zadávacího řízení. Zadavatel zdůrazňuje, že uchazeč ATS‑TELCOM takové námitky nepodal a akceptoval tak důvody jeho vyloučení ze zadávacího řízení. Pokud uchazeč ATS-TELCOM ve svém vyloučení ze zadávacího řízení nespatřoval újmu na jeho právech, nemohlo podle zadavatele žádné újmy spatřovat v rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky, neboť z jeho procesní pasivity je zřejmé, že ztratil zájem na získání veřejné zakázky.

12. K uzavření smlouvy na veřejnou zakázku, aniž by zadavatel informoval uchazeče o výběru nejvhodnější nabídky, byly podle zadavatele dány objektivní důvody, a to časová tíseň. Podle zadavatele Úřad tuto skutečnost v napadeném rozhodnutí dostatečně nezohlednil.

13. Zadavatel v rozkladu namítá, že z rozhodnutí o vyloučení uchazeče ATS-TELCOM, ze smlouvy na veřejnou zakázku, uveřejněné na profilu zadavatele dne 10. 4. 2014, a z písemné zprávy o veřejné zakázce, uveřejněné na profilu zadavatele dne 11. 4. 2014, bylo možné dohledat informace, které má podle zákona obsahovat zpráva o posouzení a hodnocení nabídek a rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky. Podle zadavatele je tak argument Úřadu, že postupem zadavatele došlo k porušení zásady transparentnosti, lichý.

14. Zadavatel v rozkladu namítá, že má pochybnosti o řádném posouzení výše sankce Úřadem a že sankce nemá oporu ve skutkovém stavu. Podle zadavatele bylo totiž v průběhu správního řízení vyvráceno, že by uchazeči ATS-TELCOM vznikla postupem zadavatele jakákoliv újma, či že by byl zkrácen na svých právech.

15. Zadavatel v rozkladu namítá, že nerozumí tomu, kterým uchazečům mělo být podle Úřadu omezeno právo nahlížet do zprávy o posouzení a hodnocení nabídek. Podle zadavatele byli k nahlédnutí do zprávy o posouzení a hodnocení nabídek oprávněni jen uchazeč ATS‑TELCOM a vybraný uchazeč. Zadavatel přitom uvádí, že uchazeč ATS-TELCOM by ve zprávě o posouzení a hodnocení nabídek nalezl pouze informace týkající se posouzení, které mu byly známy z rozhodnutí o vyloučení ze zadávacího řízení, jelikož hodnotící komise podle § 79 odst. 6 zákona neprováděla hodnocení nabídek.

16. Ohledně výše pokuty zadavatel namítá, že sankce uložená Úřadem je s ohledem na výše uvedené skutečnosti zjevně nepřiměřená ve vztahu k závažnosti, okolnostem a následkům spáchání správního deliktu. Podle zadavatele měl Úřad od uložení sankce upustit.

Závěr rozkladu

17. Zadavatel v rozkladu navrhuje, aby předseda Úřadu napadené rozhodnutí zrušil a správní řízení zastavil; nehledá-li důvody pro zastavení správního řízení, aby napadené rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost a věc vrátil Úřadu k novému projednání; neshledá-li důvody k vrácení Úřadu k novému projednání, aby napadené rozhodnutí změnil tak, že zruší výrok o uložené pokutě, případně pokutu sníží na symbolickou částku.

V.            Řízení o rozkladu

18. Úřad po doručení rozkladu neshledal podmínky pro postup podle § 87 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a podle § 88 odst. 1 správního řádu předal spis se svým stanoviskem předsedovi Úřadu k rozhodnutí o rozkladu.

Stanovisko předsedy Úřadu

19. Po projednání rozkladu a veškerého spisového materiálu rozkladovou komisí jmenovanou podle § 152 odst. 3 správního řádu a po posouzení případu ve všech jeho vzájemných souvislostech jsem podle § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumal soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy a dále správnost napadeného rozhodnutí v rozsahu námitek uvedených v rozkladu a s přihlédnutím k návrhu rozkladové komise jsem dospěl k následujícímu závěru.

20. V rámci přezkumu zákonnosti podle § 89 odst. 2 správního řádu jsem neshledal rozpor napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy.

21. Úřad postupoval správně a v souladu se zákonem, když výrokem I. napadeného rozhodnutí rozhodl, že se zadavatel dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. f) zákona tím, že nepořídil v průběhu zadávacího řízení veřejné zakázky písemnou zprávu o posouzení a hodnocení nabídek podle § 80 odst. 1 zákona a rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky podle § 81 odst. 1 zákona, v důsledku čehož nepořídil dokumentaci o veřejné zakázce v takovém rozsahu, jak je definován v § 17 písm. v) zákona.

22. Úřad rovněž postupoval správně a v souladu se zákonem, když výrokem II. napadeného rozhodnutí za spáchání správního deliktu uvedeného ve výroku I. napadeného rozhodnutí uložil zadavateli podle § 120 odst. 2 písm. b) zákona pokutu ve výši 100 000 Kč.

23. V další části odůvodnění tohoto rozhodnutí jsou podrobně rozvedeny důvody, pro které jsem přistoupil k zamítnutí rozkladu a potvrzení napadeného rozhodnutí.

VI.          K námitkám rozkladu

K naplnění materiální stránky správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. f) zákona

24. Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 8 Afs 74/2007 ze dne 31. 8. 2009 a v rozsudku sp. zn. 8 As 17/2007 ze dne 31. 5. 2007 judikoval, že podstatou správních deliktů je postih za jednání v rozporu s právem, k jeho trestnosti však nepostačuje, že jednání po formální stránce vykazuje znaky skutkové podstaty deliktu, pokud zároveň není jednáním společensky nebezpečným (škodlivým). Nejvyšší správní soud k tomu v citovaných rozsudcích dále uvedl: „(…) aby mohlo být určité protiprávní jednání kvalifikováno jako správní delikt, musí být kromě formálních znaků deliktního jednání naplněna i materiální stránka deliktu, a jednání musí vykazovat určitou míru společenské nebezpečnosti ve vztahu k porušené povinnosti, stanovené zákonem na ochranu odpovídajících hodnot. Na těchto závěrech nemůže ničeho změnit skutečnost, že zákony upravující správní delikty stricto sensu materiální stránku deliktu neupravují (na rozdíl od právní úpravy trestných činů a přestupků). Materiální stránka protiprávního jednání se tak i v případě správních deliktů musí projevit nejen při stanovení výše sankce, ale již při posuzování trestnosti právně závadného jednání.“

25. S tvrzením zadavatele, jež podporuje odkazy na ustálenou judikaturu, že k trestnosti správních deliktů je nutno naplnit jak formální, tak materiální znaky skutkové podstaty, se s ohledem na výše citovanou judikaturu v obecné rovině ztotožňuji. K naplnění materiálního znaku skutkové podstaty správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. f) zákona a k povinnosti Úřadu přezkoumat, zda bylo jednání splňující formální znaky této skutkové podstaty rovněž společensky nebezpečné, a jedná se tak o jednání trestné, které lze postihovat podle zákona, pak uvádím následující.

26. Odpovědnost na spáchání správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. f) zákona je založena na objektivním principu. Materiální stránku tohoto správního deliktu (jeho společenskou nebezpečnost), je nutno poměřovat ve vztahu k zájmu, který je ustanovením § 120 odst. 1 písm. f) zákona chráněn. Tímto zájmem je ochrana transparentnosti zadávacího řízení vyjádřená např. ustanovením § 80 odst. 1 zákona, ukládajícím zadavateli pořídit v průběhu zadávacího řízení písemnou zprávu o posouzení a hodnocení nabídek, či ustanovení § 81 odst. 1 a odst. 3 zákona, ukládajícími zadavateli povinnost rozhodnout o výběru nejvhodnější nabídky a následně odeslat oznámení o výběru nejvhodnější nabídky všem dotčeným zájemcům a všem dotčeným uchazečům.

27. Naplnění skutkové podstaty spáchání správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. f) zákona je pak dáno tím, že zadavatel nepořídí, nezašle nebo neuchová dokumentaci podle § 109 nebo 155 zákona. Takto vymezená skutková podstata deliktu v obecné rovině nezaměnitelně určuje, jaký druh jednání zadavatele zákonodárce považuje za společensky nebezpečný. Materiální stránka tohoto správního deliktu je tak implicitně obsažena již v samotném vymezení skutkové podstaty tohoto správního deliktu. K naplnění skutkové podstaty tohoto správního deliktu proto dojde při naplnění formálních znaků jednání, které zákon označuje za správní delikt. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 17/2007 ze dne 31. 5. 2007 totiž „I prosté porušení administrativního pořádku (…) může bez dalšího naplnit typovou společenskou nebezpečnost.“

28. V šetřeném případě Úřad shledal porušení zájmu chráněného ustanovením § 120 odst. 1 písm. f) zákona v návaznosti na § 80 odst. 1 a § 81 odst. 1 zákona. Ve věci tohoto správního řízení tak společenská nebezpečnost jednání zadavatele spočívá zejména v narušení transparentnosti zadávacího řízení.

29. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Afs 74/2007 ze dne 31. 8. 2009 zákon vedle ochrany veřejných financí poskytuje značnou míru ochrany rovněž zájmům konkrétních subjektů, především kladením důrazu na transparentnost a přezkoumatelnost zadávacích řízení. Porušení zásady transparentnosti je přitom dle rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 45/2010 ze dne 15. 9. 2010 možno spatřovat v postupu zadavatele, jež  obsahuje takové prvky, které jej činí „nekontrolovatelným, hůře kontrolovatelným, nečitelným a nepřehledným nebo jež by vzbuzovaly pochybnosti o pravých důvodech jednotlivých kroků zadavatele“ s tím, že takový výklad zásady transparentnosti je „v plném souladu s výkladem této zásady ze strany Soudního dvora EU. Např. stanovisko generální advokátky Stix-Hackl ve věci Coname, cit. v bodě [42] [stanovisko generální advokátky Christine Stix-Hackl ze dne 12. 4. 2005 ve věci C-231/03; pozn. předsedy Úřadu], které shrnuje dosavadní judikaturu Soudního dvora, k problému uvádí, že „transparentnost podle směrnic obsahuje více než pouhé aspekty spojené s publicitou konkrétních zadávacích řízení“ (bod 88). „Kromě toho princip transparentnosti představuje naopak vůdčí zásadu pro celé zadávací řízení. K tomu patří rovněž například přezkoumatelnost rozhodnutí zadavatele a obecně objektivní postup během zadávacího řízení.“

30. V šetřeném případě došlo k narušení transparentnosti zejména ohledně možnosti zpětné přezkoumatelnosti rozhodnutí zadavatele. Stanovil-li zákonodárce zadavateli povinnost pořizovat dokumentaci o veřejné zakázce, bylo tak učiněno mimo jiné za účelem umožnění zpětné kontroly postupu zadavatele v zadávacím řízení, a to jak ze strany účastníků zadávacího řízení, tak ze strany Úřadu vykonávajícího dohled nad postupem zadavatele při zadávání veřejných zakázek. Postup zadavatele v zadávacím řízení veřejné zakázky, kdy zadavatel nepořídil zákonem výslovně předpokládanou část dokumentace o veřejné zakázce, tak naplnil společenskou nebezpečnost, kterou v obecné rovině nezaměnitelně určuje ustanovení § 120 odst. 1 písm. f) zákona, a to právě s dopadem do zákonem chráněného zájmu transparentnosti zadávacího řízení vyjádřeného mimo jiné ustanoveními § 80 odst. 1 a § 81 odst. 1 zákona.

31. K povinnosti správního orgánu zkoumat při správním trestání společenskou nebezpečnost se vyjádřil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí sp. zn. 1 Afs 14/2011 ze dne 30. 3. 2011, v němž uvedl, že „I přesto, že jsou správní orgány povinny konkrétní společenskou nebezpečnost deliktu zkoumat, není zpravidla nutno, aby se jí explicitně zabývaly i při odůvodňování svých rozhodnutí. V zásadě totiž platí, že materiální stránka správního deliktu je dána již naplněním skutkové podstaty deliktu. Až ve chvíli, kdy je z okolností případů jasné, že existují takové výjimečné skutečnosti, jejichž nezohlednění by vedlo k výsledku zjevně rozpornému s účelem a funkcí správního trestání (tedy ve chvíli, kdy konkrétní společenská nebezpečnost nedosahuje ani minimální hranice typové nebezpečnosti), musí se intenzitou konkrétní společenské nebezpečnosti zabývat i v odůvodnění. Obzvláště u správních deliktů, jejichž naplnění nevyžaduje zavinění, nebudou mít okolnosti obvykle zkoumané v souvislosti s konkrétní společenskou nebezpečností (jak vyplývá z výše uvedené judikatury NSS, jedná se např. o okolnosti jako je míra zavinění, vztah pachatele k jednání, způsob jeho spáchání, pohnutky a osoba pachatele) na naplnění materiální stránky deliktu žádný vliv. Tyto zvláštní okolnosti však mohou být zohledněny při stanovení sankce.“

32. Úřad se závažností správního deliktu ve smyslu výše uvedeného výkladu zabýval v bodě 71. odůvodnění napadeného rozhodnutí. Úřad v této části odůvodnění napadeného rozhodnutí zkoumal konkrétní společenskou nebezpečnost správního deliktu zadavatele, a přestože tak činil za účelem odůvodnit výši pokuty, nutně se tím vyjádřil i z hlediska  předpokladu samotné existence společenské nebezpečnosti posuzovaného jednání. Úřad v bodě 71. odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že co se týče stupně závažnosti správního deliktu, „zadavatelem spáchaný správní delikt nelze hodnotit jako bagatelní, jelikož mohl mít dopad na výsledek zadávacího řízení veřejné zakázky v případě, že by uchazeč ATS-TELCOM po obdržení oznámení o výběru nejvhodnější nabídky podal proti tomuto úkonu zadavatele řádné námitky a následně i návrh na zahájení správního řízení u Úřadu.“ Tento závěr Úřadu přitom považuji nejen za závěr ohledně stupně závažnosti (tj. společenské škodlivosti, resp. materiální stránky deliktu), ale eo ipso i za (nepřímo vyjádřený) závěr ohledně samotné existence či neexistence materiální stránky deliktu zadavatele. Námitky zadavatele proti údajnému nezabývání se materiální stránkou správního deliktu Úřadem proto vzhledem k výše uvedenému považuji za nedůvodné.

K posouzení závažnosti správního deliktu Úřadem

33. Podle § 121 odst. 2 zákona se při určení výměry pokuty právnické osobě[2] přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán.

34. Okolnosti, které jsou pro určení výměry pokuty rozhodné, jsou určeny v § 121 odst. 2 zákona. Zákon v tomto ustanovení vymezuje okruh těch skutkových okolností, které je Úřad povinen ve správním řízení zjistit a posoudit, přičemž hlavním kritériem je závažnost správního deliktu a „zákon pak demonstrativním výčtem vymezuje, co lze pod pojem závažnost správního deliktu podřadit (způsob jeho spáchání, jeho následky a okolnosti, za nichž byl spáchán)“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 17/2012 ze dne 20. 3. 2013). Vzhledem k tomu, že tento zákonný výčet je demonstrativní, není bez dalšího nezákonným postupem správního orgánu, jestliže je vyhledáno další kritérium, které může odůvodnit výši uložené pokuty. Nejvyšší správní soud k tomu v rozsudku sp. zn. 6 A 96/2000 ze dne 21. 8. 2013 uvedl, že „jestliže správní orgán důsledně respektoval zákonná i tato další kritéria volného správního uvážení a jejich užití v důvodech vydaného rozhodnutí řádně a přesvědčivě zdůvodnil, nelze mu vytýkat překročení mezí správního uvážení“. Ani výklad Nejvyššího správního soudu v rozsudku sp. zn. 4 As 37/2007 ze dne 30. 6. 2008, že při stanovení výše sankce již není podstatné, zda byla naplněna skutková podstata správního deliktu, ale intenzita porušení právem chráněných hodnot a zájmů v konkrétním případě, na který zadavatel odkázal v rozkladu, přitom není v rozporu s výše uvedeným.

35. Úřad se okolnostmi rozhodnými pro určení výše pokuty zabýval v části K výroku II. rozhodnutí odůvodnění napadeného rozhodnutí, a to způsobem, resp. okolnostmi, spáchání správního deliktu v bodě 68. a 69. odůvodnění napadeného rozhodnutí. V týchž bodech odůvodnění napadeného rozhodnutí Úřad popsal následky spáchání správního deliktu zadavatelem. V bodě 70. odůvodnění napadeného rozhodnutí Úřad uvedl, k jaké skutečnosti přihlédl jako k přitěžující okolnosti a jaké jsou její následky. Závěr o závažnosti správního deliktu zadavatele Úřad uvedl v bodě 71. odůvodnění napadeného rozhodnutí. Úřad se tak zabýval okolnostmi rozhodnými pro určení výměry pokuty, přitom přezkoumatelným způsobem podrobně vylíčil, jaká byla jeho skutková zjištění a jakými úvahami se při stanovování výše pokuty s přihlédnutím k okolnostem podle § 121 odst. 2 zákona řídil a k jakému výsledku dospěl ohledně konkrétní výše pokuty uložené zadavateli. Mám za to, že Úřad tuto část napadeného rozhodnutí dostatečně a přesvědčivě odůvodnil.

36. K námitce zadavatele, jíž brojí proti závěru Úřadu o závažnosti správního deliktu z pohledu následků jeho jednání, uvádím následující.

37. Podle § 81 odst. 3 zadavatel odešle oznámení o výběru nejvhodnější nabídky do 5 pracovních dnů po rozhodnutí podle odstavce 1 všem dotčeným zájemcům a všem dotčeným uchazečům. Dotčenými uchazeči se rozumějí uchazeči, kteří nebyli s konečnou platností vyloučeni. Vyloučení má konečnou platnost, pokud bylo uchazeči oznámeno a uchazeč nepodal námitky ve lhůtě podle § 110 odst. 4, nebo nepodal návrh ve lhůtě podle § 114 odst. 4 a 5, nebo bylo řízení o jeho návrhu zastaveno. Dotčenými zájemci se rozumějí zájemci, kterým veřejný zadavatel nedoručil oznámení o jejich vyloučení před odesláním oznámení o rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky.

38. Podle § 110 odst. 4 zákona námitky proti rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky nebo proti rozhodnutí zadavatele o vyloučení z účasti v zadávacím řízení musí stěžovatel doručit zadavateli do 15 dnů a v případě zjednodušeného podlimitního řízení do 10 dnů ode dne doručení oznámení o výběru nejvhodnější nabídky veřejné zakázky podle § 81 nebo rozhodnutí o vyloučení z účasti v zadávacím řízení.

39. Podle § 110 odst. 6 zákona před uplynutím lhůty pro podání námitek podle § 110 odstavců 3 až 5 zákona a do doby doručení rozhodnutí zadavatele o námitkách nesmí zadavatel uzavřít smlouvu.

40. Mimo jiné pak i podle odborné literatury (Podešva, V., Olík, M., Janoušek, M., Stránský, J.: Zákon o veřejných zakázkách. Komentář. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011) pak „dodavatelům nejsou námitky k dispozici poté, co již zadavatel uzavřel smlouvu na plnění veřejné zakázky“.

41. Rozhodnutí o vyloučení z účasti v zadávacím řízení veřejné zakázky bylo uchazeči ATS‑TELCOM doručeno dne 26. 3. 2014. Lhůta pro podání námitek podle § 110 odst. 4 zákona proti vyloučení z  účasti v zadávacím řízení veřejné zakázky tak začala uchazeči ATS‑TELCOM běžet dnem 27. 3. 2014 a skončila dnem 10. 4. 2014. Zadavatel uzavřel s vybraným uchazečem smlouvu na plnění předmětu veřejné zakázky dne 29. 3. 2014, tzn. před uplynutím tzv. blokační lhůty podle § 110 odst. 6 zákona. Toto porušení zákona zadavatelem bylo předmětem správního řízení vedeného Úřadem pod sp. zn. ÚOHS‑S615/2014/VZ.

42. Dne 7. 4. 2014 uveřejnil zadavatel ve Věstníku veřejných zakázek oznámení o zadání veřejné zakázky a téhož dne bylo oznámení o zadání zakázky odesláno do Úředního věstníku Evropské unie, v němž bylo zveřejněno dne 10. 4. 2014. Přestože zadavatel nevyhotovil oznámení o výběru nejvhodnější nabídky a ani jej neodeslal uchazeči ATS-TELCOM, mohl se uchazeč ATS‑TELCOM o uzavření smlouvy na plnění veřejné zakázky dozvědět, a to z Věstníku veřejných zakázek nebo z Úředního věstníku Evropské unie.

43. Zjištění, že zadavatel již smlouvu na plnění veřejné zakázky uzavřel, mohlo, s ohledem na to, že námitky lze podat pouze do okamžiku uzavření smlouvy na plnění veřejné zakázky, uchazeče ATS‑TELCOM odradit od podání námitek proti rozhodnutí zadavatele o jeho vyloučení z další účastni v zadávacím řízení veřejné zakázky, byť lhůta pro podání těchto námitek ještě neuplynula. Z nepodání námitek proti vyloučení uchazeče ATS-TELCOM z účasti v zadávacím řízení, proto nelze bez dalšího vyvozovat, že uchazeč ATS-TELCOM v tomto úkonu zadavatele nespatřoval újmu na svých právech.

44. Rovněž nelze vyloučit, že by uchazeč ATS‑TELCOM podal námitky proti výběru nejvhodnější nabídky, kdyby oznámení o výběru nejvhodnější nabídky zadavatel pořídil a odeslal všem dotčeným uchazečům. Tvrzení zadavatele, že takové eventuální podání námitek nemohlo mít za následek zrušení rozhodnutí o vyloučení uchazeče ATS‑TELCOM ze zadávacího řízení, přitom není ve vztahu k zákonem uložené povinnosti zadavatele informovat dotčené uchazeče o výběru nejvhodnější nabídky podle § 81 odst. 3 zákona a k povinnosti zachovat blokační lhůtu podle § 110 odst. 6 zákona jakkoli relevantní.

45. Vedle toho však nelze ani vyloučit, že by zadavatel na základě skutečností uvedených v eventuálních námitkách podaných uchazečem ATS‑TELCOM proti výběru nejvhodnější nabídky eventuálně dospěl k závěru, že v průběhu zadávacího řízení vyloučením uchazeče ATS‑TELCOM porušil zákon a eventuálně by přijal opatření k nápravě podle § 111 odst. 6 zákona. Nehledě na to má zadavatel zákonnou možnost, zjistí-li v průběhu zadávacího řízení, že některým úkonem porušil zákon, přijmout opatření k jeho nápravě i v případě, když proti takovému úkonu námitky neobdržel.

46. Zadavatel tak nepořízením rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky a následným neodesláním oznámení o výběru nejvhodnější nabídky dotčeným uchazečům omezil zejména právo uchazeče ATS‑TELCOM podat námitky proti rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky, stejně jako právo podat návrh podle § 114 odst. 1 písm. d) zákona. Možnost využití těchto práv však dle zákona měla zůstat zachována bez ohledu na to, zda by jich uchazeč ATS‑TELCOM využil, či nikoli.

47. Lze shrnout, že již z vymezení skutkové podstaty podle § 120 odst. 1 písm. f) zákona, jež implicitně obsahuje materiální stránku správního deliktu, je zřejmé, že zákonodárce považuje nepořízení dokumentace o veřejné zakázce za deliktní jednání. Takové jednání zadavatele je totiž v rozporu se zásadou transparentnosti, neboť nepořízení dokumentace vylučuje, případně omezuje, možnost zpětného přezkumu postupu zadavatele v zadávacím řízení. Nepořízení dokumentace o veřejné zakázce tak nelze považovat za nezávažné porušení zákona, obzvláště v situaci, kdy tím došlo k faktickému upření možnosti využití práva podat námitky a práva podat návrh podle § 114 odst. 1 písm. d) k Úřadu dotčenému uchazeči o veřejnou zakázku. Námitky zadavatele proti postupu Úřadu při posuzování závažnosti správního deliktu proto považuji za nedůvodné.

K dalším námitkám rozkladu

48. K námitce zadavatele o časové tísni uvádím, aniž bych posuzoval správnost takového postupu zadavatele, že tato skutečnost mohla zadavatele vést k zadání veřejné zakázky v jednacím řízení bez uveřejnění. Na povinnost zadavatele postupovat v souladu se zákonem, tzn. mimo jiné v souladu s ustanoveními § 80 a § 81 zákona, však tato okolnost nemá žádný vliv. Úřad tak nebyl povinen v napadeném rozhodnutí přihlížet k okolnosti časové tísně, jelikož tato je pro zadávání veřejných zakázek v jednacím řízení bez uveřejnění podle § 23 odst. 4 písm. b) charakteristická. Tuto námitku zadavatele proto považuji za nedůvodnou.

49. Co se týče námitky zadavatele, že z jiných dokumentů pořízených v průběhu zadávacího řízení, případně bezprostředně po jeho ukončení, bylo možné dohledat informace, které má podle zákona obsahovat zpráva o posouzení a hodnocení nabídek a rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky, uvádím, že tuto argumentaci ve vztahu ke zprávě o posouzení a hodnocení nabídek zadavatel uvedl již ve svém vyjádření ze dne 12. 1. 2015. Rozklad tak v tomto ohledu nepřináší žádnou novou právní argumentaci, na základě níž by bylo možné dospět k odlišnému posouzení věci. Úřad se s předmětnou argumentací zadavatele vypořádal v bodě 39. odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž uvedl, že „nebyla-li zpráva o posouzení a hodnocení nabídek vůbec zpracována, nemůže být nahrazena prostým poskládáním jednotlivých protokolů obsahujících požadované informace, neboť takový postup by byl zcela proti smyslu zprávy o posouzení a hodnocení nabídek.“

50. Stejný závěr lze aplikovat rovněž ve vztahu k rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky. Zadavatel tento dokument vůbec nevyhovil. Nelze proto po dotčených uchazečích spravedlivě požadovat, aby si rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky sami poskládali ze zadavatelem zveřejněných dokumentů (a to i ze smlouvy na veřejnou zakázku, k jejímuž uzavření dochází až po doručení oznámení o výběru nejvhodnější nabídky a jejímuž vyhotovení musí předcházet uplynutí blokačních lhůt podle § 110 odst. 6 a § 111 odst. 5 zákona). Nehledě k tomu zákon ukládá zadavateli povinnost oznámení o výběru nejvhodnější nabídky odeslat dotčeným uchazečům. Bylo by proti smyslu doručování rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky, kterým je informování dotčených uchazečů o výběru nejvhodnější nabídky a zároveň poskytnutí možnosti podat proti tomuto úkonu zadavatele námitky, kdyby záviselo na rozhodnutí zadavatele, zda daný dokument vyhotoví a dotčeným uchazečům jej zašle. Námitku zadavatele proti tomuto brojící proto považuji za nedůvodnou.

51. K námitce zadavatele, že nerozumí tomu, kterým uchazečům mělo být podle Úřadu omezeno právo nahlížet do zprávy o posouzení a hodnocení nabídek a k s tím souvisejícím námitkám, uvádím následující.

52. Podle § 80 odst. 3 zákona je zadavatel povinen umožnit do uzavření smlouvy všem uchazečům, jejichž nabídky byly předmětem posouzení, na jejich žádost do zprávy o posouzení a hodnocení nabídek nahlédnout a pořídit si z ní výpisy, kopie nebo její opisy.

53. V přezkoumávaném případě byla předmětem posouzení pouze nabídka vybraného uchazeče. Uchazeč ATS-TELCOM byl dne 26. 3. 2014 z další účasti v zadávacím řízení veřejné zakázky vyloučen a jeho nabídka mu byla zadavatelem v neotevřené obálce vrácena. Zadavatel jiným zájemcům, než uchazeči ATS-TELCOM a vybranému uchazeči, výzvu k jednání v jednacím řízení bez uveřejnění nezaslal.

54. K nahlédnutí do zprávy o posouzení a hodnocení nabídek podle § 80 odst. 3 zákona tak byl oprávněn pouze vybraný uchazeč. Nelze se proto ztotožnit s tvrzením zadavatele, že k nahlédnutí do zprávy o posouzení a hodnocení nabídek byli oprávněni uchazeč ATS‑TELCOM a vybraný uchazeč. Rovněž tvrzení zadavatele o skutečnostech, jež by uchazeč ATS‑TELCOM mohl ze zprávy o posouzení a hodnocení nabídek získat, jsou irelevantní.

55. Nepřesností při výkladu ustanovení § 80 odst. 3 zákona se dopustil i Úřad v napadeném rozhodnutí, když v bodě 38. odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl: „K uvedenému Úřad doplňuje, že zákonem stanovený obsah zprávy o posouzení a hodnocení nabídek umožňuje jak Úřadu, tak i všem uchazečům o veřejnou zakázku (viz § 80 odst. 3 zákona), získat v rámci jednoho dokumentu přehled o průběhu zadávacího řízení od fáze posuzování nabídek po jejich hodnocení hodnotící komisí, včetně všech základních údajů o tom, jak vlastní posouzení a hodnocení nabídek probíhalo.“ a v bodě 68. odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl: „Při stanovení výše pokuty vzal Úřad v úvahu tu skutečnost, že zadavatel nepořídil zprávu o posouzení a hodnocení nabídek, čímž omezil zákonné právo uchazečů nahlédnout v případě jejich zájmu do této zprávy, jak je uvedeno v § 80 odst. 3 zákona.“ Správně měl Úřad v bodě 38. odůvodnění napadeného rozhodnutí na místo všem uchazečům důsledně uvést všem uchazečům, jejichž nabídky byly předmětem posouzení a v bodě 68. odůvodnění napadeného rozhodnutí měl Úřad namísto množného čísla uchazečů použít číslo jednotné uchazeče (čímž by Úřad specifikoval, že se jedná pouze o vybraného uchazeče), případně jiným způsobem specifikovat, že k porušení práva nahlédnout do zprávy o posouzení a hodnocení nabídek podle § 80 odst. 3 zákona došlo jen u vybraného uchazeče.

56. Popsané nesprávnosti v odůvodnění napadeného rozhodnutí však nemohou mít vliv na správnost výroků I. a II. napadeného rozhodnutí. Byť jako jediný byl totiž k nahlédnutí do zprávy o posouzení a hodnocení nabídek oprávněn vybraný uchazeč. Nepořízením zprávy o posouzení a hodnocení nabídek byla možnost realizace tohoto práva vybranému uchazeči fakticky znemožněna. Nadto je třeba podotknout, že takovým jednáním zadavatele byl podobně jako v případě rozhodnutí o výběru nevhodnější nabídky rovněž atakován smysl a účel § 80 odst. 3 zákona, jímž je rovněž ochrana transparentnosti zadávacího řízení. Námitka  zadavatele, že mu není znám případ, kdyby vítězný uchazeč namítal porušení zásady transparentnosti, kterého by se měl navíc zadavatel dopustit při jednání s tímto uchazečem v jednacím řízení bez uveřejnění, na tomto závěru nemůže ničeho změnit.

57. Nehledě k tomu Úřad učinil uvedené závěry nad rámec závěrů, že zadavatel je ze zákona povinen pořídit písemnou zprávu o posouzení a hodnocení nabídek. Pro konstatování spáchání správního deliktu zadavatelem a pro uložení pokuty za jeho spáchání by tak postačovalo prosté zjištění, že zadavatel příslušnou dokumentaci o veřejné zakázce nepořídil. Již tímto jednáním totiž byla naplněna formální stránka správního deliktu a zároveň i ve skutkové podstatě implicitně obsažená stránka materiální.

58. Pro úplnost uvádím, že dvouinstančnost řízení před Úřadem zajišťuje nejen dvojí posouzení věci, ale je také cestou k nápravě a odstranění vad, které se vyskytly v řízení před prvním stupněm. To lze dovodit rovněž ze soudní judikatury (viz např. závěry rozsudků Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 64/2007 ze dne 26. 3. 2008 a sp. zn. 5 Afs 16/2003 ze dne 12. 10. 2004), podle níž tvoří rozhodnutí správních orgánů I. a II. stupně z hlediska soudního přezkumu jeden celek, přičemž je přípustné, aby nedostatky jednoho stupně mohly být zhojeny argumenty stupně druhého v situaci, kdy nedochází ke změně výroku napadeného rozhodnutí.

59. K námitkám zadavatele ohledně pochybení Úřadu při stanovení výše pokuty uvádím, že posouzením okolností rozhodných pro určení výměry pokuty jsem se zabýval v části K posouzení závažnosti správního deliktu Úřadem odůvodnění tohoto rozhodnutí. Dospěl jsem k závěru, že Úřad v napadeném rozhodnutí přezkoumatelným způsobem podrobně vylíčil, jaká byla jeho skutková zjištění a jakými úvahami se při stanovování výše pokuty řídil a k jakému výsledku dospěl ohledně konkrétní výše pokuty uložené zadavateli. Při vypořádání námitek zadavatele o konkrétních dopadech jednání zadavatele na průběh zadávacího řízení jsem shledal, že námitky zadavatele nejsou důvodné a že Úřad při uložení pokuty zadavateli postupoval správně.

60. K určení konkrétní výše pokuty uvádím, že spadá do diskreční pravomoci Úřadu. Správní uvážení je možné tehdy, poskytuje-li zákon volný prostor k rozhodování v hranicích, které stanoví (při určování výše pokuty za správní delikty je v mezních hranicích sankčních sazeb podle § 120 odst. 2 zákona). Subjektu vykonávajícímu veřejnou správu je tak ponechán určitý prostor pro formulaci vlastního řešení – rozhodnutí. Správní uvážení bylo v tomto správním řízení Úřadem aplikováno ke stanovení výše sankce za nedodržení zákona, tj. ke stanovení výše pokuty.

61. Při určení konkrétní výměry pokuty tak bylo na správním uvážení Úřadu, jakým způsobem vyhodnotí způsob spáchání správního deliktu, okolnosti, za nichž byl spáchán, a jeho následky a jaký vliv bude mít tato úvaha Úřadu na vyhodnocení míry závažnosti spáchaného správního deliktu. Úvahy Úřadu ohledně okolností podle § 121 odst. 2 zákona uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí, kterými se Úřad řídil při uložení pokuty, považuji za vyčerpávající a zákonné. Samotné správní uvážení Úřadu při určení výměry pokuty s ohledem na § 121 odst. 2 zákona a § 120 odst. 1 písm. f) zákona pak považuji za správné. Námitky zadavatele, že Úřad neposoudil výši sankce řádně a Úřadem uložená sankce je zjevně nepřiměřená, proto považuji za nedůvodné.

62. V souvislosti s určení výměry pokuty poukazuji na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 3/2002 ze dne 13. 8. 2002. Podle výkladu uvedeného nálezu je při ukládání pokut vyloučen takový zásah do majetku podnikatele, v důsledku kterého by byla zničena majetková základna pro další podnikatelskou činnost. Nepřípustné jsou takové pokuty, jež mají likvidační charakter. Ústavní soud se v nálezu Pl. ÚS 3/2002 ze dne 13. 8. 2002 zabýval ukládáním pokut právnickým a fyzickým osobám podnikajícím. Závěr o nepřípustnosti pokut likvidačního charakteru tedy není přímo aplikovatelný i na ukládání pokut ústředním orgánům státní správy, tj. v tomto případě zadavateli. Zadavatel je organizační složkou státu, není tedy zřízen nebo založen za účelem dosahování zisku podnikatelkou činností. Rozpočet zadavatele je napojen na státní rozpočet, přičemž podle Přílohy 3 Celkový přehled výdajů státního rozpočtu podle kapitol zákona č. 345/2014 Sb., o státním rozpočtu České republiky na rok 2015 výdaje státního rozpočtu na kapitolu číslo 327 Ministerstvo dopravy přesahují 35 mld. Kč. V důsledku toho nemůže mít výše uložené pokuty likvidační charakter ve vztahu k podnikatelské činnosti ve smyslu nálezu Pl. ÚS 3/2002 ze dne 13. 8. 2002, potažmo ani k majetkové podstatě zadavatele coby organizační složky státu.

63. K námitce zadavatele, že Úřad měl upustit od uložení sankce, uvádím následující. Při určení výměry pokuty za spáchaný správní delikt se vedle represivní funkce právní odpovědnosti směřující individuálně vůči pachateli správního deliktu uplatní rovněž funkce preventivní, jako individuální prevence vůči pachateli správního deliktu. Sankce má být proto ukládána v takové výši, aby zachovávala i odrazující účinek pro futuro. Z tohoto předpokladu vyplývá, že pachatel správního deliktu má pokutu pocítit ve své majetkové sféře. Právě taková újma, která je pro pachatele správního deliktu citelná a je přiměřená povaze a následkům jeho jednání, dostatečně odrazuje pachatele správního deliktu od jeho opakovaného spáchání.

64. Úřad v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že z hlediska stupně závažnosti správního deliktu, nelze zadavatelem spáchaný správní delikt hodnotit jako bagatelní. Úřad proto nemohl zadavateli uložit pokutu jen v symbolické výši, natož od jejího uložení upustit, takovým postupem by totiž byla popřena právě preventivní funkce deliktní odpovědnosti. Námitku, že měl Úřad opustit od uložení sankce, proto považuji za neopodstatněnou.

65. K úvodní námitce zadavatele, že napadené rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, je nesprávné a v rozporu s právními předpisy uvádím, že jsem při výše uvedeném vypořádání námitek zadavatele, jimiž se zadavatel snažil prokázat oprávněnost jeho námitek o nesprávnosti a rozporu s právními předpisy napadeného rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, neshledal, že by Úřad při vydání napadeného rozhodnutí nebo v řízení jemu předcházejícím postupoval v rozporu s právními předpisy nebo že by Úřad postupoval nesprávně. Tuto námitku zadavatele proto považuji za nedůvodnou.

VII.        Závěr

66. Po zvážení všech aspektů dané věci a po zjištění, že Úřad postupoval v souladu se zákonem a správním řádem, jsem dospěl k závěru, že nenastaly podmínky pro zrušení nebo změnu napadeného rozhodnutí z důvodů uváděných v rozkladu.

67. Vzhledem k výše uvedenému, když jsem neshledal důvody, pro které by bylo nutno napadeného rozhodnutí změnit nebo zrušit, rozhodl jsem tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí se podle § 91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 152 odst. 4 téhož zákona, nelze dále odvolat.

otisk úředního razítka

Ing. Petr Rafaj

předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

Obdrží:

Česká republika – Ministerstvo dopravy, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 00 Praha – Nové Město

Vypraveno dne:

viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy

---

[1]Pokud je v rozhodnutí uveden odkaz na zákon, jedná se vždy o znění účinné ke dni zahájení šetřeného zadávacího řízení ve smyslu § 26 zákona v návaznosti na § 158 odst. 1 a 2 zákona, není-li uvedeno jinak.

[2] Podle § 6 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, pokud stát vystupuje jako účastník právních vztahů, je právnickou osobou.