číslo jednací: R435/2015/VZ-46566/2016/323/ZSř

• Instance: II.
• Věc: UTB - Dodávka tiskáren a multifunkcí včetně servisu
• Účastníci:
  1. Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně
• Typ správního řízení: Veřejná zakázka
• Výrok: rozklad zamítnut a napadené rozhodnutí potvrzeno
• Rok: 2015
• Datum nabytí právní moci: 22. 11. 2016
• Související rozhodnutí: S0736/2015/VZ-43910/2015/521/MŽi; R435/2015/VZ-46566/2016/323/ZSř

Č. j.: ÚOHS-R435/2015/VZ-46566/2016/323/ZSř

Brno 22. listopadu 2016

V řízení o rozkladu ze dne 16. 12. 2015 doručeném Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže dne 18. 12. 2015 zadavatelem -

• Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, IČO 70883521, se sídlem Nám. T. G. Masaryka 5555, 760 01 Zlín,

proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS‑S0736/2015/VZ-43910/2015/521/MŽi ze dne 11. 12. 2015, vydanému ve správním řízení zahájeném z moci úřední dne 23. 10. 2015 ve věci možného spáchání správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů při zadávání veřejné zakázky s názvem „UTB - Dodávka tiskáren a multifunkcí včetně servisu“ v otevřeném řízení, jehož oznámení bylo odesláno k uveřejnění dne 30. 1. 2014 a uveřejněno ve Věstníku veřejných zakázek dne 3. 2. 2014 pod ev. č. zakázky 480300 a v Úředním věstníku Evropské unie dne 6. 2. 2014 pod ev. č. 2014/S 026-040858, přičemž oznámení o zadání zakázky bylo ve Věstníku veřejných zakázek uveřejněno dne 11. 6. 2014 pod ev. č. zakázky 489619 a v Úředním věstníku Evropské unie dne 13. 6. 2014 pod ev. č. 2014/S 112-197054,

jsem podle § 152 odst. 5 písm. b) ve spojení s § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů na základě návrhu rozkladové komise jmenované podle § 152 odst. 3 téhož zákona rozhodl takto:

Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS‑S0736/2015/VZ-43910/2015/521/MŽi ze dne 11. 12. 2015 

p o t v r z u j i

a podaný rozklad

z a m í t á m.

Odůvodnění

I.               Zadávací řízení a správní řízení vedené Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže

1. Zadavatel - Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, IČO 70883521, se sídlem nám. T. G. Masaryka 5555, 760 01 Zlín (dále jen „zadavatel“), zahájil formou otevřeného řízení, jehož oznámení bylo odesláno k uveřejnění dne 30. 1. 2014 a uveřejněno ve Věstníku veřejných zakázek dne 3. 2. 2014 pod ev. č. zakázky 480300 a v Úředním věstníku Evropské unie dne 6. 2. 2014 pod ev. č. 2014/S 026-040858, přičemž oznámení o zadání zakázky bylo ve Věstníku veřejných zakázek uveřejněno dne 11. 6. 2014 pod ev. č. zakázky 489619 a v Úředním věstníku Evropské unie dne 13. 6. 2014 pod ev. č. 2014/S 112-197054, zadávací řízení na veřejnou zakázku s názvem „UTB - Dodávka tiskáren a multifunkcí včetně servisu“ s předpokládanou hodnotou 12 000 000 Kč bez DPH (dále jen „veřejná zakázka“).

2. Předmětem veřejné zakázky byla definovaná dodávka tiskáren a multifunkčních zařízení, včetně servisních služeb, a hodnotícím kritériem nejnižší nabídková cena. Součást zadávací dokumentace k veřejné zakázce (dále jen „ZD“) tvořila též příloha č. 1 nazvaná „Technická specifikace“, v jejímž rámci zadavatel v části označené „Nabídka tiskáren a multifunkcí“ pod položkou 2 (dále jen „položka 2“) požadoval, aby uchazeči o veřejnou zakázku nabídli konkrétní technické zařízení - tiskárnu s definovanými parametry, včetně parametru „duplex: automatický“ umožňujícího oboustranný tisk (dále jen „automatický duplex“). V protokolu o posouzení nabídek ze dne 28. 3. 2014 hodnotící komise zadavatele shledala, že uchazeč - Hrbáček servis s.r.o., IČO 27758303, se sídlem Lípa 269, 763 11 Lípa (dále jen „vyloučený uchazeč“), nedodržel zadání položky 2, když nabídl tiskárnu s obchodním názvem Konica Minolta Bizhub 40P (dále jen „tiskárna Bizhub 40P“), která požadovaný parametr automatický duplex neobsahuje. V návaznosti na tento závěr hodnotící komise nabídku vyloučeného uchazeče vyřadila. Dne 1. 4. 2014 rozhodl zadavatel o ukončení účasti vyloučeného uchazeče v zadávacím řízení.

3. Vyloučený uchazeč podal proti rozhodnutí o vyloučení v zákonné lhůtě námitky, v nichž uvedl, že tiskárna Bizhub 40P zadávací podmínky splňuje, neboť z jejího přiloženého technického listu jednoznačně vyplývá, že zahrnuje automatický duplex volitelně a vyloučený uchazeč nabízí za danou cenu označené zařízení včetně potřebných rozšiřujících modulů. Vyloučený uchazeč dále poukázal, že skutečnost, že nabízená tiskárna Bizhub 40P automatický duplex již zahrnuje, neměl kam uvést, neboť byl vázán striktním formulářem ze strany zadavatele pro podání nabídky a chtěl se vyvarovat vyloučení ze zadávacího řízení z důvodu chybného vyplnění nabídky.

4. Vzhledem k tomu, že zadavatel námitkám nevyhověl, podal vyloučený uchazeč v zákonné lhůtě dne 5. 5. 2014 u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“), příslušného podle § 112 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“)[1], k výkonu dohledu nad zadáváním veřejných zakázek, návrh na přezkoumání úkonů zadavatele v zadávacím řízení ze dne 2. 5. 2014 (dále jen „návrh“). Součástí návrhu byl též návrh vyloučeného uchazeče na nařízení předběžného opatření spočívajícího v uložení zákazu zadavateli uzavřít smlouvu na veřejnou zakázku (dále jen „návrh na nařízení předběžného opatření“). Úřad rozhodnutím č. j. ÚOHS-S392/2014/VZ-1097/2014/524/MKd ze dne 26. 5. 2014 návrh na nařízení předběžného opatření zamítl.

5. Zadavatel přípisem ze dne 6. 6. 2014 doručeným Úřadu téhož dne oznámil, že dne 5. 6. 2014 uzavřel s vybraným uchazečem – C SYSTEM CZ a.s., IČO 27675645, se sídlem Otakara Ševčíka 840/10, 636 00 Brno (dále jen „vybraný uchazeč“), smlouvu na plnění veřejné zakázky. Usnesením č. j. ÚOHS-S392/2014/VZ-12339/2014/524/LSt ze dne 18. 6. 2014 rozhodl Úřad o zastavení řízení podle § 66 odst. 1 písm. g) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) pro bezpředmětnost, neboť nápravné opatření bylo možné v souladu s § 118 odst. 1 zákona uložit pouze do okamžiku uzavření smlouvy na veřejnou zakázku.

6. V návaznosti na ukončené řízení o návrhu vyloučeného uchazeče obdržel Úřad podnět k přezkumu zákonnosti postupu zadavatele při zadávání veřejné zakázky, na jehož základě zahájil v této věci šetření a vyrozuměl o tom zadavatele. Na základě posouzení podkladů pro vydání rozhodnutí dospěl Úřad k závěru, že zadavatel nepostupoval v zadávacím řízení v souladu se zákonem a dne 22. 10. 2015 vydal, podle § 150 správního řádu, příkaz č. j. ÚOHS-S0943/2015/VZ-35546/2015/521/MŽi (dále jen „příkaz“), jímž rozhodl o správním deliktu zadavatele podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona a uložení pokuty ve výši 90 000 Kč. Příkaz byl zadavateli doručen dne 23. 10. 2015 a tímto dnem došlo ve smyslu § 150 odst. 1 a § 46 odst. 1 správního řádu k zahájení správního řízení z moci úřední. Dne 29. 10. 2015 podal zadavatel proti příkazu odpor, jímž byl příkaz ve smyslu § 150 odst. 3 správního řádu zrušen, a v zahájeném správním řízení bylo pokračováno.

7. Dne 9. 11. 2015 zaslal zadavatel Úřadu své vyjádření ve věci, v němž především poukázal, že měl postaveno najisto, že nabídka vyloučeného uchazeče zadávací podmínky v části položky 2 nesplňovala, neboť nabídnutá tiskárna Bizhub 40P je zařízením bez duplexní jednotky a nebyla označena takovým způsobem, aby bylo patrné, že zahrnuje i další komponenty - rozšiřující moduly. Vyjádřením ze dne 7. 12. 2015 zadavatel zopakoval, že měl naprostou jistotu v důvodech, pro které nabídku vyloučeného uchazeče vyřazuje, a že se v daném případě nejednalo o zjevnou a snadno odstranitelnou vadu, k čemuž odkázal na rozhodovací praxi soudů, konkrétně rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 6/2014-75 ze dne 5. 8. 2015 a rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 202/2014-42 ze dne 14. 1. 2015.

II.             Napadené rozhodnutí

8. Dne 11. 12. 2015 vydal Úřad na základě posouzení podkladů pro vydání rozhodnutí a zhodnocení rozhodných skutečností rozhodnutí č. j. ÚOHS‑S0736/2015/VZ-43910/2015/521/MŽi (dále jen „napadené rozhodnutí“).

9. Výrokem I. napadeného rozhodnutí rozhodl Úřad o tom, že se zadavatel dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona tím, že při zadávání veřejné zakázky postupoval v rozporu s § 6 odst. 1 zákona, když hodnotící komise vyřadila a zadavatel následně vyloučil z další účasti v zadávacím řízení vyloučeného uchazeče podle § 76 odst. 6 zákona z důvodu nedodržení zadání technické specifikace u položky 2, tedy z důvodu nesplnění požadavku zadavatele na automatický duplex uvedeného v zadávacích podmínkách, ačkoliv neměl důvody tohoto vyloučení, tzn. zda nabídka jmenovaného uchazeče skutečně nevyhověla zadávacím podmínkám, postaveny najisto a nevyužil za účelem jejich vyjasnění institut písemného vysvětlení nabídky podle § 76 odst. 3 zákona, ačkoliv se jednalo o nejasnost v nabídce zřejmou a na první pohled lehce vysvětlitelnou, tedy snadno odstranitelnou, čímž porušil zásadu transparentnosti, přičemž postup zadavatele mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky a zadavatel již uzavřel dne 5. 6. 2014 s vybraným uchazečem smlouvu na plnění veřejné zakázky (kupní smlouvu a servisní smlouvu).

10. Výrokem II. napadeného rozhodnutí pak Úřad uložil zadavateli za správní delikt dle výroku I. pokutu podle § 120 odst. 2 písm. a) zákona ve výši 90 000 Kč.

11. Výrok I. napadeného rozhodnutí byl odůvodněn tím, že k ukončení účasti vyloučeného uchazeče v zadávacím řízení na veřejnou zakázku došlo v rozporu se zásadami postupu zadavatele dle § 6 zákona, neboť způsobilost nabídky vyloučeného uchazeče vyhovět zadávacím podmínkám dle položky 2 vyplývala z doloženého technického listu a formulace nabídky neodůvodňovala jednoznačný závěr, že se jedná o nabídku nevhodnou. Zadavatel tak měl využít postupu podle § 76 odst. 3 zákona a požádat vyloučeného uchazeče o písemné vysvětlení nabídky. Výrok II. o uložení pokuty pak byl odůvodněn zejména zohledněním zákonných předpokladů a funkcí ukládání sankcí, a dále závažností deliktu, tedy že postup zadavatele vedl k narušení soutěžního prostředí, které je základní podmínkou efektivního vynakládání veřejných prostředků.

III.           Námitky rozkladu

12. Proti napadenému rozhodnutí, které bylo zadavateli doručeno dne 11. 12. 2015, podal zadavatel dne 18. 12. 2015 rozklad ze dne 16. 12. 2015, jímž jej napadá v celém rozsahu z důvodu tvrzené nesprávnosti a nezákonnosti rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo.

13. Zadavatel po uvození předmětu věci v části I. shrnuje v části II. rozkladu zásadní důvody podání opravného prostředku, tedy, že se Úřad v napadeném rozhodnutí dostatečně nevypořádal s jeho argumentací v předchozích vyjádřeních, včetně uváděné relevantní judikatury, že Úřad nesprávně zjistil skutkový stav, když závěry Úřadu plně neodpovídají ani skutkovému stavu ve zjištěném rozsahu, a že v řízení došlo k dalším procesním chybám. V části III. rozkladu zadavatel rozporuje konkrétní body 32., 33., 35., 36., 38., 39., 44., 45., 49., 52. – 55. a 57. odůvodnění napadeného rozhodnutí, v nichž shledává pochybení Úřadu zejména co do posouzení skutkových okolností.

14. V části IV. rozkladu zadavatel poukazuje, že se Úřad dostatečně nevypořádal s jeho námitkou, že řízení o návrhu v téže věci bylo po uzavření smlouvy s vybraným uchazečem již v létě 2014 zastaveno pro bezpředmětnost, k čemuž zadavatel odkazuje na rozhodnutí vydané Krajským soudem v Brně dne 5. 8. 2015 pod sp. zn. 62 Af 6/2014 (a v něm obsažený výklad § 118 zákona) a rekapituluje dosavadní průběh správního řízení. Zadavatel dále vyjadřuje názor, že skutečnost, že Úřad v rámci řízení o návrhu (ve smyslu § 113 zákona) nevydal předběžné opatření, svědčí o tom, že Úřad neshledal v postupu zadavatele v zadávacím řízení nesoulad se zákonem, přestože vyloučený uchazeč již v návrhu tvrdil, že se v předmětné věci jednalo o zřejmou a snadno odstranitelnou chybu. Zadavatel proto patrně nerozumí tomu, proč Úřad následně vydal příkaz, jímž konstatoval spáchání správního deliktu a vyměřil zadavateli pokutu, navíc dle jeho přesvědčení ve výši, která neodpovídá okolnostem případu.

15. Zadavatel další nesprávnost vidí v tom, že zatímco návrh vyloučeného uchazeče byl obsáhlý, následný podnět, na jehož základě bylo zahájeno správní řízení z moci úřední, byl jednoduchý a bez relevantní právní argumentace. Zadavatel uzavírá, že není možné v jedné věci nedůvodně rozhodnout dvakrát a zcela odlišně, neboť to odporuje logice věci a právním principům, když na základě prvního rozhodnutí (usnesení o zastavení řízení zahájeného na návrh vyloučeného uchazeče) je v dobré víře dále plněno a jednáno.

16. V části V. rozkladu zadavatel Úřadu vytýká porušení označených ustanovení správního řádu. Zadavatel tak poukazuje na porušení § 2 odst. 4 správního řádu, neboť Úřad dle jeho názoru rozhodl nejen v rozporu s okolnostmi případu, ale ve stejném případě zcela odlišně.

17. Jako významnou uvádí zadavatel též skutečnost, že mu bylo napadené rozhodnutí doručeno v pátek v odpoledních hodinách, přičemž poslední den lhůty pro podání rozkladu připadl na 28. 12. 2015, kdy panuje u většiny zaměstnanců předpoklad čerpání řádné dovolené. Zadavatel v uvedeném postupu vidí snahu omezit jej v možnostech řádné obrany, a tedy jednání Úřadu v rozporu s § 4 odst. 4 správního řádu. Příkrý rozpor s § 6 odst. 2 správního řádu pak zadavatel shledává v samotném vedení správního řízení, v němž je nucen opakovaně sepisovat podání a vznikají mu tak zbytečné náklady.

18. Zadavatel dále poukazuje na zásadu ochrany a šetření práv nabytých v dobré víře dle § 2 odst. 3 správního řádu. V této souvislosti zadavatel zmiňuje, že smlouvu s vybraným uchazečem uzavřel „právě v dobré víře v to“, že Úřad během tří týdnů, po které měl k dispozici dokumentaci k veřejné zakázce, neshledal porušení zákona. Zadavatel má tak další rozhodnutí Úřadu za nepochopitelná a zbytečně zatěžující, k čemuž doplňuje, že Úřad vydal příkaz v relativně krátké době po zahájení správního řízení z moci úřední a opakuje své neporozumění tomu, že na základě skutkově i obsahově obdobného podnětu jednou Úřad porušení zákona nekonstatoval a ve druhém případě měl skutečnosti o spáchání správního deliktu za prokázané a vydal hned příkaz.

19. V části VI. rozkladu rozporuje zadavatel výši uložené pokuty, kterou považuje za nepřiměřeně vysokou. Zadavatel se domnívá, že Úřad měl v souladu se stanovisky rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 22/2012 ze dne 19. 4. 2012 stanovit pokutu spíše symbolicky. Zadavatel dále poukazuje, že Úřad v rámci napadeného rozhodnutí odkazoval na rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 6/2014 ze dne 5. 8. 2015, který přímo navazuje na rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 50/2010 ze dne 6. 11. 2011, jehož aplikace je proto samozřejmá. Skutečnost, že některé části nebyly v napadeném rozhodnutí zohledněny, má pak zadavatel za ryzí opomenutí Úřadu, k čemuž doplňuje (aniž by souhlasil s porušením zákona), že by v daném případě považoval za spravedlivé stanovení pokuty v přibližné výši 2 %, nikoliv 10 % zákonné sazby.

Závěr rozkladu

20. Zadavatel v návaznosti na podané námitky předsedovi Úřadu navrhuje, aby napadené rozhodnutí zrušil a správní řízení ve smyslu § 117a písm. f) zákona zastavil.

IV.          Řízení o rozkladu

21. Úřad po doručení rozkladu neshledal podmínky pro postup podle § 87 správního řádu a v souladu s § 88 odst. 1 správního řádu předal spis spolu se svým stanoviskem předsedovi Úřadu k rozhodnutí o rozkladu.

Stanovisko předsedy Úřadu

22. Po projednání rozkladu a veškerého spisového materiálu rozkladovou komisí, jmenovanou podle § 152 odst. 3 správního řádu a po posouzení případu ve všech jeho vzájemných souvislostech jsem podle § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumal soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy, jakož i správnost napadeného rozhodnutí v rozsahu námitek uplatněných v rozkladu a s přihlédnutím k návrhu rozkladové komise jsem dospěl k následujícímu závěru.

23. Úřad rozhodl napadeným rozhodnutím v obou jeho výrocích správně a v souladu s právními předpisy. V další části odůvodnění tohoto rozhodnutí budou v podrobnostech rozvedeny důvody, proč jsem nepřistoupil ke zrušení nebo změně napadeného rozhodnutí.

V.            K námitkám rozkladu

K odůvodnění rozhodnutí

24. Zadavatel prvním okruhem svých konkrétních věcných námitek v části III. rozkladu rozporuje posouzení toho, nakolik technické řešení navržené vyloučeným uchazečem k zadání pod položkou 2 vyhovělo zadávacím podmínkám, když zadavatel má za to, že z nabídky vyloučeného uchazeče jednoznačně plyne, že tiskárna Bizhub 40P zadání položky 2 nevyhovuje. Zadavatel tak zpochybňuje právní argumentaci Úřadu v bodech 32., 33., 35. a 38. odůvodnění napadeného rozhodnutí, v nichž Úřad poukázal, že navržené technické řešení - tiskárna Bizhub 40P - splnění kritéria dle položky 2 nevylučuje a nabídka vyloučeného uchazeče takto jednoznačný závěr zadavatele o nevhodnosti nabídky neodůvodňuje.

25. K tomu nejprve rekapituluji základní skutkové okolnosti (podrobněji viz body 27. – 31. odůvodnění napadeného rozhodnutí). Příslušnou položkou 2 zadavatel v ZD požadoval, aby uchazeči nabídli konkrétní tiskárnu s definovanými parametry, včetně automatického duplexu. Uchazeči měli v rámci nabídky označit nabízenou tiskárnu pouze úplným obchodním názvem, životností zařízení a cenou bez DPH. Vyloučený uchazeč nabídl k položce 2 tiskárnu Bizhub 40P, k níž doložil též její technický list, z něhož vyplývá, že automatický duplex je u této tiskárny volitelnou funkcionalitou, a to za předpokladu připojení rozšiřujících modulů - duplexní jednotky a rozšíření paměti tiskárny o 128 MB nebo 256 MB. Všechny ostatní předepsané parametry tiskárna Bizhub 40P obsahovala již v základní verzi.

26. Takto zjištěný základní skutkový stav zadavatel nerozporuje, má však v rozporu s názorem Úřadu za to, že vyloučený uchazeč automaticky a bez jakýchkoliv pochybností nabídl tiskárnu Bizhub 40P v základnívariantě - tedy bez rozšiřujících modulů pro automatický duplex. Posouzením skutkových okolností ve vztahu ke způsobilosti tiskárny Bizhub 40P naplnit kritéria položky 2 se Úřad zabýval zejména v bodech 32. – 37., 39. – 40., 45. odůvodnění napadeného rozhodnutí, s jejichž závěry se věcně ztotožňuji. K dílčím námitkám zadavatele pak sděluji následující.

27. V bodě 32. odůvodnění napadeného rozhodnutí Úřad konstatuje, že nabízená tiskárna Bizhub 40P v základní variantě automatický duplex neobsahuje, automatický duplex je však možno v rozšířené variantě doplnit. Zadavatel k tomu poukazuje, že nerozumí tomu, jak může Úřad „přesvědčivě konstatovat, že se něco musí doplnit“ a dále to již za doplnění nepovažovat. K označené námitce sděluji, že uvedené je třeba vždy hodnotit ve vztahu k tomu, co má být předmětem „doplnění“. Je tak nutno rozlišovat mezi doplněním (rozšiřitelností) technického zařízení, jako objektivním popisem jeho vlastností, a (nepřípustným) doplněním závazné nabídky učiněné v zadávacím řízení. Úřad užívá zadavatelem rozporovaný pojem „doplnění“ v prvně jmenovaném kontextu a též konzistentně v rámci celého napadeného rozhodnutí. V projednávaném případě však jde o vyjasnění otázky jiné, a to o postavení najisto, zda vyloučený uchazeč nabídl v rámci již závazně podané nabídky ve vztahu k položce 2 tiskárnu Bizhub 40P v rozšířené verzi s automatickým duplexem, nebo v základní verzi bez něj, přičemž tato otázka měla být a nebyla v rámci zadávacího řízení zodpovězena.

28. V bodě 33. odůvodnění napadeného rozhodnutí Úřad poukazuje, že smyslem nabídky vyloučeného uchazeče bylo nabídnout technické řešení, které definovaným parametrům položky 2 odpovídá, přičemž součástí nabídky byl též technický list, který způsobilost navržené tiskárny Bizhub 40P vyhovět parametru automatického duplexu po definovaném rozšíření dokládá. Vyloučený uchazeč (vzhledem k  předem omezenému prostoru pro označení navrhovaného technického řešení) označil tiskárnu Bizhub 40P pouze obchodním názvem, přičemž z takového označení nebylo patrné, zda vyloučený uchazeč nabídl tiskárnu Bizhub 40P pouze v základní variantě, nebo ve variantě již o automatický duplex rozšířené. Zadavatel k tomu namítá, že rozšiřitelnost zařízení o určité funkcionality nemůže znamenat, že tyto jsou již součástí. Zadavatel má rovněž za to, že Úřad svou argumentací již zasahuje do hodnocení subjektivních myšlenek vyloučeného uchazeče a citovanou judikaturu nelze aplikovat, neboť vychází z jiných skutkových okolností.

29. K námitkám zadavatele sděluji, že lze přisvědčit jeho tvrzení, že rozšiřitelnost zařízení o další funkcionality ještě automaticky neznamená, že tyto jsou již součástí, uvedené je však třeba hodnotit v dalších souvislostech. V tomto kontextu především připomínám, že vyloučený uchazeč nabídl tiskárnu Bizhub 40P ve vazbě na definované parametry dle položky 2. Technický list tiskárny Bizhub 40P, který tvořil součást nabídky, jednoznačně deklaruje způsobilost tohoto technického zařízení disponovat automatickým duplexem po příslušném rozšíření. S přihlédnutím k okolnostem nemohu, než přisvědčit názoru Úřadu, že není možné učinit jistotný závěr, zda vyloučený uchazeč nabídl základní, nebo rozšířenou variantu tiskárny Bizhub 40P jako vyhovující produkt.

30. Nelze přehlédnout, že za dané situace, kdy nastavené podmínky splňuje ze dvou variant jen jedna, se jeví právě nevyhovující varianta jako nepravděpodobná a irelevantní, neboť postrádá význam a účelem nabídky jakéhokoliv uchazeče, aniž by tím Úřad vstupoval do myšlenek vyloučeného uchazeče, není z povahy věci technické řešení, které požadovaným parametrům nevyhoví, ale naopak řešení, které tyto zadávací podmínky splňuje. Vyloučenému uchazeči tímto výkladem přitom nevzniká žádná neoprávněná výhoda, neboť hodnotícím kritériem (a klíčovým momentem soutěže) byla nejnižší nabídková cena.

31. K tomu doplňuji, že z žádné části zadávacích podmínek nepřípustnost technického řešení - tiskárny, rozšířené o další moduly v rámci zajištění požadovaných funkcionalit - nevyplývá a zadavatel tuto možnost ani implicitně nevylučuje. V předmětném případě byl navíc vyloučený uchazeč omezen v definici jím nabízeného technického řešení v rozsahu - úplný obchodní název, životnost zařízení a cena bez DPH za množstevní jednotku. Mám tedy za přinejmenším pochybné, zda zadavatelem nastavené náležitosti nabídek vůbec umožňovaly vyloučenému uchazeči jednoznačné a formálně správné označení nabízeného technického zařízení včetně příslušenství a následné posouzení nabídek transparentním způsobem. Způsobilost tiskárny Bizhub 40P (v rozšířené verzi) vyhovět zadávacím podmínkám pak vyloučený uchazeč doložením technického listu k nabídce prokázal.

32. K poukazu zadavatele na vnitřní rozpornost bodu 35. odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž Úřad konstatuje, že tvrzení zadavatele, že tiskárna neobsahující duplex neobsahuje požadované rozšíření paměti, je formálně v pořádku, ale samo o sobě nevypovídá o obsahu nabídky vyloučeného uchazeče, sděluji, že konstatování Úřadu je správné a bezrozporné. Námitka není důvodná, neboť zadavatel opakovaně hovoří pouze o základní verzi tiskárny Bizhub 40P, přičemž odmítá akceptovat rozšířenou verzi tiskárny Bizhub 40P jako její plnohodnotnou variantu, která mohla být obsahem nabídky vyloučeného uchazeče. Za daných okolností, kdy není možné jednoznačně určit, zda obsahem nabídky vyloučeného uchazeče byla ve vztahu k položce 2 základní, nebo rozšířená varianta tiskárny Bizhub 40P, nemohu přisvědčit tvrzené naprosté jistotě zadavatele (uváděné v rámci námitek proti bodům 36., 38. a 39. odůvodnění napadeného rozhodnutí) o tom, že vyloučený uchazeč podal nevyhovující nabídku, neboť není vzhledem ke skutkovým okolnostem opodstatněná.

33. K tomu uzavírám, že výše uvedené námitky mám souhrnně za nedůvodné, neboť z nabídky vyloučeného uchazeče nevyplývá a nelze učinit jednoznačný závěr, že tato nezahrnuje rozšířenou verzi tiskárny Bizhub 40P včetně automatického duplexu.

34. Zadavatel dále ve vztahu k bodům 36. a 39. odůvodnění napadeného rozhodnutí zpochybňuje z důvodu odlišné skutkové podstaty relevanci judikatury, na kterou Úřad odkázal, konkrétně rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 50/2010-104 ze dne 6. 11. 2011. K odlišnosti věci zadavatel poukazuje, že v označeném rozsudku byl řešen rozpor v nabídce spočívající v uvedení odlišných číselných hodnot k téže skutečnosti na dvou různých místech, zatímco nabídka vyloučeného uchazeče žádný takový rozpor neobsahuje. K tomu konstatuji, že obecné právní závěry formulované v označeném rozsudku, v rozsahu uplatněném v napadeném rozhodnutí, mohou být se zřetelem k povaze a odlišnostem případu aplikovány i na nyní projednávanou věc. Přestože se zdroj nejasností nabídky v obou věcech mírně liší, v obou případech jde o nesprávné vyhodnocení povahy případného či skutečného pochybení vyloučeného uchazeče a jeho vlivu na postup zadavatele v zadávacím řízení. Námitku zadavatele mám tedy za nedůvodnou.

35. K bodu 44. odůvodnění napadeného rozhodnutí zadavatel sděluje, že argumentace Úřadu je v rozporu s realitou veřejných zakázek, když ze své zkušenosti sděluje, že by vyloučený uchazeč na případnou žádost o vysvětlení nabídky nepochybně reagoval tak, aby z účasti v zadávacím řízení vyloučen nebyl, a to i v případě, že by předmětný parametr skutečně přehlédl a z jeho strany by se tak mohlo jednat de facto o změnu nabídky. K uvedené námitce zadavatele obecně konstatuji, že smyslem formální regulace zadávacího řízení není eliminace co nejvyššího počtu možných dodavatelů či uchazečů, ale naopak dosažení takové transparentnosti zadávacího řízení, která poskytne prostor k účasti širokého okruhu způsobilých zájemců, aby mohla být zvolena skutečně nejvýhodnější nabídka a veřejné prostředky byly vynakládány s co nejvyšší efektivitou.

36. Ve shodě s názorem Úřadu (bod 44. odůvodnění napadeného rozhodnutí) poukazuji, že využitím postupu podle § 76 odst. 3 zákona mělo být dosaženo vyjasnění skutečnosti, zda podaná závazná nabídka vyloučeného uchazeče zahrnuje ve vazbě na položku 2 tiskárnu Bizhub 40P v základní, nebo rozšířené verzi, aby zadavatel mohl kvalifikovaně a v souladu se zásadami zadávacího řízení vhodnost nabídky vyloučeného uchazeče vyhodnotit. Obecné poukázání zadavatele, že po otevření obálek s nabídkami a zjištění nabídkových cen představuje právní institut vysvětlení nabídek podle § 76 odst. 3 zákona prostor pro spekulaci s vlastními nabídkami, nemám za právně významné, neboť zadavatel jej blíže nevysvětlil a jeho obecné uplatnění by v rozporu s účelem zákona vedlo k závěru o obsolentnosti citovaného ustanovení. Nad rámec právního posouzení věci poukazuji, že i pokud by vyloučený uchazeč předmětný parametr skutečně opomněl, nemohl by již rozšiřující moduly k tiskárně Bizhub 40P do kalkulace nabídkové ceny zahrnout a potvrzení rozšířené variantyoproti původnímu předpokladu varianty základní by pro vyloučeného uchazeče nebylo ekonomicky výhodné.

37. Není sporu o tom, že uchazeči o veřejnou zakázku jsou povinni zajistit takový obsah svých nabídek, aby tyto mohly být v rámci zadávacího řízení řádně posouzeny. V zásadě však mohou nastat i situace, kdy dojde k zřejmým a snadno vysvětlitelným nejasnostem v nabídce, které neumožňují bez upřesnění vhodnost nabídky jednoznačně vyhodnotit a vůči kterým by byl formální postup cestou vyřazení nabídky nepřiměřeně přísný. Prevence spekulací v zadávacím řízení k povinnostem zadavatele patří, není však úlohou zadavatele uchazeče prioritně „trestat“ za nepodstatné a snadno odstranitelné nejasnosti v jinak vhodných nabídkách. K postupu zadavatele při odstraňování nedostatků podaných nabídek poukazuji, že z protokolu o posouzení nabídek ze dne 28. 3. 2014 vyplývá, že zadavatel dva z celkového počtu osmi uchazečů o veřejnou zakázku vyzval ve smyslu § 76 odst. 3 zákona k doložení chybějícího čestného prohlášení. Skutečnost, že vyloučenému uchazeči možnost upřesnění nabídky dána nebyla, se pak přímo dotýká též zásady rovného zacházení v zadávacím řízení.

38. Ve vztahu k bodu 45. odůvodnění napadeného rozhodnutí zadavatel opakovaně sděluje, že nesouhlasí s názorem Úřadu, že pokud technický list nabízí rozšíření funkcionalit produktu, automaticky to znamená, že jsou všechny do nabídky uchazeče zahrnuty. K této v zásadě logické úvaze zadavatele ve shodě se shora uvedenou argumentací a názorem Úřadu konstatuji, že za dané situace je třeba přihlédnout především k tomu, že vyloučený uchazeč prostřednictvím technického listu k nabízenému zařízení prokazoval splnění podmínek položky 2, přičemž prokázal, že nabídnutá tiskárna Bizhub 40P automatický duplex umožňuje. Uvedenou námitku jsem tedy nucen odmítnout jako zavádějící.

39. V rámci námitek proti bodu 49. odůvodnění napadeného rozhodnutí zadavatel namítá, že se Úřad stylizuje do role člena hodnotící komise, když se „domnívá, že zadavatel či hodnotící komise jím jmenovaná nemají jasnou představu, jak to uchazeč se svou nabídkou myslel, předkládá takovým jednáním vlastní myšlenkové pochody“, přičemž mu taková pozice nepřísluší. K tomu poukazuji, že v označeném bodě 49. Úřad naopak sám upozorňuje na hranici mezi činností hodnotící komise a pravomocí Úřadu, když Úřad pouze přezkoumává, zda posouzení nabídek proběhlo v souladu se zákonem. Úřad je tak ze zákona zmocněn a povinován k dohledu nad tím, zda hodnotící komise nepostupuje svévolně nebo v rozporu se zákonem a s v něm zakotvenými zásadami.

40. Úřad tedy myšlenkové pochody hodnotící komise nehodnotí (a již vůbec nemá důvod je nahrazovat svými vlastními), neboť ani míra porozumění, ani míra jistoty jednotlivých členů hodnotící komise o dané otázce nejsou pro posouzení zákonnosti postupu zadavatele rozhodující. Kontrole zákonnosti podléhají především závěry hodnotící komise, které musí vzhledem k objektivní odpovědnosti zadavatele odpovídat skutkovým okolnostem a konvenovat zásadám dle § 6 zákona. Pro posouzení toho, zda se zadavatel dopustil správního deliktu, je tedy rozhodující pouze to, zda objektivně nastal stav, jenž je v rozporu se zákonem. K tomu je možné odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 71/2009 – 67 ze dne 10. 6. 2010, dle kterého „v oblasti veřejného práva je, na rozdíl od oblasti práva soukromého, odpovědnost právnických a podnikajících fyzických osob koncipována převážně na principu objektivní odpovědnosti, ve většině případů tedy zákon pro vznik odpovědnosti nevyžaduje zavinění subjektu. Ke vzniku odpovědnosti za správní delikt tedy postačuje, jsou-li naplněny znaky deliktu stanovené zákonem bez ohledu na to, zda lze v daném případě přičíst odpovědnému subjektu jednu z forem zavinění, či nikoliv.“

41. Podobně jako uchazeči odpovídají za úplnost a správnost podaných nabídek, zadavatel odpovídá za jejich řádné posouzení, stejně jako za zákonnost celého zadávacího řízení a dodržení zásad dle § 6 zákona. Za těchto okolností není rozhodující subjektivní či tvrzená míra jistoty zadavatele o určité skutečnosti, zde nevhodnosti nabídky vyloučeného uchazeče, nýbrž důvodnost takového postoje a jeho opodstatněnost skutkovými okolnostmi. V případě objektivní odpovědnosti odpovídá subjekt, který svým jednáním naplnil znaky správního deliktu, za škodlivý následek bez ohledu na zavinění. Shrnuji, že zadavatel své povinnosti dle zákona nedodržel, když nezajistil posouzení nabídky vyloučeného uchazeče v souladu se zásadou transparentnosti.

42. K bodu 57. odůvodnění napadeného rozhodnutí pak zadavatel konstatuje, že mu není zřejmé, na základě jaké myšlenkové úvahy Úřad odkazuje na označený rozsudek, k čemuž doplňuje, že nesouhlasí s tím, že zřejmá chyba v číselném údaji v nabídce je totožná s chybějícími moduly k tiskárně, a že Úřad „tyto dva zcela odlišné problémy nelogicky spojuje a srovnává snadno vysvětlitelné a opravdu zřejmé pochybení (…) s tím, když uchazeč vlivem vlastní nepozornosti nepřidal k nabízeným zařízením všechny potřebné příslušenství, aby tato odpovídala požadavkům zadavatele“. Úřad v označeném bodě napadeného rozhodnutí cituje dvě rozhodnutí, a to rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 6/2014-75 ze dne 5. 8. 2015, z něhož vyplývá, že v případě nejasnosti nabídky je důležité rozlišovat, zda vyjasněním nabídky dojde k vysvětlení, nebo změně této nabídky, a dále rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 202/2014-42 ze dne 14. 1. 2015, v jehož rámci bylo ve vztahu k dvěma různým číselným údajům vztahujícím se k téže skutečnosti v nabídce konstatováno, že „jde-li zároveň o nejasnost, která už na první pohled vyvolává dojem, že uchazeč se v části své nabídky dopustil chyby, tedy o nejasnost již na první pohled zřejmou, lehce popsatelnou a zároveň vysoce pravděpodobně lehce vysvětlitelnou, pak je zadavatel povinen si uvedenou nejasnost nechat uchazečem vysvětlit, a tím ji odstranit – a využít k tomu postupu nabízeného mu v § 76 odst. 3 zákona“.

43. K námitce zadavatele sděluji, že odkaz Úřadu na označené rozsudky mám za zcela relevantní, neboť korespondují se závěry Úřadu v této věci. Pokud jde o odlišnost skutkových okolností, poukazuji, že ani v tomto bodě zásadní překážku pro aplikaci závěrů označeného rozsudku neshledávám, neboť zatímco v judikovaném případě byl zjištěn vnitřní rozpor v nabídce a „zřejmé pochybení“, v nyní projednávané věci nebylo pochybení vyloučeného uchazeče prokázáno. Ke vztahu vysvětlení a změny nabídky pak podotýkám, že Úřad v bodě 44. odůvodnění napadeného rozhodnutí srozumitelným způsobem osvětlil, za jakých okolností by vysvětlení nabídky vyloučeného uchazeče v intencích postupu dle § 76 odst. 3 zákona znamenalo (přípustné) odstranění nejasnosti - ujištění, že nabízena je rozšířená verze tiskárny Bizhub 40P včetně modulů potřebných pro automatický duplex, a za jakých okolností by se již jednalo o nepřípustnou změnu nabídky - deklarace základní verze tiskárny Bizhub 40P a s ní související absence požadovaného parametru, popřípadě navýšení nabídkové ceny z důvodu kalkulace rozšiřujících modulů. K tomu ve shodě s názorem Úřadu konstatuji, že zadavatel nemohl mít za daných okolností postaveno najisto, o který z uvedených případů se jedná, a proto byl v intencích zásady transparentnosti postupu zadavatele povinen postupovat podle § 76 odst. 3 zákona a vyzvat vyloučeného uchazeče k vysvětlení nabídky.

44. K výše uvedeným námitkám zadavatele shrnuji, že zadavatel za dané situace nemohl učinit v souladu se zásadou transparentnosti jednoznačný závěr, že vyloučený uchazeč zadávacím podmínkám nevyhověl, že Úřad posoudil zjištěné skutkové okolnosti správně a námitky zadavatele k shora označeným bodům odůvodnění napadeného rozhodnutí jsem tak nucen označit souhrnně za zavádějící a nedůvodné.

K dvakrát řešené věci

45. Zadavatel v části IV. svého rozkladu Úřadu dále vytýká, že se v rámci napadeného rozhodnutí nedostatečně vypořádal s jeho námitkou, že správní řízení o návrhu vyloučeného uchazeče v téže věci bylo po uzavření smlouvy s vybraným uchazečem zastaveno pro bezpředmětnost, když Úřad v této věci ani (ač mohl) nenařídil předběžné opatření. Zadavatel má tedy za to, že Úřad nezákonnost v jeho postupu v zadávacím řízení neshledal.

46. K této námitce konstatuji, že Úřad se jejím obsahem zabýval v bodech 52. - 55. odůvodnění napadeného rozhodnutí, když objasnil, že správní řízení vedené Úřadem pod sp. zn. ÚOHS-S392/2014/VZ na návrh vyloučeného uchazeče muselo být ve smyslu § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu zastaveno, neboť vzhledem k uzavření smlouvy na plnění veřejné zakázky již nebylo možné návrhu vyloučeného uchazeče vyhovět a řízení se stalo zjevně bezpředmětným. K tomu doplňuji, že v daném případě se jednalo o nevyhnutelný postup Úřadu v souladu se zákonem, správním řádem a ustálenou judikaturou.

47. Ve správním řízení nastal takový stav, který je nutno vnímat jako bezpředmětnost žádosti (návrhu) ve smyslu § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu, neboť hypotetickým přijetím jakéhokoli rozhodnutí ve věci návrhu, ať již kladného, či záporného, by právní postavení vyloučeného uchazeče nebylo nijak ovlivněno či změněno. Jak konstatuje Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 26. 6. 2013 č. j. 7 Afs 79/2012-37, „důvod pro zastavení řízení podle ust. § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu je dán tehdy, pokud v průběhu řízení o žádosti dojde k takové změně okolností, že rozhodnutí správního orgánu o žádosti již nebude mít pro žadatele význam“. Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 4 As 249/2014 ze dne 31. 3. 2015 dále přímo dovodil, že „v případě, že po podání návrhu na zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele dojde k uzavření smlouvy na veřejnou zakázku, je namístě řízení zastavit podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu. Tento závěr je ostatně v souladu se standardní komentářovou literaturou (srov. Jurčík R.: Zákon o veřejných zakázkách. Komentář. 3. vydání. Praha, C. H. Beck, 2012, str. 686…).“

48. Pro vyloučení pochybností o významu jednotlivých správních rozhodnutí musím zdůraznit, že usnesení o zastavení řízení vedeného Úřadem pod sp. zn. ÚOHS-S392/2014/VZ na návrh vyloučeného uchazeče pro bezpředmětnost podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu vypovídá toliko o změně právních okolností, které odůvodňují vydání procesního rozhodnutí bez meritorního posouzení věci. Takové rozhodnutí současně deklaruje, že v důsledku změny příslušných okolností nebyla věcná otázka vyřešena. Zastavení řízení pro bezpředmětnost popsaným způsobem tedy samo o sobě v žádném případě o souladu ani nesouladu postupu zadavatele se zákonem nesvědčí a případnou domněnku zadavatele v opačném duchu je nutno odmítnout jako zcela lichou.

49. Podobně je třeba nahlížet na rozhodnutí Úřadu o návrhu na nařízení předběžného opatření ve smyslu § 117 zákona. S podaným návrhem na vydání předběžného opatření není bezprostředně spojena povinnost Úřadu toto předběžné opatření vydat, neboť posouzení této otázky primárně spadá do oblasti tzv. správního uvážení Úřadu. Na vydání předběžného opatření tedy není právní nárok a Úřad postupuje v intencích zásad správní činnosti především tak, aby byla šetřena práva a oprávněné zájmy účastníků řízení a nebyla neodůvodněně ukládána předběžná opatření spočívající v zákazu uzavřít smlouvu v případě každého podaného návrhu. Ve vztahu k významu rozhodnutí o předběžném opatření konstatuji, že ke sledovaným účelům předběžného opatření patří zejména prevence závažné újmy a složitých obchodněprávních vztahů, které by mohly do vydání meritorního rozhodnutí nastat, aniž by tím byly předjímány, či dokonce předem deklarovány výroky budoucího rozhodnutí ve věci samé, které jsou na rozhodnutí o předběžném opatření zcela nezávislé. Při zkoumání potřeby vydání předběžného opatření Úřad provádí pouze předběžné posouzení věci, které nemůže vyčerpávajícím způsobem postihnout a vyhodnotit všechny relevantní okolnosti, nezbytné pro vydání rozhodnutí ve věci samé.

50. K tomu akcentuji, že i po uzavření smlouvy zůstává Úřadu kompetence ukládat sankce za spáchání správního deliktu, když uzavření smlouvy představuje, ve smyslu § 120 odst. 1 písm. a) zákona, jednu z podmínek pro případný sankční postih zadavatele. Je tedy ponecháno na úvaze zadavatele, zda v případě podaného návrhu na přezkum jeho úkonů vyčká vydání meritorního rozhodnutí, či uzavře smlouvu na veřejnou zakázku a podstoupí riziko případného správního řízení z moci úřední ve věci možného spáchání správního deliktu se všemi jeho možnými důsledky. Skutečnost, že v řízení o návrhu vyloučeného uchazeče, vedeném pod sp. zn. ÚOHS-S392/2014/VZ, Úřad předběžné opatření nenařídil, tedy nemá na rozhodnutí ve věci správního deliktu zadavatele, ať již ve formě příkazu či následného napadeného rozhodnutí, v projednávané věci zásadní vliv.  

51. Zadavatel dále namítá, že pochybení zadavatele mělo zohledněno ve správním řízení o návrhu vedeném pod sp. zn. ÚOHS-S392/2014/VZ též z toho důvodu, že se dle názoru Úřadu jednalo o zřejmou, snadno vysvětlitelnou a odstranitelnou chybu. Vzhledem k tomu, že předběžné opatření nařízeno nebylo a správní řízení bylo po uzavření smlouvy zastaveno pro bezpředmětnost, má zadavatel za to, že Úřad nesoulad postupu zadavatele se zákonem, tím méně ne zjevný, neshledal a příkaz a napadené rozhodnutí vydané ve správním řízení následně zahájeném z moci úřední jsou odlišným rozhodnutím na základě totožného skutkového stavu. K  námitce zadavatele ve shodě s argumentací výše sděluji, že Úřad nesoulad postupu zadavatele se zákonem v zadávacím řízení na veřejnou zakázku ani shledat nemohl, neboť zákonnost postupu zadavatele neposuzoval. Pokud se tedy Úřad věcným posouzením návrhu nezabýval, nemá míra zjevnosti porušení zákona zadavatelem na posouzení nyní projednávané věci vliv. Zadavatel v projednávané věci nevyčkal meritorního rozhodnutí a po uplynutí lhůty dle § 111 odst. 5 zákona uzavřel s vybraným uchazečem smlouvu na veřejnou zakázku, čímž sám podstoupil riziko možného zahájení správního řízení z moci úřední a uložení pokuty za zjištěný správní delikt.

52. Ve shodě se shora uvedenou argumentací shrnuji, že ani rozhodnutí o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření ani usnesení o zastavení správního řízení pro bezpředmětnost nenahrazují rozhodnutí Úřadu ve věci samé, jímž jedině je posuzováno, zda zadavatel zákon skutečně porušil. Pokud si zadavatel utváří na základě průběhu správního řízení dílčí úsudky a odhaduje výsledek správního řízení, pak tyto spadají do sféry jeho subjektivních domněnek, bez způsobilosti vyvolat právní následky. Opačný výklad by zakládal příkrý rozpor s ustanoveními zákona, neboť by ve svém důsledku povýšil zvláštní (a ze zákona fakultativní) právní institut předběžného opatření na závazné rozhodnutí ve věci, od jehož vydání by, bez důkladného posouzení věci, účastníkům řízení svědčila dobrá víra ve výsledek správního řízení. Takový výklad by vedl spíše k plošnému nařizování předběžných opatření, když takový postup nelze považovat za souladný s principy správního řízení, především se zásadou minimalizace zátěže účastníků řízení.

53. Má-li zadavatel za to, že se Úřad nedostatečně zabýval závěry rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 6/2014 ze dne 5. 8. 2015, měl rovněž uvést, v čem spatřuje relevantní stanoviska rozsudku na podporu svých tvrzení, neboť ve vztahu k zastavení návrhového správního řízení je tato námitka zcela bezpředmětná. Pokud jde o další závěry označeného rozsudku, pak jejich relevanci pro nyní projednávaný případ je nutno posuzovat vždy s přihlédnutím k individuálním okolnostem. K možnému „oprávněnému přesvědčení“ zadavatele o zákonnosti postupu v zadávacím řízení v návaznosti na průběh správního řízení doplňuji, že v rozsudkem řešeném případě Úřad nejprve prvostupňovým rozhodnutím ve věci samé shledal, že k porušení zákona nedošlo, z čehož lze usuzovat, že se jednalo o méně zjevné a patrně méně závažné pochybení, přičemž v nyní projednávaném případě Úřad zákonnost jednání zadavatele posuzoval až v rámci vydaného příkazu, jímž rozhodl totožně s napadeným rozhodnutím.

54. Krajský soud v Brně v označeném rozsudku dále doplnil, že skutečnost, že se jednalo o pochybení málo zřejmé, když ani Úřad nejprve nenaznal nezákonnost jednání zadavatele, pak přichází do úvahy jako polehčující okolnost při stanovení výše pokuty. I v takovém případě však soud dovodil, že se nemůže „jednat o skutečnost, která by za shora rekapitulované posloupnosti řízení před žalovaným vylučovala závěr, že žalobce se správního deliktu dopustil (byť je jedním z jeho znaků právě uzavření smlouvy). Byla-li smlouva uzavřena, pak bez ohledu na to, že žalobce mohl být tehdejším nahlížením žalovaného utvrzován ve správnosti svého postupu, poslední ze znaků správního deliktu je tím naplněn.“ Skutečnost, že se zadavatel dopustil správního deliktu dle výroku I. napadeného rozhodnutí tedy není uvedenou argumentací dotčena.

55. Rovněž námitku, že podnět vyloučeného uchazeče neobsahoval na rozdíl od podaného návrhu dostatek právní argumentace, mám za právně nevýznamnou, neboť Úřad má jako správní orgán ve smyslu § 50 správního řádu prvotní povinnost opatřit všechny rozhodné okolnosti a podklady pro vydání rozhodnutí, a to včetně těch, které mu jsou známy z jeho úřední činnosti, a tedy i z řízení o návrhu vedeného pod sp. zn. ÚOHS-S392/2014/VZ.

56. Námitky zadavatele, že bylo Úřadem rozhodnuto na základě stejné věci dvakrát odlišně, jsem tak nucen shledat zcela nedůvodnými, k čemu shrnuji, že se v případě správního řízení o návrhu a v případě správního řízení z moci úřední ve věci možného spáchání správního deliktu jedná o různá správní řízení, s odlišnými zákonnými předpoklady, přičemž o souladu postupu zadavatele se zákonem bylo - v návaznosti na zrušený příkaz v této věci - rozhodnuto pouze napadeným rozhodnutím. Předběžné opatření spočívající v uložení zákazu uzavřít smlouvu pak představuje specifický právní institut, jehož použití závisí na správním uvážení Úřadu a ze skutečnosti, že v konkrétním řízení není předběžné opatření nařízeno, není možné vyvozovat závěr, že zadavatel postupoval v zadávacím řízení v souladu se zákonem.

K porušení správního řádu

57. Zadavatel dále v části V. rozkladu označil konkrétní ustanovení správního řádu, která Úřad dle jeho názoru porušil.

58. Ve vztahu k § 2 odst. 4 správního řádu, dle kterého „správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly“, zadavatel s odkazem na předcházející argumentaci namítá, že napadené rozhodnutí nejen, že neodpovídá okolnostem daného případu, ale Úřad rozhodl ve zcela stejném případě odlišně. Tuto námitku mám za zcela nedůvodnou a k jejímu vypořádání odkazuji na výše uvedenou argumentaci v bodech 44. - 51. odůvodnění tohoto rozhodnutí.

59. K námitce zadavatele, že mu bylo napadené rozhodnutí doručeno těsně před vánočními svátky, čímž Úřad jednal v rozporu se zásadou dle § 4 odst. 4 správního řádu, dle které „správní orgán umožní dotčeným osobám uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy“, sděluji, že napadené rozhodnutí bylo zadavateli doručeno dne 11. 12. 2015, tedy v dostatečném předstihu před vánočními svátky. K tomu připomínám, že konstrukce lhůty pro podání rozkladu, ve smyslu § 152 odst. 4 ve spojení s § 83 odst. 1 správního řádu, dostatečně zohledňuje i takové případy, kdy část této lhůty připadá na nepracovní dny, přičemž zadavatel by měl v případě objektivních překážek možnost též požádat o prominutí zmeškání úkonu ve smyslu § 41 správního řádu. Námitku zadavatele mám tedy za nedůvodnou, neboť smysl citovaného ustanovení nespočívá ve vyhrazení termínů, v nichž je Úřad oprávněn doručovat písemnosti a přisvědčení takové argumentaci by vedlo k nepřiměřenému omezení správního orgánu.

60. Nelze přisvědčit ani námitce zadavatele ve vztahu k § 6 odst. 2 větě první správního řádu, dle které „správní orgán postupuje tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady, a dotčené osoby co možná nejméně zatěžuje“, že se cítí neodůvodněně zatěžován vedením správního řízení. K tomu poukazuji, že Úřad po zadavateli žádné podklady nad rámec zákona nepožadoval, správní řízení je vedeno v souladu s právními předpisy a argument zadavatele, jehož prostřednictvím se de facto snaží zprostit působnosti zákona, musím odmítnout jako zcela irelevantní.

61. Poslední námitkou této části rozkladu zadavatel s odkazem na § 2 odst. 3 správního řádu, dle kterého „správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká (dále jen ‚dotčené osoby‘), a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu“, opakuje, že považuje za nepochopitelný postup Úřadu, když na základě skutkově obdobných okolností v jednom případě nekonstatoval porušení zákona a v druhém vzal vše za prokázané a vydal rovnou příkaz. Tuto námitku mám již za vypořádanou a nedůvodnou, neboť spočívá na chybné úvaze zadavatele, že skutečnost, že Úřad nenařídil předběžné opatření a nevydal meritorní rozhodnutí, znamená implicitní rozhodnutí Úřadu o souladu postupu zadavatele se zákonem.

K výši uložené pokuty

62. Výši uložené pokuty pak zadavatel považuje za nepřiměřeně vysokou, k čemuž s odkazem na označenou judikaturu, citovanou v jiných závěrech též Úřadem, sděluje, že by považoval za spravedlivé uložení sankce v přibližné výši 2 %, nikoliv 10 % zákonné sazby.

63. K uvedené úvaze zadavatele předesílám, že Úřad při určování pokuty zohledňuje ve smyslu § 121 odst. 2 zákona především závažnost spáchaného správního deliktu, přičemž přihlíží jak ke způsobu jeho spáchání, tak k jeho následkům a okolnostem, za nichž byl spáchán. Výsledná výše pokuty pak musí být ve vztahu ke konkrétnímu deliktu a jeho pachateli způsobilá plnit preventivní i represivní funkci správního trestání. Jak vyplývá z bodů 64. – 72. odůvodnění napadeného rozhodnutí, Úřad právě těmito hledisky přiměřenost výše stanovené pokuty posuzoval, když mimo jiné konstatoval, že zadavatel sice existenci zákona zcela neignoroval, přesto je nutno jeho jednání hodnotit jako závažné, neboť mělo za následek narušení soutěžního prostředí jako elementárního předpokladu efektivního vynakládání veřejných prostředků. Závažnost správního deliktu odůvodnil Úřad dále tím, že pokud by nedošlo k vyřazení nabídky vyloučeného uchazeče, existovala reálná možnost, že by se jeho nabídka stala nabídkou nejvhodnější a zákonný postup zadavatele by tak vedl k úspoře nákladů z veřejných rozpočtů (vyloučený uchazeč nabídl cenu o 206 860 Kč bez DPH nižší než vybraný uchazeč).

64. Úřad dále správně zohlednil skutečnost, že pokuta jako sankce za správní delikt nemůže být ani nepřiměřeně nízká, neboť musí odrazovat od nezákonného jednání a současně postihovat majetkovou sféru zadavatele za již spáchaný delikt měrou přiměřenou ale dostatečně citelnou. K účelu ukládání pokuty odkazuji též na rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 14/2013 ze dne 23. 10. 2014, v němž soud konstatoval, že „konkrétní forma postihu (pokuta) a jeho výše musí působit natolik silně, aby od podobného jednání odradila i jiné nositele obdobných povinností, jaké svědčí žalobci, zároveň musí být postih dostatečně znatelný v žalobcově materiální sféře, aby v něm byla dostatečně obsažena i jeho represivní funkce, aniž by byl ovšem pro žalobce likvidačním. V opačném případě by totiž postih delikventa smysl postrádal.“ V návaznosti na tato stanoviska jsem došel k závěru, že Úřad postupoval v souladu s § 121 odst. 2 zákona a § 68 odst. 3 správního řádu a současně zcela v mezích správního uvážení, když přihlédl též k ekonomické situaci zadavatele pro vyloučení likvidačního působení pokuty.

65. K výše uvedenému doplňuji, že při stanovení výše ukládané pokuty je třeba vzít v úvahu též délku správního řízení, neboť jak konstatoval Krajský soud v Brně v rozsudku č. j. 62 Af 123/2013 - 85 ze dne 9. 4. 2015, „je-li základním požadavkem na zákonnost uložené pokuty její proporcionalita, pak hledisko doby, jež uplynula mezi spácháním správního deliktu a jeho potrestáním, je možným (a někdy nutným) korektivem při úvahách ohledně výše pokuty, k němuž má být přihlédnuto na závěr těchto úvah; aplikace tohoto korektivu má zamezit, aby výše pokuty, jinak řádně stanovena podle zákonem předepsaných kritérií a kritérií nutně aplikovatelných i bez jejich výslovného vyjádření v zákoně (kritérium přiměřenosti s ohledem na míru, ve které výše pokuty může působit pro delikventa likvidačně), celkově nejevila znaky nepřiměřenosti s ohledem na prodlevu, která nastala mezi porušením právní povinnosti a trestem, který za to byl uložen. V rámci správního trestání je totiž třeba dostatečně silně vnímat, že časový horizont toho, kdy se účastníkovi řízení (delikventovi) dostává konečného rozhodnutí ve věci, je neoddělitelnou součástí měřítek celkové spravedlnosti řízení, a že čím je tento časový horizont delší, tím více se rozostřují kontury spravedlnosti jak v očích účastníka řízení, tak i v obecném vnímání veřejností a veřejného mínění, což celkově oslabuje důvěryhodnost státní moci. Je nepochybné, že s prodlužujícím se okamžikem potrestání se relativizuje základní vztah mezi spáchaným deliktem a ukládanou sankcí a že doba mezi porušením právní povinnosti a rozhodnutím o sankci má i bezprostřední vliv na účel trestu, jehož má být uložením konkrétní sankce dosaženo.“

66. Pro vyloučení likvidačního účinku pokuty jsem se znovu zabýval ekonomickou situací zadavatele, k čemuž poukazuji, že podle „Výroční zprávy o hospodaření za rok 2015“ (dostupné na www.utb.cz) dosáhl zadavatel v roce 2015 kladného hospodářského výsledku v přibližné výši 12 048 000 Kč a zadavatel řádově hospodaří se stovkami milionů korun. Pokuta v uložené výši 90 000 Kč tedy není způsobilá nepřiměřeně zasáhnout ekonomickou podstatu zadavatele, potažmo působit likvidačně. Pokud jde o vliv délky správního řízení na výši ukládané sankce, zde konstatuji, že konkrétní výše uložené pokuty odpovídá všem okolnostem případu, včetně délky správního řízení tak, aby mohla přiměřeně plnit funkce správního trestání. K absolutní částce pokuty, která byla stanovena při spodní hranici zákonné sazby, co do její přiměřenosti akcentuji, že tato nedosahuje ani poloviny částky, o kterou by patrně mohla být cena veřejné zakázky snížena, postupoval-li by zadavatel v souladu se zákonem. Shrnuji, že výši uložené sankce mám za zcela přiměřenou všem zjištěným okolnostem případu.

67. K relevanci zadavatelem označené judikatury sděluji, že při aplikaci úvah a závěrů soudních rozhodnutí je zapotřebí pečlivě hodnotit jejich případnost vzhledem ke skutkovým okolnostem a individuálním odlišnostem případu. Ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 6/2014 ze dne 5. 8. 2015 a zde uvedeným úvahám o ukládání sankce, na jejichž základě soud uplatněním moderačního práva snížil pokutu na „symbolickou výši“ v absolutní částce 50 000 Kč, konstatuji, že ve věci projednávané rozsudkem se jednalo o typově dosud neřešenou otázku, o níž navíc Úřad meritorně rozhodl v návrhovém řízení tak, že postup zadavatele byl v souladu se zákonem, když obrat v právním stanovisku přinesl až rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 50/2010 ze dne 6. 11. 2011. K tomu doplňuji, že uvedené okolnosti se nijak nedotýkají naplnění znaků skutkové podstaty správního deliktu, mohou však vzhledem k méně zřetelnému porušení zákona znamenat polehčující okolnosti při úvahách o uložení výše pokuty. Úřad aplikoval závěry označeného rozsudku zcela relevantně ve vztahu k posouzení naplnění znaků skutkové podstaty správního deliktu.

68. Pokud Úřad nenaznal podobnost dalších okolností případu stran méně zřetelného porušení zákona, pak v tomto postupu pochybení Úřadu, potažmo nezákonnost napadeného rozhodnutí neshledávám. K odlišnostem okolností případu označeného rozsudku sp. zn. 62 Af 6/2014 ze dne 5. 8. 2015 konstatuji, že v nyní projednávané věci Úřad před vydáním napadeného rozhodnutí o souladu postupu zadavatele se zákonem, a to navzdory opakovaným zavádějícím tvrzením a nepodloženým domněnkám zadavatele, věcně nerozhodl, neboť řízení bylo před vydáním rozhodnutí ve věci samé zastaveno ze shora objasněných procesních důvodů, tedy pro bezpředmětnost podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu. Zadavateli tak nesvědčí objektivní důvod k legitimnímu závěru o souladu jeho jednání v zadávacím řízení na veřejnou zakázku se zákonem.

69. Zcela odmítnout pak musím zadavatelem navrhovaný mechanický procentuální přepočet výše pokuty, neboť jeho logika neumožňuje posouzení individuálních okolností případu a ve vztahu k funkcím správního trestání může vést k nepřiměřené výši ukládaných pokut. Uzavírám, že Úřad v napadeném rozhodnutí řádně posoudil relevantní okolnosti případu a uložil pokutu přiměřenou těmto okolnostem za současné individualizace trestu.

70. Ve smyslu § 89 odst. 2 správního řádu jsem tedy přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí, jakož i jeho věcnou správnost v rozsahu uplatněných námitek a zákonnost postupu Úřadu, k čemuž shrnuji, že jsem napadené rozhodnutí shledal zákonným a věcně správným. Úřad ve správním řízení dostatečně zjistil skutkový stav věci tak, aby mohl posoudit, zda se zadavatel v daném případě dopustil porušení zákona, které současně splňuje všechny znaky správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona. Úřad všechny podklady pro vydání rozhodnutí řádně označil a uvedl závěry, které z těchto podkladů zjistil. Dále Úřad uvedl všechny právní normy, které v dané věci aplikoval a současně dostatečně odůvodnil jejich použití. Nelze tedy po přezkoumání napadeného rozhodnutí přisvědčit tvrzení navrhovatele, že napadené rozhodnutí je nesprávné a bylo vydáno v rozporu s právními předpisy.

Posouzení z hlediska pozdější právní úpravy

71. Dne 1. 10. 2016 nabyl účinnosti zákon č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek (dále jen „ZZVZ“).

72. Podle čl. 40 odst. 6 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Shodný princip je vyjádřen i v § 2 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“). Toto pravidlo zakládá výjimku z jinak obecného zákazu retroaktivity trestních norem, která se uplatní v případě, kdy je pozdější právní úprava pro pachatele příznivější. Tato výjimka se dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu aplikuje rovněž v oblasti správního trestání.

73. V souvislosti s citovaným článkem Listiny uvádím, že konstantní soudní judikatura (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 A 126/2002-27 ze dne 27. 10. 2004) dospěla k závěru, že „[t]restání za správní delikty musí podléhat stejnému režimu jako trestání za trestné činy a v tomto smyslu je třeba vykládat všechny záruky, které se podle vnitrostátního práva poskytují obviněnému z trestného činu. Je totiž zřejmé, že rozhraničení mezi trestnými (a tedy soudem postižitelnými) delikty a delikty, které stíhají a trestají orgány exekutivy, je výrazem vůle suverénního zákonodárce; není odůvodněno přirozenoprávními principy, ale daleko spíše je výrazem trestní politiky státu (…) Pro české právo to pak znamená, že i ústavní záruka článku 40 odst. 6 Listiny o tom, že je nutno použít pozdějšího práva, je-li to pro pachatele výhodnější, platí jak v řízení soudním, tak v řízení správním (…) Přijetí tohoto principu pak znamená, že nelze trestat podle starého práva v době účinnosti práva nového, jestliže nová právní úprava konkrétní skutkovou podstatu nepřevzala; analogicky to platí i tehdy, jestliže nová právní úprava stanoví mírnější sankce za stejné jednání“. K totožnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud též v rozsudku č. j. 8 Afs 17/2007-135 ze dne 31. 5. 2007 a dalších.

74. K posouzení příznivější právní úpravy ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu poukazuji, že deliktní odpovědnost zadavatele konstatovaná napadeným rozhodnutím se opírá o závěr Úřadu, že v daném případě zadavatel postupoval v rozporu se zásadou transparentnosti dle § 6 zákona, když vyloučil vyloučeného uchazeče ze zadávacího řízení pro nesplnění zadávacích podmínek v části položky 2, ačkoliv neměl platné důvody tohoto vyloučení, a nevyužil právní institut vysvětlení nabídky podle § 76 odst. 3 zákona.

75. Možnost objasnění nabídky v rámci zadávacího řízení nově upravuje § 46 ZZVZ, který v odst. 1 stanoví, že „zadavatel může pro účely zajištění řádného průběhu zadávacího řízení požadovat, aby účastník zadávacího řízení v přiměřené lhůtě objasnil předložené údaje, doklady, vzorky nebo modely nebo doplnil další nebo chybějící údaje, doklady, vzorky nebo modely. Zadavatel může tuto žádost učinit opakovaně a může rovněž stanovenou lhůtu prodloužit nebo prominout její zmeškání.“ Dle odst. 2 označeného ustanovení ZZVZ platí, že „po uplynutí lhůty pro podání nabídek nemůže být nabídka měněna, nestanoví-li tento zákon jinak; nabídka však může být doplněna na základě žádosti podle odstavce 1 o údaje, doklady, vzorky nebo modely, které nebudou hodnoceny podle kritérií hodnocení. V takovém případě se doplnění údajů týkajících se prokázání splnění podmínek účasti za změnu nabídky nepovažují, přičemž skutečnosti rozhodné pro posouzení splnění podmínek účasti mohou nastat i po uplynutí lhůty pro podání nabídek.“

76. Podle § 48 odst. 1 ZZVZ smí zadavatel vyloučit účastníka zadávacího řízení pouze z důvodů stanovených ZZVZ. Přípustné důvody vyloučení účastníka zadávacího řízení pak vymezuje odst. 2 téhož ustanovení, který uvádí, že „zadavatel může vyloučit účastníka zadávacího řízení, pokud údaje, doklady, vzorky nebo modely předložené účastníkem zadávacího řízení a) nesplňují zadávací podmínky nebo je účastník zadávacího řízení ve stanovené lhůtě nedoložil, b) nebyly účastníkem zadávacího řízení objasněny nebo doplněny na základě žádosti podle § 46, nebo c) neodpovídají skutečnosti a měly nebo mohou mít vliv na posouzení podmínek účasti nebo na naplnění kritérií hodnocení.“ Zadavatel je současně povinen dodržet při postupu podle ZZVZ dodržet zásady transparentnosti a přiměřenosti dle § 6 odst. 1 ZZVZ.

77. Z uvedeného vyplývá, že i podle pozdější právní úpravy by se jednalo o správní delikt dle § 268 odst. 1 písm. a) ZZVZ, neboť by zadavatel porušil zásady transparentnosti a přiměřenosti zakotvené v § 6 odst. 1 ZZVZ, neboť nepostupoval při vyloučení vyloučeného uchazeče z účasti v zadávacím řízení v souladu s § 48 ZZVZ, když neměl postaveno najisto, že nabídka vyloučeného uchazeče zadávací podmínky nesplňuje a nepožádal vyloučeného uchazeče o objasnění nabídky ve smyslu § 46 odst. 1 ZZVZ, přičemž tímto postupem mohl ovlivnit výběr dodavatele.

78. Co se výroku II. napadeného rozhodnutí, jakožto výroku o trestu týká, uvádím, že ZZVZ v § 268 odst. 2 stanoví výši pokuty za správní delikt podle § 268 odst. 1 písm. a) ZZVZ ve stejné výši jako § 120 odst. 2 zákona. Pozdější právní úprava tak ani ve vztahu k výroku II. napadeného rozhodnutí není pro zadavatele příznivější.

79. Ve světle výše uvedeného konstatuji, že v šetřeném případě nelze aplikovat výjimku ze zákazu retroaktivity, neboť právní úprava dle ZZVZ není pro zadavatele právní úpravou příznivější, tudíž je třeba správní delikt posuzovat podle právní úpravy účinné v době jeho spáchání, tedy dle zákona. Šetřený správní delikt zadavatele naplňuje obdobné znaky skutkové podstaty správního deliktu, přičemž i výše sazby pokuty a kritéria závažnosti jsou totožná, jak dle § 268 a 270 ZZVZ, tak i podle zákona.

VI.          Závěr

80. Po zvážení všech aspektů dané věci a po zjištění, že Úřad postupoval v souladu se zákonem a správním řádem, jsem dospěl k závěru, že nenastaly podmínky pro zrušení nebo změnu napadeného usnesení z důvodů uváděných v rozkladu.

81. Vzhledem k výše uvedenému, když jsem neshledal důvody pro zrušení či změnu napadeného usnesení, rozhodl jsem tak, jak je ve výroku tohoto rozhodnutí uvedeno.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí se podle § 91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 152 odst. 4 téhož zákona, nelze dále odvolat.

otisk úředního razítka

Ing. Petr Rafaj

předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

Obdrží:

Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, nám. T. G. Masaryka 5555, 760 01 Zlín

Vypraveno dne:

viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy

---

[1]Pokud je v tomto rozhodnutí uveden odkaz na zákon, jedná se vždy o znění účinné ke dni zahájení šetřeného zadávacího řízení ve smyslu ustanovení § 26 zákona v návaznosti na ustanovení § 158 odst. 1 a 2 zákona, podle tohoto znění se posuzují úkony zadavatele a uchazečů v zadávacím řízení. Zákon č. 134/2016 Sb. o zadávání veřejných zakázek se nepoužije s ohledem na ustanovení § 273 odst. 1 tohoto zákona.