číslo jednací: 15570/2025/162
spisová značka: R0023/2025/VZ
| Instance | II. |
|---|---|
| Věc | REKONSTRUKCE SOUMOSTÍ LIBEŇSKÝ MOST, Praha 7 a 8 |
| Účastníci |
|
| Typ správního řízení | Veřejná zakázka |
| Výrok | rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí |
| Rok | 2025 |
| Datum nabytí právní moci | 29. 4. 2025 |
| Dokumenty |  2025_R0023.pdf 424 KB |
|
Spisová značka: ÚOHS-R0023/2025/VZ Číslo jednací: ÚOHS-15570/2025/162 |
|
Brno 29. 4. 2025 |
Ve správním řízení o rozkladu ze dne 10. 3. 2025 doručeném Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže dne 11. 3. 2025 navrhovatelem –
- EUROVIA CZ a.s., IČO 45274924, se sídlem U Michelského lesa 1581/2, 140 00 Praha 4,
proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-07107/2025/500 ze dne 24. 2. 2025, vydanému ve správním řízení vedeném pod sp. zn. ÚOHS-S0256/2024/VZ ve věci návrhu ze dne 18. 3. 2024 na uložení zákazu plnění Smlouvy o dílo č. 3/22/5800/001, ve znění pozdějších změn, uzavřené dne 18. 1. 2022 mezi zadavatelem –
- Technická správa komunikací hl. m. Prahy, a.s., IČO 03447286, se sídlem Veletržní 1623/24, 170 00 Praha 7, ve správním řízení zastoupeným na základě plné moci ze dne 2. 4. 2024 společností HAVEL & PARTNERS s.r.o., advokátní kancelář, IČO 26454807, se sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1,
a vybraným dodavatelem –
- Metrostav TBR a.s., IČO 09884572, se sídlem Koželužská 2450/4, 180 00 Praha 8,
na veřejnou zakázku s názvem „REKONSTRUKCE SOUMOSTÍ LIBEŇSKÝ MOST, Praha 7 a 8“ zadávanou v otevřeném řízení, přičemž oznámení o výsledku zadávacího řízení bylo ve Věstníku veřejných zakázek uveřejněno dne 4. 2. 2022 pod ev. č. zakázky Z2020-037366 a v Úředním věstníku Evropské unie téhož dne pod ev. č. 59971-2022,
jsem podle § 152 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 90 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů na základě návrhu rozkladové komise, jmenované dle § 152 odst. 3 téhož zákona, rozhodl takto:
Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže sp. zn. ÚOHS-S0256/2024/VZ, č. j. ÚOHS‑07107/2025/500 ze dne 24. 2. 2025
ruším
a věc
vracím
Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže k novému projednání.Odůvodnění
I. Zadávací řízení a správní řízení vedené Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže
1. Zadavatel – Technická správa komunikací hl. m. Prahy, a.s., IČO 03447286, se sídlem Veletržní 1623/24, 170 00 Praha 7, ve správním řízení zastoupený na základě plné moci ze dne 2. 4. 2024 společností HAVEL & PARTNERS s.r.o., advokátní kancelář, IČO 26454807, se sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1 (dále jen „zadavatel“) – dne 21. 10. 2020 zahájil odesláním oznámení o zahájení zadávacího řízení k uveřejnění otevřené řízení za účelem zadání veřejné zakázky „REKONSTRUKCE SOUMOSTÍ LIBEŇSKÝ MOST, Praha 7 a 8“, přičemž oznámení o zahájení zadávacího řízení bylo ve Věstníku veřejných zakázek uveřejněno dne 26. 10. 2020 pod ev. č. zakázky Z2020-037366, ve znění pozdějších oprav, a v Úředním věstníku Evropské unie téhož dne pod ev. č. 506733-2020, ve znění pozdějších oprav (dále jen „zadávací řízení“ nebo „veřejná zakázka“).
2. Předmětem plnění veřejné zakázky je dle oznámení o zahájení zadávacího řízení „výběr zhotovitele stavebních prací (‚Stavba‘) a souvisejících projekčních a inženýrských činností (blíže viz závazný vzor návrhu Smlouvy a Požadavků objednatele). Předmět veřejné zakázky bude realizován podle standardů FIDIC Yellow book (projekt typu desing and build). Zadavatel výslovně uvádí, že technické podmínky Veřejné zakázky týkající se Stavby jsou nahrazeny požadavky Zadavatele na výkon a funkci. Předmětem Stavby je rekonstrukce komunikace a přestavba mostních objektů ulice Libeňský most od křižovatky Dělnická a Jankovcova včetně této křižovatky po křižovatku Palmovka (mimo křižovatku)“.
3. Dne 18. 1. 2022 uzavřel zadavatel s vybraným dodavatelem – Metrostav TBR a.s., IČO 09884572, se sídlem Koželužská 2450/4, 180 00 Praha 8 (dále jen „vybraný dodavatel“) – na plnění veřejné zakázky Smlouvu o dílo č. 3/22/5800/001 (dále jen „Smlouva“).
4. Zadavatel v čl. 4.1 „Závazné podklady“ Požadavků objednatele, které jsou součástí přílohy č. 2 „Závazný vzor návrhu Smlouvy“ zadávací dokumentace veřejné zakázky (dále jen „Požadavky objednatele“), stanovil, že jedním z podkladů, „které je Zhotovitel při realizaci Stavby povinen dodržet“, je mj. dokument „LIBEŇSKÝ MOST, PRAHA 7 A 8, Č. AKCE 999984 INŽENÝRSKÁ A PROJEKČNÍ ČINNOST PRO DOPRACOVÁNÍ DOPRAVNĚ-ARCHITEKTONICKÉ STUDIE LIBEŇSKÉHO SOUMOSTÍ PRO POTŘEBY ZAKÁZKY DESIGN AND BUILD“ (dále jen „Studie“) ze dne 18. 9. 2020 zpracovaný společností AI PRAHA s.r.o., IČO 06385796, se sídlem Národní obrany 909/45, 160 00 Praha 61 (dále jen „společnost AI PRAHA“).
5. Rada hl. m. Prahy usnesením č. 1857 ze dne 1. 8. 2022 schválila „aktualizaci dopravně – architektonické studie Libeňského soumostí ‚Libeňský most, Praha 7 a 8, č. akce 999984‘ pro potřeby zakázky Design and Build, verze 1. 8. 2022, (…)“ (dále jen „Studie 2“).
6. Usnesením č. 2966 ze dne 18. 12. 2023 Rada hl. m. Prahy revokovala výše zmíněné usnesení tak, že Studii 2 nahradila studií ze dne 1. 12. 2023 (dále jen „Studie 3“), která je tak „podklad[em] pro další přípravu a realizaci této investiční akce“ (tj. „Libeňský most, Praha 7 a 8, č. akce 999984“).
7. Dne 19. 3. 2024 podal navrhovatel – EUROVIA CZ a.s., IČO 45274924, se sídlem U Michelského lesa 1581/2, 140 00 Praha 4 (dále jen „navrhovatel“) – k Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“) návrh ze dne 18. 3. 2024 na uložení zákazu plnění Smlouvy ve znění, resp. dle požadavků Studie 3 (dále jen „návrh“). Dnem, kdy Úřad obdržel návrh, bylo zahájeno správní řízení o přezkoumání úkonů zadavatele dle § 249 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“) ve spojení s § 44 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).
8. Navrhovatel se návrhem domáhal uložení zákazu plnění Smlouvy, neboť dle něj v důsledku změny provedené Studií 3 došlo k velmi podstatné/zásadní změně Smlouvy, a tímto fakticky došlo k zadání nové veřejné zakázky, a to mimo rámec zákona, tj. bez předchozího uveřejnění oznámení o zahájení zadávacího řízení, ačkoli byl zadavatel dané oznámení povinen uveřejnit. Zadavatel přitom dle navrhovatele neuveřejnil ani dobrovolné oznámení o záměru uzavřít smlouvu dle § 212 odst. 2 zákona.
9. Dne 23. 7. 2024 vydal Úřad rozhodnutí sp. zn. ÚOHS-S0256/2024/VZ, č. j. ÚOHS‑28361/2024/500 z téhož dne, kterým rozhodl o návrhu, a to tak, že návrh navrhovatele zamítl, neboť dle něj nebyly zjištěny důvody pro uložení nápravného opatření (dále jen „rozhodnutí 1“). Proti rozhodnutí 1 podal navrhovatel dne 6. 8. 2024 rozklad. Následně předseda Úřadu rozhodnutím ze dne 3. 10. 2024 sp. zn. ÚOHS-R0132/2024/VZ, č. j. ÚOHS‑33916/2024/162 z téhož dne rozhodl o zrušení rozhodnutí 1 a vrácení věci Úřadu k novému posouzení (dále jen „rozhodnutí o rozkladu 1“).
II. Napadené rozhodnutí
10. Dne 24. 2. 2025 vydal Úřad rozhodnutí sp. zn. ÚOHS-S0256/2024/VZ, č. j. ÚOHS‑07107/2025/500 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým rozhodl o návrhu navrhovatele, a to tak, že návrh navrhovatele dle § 265 písm. a) zákona zamítl, neboť nebyly zjištěny důvody pro uložení nápravného opatření.
11. V napadeném rozhodnutí Úřad konstatoval, že ani po schválení Studie 3 nebyl vybraný dodavatel automaticky povinen realizovat dílo dle této verze, přičemž mezi smluvními stranami nedošlo k uzavření dodatku ke Smlouvě, který by vybraného dodavatele zavázal k realizaci díla dle Studie 3. Úřad z faktických kroků zadavatele a vybraného dodavatele neměl za prokázané, že by v souvislosti s mostem X-656 a V009 postupovali ke dni podání návrhu dle Studie 3, ovšem dodal, že následný vývoj nasvědčuje tomu, že smluvní strany pravděpodobně směřují k realizaci díla dle Studie 3. Úřad tedy dospěl k závěru, že vzhledem ke skutkovému stavu ke dni podání návrhu k Úřadu nelze dovodit, že navrhovatelem navržené důkazy prokazují tvrzenou změnu Smlouvy prostřednictvím Studie 3. Úřad se pak již dále nezabýval sporem zadavatele a navrhovatele ohledně interpretace změn díla vyplývajících ze Studie 3, neboť příslušná tvrzení dle napadeného rozhodnutí nejsou v kontextu učiněného závěru pro posouzení věci relevantní.
12. Úřad v bodě 250 napadeného rozhodnutí s odkazem na koncentraci správního řízení uvádí, že skutečnostmi nastalými po dni podání návrhu nelze prokazovat případnou dohodu smluvních stran, resp. změnu učiněnou před podáním návrhu, a s ohledem na učiněný závěr vyjmenovává navržené důkazy, kterými se již blíže nezabýval. Rovněž v bodě 251 napadeného rozhodnutí Úřad uvádí další návrhy důkazů navrhovatele, kterými se již dále nezabýval.
III. Rozklad navrhovatele
13. Dne 11. 3. 2025 podal navrhovatel Úřadu rozklad ze dne 10. 3. 2025 proti napadenému rozhodnutí. Ze správního spisu vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo navrhovateli doručeno dne 24. 2. 2025. Rozklad byl podán v zákonné lhůtě.
Námitky rozkladu
14. Navrhovatel ve svém značně obsáhlém rozkladu namítá zejména to, že napadené rozhodnutí Úřad postavil na nesprávném závěru, že pro posouzení věci je relevantní toliko skutkový stav věci ke dni podání návrhu s tím, že pozdější faktické jednání zadavatele již nemá význam. Navrhovatel uvádí, že takový závěr odporuje rozhodovací praxi Úřadu i Nejvyššího správního soudu. K tomuto dodává, že Úřad musí vycházet ze skutkového stavu věci, který je v době jeho rozhodování. Napadené rozhodnutí dle navrhovatele spočívá na nesprávných a neúplných skutkových zjištěních a nesprávném právním posouzení a je nezákonné.
15. Navrhovatel dále namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí z důvodu nedostatečného odůvodnění, když se Úřad nevypořádal s jeho námitkami, resp. argumentací. Navrhovatel přitom tvrdil a dokládal i další podstatné změny původní smlouvy (kromě změn mostních objektů X-656 a V009), což Úřad zcela pominul. Dle navrhovatele bylo napadené rozhodnutí vydáno v rozporu s právem na spravedlivý proces a v rozporu se zásadou legitimního očekávání.
16. Úřad dle navrhovatele nehodnotil podklady v jejich vzájemných souvislostech. Navrhovatel též namítá nesprávnost závěru napadeného rozhodnutí, že do okamžiku podání návrhu nebyly zadavatelem provedeny změny původní smlouvy nad rámec změn obsažených ve Variacích. Dále opakuje, že zadavatel v součinnosti se zhotovitelem fakticky postupují dle Studie 3. Rovněž namítá nesprávnost závěru ohledně aktualizace technické normy.
17. Navrhovatel navrhuje, aby předseda Úřadu napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Úřadu k novému projednání.
Vyjádření vybraného dodavatele k rozkladu
18. Dne 19. 3. 2025 obdržel Úřad vyjádření vybraného dodavatele k rozkladu z téhož dne.
19. Ve vyjádření vybraný dodavatel uvádí, že dle něj je napadené rozhodnutí věcně správné a s námitkami navrhovatele nesouhlasí. Tvrzení navrhovatele nejsou dle vybraného dodavatele podložená a z důkazů navrhovatel dovozuje skutkové závěry, které z nich ve skutečnosti nevyplývají. Navrhovatel dále dle vybraného dodavatele směšuje okamžik rozhodný pro existenci změny, jejíhož zákazu plnění se návrhem domáhá, a procesně zachycený skutkový stav na straně druhé. Dle vybraného dodavatele se v případě změn jedná o změny podřaditelné pod § 222 odst. 6 zákona. Za daného stavu věci bylo dle vybraného dodavatele nadbytečné, aby se Úřad zabýval dalšími dílčími změnami díla, které měly být předmětem neprokázané změny. Vybraný dodavatel navrhuje, aby předseda Úřadu napadené rozhodnutí potvrdil a podaný rozklad zamítl.
Vyjádření zadavatele k rozkladu
20. Dne 19. 3. 2025 obdržel Úřad vyjádření zadavatele k rozkladu z téhož dne.
21. Zadavatel uvádí, že Úřad rozhodl v souladu se zákonem a správním řádem, přezkoumatelně, věcně správně a jediným možným způsobem. Dle zadavatele návrh nesplňuje náležitosti dle § 254 zákona, když byl podán proti neexistující a neuzavřené/nesjednané verzi Smlouvy. Navrhovatel neprokázal ani existenci napadané změny Smlouvy, ani okamžik jejího uzavření. Rozkladové námitky jsou přitom nedůvodné. Zadavatel navrhuje, aby předseda Úřadu napadené rozhodnutí potvrdil a podaný rozklad zamítl.
IV. Řízení o rozkladu
22. Úřad po doručení rozkladu neshledal podmínky pro postup podle § 87
a podle § 88 odst. 1 správního řádu předal spis se svým stanoviskem předsedovi Úřadu k rozhodnutí o rozkladu.
Stanovisko předsedy Úřadu
23. Po projednání rozkladu a veškerého spisového materiálu rozkladovou komisí, jmenovanou podle § 152 odst. 3 správního řádu, a po posouzení případu ve všech jeho vzájemných souvislostech byl podle § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumán soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy, jakož i správnost napadeného rozhodnutí, ta však toliko v rozsahu námitek uplatněných v rozkladu, přičemž byl přijat následující závěr.
24. Úřad napadeným rozhodnutím nerozhodl správně a v souladu se zákonem, neboť nebyl v daném případě dostatečně zjištěn skutkový stav věci. Z tohoto důvodu je nutno napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit Úřadu k dalšímu řízení, v jehož rámci Úřad řádně posoudí důkazní návrhy navrhovatele, a to v souladu se zásadou koncentrace správního řízení.
V. K důvodům zrušení napadeného rozhodnutí
25. Napadené rozhodnutí je vystavěno na závěru, že Úřad nemá za prokázané, a to ke dni podání návrhu, že by se smluvní strany dohodly na změně předmětu plnění veřejné zakázky v celém rozsahu popsaném v návrhu navrhovatele, resp. že by přijaly Studii 3 za součást svého závazku.
26. Úřad přitom s odkazem na zásadu koncentrace správního řízení (§ 251 odst. 5 zákona) a s odkazem na závěry rozhodnutí o rozkladu 1 uvádí, že jelikož pro úspěšné podání návrhu je nezbytné, aby skutečnosti, kterých se navrhovatel podaným návrhem domáhá, již nastaly nejpozději ke dni podání návrhu; skutečnostmi nastalými po dni podání návrhu nelze prokazovat případnou dohodu smluvních stran, a s ohledem na výše učiněný závěr se již Úřad blíže nezabýval navrženými důkazy uvedenými v bodě 250 a 251 napadeného rozhodnutí.
27. Takovému postupu Úřadu ovšem nelze přisvědčit jakožto postupu souladnému se zákonem, pokud byly a priori bez dalšího odmítnuty všechny důkazy, které navrhovatel uplatnil po datu podání návrhu. Nejprve je však třeba vyjasnit otázku přípustných důkazů v řízení o návrhu na uložení zákazu plnění smlouvy z pohledu doby jejich vzniku.
28. V bodě 65 rozhodnutí o rozkladu 1 bylo uvedeno mimo jiné, že „[n]ávrh lze úspěšně (tj. tak, aby mu bylo vyhověno) podat až v situaci, kdy už nastaly skutečnosti, kterých se navrhovatel dovolává (tj. že došlo ke změně závazku, resp. že se na tom strany dohodly). Tyto skutečnosti přitom musí řádně tvrdit a též podložit průkaznými podklady.“
29. Je třeba rozlišovat mezi 1) okamžikem, který je rozhodný pro posouzení skutkového stavu věci ve správním řízení, a 2) datem vzniku důkazního prostředku.
30. První z výše uvedených se vztahuje k otázce, kdy nejpozději musejí nastat skutečnosti předvídané hypotézou právní normy, aby žádosti (návrhu) mohlo být vyhověno. Tato problematika ale nesouvisí s otázkou vzniku důkazního prostředku. Důkazní prostředek totiž pouze vypovídá o tom, kdy skutečnost, která je dle právní normy rozhodná, nastala. Bod 65 rozhodnutí o rozkladu 1 se však nevyjadřoval k otázce okamžiku vzniku důkazního prostředku.
31. Druhá z výše uvedených otázek se vztahuje k časovému okamžiku, kdy vznikl důkazní prostředek (např. listina, elektronický dokument apod.), který svědčí o tom, že rozhodná skutečnost nastala. Například vyjádření politika pro zpravodajský web může být za určitých okolností důkazem o tom, že mezi zadavatelem a dodavatelem došlo k dohodě o určitém obsahu. Rozhodnou skutečností je ono uzavření dohody, důkazním prostředkem text příslušného článku. Každé z výše uvedených však vzniklo v jiný okamžik.
32. Lze připomenout, že ve zdejším případě zakládá navrhovatel návrh na ustanovení § 254 odst. 1 písm. a) zákona a § 222 odst. 1 zákona v tom smyslu, že zadavatel v rozporu se zákonem umožnil bez provedení zadávacího řízení podstatnou změnu závazku ze smlouvy na rekonstrukci Libeňského soumostí tak, že významně změnil parametry díla budovaného metodou Design&Build. Otázka vzniku rozhodných skutečností je tedy ve zdejším případě otázkou, zda a kdy byla uzavřena dohoda o změně závazku v tom smyslu, že se Studie 3 má stát pro zhotovitele závazným zadáním stavebního díla. Vznikla-li vůbec taková dohoda, navrhovatel každopádně nemá k dispozici jeden dokument, který by zachycoval projevy vůle jejích stran (např. dodatek ke smlouvě o dílo) a nezbylo mu než se uchýlit k prokázání její existence cestou nepřímých důkazů, tedy k prokazování jednotlivých skutečností, u kterých lze předpokládat, že vznikly právě proto, že dříve došlo k uzavření zmíněné dohody o změně závazku, typicky kroků v realizaci díla, které svědčí o změně jeho zadání.
33. V nynějším rozkladu se vede právní spor o druhé z výše vymezených otázek, tedy o tom, kdy nejpozději mohou vzniknout důkazní prostředky, kterých se navrhovatel v řízení o návrhu na uložení zákazu plnění smlouvy dovolává. Úřad přitom tvrdí, že musejí vzniknout nejpozději v okamžik podání návrhu, navrhovatel tvrdí, že mohou vzniknout i později.
34. V tomto sporu není relevantní judikatura Nejvyššího správního soudu, kterou cituje navrhovatel a ze které plyne, že správní orgán rozhoduje podle skutkového stavu k vydání rozhodnutí. Vztahuje se totiž k první výše uvedené otázce (kdy musí nastat skutečnosti rozhodné pro aplikaci právní normy), ale nikoliv k otázce okamžiku vzniku důkazních prostředků.
35. Řešení této druhé otázky správní řád neobsahuje, neboť okamžik vzniku přípustných důkazních prostředků nijak neupravuje, a to i ohledem na to, že v jeho obecném režimu je správní řízení ovládáno zásadou vyšetřovací a zásadou volného hodnocení důkazů (tj. že správní orgán opatřuje podklady rozhodnutí sám a podle své volné úvahy je i sám hodnotí, aniž by byl svázán jakýmikoliv formálními kritérii). V oblasti přezkumu veřejných zakázek byla tato problematika zatím podrobně řešena spíše v souvislosti s řízením o přestupku.
36. Např. v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2021 č. j. 62 Af 15/2018-259 soud uvádí: „Okamžik pořízení důkazních prostředků není v tomto smyslu ZZVZ (ani ZVZ) ani jiným zákonem limitován; žalobce byl oprávněn dovolávat se na podporu svého tvrzení ohledně oprávněnosti použití jednacího řízení bez uveřejnění všech údajů a skutečností, které by mohly podle jeho názoru přispět ke zjištění stavu věci. Žalobcem označené důkazy nicméně musely prokazovat splnění zákonných podmínek opravňujících žalobce zadat veřejnou zakázku v jednacím řízení bez uveřejnění před zahájením samotného zadávacího řízení, resp. v okamžiku jeho zahájení (…) Přípustnost důkazů pořízených až po okamžiku zahájení jednacího řízení bez uveřejnění, z nichž mohou plynout skutková zjištění ve prospěch oprávněnosti použití jednacího řízení bez uveřejnění, ostatně vyplývá mimo jiné z rozsudku zdejšího soudu č.j. 62 Af 95/2013-74 ze dne 13.1.2015; tam se zdejší soud takovými důkazy zabýval a hodnotil je, aniž by je pokládal za a priori nepřípustné“.
37. Jde o obecný princip souladný se zásadami správního řízení (zejm. s požadavkem na řádné zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 3 správního řádu). Tento princip může být modifikován konkrétními ustanoveními zákona. Jako takové ustanovení se nabízí právě ustanovení § 251 zákona jako zvláštní úprava řízení o návrhu.
38. Podle § 251 odst. 1 zákona (věty první a druhé), který se vztahuje i na řízení o návrhu na uložení zákazu plnění smlouvy, je navrhovatel povinen v návrhu vedle obecných náležitostí podání stanovených správním řádem také uvést
- označení zadavatele,
- v čem je spatřováno porušení zákona, v jehož důsledku navrhovateli vznikla nebo hrozí újma na jeho právech,
- návrhy na provedení důkazů, a čeho se navrhovatel domáhá.
Navrhovatel je povinen k návrhu připojit v elektronické podobě písemné důkazní prostředky, jejichž provedení navrhl, nejsou-li součástí dokumentace o zadávacím řízení.
39. Zásada koncentrace správního řízení je upravena v § 251 odst. 4 a 5 zákona. Dle § 251 odst. 4 zákona náležitosti návrhu dle odst. 1 věty první a druhé daného ustanovení nemohou být dodatečně měněny ani doplňovány s výjimkou odstranění nedostatků návrhu. Navrhovatel tedy není oprávněn rozšiřovat svá tvrzení a důkazní návrhy nad rámec těch uvedených v návrhu.
40. Při pohledu na výše uvedená ustanovení se nabízí závěr, že důkazní prostředky navrhovatele musejí zásadně existovat už v okamžik podání návrhu, aby navrhovatel mohl v souladu s § 251 zákona provedení důkazu těmito prostředky navrhnout a aby je případně mohl i k návrhu připojit, jedná-li se o listinné důkazní prostředky (a nikoliv např. výslech svědka), zvláště když později tyto náležitosti není přípustné doplnit. Touto úvahou se patrně řídil i Úřad v bodě 250 napadeného rozhodnutí, když se odkazoval i na zásadu koncentrace řízení. Bohužel tuto úvahu vlastně vůbec nevyslovil a pouze se mylně odkázal na bod 65 rozhodnutí o rozkladu 1.
41. Obecně lze říci, že zásada koncentrace řízení je aspektem zásady projednací, která je typická pro kontradiktorní řízení a znamená, že skutkový stav se zjišťuje na základě tvrzení a důkazů předložených účastníky řízení, neboť na nich primárně leží odpovědnost za objasnění skutkového stavu. Zásada koncentrace pak v podstatě znamená, že předkládat skutková tvrzení a důkazy účastníci nemohou v průběhu celého řízení, ale jen do stanoveného okamžiku. Lze podotknout, že zásada koncentrace není nevlastní ani obecnému režimu správního řízení upravenému ve správním řádu, kde se projevuje například v ustanovení § 82 odst. 4 (podrobněji viz např. rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 58/2011 - 68 ze dne 1. 2. 2013[1]). V ustanoveních § 251 odst. 4 a 5 zákona je ovšem tato zásada provedena ještě přísněji v tom smyslu, že skutková tvrzení, důkazní návrhy, jakož i důkazní prostředky musejí být navrhovatelem předkládány nejen v prvoinstanční fázi správního řízení, ale dokonce už v jeho počáteční fázi, aby se řízení maximálně urychlilo a jeho vedení minimálně zatěžovalo druhou stranu. To odpovídá aktuálnímu pojetí řízení o přezkoumání úkonů zadavatele zahajovanému na návrh jako řízení (kvazi) spornému, které potvrdil i Nejvyšší správní soud (rozsudek č. j. 3 As 62/2021 – 55 ze dne 22. 9. 2022).[2] V řízení o návrhu na uložení zákazu plnění smlouvy se k tomu přidává jednak skutečnost, že tento druh řízení lze zahájit pouze na návrh, a tedy jeho zaměření na ochranu soukromých subjektivních práv navrhovatele významně vystupuje do popředí, jednak i důraz na ochranu druhé smluvní strany, jíž se pochybení zadavatele může významně dotknout na jejích soukromých subjektivních právech plynoucích z uzavřené smlouvy, ačkoliv jí zákon v podstatě žádné povinnosti nestanoví. Zásada projednací a zásada koncentrace řízení jsou tedy nepochybně významnými konstrukčními prvky tohoto druhu řízení. Prolamovány by proto měly být pouze tam, kde se unesení výše uvedené odpovědnosti za objasnění skutkového stavu stává pro některého účastníka nepřiměřeným břemenem.
42. Výše uvedený výklad ustanovení § 251 zákona, tedy že důkazní prostředky musejí existovat již v době podání návrhu, by však znamenal, že by navrhovatel mohl ve správním řízení o návrhu na uložení zákazu plnění smlouvy použít pouze takové důkazní prostředky, které má v době podání návrhu k dispozici a žádné jiné. V situaci, že by zadavatel uzavření smlouvy (resp. dohody o změně závazku) sofistikovaně zakrýval, by tak byla možnost právní obrany proti neoprávněnému uzavření smlouvy mimo zadávací řízení značně ztížena. K tomu se připojuje ještě otázka lhůty k podání návrhu na uložení zákazu plnění smlouvy, kdy podle § 254 odst. 3 zákona musí být návrh na uložení zákazu plnění smlouvy[3] podán nejpozději do 6 měsíců od jejího uzavření. Byť je tedy výše nastíněný výklad apriorně logický s ohledem na znění zákona, znamenal by v podstatě to, že zadavateli by stačilo šest měsíců po uzavření smlouvy (resp. dohody o změně závazku) tuto skutečnost dostatečně dobře kamuflovat, aby vytvořil stav důkazní nouze navrhovatele. Ačkoliv by se později během správního řízení ukázalo, že k uzavření smlouvy, resp. dohody o změně závazku došlo, nebyl-li by důkaz o tom k dispozici při podání návrhu, nebylo by možno k němu v řízení přihlížet. Navrhovatel by tak musel podat nový návrh a tento nový důkaz v řízení navrhnout a předložit. Objevil-li by se takový důkaz až po 6 měsících ode dne uzavření smlouvy, resp. dohody o změně závazku (což se s ohledem na skutkovou složitost takových případů stát může), navrhovatel už by nebyl oprávněn podat nový návrh vybavený tímto novým, lepším důkazem.
43. Tento problém efektivně nedovede zhojit ani institut obnovy řízení. Dle § 102 odst. 8 správního řádu totiž platí, že není-li v jeho odstavcích 1 až 7 stanoveno jinak, postupuje se v novém řízení[4] podle ustanovení platných pro řízení v prvním stupni. Jinými slovy, celé řízení musí proběhnout znovu ve všech svých fázích. Ve správním řízení o návrhu na uložení zákazu plnění smlouvy mimo jiné platí, že Úřad nemůže nařídit předběžné opatření (§ 254 odst. 1 zákona) a řízení musí být zastaveno, je-li smlouva splněna [§ 257 písm. l) zákona]. Institut obnovy řízení se proto nejeví jako velmi efektivní nástroj, skrze který by se navrhovatel domohl nápravy v případě, že se teprve po šesti měsících od uzavření smlouvy objeví spolehlivý důkaz o jejím uzavření. Celé správní řízení by totiž muselo proběhnout znovu včetně komplikovaného dokazování a s tím, že pokud se v jeho průběhu podaří zadavateli a vybranému dodavateli závazek ze smlouvy splnit, čemuž navrhovatel nemůže zabránit ani návrhem na nařízení předběžného opatření, plnění smlouvy již zakázat možné nebude. Šlo by tedy o ochranu ve většině případů značně nejistou, mnohdy jen iluzorní.
44. Lze podotknout, že v bodě 250 napadeného rozhodnutí Úřad odmítl provést právě i důkazy, které vznikly až po 6 měsících od podání návrhu, tedy jistě i po 6 měsících od případného uzavření tvrzené dohody o změně závazku, došlo-li k němu před podáním návrhu. Ve zdejším případě je však především nejasné, zda a kdy k uzavření takové dohody vůbec došlo.
45. Výše popsaná situace by byla křiklavým příkladem procedurální nespravedlnosti a ve výsledku i porušením práva navrhovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,[5] neboť postup stanovený zákonem k ochraně práva navrhovatele by za určitých okolností vyvolaných aktivitou druhé strany řízení nebyl způsobilý poskytnout navrhovateli efektivní způsob zjednání nápravy namítaného pochybení. Je zjevné, že takto procesní režim řízení o návrhu na uložení zákazu plnění smlouvy být nastaven nemůže, neboť by správní řízení neplnilo svůj účel.
46. V návaznosti na to je třeba si položit otázku, zda zákon zná nějaké výjimky ze zásady koncentrace řízení, které by umožňovaly vzniku takové „procesní pasti“ předejít.
47. V úvahu přichází ustanovení § 251 odst. 5 zákona, dle kterého platí, že v řízení zahájeném na návrh mohou účastníci řízení navrhovat důkazy, uvádět skutečnosti a činit jiné návrhy nejpozději ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení oznámení o zahájení řízení, nevztahuje-li se na ně omezení podle odstavce 4; k později uvedeným skutečnostem, návrhům důkazů a jiným návrhům Úřad nepřihlíží s výjimkou skutečností, návrhů důkazů a jiných návrhů, jimiž má být zpochybněna věrohodnost podkladů pro vydání rozhodnutí. O podmínkách pro uplatňování návrhů důkazů, nových skutečností a jiných návrhů podle věty první musí být účastníci řízení s výjimkou navrhovatele poučeni v oznámení o zahájení řízení.
48. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že i důkazní návrhy navrhovatele, resp. jeho důkazní prostředky mohou být doplněny, děje-li se tak za účelem zpochybnění věrohodnosti shromážděných podkladů rozhodnutí. Zpochybněním věrohodnosti podkladu rozhodnutí však není situace, kdy se v průběhu řízení objeví nový, lepší důkaz, který by navrhovateli zajistil (na rozdíl od důkazů předložených již v návrhu) úspěch ve věci.
49. Citované ustanovení je totiž zjevně inspirováno ustanovením § 118b odst. 1 občanského soudního řádu, které upravuje koncentraci řízení. To stanoví mimo jiné, že k později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném jednání, a nebylo-li provedeno, po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle § 118a odst. 1 až 3.
50. Komentářová literatura k otázce zpochybnění věrohodnosti důkazu dle § 118b občanského soudního řádu uvádí: „Jde o případy, kdy účastník tvrdí a prokáže takové skutečnosti, které mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi vliv na hodnocení soudem provedeného důkazního prostředku z hlediska jeho věrohodnosti. Jde například o prokázání, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky, že listina je falzifikátem, že znalec byl při podání posudku ‚ovlivněn‘ úplatkem apod. (NS 30 Cdo 2310/2007). NS uzavírá, že důkazem zpochybňujícím jiný důkaz není, pokud má nově navržený důkaz vést k jiným skutkovým zjištěním, a nikoli výhradně ke zpochybnění věrohodnosti některého z dosavadních důkazů (NS 21 Cdo 818/2003). Naproti tomu ÚS sděluje, že důkazem zpochybňujícím jiný důkaz je i důkazní prostředek, který vede k závěru, že skutek se odehrál jiným konkrétním způsobem, než bylo dosud zjištěno. Z nového důkazu soud může dovodit nejen to, že předchozí důkaz byl s úspěchem zpochybněn, ale i to, že se skutek odehrál jinak (IV. ÚS 611/05). Přikláníme se k závěru NS, neboť náhled ÚS by ve svém důsledku vedl k popření koncentrace jako takové.“[6]
51. K obdobnému závěru dospěl i Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 9 As 243/2023 - 126 ze dne 18. 12. 2024: „Stěžovatelka v kasační stížnosti alternativně namítá, že její důkazní návrhy pod tuto výjimku spadaly. S tím se však NSS nemůže ztotožnit. Výjimkou z koncentrace řízení zakotvené v § 251 odst. 5 ZZVZ se NSS v rozsudku č. j. 3 As 62/2021‑55 také zabýval. Dospěl zde k závěru, že ‚zákonná výjimka se týká jen těch skutkových tvrzení a důkazů, které přímo zpochybňují věrohodnost konkrétních podkladů pro rozhodnutí. Výjimka by se tedy uplatnila například v situaci, ve které by zadavatel nabídnul důkazy o falsifikaci určitých listin, sloužících jako podklad k rozhodnutí. K tomu ale v projednávané věci nedošlo. V každém případě je nutné tuto výjimku vykládat restriktivně, neboť vůdčím principem řízení je opakovaně zmiňovaná koncentrace řízení.‘ Tento závěr je zcela v souladu s tím, jak výjimku z koncentrace řízení vykládá i judikatura civilních soudů, podle níž ‚[k]e zpochybnění věrohodnosti provedených důkazů naproti tomu nemůže vést to, že účastník řízení navrhne důkazy, jejichž pomocí lze skutkový stav zjistit jinak, než vyplývá z provedených důkazů, které byly navrženy do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo; navržením takových důkazů účastník nezpochybňuje věrohodnost provedených důkazních prostředků, ale v rozporu se zásadou koncentrace řízení se domáhá, aby jejich pomocí byl skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak se podává z řádně a včas navržených důkazů.‘ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2310/2007, vyjadřující se k totožně formulované výjimce z koncentrace řízení v § 118b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů)“
52. Oproti občanskému soudnímu řádu tak chybí v § 251 odst. 5 zákona výjimka pro skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl bez své viny včas uvést.
53. Tuto úvahu lze tedy uzavřít s tím, že výjimka ze zásady koncentrace řízení, která by umožnila předejít uvedené „procesní pasti“, v § 251 zákona zakotvena není.
54. Lze si tedy položit otázku, jak konkrétně by mohl být přísný režim koncentrace řízení dle citovaného ustanovení alespoň pro účely řízení o návrhu na uložení zákazu plnění smlouvy zmírněn extenzivním výkladem zákona. V úvahu by v zásadě přicházelo buď prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu tak, aby v případě, že se po jejím uplynutí objeví nový důkaz, bylo možno návrh podat znovu, anebo uplatnění výše uvedené výjimky ze zásady koncentrace řízení pro důkazy, které účastník nemohl bez své viny včas uvést.
55. První z uvedených řešení by bylo výrazně k tíži zadavatele z pohledu jeho právní jistoty, neboť zadavatel by si v podstatě nikdy nemohl být jist, zda nebude uzavřená smlouva ještě dodatečně napadena s poukazem na nový důkaz. Takové řešení tedy není vhodné ani přiměřené.
56. Naopak druhé z nastíněných řešení, tedy dovození další výjimky ze zásady koncentrace řízení, se vhodným a přiměřeným jeví. Jednak je blízké stávajícímu pojetí zákona, který v § 251 odst. 4[7] už obdobnou výjimku zná pro skutečnosti uváděné v návrhu nad rámec podaných námitek (a obdobně jde o řešení blízké ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu), jednak zadavatele takto provedený výklad zákona nijak významně nezasáhne, neboť podání návrhu na uložení zákazu plnění smlouvy ze zjevných důvodů nespouští běh blokační doby dle § 246 zákona (smlouva už je totiž uzavřena). Připuštění dalších důkazů tedy s sebou nenese průtahy v řízení, které by zadavatele významně zatěžovaly. I pohledem ústavní kautely proporcionality je tak výše uvedené přiléhavým řešením.
57. V tomto ohledu si nelze nepovšimnout, že Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 9 As 243/2023 - 126 ze dne 18. 12. 2024, v bodě 73 uvedl: „Z tohoto důvodu je zde zakotvena přísná koncentrace řízení, která je ve vztahu speciality ke koncentraci zakotvené v § 82 odst. 4 správního řádu, na kterou poukazovala stěžovatelka v replice. To znamená, že jediná výjimka z koncentrace zde platí pro skutečnosti, návrhy důkazů a jiné návrhy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost podkladů pro vydání rozhodnutí.“ (zvýraznění doplněno). Uvedené vyjádření by tedy mohlo být chápáno tak, že Nejvyšší správní soud nepřipouští jiné výkladem dovozené výjimky z pravidel koncentrace dle § 251 odst. 5 zákona. To nicméně není přiléhavé, neboť NSS v odkazovaném případě neřešil problematiku přípustnosti nových důkazů ve správním řízení, nýbrž otázku přípustnosti nových důkazů v řízení o správní žalobě. Takové řízení je potom z povahy věci toliko řízením založeným na kasačním principu a jeho předmětem je toliko přezkum zákonnosti rozhodnutí Úřadu. Z tohoto pohledu je pochopitelné, že NSS přijal závěr, že důkazy mohou být uplatňovány toliko v řízení před správním orgánem a že v řízení před soudem lze nové důkazy uplatnit toliko velmi omezeně. Nicméně je to právě řízení před správním orgánem, které má zajistit efektivní ochranu práv účastníků řízení. Aby toho bylo reálně možné docílit, musí jim procesní pravidla stanovená pro správní řízení umožňovat, aby tvrdili rozhodné skutečnosti a vznášeli důkazní návrhy. To by nebylo splněno, kdyby tato pravidla odhlížela od reálné možnosti účastníka určitý důkaz vyhledat a označit.
58. Ustanovení § 251 odst. 5 zákona je proto třeba pro účely řízení o návrhu na uložení zákazu plnění smlouvy vyložit extenzivně a ústavně konformně tak, jako by tam tato výjimka z jinak platné zásady koncentrace řízení zakotvena byla, tedy tak, že umožňuje navrhovateli dovolat se i takových důkazů, které bez své viny nemohl navrhnout či předložit při podání návrhu. Naopak u důkazů, které navrhovatel v době podání návrhu k dispozici má, je třeba zásadu koncentrace řízení striktně dodržet. Jen tak může být řízení o zákazu plnění efektivním nástrojem ochrany práv dodavatelů.
59. Tím je současně zodpovězena i otázka, kdy nejpozději musejí důkazy navrhované navrhovatelem vzniknout. Mohou vzniknout i později než v okamžiku podání návrhu na uložení zákazu plnění smlouvy, nezávisí-li jejich vznik na vůli navrhovatele.
60. Nutno dodat, že tak přísně jako Úřad, nechápe zásadu koncentrace řízení v řízení o přezkoumání úkonů zadavatele ani Nejvyšší správní soud, který v rozsudku č. j. 3 As 296/2023 – 60, kde byl rozhodnou právní úpravou zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, a jeho obdobné ustanovení § 114, připustil provedení důkazu znaleckým posudkem navrženým k důkazu několik let po podání návrhu na zahájení správního řízení, kdy ovšem účelem takového důkazu nebylo pouhé zpochybnění věrohodnosti důkazu ve výše popsaném smyslu, nýbrž samotné prokázání skutkového stavu jinak, než jak plynulo z dosavadních důkazů.
61. Úřad ovšem v souladu s takto provedeným výkladem zákona v přezkoumávaném případě nepostupoval, když řadu důkazů navrhovatele odmítl čistě pro datum jejich vzniku, které následovalo po podání návrhu, aniž by zároveň zvážil, zda mohl navrhovatel takové důkazy navrhnout k provedení dříve. Jde-li přitom o listiny sepsané až v době po podání návrhu, jejichž autorem není navrhovatel, pak se takový závěr (tj. že je navrhovatel nemohl k důkazu navrhnout dříve) přímo nabízí. Nynější případ je přitom právě tím případem, kdy navrhovatel tvrdí, že zadavatel dohodu o změně závazku ve skutečnosti dávno uzavřel (byť pravděpodobně pouze konkludentně) a nyní to pouze umně skrývá, respektive činí pouze postupné dílčí změny, jež ale ve svém výsledku mají odpovídat záměrům uvedeným ve Studii 3. Navrhovatel přitom odkazuje na řadu důkazů, které potenciálně mohou takové tvrzení prokázat, jsou-li nahlíženy spolu a v celkovém kontextu věci.
62. Stěžejní ve vedeném správním řízení pak je, zda tyto navržené důkazní prostředky jsou schopny prokázat tvrzené skutečnosti (uzavření dohody o změně závazku mimo zadávací řízení v rozporu se zákonem).
63. Obecně lze ohledně důkazních prostředků uvedených v bodech 250 až 252 napadeného rozhodnutí (bez toho, že by předseda Úřadu sám provedl dokazování nebo jakkoliv předjímal jejich posouzení) uvést, že se jedná o nepřímé důkazy, které na první pohled nepůsobí jako zcela irelevantní ve vztahu k meritu věci a námitek, resp. jakýmsi způsobem mohou vypovídat či zachytit skutečnosti týkající se navrhovatelem namítaného jednání smluvních stran (tedy mohou mít potenciální vypovídající hodnotu v dané věci). Rovněž lze uvést, že některé z těchto navrhovaných důkazů dle datování vznikly ještě přede dnem podání návrhu navrhovatele (např. první z uváděných článků), resp. i v případě pozdějšího data můžou zachycovat skutečnosti z minulosti, nebo se může jednat o důkazy později vzniklé, které navrhovatel nemohl objektivně namítat dříve.
64. Nad rámec uvedeného lze též doplnit, že pokud zjištění skutkového stavu věci záleží na nepřímých důkazech, jak tomu patrně bude v nynějším případě, pak dokud nejsou provedeny všechny přípustné důkazy (tj. přípustné i s ohledem na dodržení zásady koncentrace řízení ve výše popsaném smyslu), nelze posoudit, zda je dosud provedené hodnocení důkazů přiléhavé a případně správné. Jednotlivé nepřímé důkazy o realitě vypovídají až tehdy, když vytvoří ucelený řetězec vzájemně do sebe zapadajících skutečností. Jedná se o jakousi koherentní mozaiku dílčích důkazů a v případě vytržení některého článku z tohoto obrazce, se vypovídající hodnota celku může snižovat, nebo i zhroutit. K tomu lze odkázat na rozsudek NSS sp. zn. 10 As 53/2019 ze dne 27. 4. 2021, zejména body 20 až 24, samozřejmě s vědomím toho, že v daném případě šlo o správní delikt, který se projednával až po realizaci celého díla, tudíž důkazní situace byla značně jiná. Je sice možné, že některé postupy zadavatelů mohou být těžko odhalitelné a přezkoumatelné v rámci návrhového řízení a v případě jejich nezákonnosti mohou být postižitelné až jako přestupek, přesto by však správní orgán měl využít přiměřených zákonných postupů ke zjištění skutkového stavu věci i v rámci řízení návrhového.
65. Závěrem lze akcentovat, že ve správním řízení lze samozřejmě zohledňovat pouze takové nepřímé důkazní prostředky, které můžou být provedeny v souladu s procesními předpisy i zákonem.
66. V novém projednání věci ze strany Úřadu bude předně potřebné řádně v souladu se zákonem posoudit všechny předložené důkazní prostředky a skutečnosti, nebo za splnění zákonných podmínek případně odmítnout předmětné důkazy jako opožděné. Na základě řádného posouzení pak Úřad dospěje k závěru, zda v daném případě došlo ke změně závazku, či nikoliv, a zda se v případě, že ke změně došlo, jednalo o změnu podstatnou.
VI. Závěr
67. Po zvážení všech aspektů dané věci a po zjištění, že Úřad nepostupoval v souladu se zákonem a se správními předpisy, je třeba konstatovat, že nastaly zákonné podmínky pro zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k novému projednání podle § 152 odst. 6 písm. a) správního řádu ve spojení s § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu. Úřad bude při novém rozhodnutí ve věci vázán právními názory vyjádřenými v tomto rozhodnutí.
68. V rámci druhostupňového řízení zde není možné přistoupit k rozsáhlému doplnění dokazování ani ke změně napadeného rozhodnutí, neboť by tím zadavateli vznikla újma v podobě ztráty opravného prostředku [§ 90 odst. 1 písm. c) správního řádu]. Z tohoto důvodu není možné ve věci rozhodnout ve druhém stupni správního řízení a je namístě věc vrátit správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení.
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí se podle § 91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s § 152 odst. 5 téhož zákona nelze dále odvolat.
otisk úředního razítka
doc. JUDr. PhDr. Petr Mlsna, Ph.D.
předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže
Obdrží
1. HAVEL & PARTNERS s.r.o., advokátní kancelář, Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1
2. EUROVIA CZ a.s., U Michelského lesa 1581/2, 140 00 Praha 4
3. Metrostav TBR a.s., Koželužská 2450/4, 180 00 Praha 8
Vypraveno dne
viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy
[1] Soud zde uvedl: „Citované ustanovení zúžilo tradiční pojetí správního řízení jako jednoho celku, v rámci jehož obou stupňů je účastník oprávněn navrhovat nové důkazy i předkládat nová tvrzení. Ustanovení § 82 odst. 4 s.ř. posiluje koncentrační zásadu správního řízení, jejímž smyslem je, aby se správní řízení pokud možno odehrálo před orgány prvního stupně.“
[2] Soud zde uvedl: „Předně řízení o přezkoumání úkonů zadavatele zahájené na návrh není řízením z moci úřední a svojí povahou se blíží spíše řízení spornému dle § 141 správního řádu (jak plyne z rozsudku NSS ve věci Škoda Transportation). Není ani řízením o uložení sankce, jak vysvětleno výše. To však není pro nyní zkoumanou otázku nejpodstatnější; rozhodné totiž je, že zákonodárce stanovil a do mnoha ustanovení upravujících tento typ řízení promítl přísnou zásadu koncentrace řízení i v situaci, v níž toto řízení zjevně může vyústit k uložení citelných nápravných opatření, včetně zrušení zadávacího řízení. Z citované právní úpravy zákona o zadávání veřejných zakázek je tedy zřejmé, že zákonodárce upřednostnil rychlost a efektivitu řízení před – časově neohraničeným – uplatňováním procesních práv účastníků řízení.“ (bod 25, zvýraznění doplněno).
[3] Dle § 254 odst. 3 zákona doručí navrhovatel návrh Úřadu a ve stejnopisu zadavateli do 30 dnů ode dne, kdy zadavatel uveřejnil oznámení o uzavření smlouvy způsobem podle § 212 odst. 2 s uvedením důvodu pro zadání veřejné zakázky bez uveřejnění oznámení o zahájení zadávacího řízení, předběžného oznámení nebo výzvy k podání nabídek ve zjednodušeném podlimitním řízení, nejpozději však do 6 měsíců od uzavření této smlouvy.
[4] To podle § 102 odst. 1 probíhá právě tehdy, bylo-li rozhodnuto o obnově řízení.
[5] Dle tohoto ustanovení se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
[6] Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024. K § 118b.
[7] Dle tohoto ustanovení platí, že náležitosti návrhu podle odstavce 1 věty první a druhé nemohou být dodatečně měněny ani doplňovány s výjimkou odstranění nedostatků návrhu ve lhůtě stanovené Úřadem; Úřad k takovým změnám a doplněním nepřihlíží. K novým skutečnostem uvedeným v návrhu oproti skutečnostem obsaženým v námitkách podaných zadavateli přihlédne Úřad jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti, které navrhovatel nemohl tvrdit již vůči zadavateli; navrhovatel je povinen prokázat, že jde o takové nové skutečnosti, které nemohl tvrdit již vůči zadavateli.
