číslo jednací: 20468/2023/162
spisová značka: R0048/2023/VZ

• Instance: II.
• Věc: Poskytování právních služeb
• Účastníci:
  1. Správa železnic, státní organizace
• Typ správního řízení: Veřejná zakázka
• Výrok: rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí
• Rok: 2023
• Datum nabytí právní moci: 7. 6. 2023
• Související rozhodnutí: 11440/2023/500; 20468/2023/162

Spisová značka:  ÚOHS-R0048/2023/VZ Číslo jednací:      ÚOHS-20468/2023/162

Brno 6. 6. 2023

V řízení o rozkladu ze dne 5. 4. 2023 doručeném Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže téhož dne obviněným –

• Správa železnic, státní organizace, IČO 70994234, se sídlem Dlážděná 1003/7, 110 00 Praha 1,

proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže sp. zn. ÚOHS-S0501/2022/VZ, č. j. ÚOHS-11440/2023/500 ze dne 22. 3. 2023, vydanému ve věci možného spáchání přestupku podle § 268 odst. 1 písm. a) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, obviněným v souvislosti s pořízením plnění spočívajícího v poskytování externích právních služeb v období od 29. 11. 2017 do 31. 12. 2021,

jsem podle § 152 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 90 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů a ve spojení s § 152 odst. 5 téhož zákona, na základě návrhu rozkladové komise jmenované podle § 152 odst. 3 téhož zákona, rozhodl takto:

Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže sp. zn. ÚOHS-S0501/2022/VZ, č. j. ÚOHS-11440/2023/500 ze dne 22. 3. 2023 ve výrocích I, III a IV

r u š í m

a věc

v r a c í m

Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže k novému projednání.

Odůvodnění

I.               Průběh zadávacího řízení a správního řízení

1.             Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“), jako orgán příslušný podle § 248 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“) k výkonu dozoru nad dodržováním pravidel stanovených tímto zákonem a  zadávacími podmínkami pro zadání podlimitní a nadlimitní veřejné zakázky, včetně koncese, s výjimkou koncesí malého rozsahu podle § 178, a pro zvláštní postupy podle části šesté, a  rovněž k projednávání přestupků podle tohoto zákona a ukládání pokut za jejich spáchání, obdržel dne 2. 7. 2022 podnět z téhož dne (dále jen „podnět“) týkající se postupu obviněného – Správa železnic, státní organizace, IČO 70994234, se sídlem Dlážděná 1003/7, 110 00 Praha 1 (dále jen „obviněný“ nebo „zadavatel“) – v souvislosti s pořízením plnění spočívajícího v poskytování externích právních služeb v období od 29. 11. 2017 do 31. 12. 2021.

II.             Napadené rozhodnutí

2.             Dne 22. 3. 2023 vydal Úřad rozhodnutí sp. zn. ÚOHS-S0501/2022/VZ, č. j. ÚOHS-11440/2023/500 (dále jen „napadené rozhodnutí“).

3.             Výrokem I napadeného rozhodnutí Úřad rozhodl, že obviněný se dopustil pokračování v přestupku podle § 268 odst. 1 písm. a) zákona, tím, že nedodržel pravidlo stanovené v § 2 odst. 3 zákona, když v období od 29. 11. 2017 do 31. 12. 2021 úplatně pořídil plnění spočívající v poskytování externích právních služeb vyjmenovaných ve výroku I, tedy zadal vymezené nadlimitní veřejné zakázky na služby bez provedení zadávacího řízení, a současně nedodržel pravidlo stanovené v § 2 odst. 3 ve spojení s § 131 odst. 2 zákona, když v období od 29. 11. 2017 do 31. 12. 2021 uzavřel ve výroku vyjmenované rámcové dohody bez provedení zadávacího řízení, ačkoli je s ohledem na jejich předpokládanou hodnotu mohl uzavřít pouze na základě zadávacího řízení, přičemž tím mohl ovlivnit výběr dodavatele.

4.             Výrokem II napadeného rozhodnutí Úřad správní řízení ohledně smluv vyjmenovaných ve výroku II zastavil podle § 257 písm. f) zákona, neboť nebyly zjištěny důvody pro uložení sankce podle § 268 zákona.

5.             Výrokem III napadeného rozhodnutí Úřad obviněnému uložil pokutu ve výši 1 650 000 Kč.

6.             Výrokem IV napadeného rozhodnutí Úřad obviněnému stanovil povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč se splatností dvou měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí.

7.             V odůvodnění napadeného rozhodnutí Úřad dospěl ve vztahu k výroku I k závěru, že obviněný v období od 29. 11. 2017 do 31. 12. 2021 uzavřel s dodavateli smluvní vztahy, jejichž předmětem bylo poskytování externích právních služeb a na jejichž základě uhradil v daném období celkem 78 836 363,46 Kč bez DPH (tj. 95 391 999,79 Kč včetně DPH). Úřad zohlednil tvrzení obviněného o funkční samostatnosti jeho provozních jednotek ve smyslu § 17 zákona, nicméně ze znění interní směrnice obviněného č. 53 účinné v době uzavírání předmětných smluvních vztahů se podává, že funkční samostatnost provozních jednotek byla limitována předpokládanou hodnotou veřejné zakázky, resp. podpisovým oprávněním ředitele provozní jednotky. Následně pak uzavřel, že došlo-li tedy k podpisu příslušných smluvních vztahů ze strany generálního ředitelství obviněného, a nikoli ředitele provozní jednotky, nelze v případě takových smluvních vztahů hovořit o funkční samostatnosti provozní jednotky, pročež se tedy dotčené ustanovení zákona v těchto případech neuplatní.

8.             Úřad při výpočtu předpokládané hodnoty veřejné zakázky vycházel ze znění § 19 zákona. V kontextu daného případu Úřad podotýká, že není rozhodné, jakých konkrétních otázek či problémů se právní služby týkají, rozhodné je, že předmětem šetřených smluvních vztahů je právě poskytování právních služeb.

Rozklad obviněného

9.             Dne 5. 4. 2023 obdržel Úřad rozklad obviněného proti napadenému rozhodnutí. Ze správního spisu vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo obviněnému doručeno dne 22. 3. 2023. Rozklad tedy byl podán v zákonné lhůtě. Podaným rozkladem zadavatel napadl výroky I, III a IV napadeného rozhodnutí.

Námitky rozkladu

10.         Obviněný má za to, že Úřad se dopustil nesprávného posouzení věci a napadené rozhodnutí je nezákonné. Zejména Úřadu vytýká nesprávný závěr ve vztahu k posouzení členění na provozní jednotky a součet všech hodnot. Zadavatel se neztotožňuje s názorem Úřadu uvedeným v bodě 48 napadeného rozhodnutí, kde Úřad dle názoru obviněného bez řádného odůvodnění odmítá existenci rozdělení obviněného na provozní jednotky s funkční samostatností. Úřad navzdory znění směrnice č. 53 účinné v době uzavírání předmětných smluvních vztahů dovozuje, že samostatnost provozní jednotky, resp. to, zda tato uzavírá smlouvy v souladu s § 17 odst. 2 zákona, záleží pouze na tom, jaká osoba v rámci obviněného byla pověřena finálním podpisem příslušné smlouvy. To, která osoba je pověřena k podpisu, je přitom dle obviněného významné jen zcela marginálně. Závěr Úřadu, ohledně rozdělení obviněného na provozní jednotky učiněný pouze na jejím základě, tudíž považuje za nesprávný.

11.         Dále za nesprávné obviněný označuje počítání předpokládané hodnoty v případě, kdy byla smlouva uzavřena s omezením maximálního plnění na 2 mil. Kč. Zadavatel v podaném rozkladu označil celkem 7 smluv, jichž se takové nesprávné posouzení má dotýkat. K tomu dále uvedl, že pokud se v případě veřejné zakázky na služby stanoví celková maximální smluvní cena, nelze přistoupit k mechanické aplikaci § 21 odst. 1 písm. a) a b) zákona, neboť není naplněna jedna z podmínek jeho aplikace, a to, že ve smlouvě nesmí být stanovena celková smluvní cena. Pokud chybí podmínka pro aplikaci § 21 odst. 1 písm. a) a b) zákona, nelze tento fakt jednoduše pominout a daná ustanovení přesto aplikovat.

12.         Za nesprávné a nezákonné pak obviněný označuje i posouzení některých smluv jakožto rámcových dohod. Zadavatel setrvává na svém stanovisku, že uvedené „rámcové dohody“ vůbec nejsou rámcovými dohodami ve smyslu zákona.

13.         Současně obviněný namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí i z důvodu jiné vady řízení. Tou dle obviněného Úřad zatížil správní řízení, když nevyhověl v plném rozsahu jeho žádosti o prodloužení lhůty k vyjádření se k podkladům rozhodnutí. 

Závěr rozkladu

14.         Obviněný navrhl, aby předseda Úřadu napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Úřadu k novému projednání.

III.           Řízení o rozkladu

15.         Úřad po doručení rozkladu neshledal podmínky pro postup podle § 87 správního řádu a podle § 88 odst. 1 správního řádu předal spis se svým stanoviskem předsedovi Úřadu k rozhodnutí o rozkladu.

Stanovisko předsedy Úřadu

16.         Po projednání rozkladu a veškerého spisového materiálu rozkladovou komisí, jmenovanou podle § 152 odst. 3 správního řádu, a po posouzení případu ve všech jeho vzájemných souvislostech, byl podle § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumán soulad výroků napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy a dále byla přezkoumána rovněž správnost napadeného rozhodnutí. S přihlédnutím k návrhu rozkladové komise byl přijat následující závěr.

17.         Napadené rozhodnutí trpí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů ve vztahu k závěrům, na nichž stojí výrok I napadeného rozhodnutí. Takový nedostatek nemůže být zhojen v rámci řízení o podaném rozkladu, a je tak nutné napadené rozhodnutí ve výroku I zrušit a věc vrátit zpět Úřadu k novému projednání.  Vhledem k tomu, že výroky III a IV jsou na výroku I závislé je nutné zrušit napadené rozhodnutí i v těchto výrocích.

18.         Výrok II napadeného rozhodnutí nebyl obviněným napaden a současně se nejedná o výrok, který by byl závislý na výroku I napadeného rozhodnutí, proto tento samostatně nabyl právní moci ve smyslu § 74 správního řádu dne 7. 4. 2023.

IV.          K důvodům zrušení napadeného rozhodnutí

Obecně k rozsahu přezkumu

19.         Podle § 89 odst. 2 správního řádu odvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží; tímto ustanovením není dotčeno právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.

20.         Podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu, jestliže odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, napadené rozhodnutí nebo jeho část zruší a věc vrátí k novému projednání správnímu orgánu, který rozhodnutí vydal; v odůvodnění tohoto rozhodnutí vysloví odvolací správní orgán právní názor, jímž je správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal, při novém projednání věci vázán; proti novému rozhodnutí lze podat odvolání.

21.         Podle § 68 odst. 3 správního řádu věty první se v odůvodnění uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.

22.         Správní řád v posledně citovaném ustanovení klade na správní orgán požadavky, které musí dodržet nejen při vydání správního rozhodnutí, ale také při jeho odůvodnění. Zejména pak jde o požadavky na přezkoumatelnost, určitost, srozumitelnost, dostatečné odůvodnění a vypořádání se s námitkami a důkazními návrhy účastníků řízení. Takové požadavky na odůvodnění správního rozhodnutí dovozuje i judikatura správních soudů, např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2005, č. j. 2 As 18/2004-68.

23.         Správní orgán je tak povinen své rozhodnutí odůvodnit takovým způsobem, z něhož bude zřejmé, z čeho při rozhodování vycházel, k jakému dospěl závěru a jaké důvody a úvahy ho vedly k vyslovenému závěru. Rozhodnutí a jeho odůvodnění tak musí být srozumitelné, určité a přezkoumatelné.

K nepřezkoumatelnosti ve vztahu posouzení funkční samostatnosti 

24.         V rozhodovaném případě lze po posouzení napadeného rozhodnutí dospět k závěru, že toto rozhodnutí je v části odůvodnění vztahující se k výroku I nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

25.         Zejména se pak jedná o závěr vyslovený v bodu 48 napadeného rozhodnutí, v němž Úřad uvedl: „Úřad si je vědom tvrzení obviněného o funkční samostatnosti jeho provozních jednotek ve smyslu § 17 zákona (viz bod 12. odůvodnění tohoto rozhodnutí), nicméně ze znění interní směrnice obviněného č. 53 účinných v době uzavírání předmětných smluvních vztahů se podává, že funkční samostatnost provozních jednotek byla limitována předpokládanou hodnotou veřejné zakázky, resp. podpisovým oprávněním ředitele provozní jednotky (např. dle čl. 5 odst. 5.2 interní směrnice účinné od 1. 3. 2018 ˏ… provozní jednotky disponují funkční samostatností při zadávání veřejných zakázek s předpokládanou hodnotou, která je rovna nebo nižší podpisovému oprávnění ředitele OJ stanovené v podpisovém řádu SŽDCˊ). Došlo-li tedy k podpisu příslušných smluvních vztahů ze strany generálního ředitelství obviněného a nikoli ředitele provozní jednotky, nelze v případě takových smluvních vztahů hovořit o funkční samostatnosti provozní jednotky, pročež se tedy dotčené ustanovení zákona v těchto případech neuplatní.“

26.         Úřad tak dospěl k závěru, že pokud k podpisu příslušných smluv došlo ze strany generálního ředitelství, pak s ohledem na čl. 5.2. interní směrnice č. 53 nelze hovořit o funkční samostatnosti ve vztahu k předmětným smlouvám. Takový závěr je však s ohledem na zjištěný skutkový stav ve správním řízení nepřezkoumatelný. Je tak nutno dát obviněnému zapravdu, pokud se v podaném rozkladu proti takovému závěru ohrazuje a označuje jej za nesprávný a zkratkovitý.

27.         Interní směrnice obviněného č. 53 ve svém bodu 5.2. uvádí: „Uvedené provozní jednotky disponují funkční samostatností při zadávání veřejných zakázek s předpokládanou hodnotou, která je rovna nebo nižší podpisovému oprávnění ředitele OJ stanovené v podpisovém řádu SŽDC. Při zadání veřejné zakázky s hodnotou vyšší, než je podpisové oprávnění ředitele OJ, tedy u veřejných zakázek, u nichž dokumentaci podepisuje a schvaluje generální ředitel SŽDC, je nutné takové veřejné zakázky posoudit z hlediska neexistence obdobné veřejné zakázky zadávané jinou OJ tak, aby nedocházelo k jejich dělení. Za tímto účelem bude do oběhu spisu zařazen věcně příslušný odbor generálního ředitelství.“

28.         Z jazykového výkladu příslušného ustanovení interní směrnice č. 53 lze dovodit, že provozní jednotky disponují funkční samostatností u těch veřejných zakázek, jejichž hodnota je rovna nebo nižší podpisovému oprávnění ředitele OJ (provozní jednotky). Jinými slovy platí, že funkční samostatnost se odvíjí od předpokládané hodnoty veřejné zakázky, která je následně porovnána s limitem podpisového oprávnění ředitele provozní jednotky. Pokud je předpokládaná hodnota vyšší, pak provozní jednotka u takové veřejné zakázky nedisponuje funkční samostatností a dokumentaci podepisuje a schvaluje generální ředitel obviněného.

29.         Jazykovým výkladem ovšem nelze dospět k tomu, k čemu dospěl Úřad v napadeném rozhodnutí, a tedy, že za situace, kdy je dokumentace podepsána generálním ředitelem, pak nelze hovořit o funkční samostatnosti provozních jednotek ve vztahu k uzavřeným smlouvám. K podpisu generálnímu řediteli totiž může být z rozličných důvodů předloženo právní jednání, které jinak spadá do působnosti ředitele provozní jednotky. To však samo o sobě neznamená, že závěr Úřadu o nemožnosti podřadit konkrétní veřejné zakázky podepsané generálním ředitelem pod provozní jednotku je nesprávný.  Je zjevné, že postup obviněného při podepisování smluv může vzbuzovat pochybnosti o tom, zda je tvrzená funkční samostatnost provozních jednotek skutečně zachována. Avšak bez dalšího posouzení není možné učinit takový závěr, který byl vysloven v bodu 48 napadeného rozhodnutí.  

30.         Aby Úřad mohl učinit závěr jednoznačný závěr o tom, zda konkrétní veřejná zakázka je či není přičitatelná určité provozní jednotce,  musel by mít nejprve postaveno najisto, zda provozní jednotky ve smyslu § 17 odst. 2 zákona u obviněného skutečně existují, tedy v organizační struktuře obviněného jsou vymezeny takové struktury, které pro účely zadávání veřejných zakázek vykazují funkční samostatnost. Existenci provozních jednotek musí Úřadu prokázat zadavatel, neboť ustanovení § 17 odst. 2 zákona představuje v podstatě výjimku z jinak obecně platných pravidel pro výpočet předpokládané hodnoty, která zpravidla zohledňují potřeby obviněného jako celku (srov. § 17 odst. 1 zákona).

31.         Současně je to také zadavatel, kdo musí nejen tvrdit, ale rovněž prokázat, že u konkrétní uzavřené smlouvy jde o plnění, které slouží ve prospěch konkrétní provozní jednotky. Pokud by totiž předmětem smluv bylo pořízení plnění, které by sloužilo obviněnému jako celku, nikoliv konkrétní provozní jednotce, pak by bylo nadbytečné zabývat se limitem dle podpisového oprávnění, neboť by takové plnění bez ohledu na jeho hodnotu nebylo možné přičítat konkrétní provozní jednotce obviněného.

32.         Důvodová zpráva k zákonu ve vztahu k § 17 uvádí: „Obecně platí, že zadavatel stanoví předpokládanou hodnotu za celou právnickou osobu nebo organizační složku státu. Pro obecné označení různých vnitřních organizačních útvarů, které mohou zadavatelé mít, je použit pojem provozní jednotka. V případě, že některá provozní jednotka vykazuje funkční samostatnost při zadávání veřejných zakázek, může být přepokládaná hodnota stanovena na úrovni této provozní jednotky. Tento předpoklad lze považovat za splněný v případě, že samostatná provozní jednotka nezávisle provádí zadávací řízení, činí rozhodnutí o výběru dodavatele a uzavírá smlouvu. Taková provozní jednotka přitom samostatně hospodaří s finančními prostředky, z nichž je veřejná zakázka financována. To však neznamená, že by vždy muselo jít o samostatnou rozpočtovou kapitolu ve smyslu rozpočtových pravidel, tato samostatnost může být založena i interními přepisy zadavatele.

Jako příklady provozních jednotek, na jejichž úrovni lze stanovovat předpokládanou hodnotu, přichází v úvahu organizační složky státu, městské části statutárních měst, fakulty vysokých škol, odštěpné závody či pobočky obchodních společností. Vždy však bude rozhodující naplnění příslušné míry samostatnosti v konkrétním případě. Také organizační složky státu se mohou dělit na menší samostatné provozní jednotky.

Samostatnost provozní jednotky může vycházet z obecně závazných právních předpisů, ale může být dána i vnitřními předpisy zadavatele. Tyto předpisy by měly zakládat samostatnost obecnějšího a dlouhodobějšího charakteru, neboť tento nástroj by neměl vést k účelovému obcházení zákona, ale měl by odrážet způsob hospodaření zadavatele a vyjadřovat dělbu rozpočtových, rozhodovacích a odpovědnostních pravomocí uvnitř zadavatele.

Provozní jednotce může být svěřena samostatnost i pro zadávání pouze některých kategorií veřejných zakázek, které mohou být vyjádřeny věcně, i finančně. Přestože předchozí zákon o veřejných zakázkách takovéto ustanovení neuváděl, byla obdobná možnost již vykládána a v praxi realizována.“ (pozn. zvýraznění doplněno).

33.         V odborné literatuře, konkrétně např. v publikaci Šebesta, M., Novotný, P., Machurek, T., Dvořák, D. a kol. Zákon o zadávání veřejných zakázek. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, 125-132 se k této problematice uvádí: „Dle DZ lze předpoklad funkční samostatnosti považovat za splněný v případě, že samostatná provozní jednotka nezávisle provádí zadávací řízení, činí rozhodnutí o výběru dodavatele, zpravidla i disponuje pro dotčené veřejné zakázky samostatnou rozpočtovou položkou, a uzavře smlouvu na plnění veřejné zakázky. Popsaný systém samostatného a do jisté míry nezávislého hospodaření provozní jednotky by měl být zároveň dlouhodobějšího charakteru neboli mělo by se jednat o systémové nastavení, tj., naopak, nemělo by se jednat o ˏosamostatněníˊ dané provozní jednotky ad hoc pro pořízení konkrétního plnění, a tím i o účelové obcházení povinnosti sčítat předpokládané hodnoty určitého plnění tvořícího jednu veřejnou zakázku. Pro eliminaci daného rizika bude rozhodující, jak moc jednoznačně a podrobně budou interní předpisy zadavatele stanovovat, u jakých veřejných zakázek mohou provozní jednotky postupovat samostatně a u kterých již nikoliv. Čím vyšší míra podrobnosti a přesnosti při vymezení oblastí (kategorií) plnění pořizovaného na úrovni samostatných provozních jednotek, tím menší je dán prostor pro případné spekulace o obcházení zákona. Aspekt nezávislého uzavření smlouvy na plnění veřejné zakázky je nicméně nejednoznačný, neboť při absenci právní osobnosti provozní jednotky pochopitelně tato zcela samostatně smlouvu uzavřít ne-může (o uzavření smlouvy na plnění veřejné zakázky může rozhodnout např. rada městské části, přičemž starosta takto utvořenou vůli městské části projeví, avšak nikoliv samostatně, ale formálně v textu smlouvy pod hlavičkou statutárního města a jeho IČO). Rozdělení by naopak nebylo opodstatněné v případech, ve kterých vnitřní jednotka zadávací řízení pouze organizuje (tj. pokud by se jednalo o decentralizovanou formu zadávání, avšak s nenaplněním dalších aspektů funkční samostatnosti, jak byly uvedeny shora). Tento přístup shodně plyne ze zadávacích směrnic (článek 20 preambule KlSm).“

34.         Z dříve vydaných rozhodnutí Úřadu, konkrétně např. z rozhodnutí sp. zn. ÚOHS-R0204/2020/VZ ze dne 19. 1. 2021 vyplývá: „Základním předpokladem provozní jednotky s takovou funkční samostatností, aby mohly být zakázky na základě jejího rozsahu a působnosti děleny, je tedy nezávislé provádění zadávacího řízení touto jednotkou, vlastní rozhodování o výběru dodavatele, uzavření smlouvy svým jménem a samostatné hospodaření s finančními prostředky, z nichž je veřejná zakázka financována. Jedná se tedy jinými slovy o požadavek na přítomnost určité samostatné administrativní struktury (nikoliv nutně právní osobnosti), která bude mít zadání veřejné zakázky na starost a bude za ni odpovídat, přičemž je rovněž nutná existence určité finanční samostatnosti, která může a nemusí znamenat samostatnou rozpočtovou kapitolu, minimálně by však měla být založena interními předpisy zadavatele.“ K problematice dělení na provozní jednotky se Úřad vyjadřoval třeba i v rozhodnutí sp. zn. ÚOHS-S0325/2019/VZ ze dne 23. 10. 2019, v němž uvedl: „Úvaha obviněného o územním vymezení veřejné zakázky na základě vnitřního organizačního (administrativního) členění obviněného do tzv. ˏoblastíˊ je zcela lichá. Fakt, že plnění jednotlivých veřejných zakázek je posléze ˏv gesciˊ těchto ryze vnitřních útvarů obviněného naopak nemá a ani nemůže mít vliv na otázku posouzení existence místní (či jakékoliv jiné) souvislosti. Obviněným zmiňované ˏoblastiˊ nehospodaří samostatně s finančními prostředky, z nichž by měla být předmětná plnění financována, neprovádí samy zadávací řízení, nečiní rozhodnutí o výběru dodavatele, a ani s nimi neuzavírají smlouvy – tedy nejedná se o provozní jednotky ve smyslu ust. § 17 odst. 2 zákona, na který obviněný odkazuje. V opačném případě by určitým zadavatelům nic nebránilo vytvořit bohatou vnitřní organizační strukturu menších či větších útvarů, navázanou na jejich určité oblastní působení, která by posléze sloužila k rozbití jinak jednolitých plnění do kýženého množství samostatných veřejných zakázek (s nemožností dovození místní souvislosti), a skrze ni dospět k narušení hospodářské soutěže.“

35.         Obviněný tedy v prvé řadě musí Úřadu vysvětlit otázku podpisových oprávnění, jež neodpovídají pravidlům uvedeným ve směrnici. Pokud tuto otázku spolehlivě vysvětlí, bude nutné otázku funkční samostatnosti provozních jednotek posoudit nejen z pohledu toho, kdo předmětnou smlouvu podepisuje, ale zejména z pohledu toho, zda jsou naplněny veškeré předpoklady funkční samostatnosti. Úřad se proto měl vypořádat s tím, zda jednotlivé smlouvy a jejich plnění, představující veřejné zakázky na služby, byly či nebyly přičitatelné konkrétním provozním jednotkám (to nelze posuzovat pouze na základě informace o osobě, která podepsala určité právní jednání; naopak to lze posoudit např. na základě účelu zadávané zakázky) a zda tyto skutečně disponovaly pro jednotlivé veřejné zakázky (např. na základě finančního limitu či věcného vymezení) funkční samostatností. Pokud by závěr Úřadu byl založen na takovém posouzení, pak by bylo možné jej v řízení o rozkladu přezkoumat a učinit závěr o jeho správnosti či nesprávnosti. Za současného stavu ovšem důvod o nenaplnění podmínek pro aplikaci § 17 zákona uvedený v bodu 48 napadeného rozhodnutí, nepostačuje k tomu, aby byla v řízení o rozkladu přezkoumána jeho správnost, přičemž obviněný svými tvrzeními opakovaně nesprávnost a nezákonnost tohoto závěru Úřadu namítal. 

36.         Vzhledem k tomu, že závěr Úřadu obsažený v bodu 48 napadeného rozhodnutí je zásadním východiskem, na němž byl následně posouzen postup obviněného a jehož výsledkem byl závěr o spáchání přestupku, pak takový závěr bez dalšího posouzení neobstojí. Došlo proto k naplnění podmínky pro zrušení napadeného rozhodnutí v jeho výroku o vině.

37.         Předseda Úřadu současně posoudil, zda zjištěnou nezákonnost nelze vyřešit jiným způsobem než zrušením napadeného rozhodnutí v tom rozsahu, v jakém bylo napadeno podaným rozkladem, a vrácením věci Úřadu k novému projednání, avšak dospěl k závěru, že takový postup zvolit nelze. Úřad bude muset po vrácení věci provést nové právní posouzení zjištěného skutkového stavu, který současně bude nutné výrazným způsobem doplnit. Jakýkoliv jiný způsob než zrušení a vrácení věci k novému posouzení by pro obviněného mohl představovat tzv. překvapivé rozhodnutí a současně by mohla být obviněnému odňata možnost bránit se proti vydanému rozhodnutí cestou řádného opravného prostředku. S vědomím existence rizika porušení práva na spravedlivý proces proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.

38.         Nelze přehlédnout, že obviněný sám v podáních učiněných v průběhu správního řízení nijak nekonkretizoval, které konkrétní smlouvy a z jakého důvodu považuje za přičitatelné jednotlivým organizačním jednotkám a jeho argumentace tak zůstala v rovině tvrzení. Je však nutno zdůraznit, že dané řízení je vedeno o přestupku a je tak ovládáno zásadou vyšetřovací, která v sobě nese povinnost správního orgánu zjistit takový skutkový stav, který nevzbuzuje pochybnosti a současně povinnost zabývat se řádně tvrzeními obviněného. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že je to předně obviněný, který by měl v řízení o přestupku v případě, že vznáší svoji obranu proti provedenému posouzení, jednoznačným způsobem identifikovat veřejné zakázky, u nichž namítá podřaditelnost pod § 17 zákona. Následně však také prokázat, že jsou u nich důvody pro přičitatelnost konkrétní provozní jednotce splněny. Jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 17 odst. 2 zákona představuje v podstatě výjimku z jinak obecně platných pravidel pro výpočet předpokládané hodnoty. Pokud se tedy obviněný této výjimky dovolává, je povinen její existenci tvrdit a prokázat. Nadto je to jedině obviněný, kdo zná konkrétní poměry zadávání veřejných zakázek svými provozními jednotkami, a tedy jedině on může relevantní informace poskytnout. Úřad nemůže případné důvody pro uplatnění výjimky z výpočtu předpokládané hodnoty za zadavatele domýšlet.

39.         Úřad by měl tedy v prvé řadě umožnit obviněnému předložit vysvětlení toho, proč dochází k podpisu smluv generálním ředitelem, nikoliv řediteli tvrzených provozních jednotek. Následně by měl obviněný (pokud bude předneseno relevantní zdůvodnění) rozčlenit zakázky podle jednotlivých provozních jednotek, neboť to nijak nevyplývá z jejich označení, a měl by vysvětlit, jak dané plnění odpovídá potřebám konkrétní provozní jednotky. Úřad pak bude muset posoudit, zda taková tvrzení obviněný ve správním řízení prokázal. Jedině tak naplní požadavky kladené na správní orgán v přestupkovém řízení.

40.         S ohledem na skutečnost, že výroky III a IV jsou na výroku I závislé, bylo nutné napadené rozhodnutí zrušit i v těchto výrocích.    

K nesprávnému postupu Úřadu při výpočtu předpokládané hodnoty

41.         Obviněný v podaném rozkladu brojil proti způsobu, jakým Úřad přistoupil k výpočtu předpokládané hodnoty veřejné zakázky u těch smluv, které obsahovaly ujednání o maximální možné částce. Dle názoru obviněného nelze smluvní ustanovení nahradit postupem dle § 21 zákona a počítat předpokládanou hodnotu veřejné zakázky tak, jako by uzavřená smlouva žádné takové ustanovení neobsahovala.

42.         Vzhledem k tomu, že věc bude znovu posuzována Úřadem a stanovení předpokládané hodnoty je pro posouzení dané věci zásadní, je podstatné upozornit na to, že postup Úřadu v tomto případě nebyl správný.

43.         Úřad v bodu 82 napadeného rozhodnutí uvedl: „Úřad s ohledem na § 19 odst. 1 písm. a) zákona provedl výpočet předpokládané hodnoty u jednotlivých veřejných zakázek (viz tabulka níže), přičemž při tomto výpočtu vycházel v souladu s dotčeným ustanovením zákona z ceny, kterou obviněný uhradil za externí právní služby během 12 měsíců předcházejících zadání každé jednotlivé veřejné zakázky. V této souvislosti Úřad dodává, že v případě veřejných zakázek pravidelné povahy je pro určení jejich předpokládané hodnoty zcela irelevantní, zda smluvní vztahy obsahují ujednání o maximálním finančním limitu poskytovaného plnění; zadavatel je povinen při stanovení předpokládané hodnoty postupovat dle § 19 zákona, tj. výše uvedeným způsobem (k tomu též bod 56. odůvodnění tohoto rozhodnutí).“ Úřad tak dospěl k závěru, že v případě veřejných zakázek pravidelné povahy se postupuje dle § 19 zákona a případné ustanovení o maximální ceně veřejné zakázky je irelevantní.

44.         Předseda Úřadu posoudil závěry uvedené v bodu 82 napadeného rozhodnutí a dále navazující závěry obsažené v bodech 83 až 85 napadeného rozhodnutí, z nichž vyplývá, že Úřad provedl přepočet a součet předpokládaných hodnot tam vyjmenovaných smluv, v němž dospěl k závěru, že tento součet překročil limit stanovený v nařízení vlády č. 172/2016 Sb. účinného v době, kdy došlo k poslednímu dílčímu útoku (30.  6. 2021), pro nadlimitní sektorovou veřejnou zakázku na služby, resp. dle dotčeného nařízení vlády účinného od 1. 1. 2022 (tj. finančního limitu 26 096 000 Kč), a že tak je naplněna skutková podstata přestupku dle § 268 zákona.

45.         Podle § 19 zákona odst. 1 platí: „Předpokládaná hodnota veřejné zakázky, jejímž předmětem jsou pravidelně pořizované nebo trvající dodávky nebo služby, se stanoví jako

a) skutečná cena uhrazená zadavatelem za dodávky nebo služby stejného druhu během předcházejících 12 měsíců nebo předchozího účetního období, které je delší než 12 měsíců, upravená o změny v množství nebo cenách, které lze očekávat během následujících 12 měsíců, nebo

b) součet předpokládaných hodnot jednotlivých dodávek a služeb, které mají být zadavatelem zadány během následujících 12 měsíců nebo v účetním období, které je delší než 12 měsíců, pokud nemá k dispozici údaje podle písmene a).“

46.         Podle § 19 odst. 2 zákona platí: „Má-li být smlouva uzavřena na dobu delší než 12 měsíců, upraví se předpokládaná hodnota veřejné zakázky stanovená podle odstavce 1 podle § 20 nebo 21.“

47.          Podle § 21 odst. 1 zákona platí: „Pro stanovení předpokládané hodnoty veřejné zakázky na služby, u které se nestanoví celková smluvní cena, je rozhodná předpokládaná výše úplaty

a) za celou dobu trvání smlouvy, je-li doba trvání smlouvy rovna 48 měsíců nebo kratší,

b) za 48 měsíců u smlouvy na dobu neurčitou, nebo smlouvy s dobou trvání delší než 48 měsíců.“

48.         Zákon v § 19 stanoví způsob, jakým se určuje předpokládaná hodnota veřejné zakázky pro dodávky nebo služby, které jsou pravidelné povahy. Její výše se pak konkrétně určuje postupem podle písm. a), tedy jako skutečná cena uhrazená zadavatelem za služby stejného druhu za předchozích 12 měsíců nebo předchozího účetního období (to v případě, že má zadavatel takové údaje k dispozici), nebo b) jako součet služeb, které mají být zadány během následujících 12 měsíců nebo následujícího účetního období (to v případě, že zadavatel nemá k dispozici údaje podle písm. a). Následně v § 19 odst. 2 zákon upravuje speciální postup pro smlouvy na veřejnou zakázku, které mají být uzavřeny na dobu delší než 12 měsíců s tím, že k tomu odkazuje na § 20 nebo § 21 zákona (v rozhodovaném případě je uvažováno pouze o § 21 zákona, neboť se jedná o veřejnou zakázku na služby). Ustanovení § 21 zákona pak upravuje způsob výpočtu předpokládané hodnoty za situace, kdy má být smlouva uzavřena na dobu delší než 12 měsíců, nicméně samotné návětí § 21 odst. 1 zákona takový postup výslovně umožňuje pouze u takových smluv, u kterých není stanovena celková smluvní cena. Je tomu tak právě proto, že ačkoliv je smlouva a plnění z ní rozloženo do neurčeného časového období, množství možného odebraného plnění je limitováno. Nelze tedy počítat s fikcí plnění, když je jeho množství či hodnota určena.

49.         Jazykovým výkladem § 21 odst. 1 zákona tak lze dospět k závěru, že pokud ve smlouvě je stanovena celková smluvní cena, pak se postup pro výpočet podle tohoto ustanovení neuplatní. Nelze si rovněž nepovšimnout znění § 19 odst. 2 zákona, který vymezuje, že podle postupu dle § 21 zákona se předpokládaná hodnota již stanovená dle § 19 odst. 1 zákona tímto způsobem upraví, a nikoliv stanoví. Za výše nastíněné situace (tj. pokud je stanovena celková smluvní cena), kdy není možné přistoupit k úpravě předpokládané hodnoty dle § 21 odst. 1 zákona, je nutné předpokládanou hodnotu vypočítat pouze postupem, který je vymezen v § 19 odst. 1 zákona.

50.         Úřad v napadeném rozhodnutí v bodu 83 napadeného rozhodnutí uvedl: „Ve vztahu ke každé jednotlivé (zadané) veřejné zakázce (příp. rámcové dohodě – viz výše) tak Úřad pro účely stanovení předpokládané hodnoty sečetl částky (bez DPH), které obviněný uhradil za externí právní služby za 12 měsíců předcházejících datu zadání příslušné zakázky (bylo-li datum zadání veřejné zakázky např. 29. 11. 2017, pak pro stanovení předpokládané hodnoty této veřejné zakázky Úřad sečetl všechny platby uhrazené za externí právní služby v období od 29. 11. 2016 do 28. 11. 2017). Byla-li smlouva uzavřena na dobu delší než 12 měsíců, upravil Úřad v souladu s § 19 odst. 2 zákona předpokládanou hodnotu veřejné zakázky dle § 21 zákona.“ (pozn. ztučnění doplněno předsedou Úřadu). Úřad tak na straně jedné postupoval podle § 19 odst. 1 zákona a stanovil předpokládanou hodnotu veřejné zakázky tím způsobem, že sečetl úhrady za plnění stejného druhu za předchozích 12 měsíců, což by byl postup správný a souladný se zákonem, ale následně přistoupil automaticky k aplikaci § 19 odst. 2 zákona ve spojení s § 21 zákona a upravil předpokládanou hodnotu dle výpočtu, který provedl v bodu 84 napadeného rozhodnutí, ve kterém uvedl: „V situaci, kdy Úřad dospěje k závěru, že se sice jedná o smlouvu na dobu určitou, avšak tuto dobu nelze zcela přesně určit, bude Úřad při výpočtu předpokládané hodnoty veřejné zakázky kalkulovat s hodnotu 1 rok (12 měsíců), neboť takový výklad je pro obviněného nejpříznivější. Byla-li doba trvání smluvního vztahu kratší než 12 měsíců, je pro zjednodušení/přehlednost níže uvedené tabulky uvedena doba 1 rok (protože z hlediska výpočtu předpokládané hodnoty veřejné zakázky podle § 19 zákona není rozhodné, zda byla smlouva uzavřena na dobu jednoho roku nebo dobu kratší). Byla-li doba trvání smluvního vztahu v rozmezí 12 měsíců až 48 měsíců, je uvedena reálná doba převedená na roky. Byla-li doba trvání smluvního vztahu delší než 48 měsíců, příp. byl-li smluvní vztah uzavřen na dobu neurčitou, je uvedena doba 4 roky.“

51.         Obviněný v podaném rozkladu namítal, že souhlasí s obecným vymezením postupu Úřadu, avšak má za to, že Úřad se v daných mezích nepohyboval a při výpočtu dle předem vymezeného postupu pochybil. Po přezkoumání postupu Úřadu je třeba uznat, že námitky obviněného jsou důvodné a postup Úřadu je nesprávný. 

52.         Předseda Úřadu přezkoumal obsah jedné z Úřadem vymezených smluv, konkrétně smlouvy č. j. S12852/2018-SŽDC-GŘ-O25 ze dne 22. 1. 2018. V čl. 8 této smlouvy je uvedeno, že je uzavřena na dobu neurčitou, přičemž však současně v čl. 5 strany smlouvy uvádí, že právní služby poskytnuté na základě této smlouvy nepřesáhnou částku 2 000 000 Kč bez DPH. Je proto nutné posoudit, zda v tomto případě jde o smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou, nebo smlouvu na dobu určitou. Pokud totiž uzavřená smlouva uvádí, že se uzavírá na dobu neurčitou, avšak současně obsahuje ujednání o maximální ceně, je nutné se zabývat tím, zda dosažením této ceny dojde ke splnění účelu a předmětu smlouvy a smluvní závazek tím zanikne, a zda tak nejde naopak o smlouvu na dobu určitou. Podobnou úvahu koneckonců vyslovil i Úřad v napadeném rozhodnutí v jeho bodu 84. Jak vyplývá z výpočtu plnění výše vymezené smlouvy, kterou Úřad zohlednil za rozhodné období pro posouzení přestupku (od 29. 11. 2017 do 31. 12. 2021), zaplatil obviněný za právní služby poskytnuté na základě této smlouvy celkem 1 998 281,25 bez DPH Kč (viz tabulka v bodu 48 napadeného rozhodnutí, resp. údaj ve výroku I napadeného rozhodnutí). Nelze přehlédnout skutečnost, že obviněný na základě této smlouvy plnil do 8. 8. 2018, kdy hodnota plnění dosáhla právě uvedené částky, přičemž žádné další plnění nebylo AK CČS z tohoto smluvního vztahu dále poskytnuto (ani Úřad v tabulce v bodě 48 napadeného rozhodnutí žádné takové další plnění neuvádí). Z této skutečnosti je rovněž seznatelné, že smluvní strany, tedy obviněný a AK ČCS, postupovaly v souladu s čl. 5 uzavřené smlouvy, podle kterého právní služby nepřesáhnou částku 2 000 000 Kč.

53.         Úřad se bude muset při novém posouzení věci zabývat jednak tím, jak jsou uzavřeny jednotlivé smlouvy na právní služby, zda se skutečně u smluv, u nichž je násobeno 4krát, jedná o smlouvy na dobu neurčitou a bude k tomu muset popsat své úvahy. Dále se bude muset znovu zabývat otázkou předpokládané hodnoty, a to zejména v souvislosti s tím, co bylo uvedeno výše v tomto rozhodnutí, tedy z hlediska případných maximálních limitů ve smlouvě, které, pokud jsou ujednány, neumožňují aplikaci § 21 odst. 1 zákona, neboť zákon v tomto ustanovení takovou aplikaci výslovně nepřipouští (je totiž sjednána celková smluvní cena, a to v podobě jejího horního limitu).

54.         Současně ovšem předseda Úřadu upozorňuje na skutečnost, že k výpočtu předpokládané hodnoty, v případě že to bude potřeba, může Úřad přistoupit až poté, co se vypořádá s otázkou provozních jednotek a přičitatelností plnění konkrétním provozním jednotkám. K tomu lze uvést, že ačkoliv je v tomto rozhodnutí o rozkladu příkladmo poukazováno na nedostatky toliko u jedné konkrétní smlouvy, je Úřad povinen svůj postup revidovat vůči všem dalším smlouvám na právní služby, které obviněný uzavřel a na základě nichž plnil v rozhodném období, za něž je shledán vinným ze spáchání přestupku.

K námitkám proti posouzení rámcových smluv

55.         Obviněný v podaném rozkladu vznášel námitky proti posouzení, které provedl Úřad v bodech   56 až 61 napadeného rozhodnutí. Konkrétně obviněný namítal, že smlouvy, které Úřad konkretizoval, nejsou vůbec rámcovými smlouvami.

56.         Předseda Úřadu na základě této námitky přezkoumal posouzení provedené Úřadem a má za to, že námitka obviněného není důvodná. Úřad se obsahem a povahou rámcových dohod zabýval v bodu 61 napadeného rozhodnutí, konkrétně se jednalo o smlouvy č. j. 66737/2019-SŽDC-GŘ-O25 ze dne 22. 11. 2019, č. j. 70413/2019-SŽDC-GŘ-O25 ze dne 20. 12. 2019 a č. j. 90281/2020-SŽ-GŘ-O25 ze dne 25. 2. 2021. Úřad po posouzení obsahu uzavřených smluv dospěl k závěru, že jde o rámcové dohody ve smyslu § 131 odst. 1 zákona, neboť těmito mezi sebou obviněný a jednotliví dodavatelé ujednali rámcové podmínky týkající se zejména ceny nebo jiných podmínek plnění veřejné zakázky, které jsou závazné po dobu trvání rámcové dohody. Jak již vyplývá přímo z pasáží jednotlivých uzavřených smluv citovaných Úřadem v napadeném rozhodnutí, tyto vyjadřují vůli smluvních stran rámcovým způsobem vymezit podmínky pro zadávání dílčích veřejných zakázek.

57.         Předseda Úřadu tedy námitku obviněného, že se vůbec nejedná o rámcové dohody, shledává nedůvodnou, přičemž má naopak za to, že Úřad povahu smluv posoudil správně a v souladu se zákonem a jeho závěry jsou dostatečně podložené obsahem správního spisu a obsahem konkrétních smluv.

58.         Obviněný dále argumentoval tím, že je třeba povahu smluv zkoumat s ohledem na to, zda mají „ambici“ upravovat dosahování limitu podle § 3 odst. 4 nařízení vlády č. 172/2016 Sb., o stanovení finančních limitů a částek pro účely zákona o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, a současně také z pohledu toho, zda nedošlo k naplnění důvodů pro uplatnění výjimky ve smyslu § 29 písm. k) zákona.

59.         K tomu předseda Úřadu uvádí, že ani v této části neshledává uplatněnou námitku důvodnou. Předně se obviněný svými námitkami snaží relativizovat smluvní vztah, který uzavřel, a který je svou povahou, ujednáními i samotným obsahem rámcovými dohodami ve smyslu zákona. Nadto ale neobstojí ani argumentace tím, že se měl Úřad zabývat otázkou naplnění podmínek pro uplatnění výjimky ze zákona. Jak správně uvedl Úřad v napadeném rozhodnutí, konkrétně v bodech 64 až 66 napadeného rozhodnutí, za situace, kdy se obviněný domáhá uplatnění zákonné výjimky, je nutné vycházet z principů obrácení důkazního břemene. Pokud se tedy obviněný chtěl takové výjimky dovolávat i u smluv č. j. 66737/2019-SŽDC-GŘ-O25 ze dne 22. 11. 2019, č. j. 70413/2019-SŽDC-GŘ-O25 ze dne 20. 12. 2019 a č. j. 90281/2020-SŽ-GŘ-O25 ze dne 25. 2. 2021, nic mu nebránilo, aby důvody pro posouzení zákonné výjimky předložil, což však neučinil nejen v řízení před Úřadem, ale ani v podaném rozkladu. Důvody pro uplatnění zákonné výjimky tedy obviněný ve vztahu ke svému tvrzení neunesl.

60.         Dále je podstatné vyjasnit, že předseda Úřadu za důvodnou nepovažuje ani námitku obviněného, která směřovala k tomu, že jím uzavřené rámcové dohody mají být posuzovány toliko z pohledu okolností jejich uzavření s tím, že pokud každá z uzavřených dohod nedosáhne limitu pro sektorové veřejné zakázky, pak jej nelze za následné zadání jednotlivých veřejných zakázek postihnout. Předseda Úřadu se zcela shoduje s vymezením, které učinil Úřad v bodech 55 až 58 napadeného rozhodnutí, kde dostatečným způsobem obviněnému osvětlil, z jakého důvodu nelze na jeho argumentaci přistoupit, neboť by tím fakticky mohl být obcházen zákon o veřejných zakázkách. Rámcová dohoda je totiž toliko zvláštní postup, na jehož základě se následně zadávají jednotlivé veřejné zakázky. Plnění, která obviněný získal na základě uzavřených rámcových dohod, se pak započítají stejným způsobem do předpokládané hodnoty veřejné zakázky jako samostatné smlouvy či objednávky. Závěry Úřadu jsou správné a dostatečně odůvodněné, přičemž argumentace obviněného je vedena v rovině pouhé polemiky s vyslovenými závěry. Obviněnému se tak ve vztahu k předmětné části napadeného rozhodnutí nepodařilo vnést pochybnosti o správnosti a zákonnosti napadeného rozhodnutí.

K namítané vadě řízení

61.         Obviněný v poslední části podaného rozkladu namítal, že Úřad v řízení žádal o prodloužení lhůty k vyjádření se k podkladům rozhodnutí. K tomu odkazoval na bod 23 napadeného rozhodnutí. Obviněný má za to, že mu nebyla poskytnuta dostatečná lhůta a řízení je tak zatíženo vadou.

62.         Úřad v bodu 23 popsal časovou osu před vydáním napadeného rozhodnutí s ohledem na okamžiky, v nichž se obviněný měl možnost seznámit s obsahem správního spisu a podklady pro rozhodnutí daného případu. Po přezkoumání důvodů, které Úřad uvedl jako rozhodné pro posouzení žádosti obviněného na prodloužení lhůty, předseda Úřadu uvádí, že se shoduje se závěry Úřadu v tom, že důvody pro delší prodloužení lhůty pro vyjádření se k podkladům rozhodnutí nebyly dány. Z úkonů, které Úřad popsal v bodu 23 napadeného rozhodnutí a které jsou zachyceny ve správním spisu, vyplývá, že obviněný nahlížel do správního spisu, a měl tak možnost se seznámit s podstatnou částí podkladů pro vydání rozhodnutí již v samotném průběhu správního řízení. Dále je zřejmé, že další podklady pro rozhodnutí byly obviněnému vždy v průběhu správního řízení zaslány, anebo je naopak zasílal sám obviněný, a byl tedy jejich původcem. Nejednalo se tedy o žádné nové, obviněnému neznámé podklady, o jejichž existenci a jejich obsahu by neměl před vydáním rozhodnutí povědomí. Nelze přehlédnout ani ten fakt, že v řízení byl dne 4. 11. 2022 vydán příkaz č. j. ÚOHS-38998/2022/500, jímž byl obviněný shledán vinným ze spáchání téhož přestupku, který je mu kladen k tíži i v napadeném rozhodnutí, to však s výjimkou části, ve které obviněný unesl důkazní břemeno ve vztahu k uplatnění výjimky ze zákonného postupu dle § 29 písm. k) zákona.  Správním spisem pak neprochází žádné dokumenty a podklady, které by pocházely od třetích osob odlišných od obviněného nebo od Úřadu v rámci vedeného správního řízení a se kterými by se tedy obviněný musel „nově“ seznamovat. Pouze tvrzený rozsah podkladů tedy v daném případě nemůže být rozhodující pro posouzení stanovené lhůty jako nedostatečné. Předseda Úřadu má tedy za to, že Úřad dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, z jakého důvodu nevyhověl obviněnému v plném rozsahu a stanovil lhůtu v rozsahu 11 dnů namísto požadovaných 18 dnů. Předseda Úřadu považuje takové stanovení lhůty dostatečné s ohledem na okolnosti daného případu a povahu podkladů rozhodnutí.

63.         Ani tuto námitku obviněného tedy neshledal předseda Úřadu důvodnou.

Další postup Úřadu

64.         V dalším řízení je Úřad vázán závaznými právními závěry vyslovenými v tomto rozhodnutí, přičemž je nutné, aby v novém řízení řádným způsobem odůvodnil své závěry zejména ve vztahu k posouzení postupu obviněného v rámci zadávání veřejných zakázek jím zřízenými provozními jednotkami v tom rozsahu, který byl vymezen v příslušné části tohoto rozhodnutí.

65.         Dále se Úřad bude muset znovu vypořádat s otázkou stanovení předpokládané hodnoty veřejné zakázky, jejíž posouzení je v napadeném rozhodnutí založené na nesprávném posouzení. Při opětovném posouzení věci bude muset dále odůvodnit, jaké závěry a z jakého důvody do jeho rozhodnutí vstupují.

Závěr

66.         Po zvážení všech aspektů dané věci a po zjištění, že Úřad nerozhodl správně a v souladu se zákonem, byly shledány důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí v jeho výrocích I, III a IV a vrácení věci Úřadu k novému projednání. Proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.  

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí se podle § 91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 152 odst. 5 téhož zákona, nelze dále odvolat.

otisk úředního razítka

doc. JUDr. PhDr. Petr Mlsna, Ph.D.

předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

Obdrží

Správa železnic, státní organizace, se sídlem Dlážděná 1003/7, 110 00 Praha 1

Vypraveno dne

viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy