číslo jednací: 04708/2024/164
spisová značka: R0064/2023/HS

• Instance: II.
• Věc: Nesplnění závazků
• Účastníci:
  1. XLCEE-Holding GmbH
• Typ správního řízení: Spojování soutěžitelů (fúze)
• Výrok: rozhodnutí v části potvrzeno, v části změněno
• Rok: 2023
• Datum nabytí právní moci: 5. 2. 2024
• Související rozhodnutí: 16043/2023/873; 04708/2024/164

Spisová značka:  ÚOHS-R0064/2023/HS Číslo jednací:      ÚOHS-04708/2024/164

Brno 5. 2. 2024

V řízení o rozkladu podaném společností XLCEE-Holding GmbH, se sídlem Römerstrasse 39, 4600 Wels, Rakousko, zastoupenou JUDr. Martinem Nedelkou, Ph. D., advokátem v advokátní kanceláři Nedelka Kubáč advokáti s.r.o., se sídlem Olivova 2096/4, 110 00 Praha 1, proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 28. 4. 2023, sp. zn. ÚOHS-S0404/2021/KS, č. j. ÚOHS-16043/2023/873, ve věci nesplnění závazků dle § 17 odst. 4 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů jsem podle ustanovení § 25a téhož zákona a ve spojení s ustanoveními § 90 odst. 1 písm. c), § 90 odst. 5 a § 152 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, po projednání věci rozkladovou komisí

rozhodl takto

I.

Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 28. 4. 2023, sp. zn. ÚOHS-S0404/2021/KS, č. j. ÚOHS-16043/2023/873 ve výroku I. podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů p o t v r z u j i a podaný rozklad v tomto rozsahu z a m í t á m.

II.

Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 28. 4. 2023, sp. zn. ÚOHS-S0404/2021/KS, č. j. ÚOHS-16043/2023/873 ve výroku II. podle§ 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů měním takto:

Dle § 22a odst. 2 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění zákona č. 262/2017 Sb., se účastníkovi řízení, společnosti XLCEE-Holding GmbH, se sídlem Rakouská republika, Wels, Römerstrasse 39, za přestupek podle § 22a odst. 1 písm. e) téhož zákona popsaný ve výroku I. tohoto rozhodnutí ukládá pokuta v celkové výši

324 000 Kč (slovy: tři sta dvacet čtyři tisíc korun českých).

Uložená pokuta je splatná do 90 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.

III.

Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 28. 4. 2023, sp. zn. ÚOHS-S0404/2021/KS, č. j. ÚOHS-16043/2023/873 ve výroku III. podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů p o t v r z u j i a podaný rozklad v tomto rozsahu z a m í t á m.

Odůvodnění

I.                       Relevantní procesní vývoj

1.                       Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále též „Úřad“) zahájil dne 22. 7. 2019, na základě návrhu na povolení spojení soutěžitelů podaného společností XLCEE-Holding GmbH, se sídlem Römerstrasse 39, 4600 Wels, Rakousko (dále též „účastník řízení“ nebo „XLCEE“), správní řízení, a to pod sp. zn. ÚOHS-S0285/2019/KS (dále též „řízení o povolení spojení“).

2.                       K předmětnému spojení soutěžitelů mělo dojít na základě § 12 a následujících zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZOHS“), přičemž účastník řízení měl možnost získat výlučnou kontrolu nad společnostmi Kika Nábytek s.r.o., se sídlem Čestlice, Pražská 135, 251 01, IČO 271 27 133 (dále též „Kika“)[1] a Lambda Properties Czechia s.r.o., se sídlem Pražská 135, 251 01 Čestlice, IČO 284 51 040 (dále též „Lambda“)[2]; (dále též „spojení soutěžitelů“). Předmětné spojení soutěžitelů bylo součástí širší transakce, na základě které účastník řízení, respektive soutěžitel, jehož je součástí, nabýval kontrolu i nad některými společnostmi, které byly součástí stejného soutěžitele jako společnosti Kika a Lambda, a které byly aktivní na území Slovenska, Maďarska a Rumunska (dále též „obchodní transakce“).

3.                       Účastník řízení i společnosti Kika a Lambda působili v rámci území České republiky mimo jiné v oblasti maloobchodního prodeje s nábytkem a bytovými doplňky (dále též „dotčené zboží“) v multiproduktových velkoformátových prodejnách. Účastník řízení v této oblasti provozoval maloobchodní prodejny s dotčeným zbožím pod značkami XXXLutz a Möbelix, společnosti Kika a Lambda vyvíjely podnikatelskou činnost pod obchodní značkou Kika.

4.                       Na základě dostupných informací a podkladů dospěl Úřad v tzv. první fázi řízení o povolení spojení soutěžitelů (dále též „první fáze řízení“) k předběžnému závěru, že spojení soutěžitelů by mohlo vést k podstatnému narušení hospodářské soutěže na jednom z relevantních trhů dotčených předmětnou transakcí. Konkrétně se jednalo o trh maloobchodního prodeje dotčeného zboží v multiproduktových velkoformátových prodejnách na území Plzeňského kraje (dále též „dotčený relevantní trh“).

5.                       Z důvodu předejití zahájení tzv. druhé fáze řízení o povolení spojení soutěžitelů (dále též „druhá fáze řízení“) sám účastník řízení, ze své vlastní vůle a s cílem odstranit důvodné obavy Úřadu o možném narušení hospodářské soutěže, navrhl v probíhající první fázi řízení závazky ve prospěch zachování hospodářské soutěže dle § 17 odst. 4 ZOHS.

6.                       Dne 13. 9. 2019 Úřad rozhodnutím, vydaným pod č. j. ÚOHS-S0285/2019/KS-25311/2019/840/ASm (dále též „rozhodnutí o spojení“)[3] předmětné spojení soutěžitelů povolil s podmínkou, že ze strany účastníka řízení budou splněny jím navržené závazky dle § 17 odst. 4 ZOHS ve prospěch zachování hospodářské soutěže, definované v bodech I. až VI. daného rozhodnutí (dále též „závazky“).

7.                       Dle obsahu závazků a bodu I. výroku rozhodnutí o spojení byl účastník řízení povinen ve lhůtě 10 měsíců ode dne nabytí právní moci daného rozhodnutí prodat nebo zajistit prodej maloobchodní prodejny provozované společností XLMX obchodní s.r.o., se sídlem Praha 5 – Stodůlky, Nárožní 1390/4, 158 00, IČO 624 97 286,[4] a to pod obchodní značkou Möbelix, na adrese Plzeň 3, Folmavská 1270/12 (dále též „prodejna Möbelix“), nebo maloobchodní prodejny provozované společností Kika, a to pod obchodní značkou Kika, na adrese Plzeň – Černice, Písecká 1090/10 (dále též „prodejna Kika“); (prodejna Möbelix a prodejna Kika dále též „předmět prodeje“ nebo „prodejny“).

8.                       V bodě II. výroku rozhodnutí o spojení Úřad specifikoval, že závazek dle bodu I. předmětného rozhodnutí se vztahuje na všechna hmotná i nehmotná aktiva, která jsou nezbytná pro zajištění životaschopnosti a konkurenceschopnosti předmětu prodeje, s výjimkou práv z průmyslového a duševního vlastnictví. V bodě III. výroku rozhodnutí o spojení Úřad dále uvedl, že nabyvatel předmětných prodejen musí být na účastníku řízení vlastnicky, finančně a personálně nezávislý. Případný nabyvatel musel mít současně předpoklady pro udržení a další rozvoj předmětu prodeje. Konečný výběr nabyvatele předmětných prodejen navíc podléhal souhlasu ze strany Úřadu. Dle bodu IV. výroku rozhodnutí o spojení měl účastník řízení do doby prodeje prodejen povinnost zachovat jejich hodnotu a provozovat je s péčí řádného hospodáře.

9.                       Rozhodnutí o spojení nabylo právní moci dne 24. 9. 2019, přičemž lhůta ke splnění závazků tak měla uplynout dne 24. 7. 2020. Na základě dvou odůvodněných žádostí byla nicméně tato lhůta Úřadem prodloužena do dne 31. 12. 2020.

10.                   Navzdory prodloužené lhůtě ke splnění závazků účastník řízení Úřad dne 5. 1. 2021 informoval prostřednictvím Sdělení k nesplnění přijatých závazků ve stanovené lhůtě,[5] že se mu nepovedlo dané závazky splnit.

11.                   V návaznosti na tuto skutečnost zahájil Úřad dne 13. 1. 2021 šetření pod sp. zn. ÚOHS-P0018/2021/KS ve věci nesplnění závazků přijatých v rozhodnutí o spojení dle § 17 odst. 4 ZOHS[6] a ve věci posouzení nezbytnosti případného opatření k obnově účinné hospodářské soutěže na relevantním trhu dle § 18 odst. 5 ZOHS (dále též „šetření“).

12.                   Úřad v rámci šetření vyzval účastníka řízení k doložení veškerých kroků učiněných za účelem prodeje předmětných prodejen, a to mimo jiné korespondence s oslovenými potenciálními zájemci o koupi prodejen. Účastník řízení měl rovněž předložit případnou smlouvu uzavřenou se společností, zprostředkovávající prodej daných prodejen. Dále Úřad vyzval účastníka řízení k doložení výše obratů, kterých dosáhl v letech 2019 a 2020 v oblasti maloobchodního prodeje dotčeného zboží na území Plzeňského kraje. V neposlední řadě sám Úřad oslovil konkurenční soutěžitele účastníka řízení s žádostí o doplnění informací.

13.                   Úřad rovněž vyzval společnost Cushman & Wakefield, s.r.o., se sídlem Purkyňova 2121/3, Nové Město, 110 00 Praha 1, IČO 496 12 620 (dále též „CW“),[7] která na základě smluv ze dne 10. 2. 2020 zprostředkovávala prodej prodejen, k doložení veškerých relevantních podkladů.

14.                   Dále Úřad oslovil s žádostí o poskytnutí informací i společnost SIKO KOUPELNY a.s., se sídlem Praha 9 – Kyje, Skorkovská 1310, 198 00, IČO 260 65 801 (dále též „SIKO“),[8] která po značnou dobu jednala s účastníkem řízení o možné koupi prodejny Möbelix, přičemž k samotné realizaci prodeje předmětné prodejny nakonec nedošlo. Úřad tak kromě žádosti o poskytnutí relevantních dokumentů požádal společnost SIKO o objasnění, z jakého důvodu byla pozastavena jednání o koupi prodejny Möbelix.

15.                   Účastník řízení předložil Úřadu, kromě výše uvedených žádaných podkladů, i výsledky zákaznického průzkumu provedeného společností GfK Czech, s.r.o., se sídlem Hvězdova 1716/2b, Nusle, 140 00 Praha 4, IČO 152 71 757 (dále též „GFK“).[9] Cílem průzkumu bylo mimo jiné zjistit, zda pro území Plzeňského kraje představují v oblasti multiproduktového velkoformátového prodeje dotčeného zboží konkurenci společnosti IKEA Česká republika, s.r.o., se sídlem Skandinávská 131/1, Třebonice, 155 00 Praha 5, IČO 270 81 052 (dále též „IKEA“) a SCONTO Nábytek s.r.o., se sídlem Jeremiášova 947/16, Stodůlky, 155 00 Praha, IČO 257 23 944 (dále též „SCONTO“), přestože jejich prodejny se nachází v Praze, nikoliv v Plzni.[10]

16.                   Z podkladů získaných prostřednictvím výše uvedených žádostí a výzev vyplynuly indicie o nesplnění závazků ze strany účastníka řízení. Z tohoto důvodu Úřad zahájil dne 17. 9. 2021 správní řízení pod sp. zn. ÚOHS-S0404/2021/KS ve věci možného spáchání přestupku dle § 22a odst. 1 písm. e) ZOHS,[11] spočívajícího v nesplnění závazků dle § 17 odst. 4 téhož zákona (dále též „správní řízení“). V rámci správního řízení Úřad rovněž zkoumal, zda účastník řízení vynaložil veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby závazky stanovené rozhodnutím o spojení v dané lhůtě splnil, čímž by se mohl zprostit odpovědnosti za přestupek dle § 21 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZoP“).

17.                   Úřad si v tomto směru vyžádal ze strany účastníka řízení veškeré další informace a podklady, včetně písemné komunikace a zápisů z případných jednání, která vedl účastník řízení, respektive jakákoliv jiná společnost náležející s účastníkem řízení do jedné podnikatelské skupiny a tvořící tak s účastníkem řízení jednoho soutěžitele dle § 2 odst. 1 ZOHS, případně jakýkoliv jiný subjekt za ni jednající či ji zastupující, se společností CW.

18.                   V tomto ohledu je třeba připomenout, že účastník řízení je součástí soutěžitele XXXLutz (dále též „XXXLutz“), v jehož čele stojí holdingová společnost XXXLutz KG. Soutěžitel XXXLutz působí zejména v oblasti provozování maloobchodních prodejen a internetových obchodů s dotčeným zbožím, a to pod obchodními značkami XXXLutz, Mömax, XXXL Aico, XXXL Lesnina a Sparkauf, a to v České republice, Slovensku a dalších mnoha zemích. Účastník řízení se zabývá kontrolou a managementem podnikatelských aktivit soutěžitele XXXLutz ve střední a východní Evropě.

19.                   V České republice pak působí soutěžitel XXXLutz prostřednictvím svých dceřiných společností, mezi které patří například společnosti XLCZ-Holding GmbH, XLCZ Properties s.r.o., Imobilia Kik s.r.o., XL Pilsen Properties s.r.o. či TBB s.r.o., se sídlem Nárožní 1390/4, Stodůlky, 158 00 Praha 5, IČO 608 26 916 (dále též „TBB“). V oblasti provozování maloobchodních prodejen dotčeného zboží a internetového prodeje dotčeného zboží působí pod obchodními značkami XXXLutz, Möbelix a Kika.

20.                   Dále Úřad vydal dne 24. 11. 2021 sdělení,[12] v němž dospěl k závěru, že nespatřuje důvod pro stanovení opatření k obnově účinné hospodářské soutěže na relevantním trhu dle § 18 odst. 5 ZOHS, neboť spojení soutěžitelů již nevzbuzovalo důvodné obavy z narušení hospodářské soutěže na relevantním trhu.

21.                   Úřad dne 15. 11. 2022 vydal ve správním řízení Sdělení výhrad (dále též „Sdělení výhrad“),[13] v rámci kterého účastníku řízení sdělil základní skutkové okolnosti šetřeného případu, jeho právní hodnocení, odkázal na hlavní důkazy a informoval jej o předpokládané výši pokuty, kterou hodlal uložit. Úřad následně umožnil účastníku řízení seznámit se s podklady rozhodnutí, čehož účastník řízení využil dne 1. 12. 2022.[14] Úřad následně dne 20. 12. 2022 obdržel ze strany účastníka řízení námitky a vyjádření vůči Sdělení výhrad (dále též „vyjádření“).[15]

22.                   Úřad poté vydal dne 28. 4. 2023 rozhodnutí pod sp. zn. ÚOHS-S0404/2021/KS, č. j. ÚOHS-16043/2023/873 (dále též „napadené rozhodnutí“),[16] kterým uložil výrokem II. účastníku řízení dle § 22a odst. 2 ZOHS pokutu ve výši 20.324.000,- Kč, jelikož neprodal ve lhůtě stanovené Úřadem schválenému nabyvateli maloobchodní prodejnu Möbelix, nebo prodejnu Kika. Účastník řízení tedy nesplnil své závazky dané rozhodnutím o spojení dle § 17 odst. 4 ZOHS, aniž by byl naplněn liberační důvod v této věci. Tímto jednáním se účastník řízení dopustil přestupku dle § 22a odst. 1 písm. e) ZOHS, jak uvedl Úřad ve výroku I. napadeného rozhodnutí. Výrokem III. napadeného rozhodnutí pak uložil Úřad účastníku řízení rovněž povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou ve výši 3.500,- Kč.

23.                   Proti napadenému rozhodnutí podal účastník řízení dne 15. 5. 2023 blanketní rozklad,[17] který následně doplnil dne 15. 6. 2023 (dále též „rozklad“).[18]

II.                  Rozkladové námitky

24.                   V blanketním rozkladu účastník řízení shrnul své nejpodstatnější námitky vůči napadenému rozhodnutí. Dle účastníka řízení nebyla naplněna materiální stránka přestupku ve smyslu § 5 ZoP. Úřad měl rovněž nesprávně posoudit, zda účastník řízení vynaložil veškeré úsilí ve smyslu § 21 odst. 1 ZoP, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránil. Závěrem je dle účastníka řízení uložená pokuta nepřezkoumatelná a nepřiměřená.

25.                   V rámci doplnění rozkladu účastník řízení výše uvedené obecně pojaté námitky dále rozvinul.

26.                   Předně má účastník řízení za to, že vytýkané jednání nenaplňuje materiální stránku přestupku ve smyslu § 5 ZoP a nemůže se tak jednat o přestupek dle § 22a odst. 1 písm. e) ZOHS. Ačkoliv dle účastníka řízení vytýkané jednání formálně naplnilo skutkovou podstatu daného přestupku, došlo k tomu za okolností, které vylučují porušení nebo ohrožení právem chráněného zájmu společnosti.

27.                   Dle účastníka řízení Úřad totiž již v první fázi řízení postupoval v rozporu se zásadou materiální pravdy ve smyslu § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“) a se zásadou hospodárnosti a procesní ekonomie dle § 6 téhož zákona, jelikož nedostatečně zjistil skutkový stav týkající se prodejů společnosti IKEA zákazníkům z Plzeňského kraje a plánované výstavby prodejny SCONTO v Plzni. Účastník řízení navíc nikdy v rámci dotčeného relevantního trhu nedisponoval [45 - 55] % tržním podílem. V důsledku těchto nedostatečně zjištěných skutečností Úřad došel k mylnému závěru ohledně možného narušení hospodářské soutěže na dotčeném relevantním trhu v případě povolení spojení soutěžitelů, přičemž byl účastník řízení následně postaven před volbu, zda přijmout závazky v rámci první fáze řízení či umožnit zahájení druhé fáze řízení.

28.                   Účastník řízení dále nesouhlasí se závěry napadeného rozhodnutí, že z jeho strany nebyla vyvinuta dostatečná snaha dostát svým závazkům dle § 17 odst. 4 ZOHS, a naopak má za to, že byly naplněny podmínky dle § 21 odst. 1 ZoP pro vyvinění se z odpovědnosti za přestupek.

29.                   Účastník řízení je toho názoru, že nebylo jeho povinností oslovit všechny konkurenční soutěžitele v dané oblasti, kdy navíc informoval značné množství potenciálních zájemců o prodeji předmětných prodejen. Při plnění závazků byl aktivní, iniciativní a korigoval případně i kupní cenu prodejen. Dále zohlednil skutečnost, že prodejny měly být prodány takovému subjektu, který bude na účastníku řízení nezávislý, a především bude schopen danou prodejnu nadále rozvíjet. Pro úspěšnou realizaci závazků uzavřel zprostředkovatelskou smlouvu se společností CW, která je předním odborníkem při obdobných prodejích. Odměna CW byla založena výhradně na úspěchu prodeje jedné z předmětných prodejen, tedy od počátku měla motivaci alespoň jednu prodejnu prodat. Úřad oproti tomu zcela nedostatečně zohlednil zhoršenou a nevyzpytatelnou ekonomickou situaci spojenou s onemocněním covid-19.

30.                   Účastník řízení pak zcela zásadně nesouhlasí s hodnocením Úřadu ohledně jeho jednání s potenciálním kupcem prodejny Möbelix, společností SIKO. Účastník řízení má za to, že po celou dobu se společností SIKO komunikoval a spolupracoval, a to za účelem prodeje výše uvedené prodejny, a tedy i splnění závazků. Jednání se společností SIKO následně přerušil z důvodu uplynutí stanovené lhůty ke splnění závazků a zahájení šetření ze strany Úřadu. Jednání poté navíc definitivně ukončila společnost SIKO z důvodu zhoršující se hospodářské situace.

31.                   Závěrem pak účastník řízení považuje uloženou pokutu za nezákonnou, jelikož je nepřezkoumatelná a nepřiměřená.

32.                   V otázce nepřezkoumatelnosti pokuty účastník řízení především nesouhlasí s posouzením individuální závažnosti spáchaného přestupku vzhledem k daným okolnostem. V případě individuální závažnosti Úřad vycházel z mylného tržního podílu, kdy uměle vyloučil společnost IKEA z dotčeného relevantního trhu. Úřad navíc zohlednil tržní podíl, který měl účastník řízení v roce 2018, a nikoliv aktuální tržní podíl ke dni 1. 1. 2021, přestože měl Úřad veškeré relevantní informace k dispozici.

33.                   Účastník řízení závěrem namítá nepřiměřenost uložené pokuty, jelikož Úřad nedostatečně zohlednil mimořádnou situaci vyvolanou pandemií covid-19 a další související okolnosti. Úřad se rovněž odchýlil od své dosavadní praxe, postupu a ukládání pokut v obdobných případech.

34.                   Na základě všech výše uvedených skutečností považuje účastník řízení napadené rozhodnutí za nesprávné a nezákonné, přičemž navrhuje předsedovi Úřadu, aby napadené rozhodnutí zrušil a správní řízení ve věci zastavil, případně napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání.

35.                   Prvostupňový orgán poté neshledal důvody pro postup dle ustanovení § 87 správního řádu, a proto v souladu s ustanovením § 88 odst. 1 téhož zákona předal spis se svým stanoviskem orgánu rozhodujícímu o rozkladu.

36.                   Podle ustanovení § 98 odst. 1 ZoP jsem přezkoumal v celém rozsahu soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy, jakož i správnost napadeného rozhodnutí, přičemž jsem dospěl k závěrům uvedeným v dalších částech odůvodnění tohoto rozhodnutí.

III.                   Použitá právní úprava

37.                   Ve vztahu k probíhajícímu správnímu řízení je třeba postavit najisto, které právní normy, respektive jejich znění, se použijí v rovině procesněprávní a hmotněprávní. Napadené rozhodnutí se použitím právních norem relevantních pro posouzení jednání účastníka řízení zabývalo v bodech 148 až 151. Dále se tak budu věnovat ex lege přezkumu zákonnosti správné aplikace právních norem ze strany prvostupňového orgánu. Se závěry přijatými v napadeném rozhodnutí nicméně v zásadě souhlasím a pouze v podrobnostech jednotlivé pasáže doplním. Současně podotýkám, že účastník řízení nevznesl proti aplikaci právních norem žádnou námitku.

Hmotněprávní normy

38.                   Pokud jde o hmotněprávní kvalifikaci, prvostupňový orgán se jí zabýval v bodech 148 a 149 napadeného rozhodnutí. Úřad zde uvádí, že postupoval dle ZOHS ve znění zákona č. 262/2017 Sb., neboť se jedná o právní úpravu platnou v době spáchání přestupku. Podpůrně pak Úřad rovněž vycházel ze ZoP ve znění nálezu Ústavního soudu č. 325/2020 Sb., který byl účinný v době spáchání přestupku.

39.                   V § 2 ZoP, který se týká časové působnosti zákona, je stanoveno, že odpovědnost za přestupek se posuzuje podle zákona účinného v době spáchání přestupku; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, je-li to pro pachatele přestupku příznivější.

40.                   V uvedeném ustanovení ZoP se tak explicitně promítá obecná zásada zákazu retroaktivity, respektive zpětné účinnosti zákona, která může být prolomena pouze v případě příznivosti pozdějšího zákona pro pachatele, respektive účastníka řízení (tzv. retroaktivita in mitius).[19] Je tak třeba vždy posoudit, která právní úprava je pro účastníka řízení příznivější, přičemž konkrétní zákony se hodnotí jako celek, nikoliv pouze jejich jednotlivá ustanovení. Rozhodující je celkový výsledek z hlediska trestnosti s přihlédnutím ke všem specifikům konkrétního případu. Hodnotit se tak budou především podmínky odpovědnosti za přestupek a druhy správních trestů a principů pro jejich ukládání.

41.                   Vzhledem ke skutečnosti, že k dokonání přestupku došlo ke dni 1. 1. 2021, Úřad v napadeném rozhodnutí správně posoudil, že účinným ke dni spáchání přestupku byl ZOHS ve znění zákona č. 262/2017 Sb.

42.                   K datu vydání tohoto rozhodnutí byl však ZOHS třikrát novelizován, a to zákony č. 261/2021 Sb., č. 417/2021 Sb. a č. 226/2023 Sb. K posouzení příznivosti těchto novel konstatuji, že novela provedená zákonem č. 261/2021 Sb. toliko zrušila dosavadní ustanovení § 21i ZOHS, které se týkalo využívání údajů z informačních systémů veřejné správy. Nejedná se proto o příznivější hmotněprávní úpravu pro účastníka řízení. Další novela provedená zákonem č. 417/2021 Sb. změnila zejména ustanovení § 22b ZOHS, kdy v odstavci 8 reagovala jednak na vývoj v legislativně technickém označení některých ustanovení přestupkového zákona, která se nepoužijí na postup Úřadu s tím, že ke změně jejich faktického obsahu nedošlo. V novém odstavci 9 přinesla novela dále hmotněprávní úpravu fikce přerušení jednoty skutku v případě pokračujících, trvajících nebo hromadných přestupků, a to k okamžiku sdělení výhrad. Vzhledem k povaze spáchaného přestupku se ovšem nejedná o právní úpravu, která by měla vůči účastníku řízení příznivější charakter.

43.                   Ke dni 29. 7. 2023 pak vstoupil v účinnost zákon č. 226/2023 Sb., kterým došlo například k úpravám týkajícím se institutu „přijetí závazků“, který byl nově zaveden i v souvislosti s výkonem dohledu nad orgány veřejné správy (nově § 19a odst. 4 až 6 ZOHS), s institutem „shovívavosti“ a dále pak došlo i k drobným úpravám týkajícím se odložení věci před zahájením správního řízení, nahlížení do správního spisu a provádění místních šetření. Tato novela rovněž upravuje povinnosti ručení členů sdružení soutěžitelů v případě využití postupu dle § 22a odst. 5 ZOHS. Ani jedna z přijatých změn nemá příznivějšího účinku ve vztahu k účastníku řízení.

44.                   S ohledem na výše uvedené skutečnosti uzavírám, že ani jedna z nově přijatých novel není pro účastníka řízení příznivější, v důsledku čehož je nadále nutné postupovat v tomto případě z hmotněprávního hlediska dle ZOHS ve znění zákona č. 262/2017 Sb.

45.                   V otázkách neupravených ZOHS Úřad správně postupoval subsidiárně dle ZoP ve znění nálezu Ústavního soudu č. 325/2020 Sb., který nabyl účinnosti dne 22. 7. 2020. ZoP následně prošel třemi novelizacemi, a to konkrétně prostřednictvím zákona č. 261/2021 Sb., účinným ode dne 1. 2. 2022, zákona č. 417/2021 Sb., účinným ode dne 1. 2. 2022 a zákona č. 277/2019 Sb. účinným ode dne 1. 1. 2024.

46.                   Fakticky jsem proto zvážil, zdali by ZoP ve znění jeho pozdějších novel nebyl pro účastníka řízení příznivější. Vliv na příznivost může mít pouze obecná část ZoP, neboť skutková podstata přestupku je upravena pouze v ZOHS. Obecná část by se rovněž neuplatnila celá, neboť ZOHS obsahuje speciální úpravu některých hmotněprávních institutů a též aplikaci řady ustanovení ZoP vylučuje.

47.                   Ve vztahu k hmotněprávní úpravě ZoP došlo zákonem č. 261/2021 Sb. ke zrušení § 109 ZoP, jenž upravoval (stejně jako ZOHS v § 21i) využívání údajů z informačních systémů veřejné správy. Zákonem č. 417/2021 Sb. došlo k řadě dílčích změn týkajících se zejména stavení a přerušení promlčecí doby, povahy a závažnosti přestupků u fyzické osoby, omezujícího opatření, věcné příslušnosti správních orgánů (obecných úřadů), oznamování přestupku orgánem policie ve zvláštních případech, odložení věci, zastavení řízení, dokazování ve věci výslechu mladistvého svědka atd. Dále tato novela v rámci ZoP zavedla institut osob vystupujících v řízení o přestupku v § 72a a dále nepřípustné zastoupení v § 72b. Taktéž zrušila ustanovení § 110 týkající se přehledu přestupků. Konečně zákonem č. 277/2019 došlo k úpravě § 104 ZoP, přičemž se na konci textu odstavce 3 předmětného ustanovení doplňují slova „a mezinárodních smluv“, přičemž se jedná o změnu bez dopadů na současné řízení.

48.                   Po vyhodnocení přijatých změn ve výše uvedených novelách ZoP jsem tak dospěl k závěru, že novelizovaná znění ZoP nejsou příznivější vůči účastníku řízení, a tedy je namístě nadále postupovat dle ZoP ve znění nálezu Ústavního soudu č. 325/2020 Sb.

Procesněprávní normy

49.                   Relevantní procesněprávní úpravě se věnoval prvostupňový orgán již v bodech 150 a 151 napadeného rozhodnutí, na které plně odkazuji. Procesněprávní úprava předmětného správního řízení je roztříštěna do několika právních předpisů, kterými jsou správní řád, procesní ustanovení ZoP a procesní ustanovení ZOHS.

50.                   Aplikace procesních předpisů se odvíjí od okamžiku zahájení správního řízení. Z hlediska procesního obecně platí zásada tzv. nepravé retroaktivity procesních norem, kdy se nové procesní právo a jeho změny aplikují od data nabytí jeho účinnosti i v řízeních zahájených před tímto datem, přičemž právní účinky dříve učiněných úkonů zůstávají zachovány, pokud přechodné ustanovení pozdější právní úpravy nestanoví něco jiného.

51.                   Správní řízení bylo zahájeno dne 17. 9. 2021, přičemž napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 28. 4. 2023. Ode dne zahájení správního řízení dosud nabyly účinnosti tři novely ZOHS, a to zákon č. 261/2021 Sb. a zákon č. 417/2021 Sb., které nabyly účinnosti dne 1. 2. 2022, a zákon č. 226/2023 Sb., který nabyl účinnosti dne 29. 7. 2023. Zákon č. 261/2021 Sb. neobsahuje žádné přechodné ustanovení vztahující se k novelizovanému textu ZOHS, tudíž je nutné jej aplikovat i na toto již zahájené správní řízení. Zákon č. 417/2021 Sb. obsahuje přechodné ustanovení v článku VI, dle kterého se řízení, která nebyla pravomocně skončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dokončí podle zákona č. 143/2001 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a tento se tedy naopak na již zahájené správní řízení nepoužije. Zákon č. 226/2023 Sb. taktéž obsahuje ve svém článku II přechodné ustanovení, které je obsahově totožné s článkem VI zákona č. 417/2021 Sb. a procesní použití tohoto zákona je tedy na již zahájené správní řízení rovněž vyloučeno. Úřad tedy ve správním řízení správně postupoval z hlediska procesního podle ZOHS ve znění zákona č. 261/2021 Sb., přičemž dle tohoto znění zákona je postupováno i v řízení o rozkladu.

52.                   V případě správního řádu, jakožto obecného právního předpisu, postupoval Úřad od zahájení správního řízení dle zákona č. 403/2020 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2021. Jelikož od té doby nebyly přijaty žádné novely správního řádu, v rámci rozkladového řízení bude nadále postupováno dle správního řádu ve znění zákona č. 403/2020 Sb.

53.                   Prvostupňový orgán dále v procesních otázkách postupoval dle ZoP, a to ve znění zákona č. 261/2021 Sb., účinného ode dne 1. 2. 2022, jelikož dle přechodného ustanovení v článku II zákona č. 417/2021 Sb., kterým byl novelizován ZoP, se měla doposud neukončená řízení dokončit ve znění zákona účinného přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

54.                   Poslední novelizaci ZoP přinesl zákon č. 277/2019 Sb., účinný ode dne 1. 1. 2024, který neobsahuje žádné přechodné ustanovení, a je tak třeba v tomto řízení postupovat dle tohoto posledního znění ZoP.[20]

IV.                   Shrnutí skutkových zjištění

55.                   Předně je třeba uvést, že prvostupňový orgán již v bodech 26 až 147napadeného rozhodnutí velice detailně popsal zjištěný skutkový stav, týkající se především přípravných kroků účastníka řízení za účelem prodeje předmětných prodejen ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o spojení a následného jednání s ostatními soutěžiteli v této věci, zejména prostřednictvím společnosti CW. Níže tak přistoupím k pouhému shrnutí zjištěného skutkového stavu.

56.                   Dne 24. 9. 2019 nabylo právní moci rozhodnutí o spojení, které zahrnovalo podmínku ve formě splnění navržených závazků ve lhůtě 10 měsíců ode dne nabytí právní moci daného rozhodnutí, tj. do dne 24. 7. 2020. Předmětem závazků byl prodej prodejny Möbelix nebo Kika soutěžiteli nezávislému na účastníku řízení, který bude schopen danou prodejnu nadále rozvíjet.

57.                   Ke dni 2. 10. 2019 byli jako noví společníci společností Kika a Lambda zapsáni společnost XLCZ-Holding GmbH, se sídlem Rakouská republika, 4600 Wels, Römerstrasse 39, reg. číslo FN 286695[21] a účastník řízení. Nedlouho poté soutěžitel XXXLutz zajistil provedení auditu[22] ve společnostech ze skupiny Kika, nacházející se na území České republiky, Slovenska, Maďarska a Rumunska, na základě kterého měla být mimo jiné stanovena kupní cena prodejny Kika na území České republiky a současně rozhodnuto, zda bude nabídnuta k prodeji prodejna Kika či Möbelix.[23] [ … obchodní tajemství … ].[24] Prodejna Möbelix byla oceněna na částku ve výši [ … obchodní tajemství … ] EUR a prodejna Kika na částku ve výši [ … obchodní tajemství … ] EUR.[25]

58.                   Dne 30. 1. 2020 zástupce společnosti CW odeslal zástupci soutěžitele XXXLutz na základě předchozího jednání návrh standardní smlouvy o zprostředkování prodeje prodejen.[26] Dne 10. 2. 2020 zástupce společnosti CW (dále též „zástupce CW“) předložil zástupci soutěžitele XXXLutz (dále též „zástupce XXXLutz“) upravený návrh smlouvy o zprostředkování. Téhož dne zástupce XXXLutz informoval zástupce CW o kupní ceně pozemků a budov předmětných prodejen, konkrétně o ceně [ … obchodní tajemství … ] EUR v případě prodejny Kika a o ceně [ … obchodní tajemství … ] EUR v případě prodejny Möbelix.[27] Dne 10. 2. 2020 pak byla uzavřena mezi společnostmi Kika a CW [ … obchodní tajemství … ]k prodejně Kika (dále též „Smlouva 1“)[28] a rovněž téhož dne došlo k uzavření [ … obchodní tajemství … ]k prodejně Möbelix, a to mezi společnostmi TBB a CW (dále též „Smlouva 2“); (Smlouva 1 a Smlouva 2 dále též „Smlouvy“).[29]

59.                   Dne 24. 2. 2020 odeslal zástupce CW zástupci XXXLutz ke zhodnocení a případným připomínkám letáky ohledně nabídek prodejen Kika a Möbelix. Dne 25. 2. 2020 zástupce XXXLutz podobu letáků schválil a požádal o jejich zveřejnění.[30] [ … obchodní tajemství … ].[31] Dne 4. 3. 2020 zástupce CW předložil zástupci XXXLutz dokument s názvem [ … obchodní tajemství … ], který obsahoval [ … obchodní tajemství … ].[32]

60.                   Tato přípravná fáze tak trvala ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o spojení až do dne 5. 3. 2020, kdy společnost CW začala oslovovat jednotlivé potenciální zájemce. Oslovené subjekty byly společnosti z různého spektra podnikání.[33]

61.                   Následný průběh oslovování potenciálních zájemců shrnula společnost CW v čestném prohlášení ze dne 26. 1. 2021 (dále též „lednové čestné prohlášení“)[34] a v čestném prohlášení ze dne 30. 3. 2021 (dále též „březnové čestné prohlášení“).[35]

62.                   V březnovém čestném prohlášení společnost CW uvedla, [ … obchodní tajemství … ].

63.                   V bodech 47 až 147 napadeného rozhodnutí je pak zevrubně popsána komunikace CW s jednotlivými oslovenými subjekty, ať už se jednalo o telefonický kontakt či jednání vedené prostřednictvím e-mailu. Rovněž je zachycena komunikace mezi společností CW a účastníkem řízení, respektive soutěžitelem XXXLutz.

64.                   Na základě podkladů předložených účastníkem řízení lze shrnout, že část oslovených subjektů hned zpočátku odmítla nabídku ke koupi jedné z prodejen, a to z různých důvodů, případně není doložena po prvotní nabídce prostřednictvím e-mailu další komunikace. Některé oslovené společnosti projevily zájem o prodejnu Möbelix, např. společnost SCONTO, jiné o prodejnu Kika, např. společnost OKAY. Ani v jednom případě však nakonec k realizaci prodeje nedošlo. Je třeba podotknout, že většina klíčových informací nevyplývá z doložené e-mailové komunikace, ale z lednového a březnového čestného prohlášení společnosti CW a případně jejích dalších interních materiálů. Z nich vyplývá, že komunikace měla údajně probíhat především telefonicky.

65.                   Jako nejvíce intenzivní a nadějné se jevilo jednání mezi účastníkem řízení, respektive společností CW a společností SIKO ohledně prodeje prodejny Möbelix, které je popsáno v bodech 86 až 134 napadeného rozhodnutí. Tato jednání trvala de facto od 5. 3. 2020 do konce lhůty určené ke splnění závazků. Dne 18. 1. 2021 soutěžitel XXXLutz, prostřednictvím společnosti TBB, adresoval společnosti LUCROS SICAV a.s., se sídlem Praha 9 – Kyje, Skorkovská 1310, 198 00, IČO 285 07 428 dopis ohledně přerušení jednání ve věci prodejny Möbelix (dále též „dopis o přerušení jednání“), a to především z důvodu zahájeného šetření ze strany Úřadu ve věci nesplnění závazků účastníkem řízení a doposud neobdržené cenové nabídky na odkup prodejny Möbelix ze strany společnosti SIKO.[36] V návaznosti na tuto skutečnost, respektive na dopis o přerušení jednání sdělil zástupce společnosti SIKO (dále též „zástupce SIKO“) zástupci XXXLutz,[37] že nabízí pomoc během šetření, a to deklarací zájmu o koupi prodejny Möbelix, kdy jsou připraveni učinit cenovou nabídku v časovém horizontu stanoveném v dopise ze dne 14. 1. 2021, a to po obdržení potřebných podkladů.[38] Dne 8. 4. 2021 zástupce SIKO nicméně informoval telefonicky a následně e-mailem zástupce XXXLutz, že z důvodu nepříznivé hospodářské situace již nemají zájem o koupi této prodejny.[39]

66.                   V průběhu výše uvedených jednání s potenciálními zájemci požádal účastník řízení Úřad dvakrát o prodloužení lhůty ke splnění závazků, a to dne 16. 6. 2020 (dále též „žádost 1“)[40] a dne 27. 10. 2020 (dále též „žádost 2“)[41]; (žádost 1 a žádost 2 dále též „žádosti“), čemuž bylo vyhověno. Lhůta tak byla prodloužena nejprve do 31. 10. 2020[42] a následně do 31. 12. 2020.[43]

67.                   Navzdory prodloužené lhůtě se účastníku řízení nepovedlo splnit stanovené závazky. Ze strany účastníka řízení, respektive společnosti CW, které byla ve značné míře přenechána aktivita v této věci, došlo k oslovení poměrně širokého spektra jednotlivých společností, jakožto potenciálních zájemců o koupi jedné z prodejen, nicméně bez většího úspěchu. Po prvotním telefonickém či e-mailovém kontaktu potenciálního zájemce společnost CW zřejmě udržovala dle čestných prohlášení primárně telefonický kontakt s některými společnostmi projevujícími zájem o koupi jedné z předmětných prodejen. Zejména vedla jednání se společností SIKO o koupi prodejny Möbelix.

68.                   Lze tak uzavřít, že navzdory vyvinuté určité snaze účastník řízení nesplnil ve stanovené lhůtě závazky, čímž nepochybně naplnil formální stránku vytýkaného přestupku, jak o něm rozhodl Úřad napadeným rozhodnutím.

V.                   Nenaplnění materiální stránky přestupku

69.                   Účastník řízení má za to, že vytýkané jednání nenaplňuje materiální stránku přestupku ve smyslu § 5 ZoP a nemůže se tak jednat o přestupek dle § 22a odst. 1 písm. e) ZOHS.[44] Tuto námitku účastník řízení vznesl již v rámci svého vyjádření ke Sdělení výhrad.

70.                   Účastník řízení připouští, že po formální stránce došlo ke spáchání vytýkaného přestupku, nicméně nebyla naplněna jeho materiální stránka, spočívající ve společenské škodlivosti, a to vzhledem k okolnostem, za kterých byl přestupek spáchán. Dle účastníka řízení Úřad totiž v rámci první fáze řízení postupoval v rozporu se zásadou materiální pravdy dle § 3 správního řádu a zásadou hospodárnosti a procesní ekonomie dle § 6 odst. 2 téhož zákona, kdy nedostatečně zjistil skutkový stav týkající se prodejů společnosti IKEA zákazníkům z Plzeňského kraje a výstavby nové prodejny společnosti SCONTO v tomto kraji. Účastník řízení i s ohledem na tyto skutečnosti deklaruje, že tak nikdy neměl na dotčeném relevantním trhu tržní podíl přesahující [45 - 55] %. Nedostatečné zjištění základních skutečností vedlo následně k mylným obavám Úřadu o podstatném narušení hospodářské soutěže na dotčeném relevantním trhu. Účastník řízení tak byl z těchto důvodů následně postaven před volbu, zda nechat zahájit druhou fázi řízení či navrhnout závazky dle § 17 odst. 4 ZOHS během první fáze řízení. Vzhledem k probíhající složité obchodní transakci, která by mohla být zejména délkou druhé fáze řízení ohrožena, účastník řízení raději zvolil návrh a stanovení závazků, aniž by s tím souhlasil či pro to byl důvod.[45]

71.                   Účastník řízení především akcentuje, že Úřad nedostatečně zohlednil v první fázi řízení prodeje a působení společnosti IKEA, konkrétně kamenné prodejny ve Zličíně, v rámci Plzeňského kraje. Na tuto skutečnost účastník řízení upozorňoval již na počátku řízení o povolení spojení, přičemž Úřadu rovněž předložil tržní analýzu nezávislého subjektu, společnosti GfK, a to z listopadu 2017.[46] Z této analýzy pak mělo být patrné, že zákazníci z Plzeňského kraje ve velké míře nakupují v prodejnách společnosti IKEA. Tyto závěry měl dle účastníka řízení Úřad během první fáze řízení zohlednit při posouzení tržní síly spojujících se soutěžitelů v rámci dotčeného relevantního trhu, případně si vyžádat další doplňující informace od společnosti IKEA.[47]

72.                   V návaznosti na to účastník řízení tvrdí, že zcela zásadní význam pro posouzení soutěžních podmínek na dotčeném relevantním trhu měla plánovaná výstavba nové prodejny SCONTO v Plzni. Úřad sice oslovil společnost SCONTO s dotazem ohledně výstavby této prodejny, ale spokojil se s odpovědí, že v dané situaci není možné určit přesné datum zahájení stavby. Účastník řízení je nicméně přesvědčen, že společnost SCONTO byla v době odpovědi schopna specifikovat přesnější termín zahájení výstavby nové prodejny. Úřad tak nedostatečně zjistil podstatné informace a současně nezahrnul do konečného výpočtu tržního podílu možné prodeje společnosti SCONTO v Plzeňském kraji.[48]

73.                   Jelikož Úřad zcela pominul prodeje společnosti IKEA a budoucí prodeje společnosti SCONTO v Plzeňském kraji, dospěl k mylnému závěru o tržním podílu účastníka řízení přesahujícím [45 – 55] % na dotčeném relevantním trhu. Spojení soutěžitelů tak nikdy nemohlo vzbuzovat závažné obavy z narušení hospodářské soutěže.[49]

74.                   Ve vztahu k těmto námitkám je nezbytné konstatovat, že předmětem přezkoumání v tomto řízení o rozkladu není samotné rozhodnutí o spojení. Rozkladem proti napadenému rozhodnutí, jehož předmětem je uložení pokuty za nesplnění závazků, se nelze domáhat jeho přezkumu. Skutečnosti uváděné účastníkem řízení je však namístě vyhodnotit ve vztahu k namítané absenci materiální stránky přestupku, respektive ve vztahu k tomu, zda byly tyto skutečnosti v rámci napadeného rozhodnutí řádně zhodnoceny.

75.                   Předně je třeba uvést, že první fáze řízení ve věci povolení spojení soutěžitelů slouží obecně k úvodnímu posouzení, zda povolení o spojení vůbec spadá do kompetence Úřadu. Pokud ano, Úřad následně posuzuje, zda spojení žádajících soutěžitelů může podstatně narušit hospodářskou soutěž, či nikoliv. Jedná se však o prvotní zhodnocení na základě dostupných podkladů, nikoliv hloubkovou a vyčerpávající analýzu, ke které je určena až druhá fáze řízení. Předběžný charakter takového posouzení lze vnímat i z krátké procesní lhůty určené k přijetí rozhodnutí o dalším postupu v dané věci. Stejné závěry vyplývají rovněž z odborné literatury, kdy (zvýraznění přidáno): „Na druhou stranu Úřad nemusí mít úplnou jistotu o tom, že takové negativní důsledky v případě realizace spojení nastanou. V tomto směru postačí v rámci první fáze jen přiměřená míra pravděpodobnosti. Z praktického hlediska lze zjednodušeně říci, že Úřad v rámci první fáze provádí jakousi stručnou substantivní analýzu, která se v plné míře projeví v druhé fázi, bude-li nějaká […] Vedle vlastní substantivní stránky je třeba současně vnímat určitý procesní rozměr této fáze. Lhůta pro rozhodnutí je relativně krátká a Úřad objektivně nemá příliš času na naprosto detailní analýzu. Proto lze obecně předpokládat, že u komplikovaných spojení, jichž se účastní soutěžitelé s již poměrně vysokou tržní silou, bude mít Úřad tendenci posunout správní řízení do druhé fáze, jež mu poskytuje více času na posouzení věci.“[50] Ostatně, tuto skutečnost akcentoval Úřad již v bodě 3 napadeného rozhodnutí. Současně je třeba připomenout, že jsou zcela postačující i pouhé důvodné obavy o potenciálním narušení hospodářské soutěže, nikoliv prokázání této skutečnosti.

76.                   S ohledem na výše uvedené tak Úřad postupoval správně a v souladu se zákonem, když v první fázi řízení vycházel primárně z dostupných, aktuálních informací, přičemž provedl šetření na relevantních trzích maloobchodního prodeje dotčeného zboží v multiproduktových velkoformátových prodejnách na území sedmi krajů České republiky, kdy oslovil i 18 konkurenčních soutěžitelů s doplňujícími dotazy. V rámci zákonem stanovené krátké lhůty tak Úřad vyvinul v první fázi řízení značné úsilí pro zjištění skutkového stavu nutného pro posouzení návrhu na spojení soutěžitelů. Navazující podrobnější analýza by byla předmětem případné druhé fáze řízení.

77.                   Úřad rovněž mimo jiné ověřoval u společnosti SCONTO pravděpodobnost výstavby její nové prodejny v Plzni v horizontu tří let, a to dopisem ze dne 24. 7. 2019, č. j. ÚOHS-S0285/2019/KS-20188/2019/840/ASm.[51] Společnost SCONTO následně dopisem ze dne 1. 8. 2019 odpověděla, že plánuje zřízení nové prodejny v Plzni, ale vzhledem k nedostatečným stavebním kapacitám není s to přesně určit, kdy s výstavbou započne.[52] Úřad tak za účelem zjištění skutkového stavu přistoupil k zajištění relevantních informací, nicméně z odpovědi společnosti SCONTO nebylo možné predikovat, kdy dojde k výstavbě nové prodejny a jakým způsobem může ovlivnit dotčený relevantní trh. Navíc domněnka účastníka řízení, že společnost SCONTO již v té době zamýšlela výstavbu prodejny do tří let, je pouhou spekulací, která není relevantní v dané věci. Úřad i v této otázce vyvinul dostatečnou aktivitu při jednání se společností SCONTO během první fáze řízení.

78.                   Nelze tak souhlasit ani s poslední dílčí námitkou účastníka řízení, týkající se mylného vymezení jeho tržního podílu na dotčeném relevantním trhu. Ten byl stanoven na základě dostupných podkladů a informací, tedy zcela dostatečně v intencích první fáze řízení. Přestože je první fáze řízení předběžného charakteru, Úřad postupoval v souladu se základními zásadami správního řízení, vyjádřenými v § 3 správního řádu a § 6 odst. 2 téhož zákona.

79.                   Úřad tak postupoval standardním způsobem v rámci první fáze řízení, přičemž následně účastník řízení sám, ze své vlastní vůle, navrhl dne 30. 8. 2019 Úřadu závazky dle § 17 odst. 4 ZOHS za účelem dřívějšího přijetí rozhodnutí o povolení spojení soutěžitelů (dále též „návrh“),[53] a aby se posouzení spojení soutěžitelů nepřeklenulo do druhé fáze řízení. Tento návrh rovněž obsahoval námitky vůči závěrům Úřadu přijatým v první fázi řízení. V tomto ohledu není rozhodné, z jakých důvodů účastník řízení preferoval vydání rozhodnutí podmíněného závazky před podrobnějším posouzením v druhé fázi řízení.

80.                   Úřad následně účastníku řízení sdělil potřebné úpravy těchto závazků pro jejich akceptaci,[54] což účastník řízení učinil.[55] Účastník řízení se následně vzdal svého práva na vyjádření se k podkladům rozhodnutí.[56] Úřad poté vydal rozhodnutí o spojení s podmínkou splnění závazků, které se následně stalo pravomocným, neboť účastník řízení vůči němu nepodal opravný prostředek. Účastník řízení se dokonce výslovně vzdal svého práva na podání opravného prostředku vůči předmětnému rozhodnutí o spojení, čímž dosáhl rychlejšího nabytí právní moci.[57]

81.                   V případě návrhu závazků se tak jednalo o iniciativu účastníka řízení, jehož zájem pramenil v brzkém vydání rozhodnutí o spojení bez rizik spočívajících v druhé fázi řízení. Jako liberační důvod pak nemůže obstát, že tak učinil z důvodu složité obchodní transakce. Tato skutečnost soukromého charakteru není v žádném případě nadřazena veřejnému zájmu na ochraně hospodářské soutěže. Naopak se jednalo o „podnikatelské riziko“ účastníka řízení, pokud si zvolil „kratší cestu“ během správního řízení v podobě dřívějšího vydání rozhodnutí o spojení za cenu nutnosti splnit jím dobrovolně navržené závazky. Účastník řízení tak musel současně počítat i s možnými nepříznivými následky v případě neschopnosti dostát svým závazkům, například v podobě pokuty.

82.                   V tomto ohledu nedošlo ke vzniku žádných specifických okolností, které by nasvědčovaly tomu, že by v době vydání rozhodnutí o spojení šlo o závazky zcela zjevně nepřiměřené, nesmyslné apod. – tedy, že by jejich nesplnění nevykazovalo požadovaný stupeň společenské škodlivosti u přestupku dle § 22a odst. 1 písm. e) ZOHS.

83.                   Přestože účastník řízení vyjádřil nesouhlas se závěry první fáze řízení v rámci návrhu, následně nevyužil svého práva podat opravný prostředek po přijetí rozhodnutí o spojení. Předmětné rozhodnutí tak nabylo právní moci a stalo se závazným. Zpětnému posouzení, respektive závazným zásahům do postupu Úřadu v rámci řízení o povolení spojení[58] tak brání překážka v podobě rei iudicatae. Vedle absence excesivního postupu Úřadu během řízení o povolení spojení je s ohledem na existenci pravomocného rozhodnutí o spojení vyloučeno jeho retrospektivní hodnocení, a především jakékoliv zásahy do předmětného rozhodnutí ze strany druhostupňového orgánu Úřadu.[59] Opačným výkladem by se navíc pro futuro aprobovalo jednání soutěžitelů, kteří by nejdříve vyloučili druhou fázi řízení prostřednictvím navržených závazků podmiňujících dřívější přijetí rozhodnutí o povolení spojení soutěžitelů a až v případě jejich nesplnění by namítali předchozí údajný nesprávný postup Úřadu. Až zpětně by se tak domáhali de facto právě detailní analýzy daného případu, která byla původně určena pro druhou fázi řízení. Takové jednání ovšem není a nemůže být přípustné.

84.                   Výše uvedené pak vyplývá i z tzv. presumpce správnosti aktů vydaných orgány veřejné správy, k čemuž uvádí Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 As 79/2008-128 následující (zvýraznění přidáno): „Právní řád je založen na zásadě presumpce správnosti aktů vydaných orgány veřejné správy, dle níž se má za to, že správní akt je zákonný a správný, a to až do okamžiku, kdy příslušný orgán zákonem předvídanou formou prohlásí správní akt za nezákonný a zruší jej […] Po celou dobu své existence až do svého eventuálního zrušení vyvolává správní akt právní následky, zakládá práva a povinnosti.“[60] Jelikož nedošlo, zejména v důsledku nepodání opravného prostředku ze strany účastníka řízení, ke zrušení rozhodnutí o spojení, které naopak nabylo právní moci a stalo se vykonatelným, veškeré jeho účinky, stanovená práva a uložené povinnosti jsou stále platné a rovněž u přijatých závěrů se presumuje jejich správnost. Postup Úřadu v první fázi řízení, jím zjištěný skutkový stav a přijaté právní posouzení tak je považováno za správné a nemůže se tak jednat o okolnosti způsobující absenci materiální stránky vytýkaného přestupku.

85.                   S ohledem na výše uvedené tak nelze souhlasit s účastníkem řízení, že nebyla naplněna materiální stránka přestupku. Respektive, jako zcela bezpředmětné se jeví nynější spekulace a výhrady účastníka řízení vůči postupu Úřadu v první fázi řízení, ve kterých spatřuje okolnosti svědčící o absenci společenské škodlivosti. Předmětné správní řízení bylo ukončeno pravomocným rozhodnutím o spojení, které ukládalo účastníku řízení splnit jím navržené závazky. Účastník řízení dané závazky nesplnil, přičemž nelze retrospektivním způsobem závazně hodnotit a měnit závěry pravomocného rozhodnutí, a to ani s přesahem pro současné řízení o přestupku. Účastník řízení rovněž pomíjí skutečnost, že z hlediska naplnění materiální stránky přestupku, škodlivosti přestupku a narušení právem chráněného zájmu bylo relevantní samotné porušení principu ex ante kontroly spojování soutěžitelů.[61] Úřad navíc postupoval v první fázi řízení zcela v souladu se zákonem a zásadami správního řádu, přičemž v rámci krátké lhůty zjistil dostatečným způsobem skutkový stav věci. Plně se tak v tomto směru odkazuji na body 321 až 334 napadeného rozhodnutí, přičemž se závěry zde uvedenými se zcela ztotožňuji.

86.                   Na základě všech uvedených skutečností tak lze konstatovat, že ze strany účastníka řízení došlo vedle naplnění formální stránky rovněž k naplnění materiální stránky vytýkaného přestupku. Proto jsem rozhodl ve výroku I. tohoto rozhodnutí tak, že výrok I. napadeného rozhodnutí týkající se viny účastníka řízení potvrzuji a rozklad v tomto rozsahu zamítám.

VI.                   Vynaložení veškerého úsilí za účelem splnění závazků

87.                   Dle účastníka řízení Úřad dále dospěl k nesprávnému závěru, že nejsou splněny podmínky umožňující vyvinění se z odpovědnosti za přestupek. Účastník řízení je přesvědčen, že oproti tvrzení Úřadu vynaložil veškeré úsilí pro splnění závazků a zabránění spáchání přestupku, které po něm lze požadovat, a tedy naplnil předpoklady stanovené pro aplikaci § 21 odst. 1 ZoP.[62]

88.                   V rámci vyhodnocení aplikace § 21 odst. 1 ZoP je nejprve nutné řádně uvážit okolnosti, které nastaly v průběhu lhůty pro splnění přijatých závazků. Rozhodnutí o spojení pochází ze září 2019 – tedy z doby před vypuknutím pandemie nemoci covid-19. Dle zjištěných skutečností probíhala přípravná fáze do 5. 3. 2020 – tedy do okamžiku, kdy byl Světovou zdravotnickou organizací vyhlášen stav pandemie. Nicméně již dne 30. 1. 2020 byl Světovou zdravotnickou organizací vyhlášen globální stav zdravotní nouze.[63] V rámci České republiky došlo k vyhlášení nouzového stavu dne 12. 3. 2020, se kterým se pojila mnohá vládní opatření, např. lockdowny, karantény v případě onemocnění covid-19 atd.[64] Následující období pandemie se pak vyznačovalo extrémním obdobím ekonomické nejistoty, výpadků dodávek, přetížením nemocnic, nemocností pracovníků, omezováním ústavních práv apod. Jednalo se tedy o zcela nepředvídatelné okolnosti, s nimiž rozhodnutí o spojení, respektive účastník řízení při návrhu závazků jednoduše nemohl počítat, stejně tak ani v rámci přípravné fáze prodeje prováděné společností CW nebylo možno takové události ani jejich trvání předvídat. Právě v tomto světle je pak třeba hodnotit kroky účastníka řízení. Ustanovení § 21 odst. 1 ZoP totiž jednoznačně hovoří o tom, že jde o vynaložení veškerého úsilí, které bylo možno požadovat, aby účastník řízení přestupku zabránil. Nejedná se přitom o nějaké obecně platné parametry tohoto úsilí, ale o úsilí, které bylo možno s ohledem na všechny relevantní skutečnosti posuzované věci po účastníku řízení požadovat. Vliv takové mimořádné události, jakou bezpochyby byla pandemie covid-19, je tak třeba zohlednit nejen jako významnou okolnost při ukládání pokuty, ale také touto optikou nazírat i při posuzování naplnění podmínek dle § 21 odst. 1 ZoP.

Oslovení konkurenčních soutěžitelů ohledně prodeje

89.                   Účastník řízení uvádí, že navzdory výtce Úřadu nebylo jeho povinností oslovit všechny možné konkurenční soutěžitele v oblasti prodeje dotčeného zboží za účelem prodeje předmětných prodejen. Taková povinnost mu totiž nevyplývala z rozhodnutí o spojení ani z žádného právního předpisu. Společnost CW za tímto účelem na základě své dlouholeté praxe vytvořila seznam vhodných subjektů k oslovení ohledně koupě prodejen, přičemž poté jednotlivé soutěžitele kontaktovala. Úřad pak v napadeném rozhodnutí připustil, že výčet těchto subjektů byl široký.[65]

90.                   Účastník řízení má nadále za to, že nepochybil, když za účelem navýšení šancí na úspěšný prodej předmětných prodejen definoval okruh zájemců co nejvíce široce, přestože některé subjekty se nespecializují na prodej dotčeného zboží. Důvodem je poměrně nízký počet „klasických“ velkoformátových prodejců a vysoké náklady na provoz velkoformátové prodejny, přičemž prodej dotčeného zboží dle účastníka řízení nevyžaduje zvláštní znalosti.[66] Naopak v případě opomenutých soutěžitelů, které zmínil Úřad v napadeném rozhodnutí, se jednalo o menší prodejce bez zkušeností s velkoformátovým prodejem a bez potřebného finančního zázemí k provozování velkoformátové prodejny. U prodejny HORNBACH BAUMARKT CS spol. s r.o., se sídlem Chlumecká 2398, Horní Počernice, 198 00 Praha 9, IČO 471 17 559 (dále též „Hornbach“) měla společnost CW disponovat informací, že nemají zájem o žádnou z prodejen, a tudíž nedošlo k oslovení tohoto soutěžitele.[67]

91.                   S účastníkem řízení lze souhlasit potud, že záleželo především na jeho posouzení, organizaci a rozvržení strategie, aby splnil nařízené závazky, nicméně měl tak činit v intencích podmínek stanovených v rozhodnutí o spojení. Jednou z těchto podmínek byl prodej předmětných prodejen takovému subjektu, který alespoň zčásti působí na trhu s dotčeným zbožím a bude schopen nadále rozvíjet předmětné prodejny za účelem zachování nerušené hospodářské soutěže. Současně se imanentně předpokládala snaha a zvýšený zájem účastníka řízení na úspěchu prodeje pro splnění závazků.

92.                   Rozhodnutí o spojení tak nestanovilo, které konkrétní subjekty, respektive jaké množství potenciálních zájemců by měl účastník řízení oslovit, nicméně mu určilo „mantinely“, v rámci kterých měl účastník řízení jednat. Přestože počet oslovených soutěžitelů nebyl nízký, kvantitativní prvek nemůže v tomto směru nahradit aspekt kvality. Tedy, navzdory většímu množství oslovených soutěžitelů lze u některých důvodně pochybovat, že splňovali podmínky stanovené v rozhodnutí o spojení. Úřad pak v bodech 187 až 199 napadeného rozhodnutí, na které plně odkazuji, vytýká právě tuto skutečnost, že navzdory nesporné snaze účastník řízení oslovil namísto některých vhodnějších soutěžitelů řadu potenciálních zájemců, aniž by se tito dali považovat za subjekty schopné naplnit od počátku parametry stanovené v rozhodnutí o spojení.

93.                   Jako vzájemně protichůdné se následně jeví tvrzení účastníka řízení, že na jednu stranu se snažil oslovit co nejširší spektrum subjektů bez ohledu na hlavní předmět jejich prodejů, kdy prodej dotčeného zboží nevyžaduje dle účastníka řízení speciální znalosti, a současně vyhodnotil jako nevhodné některé subjekty předestřené Úřadem v napadeném rozhodnutí z důvodu jejich nedostatečné finanční kapacity či zkušeností s velkoformátovým prodejem zboží. Pokud účastník řízení chtěl dostát své počáteční tezi o oslovení co nejširšího okruhu potenciálních zájemců, měl tak skutečně učinit. Navíc poukazuji na skutečnost, že u nemalého množství oslovených subjektů lze důvodně pochybovat o naplnění podmínek pro prodej předmětných prodejen dle rozhodnutí o spojení. Tato skutečnost rezonuje zejména s ohledem na tehdejší neutěšenou situaci způsobenou pandemií covid-19, kdy bylo namístě oslovit skutečně co nejširší spektrum potenciálních soutěžitelů, nikoliv některé ještě opomíjet. V případě společnosti Hornbach pak zůstává jen u neověřeného tvrzení ze strany účastníka řízení, respektive CW, že o dané prodejny neměla zájem, aniž by došlo alespoň k pokusu o její oslovení. Výše uvedeným postupem, tedy zejména opomenutím některých vhodně se jevících soutěžitelů, se pak sám účastník řízení vystavil riziku, že sníží pravděpodobnost úspěšného prodeje předmětných prodejen, a tak i splnění závazků.

94.                   Přestože je nezbytné zasadit výše uvedené skutečnosti do kontextu propuknutí pandemie covid-19, považuji odkazované závěry správního orgánu prvního stupně za obecně správné, byť v některých ohledech je třeba je korigovat co do určité „tvrdosti“ v konečném hodnocení. Je tak třeba vyzdvihnout, že účastník řízení skutečně oslovil nemalé množství soutěžitelů s nabídkou prodeje prodejen, a to v průběhu několika měsíců, přičemž s některými subjekty dále vedl jednání. Nicméně současně opomněl předložit nabídku některým dalším soutěžitelům, působícím na dotčeném relevantním trhu, byť by se jednalo vzhledem k panující pandemii covid-19 o logický krok svědčící o patřičném úsilí účastníka řízení. Navzdory tomu, že pandemie covid-19 značně zasáhla do plnění závazků účastníka řízení, samotné oslovení potenciálních zájemců tím bylo dotčeno v minimální rovině, jelikož se tak dělo primárně telefonickými či elektronickými prostředky komunikace. V tomto směru není relevantní následný postoj oslovených soutěžitelů k dané nabídce, kde již nezpochybnitelnou a význačnou roli hrála ekonomická situace způsobená pandemií covid-19. Oproti napadenému rozhodnutí tak kladně hodnotím projevenou určitou aktivitu účastníka řízení, nicméně se současně ztotožňuji s dílčím závěrem v něm uvedeným o absenci maximálního úsilí v tomto směru.

Nedostatečné rozvržení postupu při plnění závazků a jednání se společností SIKO

95.                   Účastník řízení nesouhlasí ani se závěry napadeného rozhodnutí, že si nedostatečně rozvrhl časování jednotlivých úkonů při plnění závazků, neprojevil dostatečnou aktivitu a iniciativu, a konečně že nepřistoupil ke snížení kupní ceny za účelem zvýšení šancí pro prodej předmětných prodejen.[68] Účastník řízení vnímá jako nereálnou představu, že se měly předmětné prodejny nabízet k prodeji ihned po nabytí právní moci rozhodnutí o spojení, když je třeba nejprve zajistit veškeré relevantní podklady. Takovou povinnost navíc neukládalo předmětné rozhodnutí ani žádný právní předpis.[69] Účastník řízení rovněž odmítá, že by kupní cena prodejen, zejména při jednání se společností SIKO, někdy byla důvodem odmítnutí nabídky.[70]

96.                   Účastník řízení dále tvrdí, že se společností SIKO, jakožto vážným zájemcem o koupi prodejny Möbelix, nepřetržitě jednal a poskytoval maximální možnou součinnost. Za případnými prodlevami v komunikaci stála případně nutnost interní komunikace účastníka řízení s dalšími subjekty v rámci podnikatelské skupiny. K dočasnému přerušení jednání v průběhu ledna 2021 přistoupil účastník řízení z opatrnosti, jelikož v té době zahájil Úřad vlastní šetření o možném spáchání přestupku z důvodu nesplnění závazků.[71] Definitivní ukončení jednání o koupi prodejny Möbelix pak vzešlo ze strany společnosti SIKO v dubnu 2021, a to kvůli nestabilní hospodářské situaci.[72]

97.                   Předně je třeba připomenout, že rozhodnutí o spojení nabylo právní moci dne 24. 9. 2019. V „běžném“ prostředí (tedy bez pandemie) tak reálně uplynuly cca 4 měsíce ze stanovené lhůty 10 měsíců ke splnění uložených závazků (v tomto ohledu považuji za určující konec ledna 2020, kdy byl covid-19 oficiálně označen za celosvětovou závažnou zdravotní hrozbu ze strany Světové zdravotnické organizace, resp. březen 2020, kdy byl v České republice vyhlášen nouzový stav a s ním spojená vládní omezení - lockdowny). Většina lhůty tak padla do období počátku pandemie, což je třeba zohlednit i v hodnocení jednotlivých kroků v rámci přípravy prodeje. Opět zde platí, že v obecné rovině se ztotožňuji se závěry napadeného rozhodnutí, nicméně i zde absentuje zhodnocení vlivu pandemie i na tento časový harmonogram, tedy zasazení jednání účastníka řízení do reálného společenskoekonomického kontextu.

98.                   Je třeba kladně akcentovat, že účastník řízení nechal nedlouho po nabytí právní moci rozhodnutí o spojení například provést audit u předmětných prodejen s odhadem jejich tržní ceny či si zajistil zprostředkovatelské služby společnosti CW, a tedy se nedá hovořit o jeho pasivitě v období od konce září 2019 do začátku března 2020. Skutečnost, že výsledky této dlouhodobé přípravy nebyly příliš patrné během samotného prodeje, přitom nelze oddělit od nástupu pandemie covid-19, respektive vyhlášení nouzového stavu v České republice právě v březnu 2020, když oslovování potenciálních zájemců započalo také v tomto období. Přestože účastník řízení mohl vyvinout vyšší intenzitu úsilí, nelze mu s ohledem na ojedinělou situaci zcela jednoznačně připisovat na vrub, že první kontakt s některými společnostmi proběhl až v pozdějších měsících, v některých případech až po uplynutí řádné lhůty ke splnění závazků,[73] ani to, že během jednání se společností SIKO docházelo k prodlevám na jeho straně.[74]

99.                   Účastníku řízení je třeba na stranu druhou vytknout, že navzdory neúspěchu při jednáních s potenciálními zájemci o prodeji předmětných prodejen společnost CW neaplikovala jinou obchodní strategii, a to navzdory předchozímu slibu tak učinit, pokud to bude žádoucí.

100.               Rovněž v otázce nastavení kupní ceny nelze souhlasit s účastníkem řízení v tom směru, že tato skutečnost nikdy neměla vliv na rozhodnutí soutěžitelů o případné koupi. Účastník řízení ihned ze začátku nastavil kupní cenu prodejny Kika na částku ve výši [ … obchodní tajemství … ] EUR a prodejny Möbelix na částku ve výši [ … obchodní tajemství … ] EUR. Jeden z nejčastějších doplňujících dotazů ze strany oslovených soutěžitelů se přitom týkal právě kupní ceny, která nepochybně byla jedním z klíčových faktorů pro potenciální zájemce. Z dostupné e-mailové komunikace není patrné, že by byl účastník řízení ochoten o kupní ceně nadále jednat či tuto možnost osloveným soutěžitelům nastínil. Účastník řízení ani v průběhu lhůty zpětně nezkoumal, do jaké míry je jím nastavená kupní cena překážkou pro realizaci prodeje, ani nedošlo k její korekci.

101.               V případě společnosti SIKO vyplývá z e-mailu ze dne 14. 7. 2020,[75] že daný soutěžitel podal nabídku ke koupi prodejny Möbelix, respektive úvodní cenu k vyjednávání ve výši [ … obchodní tajemství … ] EUR. V tomto ohledu tak lze mít za to se nejednalo o neakceptovatelnou nabídku zneužívající postavení účastníka řízení, ale nabídku, která mohla být považována ze strany účastníka řízení za zcela přiměřenou s ohledem na své závazky. Adekvátnost této nabídky lze spatřovat i v tom, že byla učiněna v nejisté době pandemie covid-19. Jejím akceptováním rovněž mohl být ulehčen proces dalšího jednání. Namísto toho účastník řízení nejprve měl na základě interních pokynů trvat na stanovené kupní ceně,[76] kterou následně pouze částečně snížil, respektive stanovil rozmezí od [ … obchodní tajemství … ] EUR.

102.               Účastník řízení přitom musel být již při navrhování závazků srozuměn s tím, že bude muset eventuálně ustoupit z některých svých požadavků za cenu splnění závazků, přestože jsem si vědom skutečnosti, že musí rovněž postupovat s péčí řádného hospodáře. Tuto tezi potvrzují i závěry přijaté Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 21. 12. 2016, č. j. 7 As 30/2016-90, kdy (zvýraznění přidáno): „Pokud stěžovatel uskutečnil spojení soutěžitelů, činil tak s vědomím povinnosti splnit jím navržené závazky, které sledují výše uvedený cíl, a to ve stanovené lhůtě. Rovněž tak musel činit s vědomím, že uskutečněným spojením „vynucený“ odprodej předmětných prodejen může zhoršit jeho vyjednávací pozici a vyvolat ze strany potenciálních zájemců zvýšený tlak na cenu odprodávaného majetku. Rozhodnutí uskutečnit předmětné spojení za současného stanovení podmínek splnění závazků v daném případě představovalo podnikatelské riziko, které stěžovatel musel podstoupit, chtěl-li předmětné spojení soutěžitelů uskutečnit. Stěžovatel tak měl a musel zvažovat, zda mu přínos samotné fúze vyváží, resp. převáží mnohá rizika spojená s povinnostmi realizovat rozhodnutím uloženou povinnost, jejíž splnění ostatně sám inicioval.“

103.               Přes výše uvedená dílčí „zakolísání“ ze strany účastníka řízení jsem si vědom ojedinělosti tehdejší společenskoekonomické situace, v jejímž kontextu pak nelze zcela jednoznačně hovořit o nevynaloženém úsilí. Úřad mimo jiné zohlednil právě tyto ztížené podmínky vyvolané onemocněním covid-19, přičemž lhůta ke splnění závazků byla účastníku řízení na jeho žádost dvakrát prodloužena, což plně odpovídalo panující nejistotě a překážkám, které nepředvídatelně vznikaly v důsledku pandemie. Z širokého pléna oslovených soutěžitelů se účastníku řízení podařilo dostat nejblíže k dohodě se společností SIKO. Zde ovšem došlo ke klíčovému momentu ve vztahu k hodnocení naplnění podmínek liberace dle § 21 odst. 1 ZoP.

104.               Navzdory slibně se vyvíjejícímu jednání se společností SIKO nepožádal účastník řízení Úřad před uplynutím lhůty, tj. přede dnem 31. 12. 2020, o její další prodloužení či se nesnažil komunikovat s Úřadem, vysvětlit danou situaci a zjistit jeho stanovisko v této věci. Naopak, pouze informoval Úřad dne 5. 1. 2021, že dané závazky nesplnil. Tato skutečnost je o to více patrná, když nadějné vyjednávání se společností SIKO bylo vedle dopadů pandemie covid-19 jedním z hlavních důvodů, proč Úřad lhůtu na základě žádosti 2 prodloužil. Současně v kladné odpovědi na žádost 2 Úřad schválil společnost SIKO jako vhodného nabyvatele prodejny Möbelix. Jednání se společností SIKO tak bylo de facto zmařeno kvůli pasivitě účastníka řízení před koncem stanovené lhůty, jelikož zájem ze strany tohoto soutěžitele v rozhodnou dobu stále trval.[77] Následný nezájem společnosti SIKO o koupi prodejny Möbelix, deklarovaný e-mailem ze dne 8. 4. 2021,[78] tedy již po spáchání přestupku, není relevantní okolností pro posouzení viny účastníka řízení.

105.               Lze tak konstatovat, že účastník řízení nevyvinul maximální možnou aktivitu, aby předešel spáchání vytýkaného přestupku, kterou po něm bylo možno i s ohledem na nepředvídatelnou situaci vyvolanou pandemií covid-19 požadovat. Vedle dílčích pochybení zejména v podobě trvání na stanovené kupní ceně se účastník řízení především nepokusil před uplynutím lhůty ke splnění závazků oslovit opětovně Úřad s žádostí o její prodloužení, a to zejména za situace, kdy obchodní jednání se společností SIKO mohlo směřovat k prodeji prodejny Möbelix. V tomto ohledu tedy uzavírám, že podmínky pro aplikaci § 21 odst. 1 ZoP nebyly naplněny a účastníka řízení nelze zprostit odpovědnosti za přestupek.

Nedostatečná kontrola činnosti společnosti CW

106.               Účastník řízení dále odmítá závěry napadeného rozhodnutí, že nedostatečným způsobem kontroloval činnost a postup společnosti CW. Účastník řízení byl naopak ze strany CW průběžně informován o vývoji situace a případně se dotazoval na další skutečnosti, přičemž v rámci možností spolupracoval na hladkém průběhu jednání.[79]

107.               Společnost CW měla být rovněž upozorněna na naléhavost prodeje z důvodu nutnosti splnění závazků, čemuž odpovídal i nastavený systém odměny. [ … obchodní tajemství … ]. Účastník řízení rovněž nepovažuje za rozhodné, že Smlouvy o zprostředkování prodeje neobsahovaly klauzuli o nutnosti uskutečnit prodej prodejen „za každou cenu“, jelikož smluvní strany si byly vědomy přetrvávajících okolností.[80]

108.               Úvodem je třeba poznamenat, že navzdory častým proklamacím účastníka řízení o odbornosti společnosti CW je nerozhodné, zda v otázce zodpovědnosti za výsledek vyvíjel činnost ke splnění závazků přímo účastník řízení nebo jím zvolená třetí osoba, v tomto případě společnost CW. Přestože zpětně lze kladně hodnotit snahu účastníka řízení zajistit pro prodej prodejen kvalifikovaného zprostředkovatele, tvrzená odbornost společnosti CW neznamenala ani nezaručovala aktivitu, a především efektivitu během plnění závazků, která je klíčovým aspektem, nikoliv předcházející pověst. Za podstatné tak považuji zdůraznit, že účastník řízení stále plně zodpovídal za splnění „svých“ závazků, bez ohledu na existenci a schopnost zprostředkovatele, který byl pouze smluvním partnerem účastníka řízení, jehož jediného však tížila veřejnoprávní povinnost postupovat dle pravomocného správního rozhodnutí Úřadu.

109.               Nelze tak souhlasit se závěry účastníka řízení, že „nebyl v pozici, aby detailně kontroloval činnost společnosti CW jakožto jednoho z nejrenomovanějších makléřů na českém trhu.“[81] Právě naopak, účastník řízení mohl využít zkušeností a kontaktů společnosti CW, ale současně byl povinen pečlivě kontrolovat její činnost a dbát na to, aby vyvíjela patřičnou aktivitu. S ohledem na výše uvedenou nedostatečnou inciativu společnosti CW tak nelze hovořit o efektivní kontrole ze strany účastníka řízení, který pouze jednou žádal o předložení souhrnu všech úkonů za období od února do srpna 2020.[82] Účastník řízení skutečně se společností CW komunikoval bez v zásadě větších prodlev,[83] nicméně z ničeho není patrné, že by na ni vyvíjel větší „tlak“ za účelem splnění závazků, více se zajímal o současný průběh vyjednávání s žádostí o aktuální data nebo vybízel ke změně prodejní strategie v případě její zjevné nefunkčnosti. Rovněž nastavený systém odměny nedokládá zvýšený zájem účastníka řízení na splnění závazků, jelikož se nijak neodlišuje od standardních ujednání o provizi při činnosti například realitního makléře. Jedná se tak o zcela běžnou odměnu, respektive typ odměny za případně splněný úkol.

110.               I zde proto platí, že se až na drobné výhrady ztotožňuji s body 231 až 239 napadeného rozhodnutí. Navzdory tomu, že i zde je třeba tato východiska pojímat v kontextu tehdejší společenské situace ovlivněné nastupující pandemií covid-19, kontrola společnosti CW měla probíhat detailnějším způsobem, kdy se jeví, že účastník řízení až příliš spoléhal na její renomé a tuto činnost podcenil. Přestože pandemie covid-19 mohla výkon kontroly znesnadnit například kvůli nemocnosti většího počtu zaměstnanců účastníka řízení, nelze odhlédnout od skutečnosti, že jediná doložená detailněji provedená kontrola se děla elektronickou formou. Na tento způsob kontroly, využitelný i v dalších případech, neměla pandemie covid-19 prakticky žádný vliv. Přestože tak nelze hovořit o absenci jakékoliv kontroly či její nebývalé nedostatečnosti ze strany účastníka řízení, současně nedošlo s ohledem na skutkový stav k naplnění liberačních předpokladů dle ZoP.

111.               Ostatně, jelikož nenaplnění podmínek uvedených v § 21 odst. 1 ZoP spatřuji z jiných, výše uvedených důvodů, považuji za nadbytečné nadále zkoumat, jakým konkrétním způsobem měla kontrola společnosti CW probíhat, neboť to uvedené závěry nemůže zvrátit.

Nesplnění závazků z důvodu pandemie covid-19

112.               Závěrem dle účastníka řízení Úřad navíc dostatečně nezohlednil skutečnost, že v době přijetí závazků panovala „normální“ obchodní situace, která byla následně zcela ochromena pandemií covid-19, respektive protiepidemickými opatřeními, která měla značné dopady na fungování podnikatelských subjektů.[84]

113.               Ve světle výše uvedené námitky účastníka řízení je třeba předně uvést, že Úřad si byl vědom a zohlednil výjimečnou situaci vyvolanou pandemií covid-19 nejprve během samotné lhůty ke splnění závazků a následně i v napadeném rozhodnutí, což plyne i z bodů 282 a 283 napadeného rozhodnutí, na které plně odkazuji. Úřad tuto neočekávanou skutečnost nejprve zohlednil v podobě dvojího prodloužení lhůty ke splnění závazků a následně snížením konečné výše pokuty o 20 %.

114.               V otázce posouzení naplnění předpokladů pro zproštění se odpovědnosti za nesplnění závazků mám ovšem za to, že navzdory ztíženým okolnostem vyvolaným pandemií covid-19 nebyla tato skutečnost jediným přímým důvodem nesplnění závazků. Z dostupných podkladů a výše uvedených skutečností je patrné, že i přes mimořádné okolnosti účastník řízení nevynaložil maximální možné požadované úsilí pro splnění závazků, a tedy nedošlo k naplnění liberačního důvodu, což uvedl Úřad i v bodech 335 až 344 napadeného rozhodnutí, na které plně odkazuji.

115.               Především se ale ztotožňuji se závěrem správního orgánu prvního stupně, že přes přetrvávající nepříznivou situaci způsobenou pandemií covid-19 účastník řízení nechal marně uplynout lhůtu pro splnění závazků, přestože společnost SIKO měla dlouhodobě patrný zájem o koupi prodejny Möbelix. Účastník řízení tak ke konci lhůty zůstal zcela pasivním, aniž by o stávajícím stavu jednání se společností SIKO informoval Úřad či si vyžádal jeho stanovisko, případně zažádal o další prodloužení lhůty ke splnění své povinnosti. Tuto skutečnost, respektive zájem o koupi předmětné prodejny dokládá již výše zmíněný dopis společnosti SIKO ze dne 14. 1. 2021, která byla v rozhodnou chvíli připravena učinit v nejbližší době adekvátní cenovou nabídku pro finalizaci prodeje. O tomto přetrvávajícím zájmu společnosti SIKO deklarovaném v předmětném dopise účastník řízení Úřad neinformoval, přičemž tato skutečnost byla Úřadu známa až z vyjádření a poskytnutých podkladů tohoto soutěžitele.[85]

116.               Z podkladů napadeného rozhodnutí není patrné, že by existovaly nějaké důvody (když důkazní břemeno tíží v této otázce účastníka řízení), které by účastníku řízení bránily požádat Úřad o další prodloužení lhůty pro splnění závazků, a to zvláště za situace, když jednání s potenciálním kupcem se vyvíjelo poměrně slibně. Zde je tak jednoznačně patrné, že účastník řízení nevyvinul veškeré možné úsilí. Lze tak říci, že od jistého okamžiku účastník řízení svoji snahu o splnění závazků vzdal (rezignoval na ni), nechal marně uplynout lhůtu pro jejich splnění, čímž jeho dosavadní úsilí[86] přišlo vniveč. Na toto zásadní pochybení, respektive některá dílčí pochybení, která jsem uvedl výše, neměl covid-19 vliv.

117.               Mimořádnou situaci v podobě covid-19 tak nepovažuji s ohledem na skutkové okolnosti případu za skutečnost způsobilou zprostit účastníka řízení odpovědnosti za přestupek.

118.               Byť se tak nejedná o skutečnosti, které by ve svém souhrnu umožňovaly postup dle § 21 odst. 1 ZoP, již na tomto místě předesílám, že jde o skutečnosti, které mají své místo v rámci správního uvážení při ukládání pokuty za přestupek (viz dále).

119.               Celkově tedy uzavírám, že jsem neshledal, že by účastník řízení vyvinul veškeré úsilí, které po něm bylo možno požadovat, aby spáchání přestupku zabránil. Podmínky zproštění odpovědnosti dle § 21 odst. 1 ZoP tedy nebyly naplněny. Závěry orgánu první správní stolice jsou tak v tomto ohledu správné.

VII.                Přezkum pokuty

120.               Účastník řízení považuje uloženou pokutu za nezákonnou, jelikož je nepřezkoumatelná a nepřiměřená. Než se budu zabývat námitkami účastníka řízení, považuji pro řádné posouzení věci za podstatné poukázat na následující.

121.               S ohledem na výše uvedené jsem přesvědčen, že v posuzované věci vznikla velmi specifická a ojedinělá situace. V průběhu celé opakovaně prodlužované lhůty ke splnění závazků činil účastník řízení ve velmi specifických podmínkách některé kroky směřující ke splnění uložených závazků, byť mu v tom lze vytýkat různé dílčí nedostatky. Správním orgánem prvního stupně však bylo postaveno najisto, že na samém konci lhůty navzdory tomu, že mohlo dojít ke koupi prodejny Möbelix společností SIKO, nechal účastník řízení lhůtu pro splnění předmětných závazků bez dalšího uplynout a následně jednání s potencionálním kupcem ukončil. Došlo tak k naplnění formální i materiální stránky přestupku. Na druhou stranu byly účastníku řízení uloženy závazky v době, kdy nikdo nepředvídal, jak tíživá a naprosto bezprecedentní celospolečenská situace v následujícím období nastane. Navzdory těmto nepříznivým a bezprecedentním okolnostem až do konce prosince 2020 činil účastník řízení určité kroky směřující ke splnění uložených závazků, byť je nelze hodnotit jako naplnění podmínek dle § 21 odst. 1 ZoP.

122.               Z tohoto důvodu jsem se při přezkumu zákonnosti uložené pokuty v prvé řadě zabýval otázkou zohlednění vlivu a dopadů pandemie covid-19 při ukládání pokuty ze strany orgánu prvního stupně a v návaznosti na to námitkou účastníka řízení o nepřiměřenosti pokuty stanovené napadeným rozhodnutím.

123.               Úřad správně identifikoval v bodě 282 napadeného rozhodnutí negativní dopady pandemie covid-19 na průběh plnění závazků, a to v podobě zpomalení a ztížení procesu hledání vhodného kupce předmětných prodejen a současně snížení ochoty a motivace potenciálních zájemců kupovat kamenné prodejny. Následně ovšem nedostatečně zohlednil skutečný rozměr dopadů zejména v případě druhého důvodu, tedy snížení motivace kupovat kamenné prodejny. Jelikož covid-19 zapříčinil uzavření prakticky všech kamenných prodejen (až na nezbytné výjimky), kupní síla se začala odehrávat primárně v internetovém prostředí, respektive prostřednictvím e-shopů. Tím došlo i k mnohem vyšší poptávce po skladovacích prostorách a halách, a naopak k razantnímu útlumu činnosti do tehdy fungujících kamenných prodejen. Jelikož pandemie covid-19 probíhala v určitých „vlnách“, kdy spolu s nimi docházelo k otevírání a znovu zavírání kamenných prodejen, byla zcela pochopitelná i opatrnost jednotlivých soutěžitelů týkající se nákupu takových nemovitostí, jelikož nebyla zaručena jejich budoucí rentabilita.

124.               Pandemie covid-19 byla ovšem zcela mimořádnou okolností. Jednak její nástup a potažmo nástup protiepidemických opatření byl velice rychlý a nepředvídatelný a rovněž jednotlivá vládní opatření byla velmi proměnlivá vzhledem k nestálé situaci. Spolu s uzavřením kamenných prodejen došlo navíc k rozmachu nákupů prostřednictvím internetu, přičemž nešlo předvídat, zda, kdy a v jaké míře bude obnovena předchozí nákupní síla v kamenných prodejnách. Za tohoto stavu tak značně poklesl zájem a motivace k nákupu kamenných prodejen. Jednotliví podnikatelé byli rovněž odkázáni na pomocné finanční „vládní balíčky“, což dosvědčuje naprostou mimořádnost dané situace. O složitosti, nejistotě a problematičnosti tehdejší doby vypovídá např. i to, že na základě krizového opatření vlády došlo k odložení doplňovacích senátních voleb na Teplicku, přestože se v případě voleb jedná o jedno ze základních ústavních práv; šlo tak o něco doposud nepředstavitelného. Dalo by se v této souvislosti vzpomenout na řadu dalších výrazných omezení. V případě pandemie covid-19 tak nešlo o běžné vychýlení nebo výkyv v rámci hospodářského cyklu, který mohl účastník řízení jakožto podnikatel při navrhování závazků předvídat, ale jednalo se o natolik specifickou situaci, že účastník řízení neměl jakoukoliv možnost daný stav ovlivnit či se na něj adekvátně připravit.

125.               Pro vyloučení pochybností dodávám, že obecně platí, že každý soutěžitel, tedy podnikatel postupující s péčí řádného hospodáře musí počítat s různými hospodářskými cykly, nejen pozitivními, ale i s tzv. krizemi, a i na ty být přípraven, respektive jejich možnost promítat do svých podnikatelských plánů, včetně návrhu závazků u spojení soutěžitelů dle ZOHS. Jde o nesení podnikatelského rizika, když výkon podnikání je s tím imanentně spojen. Mezi podnikatelské riziko vedle odhadů možných scénářů vývoje ekonomického cyklu patří třeba i volba peněžního ústavu a s tím spojené riziko, že tento nebude schopen vždy dostát svým závazkům. Tyto fenomény vyskytující se v hospodářském životě nelze vnímat jako překvapivé či mimořádné. S těmito je proto nutné při veškerém podnikání počítat a dle toho musí podnikatel volit odpovídající kroky. Vedle toho je však nutné zvažovat, zda některá okolnost není zcela mimo jakékoliv reálné možnosti podnikatele ji alespoň obecně predikovat a na ni se připravit. Mám za to, že pandemie covid-19 a s ní spojená plošná krizová opatření orgánů veřejné moci, jako byly nouzové stavy a lockdowny, je právě touto zcela nepředvídatelnou (do té doby nemyslitelnou) a mimořádnou situací, která zásadním způsobem ovlivnila nejen podnikání, ale i běžný život v daném období. Je třeba si přiznat, že i samotné vlády na tuto situaci nebyly dostatečně připraveny. Posuzovaný přestupek je tak nutné zasadit do tehdejšího reálného společenského kontextu.

126.               Dále je třeba zohlednit, že navzdory neutěšené situaci způsobené pandemií covid-19 se účastník řízení jistým způsobem snažil předmětné prodejny prodat a za tímto účelem si nechal dvakrát Úřadem prodloužit lhůtu ke splnění svých povinností; nerezignoval tedy zcela na svoji povinnost. V žádostech o prodloužení lhůty rovněž Úřad informoval o dosavadních pokrocích a důvodech podání žádostí.

127.               Mám tak za to, že Úřad uvažoval správně, když vzhledem k ojedinělé situaci způsobené covid-19 dospěl v rámci správního uvážení k závěru, že se jedná o polehčující okolnost, kterou je třeba zohlednit při stanovení konečné výše pokuty.

128.               Ve vztahu k tomu, jakým způsobem byla tato skutečnost v rámci správního uvážení zohledněna, je však třeba přisvědčit námitce účastníka řízení, že s ohledem na naprostou mimořádnost pandemie covid-19 není snížení pokuty o 20 % v tomto konkrétním případě dostatečné (se zohledněním skutkové podstaty přestupku) a pokuta je tak co do své výše vzhledem k této zcela bezprecedentní situaci nepřiměřená. Úřad totiž tuto výjimečnou situaci v kombinaci se specifickými skutkovými okolnostmi dané věci zohlednil v rámci standardního mechanismu pro výpočet pokuty jako „relativně běžnou“ polehčující okolnost – tedy snížením o 20 %. V tomto směru je třeba připomenout, že Úřad se doposud problematikou zohlednění protiepidemických opatření při plnění závazků dle § 17 odst. 4 ZOHS nezabýval, jak ostatně uvedl v bodě 283 napadeného rozhodnutí.

129.               Vzhledem k mimořádnosti dané situace, kterou účastník řízení nemohl předvídat a která měla značný dopad na plnění jeho povinností, jsem proto přistoupil, navzdory návrhu rozkladové komise, která navrhla potvrdit všechny výroky napadeného rozhodnutí, ke změně napadeného rozhodnutí, a to konkrétně ve výroku II., týkajícího se výše pokuty. Vlivem této výše popsané zcela mimořádné okolnosti měním výrok II. napadeného rozhodnutí tak, že snižuji pokutu na částku ve výši 324.000,- Kč.

130.               Mimořádné snížení pokuty zohledňující jedinečné polehčující okolnosti na úrovni vis maior je současně reflexí tzv. Postupu při stanovení výše pokut ukládaných za porušení zákona o ochraně hospodářské soutěže (dále též „metodika“), zaručující transparentní mechanismus výpočtu pokuty,[87] a rovněž recentní judikatury. V bodě 3.26 metodiky je stanoveno, že (zvýraznění přidáno) „základní částka pokuty bude dále snížena, resp. zvýšena s ohledem na konkrétní, v rámci stanovení podílu hodnoty tržeb nezohledněné polehčující nebo přitěžující okolnosti, přičemž celková úprava se bude zásadně pohybovat v rozmezí do 70 % základní částky pokuty.“ Jelikož při stanovení podílu přihlížel Úřad zejména k závažnosti přestupku, individuální závažnosti v podobě aktivity účastníka řízení a předchozí rozhodovací praxi, je namístě zohlednit při stanovení konečné výše pokuty i polehčující okolnost v podobě bezprecedentní situace vyvolané pandemií covid-19. Byť metodika primárně předpokládá případnou úpravu základní částky pokuty v rozmezí do 70 %, slovem „zásadně“ implikuje možnost odchýlení se od tohoto rozmezí právě z důvodu existence mimořádných okolností. Metodika dokonce zakotvuje i variantu uložení pokuty v symbolické výši, viz bod 5.1 metodiky, dle kterého (zvýraznění přidáno): „Zásady pro vyměření pokuty vymezené v tomto Příkaze předsedy nebrání tomu, aby byla v případech hodných zvláštního zřetele pokuta uložena jen v symbolické výši.“

131.               Dále jsem zohlednil i konstantní závěry správní judikatury, kdy „výsledná pokuta musí být dostatečně individualizovaná na případ porušitele zákona o ochraně hospodářské soutěže a musí odpovídat zásadě rovného a spravedlivého trestu.“[88] Rovněž jsem přihlédl i k recentnímu rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2023, č. j. 30 Af 47/2021-285, který ve vztahu k metodice uvádí, že (zvýraznění přidáno) „interní metodika žalovaného může v některých výjimečných případech plodit nepřiměřené výsledky. Jde totiž v podstatě o tvrdý matematický postup, jehož cílem je co nejtransparentněji dospět v obdobných případech k obdobné výši pokuty. Takováto technokratická schémata mohou skutečně někdy zůstávat slepá k mimořádným individuálním okolnostem či k neobvyklým skutkovým příběhům.“ Ve světle výše uvedených skutečností mám za to, že výpočet pokuty orgánem první správní stolice je právě takovýmto soudem předvídaným mimořádným případem, a proto jsem přistoupil nad rámec obvyklé praxe vyplývající z metodiky k zásadnímu snížení pokuty.

132.               Při úvaze o změně napadeného rozhodnutí a snížení pokuty jsem rovněž vycházel z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2013, č. j. 62 Af 58/2012-273, který se touto problematikou podrobně zabýval a dospěl k následujícím závěrům (zvýraznění přidáno): „Stanovení výše pokuty je výsledkem správního uvážení žalovaného. Je-li rozhodnutí vydáváno s využití zákonem uložené diskrece správního orgánu, je povinností správního orgánu předepsané volné úvahy užít; to znamená, že se správní orgán musí zabývat všemi hledisky, která jsou pro posouzení konkrétní výše pokuty nezbytná (zákonem předepsaná), nadto musí zohlednit i další skutečnosti, jež mohou mít na konkrétní výši pokuty vliv […] Zdejší soud má totiž za to, že i pokuta nedosahující ani 1 % maximálního zákonného rámce může být v určitém případě (byť zřejmě zcela výjimečně) zjevně nepřiměřenou […] Zdejší soud je toho názoru, že přestože jsou okolnosti žalobcova jednání v daném případě značně specifické a jedná se o případ téměř hraniční, nelze přehlédnout, že je žalobce trestán za závažné porušení ZOHS a jeho jednání je tedy třeba považovat za závažné protisoutěžní jednání. Soud tak nepovažuje za přiměřené uložit pokutu zcela symbolickou, jako učinil v předchozím rozsudku, v němž žalobcovo jednání za závažné chybně nepovažoval, nicméně za odpovídající považuje pokutu ve výši spíše symbolické.“

133.               S ohledem na výše uvedené skutečnosti se tak ztotožňuji s dílčí námitkou účastníka řízení v otázce nepřiměřenosti pokuty, týkající se nedostatečného zohlednění polehčující okolnosti v podobě bezprecedentního dopadu pandemie covid-19 na plnění závazků. Přestože Úřad došel v napadeném rozhodnutí ke správnému východisku, že pandemii covid-19 je třeba zohlednit při ukládání pokuty, následně nesprávně posoudil význam (intenzitu) této okolnosti pro daný případ, poněvadž snížení pokuty o 20 % není vzhledem k popsaným zcela mimořádným a jedinečným okolnostem dostačující. Z tohoto důvodu tímto rozhodnutím měním výrok II. napadeného rozhodnutí a to tak, že pokutu snižuji a nově ukládám spíše symbolickou pokutu ve výši 324.000,- Kč.

134.               Závěrem úvah o výši pokuty dodávám, že jsem si vědom, že účastník řízení v rámci rozkladu uváděl další dílčí námitky týkající se nepřezkoumatelnosti a nepřiměřenosti stanovené pokuty v napadeném rozhodnutí. Zejména se jednalo o údajné chybné posouzení individuální závažnosti přestupku při stanovení výše pokuty, zapříčiňující nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Účastník řízení také namítal další aspekt dokládající nepřiměřenost pokuty v podobě chybně stanoveného podílu hodnoty tržeb klíčového pro výpočet základní částky pokuty. Konečně účastník řízení spatřoval nepřiměřenost pokuty rovněž ve skutečnosti, že se Úřad údajně v napadeném rozhodnutí odchýlil od své rozhodovací praxe. Tyto dílčí námitky jsem neopomenul, nicméně považuji za nadbytečné se s nimi dále vypořádávat vzhledem k zásadní změně výroku II. napadeného rozhodnutí - uložení snížené pokuty ve spíše symbolické výši a důvodům, které k tomuto kroku vedly. Dané námitky tak považuji nyní za bezpředmětné.

Likvidačnost pokuty

135.               Konečně, v rámci rozkladu účastník řízení nikde neuvádí, že by výše stanovené pokuty měla pro něj likvidační účinek s výrazným negativním ekonomickým dopadem a ani Úřad v napadeném rozhodnutí takový fatální důsledek z ničeho nevyvodil.[89]

136.               Jak již uvedl Úřad v bodě 286 napadeného rozhodnutí, tak „uložená pokuta tvoří [ … obchodní tajemství … ] % z čistého obratu dosaženého Soutěžitelem XXXLutz na území České republiky v posledním ukončeném účetním období a méně než [ … obchodní tajemství … ] % z čistého obratu dosaženého Soutěžitelem XXXLutz v posledním ukončeném období celosvětově.“ Již pokuta uložená Úřadem v napadeném rozhodnutí tak nebyla s ohledem na celkové obraty účastníka řízení likvidačního charakteru, což platí dle principu a maiori ad minus i pro pokutu uloženou, respektive sníženou tímto rozhodnutím. Účastník řízení navíc v rámci rozkladových námitek neuvádí, že by jej samotná pokuta ohrožovala v existenciální rovině.

137.               Úřad se tak již dostatečně zabýval v napadeném rozhodnutí potenciálními likvidačními dopady uložené pokuty vůči účastníku řízení. Vzhledem k vysokým obratům účastníka řízení, ať už na tuzemském či celosvětovém trhu, takové fatální důsledky vyloučil, což o to více platí s ohledem na nově stanovenou výši pokuty. Pokutu uloženou účastníku řízení tak neshledávám likvidační.

VIII.               Náklady řízení

138.               K výroku III. napadeného rozhodnutí uvádím, že souhlasím se závěrem prvostupňového orgánu, že je namístě uložit účastníku řízení povinnost uhradit paušální částku náhrady nákladů řízení ve výši 3.500,- Kč.

139.               Napadené rozhodnutí bylo vydáno v rámci správního řízení, které bylo vyvoláno porušením § 17 odst. 4 ZOHS účastníkem řízení. Vzhledem ke složitosti případu je tak dle § 6 vyhlášky č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení účastník řízení povinen uhradit paušální částku náhrady nákladů ve výši 3.500,- Kč.

140.               Vzhledem ke skutečnosti, že tímto rozhodnutím je potvrzena vina účastníka řízení, je namístě potvrdit i výrok III. napadeného rozhodnutí, týkající se nákladů řízení, což vyplývá i z dikce § 79 odst. 5 správního řádu ve spojení s § 95 odst. 1 ZoP.

IX.                Závěr

141.               Závěrem tak konstatuji, že ze strany účastníka řízení došlo k naplnění formální i materiální stránky vytýkaného přestupku. Úřad v první fázi řízení o povolení spojení postupoval v souladu se zákonem a základními zásadami správního řízení, když disponoval značným množstvím podkladů a během krátké lhůty si obstaral další relevantní dokumenty. Na základě dostupných informací dospěl k předběžnému závěru o potenciálním narušení hospodářské soutěže na dotčeném relevantním trhu v případě spojení soutěžitelů. V návaznosti na tato zjištění účastník řízení z vlastní vůle předložil Úřadu návrh závazků. Úřad po mírné úpravě tyto závazky přijal a podmínil jejich splněním přijetí rozhodnutí o spojení. Proti předmětnému rozhodnutí nepodal účastník řízení opravný prostředek, a tedy akceptoval závěry zde uvedené, přičemž byl srozuměn s obsahem závazků a povinností je splnit v dané lhůtě.

142.               Navzdory tomu, že stanovená lhůta byla dvakrát prodloužena, účastník řízení své závazky vlastní vinou nesplnil. V tomto ohledu je tak zcela irelevantní námitka účastníka řízení ohledně údajného umělého vyloučení prodejů společností IKEA na dotčeném relevantním trhu a nedostatečného zjištění výstavby nové prodejny SCONTO, jelikož zde panuje překážka věci rozhodnuté. Úřad navíc dostál veškerým povinnostem během první fáze řízení o povolení spojení, vyvinul zcela dostačující úsilí pro zjištění dalších informací, vedle již dostupných podkladů, a tedy naplnil předpoklady této předběžné fáze. Účastník řízení si byl všech těchto skutečností vědom, přesto, ve snaze „vyhnout“ se druhé fázi řízení, bylo na základě jeho iniciativy přijato rozhodnutí o spojení s podmínkou splnění závazků, a to se všemi důsledky pro účastníka řízení v případě jejich nesplnění.

143.               Také nesouhlasím s tvrzením účastníka řízení, že za účelem splnění závazků vyvinul maximální úsilí a byly tak naplněny liberační předpoklady ve smyslu § 21 odst. 1 ZoP. Účastník řízení bezesporu určitou aktivitu vykazoval, nicméně nelze přehlédnout, že trval na stanovené kupní ceně, byť za cenu menšího zájmu některých soutěžitelů, a především že vlastní vinou se zapříčinil o marné uplynutí lhůty ke splnění závazků, respektive ukončení jednání se společností SIKO, aniž by požádal o prodloužení stanovené lhůty. Přestože plnění závazků negativně poznamenala i pandemie covid-19, nejednalo se o primární příčinu neúspěchu při plnění závazků, kterou byl neadekvátní postup účastníka řízení navzdory uloženým povinnostem.

144.               Dále jsem však shledal jako důvodnou dílčí námitku účastníka řízení ohledně nepřiměřenosti pokuty stanovené v napadeném rozhodnutí. Úřad dostatečným způsobem nezohlednil dopady covid-19, kdy za tuto okolnost snížil základní částku pokuty o 20 %. S ohledem na mimořádnost, bezprecedentnost a intenzitu vlivu pandemie covid-19 na plnění závazků účastníka řízení jsem ovšem toho názoru, že dané snížení není adekvátní a nepostihuje v celé šíři dopady této pandemie právě na možnost splnění závazků ze strany účastníka řízení v této konkrétní věci. Z tohoto důvodu jsem tak přistoupil ke změně, respektive snížení pokuty uložené výrokem II. napadeného rozhodnutí, přičemž nově je uložena spíše symbolická pokuta v celkové výši 324.000,- Kč. Metodika takový postup v mimořádných situacích předpokládá.

145.               S ohledem na razantní snížení pokuty jsem považoval za již nadbytečné dále se zabývat zbývajícími dílčími námitkami týkajícími se nepřiměřenosti a údajné nepřezkoumatelnosti postupu při stanovení pokuty v napadeném rozhodnutí.

146.               Konečně Úřad vzhledem k poměru celkového obratu účastníka řízení a uložené pokuty v napadeném rozhodnutí dospěl ke správnému závěru, že daná pokuta není likvidačního charakteru. Tato skutečnost platí vzhledem k zásadní změně, respektive snížení pokuty uložené v napadeném rozhodnutí o to více. Ostatně, účastník řízení proti tomuto závěru nevznesl v rámci rozkladu námitku.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí se nelze podle § 91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s § 152 odst. 5 téhož zákona dále odvolat.

otisk úředního razítka

doc. JUDr. PhDr. Petr Mlsna, Ph.D.

předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

Obdrží

JUDr. Martin Nedelka, Ph.D., advokát

advokátní kancelář Nedelka Kubáč advokáti s.r.o.

Olivova 2096/4

110 00 Praha 1

Vypraveno dne

viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy

---

[1] Daná společnost ode dne 7. 5. 2020 působí pod názvem XLCZ Nábytek s.r.o., se sídlem Pražská 135, 251 01 Čestlice.

[2] Daná společnost ode dne 7. 5. 2020 působí pod názvem XLCZ Properties s.r.o., se sídlem Pražská 135, 251 01 Čestlice.

[3] Viz dokument č. 58 spisu, sp. zn. ÚOHS-S0285/2019/KS, č. j. ÚOHS-25311/2019/840/ASm.

[4] Tato společnost zanikla ke dni 30. 11. 2021, a to fúzí sloučením se společností XLCZ Nábytek s.r.o., se sídlem Pražská 135, 251 01 Čestlice, IČO 271 27 133.

[5] Viz dokument č. 74 spisu, sp. zn. ÚOHS-S0285/2019/KS, č. j. ÚOHS-00311/2021/800/JNě.

[6] O čemž účastníka řízení informoval prostřednictvím Sdělení úřadu o zahájení šetření ze dne 13. 1. 2021, viz dokument č. 1 spisu, sp. zn. ÚOHS-P0018/2021/KS, č. j. ÚOHS-01234/2021/840/ASm.

[7] Viz dokument č. 33 spisu, sp. zn. ÚOHS-P0018/2021/KS, č. j. ÚOHS-27075/2021/873/ASm.

[8] Viz dokument č. 32 spisu, sp. zn. ÚOHS-P0018/2021/KS, č. j. ÚOHS-27074/2021/873/ASm.

[9] Viz příloha č. 2 dokumentu č. 10 spisu, sp. zn. ÚOHS-P0018/2021/KS, č. j. ÚOHS-08781/2021/800/LŠo.

[10] Tento stav platil až do roku 2023, kdy byla otevřena nová prodejna SCONTO v Plzni. Po čas řízení o spojení soutěžitelů, vydání rozhodnutí o spojení a následné plnění závazků se tak nacházela nejbližší prodejna SCONTO v Praze.

[11] Viz dokument č. 42 spisu, sp. zn. ÚOHS-S0404/2021/KS, č. j. ÚOHS-31698/2021/873/ABi.

[12] Viz dokument č. 50 spisu, sp. zn. ÚOHS-P0018/2021/KS, č. j. ÚOHS-39752/2021/873/ASm.

[13] Viz dokument č. 53 spisu, sp. zn. ÚOHS-S0404/2021/KS, č. j. ÚOHS-40577/2022/873.

[14] Viz dokument č. 56 spisu, sp. zn. ÚOHS-S0404/2021/KS, č. j. ÚOHS-42839/2022/873.

[15] Viz dokument č. 59 spisu, sp. zn. ÚOHS-S0404/2021/KS, č. j. ÚOHS-45828/2022/870.

[16] Viz dokument č. 62 spisu, sp. zn. ÚOHS-S0404/2021/KS, č. j. ÚOHS-16043/2023/873.

[17] Viz dokument č. 65 spisu, sp. zn. ÚOHS-S0404/2021/KS, č. j. ÚOHS-18222/2023/160.

[18] Viz dokument č. 72 spisu, sp. zn. ÚOHS-S0404/2021/KS, č. j. ÚOHS-22884/2023/160.

[19] Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2008, č. j. 9 As 7/2008-55.

[20] Viz také např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2007, č.j. 1 Azs 55/2006-60, v němž Nejvyšší správní soud k řešení střetu staré a nové úpravy ve vztahu k běžícím řízením připomněl obecně platnou zásadu nepravé retroaktivity procesních norem, tedy zásadu aplikace nových procesních norem pro dříve započatá řízení, ze které je třeba dovodit, že v daném řízení bylo nutno pokračovat dle pozdějšího zákona s tím, že právní účinky úkonů učiněných dříve zůstávají v platnosti.

[21] Tato společnost je, stejně jako účastník řízení, součástí společnosti XXXLutz.

[22] Prostřednictvím společnosti Ernst & Young Audit, s.r.o., se sídlem Na Florenci 2116/15, Nové Město, 110 00 Praha 1, IČO 267 04 153.

[23] Viz strana 2 dokumentu č. 2 spisu, sp. zn. ÚOHS-P0018/2021/KS, č. j. ÚOHS-03514/2021/800/JNě.

[24] Viz strana 2 dokumentu č. 2 spisu, sp. zn. ÚOHS-P0018/2021/KS, č. j. ÚOHS-03514/2021/800/JNě.

[25] Viz příloha č. 3 a č. 4 dokumentu č. 2 spisu, sp. zn. ÚOHS-P0018/2021/KS, č. j. ÚOHS-03514/2021/800/JNě.

[26] Viz strana 1 přílohy č. 4 dokumentu č. 34 spisu, sp. zn. ÚOHS-P0018/2021/KS, č. j. ÚOHS-27206/2021/800/LŠo.

[27] Viz strana 10 přílohy č. 4 dokumentu č. 34 spisu, sp. zn. ÚOHS-P0018/2021/KS, č. j. ÚOHS-27206/2021/800/LŠo.

[28] Viz příloha č. 5 dokumentu č. 2 spisu, sp. zn. ÚOHS-P0018/2021/KS, č. j. ÚOHS-03514/2021/800/JNě.

[29] Viz dokument č. 5 spisu, sp. zn. ÚOHS-P0018/2021/KS, č. j. ÚOHS-03515/2021/800/JNě.

[30] Viz stránky 25 až 27 přílohy č. 4 dokumentu č. 34 spisu, sp. zn. ÚOHS-P0018/2021/KS, č. j. ÚOHS-27206/2021/800/LŠo.

[31] Viz příloha č. 4 dokumentu č. 48 spisu, sp. zn. ÚOHS-S0404/2021/KS, č. j. ÚOHS-35637/2021/800/JNě.

[32] Viz strana 29 přílohy č. 4 dokumentu č. 34 spisu, sp. zn. ÚOHS-P0018/2021/KS, č. j. ÚOHS-27206/2021/800/LŠo.

[33] Např. prodej nábytku (ASKO – NÁBYTEK, spol. s r.o. se sídlem Nákupní 444/6, Štěrboholy, 102 00 Praha 10, IČO 411 93 946, OKAY s.r.o., se sídlem Kšírova 676/259, Horní Heršpice, 619 00 Brno, IČO 607 19 257 (dále též „OKAY“), SCONTO aj.), prodej potravin (TAMDA FOODS s.r.o., se sídlem Praha 4 – Písnice, Libušská 319, 142 00, IČO 271 60 840, JIP východočeská, a.s., se sídlem Pardubice – Polabiny, Hradišťská 407, 533 52, IČO 274 64 822 aj.), prodej sportovního oblečení a vybavení (Hannah Czech a.s., se sídlem Plzeň, Americká 2796/54, 301 00, IČO 263 83 519 aj.), oblast realit (InterCora,, spol. s r.o., se sídlem Lochotínská 1108/18, Severní předměstí, 301 00 Plzeň, IČO 477 14 018, HSTN Europe s.r.o., se sídlem Jindřišská 939/20, Nové Město, 110 00 Praha 1, IČO 081 17 730 aj.) apod.

[34] Viz příloha č. 3 dokumentu č. 34 spisu, sp. zn. ÚOHS-P0018/2021/KS, č. j. ÚOHS-27206/2021/800/LŠo.

[35] Viz příloha č. 2 dokumentu č. 34 spisu, sp. zn. ÚOHS-P0018/2021/KS, č. j. ÚOHS-27206/2021/800/LŠo.

[36] Viz strana 55 přílohy č. 1 dokumentu č. 39 spisu, sp. zn. ÚOHS-P0018/2021/KS, č. j. ÚOHS-31541/2021/800/LŠo.

[37] Ve vyjádření adresovaném společnosti TBB, přičemž v kopii je uvedena společnost CW.

[38] Viz strana 59 přílohy č. 1 dokumentu č. 39 spisu, sp. zn. ÚOHS-P0018/2021/KS, č. j. ÚOHS-31541/2021/800/LŠo.

[39] Viz strana 61 přílohy č. 1 dokumentu č. 39 spisu, sp. zn. ÚOHS-P0018/2021/KS, č. j. ÚOHS-31541/2021/800/LŠo.

[40] Viz dokument č. 70 spisu, sp. zn. ÚOHS-S0285/2019/KS, č. j. ÚOHS-18153/2020/800/DCh.

[41] Viz dokument č. 72 spisu, sp. zn. ÚOHS-S0285/2019/KS, č. j. ÚOHS-34316/2020/800/JNě.

[42] Viz dokument č. 71 spisu, sp. zn. ÚOHS-S0285/2019/KS, č. j. ÚOHS-19988/2020/800/JNě.

[43] Viz dokument č. 73 spisu, sp. zn. ÚOHS-S0285/2019/KS, č. j. ÚOHS-35324/2020/840/ASm.

[44] Viz body 12 až 40 rozkladu.

[45] Viz body 15 až 22 rozkladu.

[46] Viz příloha č. 8 dokumentu č. 4 spisu, sp. zn. ÚOHS-S0285/2019/KS, č. j. ÚOHS-20130/2019.

[47] Viz body 18 až 31 rozkladu.

[48] Viz body 32 až 36 rozkladu.

[49] Viz body 37 až 39 rozkladu.

[50] Viz KINDL, Jiří; MUNKOVÁ, Jindřiška. Zákon o ochraně hospodářské soutěže. Komentář. 3. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 310-325.

[51] Viz dokument č. 7 spisu, sp. zn. ÚOHS-S0285/2019/KS, č. j. ÚOHS-20188/2019/840/ASm.

[52] Viz dokument č. 16 spisu, sp. zn. ÚOHS-S0285/2019/KS, č. j. ÚOHS-21414/2019.

[53] Viz dokument č. 50 spisu, sp. zn. ÚOHS-S0285/2019/KS, č. j. ÚOHS-24112/2019.

[54] Viz dokument č. 53 spisu, sp. zn. ÚOHS-S0285/2019/KS, č. j. ÚOHS-24448/2019.

[55] Viz dokument č. 55 spisu, sp. zn. ÚOHS-S0285/2019/KS, č. j. ÚOHS-24878/2019.

[56] Viz dokument č. 57 spisu, sp. zn. ÚOHS-S0285/2019/KS, č. j. ÚOHS-25112/2019.

[57] Viz dokument č. 59 spisu, sp. zn. ÚOHS-S0285/2019/KS, č. j. ÚOHS-26219/2019.

[58] Zejména ve vztahu k současné otázce naplnění materiální stránky vytýkaného přestupku.

[59] Rovněž jsem se zabýval skutečností, zda nebyly naplněny podmínky pro obnovu řízení ve smyslu § 100 správního řádu. V tomto ohledu musím konstatovat, že vzhledem k nabytí právní moci rozhodnutí o spojení ke dni 24. 9. 2019 již před vydáním napadeného rozhodnutí uplynula zákonem stanovená lhůta pro podání tohoto mimořádného opravného prostředku (viz § 100 odst. 2 správního řádu), respektive k přistoupení k němu ex offo. Zkoumání potenciálního naplnění jednotlivých předpokladů dle § 100 odst. 1 správního řádu je tak vzhledem k uplynutí dané lhůty nadbytečné.

[60] Dále viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2018, č. j. 2 As 112/2017-43.

[61] K tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2016, č. j. 7 As 30/2016-81, bod 80.

[62] Viz body 41 a 42 rozkladu.

[63] Viz např. https://www.who.int/europe/emergencies/situations/covid-19.

[64] Viz např. https://www.mvcr.cz/clanek/zpravodajstvi-nouzovy-stav.aspx.

[65] Viz body 43 až 45 rozkladu.

[66] Viz bod 44 rozkladu.

[67] Viz bod 45 rozkladu.

[68] Viz bod 46 rozkladu.

[69] Viz bod 47 rozkladu.

[70] Viz bod 48 rozkladu.

[71] V tomto směru je třeba podotknout, že to byl účastník řízení, kdo jako první informoval Úřad dne 5. 1. 2021, že nesplnil dané závazky, přičemž šetření ze strany Úřadu započalo až poté.

[72] Viz bod 50 rozkladu.

[73] Viz příloha č. 13 dokumentu č. 3 spisu, sp. zn. ÚOHS-P0018/2021/KS, č. j. ÚOHS-03516/2021/800/JNě.

[74] Viz příloha č. 20 dokumentu č. 5 spisu, sp. zn. ÚOHS-P0018/2021/KS, č. j. ÚOHS-03515/2021/800/JNě nebo příloha č. 19 dokumentu č. 5 spisu, sp. zn. ÚOHS-P0018/2021/KS, č. j. ÚOHS-03515/2021/800/JNě.

[75] Viz příloha č. 16 dokumentu č. 5 spisu, sp. zn. ÚOHS-P0018/2021/KS, č. j. ÚOHS-03515/2021/800/JNě.

[76] Viz příloha č. 5 dokumentu č. 34 spisu, sp. zn. ÚOHS-P0018/2021/KS, č. j. ÚOHS-27206/2021/800/LŠo.

[77] Viz příloha č. 1 dokumentu č. 39 spisu, sp. zn. ÚOHS-P0018/2021/KS, č. j. ÚOHS-31541/2021/800/LŠo.

[78] Viz příloha č. 1 dokumentu č. 39 spisu, sp. zn. ÚOHS-P0018/2021/KS, č. j. ÚOHS-31541/2021/800/LŠo.

[79] Viz bod 55 rozkladu.

[80] Viz body 52 až 54 rozkladu.

[81] Viz bod 55 rozkladu.

[82] Viz příloha č. 5 dokumentu č. 34 spisu, sp. zn. ÚOHS-P0018/2021/KS, č. j. ÚOHS-27206/2021/800/LŠo.

[83] Pro účely posouzení této věci nepovažuji za nutné se více pouštět do polemiky s účastníkem řízení o načasování jednotlivých kroků, jak k tomu inklinuje první stupeň; nejde o jednotlivosti, ale zda v souhrnu lze hovořit o vyvinutí maximálního úsilí, což jsem, jak je v tomto rozhodnutí odůvodněno, neshledal.

[84] Viz body 49 a 50 rozkladu.

[85] Viz příloha č. 1 dokumentu č. 39 spisu, sp. zn. ÚOHS-P0018/2021/KS, č. j. ÚOHS-31541/2021/800/LŠo.

[86] Z tohoto důvodů je tak již nerozhodné, jaké ono předchozí úsilí bylo, jak aktivní či méně byl, neboť lhůtu pro splnění závazků účastník řízení nechal marně uplynout, aniž se pokusil jejímu marnému uplynutí všemi dostupnými prostředky zabránit, když patrně nejvhodnějším byla právě další žádost k Úřadu o prodloužení lhůty. Tím je nepochybné, že nelze v dané věci hovořit o vyvinutí veškerého možného úsilí ze strany účastníka řízení, aby přestupku zabránil. Možnost liberace tak zde nepřichází v úvahu.

[87] Viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2022, č. j. 2 As 200/2020-123.

[88] Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2013, č. j. 1 Afs 23/2013-46.

[89] Analogicky lze využít i závěry přijaté v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 10. 2014, ve věci DELTA PEKÁRNY a.s. proti České republice, stížnost č. 97/11, v rámci kterého se uvádí, že: „Pro účely první věty prvního odstavce článku 1 Protokolu č. 1 musí tedy Soud zkoumat, zda byla zachována spravedlivá rovnováha mezi požadavky veřejného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv […]. Záruku vyplývající z tohoto ustanovení proto povinnost uhradit uloženou pokutu narušit může, znamená-li pro dotčeného jednotlivce nebo subjekt nepřiměřené břemeno či zásadním způsobem ovlivní jeho finanční situaci […]. Soud podotýká, že stěžovatelské společnosti byla uložena pokuta v maximální možné výši, tj. 300 000 Kč. Nezpochybňuje však, že její obrat byl mnohonásobně vyšší, a ani netvrdí, že se jednalo o „extrémní“ břemeno. Není rovněž sporu o tom, že úhrada pokuty neměla na její činnost vliv. Soud se za těchto okolností s ohledem na prostor pro uvážení států v této oblasti domnívá, že byl splněn požadavek přiměřenosti zásahu.“