číslo jednací: S0340/2017/VZ-30691/2017/541/JCh

Instance I.
Věc Vývoj informačního systému EDS/SMVS
Účastníci
  1. Česká republika – Ministerstvo financí
Typ správního řízení Veřejná zakázka
Výrok § 120 odst. 2 písm. a) zák. č. 137/2006 Sb. - pokuta
Rok 2017
Datum nabytí právní moci 17. 1. 2018
Související rozhodnutí S0340/2017/VZ-30691/2017/541/JCh
R0205/2017/VZ-01535/2018/322/JSu
Dokumenty file icon 2017_S0340.pdf 645 KB

Č. j.: ÚOHS-S0340/2017/VZ-30691/2017/541/JCh

 

Brno: 20. října 2017

 

 

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže příslušný podle § 112 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, v řízení o přestupku zahájeném z moci úřední dne 24. 8. 2017, jehož účastníkem je

  • obviněný – Česká republika – Ministerstvo financí, IČO 00006947, se sídlem Letenská 525/15, 118 10 Praha 1,

ve věci možného spáchání přestupku podle § 120 odst. 1 písm. a) citovaného zákona obviněným – Česká republika – Ministerstvo financí, IČO 00006947, se sídlem Letenská 525/15, 118 10 Praha 1 – při zadávání veřejné zakázky „Vývoj informačního systému EDS/SMVS“ zadávané v jednacím řízení bez uveřejnění na základě výzvy k jednání v jednacím řízení bez uveřejnění o veřejnou zakázku podle § 23 odst. 4 písm. a) zákona, ze dne 7. 9. 2012, jejíž oznámení o zadání zakázky bylo ve Věstníku veřejných zakázek uveřejněno dne 29. 10. 2012 pod evidenčním číslem zakázky 223702 a v Úředním věstníku Evropské unie dne 1. 11. 2012 pod ev. č. 2012/S211-347148,

rozhodl takto:

I.

Obviněný – Česká republika – Ministerstvo financí, IČO 00006947, se sídlem Letenská 525/15, 118 10 Praha 1 – se dopustil přestupku podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, tím, že při zadávání veřejné zakázky „Vývoj informačního systému EDS/SMVS“ zadávané v jednacím řízení bez uveřejnění na základě výzvy k jednání v jednacím řízení bez uveřejnění o veřejnou zakázku podle § 23 odst. 4 písm. a) zákona, ze dne 7. 9. 2012, jejíž oznámení o zadání zakázky bylo ve Věstníku veřejných zakázek uveřejněno dne 29. 10. 2012 pod evidenčním číslem zakázky 223702 a v Úředním věstníku Evropské unie dne 1. 11. 2012 pod ev. č. 2012/S211-347148, nedodržel postup stanovený v  § 21 odst. 2 citovaného zákona, když předmětnou veřejnou zakázku zadal z technických důvodů a z důvodu ochrany výhradních práv v jednacím řízení bez uveřejnění, aniž by k tomu byly splněny podmínky stanovené v § 23 odst. 4 písm. a) citovaného zákona, neboť obviněný neprokázal, že by předmětnou veřejnou zakázku mohl z technických důvodů realizovat pouze vybraný uchazeč – SYSCOM SOFTWARE, spol. s r. o., IČO 61498084, se sídlem Kytlická 818/21a, 190 00 Praha 9 – a zároveň důvod spočívající v nutnosti ochrany výhradních práv jmenovaného vybraného uchazeče vytvořil jmenovaný obviněný v důsledku svého předchozího vědomého postupu při uzavírání smluv souvisejících s předmětem plnění výše specifikované veřejné zakázky, přičemž výše uvedený postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a obviněný uzavřel dne 22. 10. 2012 se jmenovaným  vybraným uchazečem smlouvu o dílo „Vývoj informačního systému EDS/SMVS č. MF/SY/EDS/I/2012“ na veřejnou zakázku.

II.

Za spáchání přestupku uvedeného ve výroku I. tohoto rozhodnutí se obviněnému – Česká republika – Ministerstvo financí, IČO 00006947, se sídlem Letenská 525/15, 118 10 Praha 1 – ukládá podle § 120 odst. 2 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů,

 

pokuta ve výši 405 00 000,- Kč (čtyři sta pět tisíc korun českých).       

 

Pokuta je splatná do dvou měsíců od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.

 

odůvodnění

I.               POSTUP ÚŘADU PŘED ZAHÁJENÍM SPRÁVNÍHO ŘÍZENÍ

1.             Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“) jako orgán příslušný podle § 112 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), k dohledu nad postupem zadavatele při zadávání veřejných zakázek a soutěži o návrh, získal na základě vlastní činnosti pochybnosti o tom, zda se obviněný  ̶  Česká republika – Ministerstvo financí, IČO 00006947, se sídlem Letenská 525/15, 118 10 Praha 1 (dále jen „obviněný“ či „zadavatel“) – při zadávání veřejné zakázky „Vývoj informačního systému EDS/SMVS“ zadávané v jednacím řízení bez uveřejnění na základě výzvy k jednání v jednacím řízení bez uveřejnění o veřejnou zakázku podle § 23 odst. 4 písm. a) zákona, ze dne 7. 9. 2012, jejíž oznámení o zadání zakázky bylo ve Věstníku veřejných zakázek uveřejněno dne 29. 10. 2012 pod evidenčním číslem zakázky 223702 a v Úředním věstníku Evropské unie dne 1. 11. 2012 pod ev. č. 2012/S211-347148 (dále jen „veřejná zakázka“), nedopustil přestupku podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona tím, že při zadávání veřejné zakázky nedodržel postup stanovený v  § 21 odst. 2 zákona, když předmětnou veřejnou zakázku z technických důvodů a z důvodu ochrany výhradních práv zadal v jednacím řízení bez uveřejnění, aniž by k tomu byly splněny podmínky stanovené v § 23 odst. 4 písm. a) zákona, a proto si vyžádal od zadavatele veškerou dokumentaci související s předmětnou veřejnou zakázkou a vyjádření zadavatele, včetně zdůvodnění použití jednacího řízení bez uveřejnění.

2.             Z obdržených dokumentů, jež jsou součástí spisu, zjistil Úřad následující skutečnosti.

3.             Dne 22. 12. 1994 uzavřel obviněný smlouvu o dílo č. MF/SY/I/94 s dodavatelem SYSCOM spol. s r. o., IČO 14893495, ke dni podpisu smlouvy se sídlem Lucemburská 2, 130 00 Praha 3 (dále jen „původní smlouva“), jejímž předmětem plnění je dle bodu 1.2 citované smlouvy mj.: „…pro objednatele vyvinout a dodat integrovaný modulární informační systém s výstupem na MF vyvinutý v prostředí PowerBuilder (dále jen IS) v následujícím rozsahu programových modulů (dále jen modulů):

  • Účetnictví a výkaznictví,
  • Rozpočet,
  • Styk s bankou,
  • Pokladna,
  • Evidence majetku,
  • Fakturace,
  • Smlouvy a objednávky,
  • Investice.“

4.             V bodu 5.5 původní smlouvy je uvedeno: „Zhotovitel byl dne 14. 10. 1994 (dopisem čj. 13/46.471/94) vyhodnocen jako vítěz výběrového řízení (vypsaného MF ČR odborem 13 dne 14. 12. 1993). Toto výběrové řízení zahrnovalo kromě oblastí (modulů) dodávaných dle této smlouvy ještě řešení následujících oblastí:

  • Podatelna – výpravna,
  • Skladové hospodářství,
  • Opravy a údržba,
  • Energetika,
  • Partneři (dodavatelé),
  • BOZP a PO,
  • Doprava,
  • Pasportizace,
  • Obchodní případy.

Zhotovitel i objednatel se zavazují, že tyto oblasti (případně další návazné oblasti určené objednatelem) budou řešeny v další samostatné smlouvě, kterou společně uzavřou v okamžiku, kdy se objednatel rozhodne pro automatizaci některé z uvedených oblastí.“

5.             Dle bodu 8.2 původní smlouvy: „Zhotovitel dává objednateli užívací právo na moduly IS, které byly dodány, dokončeny a zaplaceny dle této smlouvy, na dobu časově neomezenou. Objednatel je oprávněn užívat dodané moduly pouze pro vnitřní potřebu a provozovat je pouze v rámci zakoupených licencí…“. Dle bodu 8.3 původní smlouvy: „Autorská práva zhotovitele k vytvořeným modulům zůstávají zhotoviteli zachována a podpisem této smlouvy nepřecházejí na objednatele.“

6.             Z dodatku č. 1 ze dne 1. 3. 1995 k původní smlouvě vyplývá, že povinnosti a závazky dodavatele původní smlouvy SYSCOM spol. s r. o., IČO 14893495, ke dni podpisu původní smlouvy se sídlem Lucemburská 2, 130 00 Praha 3, přešly na nového dodavatele SYSCOM SOFTWARE, spol. s r. o., IČO 61498084, se sídlem Kytlická 818/21a, 190 00 Praha 9 (dále jen „vybraný uchazeč“).

7.             Z bodu 1.1 dodatku č. 4 ze dne 26. 3. 1997 k původní smlouvě vyplývá, že obviněný rozšířil předmět plnění veřejné zakázky mj. o modul RIMF (Registr investic Ministerstva financí).

8.             Z bodu 1.1 dodatku č. 6 ze dne 26. 11. 1998 k původní smlouvě vyplývá, že se smluvní strany dohodly na: „…rozšíření multilicence modulu registr investic MF verze 1 dále jen ISFRIM v. 3“.

9.             Dle bodu 1 smlouvy č. MF/SY/I/01 ze dne 17. 5. 2001 uzavřené mezi obviněným a vybraným uchazečem je předmětem smlouvy mj.: „…rozšíření multilicence ISPROFIN o multilicenci ISFRIM v. 6.“  Dle preambule citované smlouvy: „Moduly (oblasti) uváděné v této „Smlouvě“ jsou z pohledu zákona č.  218/2000 Sb. nazývány souhrnným pojmenováním ISPROFIN (Informační Systém Programového Financování).“.

10.         Dle bodu 1 smlouvy č. MF/SY/II/01 ze dne 17. 5. 2001 uzavřené mezi obviněným a vybraným uchazečem je předmětem smlouvy mj.: „…rozšíření multilicence ISPROFIN o multilicenci ISFRIM v. 6.“  Dle preambule citované smlouvy: „Moduly (oblasti) uváděné v této „Smlouvě“ jsou z pohledu zákona č. 218/2000Sb. nazývány souhrnným pojmenováním ISPROFIN (Informační Systém Programového Financování).“.

11.         Z bodu 1 smlouvy o dílo č. MF/SY/EDS/II/2009 ze dne 14. 12. 2009 vyplývá, že: „Předmětem této Smlouvy je vývoj a dodávka softwarového produktu „Evidenční dotační systém a správa majetku ve vlastnictví státu (dále jen IS EDS/ISPROFIN a SMVS/ISPROFIN)“…“. V bodu 6.12 citované smlouvy je uvedeno: „Objednatel se zavazuje neprovádět bez vědomí zhotovitele žádné změny na zhotoveném díle a nepředat zhotovené dílo ani žádnou jeho část třetí osobě, ani ji pověřit provedením zásahu do zhotoveného díla a to po dobu trvání této smlouvy a pěti následujících let.“.

12.         Dne 17. 2. 2011 uzavřel zadavatel s vybraným uchazečem smlouvu o dílo „Vývoj EDS/ISPROFIN a SMVS/ISPROFIN – III. etapa“ č. MF/SY/EDS/I/2011, jejímž předmětem plnění je dle bodu 1. smlouvy: „…rozšíření funkcionality a úprava stávajícího řešení informačního systému pro podporu programového financování (ISPROFIN EDS/SMVS)…“ ve vymezených oblastech. V bodu 8.12 citované smlouvy je uvedeno: „Objednatel se zavazuje neprovádět žádné úpravy či změny na zhotoveném díle nebo jeho názvu, spojovat dílo s jiným dílem, nebo jej zařadit do díla souborného. Zhotovitel si vyhrazuje předchozí svolení i pro úpravu či jinou změnu díla nebo názvu, u které lze ve smyslu § 51 autorského zákona spravedlivě očekávat, že by k ní zhotovitel vzhledem k okolnosti užití svolil.“.

13.         Dne 14. 9. 2011 uzavřel zadavatel s vybraným uchazečem smlouvu „Úprava IS ISPROFIN-EDS/SMVS“ č. MF/SY/EDS/I/2011, jejímž předmětem plnění je dle bodu 1. smlouvy závazek zhotovitele zajistit rozvoj (rozšíření funkcionality) informačního systému ISPROFIN-EDS/SMVS dle specifikace uvedené v příloze č. 4 ke smlouvě. V bodu 9.12 citované smlouvy je uvedeno: „Objednatel se zavazuje neprovádět žádné úpravy či změny na zhotoveném díle nebo jeho názvu, spojovat dílo s jiným dílem, nebo jej zařadit do díla souborného. Zhotovitel si vyhrazuje předchozí svolení i pro úpravu či jinou změnu díla nebo názvu, u které lze ve smyslu § 51 autorského zákona spravedlivě očekávat, že by k ní zhotovitel vzhledem k okolnosti užití svolil.“.

14.         Na základě „Výzvy v jednacím řízení bez uveřejnění o veřejnou zakázku podle § 23 odst. 4 písm. a) zákona“ ze dne 7. 9. 2012 zahájil obviněný zadávací řízení na předmětnou veřejnou zakázku „Vývoj informačního systému EDS/SMVS“. Předmětem plnění dle citované výzvy je: „…rozšíření funkcionality a úprava stávajícího řešení informačního systému pro podporu programového financování EDS/SMVS v souvislosti se změnou integrace s IISSP a dále se změnou zákona č. 218/2000 Sb., kterým se legislativně zakotvuje povinnost „Poskytování a zveřejňování informací o dotacích a návratných finančních výpomocích““. 

15.         V odůvodnění veřejné zakázky ze dne 7. 9. 2012 i v nedatovaném odůvodnění účelnosti veřejné zakázky je shodně uvedeno, že: „Vzhledem k tomu, že se jedná o úpravu a integraci stávajícího systému, navrhujeme zajištění dalšího vývoje projektu EDS/SMVS formou jednacího řízení bez uveřejnění podle § 23 odst. 4 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., adresované firmě SYSCOM Software s.r.o., Kytlická 818/21a, 190 00 Praha 9, IČ 61498084. Zadavatel získal v minulosti licenční oprávnění, které je nezbytné pro pořízení dalšího plnění, a dodavatel nemá vůli udělit autorskoprávní či jinou licenci i jiné osobě, která by mohla plnění zadavateli poskytnout. Návrh vychází i z technických důvodů, protože plnění od jiného zájemce by vyvolalo výrazně vyšší finanční náklady, značné riziko nefunkčnosti již pořízeného majetku a nedodržení plánovaného časového rozvoje, požadované aktualizace i údržby tohoto majetku a změna dodavatele by tedy vedla k nepřiměřeným technickým obtížím spojeným s další implementací a rozvojem.“

16.         Dne 22. 10. 2012 uzavřel obviněný s vybraným uchazečem smlouvu o dílo „Vývoj informačního systému EDS/SMVS č. MF/SY/EDS/I/2012“ (dále jen „smlouva“ nebo „smlouva o dílo“), jejímž předmětem plnění je dle bodu 1.1 smlouvy: „rozšíření funkcionality a úprava stávajícího řešení informačního systému (programové vybavení – dále jen „dílo“) pro podporu programového financování EDS/SMVS v souvislosti se změnou integrace s IISSP a dále se změnou zákona č. 218/2000 Sb., kterým se legislativně zakotvuje povinnost „Poskytování a zveřejňování informací o dotacích a návratných finančních výpomocích““. V bodu 6.12 předmětné smlouvy je uvedeno: „Objednatel se zavazuje neprovádět žádné úpravy či změny na zhotoveném díle nebo jeho názvu, spojovat dílo s jiným dílem, nebo jej zařadit do díla souborného. Zhotovitel si vyhrazuje předchozí svolení i pro úpravu či jinou změnu díla nebo názvu, u které lze ve smyslu § 51 autorského zákona spravedlivě očekávat, že by k ní zhotovitel vzhledem k okolnosti užití svolil.“

17.         Podle oznámení o zadání veřejné zakázky uveřejněného dne 29. 10. 2012 pod ev. č. 223702 ve Věstníku veřejných zakázek je předpokládaná hodnota veřejné zakázky 32 250 000,- Kč bez DPH a celková konečná hodnota veřejné zakázky 31 832 993,- Kč bez DPH.

II.             PRŮBĚH ŘÍZENÍ O PŘESTUPKU

18.         Účastníkem správního řízení je podle § 116 zákona obviněný.

19.         Zahájení správního řízení oznámil Úřad obviněnému přípisem pod č. j. ÚOHS-S0340/2017/VZ-24744/2017/541/JCh ze dne 24. 8. 2017, přičemž ho seznámil se zjištěnými skutečnostmi. Oznámení o zahájení řízení o přestupku bylo obviněnému doručeno dne 24. 8. 2017 a tímto dnem bylo podle § 113 zákona v návaznosti na § 78 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o přestupcích), zahájeno řízení o přestupku z moci úřední.

20.         Následně Úřad zadavateli usnesením č. j. ÚOHS-S0340/2017/VZ-24749/2017/541/JCh ze dne 24. 8. 2017 stanovil lhůtu, v níž mohl navrhovat důkazy a činit jiné návrhy a ve které byl oprávněn vyjádřit své stanovisko v řízení.

Vyjádření zadavatele ze dne 4. 9. 2017

21.         Zadavatel ve svém vyjádření ze dne 4. 9. 2017 zpochybňuje tvrzení Úřadu v oznámení o zahájení správního řízení č. j. ÚOHS-S0340/2017/VZ-24744/2017/541/JCh ze dne 24. 8. 2017, že Úřad získal na základě vlastní činnosti pochybnosti o souladu postupu zadavatele se zákonem v předmětné veřejné zakázce. Dle zadavatele získal Úřad pochybnosti o souladu postupu zadavatele v předmětné veřejné zakázce na základě podnětu, což je dle zadavatele uvedeno např. ve výzvě Úřadu č. j. ÚOHS-P0141/2017/VZ-07604/2017/551/Opa ze dne 1. 3. 2017.  Zadavatel odkazuje na čl. 1 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (dále také „Ústava ČR“), dle něhož je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, přičemž v souladu s článkem 2 odst. 3 Ústavy ČR a článku 2 odst. 2 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. (dále také „Listina“ nebo „Listina základních práv a svobod“), lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem stanoveným zákonem. Státní orgány jsou dle zadavatele při své činnosti vázány právními předpisy a musí postupovat v souladu s nimi a způsobem, který je v nich naznačen. Dle zadavatele je i Úřad vázán ústavním pořádkem České republiky. Zadavatel podotýká, že podle § 259 odst. 1 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů je Úřad povinen za podání podnětu k zahájení správního řízení z moci úřední od toho, kdo podnět podal, vybrat poplatek ve výši 10 000 Kč za každou veřejnou zakázku, přičemž podle § 259 odst. 4 citovaného zákona se podnět v opačném případě nevyřizuje.

22.         Dle zadavatele tak byl Úřad v předmětném případě povinen vybrat nejpozději k okamžiku podání podnětu od pisatele podnětu poplatek ve výši 10 000 Kč, v opačném případě se tímto podnětem neměl Úřad dle zadavatele zabývat. Dle zadavatele není součástí spisu k řízení o přestupku, na rozdíl od jiných relevantních dokladů, jakýkoliv doklad prokazující zaplacení tohoto poplatku. Zadavatel uvedl, že zástupce zadavatele nahlédl dne 23. 7. 2017 do spisu vedeného Úřadem v jiném řízení o přestupku a zjistil, že ve spisu je založen dokument, ve kterém se výslovně uvádí, že se jedná o podnět pro podezření z porušení zákona, z čehož lze mít dle zadavatele za to, že poplatek spolu s podaným podnětem zaplacen nebyl. Úřad se dle zadavatele podaným podnětem i přesto zabýval a na jeho základě zahájil řízení o přestupku v této věci, ale také v dalších věcech v podnětu uvedených. Zadavatel dále vyjádřil pochybnost, že Úřad bude v budoucnu postupovat v obdobných případech totožně. Dle zadavatele si lze těžko představit, že Úřad bude zahajovat přestupkové řízení v případech, kdy např. neziskové organizace budou Úřad žádat o prověření postupu zadavatele, jako to udělal dle č. j. ÚOHS-P0141/2017/VZ-07604/2017/551/Opa ze dne 1. 3. 2017 stěžovatel v této věci, a na základě obecného tvrzení těchto subjektů, že zadavatel zadal veřejnou zakázku v jednacím řízení bez uveřejnění a jsou pochybnosti o splnění zákonných podmínek pro použití tohoto zadávacího řízení. Dle zadavatele by Úřad měl v oznámení o zahájení uvést skutečnosti, na základě kterých bylo řízení o přestupku zahájeno a které korespondují s předchozími dokumenty Úřadem vydanými. Zadavatel proto žádá, aby Úřad přestal postupovat nezákonně, upozorňuje, že mu v souvislosti s nezákonným postupem Úřadu vznikají nezanedbatelné náklady a že případné rozhodnutí ve věci musí být pro nezákonnost zrušeno buď předsedou Úřadu, nebo příslušným soudem.

23.         Pokud by měl navzdory uvedenému první stupeň Úřadu v úmyslu nadále v řízení o přestupku pokračovat, navrhuje zadavatel ustanovit znalce, který by měl posoudit otázku, zda byly z věcného pohledu podmínky k použití jednacího řízení bez uveřejnění dle 23 odst. 4 písm. a) zákona u předmětné veřejné zakázky splněny či nikoliv, neboť se dle zadavatele jedná o důkaz, který je potřebný ke zjištění stavu věci ve smyslu § 52 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“). Zadavatel v této souvislosti odkazuje na správní řízení vedené Úřadem pod sp. zn. ÚOHS-0453,S0658/2016, ve kterém Úřad ustanovil v obdobné věci znalce právě s konstatováním, že rozhodnutí v dané věci závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, kterými úřední osoby nedisponují. Zadavatel bude dle svého tvrzení jiný postup v šetřeném případě, tedy názor, že ustanovení znalce není v tomto případě třeba, vnímat jako možné porušení zásady uvedené v § 2 odst. 4 správního řádu.

24.         Zadavatel dále uvádí, že ve svém vyjádření ze dne 13. 3. 2017 a ze dne 16. 6. 2017 ke sp. zn. P0144/2017/VZ užití jednacího řízení bez uveřejnění zdůvodnil tak, že informační systém EDS/SMVS patří mezi významné informační systémy, přičemž se jedná o velmi rozsáhlý, komplexní a první informační systém vyvinutý a rozvíjený od roku 1994 do současnosti. Původní smlouva byla dle zadavatele uzavřena před platností zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, přičemž citovaný zákon se nevztahoval ani na uzavření dodatků č. 1 až 8 k uvedené smlouvě. V § 1 odst. 2 písm. b) citovaného zákona bylo dle zadavatele uvedeno, že se zákon nevztahuje na zakázky, jejichž předmět požívá ochrany autorského zákona a znění tohoto paragrafu bylo upraveno zákonem č. 148/1996 Sb. na text: „Zákon č. 199/1994 Sb. se nevztahuje na zakázky, jejichž předmět požívá ochrany autorského zákona nebo zákonů upravujících práva z průmyslového nebo duševního vlastnictví“. Znění § 1 odst. 2 písm. b) bylo dle zadavatele zrušeno až zákonem č. 28/2000 Sb. Zadavatel dle svého tvrzení postupoval dále dle zákonných norem, a to do 30. 4. 2004 dle § 50 zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek výzvou 1 zájemci k podání nabídky, od 1. 5. 2004 do 30. 6. 2006 dle § 27 zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách formou jednacího řízení bez uveřejnění, popř. jako veřejná zakázka malého rozsahu a od 1. 7. 2006 dle § 23 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, formou jednacího řízení bez uveřejnění, popř. jako veřejná zakázka malého rozsahu. Zadavatel má za to, že stav exkluzivity nebyl vytvořen úmyslným jednáním zadavatele v roce 1994 ani později.

25.         Dle zadavatele byly Úřadu postoupeny uzavřené smlouvy a dodatky uzavřené v letech 1994 až 2014, které již měly být z velké části v souladu se zákonem skartovány.

26.         K zavedení registru investic Ministerstva financí (dále jen „RIMF“) a jeho případné návaznosti na některý z modulů, které jsou předmětem plnění smlouvy č. MF/SY/I/94 ze dne 22. 12. 1994, a k zavedení informačního systému programového financování (dále jen „ISPROFIN“), který byl dle zadavatele do roku 2000 vyvíjen jako část ekonomického informačního systému AVIS, zadavatel uvedl následující:

  • „Dle Smlouvy o dílo č. MF/SY/I/94, uzavřené dne 22. 12. 1994, mezi objednatelem Ministerstvem financí ČR a zhotovitelem – společností SYSCOM spol. s r.o., byl v bodě č. 1.2 této smlouvy specifikován předmět plnění. Jednalo se o integrovaný modulární informační systém s výstupem na MF, vyvinutý v prostředí PowerBuilder. V uvedeném rozsahu programových modulů byla obsažena i položka INVESTICE.
  • Dodatek č. 1 uzavřený dne 1. 3. 1995, ke smlouvě č. MF/SY/I/94 uzavřené dne 22. 12. 1994, se týkal změny zhotovitele na základě vyčlenění sofwarové divize SYSCOM spol. s r.o. a na SYSCOM Software spol. s r.o.. Předmět smlouvy se nezměnil.
  • V Dodatku č. 2 uzavřeném dne 9. 11. 1995, ke smlouvě č. MF/SY/I/94 uzavřené dne 22. 12. 1994, byl rozšířen bod č. 1.2 smlouvy o 2 moduly. Modul INVESTICE zůstal beze změny.

  • V Dodatku č. 3 uzavřeném dne 29. 3. 1996, ke smlouvě č. MF/SY/I/94 uzavřené dne 22. 12. 1994, byl rozšířen bod č. 1.2 smlouvy o 3 moduly. Modul INVESTICE zůstal beze změny.

  • Dle Dodatku č. 4 uzavřeném dne 27. 3. 1997, ke smlouvě č. MF/SY/I/94 uzavřené dne 22. 12. 1994, došlo k úpravě bodu č. 1.2. Předmět smlouvy byl rozšířen. V oblasti investic o RIMF = registr investic. Modul INVESTICE zůstal beze změny.
  • Dodatek č. 5 uzavřený dne 16. 7. 1998, ke smlouvě č. MF/SY/I/94 uzavřené dne 22. 12. 1994, se netýkal změny předmětu smlouvy.
  • Dodatkem č. 6 uzavřeným dne 26.11.1998, ke smlouvě č. MF/SY/I/94 uzavřené dne 22. 12. 1994, došlo k upřesnění (rozšíření) předmětu díla o další verzi (verzi 2) modulu registr investic MF – ISFRIM v.4 a rozšíření multilicence modulu registr investic MF verze 1 – ISFRIM v.3.

  • Dodatkem č. 7 uzavřeným dne 24. 9. 1999, ke smlouvě č. MF/SY/I/94 uzavřené dne 22.12.1994, dochází k upřesnění (rozšíření) předmětu díla o další verze modulů. U modulu INVESTICE se jedná o verzi č. 3.

  • Dodatkem č. 8 uzavřeným dne 30.3.2000, ke smlouvě č. MF/SY/I/94 uzavřené dne 22.12.1994, došlo k upřesnění (rozšíření) o další verzi (verzi 3) modulu Informační systém financování reprodukce investičního majetku (ISFRIM v.5.) a dále rozšíření multilicence ISFRIM v.4, ISFRIM v.5.

Dne 17.5.2001 byla uzavřena Smlouva o dílo č. MF/SY/II/01 – zakázkové číslo 403/041/2001. Předmětem této smlouvy byl vývoj (rozšíření) a dodání IS ISPROFIN o další verzi (verzi 4) modulu Informační systém financování reprodukce investičního majetku (ISFRIM v.6), která rozšířila stávající verzi tohoto modulu. Dále bylo předmětem smlouvy rozšíření multilicence ISPROFIN o multilicenci ISFRIM v.6. V bodě č. 3 a v příloze č. 2 této smlouvy je uvedeno, že rozšíření ISPROFIN je ISFRIM v.6.“

27.         Zadavatel dále uvedl, že v rámci sp. zn. P0144/2017/VZ k otázce, zda je informační systém ISPROFIN samostatným informačním systémem a jeho případným vazbám na informační systém AVIS, RIMF nebo jiné části informačního systému, sdělil, že dle smlouvy o dílo č. MF/SY/I/94 uzavřené dne 22. 12. 1994 vč. uzavřených dodatků č. 1 až 8 v období od 1. 3. 1995 do 30. 3. 2000 bylo předmětným plněním vytvoření a postupné rozšiřování specifikovaného informačního systému. Postupným rozšiřováním informačního systému v době uzavírání dodatků ke smlouvě o dílo č. MF/SY/I/94, uzavřené dne 22. 12. 1994, nebyly dle zadavatele jednotlivé moduly samostatnými informačními systémy. Plnění smlouvy o dílo č. MF/SY/II/01, uzavřené dne 17. 5. 2001, navazovalo dle zadavatele na již dříve uzavřenou smlouvu č. MF/SY/I/94 z 22. 12. 1994 vč. již výše zmiňovaných dodatků č. 1 až 8. Moduly uváděné ve Smlouvě č. MF/SY/II/01, uzavřené dne 17. 5. 2001, byly dle zadavatele z pohledu zákona č. 218/2000 Sb. nazývány souhrnným pojmenováním ISPROFIN (Informační Systém Programového Financování), přičemž informační systém ISPROFIN mohl dle zadavatele vzniknout v rámci již v té době uzavřených smluv a dodatků a to vč. plného zajištění migrace stávajících dat.

28.         Zadavatel se dle svého tvrzení v šetřeném případě uzavřením smlouvy s vybraným uchazečem na předmět plnění šetřené veřejné zakázky v jednacím řízení bez uveřejnění nedopustil přestupku podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona, stanovené podmínky dle § 23 odst. 4 písm. a) zákona splnil a tento svůj postup náležitě odůvodnil.

29.         Dle zadavatele obsahuje dokumentace o předmětné veřejné zakázce, předložená Úřadu mimo jiné i referátník odboru 38 Ministerstva financí, kde je pod bodem 5) uveden text: „Vzhledem k tomu, že se jedná o rozvoj existujícího informačního systému, navrhujeme z důvodů ochrany výhradních práv, zajištění této zakázky formou jednacího řízení bez uveřejnění podle § 23 odst. 4 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách. Poskytnutí služeb od jiných dodavatelů by bylo nekompatibilní s již realizovanými pracemi na informačním systému ISPROFIN-EDS/SMVS, jež má zadavatel v držení. V případě změny dodavatele by vznikly další a vyšší finanční náklady a dále by vzniklo vysoké riziko nefunkčnosti tohoto systému. Vzhledem k složitosti systému a potřebě návaznosti na předchozí vývoj by změna dodavatele vedla k nepřiměřeným technickým obtížím spojeným s realizací tohoto informačního systému.“.

30.         Dle zadavatele je v odst. IV. písemné zprávy zadavatele ze dne 31. 10. 2012 uvedeno: „Poskytnutí služeb od jiných dodavatelů by bylo nekompatibilní s již realizovanými pracemi na informačním systému ISPROFIN-EDS/SMVS, který má zadavatel v držení. V případě změny dodavatele by vznikly další a vyšší finanční náklady a dále by vzniklo vysoké riziko nefunkčnosti tohoto systému. Vzhledem ke složitosti tohoto systému a potřebě návaznosti na předchozí vývoj by změna dodavatele vedla k nepřiměřeným technickým obtížím spojeným s realizací tohoto informačního systému.“.

31.         Z poskytnutých vyjádření zadavatele je dle zadavatele zřejmé, že podmínky pro použití jednacího řízení bez uveřejnění dle § 23 odst. 4 písm. a) zákona byly z autorskoprávních a technických důvodů dány a splněny, přičemž zadavatel odkazuje na svá vyjádření v rámci sp. zn. P0144/2017 ze dne 16. 6. 2017 a ze dne 12. 7. 2017.

32.         Jednotlivé moduly, jakož i celý informační systém EDS/ISPROFIN, respektive SMVS/ISPROFIN, respektive ta jeho část, která je počítačovým programem, jež bylo provedeno na základě původně uzavřené smlouvy o dílo č. MF/SY/I/94 ve znění jejích dodatků, a dále rozšířeno na základě uzavřených smluv v roce 2011 - 2014, naplňuje dle zadavatele znaky autorského díla a je autorským dílem ve smyslu platného práva. Z licenčních ujednání obsažených ve smlouvách uzavřených mezi Ministerstvem financí a vybraným uchazečem je dle zadavatele patrné, že zadavatel nemá oprávnění k užití zdrojových kódů k informačnímu systému EDS/SMVS. To dle zadavatele znamená, že zadavatel nemůže ani prostřednictvím třetích osob zasahovat bez souhlasu vybraného uchazeče do tohoto systému ve smyslu provádění jeho rozšíření nebo změn, což je dle zadavatele zásadním významem pro zadávání dalších veřejných zakázek souvisejících s tímto systémem. Zadavatel je dle svého tvrzení oprávněn tento systém užívat v rámci rezortu, případně v rámci veřejné správy. Zadavatel se dle svého tvrzení v průběhu let opakovaně snažil od dodavatele získat rozšíření licence o právo dílo měnit či jinak upravovat, případně nabýt oprávnění k výkonu majetkových práv, dodavatel však nebyl ochoten na obdobná jednání vůbec přistoupit. Argumenty zadavatele, týkající se technických důvodů, tj. především zajištění kompatibility, jsou dle zadavatele obsaženy v dokumentaci k předmětné veřejné zakázce i ve vyjádřeních zadavatele poskytnutých Úřadu. Zadavatel dle svého tvrzení z dřívějšího období disponoval informačním systémem, který bylo nutné v průběhu dalšího období rozšířit a doplnit, přičemž bylo nutné zajistit jeho kompatibilitu ve smyslu rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 30 Af 78/2013-148 ze dne 21. 12. 2015.

33.         Zadavatel vzhledem k tomu, že uvedl k použití jednacího řízení bez uveřejnění také technické důvody, navrhuje ustanovit znalce z oboru IT, který posoudí postup zadavatele v této oblasti. Dle zadavatele by komplexní posouzení rozsáhlého informačního systému, rozvíjeného od r. 1994, kterým informační systém EDS/SMVS bezesporu je, měla provést osoba s patřičnou odborností a zkušenostmi v oblasti informačních systémů. Zaměstnanci Úřadu a ani v této době již zaměstnanci zadavatele těmito odbornými zkušenostmi dle zadavatele nedisponují, zaměstnanci, kteří se na vývoji informačního systému podíleli, dle zadavatele na Ministerstvu financí a Generálním finančním ředitelství již nepracují.

34.         Zadavatel stran informací technického charakteru odkazuje na svá vyjádření v rámci sp. zn. P0144/2017/VZ ze dne 3. 7. 2017, ze dne 12. 7. 2017 a ze dne 1. 8. 2017, přičemž uvádí, že nemohl tušit v průběhu let od uzavření původní smlouvy v roce 1994, že Česká republika vstoupí do Evropské unie a že tímto vstupem bude implementována směrnice v oblasti zadávání veřejných zakázek, ke které vznikne judikatura, na niž se Úřad nyní odkazuje.

35.         Úřad v oznámení o zahájení řízení o přestupku odkazuje dle zadavatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 42/2012 ze dne 11. 1. 2013, rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 112/2013 ze dne 15. 10. 2015 a rozhodnutí předsedy Úřadu sp. zn. R0067/2016/VZ-39866/2016/323/KKř ze dne 29. 9. 2016. Dle zadavatele není citovaná judikatura z období, které by předcházelo uzavření smluvního vztahu šetřené veřejné zakázky. K oznámení o zahájení řízení o přestupku, kde Úřad uvedl, že v souladu s ustálenou judikaturou nese důkazní břemeno ohledně existence výjimečných podmínek odůvodňujících použití jednacího řízení bez uveřejnění, coby výjimky z jinak otevřenějších zadávacích postupů umožňujících širší a efektivnější hospodářské soutěže o veřejnou zakázku ten, kdo se jich dovolává, zadavatel uvádí, že rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Af 22/2014 ze dne 28. 1. 2016, rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 95/2013 ze dne 13. 1. 2015, rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 18/2015 ze dne 25. 11. 2015 ani rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 93/2015 ze dne 1. 6. 2017 nejsou z období, které by předcházelo uzavření smluvního vztahu šetřené veřejné zakázky.

36.         Zadavatel dále uvádí, že současný výklad podmínek použití jednacího řízení bez uveřejnění v právu Evropské unie a je obsažen především v článku 50 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/24/EU takto: „S ohledem na škodlivé účinky na hospodářskou soutěž by jednací řízení bez uveřejnění oznámení o zahájení zadávacího řízení mělo být používáno pouze ve zcela výjimečných případech. Tato výjimka by měla být omezena na případy, kdy buď uveřejnění není možné z mimořádně naléhavých důvodů, které veřejný zadavatel nemohl předvídat a které mu nelze přičítat, nebo pokud je od začátku jasné, že by uveřejnění nepřineslo větší hospodářskou soutěž nebo lepší výsledky zadávání veřejných zakázek, především v případech, kdy objektivně existuje pouze jeden hospodářský subjekt, který může veřejnou zakázku provést. To je případ uměleckých děl, u nichž totožnost umělce ze své podstaty určuje jedinečný charakter a hodnotu samotného uměleckého předmětu. Výjimečnost může vyplývat i z jiných skutečností, avšak k použití jednacího řízení bez uveřejnění může opravňovat jen situace objektivní výlučnosti, pokud situaci výlučnosti nevytvořil sám veřejný zadavatel s ohledem na budoucí zadávací řízení. Veřejný zadavatel, který využije této výjimky, by měl odůvodnit, proč nemá k dispozici rozumné alternativy nebo náhradní řešení, jako je například využití alternativních distribučních kanálů, a to i vně členského státu, v němž se veřejný zadavatel nachází, nebo zvážení funkčně srovnatelných stavebních prací, dodávek a služeb. Pokud k situaci výlučnosti došlo z technických důvodů, měly by být tyto důvody v každém jednotlivém případě pečlivě vymezeny a odůvodněny. Tyto důvody by mohly například zahrnovat faktickou technickou neschopnost jiného hospodářského subjektu provést požadovaný výkon či nezbytnost použít specifické know-how, nástroje či prostředky, které má k dispozici pouze jeden hospodářský subjekt. Technické důvody mohou rovněž vyplývat ze specifických požadavků na interoperabilitu, jež musí být splněny, aby byl zajištěn průběh stavebních prací, dodávek nebo služeb, jež mají být obstarány.“.

Další průběh správního řízení

37.         Úřad usnesením č. j. ÚOHS-S0340/2017/VZ-27968/2017/541/JCh ze dne 26. 9. 2017 určil zadavateli lhůtu, ve které byl oprávněn vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí.

Vyjádření zadavatele ze dne 3. 10. 2017

38.         Zadavatel ve svém vyjádření ze dne 3. 10. 2017 k podkladům rozhodnutí opětovně vyjadřuje pochybnosti o zákonnosti postupu Úřadu, když Úřad v oznámení o zahájení správního řízení č. j. ÚOHS-S0340/2017/VZ-24744/2017/541/JCh ze dne 24. 8. 2017 uvádí, že v dané věci získal pochybnosti o postupu zadavatele v předmětné věci na základě vlastní činnosti, přičemž je dle zadavatele zřejmé, že Úřad získal pochybnosti na základě podnětu. Zadavatel v této věci dále opakuje svou argumentaci z vyjádření ze dne 4. 9. 2017. Dále zadavatel opakovaně navrhuje ustanovení znalce, k čemuž rovněž opětovně uvádí argumentaci ze svého vyjádření ze dne 4. 9. 2017.

39.         Dále zadavatel odkazuje na své předchozí vyjádření, přičemž poukazuje na § 50 odst. 4 správního řádu a věří, že Úřad před rozhodnutím ve věci zhodnotí podklady pro vydání rozhodnutí, zejména důkazy, a bude přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedl zadavatel. Zadavatel podotýká, že je Úřad vázán ústavním pořádkem České republiky, přičemž dle čl. 1 odst. 1 Ústavy, je Česká republika dle zadavatele svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Zadavatel dále uvádí, že v souladu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem stanoveným zákonem. Státní orgány jsou dle zadavatele při své činnosti vázány právními předpisy a musí postupovat v souladu s nimi a způsobem, který je v nich naznačen. V této souvislosti zadavatel uvádí, že Úřad nemůže dovozovat důkazní břemeno na straně zadavatele, které není v žádném právním předpise České republiky výslovně zakotveno. Dle zadavatele nemá zadavatel povinnost ani zpracovat znalecké posudky, které jsou jen dalším výdajem z veřejného rozpočtu. Úřad dle zadavatele nemůže zadavateli bránit, aby používal jako důkazní prostředek svá vlastní tvrzení, a je dle zadavatele povinen se jimi věcně zabývat. Úřad dle zadavatele nemůže zadavateli bránit, aby zadavatel předložil znalecké posudky, které byly zpracovány až po zadání veřejné zakázky, nýbrž musí přihlížet ke všem okolnostem a důkazům, i kdyby vznikly později.

40.         Zadavatel je přesvědčen, že Úřad v rámci své činnosti bude respektovat zásadu zákonnosti a zdrží se nezákonných zásahů, jimiž kontinuálně dochází k citelným zásahům do práv zadavatele chráněných právním řádem České republiky jakožto demokratického právního státu.

ZÁVĚRY ÚŘADU

41.         Úřad přezkoumal na základě § 112 a následujících ustanovení zákona případ ve všech vzájemných souvislostech a po zhodnocení všech podkladů, zejména dokumentace o šetřené veřejné zakázce, relevantních předcházejících smluv souvisejících s předmětem plnění šetřené veřejné zakázky, vyjádření předložených účastníkem řízení a na základě vlastního šetření konstatuje, že se obviněný při zadávání veřejné zakázky dopustil přestupku podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona tím, že při zadávání veřejné zakázky nedodržel postup stanovený v  § 21 odst. 2 zákona, když předmětnou veřejnou zakázku zadal z technických důvodů a z důvodu ochrany výhradních práv v jednacím řízení bez uveřejnění, aniž by k tomu byly splněny podmínky stanovené v § 23 odst. 4 písm. a) zákona, neboť obviněný neprokázal, že by předmětnou veřejnou zakázku mohl z technických důvodů realizovat pouze vybraný uchazeč a zároveň důvod spočívající v nutnosti ochrany výhradních práv vybraného uchazeče vytvořil obviněný v důsledku svého předchozího vědomého postupu při uzavírání smluv souvisejících s předmětem plnění veřejné zakázky, přičemž výše uvedený postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a obviněný uzavřel dne 22. 10. 2012 se jmenovaným  vybraným uchazečem smlouvu na předmětnou veřejnou zakázku. Ke svému rozhodnutí uvádí Úřad následující rozhodné skutečnosti.

K právnímu postavení zadavatele

42.         Podle § 2 odst. 1 zákona za zadavatele veřejné zakázky se pro účely zákona považuje veřejný, dotovaný a sektorový zadavatel.

43.         Z ustanovení § 2 odst. 2 písm. a) zákona plyne, že veřejným zadavatelem je mimo jiné Česká republika, resp. podle § 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, i její organizační složky.

44.         Ministerstvo financí je ústředním orgánem státní správy, jehož působnost je vymezena v ustanovení § 4 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Ministerstvo financí je tedy organizační složkou státu ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, přičemž podle ustanovení § 3 odst. 2 citovaného zákona organizační složka není právnickou osobou a její jednání je při výkonu její působnosti nebo výkonu předmětu činnosti podle zvláštních právních předpisů jednáním státu.

45.         Na základě výše uvedeného Úřad konstatuje, že Ministerstvo financí je veřejným zadavatelem ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 písm. a) zákona, pročež se na něj vztahuje zákon o veřejných zakázkách, a to ustanovení platná pro veřejné zadavatele.

Relevantní ustanovení zákona

46.         Podle § 21 odst. 1 zákona upravuje zákon tyto druhy zadávacích řízení

a)      otevřené řízení (§ 27),

b)      otevřené řízení (§ 27),

c)      užší řízení (§ 28),

d)      jednací řízení s uveřejněním (§ 29),

e)      jednací řízení bez uveřejnění (§ 34),

f)       soutěžní dialog (§ 35),

g)      zjednodušené podlimitní řízení (§ 38). 

47.         Podle § 21 odst. 2 zákona může zadavatel pro zadání veřejné zakázky použít otevřené řízení nebo užší řízení a za podmínek stanovených v § 22 a 23 zákona rovněž jednací řízení s uveřejněním nebo jednací řízení bez uveřejnění; otevřené řízení se nepoužije v případě veřejných zakázek v oblasti obrany nebo bezpečnosti.

48.         Podle § 23 odst. 4 písm. a) zákona může zadavatel zadat veřejnou zakázku v jednacím řízení bez uveřejnění rovněž tehdy, jestliže veřejná zakázka může být splněna z technických či uměleckých důvodů, z důvodu ochrany výhradních práv nebo z důvodů vyplývajících ze zvláštního právního předpisu pouze určitým dodavatelem.

49.         Podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona se zadavatel dopustí přestupku tím, že nedodrží postup stanovený tímto zákonem pro zadání veřejné zakázky, přičemž tím podstatně ovlivnil nebo mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a uzavře smlouvu na veřejnou zakázku.

K výroku I. tohoto rozhodnutí

50.         V šetřeném případě zadavatel zadal veřejnou zakázku v jednacím řízení bez uveřejnění podle § 23 odst. 4 písm. a) zákona. Jednací řízení bez uveřejnění podle tohoto ustanovení zákona je přitom zadavatel oprávněn využít tehdy, pokud příslušná veřejná zakázka může být splněna z technických důvodů, z uměleckých důvodů, z důvodu ochrany výhradních práv nebo z důvodů vyplývajících ze zvláštního právního předpisu pouze určitým dodavatelem.

51.         Úřad obecně uvádí, že jednací řízení bez uveřejnění podle § 23 odst. 4 písm. a) zákona je výjimečný způsob zadání veřejné zakázky, kdy je zakázka sice zadávána v režimu podle zákona, ale vzhledem k povaze tohoto řízení je hospodářská soutěž fakticky zcela vyloučena; vyloučen je tak ten aspekt zadávacího řízení, který má zajistit ekonomickou výhodnost pořízení předmětu plnění veřejné zakázky a rovněž omezit jakékoli nezákonné jednání. Současně je tento druh zadávacího řízení postupem podle zákona nejméně formalizovaným a kontrolovatelným.

52.         Jednací řízení bez uveřejnění by tedy mělo být skutečně krajním řešením tam, kde není jinak možné zajistit plnění požadované zadavatelem, a v žádném případě by nemělo docházet k jeho nadužívání. Zadání veřejné zakázky v jednacím řízení bez uveřejnění lze uskutečnit pouze v tom případě, kdy uspokojení potřeby zadavatele není, resp. by nebylo možné dosáhnout v „klasickém“ zadávacím řízení, typicky v otevřeném řízení. V totožném duchu se vyjádřil v rozsudku ze dne 11. 1. 2013 sp. zn. 5 Afs 42/2012 i Nejvyšší správní soud, když uvedl, že zadání veřejné zakázky v jednacím řízení bez uveřejnění je „[m]ožné použít v tom případě, kdy uspokojení potřeby zadavatele není nebo nebylo možné dosáhnout v „klasickém“ zadávacím řízení, tj. soutěží o zakázku. Zadavatel se může obrátit na jednoho nebo více vybraných zájemců, s nimiž bude vyjednávat smluvní podmínky, aniž by tento záměr musel předem uveřejnit, pouze za podmínek uvedených v ustanovení § 23 zákona.“ Otázku splnění podmínek pro zadání veřejné zakázky v jednacím řízení bez uveřejnění je proto v souladu s ustálenou soudně rozhodovací praxí nutné posuzovat restriktivně, což vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 23/2012, ze dne 20. 11. 2012 nebo z rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 95/2013, ze dne 13. 1. 2015.

53.         Jednací řízení bez uveřejnění podle § 23 odst. 4 písm. a) zákona tedy lze v případě technických důvodů či důvodu ochrany výhradních práv využít pouze tehdy, neexistuje-li přiměřená alternativa jiného dodavatele, kdy tato neexistence však stojí na objektivních základech a není důsledkem vlastní činnosti zadavatele (spočívající např. v předchozím uzavření smluv či nezajištění nezbytných práv). Úřad konstatuje, že zadavatel musí při zadávání „prvotní“ veřejné zakázky (na základě které pořizuje určité plnění) posoudit potřebu budoucích (navazujících) plnění a v případě existence takové potřeby uzavřít takovou smlouvu, která nezaloží stav exkluzivity jedinému dodavateli a umožní realizovat tato předpokládaná navazující plnění bez využití jednacího řízení bez uveřejnění, např. tedy umožní plnění zadat v otevřenějších typech zadávacích řízení. V opačném případě by totiž zadavatel byl s budoucím užitím jednacího řízení bez uveřejnění srozuměn, resp. by pro něj zaviněně vytvořil podmínky (a takové jednací řízení bez uveřejnění by pak bylo logicky nezákonné).

54.         Úřad v této souvislosti dále uvádí, že s ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 42/2012 ze dne 11. 1. 2013) je třeba od tohoto zaviněného vytvoření stavu exkluzivity odlišovat situaci, kdy zadavatel budoucí plnění předpokládat nemohl a uzavřel smlouvu zakládající exkluzivitu jednoho dodavatele, tj. situaci, kdy by uzavření smlouvy v jiném znění, tj. např. při požadavcích na širší licenční oprávnění, bylo dle aktuálně dostupných vědomostí zadavatele nehospodárné (přičemž až následně vyplyne, že uzavření smlouvy zakládající exkluzivitu bylo, vzhledem ke vzniku potřeby zadat následné plnění, řešením „nešikovným“); zásadní rozdíl je v tom, že vzniklý stav není zadavatelem (úmyslně) zaviněný.

55.         K právě uvedenému Úřad odkazuje především na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2013 sp.zn. 5 Afs 42/2012, ve kterém soud jednoznačně uvedl, že „[j]ednací řízení bez uveřejnění lze využít, pokud jsou důvody pro jeho použití objektivní, tedy nezávislé na vůli zadavatele. Není sporu o tom, že pokud by se zadavatel svým vlastním zaviněným postupem dostal do situace, kdy musel přidělit zakázku pouze jedné určité společnosti, porušil by tím zákon o veřejných zakázkách. Zadavatel se tak nemůže dovolávat existence pouhého jediného dodavatele (právně nebo fakticky) schopného realizovat předmět veřejné zakázky, pakliže sám tento ‚stav exkluzivity' vytvořil, a to navíc teprve ve chvíli, kdy již není možné nastalou situaci dostupnými právními prostředky změnit“. Pokud pak Nejvyšší správní soud v témže rozsudku uvedl, že je nutné s ohledem na skutkové okolnosti pečlivě vážit, „zda postup zadavatele je skutečně zaviněný či pouze nešikovný“, a to zejména s ohledem na složitost předmětu zakázky, odkazuje Úřad na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2015 sp. zn. 62 Af 112/2013, podle kterého „citované argumentaci je nutno v intencích všech citovaných rozsudků Nejvyššího správního soudu rozumět tak, že v případě zmiňovaného „zavinění“ půjde o takové způsobení stavu exkluzivity zadavatelem kdy musel s ohledem na individuální okolnosti zadávání původní zakázky předpokládat nutnost zadání navazujících zakázek.“

56.         Pro „dokreslení“ shora uvedeného, resp. restriktivního charakteru využitelnosti jednacího řízení bez uveřejnění, je v dalším možno odkázat i na odstavec 50 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/24/EU ze dne 26. 2. 2014 o zadávání veřejných zakázek a o zrušení směrnice 2004/18/ES, s účinností ke dni 18. 4. 2016, ve kterém se uvádí, že „[s] ohledem na škodlivé účinky na hospodářskou soutěž by jednací řízení bez uveřejnění oznámení o zahájení zadávacího řízení mělo být používáno pouze ve zcela výjimečných případech. Tato výjimka by měla být omezena na případy, kdy buď uveřejnění není možné z mimořádně naléhavých důvodů, které veřejný zadavatel nemohl předvídat a které mu nelze přičítat, nebo pokud je od začátku jasné, že by uveřejnění nepřineslo větší hospodářskou soutěž nebo lepší výsledky zadávání veřejných zakázek, především v případech, kdy objektivně existuje pouze jeden hospodářský subjekt, který může veřejnou zakázku provést. To je případ uměleckých děl, u nichž totožnost umělce ze své podstaty určuje jedinečný charakter a hodnotu samotného uměleckého předmětu. Výjimečnost může vyplývat i z jiných skutečností, avšak k použití jednacího řízení bez uveřejnění může opravňovat jen situace objektivní výlučnosti, pokud situaci výlučnosti nevytvořil sám veřejný zadavatel s ohledem na budoucí zadávací řízení.“.

57.         K uvedenému Úřad dodává, že i z výše citované směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/24/EU ze dne 26. 2. 2014 tedy vyplývá, že jednací řízení bez uveřejnění by mělo být pouze výjimečným způsobem zadávání veřejných zakázek, a to tehdy, kdy zadavatel skutečně není z objektivních důvodu schopen zajistit požadované plnění jinak, než prostřednictvím vybraného uchazeče, přičemž v žádném případě by nemělo docházet k nadužívání tohoto zadávacího řízení. Přestože citovaná směrnice byla do českého právního řádu transponována až ke dni 1. 10. 2016, lze podpůrně odkázat rovněž na její znění, neboť podmínky stanovené pro zadání veřejné zakázky v jednacím řízení bez uveřejnění v citované směrnici se oproti podmínkám v době, kdy obviněný zahájil zadávání šetřených veřejných zakázek v jednacím řízení bez uveřejnění podle zákona, nezměnily.

58.         Je tak zřejmé, že použít jednací řízení bez uveřejnění podle § 23 odst. 4 písm. a) zákona lze v případě technických důvodů či důvodu ochrany výhradních práv pouze tehdy, neexistuje-li přiměřená alternativa nebo náhrada a dále jestliže neexistence soutěže není výsledkem umělého zúžení parametrů veřejné zakázky, tedy pokud se zadavatel svým vlastním jednáním nedostal do takové situace, kdy musel veřejnou zakázku zadat konkrétnímu dodavateli, protože si svým předchozím jednáním vytvořil podmínky, které umožňovaly zadání zakázky pouze konkrétnímu dodavateli.

59.         Z pohledu posouzení postupu zadavatele v případě šetřené veřejné zakázky je tedy s ohledem na výše uvedené nutné posoudit jednak naplnění „formální“ stránky jednacího řízení bez uveřejnění, tj. zda byly dány objektivní důvody pro použití tohoto druhu zadávacího řízení (autorskoprávní či technické), je však nutné posoudit rovněž „materiální“ podmínku pro použití jednacího řízení bez uveřejnění, a to, zda zadavatel stav výlučnosti dodavatele sám nevytvořil.

60.         Ze zadavatelem předložené dokumentace, konkrétně z výzvy k jednání v jednacím řízení bez uveřejnění ze dne 7. 9. 2012, vyplývá, že předmětem veřejné zakázky je rozšíření funkcionality a úprava stávajícího řešení informačního systému pro podporu programového financování EDS/SMVS v souvislosti se změnou integrace s IISSP a dále se změnou zákona č. 218/2000 Sb., kterým se legislativně zakotvuje povinnost „Poskytování a zveřejňování informací o dotacích a návratných finančních výpomocích“.

61.         Zadavatel dále ve svém vyjádření ze dne 4. 9. 2017 uvedl, že jednací řízení bez uveřejnění podle ustanovení § 23 odst. 4 písm. a) zákona pro zadání šetřené veřejné zakázky zvolil z technických důvodů a z důvodů ochrany autorských práv (viz bod 31. tohoto rozhodnutí). Z vyjádření zadavatele ze dne 4. 9. 2017 dále vyplývá, že vybraný uchazeč nemá vůli udělit autorskoprávní či jinou licenci i jiné osobě, která by mohla plnění zadavateli poskytnout.  Technické důvody spočívají dle odůvodnění veřejné zakázky ze dne 7. 9. 2012 i nedatovaného odůvodnění účelnosti veřejné zakázky (viz bod 14. tohoto rozhodnutí) v tom, že plnění od jiného zájemce by vyvolalo výrazně vyšší finanční náklady, značné riziko nefunkčnosti již pořízeného majetku a nedodržení plánovaného časového rozvoje, požadované aktualizace i údržby tohoto majetku, a změna dodavatele by tedy vedla k nepřiměřeným technickým obtížím spojeným s další implementací a rozvojem.

62.         S ohledem na argumentaci zadavatele týkající se oprávněnosti použití jednacího řízení bez uveřejnění dle § 23 odst. 4 písm. a) zákona pro zadání veřejné zakázky se Úřad nejprve zabýval posouzením naplnění formální stránky jednacího řízení bez uveřejnění, tj. posouzení, zda byly skutečně dány objektivní důvody (autorskoprávní či technické) pro použití tohoto druhu zadávacího řízení.

63.         Úřad uvádí, že aplikace ustanovení § 23 odst. 4 písm. a) zákona je možná pouze v případě, že prokazatelně existuje jediný dodavatel veřejné zakázky schopný splnit předmět plnění. Je na zadavateli, aby v rámci případného přezkumu jeho postupu ze strany Úřadu prokázal, že objektivně neexistuje více než jeden dodavatel veřejné zakázky. Pouze tak může zadavatel naplnit požadavek na přezkoumatelnost jeho postupu v zadávacím řízení, který plyne ze zásady transparentnosti stanovené v ustanovení § 6 odst. 1 zákona (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2007 ve věci č. j. 31 Ca 166/2005 či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2008, sp. zn. 5 Afs 131/2007).

64.         Prokázání důvodů použití jednacího řízení bez uveřejnění je tak plně na zadavateli, který by měl být schopen objektivní důvody pro použití tohoto druhu zadávacího řízení doložit již před zahájením zadávacího řízení (k tomu srov. např. závěry vyplývající z rozsudků Soudního dvora Evropské unie ze dne 10. 3. 1987, C-199/85 Komise Evropských společenství proti Italské republice, či z rozsudku ze dne 28. 3. 1996, C-318/94 Komise Evropských společenství proti Spolkové republice Německo), a tyto důvody by měly trvat po celou dobu trvání jednání s dodavateli. V této souvislosti je rovněž možné odkázat na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C385/02 ze dne 14. 9. 2004, v němž Soudní dvůr konstatoval, že ustanovení o možném použití jednacího řízení bez uveřejnění „musí být vykládána restriktivně a důkazní břemeno ohledně existence výjimečných podmínek odůvodňujících výjimku nese ten, kdo se jich dovolává […]“ (viz články č. 19 a č. 20 rozsudku). Z této premisy dále vychází i konstantní tuzemská judikatura, ze které je možno odkázat např. na rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 48/2012-160 ze dne 3. 10. 2013, kde soud k použití jednacího řízení bez uveřejnění uvádí, že „použití jednacího řízení bez uveřejnění [je] jednou z výjimek z jinak povinného použití ‚otevřenějších‘ zadávacích řízení – zásadně řízení otevřeného podle § 21 odst. 1 písm. a) ZVZ… Pokud jde o obecnější rovinu, tu lze skutečně použít východiska Soudního dvora o potřebě restriktivního výkladu výjimky spočívající v možnosti použít jednací řízení bez uveřejnění, jak plyne z rozsudku Soudního dvora ze dne 14. 9. 2004 ve věci C-385/02 (Komise proti Itálii). Přestože se v této věci Soudní dvůr nevyjadřoval ke stavu skutkově totožnému, jaký je ve věci právě posuzované, plyne z něj, že ustanovení (směrnic), která umožňují výjimky z pravidel zadávání veřejných zakázek (a za takovou výjimku v dané věci Soudní dvůr považoval právě ‚odklon‘ od přísnějšího postupu formou jednání bez uveřejnění), musí být vykládána restriktivně, přitom důkazní břemeno ohledně existence výjimečných podmínek odůvodňujících aplikaci výjimky nese ten, kdo se jich dovolává (tj. zadavatel). […] Potřebou restriktivního výkladu podmínek pro použití jednacího řízení bez uveřejnění není tedy třeba se dále podrobněji zabývat; toto obecné východisko žalovaného je oprávněné“ (pozn. – zvýraznění textu provedeno Úřadem). Úřad v této souvislosti v dalším odkazuje na rozsudky Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 95/2013 ze dne 13. 1. 2015 a sp. zn. 62 Af 93/2015 ze dne 1. 6. 2017 a na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 18/2015 ze dne 25. 11. 2015, v němž bylo explicitně uvedeno, že „smyslem daného řízení (pozn. – tj. řízení vedeného před Úřadem ve věci oprávněnosti použití jednacího řízení bez uveřejnění příslušným zadavatelem) bylo posouzení toho, zda stěžovatel prokázal, že naplnil podmínky pro využití jednacího řízení bez uveřejnění.“ (pozn. – zvýraznění textu provedeno Úřadem). 

65.         Ze shora řečeného je tak zřejmé, že důkazní břemeno leží v šetřeném případě zcela na obviněném, jehož povinností je, aby doložil, že pro zadání předmětné veřejné zakázky formou jednacího řízení bez uveřejnění byly prokazatelně splněny všechny podmínky předvídané v ustanovení § 23 odst. 4 písm. a) zákona, a že tedy předmět takto zadané zakázky nemohl být zadán v jiném druhu zadávacího řízení, které je oproti jednacímu řízení bez uveřejnění z podstaty transparentnější. Dochází tak k výjimečné situaci, kdy je důkazní břemeno, jež v případě přestupků leží na správním orgánu, který musí zjistit stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, přeneseno na toho, kdo se dovolává zmíněné výjimky z použití otevřenějších zadávacích řízení, tedy na obviněném. V případě jednacích řízení bez uveřejnění je to tedy právě zadavatel, resp. obviněný, kdo musí jednoznačně prokázat, že postupoval v souladu se zákonem, přičemž dospěl k závěru, že obviněný důkazní břemeno neunesl. Ke svému závěru uvádí Úřad následující. 

K existenci technických důvodů pro použití jednacího řízení bez uveřejnění   

66.         Ve svém vyjádření ze dne 4. 9. 2017 zadavatel uvedl jako důvod pro zadání šetřené veřejné zakázky v jednacím řízení bez uveřejnění mj. technické důvody. Úřad z dokumentace o veřejné zakázce zjistil, že v odůvodnění veřejné zakázky ze dne 7. 9. 2012 i v nedatovaném odůvodnění účelnosti veřejné zakázky (viz bod 14. tohoto rozhodnutí) jsou uvedeny jako technické důvody skutečnosti, že plnění od jiného zájemce by vyvolalo výrazně vyšší finanční náklady, značné riziko nefunkčnosti již pořízeného majetku a nedodržení plánovaného časového rozvoje, požadované aktualizace i údržby tohoto majetku a změna dodavatele by vedla k nepřiměřeným technickým obtížím spojeným s další implementací a rozvojem. Tyto technické důvody pro zadání předmětné veřejné zakázky v jednacím řízení bez uveřejnění podle § 23 odst. 4 písm. a) zákona popisuje zadavatel rovněž např. v bodu IV. písemné zprávy zadavatele ze dne 31. 10. 2012, kde navíc uvádí, že poskytnutí předmětného plnění od jiných dodavatelů by bylo nekompatibilní s již realizovanými pracemi na informačním systému ISPROFIN-EDS/SMVS. Zadavatel však ani v těchto listinách ani v jiných částech zadávací dokumentace neuvedl žádné konkrétní relevantní technické důvody, v jejichž důsledku by bylo plnění poskytnuté jiným dodavatelem nekompatibilní s již realizovanými pracemi na předmětném informačním systému. Dále zadavatel v žádné části předložené dokumentace ani v žádném ze svých vyjádření konkrétně nespecifikoval, na podkladě jakých skutečností a jakým způsobem dospěl k závěrům, že plnění od jiného zájemce by vyvolalo výrazně vyšší finanční náklady, značné riziko nefunkčnosti již pořízeného majetku, nedodržení plánovaného časového rozvoje, požadované aktualizace i údržby tohoto majetku a že by změna dodavatele vedla k nepřiměřeným technickým obtížím spojeným s další implementací a rozvojem. Zadavatel tak žádné podložené konkrétní technické důvody pro zadání šetřené veřejné zakázky v jednacím řízení bez uveřejnění podle § 23 odst. 4 písm. a) zákona neprokázal.

67.         Zadavatel rovněž ve svém vyjádření ze dne 4. 9. 2017 uvedl, že bylo v případě veřejné zakázky nutno zajistit kompatibilitu se stávajícími informačními systémy a dále v rámci svého vyjádření ze dne 16. 6. 2017 v rámci šetření pod sp. zn. P0144/2017/VZ před zahájením správního řízení upozornil na velký význam a rozsáhlost předmětného informačního systému. V uvedených vyjádřeních zadavatele však nejsou prokázány žádné konkrétní technické důvody, v jejichž důsledku bylo možné zadat předmět plnění šetřené veřejné zakázky pouze vybranému uchazeči. Zadavatel tedy nedoložil žádné podklady, ze kterých by jednoznačně vyplývalo, že žádný jiný dodavatel není schopen plnit předmět veřejné zakázky takového rozsahu a významu, přičemž důkazní břemeno nese, jak bylo dovozeno výše, zadavatel. Úřad dále uvádí, že nutnost kompatibility je ve své obecné podstatě aplikovatelná na provoz většiny informačních systémů, přičemž technické důvody ve smyslu § 23 odst. 4 písm. a) zákona je v případě, že se jich zadavatel dovolává, nutné specifikovat konkrétně a precizně tak, aby nebylo pochyb o jedinečnosti těchto technických důvodů vztahujících se ke konkrétní veřejné zakázce, a nejedná se o obecnou proklamaci, která je přítomná u většiny informačních systémů.

68.         Z uvedeného je zřejmé, že zadavatel před zadáním předmětné veřejné zakázky žádné konkrétní technické důvody, jež by vedly k faktické nemožnosti plnění veřejné zakázky jiným dodavatelem, ve svých vyjádřeních ani v poskytnutých dokumentech nedokládal. Vzhledem k výše uvedenému tak dle Úřadu z informací poskytnutých zadavatelem nelze dojít k závěru, že by zadavatel před zadáním veřejné zakázky v jednacím řízení bez uveřejnění dle § 23 odst. 4 písm. a) zákona tvrzené „technické důvody“ prokázal, a že tak měl zadavatel najisto postaveno, že konkrétní a relevantní technické důvody pro zadání veřejné zakázky opravdu existují. 

69.         Úřad na tomto místě opětovně poznamenává, že zadavatel, resp. obviněný, musí v řízení před Úřadem prokázat, že z hlediska technického opravdu neexistoval v době zadání veřejné zakázky jiný dodavatel schopný splnit předmět veřejné zakázky. Obviněný však tuto skutečnost neprokázal. Obviněný danou skutečnost totiž toliko tvrdí.

70.         Nadto obviněný ve svém vyjádření ze dne 4. 9. 2017 uvedl, že se v průběhu let opakovaně snažil od vybraného uchazeče získat rozšíření licence o právo dílo měnit či jinak upravovat, případně nabýt oprávnění k výkonu majetkových práv, avšak dodavatel nebyl dle zadavatele ochoten na obdobná jednání vůbec přistoupit. Zadavatel uvedeným vyjádřením připouští, že by pro něj mělo význam rozšíření licence o právo dílo měnit či jinak upravovat či nabytí oprávnění k výkonu majetkových práv, čímž by získal možnost realizovat veřejné zakázky související s předmětným informačním systémem sám nebo prostřednictvím jiného dodavatele než je vybraný uchazeč. Kdyby totiž nebylo technicky možné plnit předmět veřejné zakázky jiným dodavatelem ani po získání rozšíření licence o právo dílo měnit či jinak upravovat, nebo nabytí oprávnění k výkonu majetkových práv na předmětný informační systém, neměla by výše popsaná snaha zadavatele získat od vybraného uchazeče rozšíření licence o právo dílo měnit či jinak upravovat, případně nabýt oprávnění k výkonu majetkových práv, žádný smysl.

71.         Na základě právě uvedeného tak Úřad konstatuje, že obviněný ve zde projednávané věci v souvislosti s prokázáním technických důvodů opravňujících použití jednacího řízení bez uveřejnění podle § 23 odst. 4 písm. a) zákona důkazní břemeno neunesl, jelikož neprokázal, že by celý předmět plnění musel realizovat výhradně vybraný uchazeč; tuto skutečnost obviněný pouze tvrdí, avšak jím předložené podklady ji neprokazují.

72.         V odůvodnění veřejné zakázky ze dne 7. 9. 2012 i v nedatovaném odůvodnění účelnosti veřejné zakázky (viz bod 14. tohoto rozhodnutí) zadavatel k technickým důvodům mj. uvedl, že plnění od jiného zájemce by vyvolalo výrazně vyšší finanční náklady. Dále zadavatel ve svém vyjádření ze dne 16. 6. 2017 a ze dne 12. 7. 2017 v rámci šetření pod sp. zn. P0144/2017/VZ před zahájením správního řízení uvedl, že v případě pořízení jiného řešení předmětného informačního systému by dodavatel musel dodat znovu již jednou dodané plnění, což je dle zadavatele v rozporu se zásadou hospodárnosti.  Ve svém vyjádření ze dne 12. 7. 2017 v rámci šetření pod sp. zn. P0144/2017/VZ před zahájením správního řízení zadavatel uvedl, že jiný druh zadávacího řízení by navyšoval cenu informačního systému, neboť v ceně zdrojových kódů by se promítlo know-how vybraného uchazeče.

73.         Úřad v této souvislosti primárně odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 112/2013 ze dne 15. 10. 2015, ve kterém soud – přiléhavě i na posuzovaný případ – uvedl: „Tu soud také poznamenává, že sama zásada hospodárnosti, nemůže mít aplikační přednost před zásadou transparentnosti, jejímž promítnutím jsou ve vztahu k použití jednacího řízení bez uveřejnění zákonem striktně stanovené podmínky, jež je nutno interpretovat restriktivně právě s ohledem na ochranu soutěže.“. Z uvedeného vyplývá, že nelze akceptovat takový postup zadavatele, při kterém by ve jménu zásady hospodárnosti docházelo k diskriminaci určitého okruhu uchazečů a omezování hospodářské soutěže. Obdobný závěr pak vyplývá z rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. R0067/2016/VZ-39866/2016/323/KKř ze dne 29. 9. 2016, v jehož rámci předseda Úřadu mimo jiné konstatoval, že „snaha zadavatele býti „dobrým hospodářem“ je zcela souladná s obecnými principy ovládající jeho hospodaření s veřejnými finančními prostředky, avšak zcela neudržitelná jako opora pro použití jednacího řízení bez uveřejnění.“. Dále pak k této argumentaci Úřad s odkazem na již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 42/2012 ze dne 11. 1. 2013 uvádí, že zadavatel by si před zadáním veřejné zakázky v jednacím řízení bez uveřejnění dle § 23 odst. 4 písm. a) zákona měl vždy (a to zejména v případě, že „hospodárností“ a „efektivností“ míní následně argumentovat, resp. svůj postup obhajovat) provést porovnání nákladů na realizaci zakázky stávajícím dodavatelem a dodavatelem odlišným. Úřad konstatuje, že zadavatel musí dbát na to, aby se veřejné zadávání uskutečnilo za podmínek hospodářské soutěže a konkurenčního prostředí, jedině pak je možné dosáhnout i sekundárního cíle zákona, tj. zajištění hospodárného nakládání s veřejnými prostředky.  

74.         Na základě právě uvedeného Úřad konstatuje, že zadavatel v projednávané věci v souvislosti s prokázáním technických důvodů opravňujících ho k použití jednacího řízení podle § 23 odst. 4 písm. a) zákona důkazní břemeno neunesl, neboť tyto technické důvody blíže nespecifikoval, a relevantním způsobem nedoložil, proč jej konkrétní technické důvody opravňují k zadání veřejné zakázky v jednacím řízení bez uveřejnění.

K existenci objektivních důvodů pro použití jednacího řízení bez uveřejnění spočívajících v nutnosti ochrany autorských práv

75.         Pokud jde o obviněným tvrzenou existenci objektivních důvodů pro použití jednacího řízení bez uveřejnění spočívajících v nutnosti ochrany autorských práv, pak Úřad uvádí následující.   

76.         Ze smlouvy na veřejnou zakázku ze dne 22. 10. 2012 je zřejmé, že předmětem plnění šetřené veřejné zakázky je rozšíření funkcionality a úprava stávajícího řešení informačního systému pro podporu programového financování EDS/SMVS.

77.         Z vyjádření zadavatele ze dne 4. 9. 2017, z vyjádření zadavatele ze dne 12. 7. 2017 v rámci šetření pod sp. zn. P0144/2017/VZ před zahájením správního řízení i z předložených listin vyplývá, že informační systém EDS/SMVS má návaznost na modul investice informačního systému, který byl předmětem smlouvy o dílo č. MF/SY/I/94 ze dne 22. 12. 1994, modul RIMF, který byl zaveden na základě dodatku č. 4 ze dne 26. 3. 1997 k citované smlouvě, informační systém programového financování ISPROFIN, který je dle vyjádření zadavatele ze dne 19. 7. 2017 zaslaného v rámci šetření pod sp. zn. P0144/2017/VZ před zahájením správního řízení samostatným informačním systémem a který je předmětem smlouvy č. MF/SY/I/01 ze dne 17. 5. 2001 a smlouvy č. MF/SY/II/01 ze dne 17. 5. 2001. Z předložené dokumentace (viz bod 3. a následující tohoto rozhodnutí) a z vyjádření zadavatele ze dne 4. 9. 2017 vyplývá, že zadavatel má k uvedeným modulům a informačním systémům, včetně systému EDS/SMVS pouze uživatelská práva, nemá k předmětným informačním systémům autorská práva, tedy ani právo tato autorská díla měnit či upravovat.

78.         Z vyjádření zadavatele ze dne 4. 9. 2017 a z podkladů poskytnutých zadavatelem je zřejmé, že uvedené na sebe navazující informační systémy od jejich vytvoření na základě smlouvy o dílo č. MF/SY/I/94 ze dne 22. 12. 1994 do podpisu smlouvy na předmět plnění šetřené veřejné zakázky byly rozvíjeny a rozšiřovány na základě dalších smluv, které v mezidobí uzavřel zadavatel s vybraným uchazečem. Ze žádných dalších zadavatelem předložených smluv ani podkladů nevyplývá jiná úroveň autorskoprávní ochrany uvedených informačních systémů včetně systému EVC/SMVS, než jaká je zakotvena ve výše uvedených smlouvách (viz předchozí bod tohoto rozhodnutí a bod 3. a následující tohoto rozhodnutí), resp. zadavatel měl až do dne podpisu smlouvy na šetřenou veřejnou zakázku pouze uživatelská práva k předmětným informačním systémům, autorská práva zůstávají vybranému uchazeči.

79.         V souhrnu výše uvedených skutečností Úřad rekapituluje, že informační systém EDS/SMVS byl vytvořen v návaznosti na předměty plnění výše uvedených smluv, přičemž je jakožto počítačový program chráněn coby dílo ve smyslu příslušných autorskoprávních předpisů. Z výše uvedených předchozích smluv uzavřených mezi zadavatelem a vybraným uchazečem (viz bod 3. a násl. tohoto rozhodnutí) také vyplývá, že zadavatel je oprávněn předmětné informační systémy včetně systému EDS/SMVS užívat, ale nemá k nim autorská práva, přičemž dle vyjádření zadavatele ze dne 4. 9. 2017 (viz bod 32. tohoto rozhodnutí) se zadavateli ani po opakované snaze nepodařilo získat od vybraného uchazeče jiná, než uživatelská práva k předmětným systémům.

80.         Jak již Úřad uvedl, z judikatury citované v odůvodnění tohoto rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že při posuzování naplnění podmínek pro aplikaci § 23 odst. 4 písm. a) zákona je nezbytné vždy zkoumat nejen to, zda objektivně existují výhradní práva svědčící konkrétnímu dodavateli, s ohledem na něž není možno veřejnou zakázku zadat jinému subjektu, ale je nutno zkoumat i naplnění materiální podmínky pro postup v jednacím řízení bez uveřejnění, tj. zda zadavatel stav výlučnosti tohoto dodavatele pro plnění veřejné zakázky sám nevytvořil. Úřad konstatuje, že i pokud by zadavatelem tvrzená autorskoprávní ochrana systému EDS/SMVS a z ní plynoucí nemožnost zadavatele (resp. jiného dodavatele) do systému zasahovat objektivně existovala, jako oprávněný důvod pro použití jednacího řízení bez uveřejnění by obstála pouze v případě, že by ji zadavatel sám nezpůsobil. Z toho důvodu se Úřad dále zabýval naplněním materiální podmínky použití jednacího řízení bez uveřejnění z důvodu ochrany autorských práv, tj. posouzením, zda zadavatel jím tvrzený stav, kdy veřejnou zakázku podle něj může splnit pouze vybraný uchazeč, sám nevytvořil.

81.         V této souvislosti Úřad odkazuje na již výše uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 42/2012 ze dne 11. 1. 2013, který přinesl odpověď na otázku, zda skutečnost, že zadavatel stav exkluzivity způsobil sám, je či není při posouzení naplnění podmínek ve smyslu § 23 odst. 4 písm. a) zákona relevantní. Z citovaného rozsudku považuje Úřad za nezbytné opětovně i na tomto místě přímo citovat, že „jednací řízení bez uveřejnění lze využít, pokud jsou důvody pro jeho použití objektivní, tedy nezávislé na vůli zadavatele. Není sporu o tom, že pokud by se zadavatel svým vlastním zaviněným postupem dostal do situace, kdy musel přidělit zakázku pouze jedné určité společnosti, porušil by tím zákon o veřejných zakázkách. Zadavatel se tak nemůže dovolávat existence pouhého jediného dodavatele (právně i fakticky) schopného realizovat předmět veřejné zakázky, pakliže sám tento „stav exkluzivity“ vytvořil, a to navíc teprve ve chvíli, kdy již není možné nastalou situaci dostupnými právními prostředky změnit.“ Závěry tohoto rozsudku taktéž korespondují se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 23/2012 ze dne 28. 11. 2012, v němž se Nejvyšší správní soud zabýval situací, kdy byl postup zadavatele veřejné zakázky zatížen vadou již při tvorbě nedokonalé a nepodložené projektové dokumentace a dospěl k závěru, že „…předvídatelnou nedokonalost projektové dokumentace a nemožnost na jejím základě dokončit původní předmět díla nelze následně zhojit zadáním prací pomocí jednacího řízení bez uveřejnění.“ Nejvyšší správní soud také odkázal na dřívější rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 A 3/2002 ze dne 5. 11. 2002, v němž soud konstatoval, že okolnosti, které by mohly odůvodňovat postup, kdy zadavatel osloví jednoho konkrétního zájemce, nemohou vycházet ze stavu, kdy si zadavatel nejprve vytvořil ony podmínky a teprve až je následně nemožné nebo obtížné je změnit, dovolává se postupu dle daného ustanovení zákona.

82.         Úřad zdůrazňuje i to, co uvedl již výše, a sice že Nejvyšší správní soud dále zdůraznil, že je nutné s ohledem na skutkové okolnosti pečlivě vážit, „zda postup zadavatele je skutečně zaviněný, či pouze nešikovný“, a to zejména s ohledem na složitost předmětu zakázky, dle rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 112/2013 ze dne 15. 10. 2015: „citované argumentaci je nutno v intencích všech citovaných rozsudků Nejvyššího správního soudu rozumět tak, že v případě zmiňovaného „zavinění“ půjde o takové způsobení stavu exkluzivity zadavatelem, kdy musel s ohledem na individuální okolnosti zadávání původní zakázky předpokládat nutnost zadání navazujících zakázek“.

83.         Z výše uvedeného vyplývá, že aby bylo možno konstatovat, že zadavatel, který svým jednáním při zadávání původní veřejné zakázky vytvořil exkluzivní postavení dodavatele původní veřejné zakázky, postupoval pouze „nešikovně“, muselo by v daném případě dojít k tomu, „aby zadavatel prokazatelně neměl vědomí o tom, že v budoucnu vznikne potřeba zadat další veřejné zakázky“ (rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 112/2013 ze dne 15. 10. 2015).

84.         Úřad s ohledem na předmět plnění šetřené veřejné zakázky, kterým mj. úprava stávajícího řešení informačního systému pro podporu programového financování EDS/SMVS (viz bod 16. tohoto rozhodnutí) uvádí, že vhledem k předmětu plnění původních smluv uvedených v bodech 3. až 13. tohoto rozhodnutí, kterým byla mj. dodávka integrovaného modulárního informačního systému na základě smlouvy o dílo č. MF/SY/I/94 ze dne 22. 12. 1994, rozšíření multilicence ISPROFIN multilicenci ISFRIM v. 6 na základě smluv č. MF/SY/I/01 a MF/SY/II/01 ze dne 17. 5. 2001 a vývoj a dodávka softwarového produktu Evidenční dotační systém a správa majetku ve vlastnictví státu, tedy EDS/ISPROFIN a SMVS/ISPOFIN, na základě smlouvy č. MF/SY/EDS/II/2009 ze dne 14. 9. 2009, nelze dojít k závěru, že zadavatel nemohl mít při uzavírání uvedených původních smluv vědomí o potřebě úpravy stávajícího řešení informačního systému, neboť se jedná o takový druh činnosti, který obecně s provozem informačního systému bezprostředně souvisí a u kterého tedy musel zadavatel v době uzavírání každé z výše uvedených původních smluv rozumně očekávat, že potřeba jejího provedení vznikne. U předmětu plnění šetřené veřejné zakázky, kterým je mj. úprava předmětného informačního systému, tedy nelze dle Úřadu dojít k opačnému závěru, tedy že zadavatel nemohl mít při uzavírání předchozích smluv vědomí o potřebě jejího budoucího provedení, neboť se jedná o takový druh činnosti (úprava), který obecně s provozem počítačového systému bezprostředně souvisí a u které tedy musel zadavatel v době uzavírání uvedených předchozích smluv rozumně očekávat, že potřeba jejího provedení nastane.

85.         Samotná potřeba úpravy vyplývá ipso facto ze samotné povahy informačních systémů. K povaze systému se vyjádřil i předseda Úřadu v rozhodnutí R74,75/2011/VZ-17614/2011/310-ASc ze dne 9. 11. 2011, ve kterém konstatoval: „Zadruhé k této problematice uvádím poněkud obiter dictum, že autorskoprávní ochrana počítačových programů má zvláštní povahu. V případech, kdy je počítačový program zhotovován na zakázku právnickou osobou, sice nese většinu nákladů objednatel, a přesto ve smyslu autorského zákona majetková práva vykonává dle současné autorskoprávní úpravy zhotovitel, a tedy je právně problematické provádět změny počítačového programu bez výslovného ujednání se zhotovitelem. Nelze se však v současné době vyhnout nutnosti přizpůsobení funkcionality počítačového programu do budoucna, tj. možnosti jeho změn a úprav, neboť na rozdíl od autorských děl jsou počítačové programy ze své podstaty dynamickými systémy. Touto úvahou se proto musí řídit každý zadavatel a mít ji na paměti při uzavírání smluv na dodávky a provoz informačních systémů.“.  Vzhledem k uvedenému nelze tvrdit, že zadavatel nemohl předvídat případnou nutnost uzavřít dodatečně smluvní ujednání navazující na předmět plnění veřejné zakázky.

86.         Pokud zadavatel měl v úmyslu předmětné informační systémy upravovat, což mohl očekávat, vzhledem ke skutečnosti, že šlo právě o informační systémy, jak je výše dovozeno, mohl si ve smlouvě o dílo č. MF/SY/I/94 ze dne 22. 12. 1994, ve smlouvách č. MF/SY/I/01 a MF/SY/II/01 ze dne 17. 5. 2001, jejímž předmětem je rozšíření multilicence ISPROFIN, což je dle vyjádření zadavatele ze dne 19. 7. 2017 samostatný informační systém, nebo ve smlouvě MF/SY/EDS/II/2009 ze dne 14. 12. 2009, jejímž předmětem plnění je vývoj a dodávka systému EDS/SMVS, sjednat práva umožňující předmětné informační systémy upravovat. To však zadavatel neučinil. Zadavatel ani následně nesjednal s vybraným uchazečem práva umožňující informační systém EDS/SMVS upravovat, přestože vzhledem k charakteru informačních systémů mohl následnou potřebu úpravy předmětného informačního systému předvídat, ani nepořídil nový informační systém, u kterého by si sjednal možnost úpravy i jinými dodavateli tak, aby byla zachována hospodářská soutěž. Zadavatel naopak v šetřeném případě na základě uvedených smluv vytvořil stav exkluzivity jediného dodavatele, a to vybraného uchazeče, a tento stav exkluzivity následně udržoval.

87.         Předmětem plnění šetřené veřejné zakázky bylo rovněž rozšíření funkcionality informačního systému EDS/SMVS. Z předložených podkladů je zřejmé, že si zadavatel byl vědom nutnosti následného rozšíření funkcionality původních informačních systémů již v době uzavírání původní smlouvy dne 22. 12. 1994, kde je v bodu 5. 5. je uvedeno, že zhotovitel i objednatel se zavazují, že další smlouvou neupravené oblasti uvedené v citovaném bodu původní smlouvy, případně další návazné oblasti určené zadavatelem, budou řešeny v další samostatné následné smlouvě. Dále zadavatel opakovaně v roce 2011 uzavřel smlouvu, jejímž předmětem bylo mj. rozšíření funkcionality systému EDS/SMVS (viz body 12. a 13. tohoto rozhodnutí). Ze skutečnosti, že zadavatel již v roce 2011 opakovaně uzavíral smlouvy na rozšíření funkcionality systému EDS/SMVS, je zřejmé, že zadavatel mohl očekávat potřebu rozšíření funkcionality systému EDS/SMVS i v budoucnu. Nutnost budoucího rozšiřování funkcionality systému EDS/SMVS byla ostatně zřejmá i ze samotného obsahu spravované agendy, jelikož ze samotné povahy evidenčního dotačního systému je zřejmé, že tento systém musí být kontinuálně přizpůsobován aktuálním právním předpisům v této oblasti, jakož i dalším skutečnostem souvisejících mimo jiné s poskytováním návratných finančních výpomocí a dotací ze státního rozpočtu (např. financování programů z rozpočtu EU). Přesto zadavatel v žádné ze smluv, které předcházely smlouvě na plnění předmětu veřejné zakázky „nerozvolnil“ ustanovení o tom, že změny či zásahy do předmětného informačního systému podléhají schválení vybraného uchazeče (viz např. body 11. a 12. tohoto rozhodnutí). Zadavatel tak ani ve vztahu k potřebě budoucího rozšíření nesjednal s vybraným uchazečem práva umožňující informační systém EDS/SMVS rozšiřovat, přestože vzhledem k rozsahu agendy, kterou bylo nutné prostřednictvím předchozích informačních systémů zajistit, mohl následnou potřebu rozšíření předmětného informačního systému předvídat, ani nepořídil nový informační systém, u kterého by si sjednal možnost rozšíření o nové funkcionality i jinými dodavateli tak, aby byla zachována hospodářská soutěž.   

88.         Úřad v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 256/2015 – 95 ze dne 12. 5. 2016, kde je uvedeno, že žalobce „…měl za situace, kdy se o zakázku ucházel jediný subjekt, přinejmenším dvě legální cesty. Mohl postupovat buď způsobem, který navrhl krajský soud, tedy zadávací řízení zrušit a vypsat je poté případně znovu s určitými modifikacemi tak, aby je otevřel širšímu okruhu potenciálních uchazečů. Nebo mohl postupovat tak, jak postupoval, tedy zadávací řízení nezrušit a přistoupit na licenční podmínky společnosti HAGUESS, a.s. Při zvolení této varianty si však musel být vědom omezení, které pro něj z takového postupu vyplývá, tedy následné nemožnosti zadat navazující zakázky v jednacím řízení bez uveřejnění, a podle toho dále jednat. Žalobce b) si zvolil třetí, nelegální variantu, v rámci níž přistoupil na omezující licenční podmínky jediného uchazeče a zároveň následné zakázky zadával v jednacím řízení bez uveřejnění tomuto jedinému uchazeči. Takový postup byl však v rozporu se zákonem, jak uzavřel soud výše“.

89.         Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 42/2012 ze dne 11. 1. 2013: „není sporu o tom, že pokud by se zadavatel svým vlastním zaviněným postupem dostal do situace, kdy by musel veřejnou zakázku přidělit pouze jedné určité společnosti, porušil by tím zákon o veřejných zakázkách“ a dále: „zadavatel se tak nemůže dovolávat existence pouhého jediného dodavatele (právně nebo fakticky) schopného realizovat předmět veřejné zakázky, pakliže sám tento stav exkluzivity vytvořil“, což je závěr, který je dle Úřadu aplikovatelný na šetřený případ, jelikož jak bylo uvedeno výše, předmět šetřené veřejné zakázky představují činnosti, jejichž budoucí poskytnutí vybraným uchazečem bylo zakotveno již na základě původních výše uvedených smluv v letech 1994 až 2011, resp. činnosti, u kterých zadavatel musel v době uzavírání uvedených původních smluv důvodně očekávat, že nastane potřeba jejich provedení (viz také rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 31 Af 35/2015-80 ze dne 28. 6. 2016). Existenci autorskoprávních omezení si tedy zadavatel způsobil sám svým předchozím postupem.

90.         Na základě výše uvedených skutečností Úřad uzavírá, že z materiální stránky nebyla podmínka pro použití jednacího řízení bez uveřejnění podle § 23 odst. 4 písm. a) zákona z důvodu ochrany výhradních práv splněna a zadavatel se tedy na nutnost ochrany autorských práv vybraného uchazeče při zdůvodnění svého postupu při zadání veřejné zakázky nemůže účinně odvolávat.

K argumentaci obviněného týkající se problematiky zahájení řízení o přestupcích

91.         Obviněný uvádí, že Úřad nebyl oprávněn zahájit předmětné správní řízení, neboť pochybnosti, na základě nichž bylo předmětné správní řízení zahájeno, Úřad získal na základě podnětu, za který však nebyl v rozporu s § 259 odst. 1 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZZVZ“) vybrán poplatek ve výši stanovené ZZVZ.

92.         Obecně platí, že skutečnost, z jakého zdroje se Úřad o pochybení zadavatele dozví (podnět, informace z internetu, z médií, z tisku, na základě součinnosti orgánů státní správy) není pro zahájení řízení o přestupku a vedení takového řízení rozhodná. Činnost Úřadu je ovládána mj. principem oficiality, což znamená, že správní orgán, nepochybně tedy i Úřad, má právo a povinnost zahájit správní řízení z moci úřední, jakmile nastane konkrétní skutečnost předvídaná příslušným právním předpisem, tzn. v pozici Úřadu skutečnost předvídaná zákonem o veřejných zakázkách. Toto právo a povinnost vyvěrá z § 249 ZZVZ, dle něhož Úřad zahajuje správní řízení z moci úřední jako v této věci. Proto rozhodně není pravdivý argument, že to, jak se Úřad dozvěděl skutečnosti odůvodňující správního řízení je „zásadní“, zda bylo řízení zahájeno v souladu s právním řádem. Ostatně obviněný v této souvislosti ani netvrdí žádné porušení konkrétního procesního práva, které je ve správním řízení stanoveno k ochraně obviněného. Jelikož tedy Úřad získal pochybnost o postupu obviněného v šetřené věci, nejednalo se o bezdůvodně zahájený přezkum postupu obviněného, nýbrž o přezkum založený na relevantních příčinách, o čemž svědčí i závěry uvedené v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Pokud tedy Úřad shledá, že existují důvody pro zahájení správního řízení, zahajuje správní řízení ve smyslu § 78 odst. 2 zákona o přestupcích. Ve vztahu k právě uvedenému je příp. možno odkázat i na názor vyslovený Ústavním soudem v usnesení ze dne 8. 10. 2002 sp. zn. II. ÚS 586/02, kde uvedl, že: „(…) lze souhlasit s názorem, že nemůže záležet na libovůli správního orgánu, zda řízení, které lze zahájit z vlastního podnětu, zahájí či nikoliv, neboť jeho činnost je ovládána mimo jiné principem oficiality, podle kterého správní orgán má právo a povinnost zahájit řízení, jakmile nastane skutečnost předvídaná zákonem, bez ohledu na to, jak ji zjistí.“.

93.         Úřad může rovněž v souvislosti s výše uvedeným odkázat i na pravomocné rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-R0116/2017/VZ-27134/2017/322/LKa ze dne 20. 9. 2017, ve kterém byla předsedou Úřadu řešena obdobná problematika, tzn. možnost zahájit Úřadem správní řízení z moci úřední (viz body 37. a následujících citovaného rozhodnutí) a postup Úřadu v tomto smyslu nebyl jakkoliv zpochybněn; ostatně nelze přehlédnout i to, že se jednalo o správní řízení téhož obviněného, byť v jiné věci, a tedy by mu závěry obsažené v citovaném rozhodnutí měly být známy.

94.         Na základě výše uvedeného je tudíž skutečnost, zda Úřad získal pochybnosti vedoucí k zahájení předmětného správního řízení na základě podnětu (u něhož byla splněna poplatková povinnost či nikoliv), popř. informací získaných jiným způsobem, zcela irelevantní, neboť Úřad je s ohledem na princip oficiality oprávněn zahájit správní řízení kdykoliv, kdy se dozví skutečnosti, které by svědčily o porušení zákona.

K návrhu obviněného na provedení důkazu znaleckými posudky

95.         Pokud obviněný argumentuje tak, že je to Úřad, který je povinen zjistit skutkový stav, a s odkazem na toto navrhuje, aby Úřad v šetřeném případě ustanovil znalce k vypracování písemného znaleckého posudku ve věci odborného posouzení, Úřad k tomu uvádí, že povinnost zjištění skutkového stavu věci Úřadu se s ohledem na obrácené důkazní břemeno v souvislosti s doložením podmínek opravňujících použití jednacího řízení bez uveřejnění vztahuje pouze na zjištění, zda obviněný toto důkazní břemeno unesl či nikoliv. Úřad tedy nerezignuje na svoji povinnost zjistit úplný skutkový stav věci, avšak nemůže za zadavatele povinnost ohledně doložení existence objektivních důvodů k použití jednacího řízení bez uveřejnění ve smyslu § 23 odst. 4 písm. a) zákona suplovat, přičemž v tomto duchu odkazuje již na výše citovanou judikaturu týkající se přenesení důkazního břemene v případě zadávání veřejné zakázky v jednacím řízení bez uveřejnění (např. závěry vyplývající z rozsudků Soudního dvora Evropské unie ze dne 10. 3. 1987, C-199/85 Komise Evropských společenství proti Italské republice, či z rozsudku ze dne 28. 3. 1996, C-318/94 Komise Evropských společenství proti Spolkové republice Německo, rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C‑385/02 ze dne 14. 9. 2004, rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 48/2012-160 ze dne 3.10.2013 atd). Úřad má tedy v šetřeném případě povinnost posoudit, zda zadavatel unesl důkazní břemeno, tedy zda prokázal naplnění důvodů pro použití jednacího řízení bez uveřejnění, pročež není možné po Úřadu požadovat zajištění podkladů o oprávněnosti použití jednacího řízení bez uveřejnění, zvláště pak měl-li těmito podklady zadavatel disponovat již před zahájením zadávacích řízení na předmětné veřejné zakázky. Úřad proto předmětnému návrhu obviněného nevyhověl a navrhované důkazy znaleckými posudky neprovedl, neboť je v tomto případě zcela na obviněném, aby předložil takové podklady, které by zákonnost jeho postupu v jednacím řízení bez uveřejnění potvrzovaly.

96.         Úřad v souvislosti s výše uvedeným odkazuje i na rozhodnutí předsedy Úřadu, č. j. R0067/2016/VZ-39866/2016/323/KKř, ze dne 29. 9. 2016, v němž předseda Úřadu uvedl následující: „(…) Co se týče údajné rezignace Úřadu na zjišťování stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu § 3 správního řádu, uvádím následující. Není sporu o tom, že je správní řízení zpravidla ovládáno zásadou vyšetřovací a zásadou materiální pravdy. Avšak skutečnost, že správní řád připouští možné výjimky z předmětné zásady, vyplývá i ze samotného znění § 3 správního řádu, kde sice je stanovena povinnost správního orgánu postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu, avšak to tehdy, nevyplývá-li ze zákona něco jiného. Proto je-li ve správním řádu výslovně zakotvena povinnost správních orgánů (potažmo tedy i Úřadu) postupovat v souladu se zásadou materiální pravdy, neznamená to, že z tohoto pravidla není přípustná výjimka, resp. že toto pravidlo nemůže být relevantním právním předpisem či judikaturou správních soudů modifikováno či oslabeno. Tak se tomu stalo i v právě posuzované věci v souvislosti s prokazováním důvodů pro oprávněné uplatnění § 23 zákona. Uvedené pak odůvodňuje potřeba omezit používání tohoto druhu zadávacího řízení na mimořádné případy, a to v zájmu zachování co nejvíce transparentní hospodářské soutěže. S odkazem na již výše prezentované mohu i tuto námitku zadavatele, spočívající v tvrzené rezignaci Úřadu na zjišťování stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jako nedůvodnou odmítnout.“.

97.         Pro úplnost Úřad odkazuje i na aktuální soudní judikaturu, kdy např. Krajský soud v Brně ve svém rozsudku 31 Af 35/2015 – 80 ze dne 28.6.2017 v obdobném případě při zjišťování skutkového stavu Úřadem při šetření veřejné zakázky zadávané v jednacím řízení bez uveřejnění judikoval: „V rámci námitek nedostatečně zjištěného skutkového stavu žalobce brojil i proti tomu, že Úřad rozhodl bez nařízení ústního jednání. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce nepředložil žádný listinný důkaz, který by objektivně prokazoval nutnost zadání zakázky v JŘBU. Veškeré důvody opíral o svá tvrzení, případně své vlastní analýzy. Za této procesní situace nebylo důvod nařizovat ve věci ústní jednání, neboť to by s ohledem na skutková zjištění v průběhu správního řízení a s ohledem na odůvodnění návrhu na ústní jednání nemohlo přinést nic jiného, než opětovné subjektivní vyjádření důvodů, které vedly žalobce k využití JŘBU. Soud se proto plně ztotožnil s postupem žalovaného, který ve věci ústní jednání nenařídil. Soud zdůrazňuje již výše uvedené, že objektivní posouzení možnosti využití ustanovení § 23 odst. 4 písm. a) ZVZ musel mít zpracované před zadáním veřejné zakázky. V případě absence takového posouzení by nemohlo na věci nic změnit ani nařízení ústního jednání.“.

98.         Z výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně je tedy nade vší pochybnost zřejmé, že povinností zadavatele je jeho postup v jednacím řízení bez uveřejnění řádně a relevantním způsobem prokázat, odůvodnit a zdokladovat ještě před vlastním započetím zadávání v takovém zadávacím řízení. Doklady prokazující oprávněnost použití jednacího řízení tak musí být obsaženy v dokumentaci o veřejné zakázce a zadavatel by je měl doložit společně s dokumentací o veřejné zakázce. Úmyslem zákonodárce totiž evidentně nebylo, aby se zadavatel svůj postup snažil legitimizovat, a to až poté, co již samotná situace nastala, tj. kdy již byla uzavřena smlouva v jednacím řízení bez uveřejnění, nebo dokonce až v situaci, kdy veřejná zakázka zadávaná postupem v jednacím řízení bez uveřejnění byla zrealizována. Uvedený postup by byl zcela proti liteře zákona, neboť je zcela logické, že zadavatel musí předem ověřit, zda pro daný postup jsou splněny zákonné podmínky, a teprve následně lze případně takto postupovat a nikoliv tedy zadat veřejnou zakázku konkrétním postupem (v šetřeném případě v jednacím řízení bez uveřejnění), a teprve následně se snažit takový postup dostupnými prostředky verifikovat, popř. dokonce vyžadovat potvrzení a prokázání takových skutečností po správním orgánu.

99.         K odkazu obviněného na správní řízení vedené Úřadem pod sp. zn. S0453,S0658/2016, kde Úřad ustanovil znalce k posouzení skutkového stavu, Úřad uvádí, že v odkazovaném případě nebyl znalec ustanoven z důvodu posouzení splnění podmínek pro realizaci jednacího řízení bez uveřejnění, nýbrž, jak vyplývá ze znalci položených otázek (viz bod 38. odůvodnění rozhodnutí č. j.: ÚOHS-S0453,S0658/2016/VZ-46586/2016/532/KSt ze dne 22. 11. 2016), znalec byl ustanoven za účelem posouzení technické specifikace plnění poptávaného v rámci předmětné veřejné zakázky, kdy Úřad přezkoumával transparentnost zadávací dokumentace.   

100.     K tvrzení zadavatele ve vyjádření ze dne 3. 10. 2017, že Úřad nemůže zadavateli bránit v předložení znaleckého posudku, Úřad uvádí, že Úřad zadavateli v předložení znaleckého posudku nikterak nebránil, avšak zadavatel sám Úřadu žádný znalecký posudek, ze kterého by vyplývaly důvody pro zadání předmětné veřejné zakázky v jednacím řízení bez uveřejnění, nepředložil.

K ostatním argumentům zadavatele

101.     Úřad konstatuje, že v zadavatelem citovaném čl. 50 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/24/EU je uvedeno: „…k použití jednacího řízení bez uveřejnění může opravňovat jen situace objektivní výlučnosti, pokud situaci výlučnosti nevytvořil sám veřejný zadavatel s ohledem na budoucí zadávací řízení.“ (viz bod 56 tohoto rozhodnutí). Z uvedeného článku citované směrnice tak vyplývá, že v případě použití jednacího řízení bez uveřejnění zadavatel skutečně není z objektivních důvodů schopen zajistit požadované plnění jinak, než prostřednictvím vybraného uchazeče, přičemž v žádném případě by nemělo docházet k nadužívání tohoto zadávacího řízení. Zadavateli se však v šetřeném případě nepodařilo prokázat, že z technických důvodů existuje jediný možný dodavatel schopný plnit předmět veřejné zakázky a že nelze zadavateli autorskoprávní důvody přičítat k tíži.

102.     K vyjádření ze dne 16. 6. 2017 v rámci šetření pod sp. zn. P0144/2017/VZ před zahájením správního řízení, kde zadavatel uvedl, že nastavení autorských práv v předmětném případě je běžnou praxí v rámci celé veřejné správy v České republice, Úřad uvádí, že v šetřeném případě je shledáno rozporným se zákonem zadání předmětné veřejné zakázky v jednacím řízení bez uveřejnění, aniž by byly splněny zákonem stanovené podmínky, nikoliv samotné nastavení autorských práv ve smlouvách předcházejících.

103.     Zadavatel ve svém vyjádření ze dne 3. 10. 2017 uvedl, že Úřad nemůže zadavateli bránit, aby používal jako důkazní prostředek svá vlastní tvrzení a je dle zadavatele povinen se jimi věcně zabývat. Úřad konstatuje, že z odůvodnění tohoto rozhodnutí je zřejmé, že se Úřad tvrzeními zadavatele věcně zabýval, avšak, jak je výše dovozeno, pouhá ničím nepodložená tvrzení o technických důvodech pro použití jednacího řízení bez uveřejnění nelze považovat za důkaz existence těchto technických důvodů.

104.     K vyjádření zadavatele ze dne 3. 10. 2017 Úřad dále uvádí, že, jak vyplývá z odůvodnění tohoto rozhodnutí, Úřad před rozhodnutím ve věci zhodnotí podklady pro vydání rozhodnutí, zejména důkazy, a přihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedl zadavatel. Úřad se ztotožňuje s tvrzením zadavatele, že je vázán právním řádem České republiky, avšak co se týká důkazního břemene, opětovně odkazuje Úřad na výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 48/2012-160 ze dne 3. 10. 2013, kde je uvedeno, že: „…důkazní břemeno ohledně existence výjimečných podmínek odůvodňujících aplikaci výjimky nese ten, kdo se jich dovolává (tj. zadavatel).“.

105.     K argumentu zadavatele, že rozsudky, na které odkazuje Úřad v oznámení o zahájení předmětného řízení o přestupku ze dne 24. 8. 2017 (viz bod 35. tohoto rozhodnutí), nejsou z období, které by předcházelo uzavření smlouvy na předmět plnění šetřené veřejné zakázky, Úřad uvádí, že tyto rozsudky poskytují výklad ustanovení zákona, která byla účinná v době zadávání předmětné veřejné zakázky, soud je v zadavatelem citovaných rozsudcích nevykládá nově či jinak než plyne z teleologického výkladu textu zákona, a proto jsou tyto závěry aplikovatelné i na šetřený případ. Obdobné závěry byly dovozeny rovněž v pravomocném rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-S910/2014/VZ-26960/2014/523/LSt ze dne 16. 12. 2014, kde je uvedeno: „Úřad dále uvádí, že ačkoliv byl výše citovaný rozsudek vydán po zahájení šetřeného zadávacího řízení, tak obecné závěry tam uvedené lze na přezkoumávaný případ plně vztáhnout, přičemž předmětné ustanovení je v zákoně obsaženo již od jeho vyhlášení (tedy i v době zahájení zadávacího řízení šetřené veřejné zakázky) a soud jej ve výše citovaném později vydaném rozsudku nevykládá nově či jinak než plyne z teleologického výkladu textu zákona.“.

106.     Úřad dále v této souvislosti doplňuje, že nemůže postupovat při posuzování předmětné veřejné zakázky odlišně od názorů soudů ve skutkově podobných případech. K obdobnému závěru dospěl Úřad v rozhodnutí č. j. ÚOHS-S711/2014/VZ-23093/2014/523/LSt ze dne 9. 12. 2015, které bylo potvrzeno rozhodnutím předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-R402/2014/VZ-40945/2015/321/IPs ze dne 25. 11. 2015, v němž je uvedeno: „Úřad v této souvislosti doplňuje, že Nejvyšší správní soud rozsudkem sp. zn. 1 Afs 64/2013 ze dne 6. 11. 2013 potvrdil závěry vyjádřené ve výše citovaném rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 61/2012. Úřad v návaznosti na závěry výše uvedeného soudního přezkumu nemůže postupovat při posuzování skutkově podobné šetřené veřejné zakázky odlišně od  názoru obou soudů.“.

Další závěry Úřadu

107.     Úřad dále uvádí, že dne 1. 10. 2016 nabyl účinnosti ZZVZ. Úřad se proto v souladu s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod zabýval otázkou, podle jakého právního předpisu je třeba jednání obviněného posuzovat. V této souvislosti lze uvést, že jednání obviněného je přestupkem podle obou právních předpisů [§ 120 odst. 1 písm. a) zákona, § 268 odst. 1 písm. a) ZZVZ, kdy o případném naplnění znaku skutkové podstaty spočívajícím v alespoň potenciálním vlivu na výběr dodavatele nemůže být v situaci, kdy o veřejnou zakázku neproběhla žádná soutěž, pochyb], přičemž obviněnému by při ukládání sankce podle ZZVZ hrozila stejně vysoká pokuta [srov. ust. § 268 odst. 2 písm. a) ZZVZ] jako podle právní úpravy aplikované v šetřeném případě. Co se týče merita vedeného správního řízení, tzn. posouzení splnění podmínek pro zadání veřejné zakázky v jednacím řízení bez uveřejnění, tak ani v tomto ohledu není ZZVZ právní úpravou příznivější, neboť § 63 odst. 3 ZZVZ stanovuje pro možnost využití jednacího řízení bez uveřejnění stejné podmínky, jako § 23 odst. 4 písm. a) zákona. Za tohoto stavu věci není podle Úřadu pozdější právní úprava obsažená v ZZVZ pro obviněného příznivější, a proto jednání obviněného Úřad posuzoval v souladu s čl. 40 odst. 6 Listiny podle právní úpravy účinné v době spáchání přestupku. Závěrem v této souvislosti lze uvést, že uplatnění výše uvedeného principu v rámci správního trestání vyplývá rovněž z judikatury Nejvyššího správního soudu konkrétně pak např. z rozsudku č. j. 5 Afs 68/2011-99 ze dne 21. 3. 2012, v jehož rámci Nejvyšší správní soud dovodil povinnost správních orgánů zabývat se dodržením ústavního principu povinnosti použít pozdější právní úpravu, pokud je pro obviněného příznivější (obdobně též i rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 64/2012 – 48 ze dne 12. 4. 2013).

108.     Úřad na základě výše uvedených skutečností shrnuje, že obviněný zadal šetřenou veřejnou zakázku v jednacím řízení bez uveřejnění z důvodu ochrany výhradních práv a z důvodů technických, ačkoliv k tomu nebyly splněny podmínky stanovené v § 23 odst. 4 písm. a) zákona, když důvod spočívající v nutnosti ochrany výhradních práv vybraného uchazeče vytvořil sám obviněný v důsledku svého předchozího postupu při uzavření smlouvy o dílo, popř. smluv následných a současně obviněný neprokázal, že by předmětnou veřejnou zakázku mohl z technických důvodů realizovat pouze vybraný uchazeč.

109.     Uvedený nezákonný postup obviněného přitom mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, neboť použitím jednacího řízení bez uveřejnění obviněný nedůvodně omezil okruh dodavatelů, kteří by se mohli zadávacího řízení zúčastnit, resp. zcela vyřadil možnost účasti jakéhokoliv jiného dodavatele než vybraného uchazeče. Nelze vyloučit, že pokud by obviněný dodržel postup stanovený zákonem a zadával veřejnou zakázku v jiném, otevřenějším, druhu zadávacího řízení, mohl obdržet i nabídky jiných uchazečů, kteří mohli nabídnout výhodnější plnění než vybraný uchazeč.

110.     K potencialitě vlivu, jakožto znaku skutkové podstaty přestupku podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona, Úřad uvádí, že jak již uvedl předseda Úřadu ve svém rozhodnutí sp. zn. R128/2014, zákon nevyžaduje prokázání vlivu na výběr nejvhodnější nabídky, postačí takové jednání zadavatele, které mohlo mít vliv na výběr nejvhodnější nabídky. Jak rovněž konstatoval Krajský soud v Brně v rozsudku č. j. 62 Af 58/2010-159 ze dne 20. 3. 2012 „Pro naplnění skutkové podstaty deliktu je přitom takováto možnost zcela postačující a soudu tedy nezbývá než uzavřít s tím, že žalobce nevyvrátil, že by existovala možnost, že by v případě řádného zadání veřejné zakázky byla podána nabídka další, přičemž nelze vyloučit alespoň potenciální možnost, že by se taková nabídka stala nabídkou vítěznou (…) K tomu je třeba poukázat na to, že se jedná toliko o možnost (hypotézu), kterou není možné jakkoli prokazovat“. Obdobně pak v rozhodnutí sp. zn. R406/2013 předseda Úřadu konstatoval, že „v tomto kontextu je třeba poukázat na znění ustanovení § 120 odst. 1 písm. a) zákona, dle něhož postačuje pouhá možnost podstatného ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky, což vyplývá z formulace tohoto ustanovení zákona, cit.: ‚…nedodrží postup stanovený tímto zákonem pro zadání veřejné zakázky, přičemž tím podstatně ovlivnil nebo mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a uzavře smlouvu na veřejnou zakázku‘.“. V rozhodnutí č. j. ÚOHS-R180/2008/VZ-1837/2009/310/ASc ze dne 12. 2. 2009 již předseda konstatoval, že „Skutková podstata správního deliktu dle § 120 odst. 1 písm. a) zákona je navíc naplněna, i pokud jednání zadavatele má pouze potenciál podstatně ovlivnit výběr nabídky, tedy je pouze schopno tohoto ovlivnění, aniž by k němu nutně došlo. Z dikce zákona jasně plyne, že slovo „podstatně“ se vztahuje jak na skutečné ovlivnění (ovlivnil) tak i na potenciální možnost ovlivnění (mohl ovlivnit) výběru nabídky. (…) k uložení pokuty Úřadem postačí pouze potenciální možnost ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky. Úřad tedy není nucen zkoumat, zda k ovlivnění skutečně došlo či nedošlo, neboť z hlediska ustanovení § 120 zákona stačí pouhá možnost tohoto ovlivnění“. Je tedy zřejmé, že není nezbytné prokázat, že ke skutečnému podstatnému ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky fakticky došlo, ale postačí „pouhá“ eventualita, resp. potencialita, podstatného ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky. Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 7. 10. 2011 č. j. 62 Af 41/2010-72, dovodil, že „pro spáchání správního deliktu podle tohoto ustanovení [Pozn. Úřadu: § 120 odst. 1 písm. a)] (a pro uložení pokuty podle § 120 odst. 2 ZVZ) musí být prokázáno, že zadavatel porušil ZVZ, přitom k porušení ZVZ ze strany zadavatele došlo kvalifikovaným způsobem. Tento kvalifikovaný způsob porušení ZVZ (závažnější, ‚nebezpečnější‘ porušení ZVZ) je dán tehdy, pokud kromě samotného nedodržení pravidla podávaného z některého z ustanovení ZVZ již došlo k uzavření smlouvy na veřejnou zakázku a zároveň pokud samotné nedodržení pravidla podávaného z některého z ustanovení ZVZ buď podstatně ovlivnilo, nebo mohlo podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky“.

111.     Krajský soud v Brně pak v rozsudku č. j. 31 Af 23/2012-40 ze dne 26. 9. 2012 k materiální stránce deliktu (přestupku) uvedl, že „z dikce ‚podstatně ovlivnil nebo mohl ovlivnit‘ vyplývá, že může jít o poruchový nebo i ohrožovací správní delikt. Zákonodárce tedy (za běžných okolností) spatřuje společenskou škodlivost již v tom, že mohlo dojít, nikoli nutně muselo, k ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky. Není tedy pravdou, že nedošlo k naplnění materiálního znaku správního deliktu […]. Již pouhá existence takové možnosti je společensky škodlivá, a došlo tedy k naplnění materiálního znaku (společenské škodlivosti) správního deliktu uvedeného v ustanovení § 120 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách.“.

112.     Se shora uvedeným závěrem Krajského soudu v Brně vyslovil souhlas i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku sp. zn. 4 As 61/2016-38 ze dne 28. 6. 2016, když konstatoval, že v případě, kdy správní orgán (Úřad) shledá, že „se v daném případě jedná o ohrožovací formu správního deliktu, nelze faktický vznik škody z logiky věci nijak prokazovat. Pokud by totiž správní orgán toto ohrožení právem chráněného zájmu blíže prokazoval, ve skutečnosti by jeho dokazování směřovalo k tomu, do jaké míry došlo ke skutečné poruše u tohoto právem chráněného zájmu (…) Nejvyšší správní soud se v tomto směru ztotožňuje s názorem (…), že takové dokazování by bylo nepřiměřeně obtížné či přímo někdy i nemožné, neboť by bylo nutné oslovit blíže neurčený okruh jiných dodavatelů nacházejících se často na velkém území. Takové dokazování by proto bylo často za hranicí možností správního orgánu a mohlo by vést k nemožnosti účinného postihování porušení povinností zadavatelů dle ustanovení § 120 odst. 1 písm. a) ZVZ.“.

113.     Vzhledem k uvedenému a ke skutečnosti, že zadavatel uzavřel dne 22. 10. 2012 smlouvu na předmět plnění veřejné zakázky, tak zadavatel svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přestupku podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona.

114.     Na základě výše uvedeného tedy Úřad dospěl k závěru, že obviněný spáchal přestupek podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona tím, že při zadávání veřejné zakázky nedodržel postup stanovený v  § 21 odst. 2 zákona, když předmětnou veřejnou zakázku zadal z technických důvodů a z důvodu ochrany výhradních práv v jednacím řízení bez uveřejnění, aniž by k tomu byly splněny podmínky stanovené v § 23 odst. 4 písm. a) zákona, neboť obviněný neprokázal, že by předmětnou veřejnou zakázku mohl z technických důvodů realizovat pouze vybraný uchazeč a zároveň důvod spočívající v nutnosti ochrany výhradních práv vybraného uchazeče vytvořil obviněný v důsledku svého předchozího vědomého postupu při uzavírání smluv souvisejících s předmětem plnění veřejné zakázky, přičemž výše uvedený postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a obviněný uzavřel dne 22. 10. 2012 se jmenovaným  vybraným uchazečem smlouvu na předmětnou veřejnou zakázku.

115.     Z výše uvedených důvodů rozhodl Úřad tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí.

K výroku II. tohoto rozhodnutí

116.     Obviněný se podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona dopustí přestupku tím, že nedodrží postup stanovený tímto zákonem pro zadání veřejné zakázky, přičemž tím podstatně ovlivnil nebo mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a uzavře smlouvu na veřejnou zakázku.

117.     Jelikož obviněný při zadávání šetřené veřejné zakázky nedodržel postup stanovený v  § 21 odst. 2 zákona, když předmětnou veřejnou zakázku zadal z technických důvodů a z důvodu ochrany výhradních práv v jednacím řízení bez uveřejnění, aniž by k tomu byly splněny podmínky stanovené v § 23 odst. 4 písm. a) zákona, neboť obviněný neprokázal, že by předmětnou veřejnou zakázku mohl z technických důvodů realizovat pouze vybraný uchazeč a zároveň důvod spočívající v nutnosti ochrany výhradních práv vybraného uchazeče vytvořil obviněný v důsledku svého předchozího vědomého postupu při uzavírání smluv souvisejících s předmětem plnění veřejné zakázky, přičemž výše uvedený postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a obviněný uzavřel dne 22. 10. 2012 se jmenovaným  vybraným uchazečem smlouvu na předmětnou veřejnou zakázku, spáchal přestupek podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona uvedený ve výroku I. tohoto rozhodnutí.

118.     Jak vyplývá z ustanovení § 112 odst. 1 zákona o přestupcích,na přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona hledí jako na přestupky podle tohoto zákona.

119.     Vzhledem ke skutečnosti, že dne 1. 7. 2017 nabyl účinnosti zákon o přestupcích, je třeba s ohledem na § 112 odst. 1 zákona o přestupcích na dosavadní správní delikty, tedy i na správní delikty upravené zákonem, hledět jako na přestupky podle zákona o přestupcích. Z uvedeného důvodu Úřad dospěl k závěru, že obviněný spáchal podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona přestupek (pro úplnost Úřad uvádí, že v tomto ohledu došlo pouze ke změně odborného názvosloví, kdy pojem „správní delikt“ byl nahrazen pojmem „přestupek“, pozn. Úřadu). Tatáž argumentace se pak vztahuje i vzhledem k pojmu „obviněný“, kdy podle § 69 zákona o přestupcích se podezřelý z přestupku stává obviněným, jakmile vůči němu správní orgán učiní první úkon v řízení. Vzhledem ke skutečnosti, že předmětné správní řízení je vedeno ve věci podezření ze spáchání přestupku, je zadavatel v tomto rozhodnutí označován v souladu se zákonem o přestupcích jako obviněný (i v tomto případě se jedná pouze o změnu odborného názvosloví nemající vliv na hmotněprávní posouzení jednání obviněného, resp. zadavatele, pozn. Úřadu).

120.     Vzhledem k výše uvedenému a vzhledem ke skutečnosti, že zadavatel již na plnění předmětné veřejné zakázky s vybraným uchazečem uzavřel dne 22. 10. 2012 smlouvu, naplnil tak skutkovou podstatu přestupku podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona.

121.     Podle § 121 odst. 3 zákona, ve znění zákona č. 40/2015 Sb., který je nutno na posuzovaný případ aplikovat, neboť je pro pachatele přestupku příznivější, odpovědnost právnické osoby za přestupek zaniká, jestliže Úřad o něm nezahájil řízení do 3 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 5 let ode dne, kdy byl spáchán.

122.     V návaznosti na posledně citované ustanovení zákona Úřad před uložením pokuty ověřil, zda je naplněna podmínka uvedená v § 121 odst. 3 zákona. Úřad se o spáchání přestupku dozvěděl z vlastní úřední činnosti dne 16. 2. 2017, přičemž řízení o přestupku bylo zahájeno 24. 8. 2017. Smlouva na veřejnou zakázku byla obviněným uzavřena dne 22. 10. 2012. Z uvedeného vyplývá, že v šetřeném případě odpovědnost obviněného za přestupek podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona nezanikla, neboť Úřad zahájil řízení o přestupku před uplynutím 5 let ode dne, kdy byl přestupek spáchán, a současně do 3 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl.

123.     Pro úplnost Úřad dodává, že jednání obviněného, jak již uvedl výše v odůvodnění tohoto rozhodnutí, posuzoval při zohlednění čl. 40 odst. 6 Listiny podle právní úpravy účinné v době spáchání přestupku, neboť jednání obviněného je přestupkem jak podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona, tak i podle § 268 odst. 1 písm. a) ZZVZ a ZZVZ ani zákon o přestupcích nepředstavují v šetřené věci příznivější právní úpravu.

124.     K uvedenému dále Úřad dodává, že z ustanovení § 112 odst. 2 zákona o přestupcích vyplývá, že ustanovení dosavadních zákonů o lhůtách pro projednání přestupku nebo jiného správního deliktu, lhůtách pro uložení pokuty za přestupek nebo jiný správní delikt a lhůtách pro zánik odpovědnosti za přestupek nebo jiný správní delikt se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nepoužijí. Odpovědnost za přestupek a dosavadní jiný správní delikt však nezanikne dříve, než by uplynula některá ze lhůt podle věty první, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

125.     Podle § 31 odst. 1 zákona o přestupcích promlčecí doba počíná běžet dnem následujícím po dni spáchání přestupku; dnem spáchání přestupku se rozumí den, kdy došlo k ukončení jednání, kterým byl přestupek spáchán. Je-li znakem přestupku účinek, promlčecí doba počíná běžet dnem následujícím po dni, kdy takový účinek nastal.   

126.     Vzhledem ke skutečnosti, že je Úřad ode dne 1. 7. 2017 povinen aplikovat v řízení o přestupku zákon o přestupcích, zabýval se Úřad opětovně v souladu s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod otázkou, podle jakého právního předpisu je třeba postupovat a tedy posuzovat otázku týkající se uplynutí lhůt odpovědnosti za přestupek, tedy zda právní úprava zániku odpovědnosti za spáchání přestupku obsažená v ZZVZ a v zákoně o přestupcích neobsahuje pro obviněného příznivější úpravu, než jak je tato lhůta upravena v zákoně. Protože ani ZZVZ, ani zákon o přestupcích neobsahuje ustanovení, na základě kterých by odpovědnost obviněného za spáchání přestupku již zanikla, není pozdější právní úprava obsažená v ZZVZ a v zákoně o přestupcích s ohledem na znění § 2 odst. 5 zákona o přestupcích pro obviněného příznivější, a proto Úřad posoudil zánik odpovědnosti za spáchání přestupku podle zákona, a na základě uvedených skutečností konstatuje, že v šetřené veřejné zakázce nedošlo k zániku odpovědnosti obviněného za spáchání přestupku. V daném případě se obviněný dopustil přestupku podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona.

127.     Podle § 120 odst. 2 písm. a) zákona se za přestupek uloží pokuta do 10 % ceny zakázky, nebo do 20 000 000 Kč, nelze-li celkovou cenu veřejné zakázky zjistit, jde-li o přestupek podle § 120 odst. 1 písm. a), c) nebo d).

128.     Obviněný uzavřel dne 22. 10. 2012 s  vybraným uchazečem smlouvu o dílo „Vývoj informačního systému EDS/SMVS č. MF/SY/EDS/I/2012“ na veřejnou zakázku.

129.     Podle bodu 3.2 smlouvy o dílo „Vývoj informačního systému EDS/SMVS č. MF/SY/EDS/I/2012“ ze dne 22. 10. 2017 na předmětnou veřejnou zakázku je cena veřejné zakázky 31 832 993,- Kč bez DPH, což činí 38 199 592,- Kč vč. DPH. Horní hranice pokuty za spáchání přestupku podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona tak činí částku ve výši 3 819 959,- Kč.

130.     Podle § 37 písm. a), b), c) a g) zákona o přestupcích (Úřad zde cituje pouze ta ustanovení, která jsou v daném případě pro určení druhu a výměry trestu relevantní, pozn. Úřadu) se při určení druhu správního trestu a jeho výměry přihlédne zejména k povaze a závažnosti přestupku, k tomu, že o některém z více přestupků, které byly spáchány jedním skutkem nebo více skutky, nebylo rozhodnuto ve společném řízení, k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem a u právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby k povaze její činnosti.

131.     Podle § 38 písm. a), b), c), d), f) a g) zákona o přestupcích je povaha a závažnost přestupku dána zejména významem zákonem chráněného zájmu, který byl přestupkem porušen nebo ohrožen, významem a rozsahem následku přestupku, dále způsobem spáchání přestupku, okolnostmi spáchání přestupku, rovněž i délkou doby, po kterou trvalo protiprávní jednání pachatele nebo po kterou trval protiprávní stav udržovaný protiprávním jednáním pachatele a počtem jednotlivých dílčích útoků, které tvoří pokračování v přestupku.

132.     Z rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 46/2011-78 ze dne 6. 12. 2012 vyplývá, že je-li výše uložené pokuty výsledkem správního uvážení Úřadu a rozhodnutí je vydáváno s využitím zákonem uložené diskrece, je povinností Úřadu zabývat se všemi hledisky, která jsou pro posouzení výše pokuty nezbytná, nadto musí zohlednit i další skutečnosti, jež mohou mít na konkrétní výši pokuty vliv. Klíčovou je pak podmínka, aby z rozhodnutí bylo seznatelné, jaké konkrétní úvahy vedly správní orgán k uložení pokuty v příslušné výši, a aby výše pokuty s ohledem na zvažovaná kritéria a zákonnou limitaci vyhověla podmínce přiměřenosti. S požadavky soudu na řádné odůvodnění pokuty, obsaženými ve výše citovaném rozsudku, se Úřad vypořádává následujícím způsobem.

133.     S ohledem na povahu spáchaného přestupku (viz odůvodnění výroku I. tohoto rozhodnutí) Úřad v souladu s Hlavou VII přestupkového zákona zohlednil při ukládání pokuty následující skutečnosti.

134.     K významu zákonem chráněného zájmu Úřad konstatuje, že podle výkladové praxe Úřadu dosahuje nejzávažnějšího stupně intenzity porušení zákona postup zadavatele spočívající v úplné ignoraci ustanovení zákona, neboť tento postup zcela vylučuje soutěžní prostředí, které je základním předpokladem dosažení efektivního vynakládání veřejných prostředků. Jelikož v posuzovaném případě zadavatel nezadal veřejnou zakázku v příslušném zadávacím řízení a znemožnil tak účast širokému okruhu dodavatelů, čímž došlo k výraznému narušení soutěžního prostředí, jedná se z hlediska významu zákonem chráněného zájmu o přestupek velmi závažného charakteru.

135.     Co se týče způsobu, resp. okolností, za kterých byl přestupek spáchán, pak Úřad konstatuje, že spáchání přestupku bylo způsobeno nesprávným právním posouzením zadavatele, který neoprávněně zadal veřejnou zakázku v jednacím řízení bez uveřejnění, aniž by byla splněna podmínka stanovená v § 23 odst. 4 písm. a) zákona, kdy veřejná zakázka může být mimo jiné z technických důvodů nebo důvodu ochrany výhradních práv splněna pouze určitým dodavatelem. Zadavatel tak nedodržel postup stanovený v § 21 odst. 2 zákona, přičemž okamžik spáchání přestupku nastal dne 22. 10. 2012, kdy obviněný uzavřel s vybraným uchazečem smlouvu na předmět plnění veřejné zakázky. Vzhledem k tomu, že zadavatel použil pro zadání předmětu plnění veřejné zakázky jednací řízení bez uveřejnění, aniž k tomu byly splněny předpoklady stanovené v § 23 odst. 4 písm. a) zákona, způsobil, že se šetřeného zadávacího řízení mohl zúčastnit pouze jeden oslovený dodavatel, tj. vybraný uchazeč, a zcela tak vyloučil soutěžní prostředí.

136.     Co se týče následků postupu zadavatele, pak Úřad uvádí, že následkem shora popsaného nezákonného postupu zadavatele byla situace, kdy se potenciální zájemci o veřejnou zakázku nemohli ucházet. Vybraný uchazeč tak nebyl vystaven jakékoliv konkurenci, neproběhla žádná soutěž o cenu nebo ekonomickou výhodnost nabídek a tento postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, v důsledku čehož mohlo dojít k nehospodárnému využití veřejných prostředků. Nelze vyloučit, že pokud by zadavatel postupoval v souladu se zákonem, mohl obdržet nabídky i od dalších dodavatelů, kteří by mohli nabídnout nižší cenu požadovaného plnění.

137.     Úřad vzal při stanovení výše pokuty v úvahu jako polehčující okolnost dobu, jež uplynula od spáchání přestupku. Jak vyplývá z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2015, č. j. 62 Af 123/2013-85, je třeba při posouzení následku správního trestání zohlednit dobu, která uplynula mezi spácháním přestupku a jeho potrestáním. Čím je tento časový horizont delší, tím více se relativizuje vztah mezi spáchaným přestupkem a ukládanou sankcí. Doba mezi porušením právní povinnosti a rozhodnutím o sankci pak má bezprostřední vliv na účel trestu. V daném případě ke spáchání přestupku obviněným došlo dne 22. 10. 2012, tj. od doby spáchání přestupku k jeho potrestání uplynula doba téměř 5 roků. Jak Krajský soud v citovaném rozsudku dovodil, „je-li základním požadavkem na zákonnost uložené pokuty její proporcionalita, pak hledisko doby, jež uplynula mezi spácháním správního deliktu a jeho potrestáním, je možným (a někdy nutným) korektivem při úvahách ohledně výše pokuty, k němuž má být přihlédnuto na závěr těchto úvah; aplikace tohoto korektivu má zamezit, aby výše pokuty, jinak řádně stanovena podle zákonem předepsaných kritérií a kritérií nutně aplikovatelných i bez jejich výslovného vyjádření v zákoně (kritérium přiměřenosti s ohledem na míru, ve které výše pokuty může působit pro delikventa likvidačně), celkově nejevila znaky nepřiměřenosti s ohledem na prodlevu, která nastala mezi porušením právní povinnosti a trestem, který za to byl uložen. V rámci správního trestání je totiž třeba dostatečně silně vnímat, že časový horizont toho, kdy se účastníkovi řízení (delikventovi) dostává konečného rozhodnutí ve věci, je neoddělitelnou součástí měřítek celkové spravedlnosti řízení, a že čím je tento časový horizont delší, tím více se rozostřují kontury spravedlnosti jak v očích účastníka řízení, tak i v obecném vnímání veřejnosti a veřejného mínění, což celkově oslabuje důvěryhodnost státní moci. Je nepochybné, že s prodlužujícím se okamžikem potrestání se relativizuje základní vztah mezi spáchaným deliktem a ukládanou sankcí a že doba mezi porušením právní povinnosti a rozhodnutím o sankci má i bezprostřední vliv na účel trestu, jehož má být uložením konkrétní sankce dosaženo.“.

138.     Úřad pro úplnost uvádí, že nejsou ani dány důvody pro konstatování toho, že by obviněný za spáchaný přestupek neodpovídal z důvodu, že by vynaložil veškeré úsilí k tomu, aby porušení právní povinnosti zabránil, neboť obviněný v tomto smyslu ani neargumentoval.

139.     Úřad ve vztahu ke způsobu stanovení výše uložené pokuty na tomto místě rovněž odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 245/2015 – 33 ze dne 16. 8. 2016, v němž je mimo jiné konstatováno následující: „Podle § 35 trestního zákona se při postihu souběhu trestných činů ukládá úhrnný nebo souhrnný trest. Tyto tresty „představují pro pachatele výhodnější postup, neboť je v nich zohledněna skutečnost, že pachatel se dopustil dalšího trestného činu, aniž byl varován odsuzujícím rozsudkem týkajícím se dřívějšího trestného činu“ (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: cit. dílo, str. 301). Z téhož ustanovení pak plyne zásada uložení shodného trestu za sbíhající se trestné činy bez ohledu na to, zda je o těchto činech vedeno společné řízení (§ 20 odst. 1 trestního řádu) či ne. Při ukládání úhrnného i souhrnného trestu soud vychází ze stejných zásad. Z hlediska trestního práva tedy nehraje roli, kdy všechny sbíhající se trestné činy vyjdou najevo, tato skutečnost nesmí být pachateli ani ku prospěchu, ani na újmu. Je zřejmé, že pro trestání souběhu není bezpodmínečně nutné vedení společného řízení, ale naopak je zcela nezbytné použití absorpční zásady, tedy vzájemné posouzení veškerých souvisejících trestních sazeb.“.

140.     S ohledem na výše uvedené provedl Úřad šetření, zda je v daném případě na místě zohlednit i jiné sbíhající delikty (přestupky), za které již zadavateli byla uložena pokuta podle zákona. Jak je výše uvedeno, ke spáchání přestupku šetřeného v rámci tohoto správního řízení došlo dne 22. 10. 2012. Úřad ověřil, že v právě projednávaném případě jsou přestupky obviněného v souběhu s delikty, o nichž bylo rozhodnuto v rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-S0186/2017/VZ-19607/2017/553/MBu ze dne 29. 6. 2017, které byly spáchány dne 25. 5. 2012, dne 29. 4. 2013 a dne 16. 9. 2014, přičemž pokuta ve výši 200 000,- Kč byla uložena za spáchání přestupku, kterého se zadavatel dopustil dne 29. 4. 2013, v souběhu s přestupkem, o kterém bylo rozhodnuto výrokem I. rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-S0275/2017/VZ-27845/2017/512/VZe ze dne 25. 9. 2017 (citované rozhodnutí dosud nenabylo právní moci), který byl spáchán dne 30. 1. 2014, a za který byla Úřadem uložena pokuta ve výši 250 000,- Kč, a v souběhu s přestupky, o nichž bylo rozhodnuto v rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-S0318,S0325/2017/VZ-28607/2017/532/MOn ze dne 3. 10. 2017 (citované rozhodnutí dosud nenabylo právní moci), které byly spáchány dne 22. 3. 2013 a dne 17. 1. 2014, přičemž pokuta ve výši 820 000,- Kč byla uložena za spáchání přestupku, kterého se zadavatel dopustil dne 22. 3. 2013, a v souběhu s přestupkem, o kterém bylo rozhodnuto v rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-S0329/2017/VZ-30310/2017/531/MHo ze dne 18. 10. 2017 (citované rozhodnutí dosud nenabylo právní moci), který byl spáchán dne 30. 6. 2015, a za který byla Úřadem uložena pokuta ve výši 101 000,- Kč (veškerá pravomocná rozhodnutí Úřadu jsou dostupná online na https://www.uohs.cz/cs/verejne-zakazky/sbirky-rozhodnuti.html). 

141.     S ohledem na výše uvedené Úřad přikročil k uplatnění institutu souhrnného trestu způsobem, který se Úřadu jeví v oblasti správního práva jako jediný možný, kdy nevzniká riziko, že by se Úřad jako správní orgán dopustil nedodržení zásady legality zakotvené v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

142.     Měl-li by Úřad  uložit zadavateli pokutu za uvedený přestupek spáchaný dne 22. 10. 2012 a nemá-li zároveň v tomto správním řízení zákonné zmocnění zrušit předcházející „výroky o trestu“ (tj. výroky uvedené v bodě 143. odůvodnění tohoto rozhodnutí), lze absorpční zásadu ve formě uplatnění pravidel pro ukládání souhrnného trestu aplikovat pouze tím způsobem, že Úřad v rámci uložení sankce za projednávaný přestupek zohlední předchozí uloženou pokutu za delikty (přestupky), jež jsou s projednávaným přestupkem v souběhu, tj. pokutu uloženou rozhodnutími uvedenými v bodě 143. odůvodnění tohoto rozhodnutí.

143.     S ohledem na výše uvedené Úřad rekapituluje, že obviněnému uložil za spáchání přestupku uvedeného ve výroku I. tohoto rozhodnutí pokutu ve výši 405 000,- Kč, a to při respektování veškerých polehčujících okolností a absorpční zásady ve formě analogického použití institutu souhrnného trestu.

144.      Úřad při stanovení výše pokuty dále přihlédl i k ekonomické situaci obviněného, neboť v určitém případě se pokuta – ať už uložená v jakékoli výši – může jevit jako krajně „nespravedlivá“, a to konkrétně v situaci, kdy by zcela „zmařila“ ekonomickou podstatu pachatele přestupku. Nepřípustné jsou totiž takové pokuty, jež mají likvidační charakter. V případě organizační složky státu lze uvažovat o tom, že účinek obdobný onomu „zmaření“ ekonomické podstaty daného subjektu by tu měla pokuta, která by např. byla způsobilá paralyzovat činnost takové organizační složky. Úřad dospěl k závěru, že pokuta uložená ve výši uvedené ve výroku II. tohoto rozhodnutí není způsobilá negativně ovlivnit (ve smyslu paralýzy jeho činnosti) působení zadavatele, který je organizační složkou České republiky, neboť obviněný disponuje prostředky v řádu miliard korun. Z rozpočtu obviněného na rok 2017 zveřejněného na specializovaném informačním portálu zadavatele[1] vyplývá, že obviněný má na rok 2017 schválený rozpočet ve výši 21 168 127 tis. Kč.

145.     Nad rámec výše popsaného Úřad dodává, že k uhrazení pokuty za spáchaný přestupek může obviněný využít i jiné právní nástroje, např. ty, které vyplývají z pracovního práva a odpovědnosti konkrétní osoby za protiprávní stav.

146.     Pokuta uložená obviněnému za nedodržení postupu stanoveného zákonem má splnit dvě základní funkce právní odpovědnosti, jež nelze oddělit, a to funkci represivní – postih za porušení povinností stanovených zákonem, a funkci preventivní, která směřuje k předcházení porušování zákona, resp. k jednání, které je se zákonem v souladu. Uložená pokuta musí být natolik intenzivní, aby byla zadavatelem pociťována jako újma, neboť uložením velmi nízké pokuty by nedošlo k naplnění jejího účelu, tj. sankce za protiprávní jednání. Obdobně se vyjádřil i Krajský soud v rozsudku č. j. 62 Af 46/2011 ze dne 6. 12. 2012, ve kterém uvedl, že konkrétní forma postihu musí působit natolik silně, aby od podobného jednání odradila i jiné nositele obdobných povinností (preventivní funkce) a zároveň musí být postih dostatečně znatelný v obviněného materiální sféře, aby v něm byla dostatečně obsažena i jeho represivní funkce, aniž by byl ovšem pro obviněného likvidačním. Úřad uvádí, že peněžitá sankce ze své podstaty vždy představuje nepříznivý zásah do sféry porušitele, který je spojen s úbytkem finančních prostředků, které mohly být případně investovány jinam. 

147.     Po zvážení všech okolností případu Úřad při určení výměry uložené pokuty dospěl k závěru, že výše pokuty v hodnotě 405 000,- Kč (tj. při samé spodní hranici zákonné sazby), naplňuje vzhledem k okolnostem případu obě shora uvedené funkce právní odpovědnosti. Úřad nad rámec právě řečeného dodává, že při uvažování o výši uložené pokuty jsou Úřadem zohledňovány ty okolnosti, jež vyplývají přímo ze zákona, případně okolnosti, které tvoří základní postuláty, na nichž je zákon vystavěn. Úřad je tudíž v rámci své činnosti při přezkumu zadávání veřejných zakázek vázán zákonem, a tedy přezkoumává postupy zadavatelů (a případně za zjištěné pochybení ukládá pokutu) v intencích zákona. Úřad podotýká, že výše uložené pokuty v žádném případě nedosahuje zákonem připuštěné maximální výše, je naopak třeba konstatovat, že uložená pokuta se pohybuje při spodní hranici zákonné sazby a plní tak výrazně preventivní funkci.  

148.     Úřad posoudil postup obviněného ze všech hledisek a vzhledem ke zjištěnému přestupku obviněného přistoupil k uložení pokuty obviněnému ve výši uvedené ve výroku II. tohoto rozhodnutí.

149.     Uložená pokuta je splatná do dvou měsíců od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí na účet Celního úřadu pro Jihomoravský kraj zřízený u pobočky České národní banky v Brně číslo 3754-17721621/0710, variabilní symbol – IČO obviněného.

 

POUČENÍ

Proti tomuto rozhodnutí lze do 15 dní ode dne jeho doručení podat rozklad k předsedovi Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, a to prostřednictvím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže – sekce veřejných zakázek, tř. Kpt. Jaroše 1926/7, Černá Pole, 604 55 Brno. Včas podaný rozklad má odkladný účinek. Rozklad se podává s potřebným počtem stejnopisů tak, aby jeden stejnopis zůstal správnímu orgánu a aby každému účastníku řízení mohl Úřad zaslat jeden stejnopis.

 

 

otisk úředního razítka

 

 

 

 

JUDr. Josef Chýle, Ph.D.

místopředseda

 

 

 

 

 

Obdrží:

Česká republika – Ministerstvo financí, Letenská 525/15, 118 10 Praha 1

 

Vypraveno dne:

viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy


[1] http://monitor.statnipokladna.cz/2017/statni-rozpocet/#rozpocet-vydaje-organizacni

vyhledávání ve sbírkách rozhodnutí

ilustrace
ilustrace
ilustrace
ilustrace
ilustrace
ilustrace
Veřejné zakázky
ilustrace
 
ilustrace
 
 
 
cs | en
+420 542 167 111 · posta@uohs.gov.cz
cs | en