číslo jednací: R0111/2016/VZ-37155/2016/321/TNo

• Instance: II.
• Věc: Redukované opravy osobních vozů s podvozky SGP 300 I. série / Redukované opravy osobních vozů s podvozky SGP 300 II. série
• Účastníci:
  1. České dráhy, a. s.
• Typ správního řízení: Veřejná zakázka
• Výrok: rozklad zamítnut a napadené rozhodnutí potvrzeno
• Rok: 2016
• Datum nabytí právní moci: 8. 9. 2016
• Související rozhodnutí: S0208/2015/VZ-07703/2016/512/MHr; R0111/2016/VZ-37155/2016/321/TNo

Č. j.: ÚOHS-R0111/2016/VZ-37155/2016/321/TNo

8. září 2016

Ve správním řízení o rozkladu ze dne 10. 3. 2016 (doručeném Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže téhož dne), jenž byl podán zadavatelem –

• společností České dráhy, a. s., IČO 70994226, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 15 Praha 1,

proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S0208/2015/VZ-07703/2016/512/MHr ze dne 26. 2. 2016, ve věci možného spáchání správního deliktu při zadávání veřejné zakázky „Redukované opravy osobních vozů s podvozky SGP 300 I. série“, jejíž výzva k podání nabídek byla vydána dne 9. 4. 2014 pod číslem jednacím 0608/14-08/O a veřejné zakázky „Redukované opravy osobních vozů s podvozky SGP 300 II. série“, jejíž výzva k podání nabídek byla vydána dne 9. 4. 2014 pod číslem jednacím 0614/14-08/O,

jsem podle § 152 odst. 5 písm. b) ve spojení s § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, na základě návrhu rozkladové komise, jmenované podle § 152 odst. 3 téhož zákona, rozhodl takto:

Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S0208/2015/VZ-07703/2016/512/MHr ze dne 26. 2. 2016

p o t v r z u j i

a podaný rozklad

z a m í t á m.

Odůvodnění

I.               Zadávací řízení a správní řízení před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže

1. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“) jako orgán příslušný podle § 112 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“)[1]k výkonu dohledu nad zadáváním veřejných zakázek, obdržel dne 8. 8. 2014 podnět týkající se postupu zadavatele – společnosti České dráhy, a. s., IČO 70994226, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 15 Praha 1 (dále jen „zadavatel“) při zadávání veřejné zakázky „Redukované opravy osobních vozů s podvozky SGP 300 I. série“, jejíž výzva k podání nabídek byla vydána dne 9. 4. 2014 pod číslem jednacím 0608/14-08/O (dále jen „SGP I. série“) a veřejné zakázky „Redukované opravy osobních vozů s podvozky SGP 300 II. série“, jejíž výzva k podání nabídek byla vydána dne 9. 4. 2014 pod číslem jednacím 0614/14-08/O (dále jen „SGP II. série“).

2. Úřad odeslal dne 27. 4. 2015 České republice – Ministerstvu dopravy, Odbor drah, železniční a kombinované dopravy, nábřeží L. Svobody 1222/12, 110 00 Praha 1, Nové Město (dále jen „Ministerstvo dopravy“) žádost o zaslání odborného stanoviska, jehož obsahem byla série dotazů na technické odlišnosti vozů SGP I. série a vozů SGP II. série (jelikož zadavatel v rozkladu nenapadá samotné posouzení věcné a technické souvislosti předmětů plnění veřejných zakázek, v podrobnostech odkazuji na bod 10 rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-S0208/2015/VZ-07703/2016/512/MHr ze dne 26. 2. 2016). Téhož dne Úřad odeslal žádost totožného obsahu i České republice – Drážnímu úřadu, Wilsonova 300/8, 110 00 Praha – Vinohrady (dále jen „Drážní úřad“).

3. Úřad v šetřené věci dospěl k závěru, že k posouzení mu známých skutečností je třeba vysoce odborných znalostí z oblasti dopravy a strojírenství, ustanovil proto podle § 56 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) usnesením č. j. ÚOHS-S208/2015/VZ-32468/2015/512/MHr ze dne 8. 10. 2015 znalecký ústav – České vysoké učení technické v Praze, Fakulta strojní, IČO 68407700, se sídlem Technická 4, 166 07 Praha 6 (dále jen „znalec“) – k vypracování znaleckého posudku ve lhůtě do 23. 12. 2015, za účelem zodpovězení dotazů technického charakteru týkajících se rozdílů mezi předmětem plnění obou veřejných zakázek. Znalec doručil znalecký posudek č. j. 29/VaV-ZP/2015 ze dne 20. 1. 2016 (dále jen „znalecký posudek“) Úřadu prostřednictvím datové schránky dne 21. 1. 2016, kde se vyjádřil ke všem Úřadem položeným dotazům (k podrobnostem stran obsahu znaleckého posudku viz body 18 – 25 rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-S0208/2015/VZ-07703/2016/512/MHr ze dne 26. 2. 2016).

II.             Napadené rozhodnutí

4. Dne 26. 2. 2016 vydal Úřad rozhodnutí č. j. ÚOHS-S0208/2015/VZ-07703/2016/512/MHr (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž ve výroku I. rozhodl o tom, že zadavatel se dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona tím, že nedodržel postup stanovený v § 13 odst. 3 zákona, když rozdělil předmět veřejné zakázky spočívající v poskytování redukovaných oprav osobních vozů s podvozky SGP 300 I. a II. série na dílčí veřejné zakázky SGP 300 I. série a SGP 300 II. série, čímž došlo ke snížení předpokládané hodnoty pod finanční limit stanovený v § 12 odst. 1 zákona, a v důsledku toho nezadal plnění výše uvedené veřejné zakázky v některém z v úvahu připadajících druhů zadávacích řízení uvedených v § 21 zákona, přičemž tento postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a zadavatel uzavřel dne 6. 5. 2014 s dodavatelem – Pars nova a. s., IČO 25860038, se sídlem Žerotínova 1833/56, 787 01 Šumperk (dále jen „Pars nova“) – smlouvu o dílo (č. E012-14R/10288/SOD005/Ku) na předmět veřejné zakázky SGP 300 I. série a dne 5. 5. 2014 s dodavatelem – ŽOS Vrútky, a. s., IČO 31615619, se sídlem Dielenská Kružná 2, Vrútky, Slovenská republika (dále jen „ŽOS Vrůtky“) – smlouvu o dílo (č. E012-14R/10289/SOD/005/Ku) na předmět veřejné zakázky SGP 300 II. série. Ve výroku II. napadeného rozhodnutí Úřad zadavateli uložil pokutu ve výši 800 000 Kč.

5. V odůvodnění napadeného rozhodnutí Úřad v návaznosti na závěry uvedené ve znaleckém posudku dovodil časovou, místní a věcnou souvislost obou veřejných zakázek, přičemž konstatoval, že byla naplněna skutková podstata správního deliktu spáchaného zadavatelem podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona.

III.           Námitky rozkladu

6. Zadavatel obdržel napadené rozhodnutí dne 26. 2. 2016 a v zákonné lhůtě dne 10. 3. 2016 podal proti napadenému rozhodnutí rozklad, který byl Úřadu doručen téhož dne.

7. Zadavatel v rozkladu namítá, že závěry Úřadu v napadeném rozhodnutí se opírají hlavně o závěry uvedené ve znaleckém posudku, přičemž se domnívá, že Úřad neměl věc hodnotit pouze s ohledem na závěry znaleckého posudku, ale měl zohlednit i ostatní skutečnosti a souvislosti.

8. Další rozkladovou námitkou zadavatele je tvrzení, že jelikož se opozdilo uzavření smlouvy o spolupráci s dodavatelem DB Fernverkehr zajišťujícím podstatnou modernizaci a opravu železničních vozů na lince Praha – Berlin – Hamburg, hrozilo u zadavatele, že by muselo dojít k odstavení většího počtu vozů z provozu, neboť se blížilo překročení mezních bezpečnostně relevantních kilometrických průběhů. Za této situace tedy zadavatel dle svých slov přistoupil k zadání předmětných veřejných zakázek, přičemž zásadní pro něj bylo časové hledisko realizace oprav podvozků, kdy zadavatel dle jeho názoru vyhodnotil objektivně existující technické rozdíly v konstrukci podvozků SGP I. a II. série jako natolik významné, že se rozhodl jejich opravy zadat samostatně v zájmu co nejrychlejšího dokončení a tím zajištění pokrytí smluvně garantovaných výkonů v mezinárodní osobní dopravě.

9. Závěrem rozkladu se zadavatel vyjadřuje k výši uložené pokuty, kdy má za to, že její výše je nepřiměřeně vysoká, přičemž Úřad měl při jejím stanovování vycházet nikoliv ze znění realizačních smluv, nýbrž z hodnoty skutečně uhrazeného plnění ze strany zadavatele.

Závěr rozkladu

10. Závěrem rozkladu zadavatel navrhuje, aby předseda Úřadu napadené rozhodnutí zrušil a správní řízení zastavil.

IV.          Řízení o rozkladu

11. Úřad neshledal důvody pro postup podle § 87 správního řádu a v souladu s  § 88 odst. 1 správního řádu postoupil věc orgánu rozhodujícímu o rozkladu.

Stanovisko předsedy Úřadu

12. Po projednání rozkladu a veškerého spisového materiálu rozkladovou komisí, jmenovanou podle § 152 odst. 3 správního řádu, a po posouzení případu ve všech jeho vzájemných souvislostech, jsem podle § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumal soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy a jeho správnost v rozsahu námitek uvedených v rozkladu, a s přihlédnutím k návrhu rozkladové komise dospěl k následujícímu závěru.

13. Úřad postupoval správně a v souladu se zákonem, když rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrocích napadeného rozhodnutí. V odůvodnění tohoto rozhodnutí jsou dále uvedeny důvody, které mne vedly k zamítnutí rozkladu a potvrzení napadeného rozhodnutí.

V.            K námitkám rozkladu

14. Zadavatel v rozkladu namítá, že Úřad v napadeném rozhodnutí vychází převážně ze závěrů znaleckého posudku, přičemž dle jeho názoru měl zohlednit i ostatní skutečnosti a souvislosti.

15. Jestliže zadavatel namítá výše uvedené, neuvádí už, jaké „ostatní skutečnosti a souvislosti“ má na mysli. Zadavatel jako účastník správního řízení o spáchání správního deliktu má během řízení právo aktivně se vyjadřovat, předkládat návrhy a uvádět skutečnosti na podporu svých tvrzení, jež jsou rozhodné pro posouzení věci, přičemž ve smyslu § 52 správního řádu jsou účastníci správního řízení povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení, kdy správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Zadavatel však s ohledem na nekonkrétnost svých rozkladových tvrzení nijak nespecifikoval, co míní „ostatními skutečnostmi a souvislostmi“, proto konstatuji, že výše uvedená rozkladová námitka je nedůvodná, neboť mám za prokázané, že Úřad v napadeném rozhodnutí dostatečně zjistil skutkový stav a přezkoumatelným způsobem z něj vyvodil patřičné závěry podložené řádnými důkazními prostředky.

16. V souladu s § 50 odst. 3 správního řádu je v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena, přičemž dle § 51 odst. 1 správního řádu k provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Výše uvedené znamená, že Úřad je povinen řádně zjistit skutkový stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti a své závěry podpořit důkazními prostředky potřebnými ke zjištění stavu věci, což v rámci napadeného rozhodnutí bylo splněno, jak je uvedeno dále.

17. Jelikož posouzení technologické a věcné souvislosti mezi oběma šetřenými veřejnými zakázkami bylo stěžejní pro to, aby mohl Úřad rozhodnout o spáchání správního deliktu zadavatelem a Úřad zároveň konstatoval, že dospěl k závěru, že k posouzení mu známých skutečností je třeba vysoce odborných znalostí z oblasti dopravy a strojírenství, a nepodařilo se mu získat relevantní informace od Ministerstva dopravy, ani od Drážního úřadu, přistoupil k vypracování znaleckého posudku. V této souvislosti zdůrazňuji, že hledisko věcné souvislosti jako jeden ze znaků dělení veřejných zakázek dovozených ustálenou rozhodovací praxí, bylo jako jediné mimo odbornou možnost posouzení Úřadem. Co se týče místní a časové souvislosti jako dalších hledisek, které je nutno při posuzování v případě možného dělení veřejných zakázek dovodit, byla tato hlediska ze strany Úřadu vyčerpávajícím způsobem dovozena v bodech 84 až 92 napadeného rozhodnutí.

18. Ohledně totožnosti předmětu plnění veřejné zakázky lze v dané souvislosti pro upřesnění odkázat například na rozsudek Nevyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2010, č. j. 2 Afs 55/2010-173, kde je uvedeno, že „pro určení, zda konkrétní plnění ve prospěch zadavatele je jedinou veřejnou zakázkou nebo několika jednotlivými veřejnými zakázkami, je rozhodující věcný charakter takového plnění; poptává-li zadavatel plnění svým charakterem totožné či obdobné (např. plnění stejného nebo srovnatelného druhu uskutečňované pro téhož zadavatele v témže časovém období a za týchž podmínek co do charakteru plnění), pak takové plnění musí zadávat jako jedinou veřejnou zakázku podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách“.

19. Pro posouzení věcné a technické souvislosti obou veřejných zakázek tedy bylo stěžejní nechat zpracovat znalecký posudek, který se tak v této souvislosti stal nejpregnantnějším důkazním prostředkem, ze kterého mohl Úřad při posuzování šetřené věci vycházet. Není však pravdou, že by Úřad při svém posuzování vycházel výhradně z jeho závěrů, neboť ze znění bodů 93 až 105 napadeného rozhodnutí jasně vyplývá, že Úřad z velké míry k závěrům znaleckého posudku přihlédl, nicméně vždy v rámci vlastních úvah spočívajících v aplikaci poznatků získaných ze znaleckého posudku na zjištěný skutkový stav. Úřad zejména položil otázky řešené ve znaleckém posudku tak, aby z jeho závěrů jasně vyplynulo, zda podvozky osobních vozů SGP 300 I. série a II. série vykazují technické odlišnosti natolik podstatné, že by v případě jejich oprav bylo nutné disponovat různým technickým vybavením či odlišně proškoleným personálem. Jelikož ze znaleckého posudku jednoznačně vyplynulo, že oba typy podvozků vykazují pouze nepodstatné technické rozdíly s ohledem na technologie potřebné k jejich opravě a personál, který bude tyto opravy provádět, Úřad na základě těchto zjištění učinil závěr, že obě šetřené veřejné zakázky jednoznačně vykazují věcnou a technickou souvislost.

20. Co se týče rozkladové námitky zadavatele ohledně toho, že se díky neuzavření smlouvy o spolupráci s DB Fernverkehr dostal do časové tísně, konstatuji, že tato skutečnost nemůže obstát jako důvod pro postup v podlimitním režimu, i když zadavatel uzavřel smlouvy na veřejné zakázky z pozice sektorového zadavatele. Zákon v § 19 odst. 1 jasně hovoří o tom, že sektorový zadavatel postupuje podle tohoto zákona pouze v případě nadlimitních veřejných zakázek zadávaných v souvislosti s výkonem relevantní činnosti. Situace, kdy předpokládaná hodnota veřejné zakázky nedosáhne limitu pro nadlimitní veřejné zakázky, je jediná situace, kdy sektorový zadavatel nemá povinnost postupovat podle zákona a využít některého z druhů zadávacích řízení dle § 21 odst. 1 zákona. Samotná skutečnost, že zadavatel nepřistoupil k využití některého zadávacího řízení, navíc v důsledku nedostatečného plánování (tedy z důvodu, který sám způsobil), v žádném případě nemůže aprobovat jeho nezákonný postup. Zároveň pokud zadavatel v rozkladu argumentuje vzniknuvší časovou tísní, což může být považováno za podmínku pro postup v jednacím řízení bez uveřejnění ve smyslu § 23 odst. 4 písm. b) zákona, konstatuji, že tato argumentace je zcela nedůvodná, neboť zadavatel předmětnou veřejnou zakázku v jednacím řízení bez uveřejnění nezadával a nemůže se proto v rozkladu odvolávat na to, že případně byly splněny podmínky pro zadání veřejné zakázky v jednacím řízení bez uveřejnění. Není vyloučeno, že zadavatel by mohl za splnění dalších zákonných podmínek přistoupit k zadání veřejné zakázky v jednacím řízení bez uveřejnění, které ze své podstaty umožňuje časovou úsporu během zadávacího procesu a mohl by tak splnit zákonnou povinnost spočívající v postupu podle zákona, avšak neučinil tak.

21. Nad rámec uvedeného uvádím, že zadavatel jako řádný hospodář mohl dopředu vědět, že smlouva s DB Fernverkehr, na jejíž pozdější uzavření se v rozkladu odvolává, nemusela být uzavřena v předpokládaném termínu, a s touto skutečností měl s ohledem na blížící se překročení mezních bezpečnostně relevantních kilometrických proběhů a s tím související povinností odstávky vozů, počítat. Pokud zadavatel tvrdí, že potřeboval provést opravu předmětných vozů co nejrychleji, nic mu nebránilo v tom, aby veřejnou zakázku zadal na části a pevně stanovil termíny pro jejich plnění. S ohledem na výše uvedené tedy konstatuji, že námitka zadavatele spočívající v tom, že jeho nezákonný postup byl odůvodněn časovou tísní, nemůže obstát.

22. Poslední rozkladová námitka zadavatele se týká výše udělené pokuty, kdy zadavatel namítá, že je nepřiměřeně vysoká a Úřad měl při stanovení horní hranice možné pokuty vycházet z částek uhrazených za dobu trvání plnění. K namítané výši udělené pokuty konstatuji následující.

23. Pokud zadavatel namítá, že Úřad měl při výpočtu horní hranice pokuty vycházet nikoli z cen veřejných zakázek uvedených v realizačních smlouvách, nýbrž z cen uhrazených zadavatelem za dobu jejich trvání, konstatuji, že tato námitka je nedůvodná. V § 120 odst. 2 písm. a) zákona je uvedeno, že za správní delikt se uloží pokuta do 10 % ceny zakázky nebo do 20 000 000 Kč, nelze-li celkovou cenu veřejné zakázky zjistit, jde-li o správní delikt podle odstavce 1 písm. a), c) nebo d) zákona. Jazykovým i logickým výkladem ustanovení § 120 odst. 2 písm. a) zákona lze dojít pouze k závěru, že „cenou zakázky“ se míní konečná cena zakázky stanovená ve smlouvě, přičemž v rámci ustálené rozhodovací praxe bylo dovozeno, že se jedná o cenu zakázky uvedenou ve smlouvě včetně DPH. V souvislosti s výše uvedeným lze odkázat na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2013 č. j. 62 Af 77/2012-59 (přestože se jedná o rozsudek týkající se právního stavu, kdy limity pro uložení pokuty ze strany Úřadu byly v zákoně mírnější, jeho závěry lze aplikovat i na nyní šetřenou věc), kde je uvedeno, že „správně žalovaný vyšel z toho, že v § 120 odst. 2 písm. a) ZVZ, odlišně od § 79 odst. 2 ZVZ (tam pro účely hodnocení nabídek), jak jím argumentoval žalobce, není obsaženo pravidlo, že by pro výpočet pokuty byla rozhodná cena veřejné zakázky bez DPH, a dospěl-li k závěru, že „cena veřejné zakázky“ je představována cenou uvedenou v uzavřené smlouvě a následně dodavateli hrazenou ze strany zadavatele, tedy cena zahrnující DPH, není, co by mu v této úvaze zdejší soud mohl vytknout“.

24. Zároveň za užití teleologického výkladu z tohoto ustanovení jasně vyplývá, že zákonodárce měl na mysli cenu zakázky uvedenou v uzavřené smlouvě a nikoliv cenu, která byla doposud za dobu plnění zadavatelem uhrazena. Pokud by bylo smyslem citovaného ustanovení pravidlo, že Úřad stanoví horní hranici pokuty na základě doposud uhrazené ceny, Úřad by nikdy nemohl tuto hranici přesně určit, protože by se v čase neustále vyvíjela v důsledku dílčích plnění, která by byla zadavateli poskytována. Zároveň pokud by zadavatelem načrtnutý způsob výpočtu pokuty měl být skutečně aplikován, v zákoně by to bylo zcela jistě výslovně uvedeno stejně jako v případě § 121 odst. 2 zákona, avšak takovou povinnost zákon Úřadu nikterak neukládá.

25. Ohledně přiměřenosti udělené pokuty uvádím, že Úřad má v této souvislosti při stanovování pokuty zejména povinnost přezkoumatelným způsobem stanovit konkrétní výši pokuty a přihlédnout u toho k závažnosti spáchaného správního deliktu, kde rozsah a závažnost následků správního deliktu jsou důležitým aspektem při vyměřování samotné výše sankce. Při vyměřování pokuty je třeba, aby Úřad posoudil všechny podstatné okolnosti spáchání správního deliktu.

26. Při ukládání sankce je třeba dbát její přiměřenosti z hlediska jejího účelu. Pro správné a spravedlivé ukládání sankce je významné dodržování principu zákonnosti trestání a principu individualizace sankce. Zásada zákonnosti trestání spočívá v tom, že správní orgán se musí důsledně řídit pravidly pro ukládání sankcí obsaženými v zákoně. Individualizace sankce vyjadřuje, že druh, kombinace a intenzita sankcí musí být v konkrétním případě stanoveny tak, aby odpovídaly všem okolnostem a zvláštnostem případu.

27. V dané souvislosti lze odkázat například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009 č. j. 9 As 62/2008-129, kde je uvedeno, že „řádné odůvodnění ukládané sankce v případě správního trestání je základním předpokladem pro přezkoumatelnost úvahy, kterou byl správní orgán při svém rozhodování veden. Ustanovení § 12 zákona o přestupcích obsahuje výčet hledisek, ke kterým je správní orgán povinen přihlédnout při stanovení druhu a výměry sankce. Správní orgán je povinen se při svých úvahách o konkrétní výši ukládané sankce těmito hledisky zabývat a srozumitelně a jednoznačně formulovat logické kroky, které jej ke stanovení konkrétní výše té které sankce vedly tak, aby odůvodnění její výše bylo následně soudem přezkoumatelné. Správní orgán je tak povinen se při ukládání sankce zabývat podrobně všemi hledisky, které zákon předpokládá, podrobně a přesvědčivě odůvodnit, ke kterému hledisku přihlédl, a navíc podrobně odůvodnit, jaký vliv mělo toto hledisko na konečnou výši ukládané sankce. Výše uložené sankce tak musí být v každém rozhodnutí zdůvodněna způsobem nepřipouštějícím rozumné pochyby o tom, že právě taková její výše odpovídá konkrétním okolnostem individuálního případu“.

28. Úřad v napadeném rozhodnutí konstatoval, že hlavním kritériem, které je dle jeho názoru rozhodné pro určení výměry pokuty, je závažnost předmětného správního deliktu, což je postup plně v souladu s judikaturou správních soudů, kde lze odkázat například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2008 č. j. 4 As 37/2007-148, kde je uvedeno, že „je pravdou, že zákonná kritéria jsou velmi neurčitá a vzájemně mnohdy úzce propojená. Ne všechna ovšem musí být nutně pro konkrétní posuzovanou věc stejně důležitá či určující. Při vypořádávání se s nimi musí správní orgán uvést, které kritérium bylo pro jeho posouzení klíčové a v čem spatřuje jeho relevanci pro uložení pokuty a stanovení její výše v konkrétním případě. Tato argumentace dotváří smysl a význam výroku správního rozhodnutí o uložení pokuty ve stanovené výši“.

29. Úřad v napadeném rozhodnutí konstatoval, že porušení zákona zadavatelem bylo natolik intenzivní, že mělo za následek úplné a nedůvodné vyloučení hospodářské soutěže, což je dle ustálené rozhodovací praxe Úřadu i správních soudů považováno za vůbec nejzávažnější provinění co do intenzity narušení zákonem chráněného zájmu a jedná se tak o správní delikt nejvyšší závažnosti. S výše uvedeným závěrem Úřadu lze bezvýhradně souhlasit, neboť zadavatel se dopustil flagrantního porušení zákona, které mělo za následek úplné vyloučení hospodářské soutěže, přičemž tento postup atakuje samotný smysl zákona, kterým je efektivní vynakládání veřejných prostředků. Úřad při zvažování výše udělené pokuty taktéž přihlédl k přitěžující okolnosti spočívající v tom, že zadavatel stanovil předpokládanou hodnotu obou veřejných zakázek na samotné hranici pro podlimitní veřejné zakázky.

30. S ohledem na výše uvedené konstatuji, že Úřad při určení výměry pokuty za spáchaný správní delikt postupoval v napadeném rozhodnutí plně v intencích zákona a relevantní rozhodovací praxe, přičemž se zabýval závažností spáchání správního deliktu, následky a okolnostmi, za nichž byl spáchán a zároveň neopomněl posoudit, zda výše pokuty nemůže mít pro zadavatele likvidační charakter, přičemž jasným a přezkoumatelným způsobem dovodil, že s ohledem na výroční zprávu za rok 2014 pro zadavatele uložená pokuta mít likvidační charakter nemůže. Z výroční zprávy za rok 2014 totiž vyplynulo, že zadavatel disponoval souhrnnou hodnotou aktiv v hodnotě přes 76 miliard Kč, přičemž v roce 2015 souhrnná hodnota aktiv dle výroční zprávy zadavatele činila více než 74 miliard Kč. Napadené rozhodnutí je tak ohledně uložení pokuty dostatečně odůvodněné, úplné, přesvědčivé a konzistentní, čímž naplňuje požadavky na odůvodnění pokuty uvedené v zákoně a citované judikatuře.

VI.          Závěr

31. Po zvážení všech aspektů dané věci a po zjištění, že Úřad postupoval v souladu se zákonem a správním řádem, jsem dospěl k závěru, že nenastaly podmínky pro zrušení nebo změnu napadeného rozhodnutí z důvodů uváděných v rozkladu.

32. Vzhledem k výše uvedenému, když jsem neshledal důvody, pro které by bylo nutno napadené rozhodnutí změnit nebo zrušit, rozhodl jsem tak, jak je ve výroku tohoto rozhodnutí uvedeno.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí se nelze podle § 91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 152 odst. 4 téhož zákona dále odvolat.

otisk úředního razítka

Ing. Petr Rafaj

předseda

Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

Obdrží:

České dráhy, a. s., nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 15 Praha 1

Vypraveno dne:

viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy

---

[1]Pokud je v rozhodnutí uveden odkaz na zákon, jedná se vždy o znění účinné ke dni zahájení šetřeného zadávacího řízení ve smyslu ust. § 26 zákona v návaznosti na ust. § 158 odst. 1 a 2 zákona, není-li uvedeno jinak.