číslo jednací: R422/2015/VZ-44284/2016/323/PMo

• Instance: II.
• Věc: Bieblova 16, rekonstrukce objektu – obnova využití pro MŠ
• Účastníci:
  1. Statutární město Brno, městská část Brno-sever
• Typ správního řízení: Veřejná zakázka
• Výrok: rozklad zamítnut a napadené rozhodnutí potvrzeno
• Rok: 2015
• Datum nabytí právní moci: 4. 11. 2016
• Související rozhodnutí: S0698/2015/VZ-41489/2015/532/KSt; R422/2015/VZ-44284/2016/323/PMo

Č. j.: ÚOHS-R422/2015/VZ-44284/2016/323/PMo

4. listopadu 2016

Ve správním řízení o rozkladu ze dne 11. 12. 2015, doručeném Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže téhož dne, zadavatelem –

• Statutární město Brno, městská část Brno-sever, IČO 44992785, se sídlem Dominikánské náměstí 196/1, 602 00 Brno – město,

proti výrokům I. a III. rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S0698/2015/VZ-41489/2015/532/KSt ze dne 27. 11. 2015,

vydanému ve věci možného spáchání správních deliktů dle § 120 odst. 1 písm. a) a písm. b) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, v rozhodném znění, výše uvedeným zadavatelem při zadávání veřejné zakázky s názvem „Bieblova 16, rekonstrukce objektu – obnova využití pro MŠ“ v otevřeném řízení, jehož oznámení o zakázce bylo do Věstníku veřejných zakázek odesláno dne 19. 2. 2013 a uveřejněno dne 1. 3. 2013 pod evidenčním číslem zakázky 343654,

jsem podle § 152 odst. 5 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 90 odst. 5 téhož zákona, na základě návrhu rozkladové komise, jmenované podle § 152 odst. 3 téhož zákona, rozhodl takto:

Výrok I. a III. rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S0698/2015/VZ-41489/2015/532/KSt ze dne 27. 11. 2015

p o t v r z u j i

a podaný rozklad

z a m í t á m.

Odůvodnění

I.               Zadávací řízení a správní řízení vedené Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže

1. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“) obdržel dne 12. 6. 2015 podnět k přezkoumání úkonů zadavatele – Statutární město Brno, městská část Brno-sever, IČO 44992785, se sídlem Dominikánské náměstí 196/1, 602 00 Brno – město (dále jen „zadavatel“), učiněných při zadávání veřejné zakázky s názvem „Bieblova 16, rekonstrukce objektu – obnova využití pro MŠ“ v otevřeném řízení, jehož oznámení o zakázce bylo do Věstníku veřejných zakázek odesláno dne 19. 2. 2013 a uveřejněno dne 1. 3. 2013 pod evidenčním číslem zakázky 343654 (dále jen „veřejná zakázka“).

2. Úřad si na základě podnětu vyžádal stanovisko a dokumentaci o veřejné zakázce a z tohoto materiálu získal pochybnosti o tom, zda zadavatel postupoval v souladu s § 82 odst. 2 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, v rozhodném znění (dále jen „zákon“)[1], když smlouvu o dílo ze dne 3. 6. 2013 neuzavřel v souladu s návrhem smlouvy o dílo obsaženým v nabídce vybraného uchazeče – společnosti D.I.S., spol. s r.o., IČO 46975616, se sídlem Křižíkova 3009/72a, 612 00 Brno – Královo Pole (dále jen „vybraný uchazeč“), přičemž tím mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a uzavřel smlouvu na veřejnou zakázku. Dále získal Úřad pochybnosti, zda zadavatel postupoval v souladu s § 147a odst. 1 písm. b) zákona v návaznosti na § 147a odst. 3 zákona, když uveřejnil výši skutečně uhrazené ceny za plnění veřejné zakázky na profilu zadavatele až dne 10. 4. 2015. Dne 16. 10. 2015 pak Úřad zahájil z moci úřední správní řízení vedené pod sp. zn. ÚOHS-S0698/2015/VZ.

II.             Napadené rozhodnutí

3. Po přezkoumání všech rozhodných skutečností vydal Úřad rozhodnutí č. j. ÚOHS-S0698/2015/VZ-41489/2015/532/KSt ze dne 27. 11. 2015 (dále jen „napadené rozhodnutí“), v jehož výroku I. konstatoval, že se zadavatel dopustil správního deliktu dle § 120 odst. 1 písm. a) zákona tím, že nedodržel postup dle § 82 odst. 2 zákona, když na veřejnou zakázku uzavřel smlouvu o dílo, ve které stanovil termín kompletního dokončení a předání vnitřních prostor budovy k nastěhování nejpozději do dne 26. 8. 2013 a termín kompletního dokončení a předání celého díla ke kolaudaci nejpozději do dne 4. 9. 2013, přičemž uvedené bylo v rozporu s návrhem smlouvy o dílo obsaženým v nabídce vybraného uchazeče, v němž byl stanoven termín kompletního dokončení a předání vnitřních prostor budovy k nastěhování nejpozději do dne 21. 7. 2013 a termín kompletního dokončení a předání celého díla ke kolaudaci nejpozději do dne 31. 7. 2013, přičemž tento postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky. Ve výroku II. napadeného rozhodnutí Úřad konstatoval, že se zadavatel dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. b) zákona tím, že v rozporu s § 147a odst. 1 písm. b) zákona v návaznosti na § 147a odst. 3 zákona neuveřejnil na profilu zadavatele výši skutečně uhrazené ceny za plnění veřejné zakázky nejpozději do 90 dnů od splnění smlouvy, tedy nejpozději do dne 18. 3. 2014, ale až dne 10. 4. 2015. Ve výroku III. napadeného rozhodnutí Úřad za spáchání obou správních deliktů uložil zadavateli pokutu ve výši 50 000 Kč.

4. V rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí Úřad ve vztahu ke správnímu deliktu vymezenému ve výroku I. napadeného rozhodnutí poukázal na to, že termíny provedení díla byly na základě smlouvy o dílo, uzavřené mezi zadavatelem a vybraným uchazečem dne 3. 6. 2013, posunuty o 35 dnů v případě termínu kompletního dokončení a předání vnitřních prostor budovy k nastěhování a o 35 dnů v případě termínu kompletního dokončení a předání celého díla ke kolaudaci, a to oproti termínům uvedeným v návrhu smlouvy o dílo v nabídce vybraného uchazeče, který byl zpracován v souladu s požadavky zadávací dokumentace. Tato změna termínů podle Úřadu znamenala podstatnou změnu podmínek, která mohla ovlivnit průběh samotného zadávacího řízení, neboť nelze vyloučit, že by tato změna v případě jejího uplatnění již v zadávacích podmínkách předmětného zadávacího řízení vedla k účasti i jiných potenciálních dodavatelů s tím, že v takovém případě mohla být vybrána výhodnější nabídka, než nabídka vybraného uchazeče.

5. Ve vztahu ke správnímu deliktu vymezenému v rozkladem nenapadenému výroku II. rozhodnutí Úřad v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že z profilu zadavatele není zřejmé, kterého konkrétního dne zadavatel uveřejnil na svém profilu výši skutečně uhrazené ceny s tím, že administrátor profilu zadavatele Úřadu sdělil, že záznam o výši skutečně uhrazené ceny veřejné zakázky zadavatel na svém profilu uveřejnil dne 10. 4. 2015. Zadavatel však byl povinen výši skutečně uhrazené ceny uveřejnit nejpozději dne 18. 3. 2014.

6. V souvislosti s otázkou uložení pokuty vzal Úřad v úvahu to, že v případě správního deliktu uvedeného ve výroku II. napadeného rozhodnutí se jedná s ohledem na vyšší hodnotu plnění veřejné zakázky 2 o správní delikt závažnější (horní hranice možné pokuty činí částku ve výši 22 000 000 Kč), pročež uložil pokutu za spáchání právě tohoto správního deliktu. Ke správnímu deliktu uvedenému ve výroku I. napadeného rozhodnutí pak Úřad přihlédl jako k přitěžující okolnosti. Pokud se jedná o způsob spáchání správního deliktu, Úřad neshledal žádné skutečnosti, které by ovlivnily výši pokuty.

III.           Námitky rozkladu

7. Dne 11. 12. 2015 obdržel Úřad rozklad zadavatele proti napadenému rozhodnutí z téhož dne. Ze správního spisu vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo zadavateli doručeno dne 27. 11. 2015. Rozklad tedy byl podán v zákonné lhůtě.

8. Zadavatel v rozkladu uvádí, že Úřad při svém rozhodování nevzal v úvahu, že uchazeči měli sestavit harmonogram stavebních prací (dále jen „harmonogram“) tak, aby odpovídal určitému počtu kalendářních dnů. Vybraný uchazeč stanovil v harmonogramu začátek zahájení stavby na den 29. 4. 2013, dokončení a předání díla na den 31. 7. 2013. Dále ze zadávací dokumentace podle zadavatele vyplývá, že zadavatel předpokládal zahájení plnění veřejné zakázky dne 29. 4. 2013. Uchazeči tak museli při sestavování harmonogramu vycházet z uvedeného předpokládaného data zahájení prací. Zadavatel doplňuje, že všichni uchazeči podali cenovou nabídku vyšší, než byla předpokládaná hodnota veřejné zakázky. Zadavatel proto musel provést rozpočtové opatření a tak došlo v zadávacím řízení k časovému posunu a o výběru nejvhodnější nabídky rozhodl až dne 16. 5. 2013. V průběhu této časové prodlevy uběhla reálná doba pro realizaci předmětu veřejné zakázky podle harmonogramu. Zadavatel má tedy za to, že uzavřením smlouvy o dílo dne 3. 6. 2013 nedošlo ke změně navrhovatelem nabídnuté doby realizace veřejné zakázky, pouze došlo ke stanovení reálného termínu pro zahájení stavby na den 4. 6. 2013, přičemž byla dodržena navrhovatelem v harmonogramu nabídnutá doba realizace veřejné zakázky.

9. Zadavatel tedy nepovažuje posunutí termínů v uzavřené smlouvě za podstatnou změnu smlouvy, když došlo k reálnému posunutí termínů v rámci předloženého harmonogramu a tedy doba ve dnech, za kterou vybraný uchazeč nabídl realizovat veřejnou zakázku, byla totožná.

10. Zadavatel dále namítá, že Úřad nevzal v úvahu všechny relevantní podklady pro rozhodnutí a v důsledku toho učinil nesprávné závěry ohledně spáchání správního deliktu zadavatelem vymezeného ve výroku I. napadeného rozhodnutí.

11. Ve vztahu k výroku III. napadeného rozhodnutí zadavatel uvádí, že Úřad při stanovení výše pokuty přihlédl k příjmům uvedeným v rozpočtu pro celé statutární město Brno, ale nepoužil údaje z rozpočtu zadavatele, tedy městské části Brno-sever.

12. Následně zadavatel namítá, že mu byla uložena pokuta za spáchání správního deliktu uvedeného ve výroku II. napadeného rozhodnutí, přičemž ke správnímu deliktu uvedenému ve výroku I. napadeného rozhodnutí Úřad přihlédl jako k přitěžující okolnosti. S ohledem na to, že se zadavatel dle svého tvrzení správního deliktu vymezeného ve výroku I. napadeného rozhodnutí nedopustil, je nutno posoudit uložení pokuty za správní delikt uvedený ve výroku II. napadeného rozhodnutí. Zadavatel připouští, že skutečně uhrazenou cenu veřejné zakázky neuveřejnil ve lhůtě stanovené zákonem, nicméně ji uveřejnil cca 6 měsíců před zahájením daného správního řízení. Úřad sice tuto skutečnost při stanovení výše pokuty zohlednil jako polehčující okolnost, přesto se zadavatel domnívá, že jsou dány důvody pro upuštění od uložení pokuty, protože samotné projednání tohoto případu a konstatování porušení zákona dostatečně splnilo podle zadavatele preventivní funkci.

13. V závěru rozkladu zadavatel uvádí, že i kdyby se předseda Úřadu neztotožnil s výše uvedenými argumenty zadavatele a dospěl k závěru, že se zadavatel dopustil správního deliktu uvedeného ve výroku I. napadeného rozhodnutí, zadavatel opětovně navrhuje, aby bylo upuštěno od uložení pokuty s přihlédnutím k okolnostem případu a ke skutečnosti, že projednání případu a konstatování porušení zákona splnilo svoji preventivní funkci. Podle zadavatele lze rovněž vzít v úvahu, že se jednalo o obnovu budovy, ve které měla být umístěna mateřská škola a to v době, kdy byla velká potřeba navyšovat místa pro předškolní děti, a to, že se pochybení dopustil poprvé.

Závěr rozkladu

14. Na základě shora uvedených skutečností zadavatel navrhuje, aby předseda Úřadu zrušil výrok I. napadeného rozhodnutí a změnil výrok III. napadeného rozhodnutí tak, že jej zruší, příp. sníží výši pokuty. Pokud předseda Úřadu neshledá důvody pro zastavení správního řízení, zadavatel navrhuje, aby bylo napadené rozhodnutí co do výroku I. a III. zrušeno a věc byla vrácena k novému projednání, příp. aby bylo napadené rozhodnutí změněno tak, že bude zrušen výrok o pokutě, nebo bude snížena výše uložené pokuty.

IV.          Řízení o rozkladu

15. Úřad po doručení rozkladu neshledal podmínky pro postup podle § 87 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a podle § 88 odst. 1 správního řádu předal spis se svým stanoviskem předsedovi Úřadu k rozhodnutí o rozkladu.

Stanovisko předsedy Úřadu 

16. Po projednání rozkladu a veškerého spisového materiálu rozkladovou komisí, jmenovanou podle § 152 odst. 3 správního řádu, a po posouzení případu ve všech jeho vzájemných souvislostech, jsem podle § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumal soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy a jeho správnost v rozsahu námitek uvedených v rozkladu, jakož i soulad řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy, a s přihlédnutím k návrhu rozkladové komise jsem dospěl k následujícímu závěru.

17. Zadavatel podal rozklad pouze do výroků I. a III. napadeného rozhodnutí. Na výrok II. napadeného rozhodnutí je tedy třeba pohlížet jako na výrok, který rozkladem zadavatele napaden nebyl. V tomto ohledu je nutno poukázat na ustanovení § 82 odst. 3 správního řádu, podle kterého v případě, že odvolání, resp. rozklad směřuje jen proti některému výroku rozhodnutí nebo proti vedlejšímu ustanovení výroku, které netvoří nedílný celek s ostatními, pokud tím nemůže být způsobena újma některému z účastníků, nabývá zbytek výrokové části právní moci, umožňuje-li to povaha věci.

18. V šetřeném případě lze konstatovat, že výrok II. napadeného rozhodnutí nebyl rozkladem zadavatele napaden. V tomto ohledu je nutno poukázat na ustanovení § 82 odst. 3 správního řádu, podle kterého v případě, že odvolání, resp. rozklad směřuje jen proti některému výroku rozhodnutí nebo proti vedlejšímu ustanovení výroku, které netvoří nedílný celek s ostatními, pokud tím nemůže být způsobena újma některému z účastníků, nabývá zbytek výrokové části právní moci, umožňuje-li to povaha věci. V šetřeném případě lze konstatovat, že výrok II. napadeného rozhodnutí netvořil s napadenými výroky I. a III. nedílný celek, o kterém by nebylo možno separátně rozhodovat a jehož výroky by spolu neoddělitelně souvisely, když nenapadený výrok II. byl z hlediska napadeného rozhodnutí jako celku oddělitelný od dalších výroků. Oddělitelnost výroku II. od ostatních výroků vyplývá z toho, že ve výroku I. Úřad konstatoval spáchání správního deliktu ve smyslu § 120 odst. 1 písm. a) zákona a ve výroku III. Úřad rozhodl o uložení pokuty za spáchané správní delikty. Výroky I. a II. tak na sebe bezprostředně nenavazují, když Úřad ve výroku II. konstatoval spáchání jiného správního deliktu, a sice správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. b) zákona. Výrok II. tak netvoří nedílný celek s výroky I. a III. napadeného rozhodnutí, kterými bylo konstatováno spáchání správního deliktu zadavatelem, resp. uložena pokuta za předmětné správní delikty. Je tedy možné, aby nabyl samostatně právní moci. Mám dále rovněž za splněnou i další podmínku předpokládanou ustanovením § 82 odst. 3 správního řádu, když za situace, kdy ve správním řízení je jediným účastníkem zadavatel, se nedá hovořit o případné újmě způsobené některému z účastníků správního řízení. Na základě uvedeného tedy konstatuji, že výrok II. napadeného rozhodnutí, za splnění podmínek zakotvených v ustanovení § 82 odst. 3 správního řádu, nabyl samostatně právní moci, neboť jde o výrok, který lze oddělit o výroku I. napadeného rozhodnutí, v rámci něhož Úřad konstatoval spáchání správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona zadavatelem a nabytím právní moci nemůže být způsobena újma zadavateli, který tento výrok nenapadal. Výrok II. tak nabyl právní moci marným uplynutím lhůty pro podání rozkladu, tedy dne 15. 12. 2015 a přezkum napadeného rozhodnutí v rámci tohoto správního řízení je tedy v části výroku II. vyloučen.

19. Pokud jde o výroky I. a III. rozhodnutí ze dne 27. 11. 2015 č. j. ÚOHS-S0698/2015/VZ- 41489/2015/532/KSt, pak Úřad postupoval správně a v souladu se zákonem, když rozhodl tak, jako je uvedeno v těchto výrocích. V odůvodnění tohoto rozhodnutí jsou dále uvedeny důvody, které mne vedly k zamítnutí rozkladu a potvrzení napadeného rozhodnutí.

V.            K námitkám rozkladu

20. Zadavatel v rozkladu vznáší stěžejní námitku, v rámci které poukazuje na to, že posunutí termínů v uzavřené smlouvě nelze považovat za podstatnou změnu smlouvy, když došlo k reálnému posunutí termínů v rámci předloženého harmonogramu a tedy doba ve dnech, za kterou vybraný uchazeč nabídl realizovat veřejnou zakázku, byla totožná s tím, že Úřad nevzal v úvahu všechny relevantní podklady pro rozhodnutí a učinil tak nesprávné závěry ohledně spáchání správního deliktu zadavatelem vymezeného ve výroku I. napadeného rozhodnutí. K tomu uvádím, že správní orgány jednají pouze v mezích právních předpisů, avšak nedomnívám se, že by Úřad v daném případě z těchto mezí jakkoli vybočil, když konstatoval, že zadavatel postupoval v rozporu s ustanovením § 82 odst. 2 větou druhou zákona, kde je uvedeno, že zadavatel je povinen uzavřít smlouvu v souladu s návrhem smlouvy obsaženým v nabídce vybraného uchazeče, s výjimkou jednacího řízení s uveřejněním, u nějž je přípustné návrh smlouvy upravit postupem dle § 32 zákona.

21. Podle § 82 odst. 2 věty druhé zákona není tedy zadavatel oprávněn s vybraným uchazečem před uzavřením smlouvy vyjednávat o změně návrhu smlouvy obsaženého v nabídce, jelikož takový návrh je závazný jak pro uchazeče, tak i pro zadavatele, který je povinen jej respektovat a změnit jej pouze na základě skutečností majících objektivní příčinu, nikoli pouze z libovůle zadavatele. I v případě takové změny je zadavatel povinen postupovat s ohledem na § 40 odst. 3 zákona, viz bod 39. odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z tohoto důvodu mám (shodně s Úřadem) v obecné rovině za to, že obsahové změny smlouvy jsou zakázány s tím, že při vyhotovování smlouvy jsou přípustné pouze formální změny v návrhu smlouvy, které nemají charakter tzv. podstatných změn, tedy změny nemající vliv na samotná práva a povinnosti smluvních stran. Z toho vyplývá, že postup zadavatele při uzavírání takových dodatků je součástí zadávání. V této souvislosti je nutno dodat, že opačný výklad by představoval obcházení zákona a jako takový by se příčil zásadám zakotveným v § 6 zákona, jakož i účelu zadávání veřejných zakázek, kterým je hospodárnost, efektivnost a účelnost nakládání s veřejnými prostředky.

22. Navzdory uvedenému lze připustit, aby byly měněny či doplňovány údaje formálního charakteru, kupříkladu údaje o kontaktní osobě, údaje o osobě oprávněné jednat za zadavatele či dodavatele a podobně, případně ta ustanovení smlouvy, která nevycházejí ze zadávacích podmínek nebo zákona, a která ve svém obsahu zároveň nebyla podrobena hodnocení – tedy změny nepodstatné, bez přímého vlivu na předmět veřejné zakázky. Avšak není možné tolerovat změny podstatné, pod něž je třeba podřadit mj. prodloužení termínů pro provedení, resp. předání, díla oproti termínům stanoveným v zadávací dokumentaci a následně promítnutým do návrhu smlouvy o dílo, přičemž právě zkrácení termínu oproti stanoveným milníkům bylo i předmětem hodnocení, a tudíž mohlo dojít k ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky, viz body 27. a 28. odůvodnění tohoto rozhodnutí. Shodně judikoval Krajský soud v Brně v rozsudku č. j. 62 Af 50/2010-104 ze dne 6. 10. 2011, kde uvedl, že „[p]odle § 82 odst. 2 věty druhé zákona č. 137/2006 Sb. uzavře zadavatel smlouvu v souladu s návrhem smlouvy obsažené v nabídce vybraného uchazeče. I kdyby se zdejší soud přiklonil k výkladu, že dílčí změny ve smlouvě oproti jejímu návrhu obsaženému v nabídce připustit lze, jistě by takové změny nebylo možné připustit pro případ podmínek, které by fakticky nerespektovaly výsledek zadávacího řízení, neboť by zasahovaly do pravidel, za nichž se nabídka uchazeče, s nímž je smlouva uzavírána, stala vítěznou. Již s ohledem na smysl zadávacích podmínek stanovených zadavatelem, smysl stanovení hodnotících kritérií a smysl hodnocení nabídek je třeba za nepřípustnou, a tedy odporující § 82 odst. 2 větě druhé citovaného zákona, považovat jakoukoli změnu ujednání, jež byla zadavatelem vymíněna v zadávacích podmínkách (a byla tak součástí pravidel, za nichž podávali jednotliví uchazeči své nabídky) nebo jež byla předmětem hodnocení (a byla tak součástí pravidel nabídnutých vybraným uchazečem při respektování pravidel stanovených zadavatelem v zadávacích podmínkách).“ Nadto, v ustanovení § 82 zákona, ve znění účinném v době zahájení předmětného zadávacího řízení, již byla možnost změny smlouvy uzavřené na veřejnou zakázku výslovně upravena, neboť zákaz podstatné změny práv a povinností vyplývajících ze smlouvy byl do zákona, konkrétně do jeho ustanovení § 82 odst. 7, zakotven zákonem č. 55/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů s účinností od 1. 4. 2012.

23. Úřadem zvolenou právní kvalifikaci postupu zadavatele podle ustanovení § 82 odst. 2 zákona je nezbytné považovat za správnou, a to nejen se zřetelem na znění výše uvedeného ustanovení zákona, ale rovněž i s ohledem na dále uvedené skutečnosti. Jak Úřad (správně) uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí, v návrhu smlouvy o dílo vybraného uchazeče byl v článku 3.1 termín pro kompletní dokončení a předání vnitřních prostor budovy k nastěhování stanoven do dne 21. 7. 2013. Podle následně uzavřené smlouvy o dílo byl však uvedený termín stanoven odlišně, a to do dne 26. 8. 2013. V případě termínu pro kompletní dokončení a předání celého díla ke kolaudaci byl termín v článku 3.1 návrhu smlouvy stanoven do dne 31. 7. 2013 a podle následně uzavřené smlouvy o dílo byl uvedený termín stanoven opět odlišně, a to do dne 4. 9. 2013. Zdůrazňuji, že ze znění ustanovení § 82 odst. 2 zákona jasně vyplývá povinnost zadavatele uzavřít smlouvu v souladu s návrhem smlouvy obsaženým v nabídce vybraného uchazeče. Pokud tedy zadavatel uzavřel s vybraným uchazečem smlouvu o dílo v rozporu s návrhem smlouvy o dílo, který byl obsažen v jím podané nabídce, pak jednoznačně porušil ustanovení § 82 odst. 2 věty druhé zákona s tím, že rozpor mezi termíny pro kompletní dokončení a předání vnitřních prostor budovy k nastěhování a pro kompletní dokončení a předání celého díla ke kolaudaci (jedná se o termíny uvedené v návrhu smlouvy o dílo vybraného uchazeče, a které byly konkretizovány v uzavřené smlouvě o dílo na veřejnou zakázku) mohl mít dopad na počet potenciálních dodavatelů.

24. Z hlediska významu předmětné změny, tj. prodloužení termínů pro provedení, resp. předání, díla oproti termínům stanovených v zadávací dokumentaci (a v návrhu smlouvy o dílo) Úřad v bodě 42. odůvodnění napadeného rozhodnutí správně poukázal na závěry obsažené v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci C-454/06 ze dne 19. 6. 2008 (Pressetext Nachrichtenagentur GmbH (dále jen „rozsudek Pressetext“), když následně přiléhavě posuzoval, zda nepopiratelná změna termínů dokončení díla stanovených v původních zadávacích podmínkách (v návrhu smlouvy o dílo), resp. posunutí termínu realizace veřejné zakázky, mohla ovlivnit okruh potenciálních uchazečů o veřejnou zakázku, a zda má tedy podstatný či nepodstatný charakter (a zda je tedy nepřípustná či přípustná) ve smyslu ustanovení § 82 odst. 7 zákona.

25. S předmětnou námitkou zadavatele, v rámci které poukazuje na to, že posunutí termínů v uzavřené smlouvě nelze považovat za podstatnou změnu smlouvy, se nelze ztotožnit. Naopak, s ohledem na výše uvedené skutečnosti je třeba přisvědčit konstatování Úřadu obsaženému v bodě 50. odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle něhož podepsáním smlouvy o dílo byly o 35 dnů prodlouženy původně určené termíny pro provedení či předání díla stanovené v zadávací dokumentaci a v návrhu smlouvy o dílo vybraného uchazeče. Předmětná podstatná změna původně sjednaných podmínek týkajících se termínu pro kompletní dokončení předání vnitřních prostor budovy k nastěhování a dále termínu pro kompletní dokončení a předání díla ke kolaudaci totiž mohla ovlivnit průběh samotného zadávacího řízení. Nadto, v důsledku modifikace termínů realizace předmětu veřejné zakázky zadavatelem výlučně ve vztahu k vybranému uchazeči mohla být znemožněna účast v zadávacím řízení jiným potenciálním dodavatelům schopným předmět plnění veřejné zakázky splnit, ale kteří mohli původně stanovené závazné a nepřekročitelné termíny realizace díla „do 29. 7. 2013“ a „do 12. 8. 2013“ považovat za nevyhovující termín, pročež vzdali svou účast v zadávacím řízení. S ohledem na výše uvedené proto považuji závěr Úřadu poukazující na podstatnou změnu smlouvy spočívající v prodloužení předmětných termínů v uzavřené smlouvě oproti termínům určeným v návrhu smlouvy obsaženému v nabídce vybraného uchazeče za zcela správný.

26. Ve vztahu k související námitce zadavatele, podle které Úřad nevzal v úvahu, že uchazeči měli sestavit harmonogram tak, aby odpovídal určitému počtu kalendářních dnů s tím, že došlo k reálnému posunutí termínů v rámci předloženého harmonogramu s tím, že uzavřením smlouvy o dílo dne 3. 6. 2013 nedošlo ke změně navrhovatelem nabídnuté doby realizace veřejné zakázky, ale došlo pouze ke stanovení reálného termínu pro zahájení stavby (na den 4. 6. 2013), přičemž byla dodržena v harmonogramu nabídnutá doba realizace veřejné zakázky, uvádím následující. Smlouva na plnění předmětu veřejné zakázky vždy odráží vůli smluvních stran, které za své závazky či jejich formulaci nesou plnou odpovědnost, stejně jako zodpovídají za důsledky, které jejich ujednání vyvolalo. Pokud tedy zadavatel s vybraným uchazečem uzavřeli smlouvu, v rámci které došlo k prodloužení původně stanovených termínů pro provedení, resp. předání díla, které byly stanoveny v zadávací dokumentaci (a reflektovány v návrhu smlouvy o dílo) o celkem 35 dnů, jsou to pouze tyto smluvní strany (resp. zadavatel), kdo nese negativní důsledky takového počínání, resp. postupu, který je rozporný se zákonem. Vzhledem k tomu, že „Zkrácení termínu oproti stanoveným milníkům (uvedeno v kalendářních dnech)“ s váhou 20 % představovalo dílčí hodnotící kritérium, jeho změna představovala jednoznačně podstatnou změnu smlouvy (byť případně jen v potenciální rovině). Výsledek hodnocení nabídek byl totiž založen i na hodnocení počtu dní, o které dodavatelé zkrátili nepřekročitelné termíny stanovené zadavatelem v zadávací dokumentaci, a sice termíny vztahující se ke kompletnímu dokončení a předání vnitřních prostor budovy k nastěhování a ke kompletnímu dokončení a předání díla ke kolaudaci. Tím tedy ve svém důsledku nelze vyloučit, že stanovení jiných nepřekročitelných termínů původně stanovených v návrhu smlouvy o dílo by mohlo mít vliv na strategii uchazečů při zpracování nabídek s ohledem na hodnotící kritéria stanovená v bodě 10.2 zadávací dokumentace, viz bod 55. odůvodnění napadeného rozhodnutí.

27. S ohledem na to, co již bylo řečeno ve vztahu k přípustnosti změny smlouvy, je tedy třeba konstatovat, že v důsledku nezákonného postupu zadavatele došlo jednoznačně k podstatné změně smlouvy v otázce prodloužení původně stanovených termínů pro provedení, resp. předání, díla v rámci dané veřejné zakázky. Jak jsem již výše konstatoval, zkrácení termínu oproti stanoveným milníkům bylo rovněž předmětem hodnocení jakožto dílčí hodnotící kritérium s vahou 20 %, a tedy již jen z této podstaty lze o takové změně hovořit jako o podstatné, resp. nepřípustné ve smyslu relevantních ustanovení zákona, rozsudku Pressetext či výše citovaného rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 50/2010-104 ze dne 6. 10. 2011. Tím mohly být ovlivněny výsledky hodnocení nabídek, a tedy i výběr nejvhodnější nabídky. V tomto kontextu považuji za nezbytné poukázat na dílčí rozkladovou argumentaci zadavatele, v rámci které podotýká, že (jelikož všichni uchazeči podali nabídku vyšší, než byla předpokládaná hodnota veřejné zakázky), musel provést rozpočtové opatření tak, aby dodržel postupy stanovené zákonem č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů (zákon o finanční kontrole), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o finanční kontrole“). Zákon v ustanovení § 112 svěřuje Úřadu výkon dohledu nad zadáváním veřejných zakázek a možnost ukládat sankce za porušení zákona, přičemž, jak je dále uvedeno v tomto ustanovení zákona, tím není dotčena působnost jiných orgánů vykonávajících takovou kontrolu podle zvláštních právních předpisů. Zákon tedy Úřadu jakožto orgánu dohledu neumožňuje, aby rovněž zkoumal, zda byla dodržena relevantní ustanovení zadavatelem v rozkladu odkazovaného zákona o finanční kontrole. Neobstojí tedy argumentace zadavatele, v rámci které ospravedlňuje svůj nezákonný postup mj. tím, že k předmětné časové prodlevě (kdy uběhla reálná doba pro možnost dodržení harmonogramu) došlo právě v důsledku nutnosti provedení dalších rozpočtových opatření na základě zákona o finanční kontrole. Skutečnost, zda v průběhu zadavatelem uváděné časové prodlevy uběhla reálná doba pro realizaci předmětu veřejné zakázky ve smyslu harmonogramu zadavatele, je tedy s ohledem na výše popsané porušení zákona zadavatelem zcela irelevantní. K této rozkladové námitce proto uzavírám, že se plně ztotožňuji se závěry Úřadu obsaženými v napadeném rozhodnutí a námitku zadavatele tak považuji za nedůvodnou. Se zřetelem na výše uvedené tedy jako nedůvodná neobstojí ani v podstatě totožná argumentace zadavatele, v rámci které podotýká, že byla dodržena v harmonogramu nabídnutá doba realizace veřejné zakázky s tím, že uzavřením smlouvy o dílo nedošlo ke změně nabídnuté doby realizace veřejné zakázky, ale nýbrž ke stanovení reálného termínu pro zahájení stavby na den 4. 6. 2013.

28. Ve vztahu k rozkladem zadavatele napadenému výroku III. rozhodnutí uvádím následující. Úřad uložil za spáchání výše definovaných správních deliktů zadavateli pokutu ve výši 50 000 Kč s tím, že tuto sankci považuje zadavatel za nepřiměřenou. Úřad výši uložené pokuty v napadeném rozhodnutí dostatečně a přezkoumatelně odůvodnil, což vyplývá z následujících skutečností. Zákon v § 121 odst. 2 stanoví, že se při určení výměry pokuty právnické osobě přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán. Co se týká závažnosti správního deliktu, Úřad zohlednil, že postupem zadavatele došlo k ohrožení právem chráněného zájmu spočívajícího v možnosti zpětné kontroly veřejné zakázky a postupu zadavatele ze strany veřejnosti, jež přispívá k hospodárnému vynakládání veřejných prostředků. Pouze za předpokladu, že zadavatel na svém profilu bude zákonem stanovené údaje uveřejňovat včas, budou takové informace uvedené na profilu zadavatele úplné a spolehlivé, což je nezbytnou podmínkou transparentnosti ve vztahu k účastníkům zadávacího řízení i široké veřejnosti, jíž jsou informace uvedené na profilu zadavatele určeny. Z hlediska způsobu spáchání správního deliktu Úřad neshledal žádné relevantní skutečnosti, které by měly být v rámci posouzení výše pokuty v tomto směru zohledněny. Úřad jako polehčující okolnost zohlednil skutečnost, že zadavatel uveřejnil na svém profilu výši skutečně uhrazené ceny za plnění veřejné zakázky ještě před tím, než bylo dané pochybení šetřeno ze strany Úřadu.

29. V souvislosti s úvahami o adekvátní výši pokuty Úřad rovněž akcentoval ve vztahu k zadavateli represivní i preventivní účinek uložené sankce. Pokud uvážím maximální možnou výši pokuty, která mohla být zadavateli uložena podle zákona, tedy částka 20 000 000 Kč, pak nelze uloženou pokutu ve výši 50 000 Kč považovat za nepřiměřeně vysokou. V tomto směru připomínám, že každá peněžitá sankce představuje nepříznivý zásah do majetkové i jiné sféry povinného subjektu, a proto negativně dopadá na jeho další činnost, a tedy i na jeho rozvoj. S přihlédnutím k následkům spáchání správního deliktu, jímž je narušení soutěžního prostředí, které je ustáleně považováno za porušení závažného charakteru, a k nutnosti naplnění sankčních účinků, zejména předcházení budoucího porušování zákona, nelze výši sankčního postihu zcela minimalizovat. Po zjištění skutkového a právního stavu má Úřad na základě správního uvážení určit výši ukládané pokuty, a to striktně v mezích zákona, přičemž je zároveň vázán základními principy správního rozhodování. V tomto případě Úřad použil správní uvážení při stanovení výše pokuty zcela v mezích zákona.

30. Úřad rovněž dospěl k závěru, že vyměřená pokuta není pro zadavatele likvidační, přičemž tuto skutečnost dovodil z účetní závěrky zadavatele. Co se týče ekonomické situace zadavatele, doplňuji ke zjištěním Úřadu uvedeným v bodě 103. napadeného rozhodnutí aktuální údaje, kdy z účetní závěrky za rok 2015 uveřejněné na internetových stránkách zadavatele vyplývá, že příjmy zadavatele za rok 2015 činily celkem 2 741 263 000 Kč (http://www.brno.cz/sprava-mesta/dokumenty-mesta/rozpocet/plneni-rozpoctu-statutarniho-mesta-brna/zaverecny-ucet-statutarniho-mesta-brna-za-rok-2005-vyuctovani-hospodareni-a-financni-vyporadani). Z toho je zřejmé, že ani ke dni vydání tohoto rozhodnutí nelze uloženou pokutu považovat za likvidační. Pokud se jedná o dílčí námitku zadavatele, v rámci které poukazuje na to, že Úřad při stanovení výše pokuty přihlédl k příjmům uvedeným v rozpočtu pro celé statutární město Brno, ale nepoužil údaje z rozpočtu zadavatele, tedy městské části Brno-sever, uvádím následující. S ohledem na skutečnost, že městská část Brno-sever nemá právní subjektivitu, a není tedy subjektem práva, nemohla jí být Úřadem uložena sankce. Úřad tedy postupoval správně a v souladu se zákonem, když pokutu za spáchání předmětných správních deliktů uložil městu Brnu jakožto subjektu s právní subjektivitou s tím, že při stanovení výše pokuty Úřad správně zohlednil právě rozpočet města Brna.

31. K návrhu zadavatele, abych upustil od uložení pokuty nebo abych uloženou pokutu snížil, i s přihlédnutí k tomu, že projednání případu Úřadem dostatečně splnilo preventivní funkci, uvádím, že pokuta uložená zadavateli za spáchání správního deliktu má splnit dvě základní funkce právní odpovědnosti, a to funkci preventivní a funkci represivní. Přestože lze se zadavatelem souhlasit v tom, že již samotné vedení správního řízení ve věci možného spáchání správního deliktu působí na osobu podezřelou ze spáchání správního deliktu preventivně, musí být v případě konstatování spáchání správního deliktu uložena taková sankce, která vedle preventivního působení bude pro zadavatele představovat i trest. Z výše pokuty, která byla v posuzovaném případě stanovena výrazně při spodní hranici její maximální možné výše, je zřejmé, že Úřad preferoval preventivní funkci pokuty. Již z tohoto důvodu mám za to, že v případě, že bych od pokuty zcela upustil, popř. ji snížil, by nemohla být naplněna represivní funkce pokuty, což bych ve vztahu ke skutkové podstatě deliktního jednání zadavatele nepovažoval za vhodné. Jelikož bylo postaveno najisto, že se zadavatel dopustil správního deliktu vymezeného ve výroku I. napadeného rozhodnutí, nemůže obstát argumentace, v rámci které zadavatel podotýká, že je třeba posoudit uložení pokuty pouze za správní delikt vymezený ve výroku II. napadeného rozhodnutí, který již nabyl právní moci. Nadto, samotný zadavatel v rozkladu připouští, že Úřad v napadeném rozhodnutí jako polehčující okolnost při stanovení výše pokuty zohlednil to, že skutečně uhrazenou cenu veřejné zakázky zadavatel neuveřejnil ve lhůtě stanovené zákonem, nicméně ji uveřejnil cca 6 měsíců před zahájením daného správního řízení. Rovněž nelze zohlednit to, že se jednalo o obnovu budovy, ve které měla být umístěna mateřská škola v době, kdy byla velká potřeba navyšovat místa pro předškolní děti, jelikož se nejedná o okolnost, která by mne mohla vést k tomu, abych snížil výši uložené pokuty. Rovněž skutečnost, že se zadavatel předmětného pochybení dopustil poprvé, není sama o sobě faktorem, který by měl vést ke shovívavějšímu zacházení při určování výše pokuty. Skutečnost, že se určitý subjekt dopustil porušení zákona poprvé, není považována při výměře sankce za polehčující okolnost ani v jiných relevantních právních předpisech České republiky (srov. zejména znění zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů), ani v evropském soutěžním právu (srov. Pravidla Komise pro ukládání pokut). Shrnuji, že tyto zadavatelem výše akcentované skutečnosti nemohou být důvodem svědčícím pro snížení uložené pokuty, resp. pro upuštění od uložení pokuty. S ohledem na výše uvedené skutečnosti jsem v právě šetřené věci neshledal důvody pro upuštění od uložené pokuty, resp. pro její snížení, neboť mám za to, že pokuta byla stanovena v přiměřené výši a je s to naplnit obě funkce deliktní odpovědnosti.

32. Ve smyslu § 89 odst. 2 správního řádu jsem kromě věcné správnosti napadeného rozhodnutí přezkoumal i jeho zákonnost v obou napadených výrocích a současně jsem přezkoumal i zákonnost postupu Úřadu, když napadené rozhodnutí jsem shledal zákonným a věcně správným. Úřad ve správním řízení dostatečně zjistil skutkový stav věci tak, aby mohl posoudit, zda se v daném případě zadavatel dopustil spáchání správního deliktu. Současně Úřad všechny podklady pro vydání rozhodnutí řádně označil a uvedl závěry, které z těchto podkladů zjistil a které ho vedly k závěru, že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty uvedeného správního deliktu, přičemž zjištěný skutkový stav přezkoumal z hlediska naplnění zákonných ustanovení. Dále Úřad uvedl všechny právní normy, které v dané věci aplikoval a současně dostatečně odůvodnil jejich použití.

Posouzení z hlediska pozdější právní úpravy

33. Dne 1. 10. 2016 nabyl účinnosti zákon č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek (dále jen „ZZVZ“).

34. Podle čl. 40 odst. 6 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Shodný princip je vyjádřen i v § 2 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“). Toto pravidlo zakládá výjimku z jinak obecného zákazu retroaktivity trestních norem, která se uplatní v případě, kdy je pozdější právní úprava pro pachatele příznivější. Tato výjimka se dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu aplikuje rovněž v oblasti správního trestání.

35. V souvislosti s citovaným článkem Listiny uvádím, že konstantní soudní judikatura (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 A 126/2002-27 ze dne 27. 10. 2004) dospěla k závěru, že „[t]restání za správní delikty musí podléhat stejnému režimu jako trestání za trestné činy a v tomto smyslu je třeba vykládat všechny záruky, které se podle vnitrostátního práva poskytují obviněnému z trestného činu. Je totiž zřejmé, že rozhraničení mezi trestnými (a tedy soudem postižitelnými) delikty a delikty, které stíhají a trestají orgány exekutivy, je výrazem vůle suverénního zákonodárce; není odůvodněno přirozenoprávními principy, ale daleko spíše je výrazem trestní politiky státu (…) Pro české právo to pak znamená, že i ústavní záruka článku 40 odst. 6 Listiny o tom, že je nutno použít pozdějšího práva, je-li to pro pachatele výhodnější, platí jak v řízení soudním, tak v řízení správním (…) Přijetí tohoto principu pak znamená, že nelze trestat podle starého práva v době účinnosti práva nového, jestliže nová právní úprava konkrétní skutkovou podstatu nepřevzala; analogicky to platí i tehdy, jestliže nová právní úprava stanoví mírnější sankce za stejné jednání“. K totožnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud též v rozsudku č. j. 8 Afs 17/2007-135 ze dne 31. 5. 2007 a dalších.

36. K posouzení příznivější právní úpravy ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu uvádím následující. Deliktní odpovědnost zadavatele konstatovaná napadeným rozhodnutím se opírá o závěr Úřadu, že zadavatel uzavřel s vybraným uchazečem smlouvu o dílo v rozporu s návrhem smlouvy o dílo, který byl obsažen v jím podané nabídce, čímž porušil § 82 odst. 2 věty druhé zákona, přičemž tato podstatná změna smlouvy má vliv na samotná práva a povinnosti smluvních stran. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je pak zřejmé, že tento závěr vychází ze skutkových zjištění Úřadu týkajících se skutečnosti, že ve smlouvě o dílo byl stanoven termín kompletního dokončení a předání vnitřních prostor budovy k nastěhování nejpozději do dne 26. 8. 2013 a termín kompletního dokončení a předání celého díla ke kolaudaci nejpozději do dne 4. 9. 2013, přičemž uvedené bylo v rozporu s návrhem smlouvy o dílo obsaženým v nabídce vybraného uchazeče, v němž byl stanoven termín kompletního dokončení a předání vnitřních prostor budovy k nastěhování nejpozději do dne 21. 7. 2013 a termín kompletního dokončení a předání celého díla ke kolaudaci nejpozději do dne 31. 7. 2013. Je tedy zřejmé, že i v případě aplikace ZZVZ by se stále jednalo o porušení ZZVZ, konkrétně o nesplnění podmínky zakotvené v ustanovení § 222 odst. 3 ZZVZ, podle něhož podstatnou změnou závazku ze smlouvy na veřejnou zakázku je mj. taková změna smluvních podmínek, která by umožnila účast jiných dodavatelů nebo by mohla ovlivnit výběr dodavatele v původním zadávacím řízení, pokud by zadávací podmínky původního zadávacího řízení odpovídaly této změně.

37. Ve světle výše uvedeného konstatuji, že v šetřeném případě nelze aplikovat výjimku ze zákazu retroaktivity, neboť právní úprava dle ZZVZ není pro zadavatele právní úpravou příznivější, tudíž je třeba správní delikt posuzovat podle právní úpravy účinné v době jeho spáchání, tedy dle zákona. Šetřený správní delikt zadavatele naplňuje stejné znaky skutkové podstaty, přičemž i výše sazby pokuty a kritéria závažnosti jsou totožná, jak dle ZZVZ, tak i podle zákona.

VI.          Závěr

38. Po zvážení všech aspektů dané věci a po zjištění, že Úřad postupoval ve věci v souladu se zákonem a správním řádem, když posoudil případ ve všech jeho vzájemných souvislostech a zhodnotil veškeré podklady, jsem dospěl k závěru, že nenastaly podmínky pro zrušení nebo změnu výroku I. a III. napadeného rozhodnutí z důvodů uváděných v rozkladu zadavatele.

39. Vzhledem k výše uvedenému, když jsem neshledal důvody, pro které by bylo nutno napadené rozhodnutí změnit nebo zrušit, rozhodl jsem tak, jak je ve výroku tohoto rozhodnutí uvedeno.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí se nelze podle § 91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s § 152 odst. 4 téhož zákona dále odvolat.

otisk úředního razítka

Ing. Petr Rafaj

předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

Obdrží:

Statutární město Brno, městská část Brno-sever, Dominikánské náměstí 196/1, 602 00 Brno – město

Vypraveno dne:

viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy

---

[1] Pokud je v tomto rozhodnutí uveden odkaz na zákon, jedná se vždy o znění účinné ke dni zahájení šetřeného zadávacího řízení ve smyslu ustanovení § 26 zákona v návaznosti na ustanovení § 158 odst. 1 a 2 zákona, podle tohoto znění se posuzují úkony zadavatele a uchazečů v zadávacím řízení. Zákon č. 134/2016 Sb. o zadávání veřejných zakázek se nepoužije s ohledem na ustanovení § 273 odst. 1 tohoto zákona.