číslo jednací: R187/2015/VZ-34102/2016/322/KBe

• Instance: II.
• Věc: Dodávka personálního informačního systému pro Generální finanční ředitelství
• Účastníci:
  1. Česká republika – Generální finanční ředitelství
  2. Vema, a. s.
• Typ správního řízení: Veřejná zakázka
• Výrok: rozklad zamítnut a napadené rozhodnutí potvrzeno
• Rok: 2015
• Datum nabytí právní moci: 18. 8. 2016
• Související rozhodnutí: S0040,0163/2015/VZ-14147/2015/522/PKř; R187/2015/VZ-34102/2016/322/KBe

Č. j.:ÚOHS-R187/2015/VZ-34102/2016/322/KBe

18. srpna 2016

V řízení o rozkladu ze dne 26. 6. 2015 doručeném Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže téhož dne zadavatelem –

• Česká republika – Generální finanční ředitelství, IČO 72080043, se sídlem Lazarská 15/7, 110 00 Praha – Nové Město,

proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S0040,0163/2015/VZ-14147/2015/522/PKř ze dne 12. 6. 2015 vydanému ve správním řízení vedeném ve věci nadlimitní veřejné zakázky s názvem „Dodávka personálního informačního systému pro Generální finanční ředitelství“ zadávané v otevřeném řízení, jehož oznámení bylo odesláno k uveřejnění dne 9. 10. 2014 a ve Věstníku veřejných zakázek uveřejněno dne 10. 10. 2014 pod ev. č. 499200, ve znění oprav uveřejněných dne 27. 10. 2014, 3. 11. 2014 a 17. 12. 2014, a v Úředním věstníku Evropské unie uveřejněno dne 15. 10. 2014 pod ev. č. 2014/S 198-350072, ve znění opravy uveřejněné dne 30. 10. 2014 pod ev. č. 2014/S 209-370189, resp. dne 6. 11. 2014 pod ev. č. 2014/S 214-379105 a 20. 12. 2014 pod ev. č. 2014/S 246-434143, jehož dalším účastníkem je navrhovatel –

• Vema, a.s., IČO 26226511, se sídlem Okružní 871/3a, 638 00 Brno – Lesná, ve správním řízení zastoupený na základě plné moci ze dne 9. 12. 2014 Ing. Martinem Kovaříkem, IČO 14947757, se sídlem Adamovská 804/3, 140 00 Praha – Michle, členem Sdružení INDOC,

jsem podle § 152 odst. 5 písm. b) ve spojení s § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, na základě návrhu rozkladové komise, jmenované podle § 152 odst. 3 téhož zákona, rozhodl takto:

Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S0040,0163/2015/VZ-14147/2015/522/PKř ze dne 12. 6. 2015

p o t v r z u j i

a podaný rozklad

z a m í t á m.

Odůvodnění

I.               Zadávací řízení a správní řízení vedené Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže

1. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“) příslušný podle § 112 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“)[1],k výkonu dohledu nad zadáváním veřejných zakázek, obdržel dne 16. 1. 2015 návrh navrhovatele – Vema, a.s., IČO 26226511, se sídlem Okružní 871/3a, 638 00 Brno – Lesná, ve správním řízení zastoupeného na základě plné moci ze dne 9. 12. 2014 Ing. Martinem Kovaříkem, IČO 14947757, se sídlem Adamovská 804/3, 140 00 Praha – Michle, členem Sdružení INDOC (dále jen „navrhovatel“) na přezkoumání úkonů zadavatele – České republiky – Generálního finančního ředitelství, IČO 72080043, se sídlem Lazarská 15/7, 110 00 Praha – Nové Město (dále jen „zadavatel“) učiněných při zadávání veřejné zakázky s názvem „Dodávka personálního informačního systému pro Generální finanční ředitelství“ (dále jen „veřejná zakázka“) v otevřeném řízení, jehož oznámení bylo odesláno k uveřejnění dne 9. 10. 2014 a ve Věstníku veřejných zakázek uveřejněno dne 10. 10. 2014 pod ev. č. 499200, ve znění oprav uveřejněných dne 27. 10. 2014, 3. 11. 2014 a 17. 12. 2014, a v Úředním věstníku Evropské unie uveřejněno dne 15. 10. 2014 pod ev. č. 2014/S 198-350072, ve znění opravy uveřejněné dne 30. 10. 2014 pod ev. č. 2014/S 209-370189, resp. dne 6. 11. 2014 pod ev. č. 2014/S 214-379105 a 20. 12. 2014 pod ev. č. 2014/S 246-434143.

2. Navrhovatel směřoval svůj návrh proti zadávacím podmínkám ve smyslu § 114 odst. 1 písm. a) zákona. Dle navrhovatele zadávací dokumentace nedostatečně vymezovala předmět veřejné zakázky v podrobnostech nezbytných pro zpracování nabídky a tato nedostatečnost nebyla napravena ani v průběhu lhůty pro podání nabídek. Dále navrhovatel namítal,že poskytnutí dodatečných informací představovala změnu zadávacích podmínek, která mohla rozšířit okruh možných dodavatelů, a proto byl zadavatel povinen prodloužit lhůtu o celou původní délku lhůty pro podání nabídek. Navrhovatel též spatřoval pochybení v tom, že si zadavatel nevyžádal popis nabízeného plnění v nezbytné míře podrobností. Díky tomu mohly být nabídky vágnía dodavatelé si mohli nárokovat enormní dodatečné náklady. Současně v návrhu uvedl také další důvody, pro které má za to, že zadávací dokumentace na veřejnou zakázku není v souladu se zákonem.

3. V rámci správního řízení vedeného pod sp. zn. S40/2015/VZ ve věci veřejné zakázky Úřad obdržel podnět, na jehož základě získal pochybnosti ohledně souladu postupu zadavatele s ustanovením § 6 odst. 1 zákona, podle kterého je zadavatel povinen při postupu podle tohoto zákona dodržovat zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace, a to konkrétně v tom smyslu, zda zadavatel tím, že poskytl dodavatelům, kteří v zadávacím řízení veřejné zakázky prokázali splnění kvalifikačních předpokladů a prošli fází posouzení kvalifikace, dodatečné sdělení, nepozměnil zadávací podmínky takovým způsobem, že nebyly v souladu s původním zněním zadávacích podmínek, a to po uplynutí lhůty pro podání nabídek, přičemž uvedeným postupem zadavatele by mohlo dojít k podstatnému ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky. Na základě výše uvedeného Úřad odeslal zadavateli dne 13. 3. 2015 oznámení o zahájení správního řízení č.j. ÚOHS-S163/2015/VZ-6876/2015/522/PKř ze dne 13. 3. 2015, které bylo zadavateli doručeno téhož dne; tímto dnem tak bylo zahájeno správní řízení z moci úřední.

4. V souladu se zásadou hospodárnosti Úřad spojil správní řízení vedené pod sp. zn. ÚOHS-S40/2015/VZ, zahájené v šetřené veřejné zakázce na návrh navrhovatele ze dne 16. 1. 2015, se správním řízením vedeným pod sp. zn. ÚOHS-S163/2015/VZ, zahájeným v šetřené veřejné zakázce z moci úřední dne 13. 3. 2015.

II.             Napadené rozhodnutí

5. Úřad přezkoumal případ ve všech vzájemných souvislostech, po zhodnocení všech podkladů a na základě vlastního zjištění vydal dne 12. 6. 2015 rozhodnutí č. j. ÚOHS-S0040,0163/2015/VZ-14147/2015/522/PKř (dále jen „napadené rozhodnutí“), jehož výrokem I. rozhodl tak, že zadavatel nedodržel zásadu zákazu diskriminace stanovenou v § 6 odst. 1 zákona tím, že po uplynutí lhůty pro podání nabídek poskytl sdělením ze dne 5. 2. 2015 uchazečům, kteří byli pozváni k předvedení funkcionalit nabízeného plnění, odlišné informace vztahující se k zadávacím podmínkám, konkrétně k bodu 14.15. zadávací dokumentace, dle kterého měli uchazeči, jež prošli fází posouzení kvalifikace, bezplatně předvést funkcionality navrženého řešení v rozsahu Přílohy č. 1, přičemž nepředvedení požadovaných funkcionalit bude považováno za nesplnění předmětu veřejné zakázky a daný uchazeč bude vyřazen ve fázi posouzení nabídek, ve srovnání s informacemi, které měli k dispozici všichni potenciální dodavatelé v době před uplynutím lhůty pro podání nabídek, když zadavatel připustil, že k naplnění podmínky předvedení funkcionalit dle bodu 7.1 a 8.1 Přílohy č. 1 zadávací dokumentace je „postačující (…) informace, že umí windows autentizaci, viz také odkazy na dodané manuály“, resp. „postačující je informace, že umí komunikovat s LDAP, viz také odkazy na dodané manuály“, přičemž tento postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky a dosud nedošlo k uzavření smlouvy.

6. Výrokem II. napadeného rozhodnutí Úřad uložil nápravné opatření spočívající ve zrušení zadávacího řízení. Výrokem III. napadeného rozhodnutí Úřad uložil zadavateli uhradit náklady řízení ve výši 30 000 Kč.

7. V odůvodnění napadeného rozhodnutí Úřad uvedl, že z dokumentace o veřejné zakázce vyplývá, že „všichni uchazeči, kteří prošli fází posouzení kvalifikace, budou v rámci posouzení nabídek vyzváni k bezplatnému předvedení funkcionalit jimi navrhovaného řešení, a to v rozsahu Přílohy č. 1 zadávací dokumentace. Pokud uchazeč nepředvede požadované funkcionality, bude vyřazen ze zadávacího řízení z důvodu nesplnění předmětu veřejné zakázky.“ Z uvedeného tedy vyplývá, jednoznačný požadavek zadavatele na ověření splnění požadovaných funkcionalit, na základě čehož si zadavatel mohl udělat jednoznačnou představu o tom, zda je požadovaná funkcionalita skutečně součástí nabízeného řešení, případně zda bude funkcionalita kompatibilní s jinými požadavky zadavatele a nabídka tak bude v rámci požadovaných funkcionalit reálně splňovat veškeré zadávací podmínky.

8. Ve sdělení ze dne 5. 2. 2015 všem uchazečům, kteří byli zadavatelem pozváni k předvedení funkcionalit, však zadavatel připustil, že k naplnění podmínky předvedení funkcionalit dle bodu 7.1 a 8.1 Přílohy č. 1 zadávací dokumentace je postačující toliko informace, že systém danou funkcionalitu umožňuje, tedy odlišně, než bylo stanoveno v zadávací dokumentaci. Zadavatel výše uvedeným sdělením, ke kterému se uchýlil až po uplynutí lhůty pro podání nabídek a toliko ve vztahu k uchazečům, kteří byli pozváni k předvedení funkcionalit, původní zadávací podmínku změnil tak, že připustil, že některé funkcionality nemusí být předvedeny, nýbrž postačuje informace, že systém funkcionalitou disponuje resp., že systém danou funkcionalitu umožňuje.

9. Na základě výše uvedeného Úřad učinil závěr, že zadavatel po uplynutí lhůty pro podání nabídek poskytl uchazečům, kteří byli pozváni k předvedení funkcionalit, odlišné informace vztahující se k zadávacím podmínkám ve srovnání s informacemi, které měli k dispozici všichni potenciální dodavatelé v době před uplynutím lhůty pro podání nabídek. Tato informace je Úřadem považována za „zmírnění“ původních zadávacích podmínek, a tudíž mohla mít za následek rozšíření okruhu potenciálních dodavatelů, kteří by byli schopni „upravenou“ zadávací podmínku splnit a v zadávacím řízení podat konkurenceschopnou nabídku. Nelze totiž vyloučit, že pokud by potenciální dodavatelé od počátku věděli, že některé, obtížně předveditelné funkcionality není nutné „předvést“ již v rámci posouzení nabídek, nýbrž zadavateli postačí potvrzení, že jimi nabízené řešení bude disponovat danou funkcionalitou, rozhodli by se do zadávacího řízení veřejné zakázky nabídku podat, avšak za původních zadávacích podmínek rezignovali jak na přípravu, tak na faktické podání nabídky v předmětném zadávacím řízení.

III.           Námitky rozkladu

10. Dne 26. 6. 2015 obdržel Úřad od zadavatele rozklad ze dne 25. 6. 2016, jímž bylo rozhodnutí Úřadu napadeno v plném rozsahu. Napadené rozhodnutí bylo zadavateli doručeno dne 12. 6. 2015. Rozklad byl tedy doručen v zákonné lhůtě.

11. Zadavatel v rozkladu uvádí, že Úřad pochybil při spojení dvou souběžných správních řízení vedených u Úřadu na návrh a z moci úřední, jelikož tento postup vedl k podstatné změně právní kvalifikace jednání zadavatele z původního domnělého pochybení při formulaci zadávacích podmínek na nedodržení postupu stanoveného pro zadání veřejné zakázky spočívající v domnělém nedodržení zásady zákazu diskriminace. Tímto byl zvýhodněn navrhovatel, jehož tvrzení uvedená v návrhu na zahájení řízení zjevně nebyla shledána Úřadem za důvodná a zadavateli vznikla újma na jeho procesních právech z důvodu rozšíření předmětu řízení a změně právní kvalifikace. Navrhovatel totiž namítal jeden okruh skutečností a Úřad zjevně rozhodl o odlišném okruhu, který si sám z vlastní činnosti autonomně vybral, k řízení připojil a dle libovůle použil. Zadavatel má tak za to, že tímto postupem zcela v rozporu se zásadou legality Úřad přenesl důkazní povinnost ležící na straně navrhovatele na sebe, čímž navrhovateli usnadnil jeho procesní pozici. Na podporu svých tvrzení zadavatel v rozkladu uvádí rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 4 As 16/2013.

12. Zadavatel dále v rozkladu tvrdí, že sdělení ze dne 5. 2. 2015, které obsahovalo informaci o způsobu prokázání dílčích zadávacích podmínek, je konkretizace, nikoli změna, stanovené podmínky v podrobnostech pro praktické provedení schůzek týkajících se předvádění funkcionalit. Zadavatel sdělením reagoval na konkrétní dotaz týkající se vybraných částí funkcionalit, u nichž je předvedení velmi technicky obtížné, a proto muselo být všem specializovaným dodavatelům zřejmé, že fyzické předvádění není možné ve shodné podobě, v jaké lze prezentovat ostatní funkcionality předmětu plnění. Zadavatel též zdůrazňuje, že nikdy neuvedl, že se má jednat o předvedení každé jednotlivé funkcionality zvlášť. Jelikož je objem funkcionalit velmi rozsáhlý, dalo se předpokládat, že budou předvedeny pouze některé a u ostatních se zadavatel může spokojit s objektivní zárukou dodavatele, že tuto funkcionalitu umí.

13. Zadavatel namítá, že ujištění o tom, že požadované řešení funkcionalitu umí, není nahrazením podmínky o prokazování funkcionalit. Úřad v rámci svého rozhodování totiž nevzal v úvahu, o jaké funkcionality se jedná. Dle názoru zadavatele se jedná o velmi podstatnou okolnost, od které se odvíjí správnost závěru Úřadu o změně zadávacích podmínek. Úřad se však podstatou funkcionality nezabýval, a to činí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Závěr Úřadu, že z důvodu nepublikování uvedené informace se nepřihlásili i jiní potencionální dodavatele, není podle zadavatele úplný a důvodný. Zadavatel nikdy neuvedl, že požaduje předvedení všech funkcionalit dle Přílohy č. 1 zadávací dokumentace, podmínka se vztahovala pouze k předvádění obecně v rozsahu této přílohy. Pokud není uvedená podmínka zcela jasná, tak zadavatel uvádí, že byl vždy připraven ji v případě zájmu dodavatele či Úřadu vyjasnit a nikdy ji nepoužil k vyřazení potencionálních dodavatelů.

14. Zadavatel má dále za to, že rozhodnutí odporuje dosavadní praxi Úřadu a též smyslu a účelu zákona. V oblasti zadávání veřejných zakázek je obvyklé, že si zadavatelé stanoví podmínku předvádění určitých komodit, u kterých však nelze vždy zajistit předvedení funkčnosti v plném rozsahu. V takových případech se zadavatelé spokojí s dalšími zárukami dodavatele, přičemž tento postup byl Úřadem několikrát aprobován. Tento postup je tedy běžnou praxí a v souladu se zákonem. Napadené rozhodnutí však neuvádí, z jakého důvodu by mělo být ujišťování o funkčnosti ve spojení s předváděním předmětu v daném případě odlišné od mnoha jiných zadávacích řízení, kterými se Úřad zabýval. V daném případě tedy zcela chybí odůvodnění odklonu od stávající rozhodovací praxe, důsledkem čehož je porušení ust. § 2 odst. 4 správního řádu, podle kterého musí být rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů prováděno takovým způsobem, aby nevznikaly nedůvodné rozdíly.

15. Dle zadavatele se Úřad v napadeném rozhodnutí vypořádal pouze s otázkou tvrzené diskriminace na základě podnětu a již se nezabýval tvrzeními uvedenými v návrhu na zahájení řízení. V tomto směru zadavatel spatřuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí, neboť z rozhodnutí nelze zjistit, jak vlastně Úřad rozhodl ve věci podaného návrhu a je z něj pouze patrné, jak Úřad rozhodl ve věci řízení zahájeného z moci úřední. Správní orgán se dle zadavatele musí vypořádat s námitkami účastníků řízení, přičemž z odůvodnění jeho rozhodnutí musí být seznatelné, z jakého důvodu považuje námitky účastníka řízení za liché, mylné anebo vyvrácené. Zadavatel má ovšem za to, že v daném případě Úřad pochybil, když přezkoumával pouze otázky související se zahájením řízení z moci úřední, aniž by posoudil návrh navrhovatele v meritu věci. Rovněž nelze správní řízení v tomto případě považovat legálně za skončené, když o části správního řízení nebylo dosud fakticky rozhodnuto. Zadavatel proto namítá, že se Úřad nezabýval v plném rozsahu posouzením věci, tak jak byla vymezena návrhem na zahájení řízení a oznámením o zahájení řízení z moci úřední, v důsledku toho nepostupoval v souladu s pravidly pro společné řízení dle ust. § 140 správního řádu.

16. Závěrem rozkladu zadavatel uvádí, že ze strany navrhovatele se jedná o obstrukční jednání ve vztahu k novému zadávacímu řízení, které má za cíl realizaci finančních úspor v rámci současných nákladů na personální informační systém. S ohledem na § 2 odst. 4 správního řádu ve spojení s § 118 zákona měl Úřad tuto skutečnost zohlednit, a to takovým způsobem, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem, odpovídalo okolnostem daného případu a zohledňovalo ekonomický dopad s ohledem na nepřiměřené důsledky. Zadavatel má za to, že nápravné opatření spočívající ve zrušení zadávacího řízení pro nepodloženou domněnku porušení zásady nediskriminace týkající se jednání při provádění kontroly funkcionalit, je v tomto ohledu zcela nepřiměřené.

Závěr rozkladu

17. S ohledem na výše uvedené zadavatel navrhuje, aby předseda Úřadu napadené rozhodnutí změnil tak, že se návrh na přezkoumání úkonů zadavatele zamítá, případně aby zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil k novému projednání.

IV.          Řízení o rozkladu

18. Úřad po doručení rozkladu neshledal podmínky pro postup podle § 87 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a podle § 88 odst. 1 správního řádu předal spis se svým stanoviskem předsedovi Úřadu k rozhodnutí o rozkladu.

Vyjádření navrhovatele k rozkladu

19. Navrhovatel ve svém vyjádření doručeném Úřadu dne 3. 7. 2015 uvedl, že nesouhlasí s tvrzením zadavatele, že v daném případě došlo k porušení zásady litispendence dle § 48 odst. 1 správního řádu. Předmětem správního řízení zahájeného z moci úřední byly jiné skutečnosti než namítané navrhovatelem, nejednalo se tak o totožné řízení a Úřad zcela správně tyto dvě řízení spojil s ohledem na zásadu procesní ekonomie. Stejně tak je dle navrhovatele nepravdivé tvrzení o krácení procesních práv zadavatele a zvýhodnění navrhovatele. Oba účastníci řízení byli o veškerých úkonech a postupu Úřadu průběžně informováni, byly jim poskytnuty přiměřené lhůty sloužící k uplatnění jejich práv a byla jim dána možnost se k tvrzeným porušením zákona vyjádřit, což také učinili.

20. Dle navrhovatele neuvádí zadavatel ve vztahu k porušení zákona žádné nové skutečnosti, ke kterým by se již navrhovatel nevyjádřil. Navrhovatel tak pouze shrnuje, že zadavatel po celou dobu lhůty pro podání nabídek striktně trval na tom, že veškeré funkcionality vymezené v zadávacích podmínkách musejí být v době podání nabídky připraveny a uchazeč je musí předvést zadavateli v rámci posouzení nabídek. Tento svůj požadavek změnil na základě dodatečného dotazu jednoho z uchazečů tak, že v případě některých funkcionalit postačí informace, že nabízený systém funkcionalitu „umí“. Tyto informace mají povahu dodatečných informací k zadávacím podmínkám, které ovšem byly poskytnuty pouze některým dodavatelům, a to uplynutí lhůty pro podání nabídek, což je v rozporu s § 49 zákona, jakož i se zásadami uvedenými v § 6 odst. 1 zákona.

21. Ačkoli navrhovatel souhlasí s tím, že postup, kdy jsou některé z funkcionalit pořizovaného plnění v zadávacím řízení uchazeči pouze potvrzeny, aniž by byly fakticky ověřeny, je v praxi obecně přípustný, musí být o něm uchazeči jednoznačně vyrozuměni již v rámci zadávacích podmínek. Zadavatel je též odpovědný za to, aby byly zadávací podmínky v souladu s § 44 odst. 1 zákona formulovány jasně a jednoznačně a není na uchazečích, aby si museli cokoli z jejich obsahu dovozovat. S tvrzením zadavatele, že zadavatel svůj požadavek pouze konkretizoval, nikoliv změnil, tak nelze souhlasit.

22. Navrhovatel je tak toho názoru, že sdělením ze dne 5. 2. 2015 zadavatel dodatečně upustil od požadavku na předvedení některých funkcionalit systému. K namítané odlišné povaze funkcionalit, jichž se dodatečná změna zadávacích podmínek týká, navrhovatel uvádí, že šlo i funkcionality, které musel mít nabízený systém již od počátku a též dodává, že předvést všechny požadované funkcionality nabízeného systému je objektivně možné. Navrhovatel má tak za to, že požadavek na existenci a předvedení všech funkcionalit v době podání nabídky mohl být zásadním důvodem pro řadu potenciálních uchazečů k nepodání nabídky. Závěrem navrhovatel dodává, že změna požadavku na předvedení funkcionalit nabízeného systému svědčí rovněž o značné netransparentnosti zadávacího řízení a nerovném zacházení zadavatele s potenciálními uchazeči o veřejnou zakázku.

Stanovisko předsedy Úřadu

23. Po projednání rozkladu a veškerého spisového materiálu rozkladovou komisí jmenovanou podle § 152 odst. 3 správního řádu a po posouzení případu ve všech jeho vzájemných souvislostech jsem podle § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumal soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy a jeho správnost v rozsahu námitek uvedených v rozkladu a s přihlédnutím k návrhu rozkladové komise jsem dospěl k následujícímu závěru.

24. Úřad tím, že napadeným rozhodnutím rozhodl tak, jak je uvedeno výše, rozhodl správně a v souladu se zákonem. V další části odůvodnění tohoto rozhodnutí jsou v podrobnostech rozvedeny důvody, pro které jsem přistoupil k potvrzení napadeného rozhodnutí a zamítnutí rozkladu zadavatele.

V.            K námitkám rozkladu

25. Zadavatel v podaném rozkladu předně namítal, že Úřad pochybil, když spojil řízení zahájené na návrh s řízením z moci úřední, jelikož spojení vedlo k podstatné změně právní kvalifikace jednání zadavatele, a navrhovateli tak byla usnadněna jeho procesní pozice. Úřad tak měl dle zadavatele jedno z těchto řízení zastavit pro překážku litispendence.

26. K této námitce zadavatele uvádím následující. Řízení o přezkoumání úkonů zadavatele učiněných v zadávacím řízení zahájené na návrh i z moci úřední je správním řízením ve smyslu správního řádu, a proto překážka litispendence vyplývá z ust. § 48 odst. 1 správního řádu, podle něhož: „Zahájení řízení u některého správního orgánu brání tomu, aby o téže věci z téhož důvodu bylo zahájeno řízení u jiného správního orgánu.“ K tomu nejprve poukazuji na skutečnost, že ačkoliv toto zákonné ustanovení výslovně hovoří o překážce řízení zahájeného v téže věci a z téhož důvodu u jiného správního orgánu, platí, že taková překážka je dána stejně u řízení vedeného v téže věci a z téhož důvodu u stejného správního orgánu. (k tomu blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2008, č. j. 2 As 43/2005-79). Překážka litispendence tak může vzniknout i v řízeních o přezkoumání úkonů zadavatele vedených Úřadem při naplnění zákonných podmínek.

27. Je tak třeba vždy zkoumat, zda došlo k naplnění podmínek litispendence, přičemž těmito podmínkami jsou ve smyslu ust. § 48 odst. 1 správního řádu ty, že jde o řízení v téže věci, a zároveň že jde o řízení z téhož důvodu. V případě, že některá z těchto podmínek naplněna není, pak se o překážku litispendence jednat nemůže. Vzhledem k tomu, že právní úprava blíže neupravuje, co je možné podřadit pod pojmy „táž věc“ a „tentýž důvod“ odkazuji na tomto místě na odbornou literaturu, např. Potěšil, L., Hejč, D., Rigel, F., Marek, D.: Správní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, 256 s., kde je uvedeno: „Z judikatury správních soudů vyplývá, že totožnost věci je určována totožností práva nebo povinnosti, totožností účastníků a současně totožností předmětu řízení (např. rozsudek KS v Ústí nad Labem ze dne 15. 6. 2011, č. j. 15 Ca 12/2009-50). Proto, jak konstatoval KS v Brně, „námitka litispendence nemůže být důvodná, jsou-li současně vedena dvě řízení, ale s odlišným okruhem účastníků řízení a předmětem řízení“ (rozsudek KS v Brně ze dne 29. 5. 2007, č. j. 29 Ca 295/2006-28). Vedle naplnění totožnosti věci je druhou podmínkou pro existenci překážky litispendence, aby současně šlo také o řízení vedené z „téhož důvodu“. To podle NSS např. znamená, že „pokud je vedeno řízení z moci úřední podle § 39i PojZdrav, pak řízení o žádosti účastníka v téže věci není řízením vedeným z téhož důvodu, a proto toto řízení o žádosti účastníka v téže věci nemůže být zastaveno pro naplnění překážky litispendence“ (rozsudek NSS ze dne 13. 6. 2013, č. j. 6 Ads 139/2012-58).“ S ohledem na tyto odborné závěry je tak třeba vyjít z toho, že pro posouzení naplnění podmínek ust. § 48 odst. 1 správního řádu jsou rozhodující nejen práva či povinnosti, o nichž se v jednotlivých správních řízeních jedná, ale i okruhy účastníků jednotlivých řízení a také předměty jednotlivých řízení. V případě totožnosti věci je pak rozhodující, „aby šlo také o řízení vedené z téhož důvodu“.

28. Předmět správního řízení zahájeného na návrh je určen obsahem toho kterého návrhu (v čem navrhovatel spatřuje porušení zákona a čeho se domáhá). Úřad dlouhodobě a konstantně ve své rozhodovací praxi účastníkům deklaruje po zahájení správního řízení na základě návrhu, že předmět řízení je vymezen právě obsahem návrhu. Návrh sám musí ve smyslu § 114 odst. 1 zákona směřovat proti konkrétním úkonům zadavatele, při kterých zadavatel nedodržel postup stanovený pro zadání veřejné zakázky nebo pro soutěž o návrh, přičemž tento postup podstatně ovlivnil nebo mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky a v jehož důsledku hrozí nebo vznikla újma na právech navrhovatele. Pouze o takových úkonech zadavatele lze pak rozhodnout ve správním řízení o návrhu dle § 114 odst. 1 zákona tak, že Úřad zruší zadávací řízení nebo soutěž o návrh nebo jen jednotlivý úkon zadavatele podle § 118 odst. 1 zákona.

29. Řízení z moci úřední může být poté zahájeno v důsledku kontrolní činnosti Úřadu vyplývající z § 112 a násl. zákona na základě důvodného podezření, že ze strany zadavatele došlo při zadávání veřejné zakázky k porušení zákona. V souvislosti s výše uvedeným pak poukazuji na názor vyslovený Ústavním soudem v usnesení ze dne 8. 10. 2002 (II. ÚS 586/02), kde uvedl, že: „lze souhlasit s názorem, že nemůže záležet na libovůli správního orgánu, zda řízení, které lze zahájit z vlastního podnětu, zahájí či nikoliv, neboť jeho činnost je ovládána mimo jiné principem oficiality, podle kterého správní orgán má právo a povinnost zahájit řízení, jakmile nastane skutečnost předvídaná zákonem, bez ohledu na to, jak ji zjistí.“ Z uvedeného lze tedy dovodit, že pokud se Úřad dozví o možném porušení zákona a to bez ohledu na zdroj těchto informací, je nejen jeho právem, ale i povinností se takovouto skutečností zabývat a v případě, že nabyde důvodného podezření, že k porušení zákona skutečně došlo, zahájit správní řízení. Předmět řízení je poté určen Úřadem v rámci jeho správního uvážení z úřední moci, a to nezávisle na vnějších podnětech dotčených subjektů.

30. V rozhodovaném případě není sporu o tom, že v řízení zahájené na návrh původně vedené pod sp. zn. ÚOHS-S0040/2015/VZ/522/PKř a v řízení zahájené z moci úřední původně vedené pod sp. zn. ÚOHS-S0163/2015/VZ/522PKř je společným prvkem to, že jde o přezkoumání úkonů zadavatele v tomtéž zadávacím řízení. V řízení zahájeném na návrh byla namítána nedostatečnost zadávací dokumentace a řízení z moci úřední bylo zahájeno z důvodu změny zadávacích podmínek po uplynutí lhůty k podání nabídek. Z výše uvedeného je zřejmé, že nelze tato dvě řízení považovat za řízení vedená z téhož důvodu, proto nedošlo k naplnění podmínek pro překážku litispendence stanovených v ust. § 48 odst. 1 správního řádu. Obdobně se k otázce litispendence vyjádřil i Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí č. j. 6 Ads 139/2012-58 ze dne 13. 6. 2013: „Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že překážka litispendence podle § 48 odst. 1 správního řádu, vedoucí k zastavení správního řízení podle § 66 odst. 1 písm. e) správního řádu, je dána pouze tehdy, pokud jsou kumulativně naplněny dvě podmínky, a to, že jde o řízení „v téže věci“, a dále, že jde o řízení „z téhož důvodu“. Pokud je vedeno řízení z moci úřední, pak řízení o žádosti účastníka v téže věci není řízením vedeným z téhož důvodu, a proto toto řízení o žádosti účastníka v téže věci nemůže být zastaveno pro naplnění překážky litispendence.“

31. K otázce spojení řízení uvádím, že Úřad jakožto správní orgán je oprávněn podle § 140 správního řádu na požádání účastníka nebo z moci úřední spojit různá řízení, k nimž je příslušný a pokud to dovoluje povaha projednávaného případu. V této souvislosti lze odkázat na rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 52/2010-89 ze dne 10. 11. 2011, který se sice týká rozšíření předmětu řízení o správní delikt, ale jeho závěry lze přiléhavě aplikovat i pro zahájení, resp. vedení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele podle § 113 zákona za účelem uložení nápravného opatření. Dle tohoto rozsudku „rozšíření předmětu správního řízení nad rámec skutečností (podezření) plynoucích ze samotného návrhu na zahájení řízení uskutečnit lze. Žádné z ustanovení ZVZ odpověď přímo neposkytuje, a tedy ZVZ takový postup přímo nevylučuje, nadto není takový postup podle zdejšího soudu vyloučen ani aplikací žádného z ustanovení správního řádu, subsidiárně aplikovatelného“). Vede-li však Úřad společně správní řízení zahájené podáním návrhu a řízení zahájené z moci úřední, je povinen v takovém správním řízení zajistit rovnou ochranu procesních práv účastníků (tj. procesní práva zadavatele a navrhovatele ve správním řízení o návrhu; procesní práva zadavatele ve správním řízení zahájeném z moci úřední).

32. V daném případě nelze Úřadu vytknout jakékoli porušení výše uvedených procesních práv zadavatele, protože Úřad dne 16. 3. 2015 usnesením ÚOHS-S40,S163/2015/VZ-6936/2015/522PKř zcela srozumitelně, přezkoumatelně, v adekvátní podrobnosti a s předstihem účastníkům sdělil, že předmětná řízení spojí. Mám proto za to, že Úřad v tomto smyslu ničeho neporušil, a to ani právo zadavatele účinně se v daném řízení hájit, neboť v řízení bylo jednoznačně zřejmé, a o čem mělo být rozhodováno; postup Úřadu byl v mezích zákona předvídatelný. Úřad tím, že spojil správní řízení o návrhu a správní řízení zahájené z moci úřední, jednal zcela v souladu s principy dobré správy a procesní ekonomie a plně umožnil zadavateli uplatnit jeho právo účinně se hájit v tomto spojeném správním řízení.

33. Současně mám za to, že odkaz zadavatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2013 č. j. 4 As 16/2013-36 je nedůvodný, neboť problematika v tamním případě řešená se týkala dvou postupně zahájených řízení o žádostech, pročež nelze jeho závěry použít na daný případ, ve kterém se jedná o konkurenci řízení, kdy jedno bylo zahájeno z moci úřední a druhé na návrh. Z hlediska nyní řešené otázky tak mám za to, že ani tento rozsudek na daný případ přiléhavě nedopadá, a proto námitku směřující k nepoužití závěrů tohoto rozsudku nepovažuji za důvodnou.

34. Další rozkladovou námitkou zadavatele je odlišnost jeho výkladu předvádění určitých funkcionalit podle Přílohy č. 1 zadávací dokumentace a poskytnuté dodatečné informace ze strany zadavatele od výkladu tohoto požadavku, jak jej provedl navrhovatel a Úřad v napadeném rozhodnutí.

35. Pro vypořádání námitky předně odkazuji na judikovaný závěr, že „zejména zadávací dokumentace pak musí uchazečům sloužit coby dostatečně konkrétní, jasný, jednoznačný a srozumitelný zdroj informací o tom, jak mají zpracovat své nabídky, neboť zadávací dokumentace podle § 44 odst. 1 ZVZ vymezuje předmět veřejné zakázky v podrobnostech nezbytných pro zpracování nabídky. Za správnost a úplnost zadávací dokumentace podle téhož ustanovení ZVZ odpovídá zadavatel. Zadávací dokumentací se tedy rozumí souhrn všech konkrétní požadavků zadavatele na zpracování nabídky.“ (k tomu srovnej např. rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 19/2011 ze dne 2. 8. 2012). Pokud tedy dodavatel nemá postaveno najisto, jak má vykládat požadavek v zadávací dokumentaci zadavatele, má možnost požadovat dodatečné informace dle § 49 zákona. V přezkoumávaném případě se na zadavatele obrátil uchazeč s požadavkem na upřesnění způsobu předvedení funkcionalit navrženého řešení v rozsahu Přílohy č. 1 zadávací dokumentace.

36. Dle bodu 14.15 zadávací dokumentace „budou všichni uchazeči, kteří prošli fází posouzení kvalifikace, vyzváni k bezplatnému předvedení funkcionalit navrženého řešení, a to v rozsahu Přílohy č. 1 zadávací dokumentace, vycházejícího z uvedené významné dodávky v nabídce uchazeče, a to v reálném prostředí. Pokud nebudou předvedeny požadované funkcionality, bude to považováno za nesplnění předmětu veřejné zakázky a daný uchazeč bude vyřazen ve fázi posouzení nabídek, a tudíž nebude jeho nabídka hodnocena.“ V rámci odpovědi na dotaz uchazeče však zadavatel sdělil, že u vybraných částí funkcionalit je postačující informace, že tyto funkcionality umí.

37. Pokud jde o námitku zadavatele, že se jednalo o konkretizaci nikoli změnu zadávacích podmínek, nelze se zadavatelem souhlasit. Jak již Úřad v napadeném rozhodnutí zdůraznil, těmito dodatečnými informacemi zadavatel svůj požadavek zmírnil tak, že připustil, že místo předvedení funkcionalit postačí k některým funkcionalitám informace, že systém funkcionalitu splňuje. Jestliže je však v zadávací dokumentaci stanoven požadavek na předvedení funkcionalit v rozsahu Přílohy č. 1 zadávací dokumentace, tak tuto podmínku nelze vykládat jinak, než že je dodavatel povinen být schopen předvést všechny funkcionality v této příloze uvedené. Tvrzení zadavatele, že z důvodu rozsáhlosti objemu funkcionalit muselo být dodavatelům zřejmé, že nebudou předváděny všechny, tedy nelze považovat za opodstatněné a v souladu se zákonem. Ze žádné části zadávací dokumentace totiž nevyplývá, že by měly být předváděny pouze některé funkcionality informačního systému a u určitých funkcionalit postačí ujištění, že danou funkcionalitu umí. Zadávací dokumentace je přitom základním dokumentem, na jehož podkladě dodavatelé zpracovávají své nabídky. Co nejpřesnější vymezení předmětu veřejné zakázky je tedy základem pro podání nabídek odpovídajících požadavkům zadavatele a současně vzájemně srovnatelných. Požadavky zadavatele musí být proto v zadávací dokumentaci vymezeny způsobem, který bude vnímán a chápán všemi subjekty stejně a jednoznačně, a který nesmí dávat žádný prostor pro pochybnosti či  rozdílný výklad. Z uvedené zadávací dokumentace jasně plyne požadavek na předvedení všech funkcionalit. Tuto skutečnost potvrzují i dotazy uchazečů na to, jak mají být jednotlivé funkcionality předvedeny. Nelze tudíž vykládat k tíži potenciálního uchazeče, že správně interpretoval zadávací dokumentaci a na základě této interpretace nepodal nabídku, jelikož se oprávněně domníval, že musí předvést všechny funkcionality v souladu s Přílohou č. 1 zadávací dokumentace. Pozměněný požadavek na pouhé ujištění o určitých funkcionalitách tak mohl být schopen naplnit výrazně širší okruh dodavatelů, než tomu bylo dle původních požadavků uvedených v zadávací dokumentaci a z toho důvodu se zadavatel dopustil diskriminace potenciálních dodavatelů.

38. Je tedy třeba souhlasit se závěrem Úřadu uvedeným v napadeném rozhodnutí, že svým vysvětlením zadavatel zadávací podmínky upravil. Postup zadavatele totiž nelze vyhodnotit jako pouhou „konkretizaci“, když svým výkladem zadávacích podmínek měnil své požadavky na to, jak mají dodavatelé prokazovat dílčí funkcionality systému. O konkretizaci by se mohlo jednat v případě, kdy by zadavatel např. odstraňoval nesoulad mezi částmi zadávací dokumentace či opravu zjevných chyb v zadávací dokumentaci, v přezkoumávaném případě však zadavatel vysvětloval svůj požadavek na převedení funkcionalit tak, že dodatečné informace snižovaly požadavky na dodavatele, přičemž k této změně došlo až po uplynutí lhůty pro podání nabídek. Takovýto výklad zadávacích podmínek je třeba označit za výklad snižující požadavky na dodavatele a tím pádem jako změnu zadávacích podmínek. K dokreslení toho, co lze považovat za „vysvětlení zadávací dokumentace“ odkazuji např. na rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 70/2011 ze dne 7. 3. 2013.

39. Na základě výše uvedeného jsem tedy dospěl ke stejnému závěru, jako Úřad v napadeném rozhodnutí, tedy že zadavatel prostřednictvím dodatečné informace k zadávacím podmínkám ze dne 5. 2. 2015 upravil zadávací podmínky týkající se předvedení funkcionalit nabízeného plnění, konkrétně k bodu 14.15 zadávací dokumentace, když oproti původnímu požadavku na předvedení všech funkcionalit připustil, že postačí informace, že danou funkcionalitu umí. Úprava zadávacích podmínek se dotýkala procesu posouzení nabídek, čili procesu, na základě jehož konkrétního průběhu mělo či naopak nemohlo dojít k eventuálnímu vyloučení některých nabídek mimo jiné právě s ohledem na trvání či netrvání požadavku zadavatele na faktické prokázání funkcionalit informačního systému v nabídkách uchazečů dle bodu 14.15 zadávací dokumentace v rozsahu Přílohy č. 1 zadávací dokumentace. Tato informace však byla poskytnuta až po uplynutí lhůty pro podání nabídek, což mohlo podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky.

40. K tomuto závěru o ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky dále uvádím následující. V případě původního znění zadávací dokumentace, na základě které byl uchazeč povinen předvést všechny funkcionality podle přílohy č. 1 zadávací dokumentace, musel uchazeč implementovat všechny tyto požadované funkcionality do systému tak, aby byl schopný je již v rámci posouzení nabídek v plném rozsahu předvést. Implementace funkcionalit do systému je však časově náročná, proto tento požadavek mohl odradit od podání nabídky ty dodavatele, kteří by nestihli zapracovat požadované funkcionality dle přílohy č. 1 zadávací dokumentace do systému do doby požadovaného předvedení funkcionalit. Pokud by však zadavatel již ve lhůtě pro podání nabídek stanovil, že nebude vyžadovat předvedení všech funkcionalit dle přílohy č. 1 zadávací dokumentace, ale postačí mu konstatování, že systém požadovanou funkcionalitu umí, mohl být rozšířen okruh potencionálních dodavatelů, jelikož mohli podat nabídku i dodavatelé, kteří by dokázali požadované funkcionality do systému zapracovat do doby plnění veřejné zakázky, ale ve stanovené lhůtě k předvedení toho nebyli schopni. Tento požadavek tak mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, jelikož nelze vyloučit, že zadavatel mohl obdržet více nabídek, přičemž některá z těchto nabídek mohla být pro zadavatele výhodnější.

41. Nadto dodávám, že změnu zadávacích podmínek je dle výkladu Nejvyššího správního soudu v rozsudku sp. zn. 5 Afs 131/2007 nutné uskutečnit takovým způsobem, „který musí být v souladu se zásadami, na kterých zadávací řízení stojí, resp. má-li zadavatel dostát zásadě nediskriminace účastníků, je povinen při změně zadávací dokumentace buď vyhlásit řízení nové, nebo oznámit změnu zadávací dokumentace takovým způsobem, aby nebyli diskriminováni žádní potenciální dodavatelé, tj. oznámit změnu zadávací dokumentace stejnou formou, jakou ji sám vyhlásil a to za dodržení stejných podmínek, zejména zákonem stanovených lhůt.“

42. Změna zadávacích podmínek je možné provést v souladu s § 40 odst. 3 zákona, tedy je zadavatel povinen současně se změnou zadávacích podmínek přiměřeně prodloužit lhůtu pro podání žádostí o účast v zadávacím řízení nebo lhůtu pro podání nabídek, a to podle povahy provedené úpravy. V případě takové změny zadávacích podmínek, která může rozšířit okruh možných dodavatelů, prodlouží zadavatel lhůtu tak, aby od okamžiku změny činila celou původní délku lhůty pro podání žádosti o účast nebo pro podání nabídek.

43. Zákon tedy v případě úpravy zadávacích podmínek váže možnost úpravy na běh lhůty pro podání nabídek. Po uplynutí této lhůty však již nelze provést jakoukoli úpravu zadávacích podmínek, která by byla v souladu se zákonem. Úřad v napadeném rozhodnutí správně dospěl k závěru, že dodatečnými informacemi ze dne 5. 2. 2015 došlo ke změně zadávací podmínek, což s ohledem na skutečnost, že těmito dodatečnými informacemi došlo ke zmírnění požadavku zadavatele, mohlo mít vliv na rozhodnutí potenciálních dodavatelů o jejich účasti v zadávacím řízení. Zadavatel tedy provedl úpravu zadávacích podmínek až po uplynutí lhůty pro podání nabídek, čímž se dopustil spáchání správního deliktu tak, jak bylo uvedeno ve výroku I. napadeného rozhodnutí.

44. Zadavatel dále v rozkladu namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, když se Úřad při svém rozhodování nezabýval povahou požadovaných funkcionalit. K tomu uvádím, že Úřad ve svém rozhodnutí vycházel zejména ze zadávací dokumentace veřejné zakázky. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že si Úřad byl vědom, že požadované funkcionality byly obtížně předveditelné, avšak jejich předvedení bylo objektivně možné, což vyplývá i z dotazu uchazeče ohledně požadovaných funkcionalit. Úřad však povahu funkcionalit nebral v úvahu, jelikož ta nebyla pro rozhodnutí ve věci relevantní. Z napadeného rozhodnutí jasně vyplývá, že se Úřad s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 131/2007 zabýval posouzením, zda dodatečné informace poskytnuté zadavatelem měly charakter konkretizace zadávacích podmínek, či zda jimi došlo ke změně zadávacích podmínek a dospěl k závěru, že v tomto případě zadavatel poskytl odlišné informace, než jaké vyplývaly ze zadávací dokumentace, a tím došlo ke změně zadávacích podmínek, přičemž tato změna mohla mít vliv na okruh dodavatelů, kteří v zadávacím řízení podali nabídku. Z uvedeného je tedy zřejmé, že povaha funkcionalit není v tomto ohledu právně významná, jelikož podstatnou skutečností je, jaké informace ohledně předvedení požadovaných funkcionalit zadavatel dodavatelům před lhůtou pro podání nabídek a po jejím uplynutí poskytoval. Z tohoto důvodu neshledávám napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným, neboť z něj jasně vyplývají výše uvedené úvahy, jež považuji za konzistentní a správné. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. 2 Ads 58/2003 vyplývá, že „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny.“ Zadavatelem namítaná nepřezkoumatelnost by s ohledem na výše uvedený judikát mohla být jen nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů. Z napadaného rozhodnutí je však zřejmé z jakých skutkových zjištěních Úřad vycházel, v odůvodnění je skutkový stav dostatečně popsán a jeho závěry jsou v souladu s tímto skutkovým stavem. Odůvodnění Úřadu jsem tak shledal správným a zákonným, vycházejícím ze správně zjištěného skutkového stavu věci a správného právního posouzení případu.

45. Zadavatel dále namítá, že nikdy neuvedl, že požaduje předvedení všech funkcionalit, ale tato podmínka byla myšlena pouze obecně, přičemž byl vždy ochoten uvedenou podmínku v případě zájmu vyjasnit. Uvedenou námitku neshledávám důvodnou, přičemž odkazuji na již uvedené v bodu 37. odůvodnění tohoto rozhodnutí o výkladu podmínky předvedení funkcionalit v zadávací dokumentaci. Nadto pro úplnost opakuji, že podmínku předvedení funkcionalit tak, jak je stanovena v bodu 14.15 zadávací dokumentace, nelze v souladu se zásadami uvedenými v § 6 odst. 1 zákona vykládat v jiném smyslu než, že bylo po potenciálních dodavatelích vyžadováno předvedení všech funkcionalit. Dále dodávám, že pokládání dotazů zadavateli je oprávněním zájemců či uchazečů, nikoli jejich povinností a za jasnou a srozumitelnou zadávací dokumentaci odpovídá vždy zadavatel. Pokud uchazeči nevznášeli žádné dotazy ohledně požadavku zadavatele na předvedení funkcionalit, přičemž vycházeli z informací uvedených v zadávací dokumentaci, postupovali tak plně v souladu se zákonem. Nelze tedy konstruovat povinnost dodavatelů vznášet dotazy ohledně požadavku zadavatele, jenž chtěl vyžadovat něco jiného a který byl ze strany zadavatele původně nejednoznačně stanoven.

46. K námitce zadavatele, dle které rozhodnutí odporuje dosavadní praxi, jelikož je obvyklé, že si zadavatelé namísto převedení funkčnosti spokojí se zárukami dodavatele, přičemž tento postup byl Úřadem aprobován, uvádím následující. Úřad v rámci své rozhodovací praxe připouští možnost zadavatele vyhradit si v zadávacích podmínkách, že funkčnost určité funkcionality bude ze strany dodavatele pouze potvrzena bez jejího předvedení v rámci posouzení nabídek. Zda je potřeba danou funkcionalitu předvést či postačí poskytnutá záruka, je však vždy nutné stanovit již v zadávací dokumentaci a tuto skutečnost nelze v průběhu zadávacího řízení bez dalšího měnit. Porušení zákona uvedené ve výroku I. napadeného rozhodnutí tak vůbec není spatřováno v tom, že zadavatel u určitých funkcionalit nepožadoval jejich předvedení, ale pouze ujištění o jejich funkčnosti, které je obecně v zadávacích řízeních přípustné. Zadavatel však nedodržel zásadu zákazu diskriminace tím, že změnil původní podmínku předvedení funkcionality na pouhou záruku funkčnosti, a to až v době po uplynutí lhůty pro podání nabídek. K porušení zásady vyjádřené v § 2 odst. 4 správního řádu proto konstatuji, že tato zásada ukládá správnímu orgánu, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případech nevznikaly nedůvodné rozdíly. V přezkoumávané věci jsem však na základě výše uvedených skutečností neshledal, že by se Úřad odchýlil od své předcházející rozhodovací praxe a připomínám, že je vždy nutné zohlednit individuální okolnosti přezkoumávané věci, což v tomto případě bylo naplněno.

47. Zadavatel dále namítá, že se Úřad nezabýval v plném rozsahu posouzením věci a nepřezkoumal všechna tvrzení uvedená v návrhu, čímž Úřad nepostupoval v souladu s pravidly pro společné řízení dle § 140 správního řádu. K tomu uvádím, že Úřad postupoval správně a v souladu se zákonem, když se již ostatními tvrzeními navrhovatele nezabýval, neboť z hlediska procesní ekonomie je nadbytečné taková tvrzení přezkoumávat a prokazovat především ve spojitosti s výrokem I. a výrokem II. napadeného rozhodnutí.

48. Ustanovení § 3 správního řádu vyjadřuje tzv. zásadu materiální pravdy, podle které má Úřad povinnost opatřit potřebné podklady pro vydání rozhodnutí, zjistit i bez návrhu všechny rozhodné okolnosti, jakož i provést důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu. K zásadě materiální pravdy podotýkám, že je vždy nutné ji posuzovat v souladu se zásadou procesní ekonomie. Z odborné literatury (Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: Správní řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 18) vyplývá, že zásada materiální pravdy souvisí se zásadou procesní ekonomie, neboť „přijetím správního řádu byla tato zásada upravena s ohledem na požadavek procesní ekonomie, jak je tomu v ostatních procesních předpisech, protože zjišťovat stav věci (objektivní pravdu) je časově i finančně náročné a zpravidla i objektivně nemožné. Řízení by mělo být vedeno co nejúčelněji, nejrychleji a nejlevněji. Nezjišťují se proto ty okolnosti, které pro danou věc nemají žádný význam (…) Správní orgán pak není povinen zjišťovat spolehlivě úplný stav věci (všechny skutečnosti, které by mohly s tímto případem souviset), ale postačí, pokud zjistí tolik informací, kolik jich potřebuje pro učinění daného procesního úkonu“. K tomu tedy shrnuji, že v souladu se zásadou materiální pravdy Úřad zjišťuje tolik informací, kolik jich potřebuje pro vydání rozhodnutí s přihlédnutím k zásadě procesní ekonomie, tj. rychlosti a účelnosti řízení.

49. Postup Úřadu při zjišťování stavu věci pak považuji za učiněný v souladu s tímto závěrem ohledně vzájemného vztahu zásady materiální pravdy a zásady procesní ekonomie. Účelem řízení o přezkoumání úkonů zadavatele zahájeném na návrh je uložení nápravného opatření, kterého se navrhovatel návrhem domáhá. V době podání návrhu na přezkoumání úkonů zadavatele učiněných v rámci zadávacího řízení veřejné zakázky bylo cílem navrhovatele to, aby Úřad zrušil zadávací řízení veřejné zakázky. Toto nápravné opatření, kterého se navrhovatel domáhal, bylo sice uloženo z jiných důvodů, než pro které se jeho uložení navrhovatel domáhal, nicméně právě jeho uložením bylo fakticky vyhověno žádosti (návrhu) navrhovatele. Tím se také vyčerpal nejen předmět řízení zahájeného ex offo, ale i předmět řízení o návrhu, proto již není třeba posuzovat další tvrzení v návrhu uvedená. Výsledek zkoumání těchto tvrzení by totiž byl ve vztahu k již naplněným předpokladům pro uložení nápravného opatření irelevantní a neměl by žádný dopad na konečné rozhodnutí Úřadu, neboť výrokem II. napadeného rozhodnutí bylo již rozhodnuto o zrušení předmětného zadávacího řízení, tedy bylo rozhodnuto o uložení nápravného opatření žádaného navrhovatelem. Napadené rozhodnutí proto odpovídá zákonem stanoveným požadavků na společné rozhodnutí dle § 140 odst. 7 správního řádu.

50. Vůči výroku II. napadeného rozhodnutí uplatnil zadavatel námitku, dle které je přijaté opatření nepřiměřené s ohledem na veřejný zájem, § 2 odst. 4 správního řádu a ekonomický dopad zrušení zadávacího řízení. V rámci přezkumu zákonnosti výroku II. napadeného rozhodnutí jsem však dospěl k závěru, že existence výroku II. napadeného rozhodnutí jako výroku závislého na výroku I. napadeného rozhodnutí je opodstatněná, správná a zákonná. Úřad se v napadeném rozhodnutí zabýval všemi zákonnými kritérii pro uložení nápravné opatření ve formě zrušení zadávacího řízení. Z odůvodnění výroku II. napadeného rozhodnutí je zřejmé, že Úřad správným a zákonným způsobem přihlédl ke všem zjištěným okolnostem a jeho následkům. Zadavatel nedodržel výše popsaným způsobem zásadu zákazu diskriminace stanovenou v § 6 odst. 1 zákona, přičemž tento postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky. Tímto byl postup zadavatele zatížen vadou, která nastala již změnou zadávacích podmínek, nikoli dalším úkonem v zadávacím řízení veřejné zakázky (např. nesprávným posouzením nabídky), který by mohl být sám o sobě zrušen. Jelikož tak závadný stav nelze odstranit zrušením jednotlivého úkonu zadavatele, je zrušení zadávacího řízení jediné možné nápravné opatření.

51. Nadto dodávám, že uložení nápravného opatření ve formě zrušení zadávacího řízení je v souladu s veřejným zájmem, jelikož veřejný zájem je naplňován i prostřednictvím zadávání veřejných zakázek podle zákona. Účelem zadávacího řízení je zabezpečit soutěž dodavatelů o předmět veřejné zakázky, jejímž důsledkem by mělo být taktéž dosažení efektivního a hospodárného nakládání s prostředky z veřejných rozpočtů. Zadavatel by měl zajistit, aby byly veřejné rozpočty spotřebovávány řádně a efektivně, na základě hodnocení nabídek a bez jakéhokoliv druhu zvýhodňování některého z uchazečů. Veřejným zájmem je tedy zadávání veřejných zakázek transparentním a nediskriminačním způsobem.

52. Ve smyslu ust. § 89 odst. 2 správního řádu jsem tedy přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí ve všech jeho výrocích a jeho věcnou správnost v rozsahu vznesených námitek a současně jsem přezkoumal i zákonnost postupu Úřadu, když napadené rozhodnutí jsem shledal zákonným a věcně správným. Úřad ve správním řízení dostatečně zjistil skutkový stav věci tak, aby mohl posoudit, zda se v daném případě zadavatel dopustil porušení zákona a zda toto porušení bylo způsobilé ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky. Současně Úřad všechny podklady pro vydání rozhodnutí řádně označil a uvedl závěry, které z těchto podkladů zjistil a které ho vedly k závěru, že byly splněny podmínky pro uložení nápravného opatření, přičemž zjištěný skutkový stav přezkoumal z hlediska naplnění zákonných ustanovení. Dále Úřad uvedl všechny právní normy, které v dané věci aplikoval a současně dostatečně odůvodnil jejich použití.

VI.          Závěr

53. Po zvážení všech aspektů dané věci a po zjištění, že Úřad postupoval v souladu se zákonem a správním řádem, jsem dospěl k závěru, že nenastaly podmínky pro zrušení nebo změnu napadeného rozhodnutí z důvodů uváděných v rozkladu.

54. Vzhledem k výše uvedenému, když jsem neshledal důvody, pro které by bylo nutno napadené rozhodnutí změnit nebo zrušit, rozhodl jsem tak, jak je ve výroku uvedeno.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí se podle § 91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 152 odst. 4 téhož zákona, nelze dále odvolat.

otisk úředního razítka

Ing. Petr Rafaj

předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

Obdrží:

1. Česká republika – Generální finanční ředitelství, Lazarská 15/7, 110 00 Praha– Nové Město

2. Ing. Martin Kovařík, Adamovská 804/3, 140 00 Praha – Michle

Vypraveno dne:

viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy

---

[1]Pokud je v rozhodnutí uveden odkaz na zákon, jedná se vždy o znění účinné ke dni zahájení šetřeného zadávacího řízení ve smyslu ust. § 26 zákona v návaznosti na ust. § 158 odst. 1 a 2 zákona.