číslo jednací: R219/2014-39794/2015/322/EDy

Instance II.
Věc Víceúčelová hala v areálu u rybníka Kocián v Loučné nad Desnou
Účastníci
  1. obec Loučná nad Desnou
Typ správního řízení Veřejná zakázka
Výrok rozhodnutí zrušeno, řízení zastaveno
Rok 2014
Datum nabytí právní moci 19. 11. 2015
Související rozhodnutí S759/2013/VZ-12104/2014/522/JCh
R219/2014-39794/2015/322/EDy
Dokumenty file icon 2014_R219.pdf 435 KB

Č. j.:ÚOHS-R219/2014-39794/2015/322/EDy

 

19. listopadu 2015

 

 

V řízení o rozkladu ze dne 24. 6. 2014 doručeném téhož dne Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže zadavatelem –

 

  • obcí Loučná nad Desnou, IČO 00302953, se sídlem Loučná nad Desnou 57, 788 11 Loučná nad Desnou, zastoupeným na základě plné moci ze dne 19. 12. 2013 JUDr. Pavlem Čapčuchem, IČO 66213177, advokátem se sídlem Orlí 492/18, 602 00 Brno,

 

proti výroku I. a II. rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S759/2013/VZ-12104/ 2014/522/JCh ze dne 6. 6. 2014 ve věci možného spáchání správních deliktů zadavatelem podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, v souvislosti s možným nedodržením závazného postupu zadavatele,

 

  • když uzavřel dne 20. 9. 2006 smlouvu označenou jako „Dodatek č. 2 smlouvy o dílo č. 2012/06 ze dne 8. 6. 2006“, k původní smlouvě o dílo č. 212/06 ze dne 8. 6. 2006 na realizaci veřejné zakázky „Víceúčelová hala v areálu u rybníka Kocián v Loučné nad Desnou“ zadávané v užším řízení, jehož oznámení bylo v Informačním systému o veřejných zakázkách uveřejněno dne 15. 2. 2006 pod ev. č. 50017927,

 

  • když uzavřel dne 27. 9. 2007 smlouvu označenou jako „Dodatek č. 3 smlouvy o dílo č. 2012/06 ze dne 8. 6. 2006“, k původní smlouvě o dílo č. 212/06 ze dne 8. 6. 2006 na realizaci veřejné zakázky „Víceúčelová hala v areálu u rybníka Kocián v Loučné nad Desnou“ zadávané v užším řízení, jehož oznámení bylo v Informačním systému o veřejných zakázkách uveřejněno dne 15. 2. 2006 pod ev. č. 50017927,

 

  • když uzavřel dne 18. 2. 2008 smlouvu označenou jako „Dodatek č. 4 smlouvy o dílo č. 2012/06 ze dne 8. 6. 2006“, k původní smlouvě o dílo č. 212/06 ze dne 8. 6. 2006 na realizaci veřejné zakázky „Víceúčelová hala v areálu u rybníka Kocián v Loučné nad Desnou“ zadávané v užším řízení, jehož oznámení bylo v Informačním systému o veřejných zakázkách uveřejněno dne 15. 2. 2006 pod ev. č. 50017927,

 

jsem podle § 152 odst. 5 písm. a) ve spojení s § 90 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, a § 121 odst. 3 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, a na základě návrhu rozkladové komise, jmenované podle § 152 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl takto:

 

 

Výrok I. a II. rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S759/2013/VZ-12104/ 2014/522/JCh ze dne 6. 6. 2014

 

 

r u š í m

 

 

a správní řízení ve věci možného spáchání deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, zadavatelem při uzavření smlouvy označené jako „Dodatek č. 2 smlouvy o dílo č. 2012/06 ze dne 8. 6. 2006“ ze dne 20. 9. 2006

 

 

z a s t a v u j i .

 

 

ODŮVODNĚNÍ

I.               Zadávací řízení a správní řízení vedené Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže

1.             Dne 19. 4. 2013 obdržel Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“), který je podle § 112 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“)[1], příslušný k   výkonu   dohledu   nad   zadáváním   veřejných   zakázek, podnět k přezkoumání úkonů zadavatele – obce Loučná nad Desnou, IČO 00302953, se sídlem Loučná nad Desnou 57, 788 11 Loučná nad Desnou (dále jen „zadavatel“) při zadávání veřejné zakázky s názvem „Víceúčelová hala v areálu u rybníka Kocián v Loučné nad Desnou“ zadávané v užším řízení, jehož oznámení bylo v Informačním systému o veřejných zakázkách uveřejněno dne 15. 2. 2006 pod ev. č. 50017927 (dále jen „veřejná zakázka“).

2.             Jako nejvhodnější nabídka byla vybrána nabídka uchazeče INVEST CZ a.s., IČO 25825569, se  sídlem Opavská 1409/15, 78501 Šternberk (dále jen „vybraný uchazeč“), se kterým zadavatel uzavřel dne 8. 6. 2006 smlouvu o dílo č. 212/06 na předmět plnění veřejné zakázky (dále jen „Smlouva“) ve výši 6 679 845 Kč bez DPH.

3.             Z dokumentace o veřejné zakázce dále vyplynulo, že zadavatel k původní smlouvě uzavřel dne 20. 9. 2006 dodatek č. 1, kterým se změnil termín plnění díla, dne 20. 9. 2006 dodatek č. 2 označený jako „Dodatek č. 2 smlouvy o dílo č. 2012/06 ze dne 8. 6. 2006“, kterým se změnila původní cena díla na částku 8 199 609 Kč bez DPH (dále jen „dodatek č. 2“). Dne 27. 9. 2007 uzavřel zadavatel dodatek č. 3 označený jako „Dodatek č. 3 smlouvy o dílo č. 2012/06 ze dne 8. 6. 2006“ ke Smlouvě, jehož předmětem bylo provedení dalších stavebních prací a navýšení původní ceny díla o 1 735 294 Kč bez DPH (dále jen „dodatek č. 3“). Dne 18. 2. 2008 uzavřel zadavatel dodatek č. 4 označený jako „Dodatek č. 4 smlouvy o  dílo č. 2012/06 ze dne 8. 6. 2006“ ke Smlouvě (dále jen „dodatek č. 4“), přičemž předmětem tohoto dodatku jsou mj. vícepráce, které navýšily původní cenu díla o 44 059 Kč bez DPH.

4.             Dne 12. 12. 2013 Úřad zahájil správní řízení z moci úřední pro podezření z možného nedodržení postupu stanoveného v § 21 zákona, když veřejnou zakázku na dodatečné stavební práce zadal v jednacím řízení bez uveřejnění, aniž byly splněny podmínky stanovené § 23 odst. 7 písm. a) zákona a uzavřel uvedené dodatky.

II.             Napadené rozhodnutí

5.             Dne 6. 6. 2014 vydal Úřad rozhodnutí č. j. ÚOHS-S759/2013/VZ-12104/2014/522/JCh (dále jen „napadené rozhodnutí“), které bylo zadavateli doručeno dne 9. 6. 2014. Ve výroku I. napadeného rozhodnutí Úřad konstatoval, že se zadavatel dopustil správního deliktu dle § 120 odst. 1 písm. a) zákona tím, že nedodržel postup stanovený v § 21 zákona, když veřejnou zakázku na stavební práce, které jsou předmětem dodatku č. 2, nezadal v některém z možných druhů zadávacího řízení uvedených v § 21 odst. 1 zákona, přičemž tento postup zadavatele mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky a dne 20. 9. 2006 došlo k uzavření smlouvy – dodatku č. 2.

6.             Podle Úřadu zadavatel dodatkem č. 2 ke Smlouvě uzavřel zcela novou smlouvu, neboť jím změnil předmět i cenu díla, jednalo se tak již o zcela novou veřejnou zakázku, kterou bylo třeba zadat v souladu s § 21 zákona v některém ze zadávacích řízení.

7.             Za spáchání správního deliktu uvedeného ve výroku I. napadeného rozhodnutí Úřad uložil výrokem II. zadavateli pokutu ve výši 100 000 Kč.

8.             Výrokem III. zastavil řízení ve věci možného spáchání deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona zadavatelem při uzavření dodatku č. 3 a dodatku č. 4, neboť v řízení nebyly zjištěny důvody pro uložení nápravného opatření nebo sankce.

III.           Rozklad zadavatele

Proti napadenému rozhodnutí podal zadavatel dne 24. 6. 2014 rozklad. V rámci včas podaného rozkladu uplatnil dále uvedené námitky.

Námitky rozkladu

9.             Zadavatel je přesvědčen, že Úřad dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci. Přičemž zdůrazňuje s odkazem na své vyjádření ze dne 17. 4. 2014, že dodatkem č. 2 zadal provedení dodatečných prací, které nebyly obsaženy v původních zadávacích podmínkách veřejné zakázky, jejichž potřeba vznikla v důsledku objektivně nepředvídatelných okolností, a byly nezbytné pro provedení původních stavebních prací (dále jen „vícepráce“) a provedení obdobných stavebních prací jako ve veřejné zakázce a odpovídajících veřejné zakázce (dále jen „nové práce“). I když cena díla byla dodatkem č. 2 navýšena více než o 20%, bylo třeba toto navýšení rozdělit mezi vícepráce a nové práce. Dle zadavatele byly splněny podmínky pro zadání víceprací v jednacím řízení bez uveřejnění. Zadavatel sice uznává formální pochybení, když nesplnil zákonný požadavek na označení údaje o možnosti zadat veřejnou zakázku na nové stavební práce v jednacím řízení bez uveřejnění, ovšem poukazuje na to, že takový úmysl vyplývá z údaje maximální ceny veřejné zakázky ve výši 9 950 000 Kč bez DPH obsaženého v oznámení o veřejné zakázce. Za situace, kdy byla Smlouva uzavřena na stavební práce pouze ve výši 6 679 845 Kč bez DPH, byl dle zadavatele zjevný jeho úmysl předmět díla dle Smlouvy rozšířit. Při uzavírání dodatků č. 2 až 4 dbal zadavatel přitom na to, aby celkové cena díla nepřekročila maximální cenu uvedenou v oznámení o veřejné zakázce.

10.         Dle zadavatele nelze uzavřením dodatku č. 2 dovodit postup rozporný s § 13 odst. 3 zákona, neboť nedošlo ke snížení předpokládané hodnoty veřejné zakázky pod finanční limit stanovený pro typ zadávacího řízení u veřejné zakázky.

11.         Zadavatel stejně jako v podání ze dne 17. 4. 2014 brojí proti Úřadem provedené nesprávné interpretaci obsahu dodatku č. 2, kterým došlo k rozšíření předmětu díla, které bylo obsahem veřejné zakázky tak, že za jeho důsledek považuje vyjmutí vázanosti Smlouvy zadávací dokumentací veřejné zakázky. Vázanost Smlouvy zadávací dokumentací veřejné zakázky dle jeho názoru nelze v podobě dodatku č. 2 vyloučit. Dílo, které bylo předmětem Smlouvy ve znění jejího dodatku č. 2 se v rozsahu stavebních prací, které jsou obsahem veřejné zakázky, řídí původní zadávací dokumentací a v rozsahu víceprací a nových prací nikoliv, neboť ty jsou novou zakázkou zadanou v jednacím řízení bez uveřejnění. Zadavatel je proto přesvědčen, že postupoval správně, pokud byla dodatkem č. 2 změněna specifikace předmětu díla tak, že byl odstraněn výslovný odkaz na veřejnou zakázku a zadávací dokumentaci.

12.         Zadavatel rovněž nesouhlasí s názorem Úřadu, že by dodatkem č. 2 došlo k uzavření nové smlouvy, neboť ten neobsahuje veškeré smluvní náležitosti. Za logickou považuje i změnu položkového rozpočtu, neboť došlo k rozšíření předmětu Smlouvy o další stavební práce.

13.         Zadavatel má rovněž za to, že změna Smlouvy dodatkem č. 2 neumožnila účast jiných dodavatelů, neovlivnila výběr nejvhodnější nabídky veřejné zakázky a nezměnila ekonomickou rovnováhu Smlouvy.

14.         Zadavatel dále upozorňuje, že v době zahájení zadávacího řízení ve věci veřejné zakázky byl účinný zákon č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 40/2004 Sb.“), proto podmínky, za kterých měl zadavatel právo zadat veřejnou zakázku na stavební práce dle dodatku č. 2, se řídily § 27 odst. 3 písm. a), b) zákona č. 40/2004 Sb. a nikoliv § 23 odst. 7 písm. a), b) zákona. Na základě zákona č. 40/2004 Sb. pak muselo být posuzováno i deliktní jednání zadavatele, přičemž pro zahájení řízení o uložení pokuty za protiprávní jednání byla tímto zákonem stanovena objektivní lhůta 5 let ode dne spáchání deliktu. Správní řízení ve věci zadavatele proto bylo možné zahájit nejpozději do 20. 9. 2011.

15.         Pro případ, že by předseda potvrdil závěry Úřadu, zadavatel namítá, že pokuta uložená výrokem II., je uložena v nepřiměřené výši.

Závěr rozkladu

16.         V závěru rozkladu zadavatel navrhuje, aby předseda Úřadu dle § 152 odst. 5 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) napadené rozhodnutí ve výroku I. a II. zrušil a správní řízení zastavil.

IV.          Řízení o rozkladu

17.         Úřad po doručení rozkladu neshledal podmínky pro postup podle § 87 správního řádu a podle § 88 odst. 1 správního řádu předal spis se svým stanoviskem předsedovi Úřadu k rozhodnutí o rozkladu.

Stanovisko předsedy Úřadu

18.         Po projednání rozkladu a veškerého spisového materiálu rozkladovou komisí jmenovanou podle § 152 odst. 3 správního řádu a po posouzení případu ve všech jeho vzájemných souvislostech jsem podle § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumal soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy a dále správnost napadeného rozhodnutí v rozsahu námitek uvedených v rozkladu a s přihlédnutím k návrhu rozkladové komise jsem dospěl k následujícímu závěru.

19.         Jelikož jsem v průběhu tohoto řízení o rozkladu zjistil, že podle pozdější právní úpravy došlo k zániku odpovědnosti za  správní delikt dle výroku I. napadeného rozhodnutí, přičemž tato právní úprava je pro zadavatele výhodnější, dospěl jsem k závěru, že nastala skutečnost odůvodňující zrušení výroku I. a II. napadeného rozhodnutí a zastavení řízení. V odůvodnění tohoto rozhodnutí jsou dále uvedeny důvody, pro které jsem výroky I. a II. napadeného rozhodnutí zrušil a správní řízení zastavil.

V.            K rozsahu přezkumu v řízení o rozkladu

20.         Rozklad zadavatele směřoval pouze do výroků I. a II. napadeného rozhodnutí. Co se týče výroku III. napadeného rozhodnutí, pak tento výrok nebyl rozkladem zadavatele napaden. Dle § 82 odst. 3 správního řádu, podle kterého v případě, že odvolání směřuje jen proti některému výroku rozhodnutí nebo proti vedlejšímu ustanovení výroku, které netvoří nedílný celek s ostatními, pokud tím nemůže být způsobena újma některému z účastníků, nabývá zbytek výrokové části právní moci, umožňuje-li to povaha věci. Uvedené ustanovení se dle § 152 odst. 4 správního řádu použije i na řízení o rozkladu, nevylučuje-li to povaha věci. Výrokem I. Úřad rozhodl, že se zadavatel v souvislosti s uzavíráním dodatku č. 2 dopustil správního deliktu. Za delikt specifikovaný výrokem I. Úřad uložil zadavateli výrokem II. pokutu. Výrokem III. v části zastavil řízení, neboť se neprokázalo, že by v případě uzavírání dodatků č. 3 a č. 4 existovaly důvody pro uložení nápravného opatření ani sankce. Z uvedeného je zřejmé, že výroky I. a II. na sebe postupně navazují a rovněž to, že výrok III. může existovat nezávisle na výroku I. a II. a netvoří tak s nimi nedílný celek. Naplněna je i další podmínka § 82 odst. 3 neboť tím, že nenapadený výrok rozhodnutí nabyde samostatně právní moci, nemůže vzniknout újma některému z účastníků správního řízení, když účastníkem řízení je pouze zadavatel a ten svým rozkladem výslovně napadl pouze výroky I. a II. napadeného rozhodnutí. Na základě uvedeného konstatuji, že napadené rozhodnutí, které bylo zadavateli doručeno dne 9. 6. 2014, ve  výroku III. nebylo v zákonné lhůtě napadeno rozkladem. Za splnění podmínek stanovených v § 82 odst. 3 správního řádu tedy výrok III. nabyl dne 25. 6. 2014 samostatně právní moci a přezkum napadeného rozhodnutí v rámci řízení o rozkladu je tedy v této části vyloučen.

VI.          K důvodům zrušení výroků I. a II. napadeného rozhodnutí a zastavení správního řízení

21.         Podle čl. 10 Ústavy, vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.

22.         Na mezinárodní úrovni lze poukázat na čl. 15 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech publikovaného ve Sbírce zákonů jako vyhláška ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb. (dále jen „Mezinárodní pakt o občanských a politických právech“), jímž je Česká republika vázána, kde je uvedeno, že nikdo nesmí být potrestán za čin, který nebyl trestný podle zákona v době, kdy byl spáchán. Pachateli nelze uložit vyšší trest, než dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy byl trestný čin spáchán. Nový zákon má zpětnou působnost pouze tehdy, jestliže je pro pachatele příznivější. Na vnitrostátní úrovni úpravy ochrany základních lidských práv je nutno upozornit na čl. 40 odst. 6 ústavního zákona - usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Listina“), kde je stanoveno, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.

23.         V Listině uvedený pojem „trestnost“ činu se v doktríně českého trestního práva vykládá jako souhrn všech podmínek, které jsou trestněprávně relevantní pro výrok o vině a trestu. Mezi  takové podmínky patří například okolnosti vylučující protiprávnost či podmínky promlčení trestného činu (Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. 2. Vydání. Praha: Leges, 2010, 912 s., s. 61). Byť se ve správním právu obvykle neužívá pojem trestnost, lze dovodit, že ustanovení výše uvedených lidskoprávních pramenů dopadají přímo i na úpravu odpovědnosti za správní delikty.

24.         Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 6 odst. 1 větě první uvádí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech a závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Zároveň z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že pod pojem „trestní obvinění“ nelze zařadit pouze taková jednání, která jsou trestným činem ve smyslu vnitrostátní právní úpravy. Trestním obviněním, které projednává a rozhodne o něm soud v plné jurisdikci, jsou i jednání, která jsou podle vnitrostátní úpravy přestupkem. Plnou jurisdikci je podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva třeba chápat tak, že čl. 6 odst. 1 nerozlišuje skutkové okolnosti a právní otázky; stejně jako právní otázky mají i skutkové okolnosti význam pro výsledek řízení. Právo na soud a na jurisdikční řešení sporu platí jak pro právní, tak i pro skutkové otázky (Rozsudek ve věci Le Compte et al. z roku 1961)“. Výše uvedené nalezneme v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 As 57/2004-42, a podstatný je pro nyní šetřenou věc závěr, že pokud se hovoří o trestním obvinění, lze pod tento pojem podřadit i přestupky. Pokud lze pod pojem trestního obvinění podřadit přestupky, tím spíše pod tento pojem bude možno podřadit i tzv. jiné správní delikty, potažmo správní delikty podle § 120 a násl. zákona.

25.         Ve stejném duchu se vyslovil i Nejvyšší správní soud např. ve svém rozsudku ze dne 13. 6. 2008 č. j. 2 As 9/2008-88, kde konstatoval, že „jakkoliv totiž Listina výslovně hovoří pouze o trestných činech, stejně jako český překlad Mezinárodního paktu, podle ustálené judikatury českých soudů a mezinárodních soudních orgánů, stejně jako podle převažujících doktrinálních názorů, lze aplikovat zásady trestního práva i pro účely správního práva trestního. V současné doktríně sice existují i názory odmítající použití analogie v případě norem správního práva trestního v otázce posuzování viny a trestu, nicméně většina autorů se na přípustnosti takového použití analogie (za předpokladu, že jde o analogii ve prospěch pachatele) shodne. Toto stanovisko potvrzuje i judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 611/01 a II. ÚS 192/05 nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 A 126/2002, 2 A 1018/2002-OL-29 a 2 As 69/2003)“.

26.         Z časového hlediska je nutné v rámci správního trestání považovat za stěžejní pravidlo, že trestnost správního deliktu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje pouze tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější, jak vyplývá z výše uvedených lidskoprávních pramenů práva.

27.         Důvodem uplatňování pravidla použití pozdější právní úpravy v případě, že je pro pachatele (v tomto správním řízení pro zadavatele) správního deliktu výhodnější, je závazek České republiky vyplývající z Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a tomu odpovídající základní právo pachatele dle Listiny, řídit se v případě, že pozdější právní úprava hodnotí správní delikt příznivěji než úprava dřívější, právě touto pozdější právní úpravou a nikoli trvat na předchozím přísnějším posouzení. Úřad je tedy nejprve povinen čin zadavatele subsumovat pod relevantní ustanovení zákona a zjistit, zda nedošlo k jejich změně či zrušení. Pokud došlo ke změně právní úpravy, je třeba porovnat, která úprava je pro zadavatele příznivější. Příznivější pro zadavatele bude vždy ta právní úprava, která  stanoví kratší dobu pro zánik odpovědnosti za správní delikt, přičemž je třeba vzít v úvahu délku lhůty pro zánik odpovědnosti za správní delikt.

28.         Podle § 121 odst. 3 zákona, ve znění účinném v době spáchání předmětného správního deliktu (dále jen „dřívější právní úprava“), odpovědnost zadavatele, který je právnickou osobou, za správní delikt zaniká, jestliže Úřad o něm nezahájil řízení do 5 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 10 let ode dne, kdy byl spáchán.

29.         Dne 6. 3. 2015 vešla v účinnost novela zákona č. 40/2015 Sb., která mimo jiné změnila délky lhůt u odpovědnosti za správní delikt v § 121 odst. 3 zákona.

30.         Podle § 121 odst. 3 zákona, ve znění účinném ke dni vydání tohoto rozhodnutí (dále jen „pozdější právní úprava“), odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže Úřad o něm nezahájil řízení do 3 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 5 let ode dne, kdy byl spáchán.

31.         Zákon v případě dřívější i pozdější úpravy rozlišuje tzv. subjektivní a objektivní lhůtu pro zánik odpovědnosti právnické osoby za správní delikt. Dle ustálené rozhodovací praxe národních soudů jsou prekluzivní lhůty pro uložení správní sankce považovány za lhůty hmotněprávní (viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2012, č. j. 7 Afs 14/2011 - 115). Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2013, č. j. 7 As 95/2011-108 „[n]estanoví-li zákon něco jiného o běhu a počítání hmotněprávní prekluzívní lhůty pro uložení sankce za jiný správní delikt, nelze aplikovat předpis upravující běh lhůt procesních [zde ust. § 40 odst. 1 písm. a) a c) správního řádu]. Z judikatury Ústavního soudu lze sice dovodit možnou aplikovatelnost § 40 odst. 1 správního řádu i na běh lhůt hmotněprávních (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. IV. ÚS 365/97), nicméně v daném případě je podle Nejvyššího správního soudu třeba se v souladu se zásadou in dubio mitius přiklonit k výkladu, který lhůtu neprodlužuje, tj. k výkladu příznivějšímu pro sankcionovaný subjekt. Běh předmětné lhůty je tedy třeba počítat podle přirozeného běhu času (a momento ad momentum), proto se neposouvá okamžik jejího počátku ani se tato lhůta neprodlužuje, připadá-li její poslední den na sobotu, neděli či státní svátek (srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 1998, č. j. 6 A 69/96 - 34, publikován pod č. 939/2002 SJS).

32.         Z uvedeného vyplývá, že u lhůt spojených s ukládáním sankcí se za správní delikty, resp. obecně tam, kde nejde o uplatnění práva jeho subjektem, ale o výkon pravomoci správního orgánu (výkon veřejné moci) se uplatní zásada a momento ad momentum, tedy počítání lhůty podle přirozeného běhu času, neprodlužuje se, připadá-li její poslední den na sobotu, neděli nebo svátek.

33.         Subjektivní lhůta podle obou právních úprav počíná běžet dnem, kdy se Úřad dozvěděl o možném spáchání správního deliktu. Naproti tomu objektivní lhůta podle obou právních úprav počíná běžet dnem, kdy došlo ke spáchání správního deliktu. Z logiky věci vyplývá, že délka subjektivní lhůty je nutně limitována délkou lhůty objektivní a za žádných okolností nemůže být delší. Dřívější uplynutí byť jen jediné z těchto lhůt zákon spojuje se zánikem odpovědnosti za správní delikt.

34.         Jelikož podle pozdější (současné) právní úpravy je subjektivní lhůta pro zánik deliktní odpovědnosti zkrácena z 5 let na 3 roky a objektivní lhůta z 10 let na 5 let, konstatuji, že  za  úpravu pro zadavatele příznivější je nutno považovat úpravu pozdější, jež vešla v účinnost během tohoto nyní vedeného řízení o rozkladu. Při její aplikaci totiž nemůže být ani Úřadem rozhodnuto o spáchání správního deliktu, ani uložena pokuta. Je tedy nepochybně pro eventuálního pachatele příznivější.

35.         Úřad v rámci napadeného rozhodnutí podle dřívější právní úpravy konstatoval, že zadavatel se dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona tím, že nedodržel postup stanovený v § 21 zákona, když veřejnou zakázku na stavební práce, které jsou předmětem dodatku č. 2, nezadal v některém z možných druhů zadávacího řízení uvedených v § 21 odst. 1 zákona, přičemž tento postup zadavatele mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky a dne 20. 9. 2006 došlo k uzavření smlouvy – dodatku č. 2.

36.         Z pohledu přezkumné činnosti Úřadu je okamžikem spáchání správního deliktu okamžik uzavření smlouvy, přičemž tento den je určující pro počátek běhu objektivní lhůty, po jejímž uplynutí zanikne odpovědnost za správní delikt, jestliže Úřad o něm nezahájil v této lhůtě řízení. Je tedy třeba posoudit, zda podle pozdější právní úpravy neuběhla subjektivní či objektivní lhůta, po jejímž uplynutí zaniká odpovědnost zadavatele za správní delikt. Pro toto zjištění je stěžejní stanovení začátku a konce běhu těchto lhůt.

37.         Dle obecného pravidla počítání času určeného podle týdnů, měsíců nebo let končí lhůta uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující její počátek.

38.         V případě dodatku č. 2 je za den určující počátek běhu objektivní lhůty považován den 20. 9. 2006, tedy den uzavření dodatku, přičemž tento den lze označit za nejpozději možný den spáchání předmětného správního deliktu.

39.         Podle pozdější právní úpravy tedy objektivní lhůta, v souladu se zásadou a momento ad momentum, skončila uplynutím dne 20. 9. 2011. Ze správního spisu přitom vyplývá, že Úřad se o možném spáchání správního deliktu zadavatelem mohl dozvědět nejdříve dne 19. 4. 2013, kdy mu byl doručen podnět k zahájení správního řízení z moci úřední, fakticky však až později dnem doručení dokumentace o veřejných zakázkách, resp. seznámením se s podstatnou částí dokumentace vztahující se k přezkoumávanému deliktnímu jednání, tj. více než 6 a půl roku od nejpozdějšího možného spáchání správního deliktu. Následné správní řízení z moci úřední však Úřad zahájil až dne 12. 12. 2013, tj. více než 7 let po nejpozdějším možném okamžiku spáchání správního deliktu.

40.         Z výše uvedeného vyplývá, že podle dřívější právní úpravy Úřad zahájil správní řízení správně ve lhůtě pro zánik odpovědnosti za správní delikt. Podle pozdější právní úpravy, která vešla v účinnost formou novely zákona č. 40/2015 Sb. během řízení o rozkladu, však již odpovědnost zadavatele za správní delikt zanikla, neboť Úřad podle ní nezahájil správní řízení o přezkoumání úkonů zadavatele do 5 let ode dne, kdy byl spáchán. Jako jedna z podmínek zániku odpovědnosti podle výše uvedeného ustanovení je tedy uplynutí subjektivní či objektivní lhůty. S ohledem na výše uvedené prokazatelně uplynula objektivní pětiletá lhůta, neboť za jejího běhu nebylo zahájeno správní řízení, ani Úřadu nebylo známo, že by se zadavatel dopustil předmětného správního deliktu. Subjektivní lhůta by v tomto případě začala běžet až po uplynutí lhůty objektivní, což s ohledem na povahu věci nelze, a proto je subjektivní lhůta pro posouzení nyní šetřené věci irelevantní.

41.         Podle pozdější právní úpravy mohl Úřad zahájit správní řízení o přezkoumání úkonů zadavatele nejpozději do dne 20. 9. 2011, přičemž po uplynutí této lhůty již zanikla odpovědnost zadavatele za předmětný správní delikt. V duchu zásad nullum crimen sine lege a nulla poena sine lege tak nelze konstatovat vinu a uložit trest za správní delikt, který již uplynutím lhůty pozbyl podle zákona trestnosti, neboť takové rozhodnutí by bylo nezákonné a v rozporu se základními zásadami legality a právního státu. Nezbývá tedy než konstatovat, že jelikož uplynula lhůta uvedená v § 121 odst. 3 zákona, tak zanikla odpovědnost zadavatele za správní delikt v důsledku právní úpravy pro zadavatele příznivější a napadené rozhodnutí je třeba ve výrocích I. a II. zrušit a správní řízení bez dalšího v daném rozsahu zastavit podle § 90 odst. 4 správního řádu.

42.         Z povahy věci nemůže být předmětem tohoto rozhodnutí přezkum toho, zda se zadavatel dopustil či nedopustil předmětného správního deliktu, jelikož odpovědnost za správní delikt zanikla. Jednání zadavatele tedy nelze posuzovat z hlediska jeho trestnosti, protože spáchání deliktu, i kdyby se ho zadavatel dopustil, již Úřad nemůže konstatovat, ani za něj uložit pokutu, právě kvůli zániku odpovědnosti z důvodu uplynutí lhůty.

43.         Důsledkem zániku odpovědnosti za správní delikt je skutečnost, že Úřad již nemůže zahájit správní řízení a rozhodnout o tom, zda se zadavatel dopustil správního deliktu, tudíž je vyloučeno i uložení případné pokuty. Za takové situace je jednoznačné, že pozdější právní úprava je příznivější pro zadavatele, zároveň Úřad je k zániku odpovědnosti za správní delikt povinen přihlížet z moci úřední, proto je v nyní šetřené věci jeho povinností aplikovat právní úpravu pozdější z důvodu zachování zásady, že pozdějšího právního předpisu se použije, jestliže je to pro pachatele (zadavatele) příznivější.

44.          Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011, č. j. 1 As 24/2011-79 vyplývá, že „na rozdíl od občanského soudního řádu (§ 154 odst. 1) a soudního řádu správního (§ 75 odst. 1) neobsahuje správní řád konkrétní ustanovení, jež by zakotvovala zásadu, že pro rozhodování správního orgánu je rozhodující skutkový a právní stav v době vydání rozhodnutí […] Rozhodování správního orgánu podle skutkového stavu v době vydání rozhodnutí tedy vyplývá přímo z povahy správního řízení, které směřuje k vydání konstitutivního správního rozhodnutí. Teprve právní mocí takového rozhodnutí vzniká, mění se či zaniká právo a povinnost. Tento postup je brán jako samozřejmý a zavedený v historii správního řízení”. Změna právní úpravy je relevantní v době rozhodování Úřadu v prvním stupni i ve správním řízení o rozkladu, protože správní řízení tvoří jeden celek a správní orgán je povinen rozhodovat podle právního předpisu účinného v době svého rozhodování. Úřad je zároveň povinen až do vydání pravomocného rozhodnutí ve věci z moci úřední zkoumat, zda nenastaly okolnosti vylučující protiprávnost, mezi které mimo jiné patří i zánik odpovědnosti za správní delikt.

45.         Pro komplexní posouzení daného případu je třeba přihlédnout i k rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011 č. j. 5 As 92/2011-89, kde je uvedeno, že „ze znění § 182 odst. 3 stavebního zákona (přičemž v § 182 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) je doslovně uvedeno, že odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže stavební úřad o něm nezahájil řízení do 1 roku ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 3 let ode dne, kdy byl spáchán) je zřejmé, že prekluzívní lhůta upravená v tomto ustanovení je lhůtou pro zahájení řízení a nikoliv, jak chybně dovozuje stěžovatel, pro nabytí právní moci rozhodnutí o správním deliktu“. Přestože se výše uvedené týká zániku odpovědnosti za správní delikt podle stavebního zákona, lze závěry učiněné Nejvyšším správním soudem aplikovat i na nyní šetřenou věc, neboť právní úprava zániku odpovědnosti za správní delikt podle stavebního zákona je téměř identická s právní úpravou téhož v zákoně. Zásadní však v dané souvislosti je, že lhůta pro zánik odpovědnosti za správní delikt se váže k zahájení správního řízení ze strany správního orgánu a nikoliv k nabytí právní moci rozhodnutí.

 

46.         Dle § 90 odst. 4 správního řádu jestliže odvolací správní orgán zjistí, že nastala skutečnost, která odůvodňuje zastavení řízení, bez dalšího zruší napadené rozhodnutí a řízení zastaví, ledaže jiné rozhodnutí o odvolání může mít význam pro náhradu škody nebo pro právní nástupce účastníků.

VII.        Závěr

47.         Vzhledem k výše uvedenému, když jsem shledal důvody, pro které bylo nutno výroky I. a II. napadeného rozhodnutí zrušit, rozhodl jsem tak, jak je ve výroku tohoto rozhodnutí uvedeno.

 

 

POUČENÍ

Proti tomuto rozhodnutí se podle § 91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 152 odst. 4 téhož zákona, nelze dále odvolat.

 

 

 

otisk úředního razítka

 

 

 

 

 

 

 

 

Ing. Petr Rafaj

předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

 

 

 

Obdrží:

JUDr. Pavel Čapčuch, advokát, Orlí 492/18, 602 00 Brno

 

Vypraveno dne:

viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy



[1] Pozn.: Pokud je v rozhodnutí uveden odkaz na zákon, jedná se vždy o znění účinné ke dni zahájení šetřeného zadávacího řízení ve smyslu § 26 zákona v návaznosti na § 158 odst. 1 a 2 zákona, není-li uvedeno jinak.

vyhledávání ve sbírkách rozhodnutí

ilustrace
ilustrace
ilustrace
ilustrace
ilustrace
ilustrace
ilustrace
ilustrace
cs | en
+420 542 167 111 · posta@uohs.gov.cz
cs | en