číslo jednací: R306/2015/VZ-37556/2016/321/EDo

• Instance: II.
• Věc: Realizace aktivity KA05 - Realizace programu vzdělávání / Aktivita KA03 Analýza a sestavení konceptu inovace systému řízení státní báňské správy / Aktivita KA01 - Řízení a administrace projektu Zefektivnění činnosti Státní báňské správy
• Účastníci:
  1. Česká republika – Český báňský úřad
• Typ správního řízení: Veřejná zakázka
• Výrok: rozklad zamítnut a napadené rozhodnutí potvrzeno
• Rok: 2015
• Datum nabytí právní moci: 12. 9. 2016
• Související rozhodnutí: S0414,0415,0416/2015/VZ-26389/2015/531/ESt; R306/2015/VZ-37556/2016/321/EDo

Č. j.: ÚOHS-R306/2015/VZ-37556/2016/321/EDo

12. září 2016

Ve správním řízení o rozkladu ze dne 17. 9. 2015 (doručeném dne 18. 9. 2015 Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže) podaném zadavatelem -

• Česká republika – Český báňský úřad, IČO 00025844, se sídlem Kozí 748/4, 110 00 Praha 1,

proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S0414,0415,0416/2015/VZ-26389/2015/531/ESt ze dne 4. 9. 2015, ve věci možného spáchání správních deliktů podle § 120 odst. 1 písm. a) a § 120 odst. 1 písm. b) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, výše specifikovaným zadavatelem ve věci veřejné zakázky „Realizace aktivity KA05 - Realizace programu vzdělávání“ zadávané ve zjednodušeném podlimitním řízení na základě písemné výzvy k podání nabídek ze dne 3. 2. 2011, veřejné zakázky „Aktivita KA03 Analýza a sestavení konceptu inovace systému řízení státní báňské správy“ zadávané ve zjednodušeném podlimitním řízení na základě písemné výzvy k podání nabídek ze dne 12. 7. 2010, jejíž oznámení o zadání bylo v informačním systému o veřejných zakázkách uveřejněno dne 25. 2. 2011 pod ev. č. 60056655, a veřejné zakázky „Aktivita KA01 - Řízení a administrace projektu Zefektivnění činnosti Státní báňské správy“ zadávané ve zjednodušeném podlimitním řízení na základě písemné výzvy k podání nabídek ze dne 12. 7. 2010, jejíž oznámení o zadání bylo v informačním systému o veřejných zakázkách uveřejněno dne 25. 2. 2011 pod ev. č. 60056656,

jsem podle ustanovení § 152 odst. 5 písm. b) a § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů na základě návrhu rozkladové komise, jmenované podle ustanovení § 152 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl takto:

Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S0414,0415,0416/2015/VZ-26389/2015/531/ESt ze dne 4. 9. 2015

p o t v r z u j i

a podaný rozklad

z a m í t á m.

Odůvodnění

I.               Zadávací řízení a správní řízení před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže

1. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“) jako orgán příslušný podle ustanovení § 112 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“)[1] k výkonu dohledu nad zadáváním veřejných zakázek, zahájil na základě podnětů dne 15. 7. 2015 správní řízení z moci úřední ve věci možného spáchání správních deliktů podle § 120 odst. 1 písm. a) a § 120 odst. 1 písm. b) zákona zadavatelem - Česká republika – Český báňský úřad, IČO 00025844, se sídlem Kozí 748/4, 110 00 Praha 1 (dále jen „zadavatel“) v případě veřejné zakázky „Realizace aktivity KA05 - Realizace programu vzdělávání“ zadávané ve zjednodušeném podlimitním řízení na základě písemné výzvy k podání nabídek ze dne 3. 2. 2011 (dále jen „veřejná zakázka 1“), veřejné zakázky „Aktivita KA03 Analýza a sestavení konceptu inovace systému řízení státní báňské správy“ zadávané ve zjednodušeném podlimitním řízení na základě písemné výzvy k podání nabídek ze dne 12. 7. 2010, jejíž oznámení o zadání bylo v informačním systému o veřejných zakázkách uveřejněno dne 25. 2. 2011 pod ev. č. 60056655 (dále jen „veřejná zakázka 2“), a veřejné zakázky „Aktivita KA01 - Řízení a administrace projektu Zefektivnění činnosti Státní báňské správy“ zadávané ve zjednodušeném podlimitním řízení na základě písemné výzvy k podání nabídek ze dne 12. 7. 2010, jejíž oznámení o zadání bylo v informačním systému o veřejných zakázkách uveřejněno dne 25. 2. 2011 pod ev. č. 60056656 (dále jen „veřejná zakázka 3“).

2. Úřad si na základě skutečností uvedených v podnětech vyžádal od zadavatele veškerou dokumentaci související s předmětnými veřejnými zakázkami a jeho vyjádření k obsahu podnětů. Na základě posouzení obsahu podnětů a dokumentace zaslané zadavatelem získal Úřad pochybnosti o tom, zda zadavatel postupoval v souladu se zákonem, proto zahájil správní řízení z moci úřední, kde za účastníka označil zadavatele.

II.             Napadené rozhodnutí

3. Po přezkoumání všech rozhodných skutečností vydal Úřad dne 4. 9. 2015 rozhodnutí č. j. ÚOHS-S0414,0415,0416/2015/VZ-26389/2015/531/ESt (dále jen „napadené rozhodnutí“), v jehož výroku I. konstatoval, že se zadavatel při zadávání veřejné zakázky 1 dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona tím, že nedodržel postup stanovený v § 39 odst. 3 písm. b) bod 2. zákona, když ve zjednodušeném podlimitním řízení stanovil lhůtu pro podání nabídek kratší než 15 dnů, a to do 2. 3. 2011 do 14.00 hodin, ačkoliv daná lhůta měla být stanovena alespoň do 2. 3. 2011 do 24.00 hodin, přičemž tento postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a zadavatel uzavřel dne 18. 7. 2011 smlouvu na předmětnou veřejnou zakázku.

4. Úřad dále ve výrocích II., III. a V. napadeného rozhodnutí konstatoval, že se zadavatel při zadávání veřejných zakázek 1 až 3 dopustil správních deliktů podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona tím, že při stanovení subjektivního dílčího hodnotícího kritéria „Kvalita nabízených služeb“ nepostupoval v souladu s § 44 odst. 3 písm. f) zákona, v návaznosti na § 6 zákona, když ve výzvě k podání nabídek, resp. v zadávací dokumentaci, neuvedl dostatečné upřesňující údaje tak, aby byl předem znám způsob hodnocení shora jmenovaného dílčího hodnotícího kritéria, resp. jaké nabízené hodnoty považuje zadavatel pro něj za nejpřínosnější, a které tedy následně budou hodnoceny podle výzvy (zadávací dokumentace) vyšším bodovým ohodnocením, přičemž tento postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a zadavatel uzavřel dne 18. 7. 2011, dne 30. 9. 2010 a rovněž dne 30. 9. 2010 smlouvy na předmětné veřejné zakázky.

5. Úřad rovněž ve výrocích IV. a VI. napadeného rozhodnutí konstatoval, že se zadavatel dopustil správních deliktů podle § 120 odst. 1 písm. b) zákona tím, že nedodržel postup stanovený v § 83 odst. 1 zákona, v návaznosti na § 146 odst. 1 písm. a) zákona, když neodeslal do informačního systému o veřejných zakázkách oznámení o výsledku zadávacího řízení do 48 dnů od uzavření smlouvy na veřejnou zakázku 2, když smlouva na veřejnou zakázku 2 byla s vybraným uchazečem – DIGIS, spol. s r.o., IČO 19012276, se sídlem Výstavní 292/13, 702 00 Ostrava – uzavřena dne 30. 9. 2010 a zákonná lhůta pro odeslání oznámení o výsledku předmětného zadávacího řízení k uveřejnění v informačním systému o veřejných zakázkách marně uplynula dne 18. 11. 2010, přičemž „Oznámení o zadání zakázky“, evidenční číslo formuláře 6005665503001, bylo odesláno k uveřejnění v informačním systému o veřejných zakázkách až dne 14. 2. 2011, a na veřejnou zakázku 3, když smlouva na veřejnou zakázku 3 byla s vybraným uchazečem – Deloitte Advisory s.r.o., IČO 27582167, se sídlem Karolinská 654/2, 186 00 Praha 8 – uzavřena dne 30. 9. 2010 a zákonná lhůta pro odeslání oznámení o výsledku předmětného zadávacího řízení k uveřejnění v informačním systému o veřejných zakázkách marně uplynula dne 18. 11. 2010, přičemž „Oznámení o zadání zakázky“, evidenční číslo formuláře 6005665603001, bylo odesláno k uveřejnění v informačním systému o veřejných zakázkách až dne 14. 2. 2011.

6. Za výše uvedené správní delikty byla zadavateli výrokem VII. uložena pokuta ve výši 50 000 Kč.

7. Úřad k výroku I. napadeného rozhodnutí uvedl, že ačkoliv se zkrácení zákonem stanovené lhůty pro podání nabídek „toliko“ o 10 hodin může jevit jako zanedbatelné pochybení zadavatele, nelze tolerovat jakékoliv zkrácení předmětné zákonem stanovené minimální lhůty, neboť ustanovení § 39 odst. 3 písm. b) bodu 2. zákona obligatorně ukládá zadavatelům stanovit lhůtu pro podání nabídek v minimální délce celých 15 dnů, tzn. celých 360 hodin, nikoliv pouze 350 hodin, jako tomu bylo v šetřeném případě. Úřad zdůrazňuje, že výše uvedená povinnost musí být splněna zadavatelem bez výjimky, neboť nezákonné zkrácení lhůty pro podání nabídek představuje zásah do práv dotčených subjektů, tj. potenciálních dodavatelů, kteří se rozhodují podat nabídku na konkrétní veřejnou zakázku, což může negativně ovlivnit jejich rozhodnutí, zda nabídku vůbec podají. Tato skutečnost je umocňována i tím, že minimální délka lhůty pro podání nabídek ve zjednodušeném podlimitním řízení činí pouhých 15 dnů, a proto zkrácení této lhůty, byť jen o „několik“ hodin, pociťují potenciální dodavatelé ve znatelně větší intenzitě, než v případě např. otevřeného řízení, kde minimální lhůta pro podání nabídek činí u podlimitních veřejných zakázek 22 dní. Jde o minimální (rozuměj nejkratší) možnou lhůtu, a proto její další zkracování nelze připustit. Nezákonný postup zadavatele přitom mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, neboť nelze zcela vyloučit, že pokud by zadavatel stanovil lhůtu pro podání nabídek v souladu s § 39 odst. 3 písm. b) bod 2. zákona, mohl obdržet nabídky od širšího okruhu dodavatelů, kteří by mu mohli nabídnout výhodnější podmínky plnění, a v důsledku toho mohlo dojít k úspoře financí z veřejných zdrojů, což patří mezi stěžejní účely a cíle zákona. Zadavatel tak současně svým jednáním omezil hospodářskou soutěž.

8. Úřad k výrokům II., III. a V. napadeného rozhodnutí uvedl, že je povinností zadavatele podrobně popsat způsob hodnocení nabídek z hlediska jednotlivých dílčích hodnotících kritérií tak, aby si uchazeči o veřejnou zakázku mohli vytvořit jasnou představu o tom, jakým způsobem budou jejich nabídky hodnoceny. Zadavatel v bodě XI. „Hodnocení nabídek“ výzev k podání nabídek na veřejné zakázky 1 až 3 sice stanovil procentuální váhu subjektivního dílčího hodnotícího kritéria „Kvalita nabízených služeb“, a současně určil, jaký rozsah bodového ohodnocení bude přidělovat jednotlivým nabídkám v rámci jejich hodnocení dle tohoto hodnotícího kritéria, ovšem v předmětném bodě, jakož ani na žádném jiném místě výzev k podání nabídek na veřejné zakázky 1 až 3, již nikterak blíže neupřesnil a nekonkretizoval, jaké uchazeči nabízené hodnoty (kvalitu nabízených služeb) v rámci daného dílčího hodnotícího kritéria bude považovat pro něj za nejpřínosnější, a které tak budou v jejich výsledku hodnoceny vyšším bodovým ohodnocením. Pouhé stanovení procentuální váhy dílčího hodnotícího kritéria „Kvalita nabízených služeb“ a určení způsobu přiřazování bodového hodnocení na základě stanovených parametrů, jež odráží úspěšnost nabídky v rámci tohoto dílčího hodnotícího kritéria, není dostačujícím vymezením způsobu hodnocení dle hodnotících kritérií. Úřad zdůraznil, že uchazeči o veřejnou zakázku musí být předem, tj. již před podáním nabídek, obeznámeni s preferencemi zadavatele, na jejichž základě budou jejich nabídky hodnoceny v rámci všech hodnotících kritérií. Subjektivní dílčí hodnotící kritérium „Kvalita nabízených služeb“ tudíž, s ohledem na výše řečené, zcela evidentně nelze označit za srozumitelné a čitelné, nýbrž naopak toto musí být považováno za hodnotící kritérium netransparentní a ve svém důsledku nepřezkoumatelné.

9. Úřad k výrokům IV. a VI. napadeného rozhodnutí k tvrzení zadavatele, že výsledek zadávacího řízení na veřejné zakázky 2 a 3 byl po uzavření smlouvy na tuto zakázku uveřejněn na webových stránkách www.esfcr.cz, takže veřejnost byla o výsledku zadávacího řízení informována, uvedl, že zadavatel své povinnosti zakotvené v § 83 odst. 1 zákona dostojí výhradně tehdy, jestliže oznámení o výsledku zadávacího řízení odešle k uveřejnění v informačním systému o veřejných zakázkách. Úřad zdůraznil, že jiným postupem, tedy kupříkladu uveřejněním výsledku zadávacího řízení na konkrétních webových stránkách, nemůže dojít ke splnění předmětné uveřejňovací povinnosti. Úřad uvedl, že k tomu, aby mohlo v praxi docházet k řádné kontrole transparentnosti zadávacích řízení, potažmo ke kontrole efektivního vynakládání veřejných peněz, ze strany veřejnosti, pak musí mít veřejnost možnost seznámit se výsledky zadávacích řízení na „jednotném místě“. Tímto jednotným místem je právě informační systém o veřejných zakázkách. Úřad dodal, že možnost této kontroly nelze veřejnosti ztěžovat tím, že si bude muset výsledky zadávacích řízení vyhledávat na konkrétních internetových stránkách, tj. jinde, než v informačním systému o veřejných zakázkách. Jestliže tedy zadavatel v šetřeném případě uveřejnil výsledek zadávacího řízení na webových stránkách www.esfcr.cz, avšak oznámení o výsledku zadávacího řízení odeslal k uveřejnění v informačním systému o veřejných zakázkách až po zákonné lhůtě, jednoznačně tím omezil následnou kontrolu celého zadávacího řízení na veřejné zakázky 2 a 3, a tím i kontrolu hospodárného vynakládání veřejných prostředků. Úřad doplnil, že k naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. b) zákona postačuje pouhé nesplnění konkrétní uveřejňovací povinnosti ukládané zákonem, bez ohledu na možný vliv na výběr nejvhodnější nabídky. V tomto případě je proto irelevantní, zda pozdější uveřejnění výsledku zadávacího řízení nemělo vliv na samotný výsledek zadávacího řízení na veřejné zakázky 2 a 3, jakož ani vliv na výběr vítězného dodavatele, tzn. fakticky vliv na výběr nejvhodnější nabídky.

10. Co se týče uložené sankce, Úřad uvedl následující. Úřad v souladu se zásadou absorpce přistoupil k uložení pokuty za spáchání správního deliktu uvedeného ve výroku IV. napadeného rozhodnutí, kdy dle § 120 odst. 2 písm. b) zákona maximální možná výše pokuty činí v daném případě 10 000 000 Kč. Spáchání správních deliktů uvedených ve výrocích I., II., III., V. a VI. napadeného rozhodnutí vzal Úřad v úvahu jako přitěžující okolnost při úvaze o určení výše pokuty uložené zadavateli ve spojitosti se spácháním správního deliktu uvedeného ve výroku IV. napadeného rozhodnutí. Při určení výměry pokuty zadavateli Úřad přihlédl k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán. Zadavatel nesplnil svou povinnost, která mu explicitně vyplývá z § 83 odst. 1 zákona, v návaznosti na § 146 odst. 1 písm. a) zákona, když oznámení o výsledku zadávacího řízení na veřejnou zakázku 2 odeslal k uveřejnění opožděně, tj. po marném uplynutí zákonné 48denní lhůty, přičemž odpovědnost za nesplnění této uveřejňovací povinnosti je odpovědností objektivní, tedy odpovědností bez ohledu na zavinění. V rámci posouzení závažnosti správního deliktu Úřad zohlednil, že dílčí narušení možnosti veřejné kontroly u této podlimitní veřejné zakázky nepředstavuje zásah tak vysoké intenzity do veřejného zájmu chráněného zákonem, jako by tomu bylo v případě nadlimitní veřejné zakázky, jelikož zájem veřejnosti na kontrole vynakládání veřejných prostředků stoupá zejména ve vztahu k hodnotě dané veřejné zakázky. K následkům spáchání správního deliktu Úřad uvedl, že zadavatel svým jednáním neomezil samotnou hospodářskou soutěž, ale omezil až následnou veřejnou kontrolu jejího průběhu při zadávání veřejné zakázky. Úřad zároveň přihlédl k přitěžujícím okolnostem spočívajících ve spáchání více správních deliktů, k polehčujícím okolnostem spočívajících v poskytnutí řádné součinnosti Úřadu, napravení protiprávního stavu z vlastní iniciativy zadavatele, uplynutí delší doby od spáchání správního deliktu a uveřejnění výsledku zadávacího řízení alespoň na webu www.esfcz.cz. Úřad vzal v potaz rovněž ekonomickou situaci zadavatele.

III.           Námitky rozkladu

11. Uvedené rozhodnutí napadl zadavatel rozkladem ze dne 17. 9. 2015 doručeným Úřadu dne 18. 9. 2015. Napadené rozhodnutí zadavatel obdržel dne 4. 9. 2015, rozklad byl tedy podán v zákonné lhůtě.

12. Zadavatel rozporuje závěry Úřadu uvedené ve výroku I. napadeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, v čem deficit pouhých deseti hodin mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, zvláště pokud je prokázáno, že finální termín pro podávání nabídek včetně určení konkrétní hodiny byl veřejnosti znám od okamžiku zveřejnění příslušné výzvy a nikdo tak nebyl zkrácen na své možnosti nabídku podat. Závěr Úřadu proto považuje zadavatel za příliš tvrdý a má za to, že není v souladu se zavedenou judikaturou Ústavního soudu požadující posuzovat právní případy podle úmyslu zákonodárce a podle smyslu zákona. Úvahu Úřadu, že vůči potenciálním zájemcům „nelze vyloučit, že je takto zadavatelem určená lhůta mohla od podání nabídky odradit“, zadavatel považuje za jednostrannou s tím, že má za to, že z úkonu zadavatele spočívajícím ve stanovení termínu pro podání nabídky nelze vyloučit ani pravý opak zmíněné situace, tedy, že by se výzva naopak stala atraktivní pro více zájemců. Zadavatel dodává, že stanovení lhůty o 10 hodin kratší, než uvádí zákon, dle jeho mínění nevylučovalo přímou aplikaci zákona a podání dalších nabídek ještě v době, kdy uplynula hodina uvedená ve výzvě a neuplynula lhůta podle zákona.

13. Zadavatel dále nesouhlasí se závěry Úřadu uvedenými ve výrocích II., III. a V. napadeného rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že právě uvedená kritéria jsou svojí šíří garancí nediskriminačního přístupu k co nejširšímu okruhu zájemců o podání nabídky. Stanovením předmětných kritérií není dle zadavatele vyloučeno, aby obdržel několik rovnocenných konkurenčních nabídek, nýbrž prostor pro podávání nabídek a pro následný výběr té nejvhodnější je výrazně širší než v případě, kdy by byla stanovena svazující kritéria, která by diskriminovala případné další zájemce. Objektivizačním prvkem je pak dle zadavatele bodové hodnocení, spočívající v běžném postupu stanovení tzv. vah. Zadavatel se domnívá, že stanovování bližších hranic požadavků zadavatele nemá oporu v zákoně a ani v rozhodnutí zmiňovaná související judikatura nemíří směrem k bližšímu stanovování hranic požadavků zadavatele a k omezování kreativity potenciálních dodavatelů, nýbrž klade hlavní důraz na základní nastavení rovných možností pro zájemce se do řízení hlásit. Zadavatel shledává objektivně nepodloženým argument Úřadu, že postup zadavatele by mohl vést k tomu, že se někteří zájemci nepřihlásí proto, že jim chybí bližší hodnotící kritérium.

14. Zadavatel dále nesouhlasí se závěry Úřadu uvedenými ve výrocích IV. a VI. napadeného rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že opožděné odeslání výsledku zadávacího řízení ke zveřejnění v informačním systému o veřejných zakázkách neznamená, že by veřejnost nebyla prostřednictvím elektronického informačního systému (zde www.esfcr.cz) informována o veřejné zakázce. Úvahu Úřadu, že jde o ochranu principu veřejné publicity zadávacího řízení a že uveřejnění výsledku zadávacího řízení je současně zásadní pro kontrolu postupu zadavatele širokou veřejností, zadavatel nezpochybňuje a má za to, že tomuto cíli svým postupem vyhověl a právem sledovaný záměr naplnil. Zadavatel podotýká, že šlo o neúmyslný krok, který dle jeho názoru neměl vliv ani na výsledek výběrového řízení, ani na možnost kontroly veřejné zakázky veřejností.

15. K uložené pokutě zadavatel namítá, že ji (byť byla uložena v dolní hranici sazby) považuje za poněkud tvrdou a s ohledem na výše uvedené neshledal důvody pro její uložení.

Závěr rozkladu

16. Zadavatel navrhuje, aby předseda Úřadu zrušil napadené rozhodnutí a správní řízení zastavil.

IV.          Řízení o rozkladu

17. Úřad neshledal důvody pro zrušení nebo změnu svého rozhodnutí v rámci ustanovení § 87 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a v souladu s ustanovením § 88 odst. 1 správního řádu věc postoupil odvolacímu správnímu orgánu.

Stanovisko předsedy Úřadu

18. Po projednání rozkladu a veškerého spisového materiálu rozkladovou komisí, jmenovanou podle ustanovení § 152 odst. 3 správního řádu, a po posouzení případu ve všech jeho vzájemných souvislostech jsem podle ustanovení § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumal soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo s právními předpisy a jeho správnost v rozsahu námitek uvedených v rozkladu a s přihlédnutím k návrhu rozkladové komise jsem dospěl k následujícímu závěru.

19. Úřad tím, že svým rozhodnutím č. j. ÚOHS-S0414,0415,0416/2015/VZ-26389/2015/531/ESt ze dne 4. 9. 2015, rozhodl tak, jak je shora uvedeno, rozhodl správně a v souladu se zákonem. Rovněž s odůvodněním napadeného rozhodnutí jsem se zcela ztotožnil. V další části odůvodnění tohoto rozhodnutí budou v podrobnostech rozvedeny důvody, proč jsem nepřistoupil ke zrušení nebo změně napadeného rozhodnutí.

V.            K námitkám rozkladu

20. Úvodem konstatuji, že rozklad obsahuje pouze argumenty, které již byly vzneseny ve správním řízení prvního stupně, přičemž Úřad se s nimi vyčerpávajícím způsobem vypořádal v napadeném rozhodnutí. Rozklad tedy nepřináší žádnou novou právní argumentaci, na základě níž by bylo možné dospět k odlišnému posouzení věci.

K výroku I. napadeného rozhodnutí

21. K výroku I. napadeného rozhodnutí uvádím, že se s ním plně ztotožňuji, jakož i s jeho odůvodněním. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, zadavatel odeslal písemnou výzvu ve zjednodušeném podlimitním řízení k podání nabídek na veřejnou zakázku 1 dne 15. 2. 2011 a ke lhůtě pro podání nabídek v této výzvě uvedl, že končí dne 2. 3. 2011 v 14.00 hod., ačkoli podle § 39 odst. 3 písm. b) bod 2. zákona měla tato lhůta skončit nejdříve dne 2. 3. 2011 v 24.00 hod., aby byl dodržen explicitní zákonný požadavek, že tato lhůta u podlimitních veřejných zakázek nesmí být kratší než 15 dnů. Zadavatel tak nesplnil svou povinnost danou mu ustanovením § 39 odst. 3 písm. b) bod 2. zákona, což ani on sám nikterak nepopírá.

22. K námitce zadavatele, že „deficit pouhých deseti hodin“ nemohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, odkazuji předně na body 103 až 105 napadeného rozhodnutí, kde Úřad podrobně vylíčil, že není možné odchylovat se od požadavku zákona na minimální délku lhůty pro podání nabídek, s kterýmžto zdůvodněním Úřadu se ztotožňuji a doplňuji následující.

23. Zákonem kogentně stanovená minimální lhůta pro podání nabídek má zaručovat dostatečný časový prostor k tomu, aby se dodavatelé o veřejné zakázce dozvěděli a také dostatečný čas ke zpracování nabídky tak, aby co nejlépe odpovídala požadavkům zadavatele. V případě, že zadavatel lhůtu pro podání nabídek zkrátí, nelze vyloučit, že znemožní potenciálním dodavatelům připravit včas jejich nabídku, přičemž současně nelze vyloučit ani to, že nabídka některého z těchto dodavatelů může být výhodnější, než nabídka vybraného uchazeče. Proto konstatuji, že jakékoliv zkrácení zákonem stanovené minimální lhůty je v rozporu se zákonem (i kdyby se mělo jednat o zkrácení např. toliko v řádu hodin), neboť jednoznačně limituje potenciální dodavatele v účasti v předmětném zadávacím řízení.

24. Jestliže je takto jednoznačně stanoven zákonný požadavek upravující minimální lhůtu pro podání nabídek v řádu dnů, v daném případě 15 dnů, tak je třeba na něm bez výjimky setrvat. V tomto případě (ale ani v žádném jiném) není možné připustit jakékoli „licitování“ zadavatele ve smyslu, že je zkrácení této lhůty o několik hodin stále v souladu „s úmyslem zákonodárce“, jak dovozuje zadavatel. Podotýkám, že hlavní cíl zákona (o veřejných zakázkách) tkví v zabezpečení co možná nejvíce efektivního vynakládání veřejných prostředků při zabezpečování potřeb veřejného charakteru. Vzhledem k tomu, že při zadávání veřejných zakázek dochází k vynakládání veřejných prostředků, konstruuje zákonodárce záměrně zadávací řízení jako vysoce formalizovaný proces. Zadavatel je tak povinen v celém průběhu zadávacího řízení postupovat striktně podle požadavků zákona tak, aby byly splněny základní zásady zadávacího řízení, vyjádřené v ustanovení § 6 odst. 1 zákona. Navíc nikdy nelze říci, že zkrácení lhůty pro podání nabídek o určitý počet hodin (v daném případě 10 hodin) už je bezvýznamné. Jestliže zákon stanoví minimální lhůtu pro podání nabídek v délce 15 dnů, musí ji zadavatel skutečně stanovit minimálně v této délce.

25. Rovněž obdobné úvahy zadavatele, že „stanovení lhůty o 10 hodin kratší, než uvádí zákon, dle jeho mínění nevylučovalo přímou aplikaci zákona a podání dalších nabídek ještě v době, kdy uplynula hodina uvedená ve výzvě a neuplynula lhůta podle zákona“, je třeba odmítnout jako zcela irelevantní, neboť nemohou jakkoli zhojit pochybení zadavatele, když porušil jednoznačné zákonné ustanovení, které nepřipouští jakýkoli jiný výklad. Uchazeči o veřejnou zakázku se navíc řídí primárně zadávací dokumentací a požadavky zadavatele v ní stanovenými, a tak by mohli zcela logicky očekávat, že zadavatel jejich nabídku podanou dne 2. 3. 2011 po 14.00 hod odmítne jako opožděně podanou. Úvahy zadavatele, že uchazeč přece mohl podat i nabídku později a dovolávat se přímého účinku zákona, jsou nepřípadné, neboť nemůže řešení svého pochybení a jeho důsledků přesouvat na potenciální uchazeče, aby snad oni sami vynucovali na zadavateli dodržování zákona.

26. V důsledku popsaného postupu zadavatele, když v šetřeném případě nebyla dodržena zákonem stanovená minimální délka lhůty pro podání nabídek, tedy mohlo dojít k omezení okruhu potenciálních dodavatelů, kteří se mohli o veřejnou zakázku ucházet a případně nabídnout i výhodnější plnění než vybraný uchazeč. Nelze totiž vyloučit, že se za dané situace nemuseli všichni v úvahu přicházející dodavatelé o veřejné zakázce dozvědět, případně nemuseli stihnout ve zkrácené lhůtě zpracovat konkurenceschopnou nabídku, nebo je takto zkrácená lhůta mohla od podání nabídky zcela odradit (těmto možným důsledkům ostatně nasvědčuje podání pouze jedné nabídky na veřejnou zakázku 1, ačkoli zadavatel písemně vyzval 6 zájemců – viz body 55 a 62 napadeného rozhodnutí). Uvedený postup zadavatele proto mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky.

27. K uvedeným závěrům ohledně vlivu předmětného postupu zadavatele na vliv na výběr nejvhodnější nabídky a k námitce zadavatele, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, v čem jeho postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, doplňuji, že znaky skutkové podstaty správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona spáchaného zadavatelem jsou naplněny tehdy, je-li uzavřena na plnění veřejné zakázky smlouva, přestože zadavatel nedodržel zákonem stanovený postup pro zadání veřejné zakázky a takové jednání bylo způsobilé mít podstatný vliv na výběr nejvhodnější nabídky. V tomto kontextu je pak třeba poukázat na formulaci § 120 odst. 1 písm. a) zákona, podle nějž postačuje toliko možnost podstatného ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky.

28. V souvislosti s výše uvedeným poukazuji na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. 9 Afs 78/2012, kde se Nejvyšší správní soud ztotožnil s názorem Krajského soudu v Brně a učinil závěr, že „je podstatné znění ustanovení § 120 odst. 1 písm. a) zákona, dle něhož se zadavatel dopustí správního deliktu tím, že nedodrží postup stanovený tímto zákonem pro zadání veřejné zakázky, přičemž tím podstatně ovlivnil nebo mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a uzavře smlouvu na veřejnou zakázku. Ze zákonného znění přitom expressis verbis plyne, že ke spáchání deliktu dojde, i pokud porušením zákona zadavatel pouze mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky. Ze zákona je tedy zřejmé, že postačí pouhá potencialita podstatného ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky“. V daném případě možnost podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky spočívá ve skutečnosti, že zadavatel při zadávání veřejné zakázky 1 stanovil lhůtu pro podání nabídek kratší než 15 dnů a porušil tak povinnost, kterou mu explicitně ukládá § 39 odst. 3 písm. b) bod 2. zákona, čímž mohlo dojít k omezení účasti potenciálních dodavatelů v soutěži o veřejnou zakázku 1. Nezákonný postup zadavatele přitom mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, neboť nelze zcela vyloučit, že pokud by zadavatel stanovil lhůtu pro podání nabídek v souladu s § 39 odst. 3 písm. b) bod 2. zákona, mohl obdržet nabídky od širšího okruhu dodavatelů, kteří by mu mohli nabídnout výhodnější podmínky plnění, a v důsledku toho mohlo dojít k úspoře financí z veřejných zdrojů, což patří mezi stěžejní účely a cíle zákona, zadavatel tak současně svým jednáním omezil hospodářskou soutěž, jak správně podotkl Úřad v napadeném rozhodnutí (srov. zejm. bod 107 napadeného rozhodnutí).

29. V návaznosti na výše uvedené konstatuji, že byly naplněny znaky správního deliktu dle § 120 odst. 1 písm. a) zákona spočívající v nedodržení postupu podle § 39 odst. 3 písm. b) bod 2. zákona a v tom, že postup zadavatele v zadávacím řízení mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky a zadavatel uzavřel smlouvu na veřejnou zakázku 1. Nelze tedy jinak než souhlasit s posouzením Úřadu v rámci napadeného rozhodnutí, že se zadavatel dopustil správního deliktu vymezeného ve výroku I. napadeného rozhodnutí.

K výrokům II., III. a V.napadeného rozhodnutí

30. K výrokům II., III. a V. napadeného rozhodnutí, s jejichž závěry zadavatel v rozkladu nesouhlasí, uvádím, že se plně ztotožňuji s předmětnými napadenými výroky Úřadu, jakož i s jejich odůvodněním (uvedeným zejména v bodech 109 až 121, 123 až 133 a 147 až 157 napadeného rozhodnutí), které hodnotím jako velice důkladné a precizní.

31. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, zadavatel při zadávání veřejných zakázek 1 až 3 zvolil jako jedno ze dvou dílčích hodnotících kritérií subjektivní hodnotící kritérium „Kvalita nabízených služeb“ s vahou 40 % (druhým dílčím hodnotícím kritériem potom zvolil nabídkovou cenou s vahou 60 %). Avšak v rámci bližší specifikace tohoto kritéria uvedl pouze stručný příkladmý výčet, že bude hodnotit v případě veřejné zakázky 1 „návrh způsobu vedení projektu, realizace vzdělávacích akcí, naplnění cílů vzdělávání, kooperace se zadavatelem apod.“, v případě veřejné zakázky 2 „návrh způsobu vedení a řešení projektu, metodika realizace, zastupitelnost, zajištění speciálních částí jako je GIS, vazby na DMS/existující spisovou službu apod.“ a v případě veřejné zakázky 3 „návrh plnění předmětu veřejné zakázky, zejména návrh způsobu vedení administrace projektu“. Ke všem třem veřejným zakázkám potom k tomuto předmětnému hodnotícímu kritériu uvedl, že „jednotlivým nabídkám přidělí hodnotící komise body (stupnice 1 - 100), přičemž nejvyšší počet bodů obdrží nabídka nejlépe splňující toto kritérium. Ostatním nabídkám bude přiřazeno takové bodové hodnocení, které vyjadřuje míru splnění tohoto dílčího kritéria ve vztahu k nabídce nejlépe splňující toto kritérium. Výsledný počet bodů bude přepočten vahou dílčího kritéria.“

32. V návaznosti na způsob vymezení předmětného hodnotícího kritéria zadavatelem včetně popisu jeho samotného hodnocení musím konstatovat, že specifikace předmětného kritéria zadavatelem je velmi vágní a nedává potenciálním uchazečům dostatečné a konkrétní vodítko, jakým způsobem vypracovat svou nabídku, aby v otázce kvality služeb maximálně uspokojila zadavatele. Není z ní totiž vůbec zřejmé, jakou představu a preference zadavatel ohledně kvality nabízených služeb vlastně má. Jak zdůraznil Úřad v bodě 111 napadeného rozhodnutí, jestliže zadavatel využije subjektivní hodnotící kritérium, které je základem především pro hodnocení na principu „atraktivity“, „zajímavosti“ či „líbivosti“ z pohledu hodnotící komise, musí být v takovém případě na hodnotící kritérium kladeny vyšší nároky, co se týče jasnosti, srozumitelnosti a dostatečnosti specifikace pravidel pro hodnocení nabídek, což v šetřeném případě nenastalo.

33. Úřad zcela trefně ilustroval nezákonný postup zadavatele ve vymezení předmětného dílčího hodnotícího kritéria v bodě 114 napadeného rozhodnutí, kde poukázal, že v případě hodnocení např. „návrhu způsobu vedení projektu“ v rámci kritéria „Kvalita nabízených služeb“ u veřejné zakázky 1 není z popisu zadavatele seznatelné, jakým metodám a metodikám vedení projektu v oblasti vzdělávání jeho zaměstnanců dává zadavatel přednost, např. zda upřednostňuje jednoduché či složité metody (způsoby) vedení projektů, případně zda preferuje již známé a osvědčené metody vedení projektů v oblasti vzdělávání, nebo naopak požaduje inovativní způsoby, které mohou být v praxi efektivnější. Uchazeči nemohli vědět, „co“ konkrétně je ještě minimální a pro zadavatele přijatelná hranice pro naplnění předmětného požadavku, jakož nemohli ani vědět, „co“ konkrétně mají zadavateli nabídnout, aby mohli obdržet více bodů, než jejich konkurenti v soutěži o veřejnou zakázku 1. Úřad přitom správně podotkl, že na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani fakt, že se jednalo o návrh způsobu vedení projektu, tzn. byla zde vyžadována určitá míra kreativity potenciálních dodavatelů, neboť zadavatel této „kreativitě“ již neurčil bližší hranice, čili nevymezil obsahovou náplň svých požadavků na „způsob vedení projektu“ tak, aby z ní bylo zřejmé, jaké uchazeči nabízené hodnoty (údaje) bude pokládat za přínosné, a tím kladně hodnocené, a jaké naopak nebudou odpovídat jeho představám, což povede k tomu, že nabídka takového uchazeče obdrží nižší (či dokonce nulové) bodové ohodnocení.

34. Rovněž v bodě 115 napadeného rozhodnutí Úřad vytkl zadavateli, že v případě hodnocení „kooperace se zadavatelem“ v rámci kritéria „Kvalita nabízených služeb“ u veřejné zakázky 1, blíže nekonkretizoval, v čem má ona „spolupráce se zadavatelem“ spočívat, pročež takto vymezený požadavek má prakticky nulovou vypovídací hodnotu. Nelze z něj totiž dovodit, jakou „míru“ kooperace s dodavatelem zadavatel požaduje, či v jaké konkrétní fázi a oblasti realizace projektu má být uskutečňována. Zadavatel jednoznačně a konkrétně neurčil, zda při realizaci předmětu veřejné zakázky 1, resp. při zajišťování jednotlivých kurzů vzdělávání pro jeho zaměstnance, ponechá vybranému dodavateli „volnou ruku“ při jejich přípravě, organizaci a zajišťování jejich průběhu, či naopak každý „krok“ učiněný tímto dodavatelem bude vyžadovat schválení ze strany zadavatele, zda zadavatel bude preferovat plnění, jež bude vítězným dodavatelem poskytováno fakticky zcela samostatně, tj. jen s minimální spoluprací se zadavatelem, či zda naopak vyžaduje, aby např. každý dílčí „čin“ tvořící předmět veřejné zakázky byl před jeho uskutečněním detailně konzultován mezi ním a dodavatelem, který bude veřejnou zakázku v praxi realizovat.

35. Obdobným způsobem ilustroval Úřad nedostatečnost a neurčitost ve vymezení předmětného dílčího hodnotícího kritéria i u veřejných zakázek 2 a 3, a to hlavně v bodech 126, 127, 128, 129 a 151, 152 napadeného rozhodnutí, na které mohu v plném rozsahu odkázat, neboť se s jejich závěry zcela ztotožňuji. V této souvislosti chci výslovně vyzdvihnout zejména bod 128 napadeného rozhodnutí, kde Úřad podložil „nečitelnost“ vymezení způsobu hodnocení subjektivního dílčího hodnotícího kritéria „Kvalita nabízených služeb“ i tím, že zadavatel při definování předmětného dílčího hodnotícího kritéria u veřejných zakázek 1 a 2 použil pojem „apod.“, i když je tento pojem nejednoznačný a tudíž rozporný se zásadou transparentnosti zadávacího řízení, neboť pod obsahem daného termínu si lze představit prakticky „cokoliv“, k čemuž dodávám, že obdobné lze říci i o pojmu „zejména“ užitého zadavatelem při definování předmětného dílčího hodnotícího kritéria u veřejné zakázky 3.

36. Ve vztahu k problematice koncipování zadávacích podmínek v souladu se zákonem odkazuji na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 86/2008-222 ze dne 25. 3. 2009, ve kterém je uvedeno zejména následující. „Nejvyšší správní soud se přitom plně ztotožňuje s názorem krajského soudu, že zadávací dokumentace musí být jednoznačná, jelikož musí být zcela patrno, v jakých otázkách a jak konkrétně spolu budou jednotlivé nabídky „soutěžit“. Rovněž jednotlivá dílčí kritéria a jejich hodnocení musí být natolik konkrétní, přesné a jednoznačné, aby se každému z uchazečů dostalo informací téhož materiálního obsahu a aby bylo následně zřetelně přezkoumatelné, zda zadavatel hodnotil nabídky tak, jak předeslal v zadávacích podmínkách. Nemůže tedy obstát taková zadávací dokumentace, z níž požadavky na zpracování nabídky a následně hodnotící kritéria nejsou zcela srozumitelná a jednoznačná, tj. pokud objektivně připouštějí rozdílný výklad a vzniká tak interpretační nejistota.“

37. Problematikou zadávacích podmínek se rovněž zabýval Krajský soud v Brně ve svém rozsudku č. j. 62 Ca 33/2007-175 ze dne 20. 3. 2008, ve kterém je mimo jiné uvedeno, že „základem zadávací dokumentace je tedy co nejpřesnější vymezení předmětu veřejné zakázky, provedené natolik podrobným, srozumitelným a co do významu jednotlivých údajů jednoznačným způsobem, který umožní samotné sestavení nabídky, její následné transparentní hodnocení zadavatelem a poté i následné objektivní přezkoumání toho, zda zadavatel hodnotil nabídky takovým způsobem, jakým měl. Pokud mohou být předmětem hodnocení (…) toliko nabídky, které odpovídají zadávací dokumentaci, pokud každá nabídka vyhovující požadavkům stanoveným v zadávací dokumentaci je nabídkou vhodnou a pokud má zadávací dokumentace rozhodující význam i pro konečnou podobu smlouvy o realizaci veřejné zakázky (…), pak na přesnost, srozumitelnost a jednoznačnost údajů obsažených v zadávací dokumentaci je třeba klást klíčový důraz.“

38. Ve vztahu k problematice transparentnosti zadávací dokumentace dále odkazuji na rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 62 Ca 77/2008-45 ze dne 4. 11. 2010, ve kterém je uvedeno především následující. „Požadavek jednoznačnosti, konkrétnosti a přesnosti zadávací dokumentace plyne z obecné zásady transparentnosti zakotvené v § 6 ZVZ. Tato zásada spolu se zásadou zákazu diskriminace a zásadou stejného zacházení se všemi uchazeči musí být zadavatelem dodržována v rámci celého zadávacího řízení. Úkolem zásady transparentnosti je zajištění toho, aby zadávání veřejných zakázek probíhalo průhledným, právně korektním a předvídatelným způsobem za předem jasně a srozumitelně stanovených podmínek. Transparentnost procesu zadávání veřejných zakázek je nejen podmínkou existence účinné hospodářské soutěže mezi jednotlivými dodavateli v postavení uchazečů, ale také nezbytným předpokladem účelného a efektivního vynakládání veřejných prostředků. Porušením této zásady pak je jakékoli jednání zadavatele, které způsobuje nečitelnost zadávacího řízení. Tak tomu může být např. i tehdy, pokud zadávací dokumentace neobsahuje jednoznačně a srozumitelně formulovaná pravidla.“

39. V souvislosti s použitím subjektivních kvalitativních hodnotících kritérií odkazuji rovněž na rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 31 Af 23/2012-40 ze dne 26. 9. 2012, ve kterém soud jednoznačně stanovil konkrétní povinnost zadavatele při hodnocení nabídek za použití kvalitativních hodnotících kritérií, když uvedl: „Je povinností zadavatele, aby u kvalitativních kritérií uvedl postup a způsob, jakým budou jednotlivé nabídky hodnoceny a porovnávány. Stejně tak u kvantitativních kritérií je nutné určit, pokud to nevyplývá přímo z podstaty věci, v jakých jednotkách budou měřeny“.

40. Také v rozsudku č. j. 30 Af 42/2014-71 ze dne 20. 6. 2016 Krajský soud v Brně stanovil, že je potřeba klást na určení hodnotících kritérií značný důraz, když deklaroval: „Za situace, kdy žalobce stanovil způsob hodnocení nabídek podle jejich ekonomické výhodnosti, bylo v souladu se shora uvedeným jeho povinností dostatečně vymezit dílčí hodnotící kritéria a způsob hodnocení nabídek podle těchto kritérií tak, aby hodnotící kritéria byla přehledná a umožňovala jednoznačné hodnocení nabídek. Jak již uvedl žalovaný v prvostupňovém rozhodnutí, uchazeči, kteří se rozhodnou pro účast v soutěži o veřejnou zakázku, musí mít možnost ze zadávací dokumentace získat takové informace, aby byli reálně schopni předložit nabídky, které nejlépe odpovídají představám zadavatele.“ Pro úplnost dodávám, že jsem si vědom, že rozsudek Krajského soudu v Brně citovaný v tomto bodě byl vydán až po zahájení předmětných zadávacích řízení, nicméně v tomto rozsudku je odkazováno i na starší judikáty vydané již před zahájením daných zadávacích řízení, tudíž vhodně ilustruje kontinuitu soudního rozhodování v předmětné věci, z níž vychází také Úřad.

41. V této souvislosti odkazuji rovněž na rozsudek Soudního dvora Evropské unie C-19/00 ze dne 18. 10. 2001 ve věci SIAC Construction Ltd. proti County Council of the Country of Mayo, ze kterého vyplývá, že uchazeči musí být v rovném postavení jak ve fázi přípravy nabídek, tak i v průběhu jejich hodnocení. Zásada rovného zacházení s sebou v tomto směru nese požadavek na transparentnost zadávacího řízení. Konkrétně to znamená, že hodnotící kritéria musí být v zadávací dokumentaci anebo v oznámení zakázky formulována způsobem, který umožní uchazečům vykládat tato kritéria stejným způsobem. Zároveň to znamená i to, že zadavatel musí hodnotící kritéria interpretovat stejným způsobem v průběhu celého zadávacího řízení a uplatňovat je objektivně a stejně ve vztahu ke všem nabídkám.

42. Co se týče relevantní unijní judikatury, odkazuji dále i na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 10. 5. 2012, Evropská komise proti Nizozemskému království, C 368/10, bod 87, podle kterého „dodržování zásad rovnosti, nediskriminace a transparentnosti vyžaduje, aby kritéria pro zadání zakázky byla objektivní, což zajišťuje, aby srovnání a vyhodnocení nabídek proběhlo objektivním způsobem, a tedy v podmínkách účinné hospodářské soutěže. Tak by tomu nebylo v případě kritérií, která by veřejnému zadavateli poskytovala neomezenou svobodu volby.“ Z výše citovaných závěrů je zřejmé, že předmětnou problematiku vykládají naše soudy a potažmo i Úřad zcela v souladu s evropskou judikaturou.

43. S ohledem na výše uvedené nemůže obstát taková zadávací dokumentace, z níž požadavky zadavatele na zpracování nabídky a kritéria pro jejich hodnocení nevyplývají jasně, přesně, srozumitelně a jednoznačně, tj. která v těchto ohledech objektivně připouští rozdílný výklad. Pokud objektivně existuje více možných výkladů týkajících se otázky, co konkrétně a jakým způsobem bude v nabídkách hodnoceno, pak nemůže taková interpretační nejistota stíhat žádného z dodavatelů, ale zadavatele samotného.

44. V návaznosti na výše uvedené konstatuji, že zadavatel dílčí hodnotící kritérium „Kvalita nabízených služeb“ pro hodnocení veřejných zakázek 1 až 3 definoval zcela vágně, byť se jedná o záležitosti značně subjektivní, u nichž by tím spíše měl zadavatel jednoznačně uvést své preference a konkrétní představy o způsobu jejich naplnění. Zadavatel nikterak nekonkretizoval, jakou povahu předmětu plnění ve vztahu k předmětnému kritériu považuje za nejvíce žádoucí, aby si vysloužila v tomto těchto kritériu maximální počet 100 bodů, a za plnění jakých charakteristik bude body snižovat a jakým způsobem. Uchazečům se tak nedostalo potřebných informací, co zadavatel v tomto kritériu konkrétně preferuje. Není tak zřejmé, které vlastnosti požadovaných plnění jsou pro zadavatele ideální a které naopak zadavatel odmítá či mu zcela nevyhovují. Tím spíše, že se jedná o natolik nejednoznačné subjektivní pojmy, že když už je zadavatel učinil předmětem hodnocení, měl je podrobně a způsobem nevzbuzujícím pochybnost o jejich transparentnosti definovat a specifikovat tak, aby uchazeč věděl, jakým způsobem má svou nabídku koncipovat, aby požadavkům zadavatele dostál, což však zadavatel v daném případě neučinil.

45. V zadávací dokumentaci nebylo konkrétně uvedeno, jaký charakter plnění v tomto kritériu zadavatel shledává standardem, nadstandardem či zcela nedostatečným, a jak se toto následně promítne do hodnocení nabídek. Tím, že uchazeči neměli informace o tom, co přesně bude předmětem hodnocení a jak toto hodnocení bude probíhat, nebylo možné přizpůsobit nabízené plnění požadavkům zadavatele. V šetřeném případě tak potenciální uchazeči mohli pouze nabídnout určitý předmět plnění a „doufat“, že tento bude hodnocen lépe než plnění konkurenčních poskytovatelů daných služeb. Nelze vyloučit, že v případě jednoznačného vymezení hodnocených parametrů ze strany zadavatele by mohli této skutečnosti dodavatelé lépe přizpůsobit svá nabízená plnění.

46. Transparentní stanovení bodového hodnocení jednotlivých posuzovaných parametrů je pro sestavení nabídky zásadní, neboť pouze za situace, kdy uchazeči znají bodové ohodnocení jednotlivých vlastností v rámci daného kritéria a způsob tohoto hodnocení, mohou nabídnout takové služby, které budou v porovnání s ostatními nabízenými službami konkurenceschopné. Jinak řečeno, pokud uchazeči dopředu neznají, jak přesně bude jejich nabídka hodnocena (bodové hodnocení jednotlivých konkrétních parametrů), nemají dostatek informací k tomu, aby se mohli kvalifikovaně rozhodnout jakou přesně nabídnout službu.

47. V šetřeném případě tak neměli uchazeči úplné informace k sestavení nabídky, neboť ze zadávací dokumentace nevyplývají konkrétní požadavky s uvedenými hodnotami nebo kvalitativními vlastnostmi pro předmětné kritérium hodnocení. Nelze tak vyloučit, že by uvedeným postupem zadavatele mohli být zvýhodněni ti uchazeči, kteří by nabídli plnění určitých kvalitativních vlastností, a zadavatel některé této vlastnosti přisoudil při hodnocení nabídek rozhodující význam, což za situace, kdy nebyly dopředu známy požadavky zadavatele a způsob hodnocení, nelze považovat za učiněné v souladu se zákonem, když by se o kvalitách svých nabízených plnění pro zadavatele dozvídali uchazeči až ex post, a nikoli ex ante, jak odpovídá požadavku transparentního zadávacího řízení. Rovněž nelze vyloučit možnost, že by při zákonně stanoveném způsobu hodnocení nabídek podle předmětného subjektivního dílčího hodnotícího kritéria podali nabídky i další potenciální dodavatelé, kteří mohli nabídnout výhodnější podmínky pro zadavatele, v důsledku čehož mohlo dojít k úspoře z veřejných zdrojů, což spadá mezi stěžejní účely a cíle zákona.

48. K výše uvedeným závěrům ohledně vlivu předmětného postupu zadavatele na vliv na výběr nejvhodnější nabídky a k námitce zadavatele, že shledává objektivně nepodloženým argument Úřadu, že postup zadavatele by mohl vést k tomu, že se někteří zájemci nepřihlásí proto, že jim chybí bližší hodnotící kritérium, doplňuji, že znaky skutkové podstaty správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona spáchaného zadavatelem jsou naplněny tehdy, je-li uzavřena na plnění veřejné zakázky smlouva, přestože zadavatel nedodržel zákonem stanovený postup pro zadání veřejné zakázky a takové jednání bylo způsobilé mít podstatný vliv na výběr nejvhodnější nabídky. V tomto kontextu je pak třeba poukázat na formulaci § 120 odst. 1 písm. a) zákona, podle nějž postačuje toliko možnost podstatného ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky. V podrobnostech dále odkazuji na body 27 a 28 tohoto rozhodnutí.

49. V návaznosti na výše uvedené konstatuji, že byly naplněny znaky správního deliktu dle § 120 odst. 1 písm. a) zákona spočívající v nedodržení postupu podle § 44 odst. 3 písm. f) zákona, v návaznosti na § 6 zákona a v tom, že postup zadavatele v zadávacích řízeních na veřejné zakázky 1 až 3 mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky a zadavatel uzavřel smlouvy na veřejné zakázky 1 až 3. Nelze tedy jinak než souhlasit s posouzením Úřadu v rámci napadeného rozhodnutí, že se zadavatel dopustil správních deliktů vymezených ve výrocích II., III. a V. napadeného rozhodnutí.

K výrokům IV. a VI.napadeného rozhodnutí

50. K výrokům IV. a VI. napadeného rozhodnutí, s jejichž závěry zadavatel v rozkladu též nesouhlasí, uvádím, že se plně ztotožňuji s předmětnými napadenými výroky Úřadu, jakož i s jejich odůvodněním (uvedeným zejména v bodech 136, 141 až 143, 145, 162 až 164 napadeného rozhodnutí).

51. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, zadavatel uzavřel smlouvy na veřejné zakázky 2 a 3 dne 30. 9. 2010, přičemž „Oznámení o zadání zakázky“ k těmto veřejným zakázkám bylo odesláno k uveřejnění v informačním systému o veřejných zakázkách až dne 14. 2. 2011, tzn. až 137 dnů po uzavření smluv (tj. 88 dnů po skončení zákonné lhůty pro odeslání oznámení o výsledku zadávacích řízení k uveřejnění), ačkoli zákonná lhůta pro odeslání oznámení o výsledku předmětných zadávacích řízení k uveřejnění v informačním systému o veřejných zakázkách marně uplynula dne 18. 11. 2010, tj. po uplynutí 48 dnů od uzavření smluv na veřejné zakázky 2 a 3, jak stanovuje § 83 odst. 1 zákona, v návaznosti na § 146 odst. 1 písm. a) zákona, jejichž ustanovení tak zadavatel prokazatelně nedodržel, což ani sám nezpochybňuje.

52. K námitce zadavatele, že opožděné odeslání výsledku zadávacího řízení ke zveřejnění v informačním systému o veřejných zakázkách neznamená, že by veřejnost nebyla prostřednictvím elektronického informačního systému (zde www.esfcr.cz) informována o veřejné zakázce, a že tedy princip veřejné publicity zadávacího řízení naplnil, aniž by jeho postup měl vliv na výsledek výběrového řízení či na možnost kontroly veřejné zakázky veřejností, uvádím následující.

53. Úřad se v bodě 136 napadeného rozhodnutí dostatečně zabýval důležitostí transparentnosti a následné kontroly procesu zadávání veřejných zakázek, která je možná pouze tehdy, jestliže veřejnosti bude poskytnuto co nejvíce informací o průběhu zadávacího řízení, kdy je jeho účelem vytvoření podmínek pro to, aby smlouvy, jejichž plnění je hrazeno z veřejných prostředků, byly ze strany zadavatelů uzavírány při zajištění hospodářské soutěže a konkurenčního prostředí mezi dodavateli. Jak Úřad v bodě 136 napadeného rozhodnutí správně poznamenal, zákonem definované uveřejňovací povinnosti mají za cíl umožnit kontrolu dodržování principů hospodárnosti, účelnosti a efektivnosti při nakládání s veřejnými zdroji, a to jak prostřednictvím kontroly prováděné k tomu příslušnými státními orgány a institucemi, tak zejména prostřednictvím kontroly občanů, tj. nejširší veřejností. Informace shromážděné na podkladě předmětných uveřejňovacích povinností jsou následně využívány pro statistické vyhodnocení veřejných zakázek, které jsou k dispozici veřejnosti v informačním systému o veřejných zakázkách a případně i v Úředním věstníku Evropské unie. I proto mají zadavatelé obecně povinnost uveřejnit informaci o uzavření smlouvy, na základě které se konkrétní veřejná zakázka realizuje, a to ve lhůtách stanovených zákonem. Plně se ztotožňuji s tvrzením Úřadu v citovaném bodě 136 napadeného rozhodnutí, že důležitost takto prováděné kontroly a transparentnosti je pak z pohledu zákonodárce vyjádřena tím, že je porušení uveřejňovacích povinností správním deliktem, za který zadavateli hrozí postih.

54. Zcela souhlasím rovněž s odůvodněním Úřadu v bodě 141 napadeného rozhodnutí, kde Úřad mimo jiné poukázal na fakt, že tzv. „transparentní novelou“, tedy zákonem č. 55/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 4. 2012, zákonodárce zkrátil lhůtu pro odeslání výsledku zadávacího řízení k uveřejnění z původních 48 dnů na 15 dnů, z čehož jednoznačně vyplývá zájem společnosti na co nejrychlejším uveřejnění oznámení uvedeného v § 83 odst. 1 zákona. Jestliže tedy zadavatel v šetřeném případě odeslal výsledek zadávacího řízení k uveřejnění až 88 dnů po marném uplynutí lhůty pro odeslání oznámení o výsledku zadávacího řízení k uveřejnění, stanovené v § 83 odst. 1 zákona, nejedná se skutečně o „pouhé formální pochybení“, avšak o pochybení, které mohlo do určité míry ztížit možnost kontroly, zda zadavatel v souvislosti se zadávacím řízením vynaložil veřejné prostředky hospodárným způsobem.

55. Uveřejnění výsledku zadávacího řízení na veřejné zakázky 2 a 3 na webových stránkách www.esfcr.cz nelze hodnotit jako splnění povinnosti zadavatele. Zadavatel své povinnosti zakotvené v § 83 odst. 1 zákona dostojí výhradně tehdy, jestliže oznámení o výsledku zadávacího řízení odešle k uveřejnění v informačním systému o veřejných zakázkách. Aby mohlo v praxi docházet k řádné kontrole transparentnosti zadávacích řízení, potažmo ke kontrole efektivního vynakládání veřejných peněz, ze strany veřejnosti, pak musí mít veřejnost možnost seznámit se výsledky zadávacích řízení na „jednotném místě“, jímž je právě v přezkoumávaném případě dle zákona výhradně informační systém o veřejných zakázkách, možnost této kontroly nelze veřejnosti ztěžovat tím, že si bude muset výsledky zadávacích řízení vyhledávat na konkrétních internetových stránkách, tj. jinde, než v informačním systému o veřejných zakázkách, jak správně upozornil Úřad v bodech 145 a 164 napadeného rozhodnutí, s jejichž závěry mi opět nelze jinak než plně souhlasit. Pro úplnost dodávám, že v jiných zákonem vymezených případech (např. uveřejňování písemné zprávy zadavatele, smlouvy na veřejnou zakázku, výše skutečně uhrazené ceny) roli „jednotného místa“ plní pouze profil zadavatele, tudíž v těchto situacích zadavatel splní svou uveřejňovací povinnost uveřejněním požadovaných skutečností výhradně na svém profilu. Každopádně kromě informačního systému o veřejných zakázkách a profilu zadavatele zákon zadavateli žádné jiné možnosti ke splnění jeho uveřejňovacích povinností neposkytuje, zadavatel je tak povinen zvolit tu ze dvou výše uvedených uveřejňovacích platforem, kterou zákon pro danou skutečnost výslovně zakotvuje, jinak svou zákonnou povinnost nemůže splnit.

56. K otázce naplnění znaků skutkové podstaty správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. b) zákona konstatuji, že se zadavatel jmenovaného deliktu dopustí tehdy, jestliže nesplní svou zákonnou povinnost uveřejnit příslušný úkon, resp. nedodrží správný způsob provedeného uveřejnění stanovený zákonem, čímž ve svém důsledku dojde k narušení zásady transparentnosti uvedené v § 6 odst. 1 zákona, jenž se do této povinnosti promítá. Zájem společnosti na řádném průběhu zadávacího řízení, stejně jako na uveřejnění jeho výsledku, písemné zprávy a smlouvy, je neoddiskutovatelný tím spíše, když zákonem stanovený proces má přispívat k ochraně či posílení jedné ze základních zásad postupu při zadávání veřejných zakázek. Objektem správního deliktu je tedy zájem na publicitě určitých úkonů zadavatele v zadávacím řízení, přičemž tato publicita vede k dodržování zásady transparentnosti, jejíž porušení se nesplněním povinnosti uveřejnění, popřípadě nedodržením způsobu uveřejnění stanoveném v zákoně, presumuje. Formální znaky správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. b) zákona zadavatel naplní, když příslušný formulář neuveřejní co do způsobu, rozsahu a lhůty. Zadavatel odeslal oznámení o  výsledku předmětných zadávacích řízení na veřejné zakázky 2 a 3 provozovateli informačního systému až po uplynutí zákonné lhůty. Není tedy sporu ani o skutečnosti, že zadavatel nedostál své zákonné povinnosti a oznámení sice uveřejnil, avšak nikoli včas, čímž naplnil formální znaky skutkové podstaty správních deliktů.

57. Tvrzení zadavatele, že jeho postup neměl vliv na výsledek výběrového řízení, nepovažuji za relevantní. Formální znaky skutkové podstaty správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. b) zákona spočívají v nesplnění povinnosti stanovené zákonem, přičemž k jejímu završení není třeba naplnění podmínky potenciality ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky, jak je tomu u deliktu dle § 120 odst. 1 písm. a) zákona. Předmětné deliktní jednání totiž atakuje zásadu transparentnosti zadávacího řízení a možnost veřejné kontroly vynakládání finančních prostředků z veřejných zdrojů, nikoliv práva či postavení účastníků zadávacího řízení. Ve vztahu k tvrzení, že opožděné odeslání oznámení o výsledku zadávacího řízení nemělo vliv na možnost kontroly veřejné zakázky veřejností, pouze dodávám, že implikací je zde právě ono, byť dočasné, znemožnění veřejné kontroly ze strany nejširší veřejnosti, k čemuž doplňuji, že zadávání veřejných zakázek a povinnosti s tím související tvoří již ze své podstaty do značné míry formalizovaný proces, a zadavatel se tedy porušení zákona může dopustit i pochybením, které se mu může zdát jako formální nebo nevýznamné. Nicméně určení, na která porušení zákona bude pohlíženo jako na deliktní, tedy natolik závažná, že s nimi zákon spojuje vznik odpovědnosti za spáchaný správní delikt, nenáleží ani zadavateli ani Úřadu, nýbrž zákonodárci. Jak již bylo uvedeno i v napadeném rozhodnutí (viz výše opakovaně citovaný bod 136 napadeného rozhodnutí), důležitost povinnosti uveřejnění předmětných dokumentů zákonodárce zdůraznil právě tím, že v § 120 odst. 1 písm. b) v návaznosti na § 120 odst. 2 písm. b) zákona označil porušení povinnosti uveřejnění za deliktní jednání, jež je sankcionováno uložením pokuty.

58. Vyjdeme-li z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 34/2012-28 ze dne 9. 9. 2012 lze učinit závěr, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za správní delikt, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak správního deliktu, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Právem chráněným zájmem je v daném případě zájem společnosti na seznámení se veřejnosti s výsledkem zadávacího řízení včetně všech zákonem stanovených povinných informací, a to ve stanovené lhůtě. V tomto případě porušením zákonem stanovené povinnosti zadavatel ohrozil zájem společnosti spočívající v ochraně principu veřejné publicity výsledku zadávacího řízení, přičemž uveřejnění výsledku zadávacího řízení je zároveň stěžejní pro kontrolu postupu zadavatele širokou veřejností. Pokud se však k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty správního deliktu, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku správního deliktu a takové jednání potom nemůže být označeno za správní delikt. V daném případě se však nevyskytly takové významné okolnosti, které by vylučovaly, že jednáním zadavatele byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti.

59. Nad rámec uvedeného odkazuji na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 5 As 104/2008 ze dne 14. 12. 2009, obecně přiléhající i na správní delikty ve vztahu k trestným činům, podle kterého platí, že „přestupkem nebo trestným činem může být vždy pouze takové zaviněné jednání fyzických osob, které naplňuje formální znaky stanovené v zákoně. Zásadním rozlišovacím kritériem mezi trestným činem a přestupkem je tedy obecně řečeno míra jejich typové společenské nebezpečnosti vyjádřená ve znacích skutkové podstaty. Společenská nebezpečnost trestného činu pro společnost musí být alespoň vyšší než nepatrná, zatímco přestupkem může být i takové zaviněné jednání, které porušuje či ohrožuje zájem společnosti pouze v míře nepatrné“. Podle citovaného rozhodnutí tedy postačí, atakuje-li zadavatelovo zaviněné jednání veřejný či společenský zájem pouze „slabě“. Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno, mám za to, že v posuzovaném případě vykazovalo jednání zadavatele společenskou nebezpečnost, a to v míře takové, jež dle konstantní judikatury postačuje k naplnění materiální stránky správního deliktu.

60. V návaznosti na výše uvedené považuji závěr Úřadu obsažený ve výrocích  IV. a VI. napadeného rozhodnutí, že se zadavatel dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. b) zákona, za správný a v souladu se zákonem.

K uložení pokuty

61. Co se týče uložené pokuty, kterou zadavatel považuje za „poněkud tvrdou“, podotýkám, že zákon v ustanovení § 121 odst. 2 uvádí hlavní kritérium rozhodné pro určení výměry pokuty, tedy závažnost spáchaného správního deliktu. Demonstrativním výčtem pak zákon v témže ustanovení toto hlavní kritérium definuje, když uvádí, že je třeba přihlédnout zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl správní delikt spáchán.

62. Jak je patrné z bodů 178 až 199 napadeného rozhodnutí, Úřad se zabýval každým z výše uvedených kritérií závažnosti správního deliktu, a zohlednil taktéž ekonomickou situaci zadavatele. Úřad rovněž správně aplikoval zásadu absorpce, když uložil pokutu za delikt spáchaný ve věci veřejné zakázky 2 v souvislosti s nesplněním uveřejňovací povinnosti, tedy delikt uvedený ve výroku IV. napadeného rozhodnutí, kdy maximální možná výše pokuty činí v daném případě 10 000 000 Kč.

63. Konkrétně potom, pokud jde o okolnosti, za kterých byl správní delikt spáchán, Úřad se jimi podrobně zabýval v bodě 193 napadeného rozhodnutí s tím, že zadavatel nesplnil svou povinnost, která mu explicitně vyplývá z § 83 odst. 1 zákona, v návaznosti na § 146 odst. 1 písm. a) zákona, když oznámení o výsledku zadávacího řízení na veřejnou zakázku 2 odeslal k uveřejnění opožděně, tj. po marném uplynutí zákonné 48denní lhůty, přičemž odpovědnost za nesplnění této uveřejňovací povinnosti je odpovědností objektivní, tedy odpovědností bez ohledu na zavinění.

64. Co se týče stupně závažnosti správního deliktu, Úřad o ní pojednal v bodě 194 napadeného rozhodnutí, kde zohlednil, že dílčí narušení možnosti veřejné kontroly u této podlimitní veřejné zakázky nepředstavuje zásah tak vysoké intenzity do veřejného zájmu chráněného zákonem, jako by tomu bylo v případě nadlimitní veřejné zakázky, jelikož zájem veřejnosti na kontrole vynakládání veřejných prostředků stoupá zejména ve vztahu k hodnotě dané veřejné zakázky.

65. V bodě 195 napadeného rozhodnutí Úřad přihlédl i k následkům spáchání správního deliktu s tím, že zadavatel svým jednáním neomezil samotnou hospodářskou soutěž, ale omezil až následnou veřejnou kontrolu jejího průběhu při zadávání veřejné zakázky.

66. Úřad v bodě 197 napadeného rozhodnutí přihlédl k polehčujícím okolnostem spočívajících v poskytnutí řádné součinnosti Úřadu, napravení protiprávního stavu z vlastní iniciativy zadavatele, uplynutí delší doby od spáchání správního deliktu, uveřejnění výsledku zadávacího řízení na webu www.esfcz.cz.

67. Úřad v bodě 196 napadeného rozhodnutí přihlédl i k přitěžujícím okolnostem spočívajících ve spáchání více správních deliktů, a to dalších 5 správních deliktů vyjma správního deliktu uvedenému ve výroku IV. napadeného rozhodnutí. Takovýto rozsah deliktního jednání pak považuji za nezanedbatelný, čemuž musí odpovídat i uložená sankce. Jak přitom uvedl Úřad mimo jiné v bodě 190 napadeného rozhodnutí, zákonodárce umožňuje u správních deliktů podle § 120 odst. 1 písm. b) zákona uložit pokutu až do výše 10 000 000 Kč. Pokuta uložená zadavateli tak představuje pouze 0,5 % z maximální možné výše pokuty. Při uložení pokuty v nižší výši by tak již sankce s ohledem na rozsah protiprávního jednání zadavatele neodpovídala jeho povaze.

68. Úřad rovněž v bodě 198 napadeného rozhodnutí přihlédl k ekonomické situaci zadavatele, k čemuž uvedl, že z údajů volně dostupných na internetu lze zjistit, že zadavatel hospodařil v letech 2010 až 2014 vždy s příjmy v řádu jednotek miliónů Kč, k čemuž dodávám, že jsem platnost tohoto tvrzení Úřadu ověřil i pro hospodaření zadavatele za rok 2015.

69. Zdůrazňuji, že rozhodnutí o uložení pokuty je nepřezkoumatelné, je-li její výše odůvodněna pouhým zopakováním skutkových zjištění a konstatováním zákonných kritérií pro uložení pokuty či funkcí pokuty, aniž by bylo zřejmé, zda, a jakým způsobem byla tato kritéria správním orgánem hodnocena. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že jakkoliv má správní orgán při ukládání pokuty volnost správního uvážení, je vázán základními principy správního rozhodování (viz např. rozsudek NSS č. j. 8 As 5/2005-53 ze dne 29. 6. 2005). Mezi tyto principy pak jistě patří i úplnost, resp. dostatečná odůvodněnost rozhodnutí správního orgánu, která v konečném důsledku vyvolá i jeho přesvědčivost. Úřad tak při rozhodování o výši pokuty musí zohlednit všechny skutečnosti, které výši pokuty mohou v konkrétním případě ovlivnit, řádně se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat a přesvědčivě odůvodnit, ke které okolnosti přihlédl, a jaký vliv měla na konečnou výši pokuty. Výše uložené pokuty tak musí být v každém rozhodnutí zdůvodněna způsobem, který nepřipouští rozumné pochybnosti o tom, že právě taková výše pokuty odpovídá konkrétním okolnostem individuálního případu.

70. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že výše pokuty uložená v tomto případě uvedeným požadavkům vyhovuje. Sankci za spáchání správního deliktu lze chápat jako právní následek porušení zákona, který pro pachatele znamená určitou majetkovou újmu nebo omezení jeho práva. Účelem jejího ukládání je působit na pachatele správního deliktu takovým způsobem, aby se již v budoucnosti nedopouštěl protiprávního jednání. Sankce má tak působit výchovně a preventivně, má však i reparační charakter, neboť do určité míry napravuje následek porušení právní povinnosti. Domnívám se, že výše uložené pokuty splňuje obě tyto funkce. Zároveň mám za to, že represivní funkce, tedy postih za porušení zákonem stanovené povinnosti byla uplatněna přiměřeně, když při maximální možné pokutě 10 000 000 Kč byla tato uložena při spodní hranici možné výše.

71. K tomuto odkazuji na rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 14/2013 ze dne 23. 10. 2014, kde „Soud zde považuje za nutné zdůraznit též funkci postihu; konkrétní forma postihu (pokuta) a jeho výše musí působit natolik silně, aby od podobného jednání odradila i jiné nositele obdobných povinností, jaké svědčí žalobci, zároveň musí být postih dostatečně znatelný v žalobcově materiální sféře, aby v něm byla dostatečně obsažena i jeho represivní funkce, aniž by byl ovšem pro žalobce likvidačním. V opačném případě by totiž postih delikventa smysl postrádal.“

72. Výše pokuty uložená Úřadem v napadeném rozhodnutí je přiměřená a Úřad při jejím ukládání postupoval zcela v mezích správního uvážení, které dle rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 105/2004 – 72 ze dne 19. 7. 2004 spočívá v tom, že zákon „poskytuje volný prostork rozhodování v hranicích, které stanoví.“ S ohledem na maximální možnou výši uložené pokuty v posuzovaném případě, byla pokuta uložena při samé spodní hranici maximální možné výše.

73. Ukládání trestu je založeno na dvou základních principech - principu zákonnosti trestu a individualizace trestu. Z judikatury Nejvyššího správního soudu přitom vyplývá, že při posuzování zákonnosti uložené sankce správní soud k žalobní námitce přezkoumá, zda správní orgán při stanovení výše sankce zohlednil všechna zákonem stanovená kritéria, zda jeho úvahy o výši pokuty jsou racionální, ucelené, koherentní a v souladu se zásadami logiky, zda správní orgán nevybočil z mezí správního uvážení nebo jej nezneužil, ale rovněž, zda uložená pokuta není likvidační [srov. např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 - 133, publikované pod č. 2092/2010 Sb. NSS, www.nssoud.cz, nebo nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/02 ze dne 13. 8. 2002 (N 105/27 SbNU 177; 405/2002 Sb.), nebo sp. zn. Pl. ÚS 38/02 ze dne 9. 3. 2004 (N 36/32 SbNU 345; 299/2004 Sb.)]. Není přitom důvodu, aby obdobným způsobem při přezkoumávání pokuty nepostupoval také odvolací správní orgán. S ohledem na shrnutí závěrů Úřadu ve vztahu k pokutě uvedených v odůvodnění napadeného rozhodnutí, ale i s ohledem na to, že Úřad správně posoudil i možnou likvidačnost pokuty pro zadavatele, je možné uzavřít, že se Úřad v napadeném rozhodnutí zabýval odůvodněním výše uložené pokuty velice pečlivě, přičemž při splnění povinnosti dle § 89 odst. 2 správního řádu jsem ve vztahu k zákonnosti výroku VII. napadeného rozhodnutí neshledal, že by Úřad nenaplnil požadavky, jež jsou na odůvodnění pokuty kladeny jak § 121 odst. 2 zákona, tak § 68 odst. 3 správního řádu.

74. V souvislosti s určením výměry pokuty poukazuji na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 3/2002 ze dne 13. 8. 2002. Podle výkladu uvedeného nálezu je při ukládání pokut vyloučen takový zásah do majetku podnikatele, v důsledku kterého by byla zničena majetková základna pro další podnikatelskou činnost. Nepřípustné jsou takové pokuty, jež mají likvidační charakter. Ústavní soud se v nálezu Pl. ÚS 3/2002 ze dne 13. 8. 2002 zabýval ukládáním pokut právnickým a fyzickým osobám podnikajícím. Závěr o nepřípustnosti pokut likvidačního charakteru tedy není přímo aplikovatelný i na ukládání pokut ústředním orgánům státní správy, tj. v tomto případě zadavateli. Zadavatel je organizační složkou státu, není tedy zřízen nebo založen za účelem dosahování zisku podnikatelskou činností, rozpočet zadavatele je napojen na státní rozpočet. V důsledku toho nemůže mít výše uložené pokuty likvidační charakter ve vztahu k podnikatelské činnosti ve smyslu nálezu Pl. ÚS 3/2002 ze dne 13. 8. 2002, potažmo ani k majetkové podstatě zadavatele coby organizační složky státu.

75. S ohledem na výše uvedené tedy uzavírám, že Úřad v napadeném rozhodnutí řádně posoudil všechny okolnosti případu a uložil pokutu přiměřenou těmto okolnostem za současné individualizace trestu.

76. S ohledem na závěry vyslovené v odůvodnění napadeného rozhodnutí mám za to, že Úřad postupoval zcela v souladu s § 121 odst. 2 zákona, když při určení výše pokuty za spáchaný správní delikt přihlédl jak k závažnosti spáchaného správního deliktu, tak i k jeho následkům, a dále i k okolnostem jeho spáchání, přičemž tyto okolnosti řádně v odůvodnění napadeného rozhodnutí označil, uvedl závěry, na základě nichž posoudil, zda se jedná o polehčující a přitěžující okolnosti a následně tyto při samotném určení výše pokuty zohlednil, a to včetně ekonomické situace zadavatele.

VI.          Závěr

77. Po zvážení všech aspektů dané věci a po zjištění, že Úřad postupoval v souladu se zákonem a správním řádem, jsem dospěl k závěru, že nenastaly podmínky pro zrušení nebo změnu napadeného rozhodnutí z důvodů uváděných v rozkladu.

78. Vzhledem k výše uvedenému, když jsem neshledal důvody, pro které by bylo nutno napadené rozhodnutí změnit nebo zrušit, rozhodl jsem tak, jak je ve výroku uvedeno.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí se nelze podle § 91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 152 odst. 4 téhož zákona dále odvolat.

otisk úředního razítka

Ing. Petr Rafaj

předseda

Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

Obdrží:

Česká republika – Český báňský úřad, Kozí 748/4, 110 00 Praha 1

Vypraveno dne:

viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy

---

[1] Pokud je v rozhodnutí uveden odkaz na zákon, jedná se vždy o znění účinné ke dni zahájení šetřeného zadávacího řízení ve smyslu ust. § 26 zákona v návaznosti na ust. § 158 odst. 1 a 2 zákona.