číslo jednací: 04738/2024/162
spisová značka: R0160/2023/VZ
Instance | II. |
---|---|
Věc | LT124017 Vrutice, ÚV – rekonstrukce / LT133007 VDJ Michalovice – AŠ Libochovany – rekonstrukce přivaděče / LT060100 Litoměřice, VDJ Radobýl 2, rekonstrukce |
Účastníci |
|
Typ správního řízení | Veřejná zakázka |
Výrok | rozhodnutí v části potvrzeno, v části změněno, v části zrušeno |
Rok | 2023 |
Datum nabytí právní moci | 2. 2. 2024 |
Související rozhodnutí | 46335/2023/500 04738/2024/162 |
Dokumenty | ![]() |
Spisová značka: ÚOHS-R0160/2023/VZ Číslo jednací: ÚOHS-04738/2024/162 |
|
Brno 2. 2. 2024 |
V řízení o rozkladu ze dne 5. 12. 2023 doručeném Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže dne 6. 12. 2023 obviněným –
- Severočeská vodárenská společnost a.s., IČO 49099469, se sídlem Přítkovská 1689, 415 50 Teplice, ve správním řízení zastoupena na základě plné moci ze dne 6. 12. 2022 JUDr. Vilémem Podešvou, LLM, advokátem, ev. č. ČAK 11323, advokátní kancelář ROWAN LEGAL, advokátní kancelář s.r.o., IČO 28468414, se sídlem Na Pankráci 1683/127, 140 00 Praha 4,
proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže sp. zn. ÚOHS-S0566/2022/VZ, č. j. ÚOHS-46335/2023/500, vydanému dne 21. 11. 2023 ve věci možného spáchání přestupků podle § 268 odst. 1 písm. a) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, v souvislosti se zadáváním veřejných zakázek
- „LT124017 Vrutice, ÚV – rekonstrukce“ zadávané jako podlimitní sektorová veřejná zakázka mimo zadávací řízení na základě výzvy k předložení nabídky ze dne 25. 11. 2019, na jejíž předmět plnění byla dne 3. 6. 2020 uzavřena smlouva o dílo s dodavatelem – společníci Společnosti ÚV Vrutice VHS stavby a.s., IČO 25183052, se sídlem Na hranici 14, 586 01 Jihlava, a SMP CZ, a.s.[1], IČO 27195147, se sídlem Vyskočilova 1566, 140 00 Praha 4,
- „LT133007 VDJ Michalovice – AŠ Libochovany – rekonstrukce přivaděče“ zadávaná jako podlimitní sektorová veřejná zakázka mimo zadávací řízení na základě výzvy k předložení nabídky ze dne 26. 10. 2018, na jejíž předmět plnění byla dne 24. 1. 2019 uzavřena smlouva o dílo s dodavatelem VHS stavby a. s., IČO 25183052, se sídlem Na hranici 14, 586 01 Jihlava[2],
- „LT060100 Litoměřice, VDJ Radobýl 2, rekonstrukce“ zadávaná jako podlimitní sektorová veřejná zakázka mimo zadávací řízení na základě výzvy k předložení nabídky ze dne 17. 7. 2018, na jejíž předmět plnění byla dne 14. 9. 2018 uzavřena smlouva o dílo s dodavatelem ZEROSTAV inženýring, a.s.[3], IČO 28673042, se sídlem Na Vantrokách 352/16, 400 01 Ústí nad Labem,
jsem na základě návrhu rozkladové komise jmenované podle § 152 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů rozhodl takto:
I.
Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže sp. zn. ÚOHS-S0566/2022/VZ, č. j. ÚOHS-46335/2023/500 ze dne 21. 11. 2023, podle § 152 odst. 6 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s § 90 odst. 5 téhož zákona ve výrocích I a V
p o t v r z u j i
a podaný rozklad v uvedeném rozsahu
z a m í t á m.
II.
Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže sp. zn. ÚOHS-S0566/2022/VZ, č. j. ÚOHS-46335/2023/500 ze dne 21. 11. 2023, podle § 152 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 90 odst. 1 písm. a) a § 152 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů a dále ve spojení s § 257 písm. f) zákona č. 134/2016 Sb. o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů ve výroku II
ruším
a správní řízení vedené pod sp. zn. ÚOHS-S0566/2022/VZ v části týkající se možného spáchání přestupku podle § 268 odst. 1 písm. a) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl dopustit obviněný – Severočeská vodárenská společnost a.s., IČO 49099469, se sídlem Přítkovská 1689, 415 50 Teplice – tím, že v rozporu s ustanovením § 2 odst. 3 ve spojení s § 18 odst. 2 cit. zákona uzavřel dne 24. 1. 2019 s dodavatelem – VHS stavby a.s., IČO 25183052, se sídlem Na hranici 14, 586 01 Jihlava – smlouvu na veřejnou zakázku „LT133007 VDJ Michalovice – AŠ Libochovany – rekonstrukce přivaděče“ bez provedení zadávacího řízení dle cit. zákona, ačkoliv předmět plnění této veřejné zakázky tvoří jeden funkční celek s předmětem plnění smlouvy o dílo uzavřené dne 20. 12. 2018 s dodavatelem – společníci „Společnosti ÚV Malešov – SMP – HST“, kterými jsou SMP CZ, a.s., IČO 27195147, se sídlem Vyskočilova 1566, 140 00 Praha 4 a HST Hydrosystémy, s.r.o., IČO 26212706, se sídlem Školní 467/14, 415 01 Teplice, na realizaci veřejné zakázky „LT030042 Hoštka, ÚV Malešov – rekonstrukce“ zadávané v užším řízení, jehož oznámení bylo k uveřejnění dne 29. 6. 2018 a uveřejněno ve Věstníku veřejných zakázek dne 2. 7. 2018 pod ev. č. Z2018-022016 a v Úředním věstníku Evropské unie dne 3. 7. 2018 pod ev. č. 2018/S 125-286377, přičemž obě smlouvy byly uzavřeny v časové souvislosti, a představují tak ve svém souhrnu jednu nadlimitní sektorovou veřejnou zakázku na stavební práce ve smyslu § 14 odst. 3 cit. zákona, jejíž části byl obviněný podle § 18 odst. 2 cit. zákona povinen zadat v některém z v úvahu přicházejících druhů zadávacích řízení uvedených v § 55 cit. zákona, přičemž tímto nezákonným postupem mohl ovlivnit výběr dodavatele,
z a s t a v u j i
podle § 257 písm. f) cit. zákona, neboť nebyly zjištěny důvody pro uložení pokuty podle § 268 téhož zákona.
III.
Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže sp. zn. ÚOHS-S0566/2022/VZ, č. j. ÚOHS-46335/2023/500 ze dne 21. 11. 2023, podle § 152 odst. 6 písm. a) téhož zákona ve spojení s § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů ve výroku IV
m ě n í m
tak, že tento nově zní:
Za spáchání přestupku uvedeného ve výroku I tohoto rozhodnutí se obviněnému – Severočeská vodárenská společnost a.s., IČO 49099469, se sídlem Přítkovská 1689, 415 50 Teplice – podle § 268 odst. 2 písm. a) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů – ukládá
pokuta ve výši 500 000 Kč (pět set tisíc korun českých).
Pokuta je splatná do dvou měsíců od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění
I. Postup obviněného a průběh správního řízení
1. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“), jako orgán příslušný podle § 248 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“) k výkonu dozoru nad dodržováním pravidel stanovených tímto zákonem a zadávacími podmínkami pro zadání podlimitní a nadlimitní veřejné zakázky, včetně koncese, s výjimkou koncesí malého rozsahu podle § 178, a pro zvláštní postupy podle části šesté, a rovněž k projednávání přestupků podle tohoto zákona a ukládání pokut za jejich spáchání, obdržel podnět s žádostí o prošetření postupu obviněného – Severočeská vodárenská společnost a.s., IČO 49099469, se sídlem Přítkovská 1689, 415 50 Teplice, ve správním řízení zastoupena na základě plné moci ze dne 6. 12. 2022 JUDr. Vilémem Podešvou, LLM, advokátem, ev. č. ČAK 11323, advokátní kancelář ROWAN LEGAL, advokátní kancelář s.r.o., IČO 28468414, se sídlem Na Pankráci 1683/127, 140 00 Praha 4, (dále jen „obviněný“ nebo „zadavatel“) – při zadávání veřejných zakázek:
- „LT124017 Vrutice, ÚV – rekonstrukce“ zadávané jako podlimitní sektorová veřejná zakázka mimo zadávací řízení na základě výzvy k předložení nabídky ze dne 25. 11. 2019, na jejíž předmět plnění byla dne 3. 6. 2020 uzavřena smlouva o dílo s dodavatelem – společníci Společnosti ÚV Vrutice VHS stavby a.s., IČO 25183052, se sídlem Na hranici 14, 586 01 Jihlava, a SMP CZ, a.s. , IČO 27195147, se sídlem Vyskočilova 1566, 140 00 Praha 4 (dále jen „veřejná zakázka I“),
- „LT133007 VDJ Michalovice – AŠ Libochovany – rekonstrukce přivaděče“ zadávaná jako podlimitní sektorová veřejná zakázka mimo zadávací řízení na základě výzvy k předložení nabídky ze dne 26. 10. 2018, na jejíž předmět plnění byla dne 24. 1. 2019 uzavřena smlouva o dílo s dodavatelem VHS stavby a. s., IČO 25183052, se sídlem Na hranici 14, 586 01 Jihlava (dále jen „veřejná zakázka II“), a
- „LT060100 Litoměřice, VDJ Radobýl 2, rekonstrukce“ zadávaná jako podlimitní sektorová veřejná zakázka mimo zadávací řízení na základě výzvy k předložení nabídky ze dne 17. 7. 2018, na jejíž předmět plnění byla dne 14. 9. 2018 uzavřena smlouva o dílo s dodavatelem ZEROSTAV inženýring, a.s. , IČO 28673042, se sídlem Na Vantrokách 352/16, 400 01 Ústí nad Labem.
2. Dne 5. 12. 2022 vydal Úřad příkaz č. j. ÚOHS-43419/2022/500, který byl obviněnému doručen téhož dne (dále jen „příkaz“) a kterým rozhodl, že se obviněný dopustil přestupků podle § 268 odst. 1 písm. a) zákona (výroky I – III příkazu), a současně obviněnému uložil za spáchání přestupků pokutu ve výši 1 600 000 Kč (výrok IV příkazu). Tímto dnem bylo podle § 249 zákona ve spojení s § 46 odst. 1 a § 150 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a ve spojení s § 90 odst. 1 zákona o přestupcích č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o přestupcích“) zahájeno řízení o přestupcích z moci úřední.
3. Vydaný příkaz obviněný napadl podaným odporem dne 12. 12. 2022.
4. Napadené rozhodnutí
5. Dne 21. 11. 2023 vydal Úřad rozhodnutí sp. zn. ÚOHS-S0566/2023/VZ, č. j. ÚOHS-46335/2023/500 (dále jen „napadené rozhodnutí“).
6. Výrokem I napadeného rozhodnutí Úřad rozhodl, že obviněný se dopustil přestupku podle § 268 odst. 1 písm. a) zákona, tím, že nedodržel pravidlo pro zadávání veřejných zakázek stanovené v § 2 odst. 3 zákona, když veřejnou zakázku I nezadal v některém z v úvahu připadajících druhů zadávacího řízení podle § 55 zákona, ačkoliv k tomu byl povinen, neboť se jedná o nadlimitní sektorovou veřejnou zakázku na stavební práce, přičemž tímto nezákonným postupem mohl ovlivnit výběr dodavatele a na předmět plnění výše uvedené veřejné zakázky uzavřel dne 3. 6. 2020 smlouvu o dílo s dodavatelem – společníci „Společnosti ÚV Vrutice“ VHS stavby a.s., IČO 25183052, se sídlem Na hranici 14, 586 01 Jihlava, a SMP CZ, a.s., IČO 27195147, se sídlem Vyskočilova 1566, 140 00 Praha 4.
7. Výrokem II napadeného rozhodnutí Úřad rozhodl tak, že se obviněný dopustil přestupku podle § 268 odst. 1 písm. a) zákona, tím, že v rozporu s ustanovením § 2 odst. 3 ve spojení s § 18 odst. 2 zákona uzavřel dne 24. 1. 2019 s dodavatelem – VHS stavby a.s., IČO 25183052, se sídlem Na hranici 14, 586 01 Jihlava – smlouvu na veřejnou zakázku II, ačkoliv předmět plnění této veřejné zakázky tvoří jeden funkční celek s předmětem plnění smlouvy o dílo uzavřené dne 20. 12. 2018 s dodavatelem – společníci „Společnosti ÚV Malešov – SMP – HST“, kterými jsou SMP CZ, a.s., IČO 27195147, se sídlem Vyskočilova 1566, 140 00 Praha 4 a HST Hydrosystémy, s.r.o., IČO 26212706, se sídlem Školní 467/14, 415 01 Teplice, na realizaci veřejné zakázky „LT030042 Hoštka, ÚV Malešov – rekonstrukce“ (dále jen „veřejná zakázka V“) zadávané v užším řízení, jehož oznámení bylo odesláno k uveřejnění dne 29. 6. 2018 a uveřejněno ve Věstníku veřejných zakázek dne 2. 7. 2018 pod ev. č. Z2018-022016 a v Úředním věstníku Evropské unie dne 3. 7. 2018 pod ev. č. 2018/S 125-286377, přičemž obě smlouvy byly uzavřeny v časové souvislosti, a představují tak ve svém souhrnu jednu nadlimitní sektorovou veřejnou zakázku na stavební práce ve smyslu § 14 odst. 3 zákona, jejíž části byl obviněný podle § 18 odst. 2 zákona povinen zadat v některém z v úvahu přicházejících druhů zadávacích řízení uvedených v § 55 zákona, přičemž tímto nezákonným postupem mohl ovlivnit výběr dodavatele.
8. Výrokem III Úřad zastavil řízení o přestupcích vedené pod sp. zn. S0566/2022/VZ v části týkající se možného spáchání přestupku podle § 268 odst. 1 písm. a) zákona, který měl spočívat v tom, že obviněný v rozporu s ustanovením § 2 odst. 3 ve spojení s § 18 odst. 2 zákona uzavřel dne 14. 9. 2018 s dodavatelem – ZEROSTAV inženýring, a.s. , IČO 28673042, se sídlem Na Vantrokách 352/16, 400 01 Ústí nad Labem – smlouvu na veřejnou zakázku „LT060100 Litoměřice, VDJ Radobýl 2, rekonstrukce“ bez provedení zadávacího řízení dle zákona, ačkoliv předmět plnění této veřejné zakázky měl tvořit jeden funkční celek s předmětem plnění
- smlouvy o dílo uzavřené dne 20. 12. 2018 s dodavatelem Emvi Pro s.r.o., IČO 28698975, se sídlem Chuderov 48, 400 02 Chuderov 48, na realizaci veřejné zakázky „LT060097 Litoměřice, ul. Březinova cesta – rekonstrukce vodovodu“ zadávané mimo zadávací řízení a
- smlouvy o dílo uzavřené dne 20. 12. 2018 s dodavatelem – společníci „Společnosti ÚV Malešov – SMP – HST“, kterými jsou SMP CZ, a.s., IČO 27195147, se sídlem Vyskočilova 1566, 140 00 Praha 4 a HST Hydrosystémy, s.r.o., IČO 26212706, se sídlem Školní 467/14, 415 01 Teplice, na realizaci veřejné zakázky „LT030042 Hoštka, ÚV Malešov – rekonstrukce“ zadávané v užším řízení, jehož oznámení bylo k uveřejnění dne 29. 6. 2018 a uveřejněno ve Věstníku veřejných zakázek dne 2. 7. 2018 pod ev. č. Z2018-022016 a v Úředním věstníku Evropské unie dne 3. 7. 2018 pod ev. č. 2018/S 125-286377,
přičemž všechny tři smlouvy byly uzavřeny v časové souvislosti, a měly tak představovat ve svém souhrnu jednu nadlimitní sektorovou veřejnou zakázku na stavební práce ve smyslu § 14 odst. 3 zákona, jejíž části byl obviněný podle § 18 odst. 2 zákona povinen zadat v některém z v úvahu přicházejících druhů zadávacích řízení uvedených v § 55 zákona, podle § 257 písm. f) zákona zastavuje, neboť v řízení zahájeném z moci úřední nebyly zjištěny důvody pro uložení sankce podle § 268 zákona.
9. Výrokem IV obviněnému uložil pokutu ve výši 1 200 000 Kč se splatností dvou měsíců od nabytí právní moci rozhodnutí.
10. Výrokem V napadeného rozhodnutí Úřad uložil obviněnému povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč do dvou měsíců od nabytí právní moci rozhodnutí.
11. Úřad v napadeném rozhodnutí k výroku I uzavřel, že obviněný byl s ohledem na skutečnost, že smlouvu na veřejnou zakázku I uzavíral mimo zadávací řízení dle zákona, povinen ve smyslu § 16 odst. 5 zákona před samotným uzavřením smlouvy ověřit, že tuto může uzavřít, tedy že předpokládaná hodnota veřejné zakázky I stanovená dle zákona k okamžiku zadání veřejné zakázky nedosahuje finanční limit stanovený nařízením č. 172/2016 Sb. pro nadlimitní veřejnou zakázku. Od 1. 1. 2020 došlo ke snížení finančního limitu pro nadlimitní veřejné zakázky na stavební práce dle nařízení č. 172/2016 Sb. na částku 137 366 000 Kč a tento finanční limit byl platný i v době uzavření smlouvy na veřejnou zakázku I, tj. ke dni 3. 6. 2020. Předpokládaná hodnota veřejné zakázky I činila (k okamžiku jejího zadání) 148 990 900 Kč bez DPH. Z uvedeného tak vyplývá, že veřejná zakázka I je s ohledem na svou předpokládanou hodnotu zakázkou nadlimitní, a měla tak být zadána v zadávacím řízení dle zákona. Obviněný ji však zadal postupem mimo zadávací řízení, přičemž tak postupoval v rozporu se zákonem.
12. K výroku II napadeného rozhodnutí Úřad po provedeném dokazování dospěl k závěru, že předměty smluv na plnění veřejné zakázky II, která nebyla uzavřena na základě zadávacího řízení a smlouvy V, která byla uzavřena v užším řízení, představují ve svém souhrnu jednu veřejnou zakázku, tzn. že tvoří jeden funkční celek a byly zadávány v časové souvislosti. Úřad dovodil, že je u těchto veřejných zakázek dána jak funkční, tak místní i věcná souvislost a měly být zadávány jako jedna veřejná zakázka. Úřad v napadeném rozhodnutí odmítl závěry znaleckého posudku s tím, že znalec není oprávněn se vyjadřovat k otázkám právním, kterým posouzení funkční souvislosti nepochybně je. S ohledem na učiněné závěry pak Úřad uzavřel, že předmětné veřejné zakázky představují sektorovou nadlimitní veřejnou zakázku na stavební práce ve smyslu § 14 odst. 3 zákona, neboť celková předpokládaná hodnota přesahuje finanční limit 149 224 000 Kč stanovený v § 4 nařízení vlády č. 172/2016 Sb. pro určení nadlimitní veřejné zakázky na stavební práce. Obviněný tak byl povinen zadávat předmětné veřejné zakázky v odpovídajícím druhu zadávacího řízení v nadlimitním režimu podle části čtvrté zákona, a to buď v rámci jednoho nebo více zadávacích řízeních. Za situace, kdy zadavatel takto nepostupoval, byl jeho postup způsobilý ovlivnit výběr dodavatele, a je tedy v rozporu se zákonem.
13. Po zohlednění všech okolností případu Úřad za přestupky vymezené ve výrocích I a II napadeného rozhodnutí uložil obviněnému pokutu ve výši 1 200 000 Kč, a to v souladu se zásadou absorpce.
14. Rozklad zadavatele
15. Dne 6. 12. 2023 obdržel Úřad rozklad zadavatele proti napadenému rozhodnutí ze dne 5. 12. 2023. Ze správního spisu vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo zadavateli doručeno dne 21. 11. 2023. Rozklad tedy byl podán v zákonné lhůtě.
Námitky rozkladu
16. Obviněný má za to, že napadené rozhodnutí je nesprávné a bylo vydáno v rozporu s právními předpisy.
Námitky k výroku I napadeného rozhodnutí
17. Ve vztahu k výroku I. rozhodnutí a jeho zdůvodnění obviněný prvotně namítal, že zadávání veřejné zakázky bylo zahájeno dne 25. 11. 2019, tj. v době, kdy finanční limit pro učení nadlimitní sektorové veřejné zakázky činil částku 149 224 000 Kč bez DPH. Předpokládaná hodnota byla ke dni zahájení zadávání veřejné zakázky stanovena na 146 011 811 Kč bez DPH. To znamená, že v okamžiku zahájení výběrového řízení byl postup zadavatele zcela v souladu se zákonem.
18. Obviněný je dále přesvědčen, že jeho postup byl zcela v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2014/25/EU ze dne 26. února 2014 o zadávání zakázek subjekty působícími v odvětví vodního hospodářství, energetiky, dopravy a poštovních služeb a o zrušení směrnice 2004/17/ES (dále jen „sektorová směrnice“), a to konkrétně podle čl. 16 odst. 3 a 16 odst. 4. Obviněný k tomu dále uváděl, že jakkoliv nezpochybňuje skutečnost, že národní právní úprava může být do určité míry odlišná od sektorové směrnice, pokud je zachován účel a smysl daného ustanovení. Nicméně má za to, že výklad § 16 odst. 5 zákona v kombinaci s § 16 odst. 1 zákona má být proveden eurokonformním způsobem. Dle zadavatele musí být ze systematického výkladu chápáno ustanovení § 16 odst. 5 zákona pouze jako upřesnění přesného okamžiku v návaznosti na § 16 odst. 1 zákona, který stanovuje obecnou povinnost stanovení předpokládané hodnoty, tj. povinnost stanovit předpokládanou hodnotu před zahájením zadávacího řízení nebo před zadáním veřejné zakázky podle § 30 zákona. V takovém případě pak uvedené pravidlo v § 16 odst. 5 ZZVZ vůbec nedopadá na sektorové podlimitní veřejné zakázky zadávané na základě výjimky podle § 158 odst. 1 zákona mimo zadávací řízení (avšak ani na veřejné zakázky malého rozsahu).
19. V podaném rozkladu obviněný dále argumentoval tím, jaký by mohl zvolit postup tak, aby v tomto Úřad nemohl spatřovat porušení zákona. K tomu poukázal na přesvědčení, že existuje nerovný přístup v posuzování obou situací, když v jednom případě je rozhodující hodnota dle uzavírané smlouvy a v druhém případě předpokládaná hodnota stanovená k okamžiku zahájení zadávání veřejné zakázky.
20. Pokud by však měl platit závěr o tom, že nejednal adekvátně k hodnotě veřejné zakázky a v tomto smyslu byly naplněny formální znaky přestupku, má obviněný za to, že v daném případě není naplněna materiální stránka přestupku, neboť hospodářská soutěž byla v rámci jeho postupu zachována, a tedy případné pochybení nenarušilo právními předpisy chráněné zájmy. Jinak řečeno zde absentuje společenská nebezpečnost jednání zadavatele.
Námitky k výroku II napadeného rozhodnutí
21. Obviněný ve vztahu k výroku II vznášel námitky, které rozporovaly posouzení provedené Úřadem, podle něhož veřejné zakázky II a V tvoří funkční celek. Zejména vyslovil nesouhlas se závěrem obsaženým v bodu 192 napadeného rozhodnutí, a tedy, že v případě zásobování vodou spadá do jednoho funkčního celku veškerá vodohospodářská infrastruktura. Obviněný uváděl, že ačkoliv pro konečné zásobování pitnou vodou jsou nutné jak úpravny vody, tak i vodovodní řady a technologie na nich umístěné, jedná se o zcela samostatné funkční celky, které mají rovněž zcela odlišné funkce. Zatímco u úpraven vody jde o funkci výrobní a produkční, u vodovodních řadů jde o funkci distribuční.
22. Obviněný dále rozporoval správnost závěru Úřadu v bodu 191 napadeného rozhodnutí. Obviněný má za to, že Úřad nepochopil fungování systému zásobování vodou. Poukazoval na skutečnost, že rozvodná vodovodní sít je až tou poslední částí vodovodní soustavy, předně však namítal, že nelze hovořit o propojení samotných úpraven vody, jelikož obecně jakýkoliv takový systém zásobování vodou není založen na tom, aby bylo možné dopravit pitnou vodu z jedné úpravny vody do druhé. Úpravny vody a vodovodní řady jsou tak samostatné části, které z povahy věci netvoří jeden funkční celek. Obviněný se dále vymezoval vůči příkladu, který Úřad uvedl v bodu 190 napadeného rozhodnutí, přičemž má za to, že jde o porovnání, které nyní řešenému případu neodpovídá.
23. Obviněný dále vznášel námitky proti posouzení Úřadu ve vztahu k napadeným rozhodnutím citovaným dřívějším rozhodnutím vydaných Úřadem. Má za to, že Úřad nesprávně vztáhnul závěry těchto rozhodnutí na daný případ, neboť skutková situace je odlišná. K tomu pak obviněný vznášel konkrétní argumenty vyjadřující nesouhlas s dílčími závěry Úřadu o naplnění jednotlivých definičních podmínek pro vymezení funkčního celku.
24. Obviněný dále namítal, že závěr Úřadu o tom, že při posouzení funkčních celků se jedná při posouzení funkčních celků o otázku právní, je nesprávný, neboť je tomu přesně naopak. K tomu obviněný odkázal na závěry znaleckého posudku, které reflektují zákonnou úpravu příslušných oborových předpisů a zohledňují technická specifika vodohospodářské struktury u jednotlivých veřejných zakázek.
25. Obviněný poukázal na skutečnost, že ačkoliv ani on, ani znalec ve vypracovaném znaleckém posudku nevyloučili zcela teoretickou možnost, že by úpravna vody Malešov byla byť i jen dočasným zdrojem pitné vody pro funkční celky vymezené ze strany Úřadu jako Libochovany, Řehlovice, Stadice, Trmice a především Ústí nad Labem, z jím provedeného šetření vyplynulo, že by nebyla zajištěna dostatečná kvalita pitné vody odpovídající požadovaným standardům, jelikož po cestě by docházelo ke „kažení“ vody. Jinými slovy, pokud by voda na výstupu z úpravny vody Malešov odpovídala normám pro pitnou vodu, tak na výstupu u konkrétních spotřebitelů již nikoliv. Ačkoliv tedy existuje hypotetická možnost napojení přes VDJ Michalovice, není funkcí ani účelem daného přivaděče zásobovat příslušná spotřebiště pitnou vodou z ÚV Malešov (a ÚV Vrutice).
26. Obviněný tedy v průběhu správního řízení tvrdil a prokazoval skutečnosti svědčící o tom, že technická infrastruktura nemůže být chápána zjednodušujícím způsobem, jak tomu učinil Úřad v napadeném rozhodnutí. Dle obviněného je nutné od sebe jednoznačně odlišit zásobování a provoz úpraven vody a distribuci pitné vody do jednotlivých odběrných míst. Dále poukazoval na to, že i za situace, kdy by bylo, byť v teoretické rovině, možné přepojit různé okruhy vedení, přesto taková skutečnost nemůže vést k závěru o funkčním celku, jak to činí Úřad v napadeném rozhodnutí. Obviněný má proto za to, že Úřad věc posoudil nesprávně.
Námitky proti výroku IV a V napadeného rozhodnutí
27. Ve vztahu k výroku IV. rozhodnutí a jeho zdůvodnění obviněný namítal, že Úřad nesprávně posoudil, který z přestupků uvedených ve výroku I a II napadeného rozhodnutí je přísněji trestný, což má dopad na případný rozsah polehčujících okolností při stanovování výše pokuty.
Závěr rozkladu
28. Zadavatel navrhuje, aby předseda Úřadu zrušil napadené rozhodnutí a správní řízení ve věci řízení o přestupcích zastavil, eventuálně aby věc vrátil k novému řízení Úřadu.
29. Řízení o rozkladu
30. Úřad po doručení rozkladu neshledal podmínky pro postup podle § 87 správního řádu a podle § 88 odst. 1 správního řádu předal spis se svým stanoviskem předsedovi Úřadu k rozhodnutí
o rozkladu.
31. Napadené rozhodnutí bylo podaným rozkladem napadeno pouze ve výrocích I, II, IV a V, přičemž tak ve výroku III samostatně nabylo právní moci dne 7. 12. 2023.
Stanovisko předsedy Úřadu
32. Po projednání rozkladu a veškerého spisového materiálu rozkladovou komisí, jmenovanou podle § 152 odst. 3 správního řádu, a po posouzení případu ve všech jeho vzájemných souvislostech, byl podle § 98 odst. 1 zákona o přestupcích přezkoumán soulad výroků napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy a dále byla přezkoumána rovněž správnost napadeného rozhodnutí. S přihlédnutím k návrhu rozkladové komise byl přijat následující závěr.
33. Úřad rozhodl správně a v souladu s právními předpisy o vině obviněného výrokem I napadeného rozhodnutí, neboť závěr Úřadu o tom, že zadavatel byl povinen zadat předmětnou veřejnou zakázku v zadávacím řízení, je závěrem správným. Ve výroku II napadeného rozhodnutí však toto rozhodnutí není správné a zákonné, neboť je založeno na nesprávném právním posouzení, které nemá oporu v provedeném dokazování. Současně předseda Úřadu dospěl po přezkoumání skutkové podstaty ve vztahu k výroku II napadeného rozhodnutí k tomu, že jednání zadavatele nenaplnilo skutkovou podstatu přestupku, a proto správní řízení ve věci možného spáchání přestupku zadavatelem v této části zastavil. S ohledem na skutečnost, že došlo ke zrušení rozhodnutí v jeho výroku II, přičemž pokuta byla Úřadem uložena za přestupek vymezený právě ve výroku II napadeného rozhodnutí v souladu se zásadou absorpce, bylo nutné přistoupit ke změně napadeného rozhodnutí v jeho výroku IV, a to tak, jak je uvedeno ve výroku III tohoto rozhodnutí. Dále v tomto rozhodnutí budou v podrobnostech uvedeny důvody, pro které bylo napadené rozhodnutí částečně potvrzeno, částečně zrušeno a částečně změněno.
34. K důvodům rozhodnutí
K výroku I
35. V daném případě Úřad dospěl k závěru, že zadavatel že porušil § 2 odst. 3 zákona, když veřejnou zakázku „LT124017 Vrutice, ÚV – rekonstrukce“ nezadal v některém z v úvahu připadajících druhů zadávacího řízení podle § 55 zákona, ačkoliv k tomu byl povinen, neboť se jedná o nadlimitní sektorovou veřejnou zakázku na stavební práce. Úřad po provedeném dokazování zjistil, že cena plnění dle smlouvy o dílo na VZ I činila 148 990 900 Kč bez DPH. S ohledem na skutečnost, že smlouva na plnění veřejné zakázky byla uzavřena dne 3. 6. 2020 a dle znění § 4 nařízení vlády č. 172/2016 Sb. činil finanční limit pro určení nadlimitní veřejné zakázky na stavební práce do 31. 12. 2017 částku 142 668 000 Kč, v období od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2019 částku 149 224 000 Kč, v období od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2021 částku 137 366 000 Kč a v období od 1. 1. 2022 částku 140 448 000 Kč, pak k okamžiku uzavření smlouvy cena plnění veřejné zakázky přesáhla finanční limit pro nadlimitní veřejnou zakázku na stavební práce, byl obviněný povinen zadávat tuto veřejnou zakázku v některém z do úvahy připadajících druhů zadávacího řízení, což však neučinil.
36. V průběhu správního řízení obviněný nerozporoval skutečnost, že postupoval mimo zadávací řízení, ani to, že cena plnění dle uzavřené smlouvy činila 148 990 900 Kč bez DPH. Současně rovněž nerozporoval okamžik uzavření smlouvy.
37. Námitky obviněného v průběhu správního řízení směřovaly vůči posouzení provedenému Úřadem, podle něhož se předpokládaná hodnota veřejné zakázky stanoví k okamžiku uzavření smlouvy, pokud nebyla zadána v zadávacím řízení ve smyslu § 16 odst. 5 zákona. Obsahově stejné námitky vznáší obviněný v podaném rozkladu.
38. Obviněný prvotně namítá, že rozhodný okamžik pro stanovení předpokládané hodnoty veřejné zakázky je nutné vztáhnout ke dni 25. 11. 2019, neboť v tento den bylo zahájeno zadávání veřejné zakázky.
39. K této argumentaci je nutné nejprve uvést, že zákon v § 16 odst. 5 výslovně uvádí, že: „Předpokládaná hodnota veřejné zakázky se stanoví k okamžiku zahájení zadávacího řízení, nebo k okamžiku zadání veřejné zakázky, pokud nebyla zadána v zadávacím řízení.“
40. Z hlediska okamžiku pro určení předpokládané hodnoty veřejné zakázky tedy zákon rozlišuje pouze dva okamžiky. Tím prvním je okamžik zahájení zadávacího řízení. K jeho aplikaci lze ovšem přistoupit toliko za situace, kdy zadavatel zahájí zadávací řízení, a to pouze takové, které je jako formalizovaný postup vymezeno taxativním výčtem v § 3 zákona. V případě, že zadavatel nezahájí zadávací řízení, pak zákon vztahuje stanovení předpokládané hodnoty ke druhému z vyjmenovaných okamžiků, kterým je zadání veřejné zakázky. Jak vyplývá z § 2 odst. 1 zákona, zadáním veřejné zakázky se pro účely tohoto zákona rozumí mj. uzavření úplatné smlouvy mezi zadavatelem a dodavatelem, z níž vyplývá povinnost dodavatele poskytnout dodávky, služby nebo stavební práce. Zákon tedy neobsahuje žádnou právní úpravu, která by okamžiky stanovení předpokládané hodnoty vztahovala k jinému právnímu jednání, úkonu či postupu zadavatele, než jsou ty, které jsou výslovně uvedeny v § 16 odst. 5 zákona.
41. Pokud tedy obviněný v podaném rozkladu svoji argumentaci směřuje k tomu, že rozhodným okamžikem pro stanovení předpokládané hodnoty měl být jeho první úkon směřující k zadání veřejné zakázky mimo zadávací řízení, pak se taková argumentace míjí se zákonnou úpravou, neboť tato okamžik zahájení zadávání veřejné zakázky, jako okamžik rozhodný pro účely stanovení předpokládané hodnoty, nikterak nezakotvuje. Naopak zcela jednoznačně vymezuje okamžik rozhodný pro stanovení předpokládané hodnoty k okamžiku uzavření smlouvy (ve smyslu § 2 odst. 1 zákona v návaznosti na § 16 odst. 5 zákona). O správnosti provedeného posouzení konečně svědčí i judikatura správních soudů, konkrétně k tomu lze odkázat např. na závěry rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2022, č. j. 30 Af 64/2021 – 47. Ačkoliv se posouzení tamního případu týkalo veřejné zakázky malého rozsahu, jsou tyto závěry aplikovatelné i na nyní projednávanou věc. Ze závěrů tohoto rozsudku jednoznačně vyplývá výklad povinností stanovených v § 16 odst. 5 zákona, když krajský soud k tomu uvedl: „Žalobce pak špatně chápe i výklad § 16 odst. 5 zákona o zadávání veřejných zakázek. Dané ustanovení uvádí, že předpokládaná hodnota veřejné zakázky se stanoví (i) k okamžiku zahájení zadávacího řízení, nebo (ii) k okamžiku zadání veřejné zakázky, pokud nebyla zadána v zadávacím řízení. Zákon tedy jasně uvádí, kdy má zadavatel přistoupit ke stanovení předpokládané ceny a poskytuje pouze dvě možné alternativy. Žalobce zadal zakázku mimo zadávací řízení na základě výjimky podle § 31 zákona o zadávání veřejných zakázek. Proto na něj dopadá druhá alternativa stanovení předběžné ceny – k okamžiku zadání veřejné zakázky.“ Jakkoliv se tedy obviněný snaží rozšířit svým výkladem zákonem vymezené okamžiky pro stanovení předpokládané hodnoty veřejné zakázky i na další úkony, nelze mu v jeho výkladu přisvědčit. Zjevně se proto jedná o argumentaci účelovou, vedenou tak, aby byl jako rozhodný finanční limit byl posouzen ten, který byl platný v době prvního úkonu zadavatele učiněného při zadávání dotčené veřejné zakázky, neboť to by bylo z pohledu příslušných limitů pro obviněného výhodnější. Tato argumentace však skutečně oporu v právní úpravě nemá.
42. Úřad se argumentací obviněného, která se obsahově shoduje s rozkladovou námitkou, zabýval v napadeném rozhodnutí. Konkrétně tomu bylo v bodech 167 a 168 napadeného rozhodnutí, v nichž dospěl k témuž závěru, který je prezentován i v tomto rozhodnutí, a tedy, že za rozhodný okamžik pro stanovení předpokládané hodnoty je v tomto případě dle § 16 odst. 5 zákona nutno považovat okamžik uzavření smlouvy, přičemž v rozhodný okamžik předpokládaná hodnota překročila stanovený finanční limit pro nadlimitní veřejnou zakázku na stavební práce. Takový závěr Úřadu je tedy zcela správný a vychází ze zákonné úpravy, která na daný případ dopadá, neboť, jak správně vymezil Úřad v napadeném rozhodnutí (bod 170 napadeného rozhodnutí), zákon neobsahuje takové pravidlo, které by určilo, že se část první zákona nevztahuje na sektorové veřejné zakázky, nýbrž je tomu právě naopak, což vyplývá z § 151 odst. 4 zákona. I v tomto dílčím závěru je tedy posouzení provedené Úřadem správné a souladné se zákonem.
43. V další části rozkladu obviněný namítal, že pokud úprava sektorové směrnice v čl. 16 odst. 3 a čl. 16 odst. 4 stanoví odlišný způsob určení okamžiku rozhodného pro stanovení předpokládané hodnoty, pak je nutné v rámci eurokonformního výkladu vyložit § 16 odst. 5 zákona v návaznosti na § 16 odst. 1 zákona dle smyslu a účelu úpravy obsažené v sektorové směrnici. Obviněný dále namítal, že se úprava uvedená v § 16 odst. 5 použije v návaznosti na § 16 odst. 1 pouze v případě výjimek stanovených v § 30 zákona s tím, že nelze rozšiřovat okruh výjimek stanovených např. v § 158 a § 159 zákona na základě § 151 odst. 4 zákona.
44. Otázkou možné aplikace eurokonformního výkladu ve vztahu k § 16 odst. 5 se Úřad velmi podrobně zabýval v bodu 169 napadeného rozhodnutí, přičemž po přezkoumání posouzení provedeného Úřadem nelze na základě totožné rozkladové námitky dospět k jinému závěru, než jaký učinil Úřad. Nelze dovodit, že by pravidlo obsažené v § 16 odst. 5 zákona mohlo vést k nejednoznačným závěrům či připouštělo různé výklady. Současně ani nelze dospět k závěru, že by úprava obsažená v § 16 byla v rozporu se smyslem a účelem čl. 16 sektorové směrnice. Nicméně, jak správně uvedl i sám obviněný v podaném rozkladu, je možné, aby národní právní úprava stanovila přísnější či odlišná pravidla, pokud zůstane zachován smysl a účel sektorové směrnice. S ohledem na to, že úprava obsažená v zákoně je jednoznačná a nezpůsobuje tak možnost různých vzájemně protichůdných výkladů (byť se obviněný o takový výklad snaží), není zde dán důvod pro aplikaci přímého účinku sektorové směrnice. I v tomto ohledu je tedy nutné mít závěry učiněné Úřadem za správné.
45. K další části námitek obviněného, které se vztahují k úpravě obsažené v § 16 odst. 1 zákona v návaznosti na § 30 a dále § 151 odst. 4 zákona lze uvést, že tyto nejsou důvodné. Předně z napadeného rozhodnutí není zřejmé, že by Úřad vyloučil z aplikace § 16 odst. 1 zákona, když konkrétně v bodu 170 napadeného rozhodnutí výslovně uvedl, že úprava stanovení předpokládané hodnoty v ustanovení § 16 zákona je součástí části první zákona, která se dle § 151 odst. 4 zákona užije pro postup při zadávaní sektorové veřejné zakázky. To, že dále při posouzení okamžiku rozhodného pro stanovení předpokládané hodnoty veřejné zakázky nepoužívá odkazy na návaznost § 16 odst. 5 zákona na § 16 odst. 1 zákona, však nesvědčí o tom, že by Úřad posuzoval daný případ pouze podle § 16 odst. 5 zákona izolovaně od obecné úpravy obsažené v § 16 odst. 1 zákona, nýbrž o tom, že § 16 odst. 5 zákona obsahuje konkrétní a jednoznačnou právní úpravu, podle níž je nutné určit okamžik pro stanovení předpokládané hodnoty. Určení takových okamžiků však v § 16 odst. 1 zákona stanoveno není, a proto pro posouzení rozhodného okamžiku je stěžejní právě § 16 odst. 5 zákona.
46. Přisvědčit však nelze ani argumentaci, kterou obviněný vznáší dále, a tedy, že § 16 odst. 1 zákona v návaznosti na § 30 a § 151 odst. 4 zákona sektorovou podlimitní výjimku dle § 158 odst. 1 zákona ze své působnosti vyjímá. Prvotně je k tomu potřeba uvést, že § 16 zákona obsahuje pravidla pro určení předpokládané hodnoty veřejné zakázky a upravuje postup zadavatele při jejím stanovení v celém svém rozsahu, tedy od odstavce 1 po odstavec 6. Jednotlivé odstavce tohoto ustanovení nelze vykládat izolovaně od ostatních, v čemž tedy lze nalézt jistou shodu s tvrzeními obviněného. Nelze ovšem brát v úvahu pouze ty z nich, které obviněný používá k podpoře svých závěrů, ale všechny, které ve vzájemném souladu upravují postup zadavatele. V daném případě není sporné, že obviněný zadával veřejnou zakázku postupem mimo zadávací řízení. Z hlediska § 16 odst. 1 zákona na něj tedy (ostatně jako na všechny zadavatele) dopadá úprava, která v rozhodném znění stanoví, že: „Před zahájením zadávacího řízení nebo před zadáním veřejné zakázky na základě výjimky podle § 30 stanoví zadavatel předpokládanou hodnotu veřejné zakázky. Předpokládanou hodnotou veřejné zakázky je zadavatelem předpokládaná výše úplaty za plnění veřejné zakázky vyjádřená v penězích. Do předpokládané hodnoty veřejné zakázky se nezahrnuje daň z přidané hodnoty.“ Současně z hlediska okamžiku, ke kterému tak má zadavatel učinit platí úprava obsažená v § 16 odst. 5 zákona, podle níž (za situace, kdy nebylo zahájeno zadávací řízení) platí, že: „Předpokládaná hodnota veřejné zakázky se stanoví k okamžiku zahájení zadávacího řízení, nebo k okamžiku zadání veřejné zakázky, pokud nebyla zadána v zadávacím řízení.“ V daném případě, tedy zadání veřejné zakázky = uzavření smlouvy (jak bylo pojednáno výše).
47. Obviněný se ve svém rozkladu zabývá vztahem ustanovení § 16 odst. 1 a § 16 odst. 5 zákona, což je námitka, která byla vypořádána již shora. Proto opakuji, že první z nich reguluje obecnou povinnost stanovit předpokládanou hodnotu zadávané veřejné zakázky, druhá z nich potom okamžik, který určuje, které údaje a jaká rozhodná úprava limitů v příslušném nařízení vlády mají být při výpočtu použity. Tyto vstupní veličiny se totiž mohou v čase mohou měnit. Je tedy třeba zakotvit okamžik rozhodný pro jejich zjištění. Zákonodárce v této souvislosti hovoří o okamžiku, ke kterému má být předpokládaná hodnota stanovena. Ustanovení § 16 odst. 1 a § 16 odst. 5 zákona tedy upravují dvě odlišné právní otázky.
48. Zákonodárce ještě nad to považoval za vhodné upravit v § 16 odst. 1 větě prvé zákona i dobu, ve které by měl zadavatel k výpočtu předpokládané hodnoty přistoupit, a stanovil, že tak má zadavatel učinit před zahájením zadávacího řízení (to připadá v úvahu jen v případě zakázek zadávaných v zadávacím řízení) nebo před zadáním veřejné zakázky zadávané na základě výjimky dle § 30 zákona (tj. mimo zadávací řízení). Úprava doby výpočtu předpokládané hodnoty v § 16 odst. 1 větě prvé zákona je však do jisté míry nadbytečná (což se ostatně projevilo zjednodušením tohoto ustanovení v rámci novelizace[4]), neboť stejné pravidlo nutně vyplývá z toho, jak je upraven okamžik rozhodný pro výpočet předpokládané hodnoty v § 16 odst. 5 zákona. K výpočtu totiž musí dojít před tímto okamžikem, tedy před zahájením zadávacího řízení, resp. před zadáním zakázky postupem mimo zadávací řízení.
49. Ustanovení § 16 odst. 1 zákona reguluje obecnou povinnost stanovit předpokládanou hodnotu veřejné zakázky. V rozhodném znění zákona byla tato povinnost dle textu daného ustanovení sice vymezena výslovně tak, že by se mohlo jevit, že se vztahuje jen na zakázky zadávané v zadávacím řízení a zakázky zadávané na základě výjimky dle § 30 zákona, nicméně při pohledu na systematické zařazení § 16 zákona do jeho části první (obecná ustanovení) je nutno shledat, že uvedený výčet situací, kdy má zadavatel předpokládanou hodnotu veřejné zakázky posuzovat, je v zásadě demonstrativní. Zadavatel tak předpokládanou hodnotu veřejné zakázky musí posuzovat vždy, ledaže to z povahy věci k ničemu neposlouží (např. v situaci, kdy jsou naplněny podmínky pro uplatnění výjimky dle § 29 zákona – v těchto případech ani závěr o překročení příslušných limitů nezaloží povinnost postupovat v zadávacím řízení). Tedy například v případě, že zadavatel zamýšlí zadávat mimo zadávací řízení veřejnou zakázku malého rozsahu nebo právě podlimitní sektorovou veřejnou zakázku, pak rovněž musí předpokládanou hodnoty zadávané zakázky posoudit, ačkoliv tyto situace nejsou v § 16 odst. 1 větě první zákona vyjmenovány. Smyslem tohoto ustanovení tedy je zakotvit obecnou právní povinnost určit předpokládanou hodnotu veřejné zakázky, naopak není jeho účelem jakkoliv vymezovat věcný rozsah použití celého ustanovení § 16 zákona a omezovat jej pouze zakázky zadávané v zadávacím řízení nebo na zakázky zadávané dle § 30 zákona, jak namítá obviněný.
50. Tento názor, který obviněný prezentuje, by při svém uvedení do praxe znamenal, že by se například veřejné zakázky malého rozsahu ocitly naprosto bez právní úpravy základních principů výpočtu předpokládané hodnoty, které obsahuje právě § 16 zákona (protože jak obviněný uvádí, že „musí být ze systematického výkladu chápáno ustanovení § 16 odst. 5 ZZVZ pouze jako upřesnění přesného okamžiku v návaznosti na § 16 odst. 1 ZZVZ, který stanovuje obecnou povinnost stanovení předpokládané hodnoty, tj. povinnost stanovit předpokládanou hodnotu před zahájením zadávacího řízení nebo před zadáním veřejné zakázky podle § 30 ZZVZ. V takovém případě pak uvedené pravidlo v § 16 odst. 5 ZZVZ vůbec nedopadá na sektorové podlimitní veřejné zakázky zadávané na základě výjimky podle § 158 odst. 1 ZZVZ mimo zadávací řízení (avšak ani na veřejné zakázky malého rozsahu).“. To, že takový názor obviněného nemůže obstát, vyplývá i ze závěrů výše citovaného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2022, č. j. 30 Af 64/2021 – 47, v němž soud posuzoval právě otázku aplikace § 16 odst. 5 zákona na veřejné zakázky malého rozsahu. Soud v tomto rozsudku dospěl k závěru, že i při zadávání veřejné zakázky malého rozsahu na základě výjimky dle § 31 zákona, dopadá na zadavatele právní úprava stanovená v § 16 odst. 5 zákona. Stejným způsobem je nutno nahlížet na povinnosti zadavatele i při zadávání podlimitní sektorové zakázky.
51. Na základě uvedeného posouzení a přezkoumání závěrů Úřadu vztahující se k výroku I napadeného rozhodnutí lze dospět k závěru, že Úřad postup zadavatele posoudil zcela správně jakožto postup, který je v rozporu se zákonem, neboť se jednalo o nadlimitní veřejnou zakázku, kterou byl obviněný povinen zadat v některém z druhů zadávacího řízení stanovených zákonem.
52. Nadto je ovšem na tomto místě nutné zdůraznit, že obviněný v okamžiku zahájení úkonů směřujících k zadání veřejné zakázky odhadoval hodnotu za plnění veřejné zakázky částkou 146 011 811 Kč bez DPH (dle výzvy). Finanční limit pro nadlimitní veřejnou zakázku činil k tomuto okamžiku, tedy ke dni 25. 11. 2019 částku 149 224 000 Kč. Již ze samotného rozdílu oproti zadavatelem uvažované hodnotě veřejné zakázky a v té době platného (a zadavateli nepochybně známého) limitu pro nadlimitní veřejnou zakázku, který číselně vyjádřen činil částku 3 212 189 Kč a procentuálně vyjádřen naplnil hodnotu cca 97,85 % z uvedeného limitu, mohl zadavatel vytušit, že se v rámci předpokládané hodnoty pohybuje velmi blízko stanoveného cenového limitu. Současně si v tu chvíli nemohl být žádným způsobem jist, jaká bude výše nabídkových cen na plnění veřejné zakázky a zda tyto stanovený limit nepřekročí. Zadavatel tedy měl v rámci postupu směřujícího k zadání veřejné zakázky postupovat s nejvyšší možnou mírou obezřetnosti již od samého počátku, neboť zde existovala reálná hrozba, že její hodnota může překročit limit pro nadlimitní veřejnou zakázku. Ačkoliv by se v případě, že by limity zůstaly s účinností od 1. 1. 2020 nezměněny, taková obava nakonec nenaplnila, neboť cena plnění veřejné zakázky ve výši 148 990 900 Kč bez DPH zůstala pod limitem platným do 31. 12. 2019 (toliko o 0,15 % z celkového limitu), přesto to nic nemění na tom, že zadavatel musí být v takovém případě nanejvýš obezřetný při zadávání veřejné zakázky. Taková úvaha pochopitelně nic nemění na skutečnosti, že za situace, kdy došlo ke snížení stanoveného limitu, již postup zadavatele byl v rozporu se zákonem. K tomu lze odkázat na závěry rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2018, č. j. 30 Af 23/2018- 422, který dále odkazuje na závěry rozsudku téhož soudu ze dne 29. 7. 2014, č. j. 29 Af 81/2012-66, v nichž se zabýval otázkou postupu zadavatele v situaci, kdy se hodnota veřejné zakázky (nebo koncese) blíží k limitní hranici. Soud k tomu výslovně uvedl: „[m]á-li zadavatel pochybnosti o tom, zda předmět plnění představuje jednu či více samostatných veřejných zakázek či pokud se předpokládaná hodnota předmětu veřejné zakázky blíží či je na prahu hodnot podle § 12 zákona o veřejných zakázkách, měl by zvolit „přísnější“ způsob zadání, resp. posoudit takovou veřejnou zakázku dle vyšší hranice prahové hodnoty, neboť tím se vyhne porušení zákona o veřejných zakázkách a případné sankci.“ Za důvodné nelze považovat ani námitky obviněného směřující k tomu, že snížené limity byly platné až od 17. 12. 2019. Jak vyplývá z provedeného dokazování byla smlouva na veřejnou zakázku uzavřena dne 3. 6. 2020. V té době již byly výše nových limitů nepochybně známy a obviněný se tak nemůže bránit tím, že by neměl možnost se s nimi seznámit.
53. Pokud se týče obviněným namítaného nenaplnění materiálního znaku přestupku, nelze mu v tomto přisvědčit. Ve správním řízení bylo nade vši pochybnost prokázáno, že postupoval v rozporu se zákonem, pokud zadával předmětnou veřejnou zakázku mimo zadávací řízení. Ačkoliv svým jednání nevyloučil hospodářkou soutěž o veřejnou zakázku zcela, když provedl „výběrové řízení“ a oslovil celkem 7 možných dodavatelů, přesto jeho jednáním došlo k výraznému omezení hospodářské soutěže, neboť z účasti byli (kromě uvedených 7) vyloučeni všichni další potenciální dodavatelé plnění veřejné zakázky. Jak totiž správně uvedl Úřad v napadeném rozhodnutí (konkrétně např. bod 172) nelze vyloučit, že pokud by zadavatel postupoval v zadávacím řízení, mohl by obdržet další, potenciálně výhodnější nabídky. Společenská nebezpečnost jednání obviněného, a tedy naplnění materiálního znaku přestupku je tedy dána již tím, že došlo k ohrožení zájmu na co nejširší hospodářské soutěži o veřejnou zakázku, přičemž takový zájem naplňuje základní smysl a účel zákona. Posouzení, které provedl Úřad v napadeném rozhodnutí, a tedy, že jednání obviněného naplňuje formální a materiální znak přestupku, je tedy správné a zákonné.
54. Přisvědčit dále nelze ani námitkám obviněného, které směřovaly k tvrzení různých možností postupu, který by Úřad nepovažoval za rozporné se zákonem. Jak totiž správně poznamenal Úřad v bodu 175 napadeného rozhodnutí, není nijak podstatné a relevantní, zda existovaly další (jiné) možnosti, jak mohl obviněný postupovat. Úřad je povinen posoudit postup zadavatele v tom ohledu, jaký skutečně byl, a nikoliv jaký by být mohl.
55. Pokud tedy Úřad ve výroku I napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že obviněný je vinným ze spáchání tam vymezeného přestupku, pak je jeho závěr správný a v souladu se zákonem. V řízení o rozkladu nebyly vzneseny takové námitky, které by správnost či zákonnost napadeného rozhodnutí vyvrátily. Úřad vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a vydané rozhodnutí přezkoumatelným, určitým a přesvědčivým způsobem zdůvodnil. Rovněž se řádným způsobem vypořádal s námitkami obviněného a důvody a úvahy, na kterých založil napadené rozhodnutí mu srozumitelně vyložil. Ve vztahu k výroku I napadeného rozhodnutí tedy nebyly naplněny důvody pro zrušení či změnu napadeného rozhodnutí, a proto bylo v tomto výroku potvrzeno a námitky rozkladu vztahující se k této části nebyly shledány důvodnými.
K výroku II napadeného rozhodnutí
56. Předseda Úřadu provedl posouzení obsahu námitek obviněného a přezkoumal závěry Úřadu uvedené v napadeném rozhodnutí. Po provedeném posouzení je nutno uzavřít, že námitky obviněného jsou důvodné.
57. Prvotně je za nesprávný třeba označit závěr uvedený v bodu 198 napadeného rozhodnutí, v němž Úřad uzavřel, že posouzení funkčních celků dle zákona je otázkou právní, a nikoliv znaleckou. Jak správně namítal obviněný v podaném rozkladu, je tomu ve značné míře naopak. Otázka posouzení funkčnosti celků tak, jak je definována jednotlivými znaky, tedy zejména souvislostí místní, věcnou, případně i urbanistickou apod., musí vycházet z konkrétních okolností jednotlivého případu. Jedná se tedy nepochybně o skutkové okolnosti každého posuzovaného případu, které musí Úřad zkoumat, aby mohl dojít k závěru, zda se o funkční celek jedná, či nikoliv. K takové úvaze směřují i závěry rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 31 Af 16/2020-75 ze dne 26. 5. 2021, jehož závěry citoval Úřad ve vztahu k rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-20865/2021/161/TMi vydaného dne 24. 6. 2021 ve správním řízení sp. zn. ÚOHS-R0089/2021/VZ, a to konkrétně v bodu 178: „Určení, zda spolu plnění souvisí tak, aby je bylo nutno sčítat podle § 18 odst. 2 zákona, bude vždy velmi záležet na konkrétních okolnostech posuzovaných případů a charakteru předmětných plnění.“ Obecně jistě platí, že výsledné hodnocení zjištěných skutkových okolností rozhodných pro posouzení otázek místní, věcné a funkční souvislosti je samozřejmě na Úřadu a v tomto pohledu je znalecký posudek důkazem jako každý jiný. Nelze však přehlédnout, že znalec vidí do detailů poptávaného plnění zpravidla lépe než Úřad, a proto zpravidla bude schopen zodpovědět otázky týkající se věcné souvislosti (o jaké konkrétní plnění jde a například také, jak moc se podobá plnění jinému), místní souvislosti (do jaké míry poloha jednotlivých staveb determinuje jejich výslednou funkčnost a jak ovlivňuje naplnění zadavatelem sledovaného záměru) či funkční souvislosti (z pohledu záměru zadavatele například otázku, k čemu plnění obvykle slouží, jak je zvykem jednotlivé části plnění propojit, aby fungovaly podle plánu, a co mohl zadavatel rozumně od plnění očekávat, a co již nikoliv). Tyto skutkové závěry pak Úřad musí po právní stránce posoudit a určit, zda byly jednotlivé výše zmíněné souvislosti naplněny, či nikoliv. V rámci takové úvahy musí být schopen na znalecké závěry reagovat, zohlednit je a vypořádat se s nimi.
58. Pokud tedy Úřad fakticky odmítl závěry uvedené ve vypracovaném znaleckém posudku, který ve správním řízení předložil obviněný, jež se vztahovaly k posouzení naplnění jednotlivých technických aspektů ve vztahu k oborovým předpisům a fungování infrastruktury úpravy vody a zásobování vodou, pak je takový závěr Úřadu nesprávný. Pokud totiž je ve správním řízení předložen znalecký posudek, který se vztahuje k posouzení skutkového stavu, tedy toho, zda se fakticky jedná či nejedná o funkční celky, pak nelze takový předložený důkaz a jeho závěry „přejít“ pouhým konstatování, že takové závěry nejsou pro Úřad relevantní. Aby bylo možné odmítnout závěry znalce, musel by Úřad předložit takové důkazy, které by závěry znaleckého posudku zcela vyvrátily, případně by musel dospět k závěru, že se dané věci nedotýkají. To se však v nyní řešené věci nestalo, a proto je nutné dospět k závěru, že Úřad ve vztahu k výroku II napadeného rozhodnutí nezjistil takový skutkový stav, o němž by neexistovaly důvodné pochybnosti.
59. Úřad zásadní závěr pro naplnění funkční souvislosti vymezuje v bodu 192 napadeného rozhodnutí, na který navazuje další odůvodnění. Podklad pro závěr o funkčnosti vodohospodářské infrastruktury je postaven na úvaze Úřadu, že do funkčního celku spadá veškerá vodohospodářská infrastruktura, jež je nutná pro zásobování vodou u konkrétní obce nebo části obce, a to bez ohledu na skutečnost, zda je voda dodávána z více úpraven vody, či nikoliv, a zda jde o vodovodní síť samostatnou pro určitou obec či takovou, která je jednotlivými obcemi sdílena pro distribuci pitné vody. Zjednodušeně řečeno Úřad dospívá k závěru, že pokud do nějaké obce doteče voda, pak jsou jak všechny úpravny vody, tak i vodovodní řady včetně technologických zařízení, z nichž je možné vodu dodat (byť i pouze potenciálně), funkčními celky.
60. Takový závěr Úřadu ovšem nelze s ohledem na skutkové okolnosti daného případu považovat za správný. Předně je ovšem třeba uvést, že pokud výše uvedený závěr Úřad podpořil schématem přiloženým v napadeném rozhodnutí v bodu 192, nelze z tohoto žádným způsobem seznat, jak se vztahuje k okolnostem nyní řešeného případu. U přiloženého obrázku chybí jakékoliv popisky či vysvětlivky, na základě kterých by bylo možné posoudit, zda schéma odpovídá skutkovým okolnostem daného případu a minimálně tak úvaha opřená o přiložené schéma by byla nepřezkoumatelná. Nicméně závěr Úřadu prezentovaný v textové části bodu 192 obsahuje přezkoumatelné úvahy a závěry Úřadu, které je možno posoudit.
61. K přezkumu bylo nutné přistoupit z hlediska toho, jak byly vymezeny předměty veřejných zakázek. Jak vyplývá z bodu 142 napadeného rozhodnutí bylo předmětem plnění veřejné zakázky II provedení stavebních prací spočívajících „v rekonstrukci vodovodního přivaděče, který se nachází v extravilánu mezi obcemi Michalovice a Libochovany. Rekonstruovaný úsek je veden z ÚV Velké Žernoseky do Ústí nad Labem a účelem užívání je zásobování Ústí nad Labem vodou z ÚV Velké Žernoseky. Celá trasa je vedena ve stávající trase přivaděče. Převážná část trasy je uložena v polních pozemcích. Na několika místech trasa podchází silnice a na jednom železniční trať. Stavba je navržena jako rekonstrukce stávajícího přivaděče výměnou starého ocelového potrubí DN800 a DN900 za nové potrubí z litiny DN600. Stávající trasa je na několika místech vedena v soukromých pozemcích. Stavba bude rozčleněna na etapy tak, aby došlo k co nejmenšímu omezení zásobování spotřebišť napojených na přivaděč. (...)“. Z bodu 146 napadeného rozhodnutí pak vyplývá, že předmětem veřejné zakázky V je „provedení stavebních prací spočívajících v rekonstrukci úpravny vody Malešov. (...) Hlavní provozní objekt úpravny vody se nachází v oploceném areálu. Vně areálu je umístěna již nevyužívaná administrativně-provozní budova, která je určena ke kompletní demolici. Dále jsou mimo areál umístěny kalové laguny a objekty související s odkanalizováním úpravny vody. Rekonstrukce bude probíhat v areálu úpravny vody i na objektech umístěných mimo areál. (...)“.
62. Obviněný po celou dobu správního řízení namítal, že existuje pouze a jen teoretická (nikoliv však v praxi reálná) možnost, aby voda z ÚV Malešov (resp. ÚV Vrutice) tekla přivaděčem Michalovice – Libochovany, když zdrojem pitné vody pro tento přivaděč a navazující spotřebiště je pouze ÚV Velké Žernoseky.
63. Skutečnost, že zdrojem pitné vody, který zásobuje přivaděč Michalovce – Libochovany, je ÚV Velké Žernoseky, nepochybně vyplývá jak z vymezeného předmětu veřejné zakázky II, tak i ze závěrů znaleckého posudku, konkrétně k tomu lze odkázat na závěry uvedené v části 4.2.2 na str. 43 znaleckého posudku.
64. Úřad svůj závěr o tom, že jde o funkční celky postavil na úvaze, kterou prezentoval v bodu 192 napadeného rozhodnutí, přičemž tento závěr dále podpořil dílčí úvahou uvedenou v bodu 208 napadeného rozhodnutí, kde uvedl, že i když ÚV Malešov není primárním zdrojem VDJ Michalovice a v případě výpadku primárního zdroje není v současné době možné zásobovanou oblast přepojit na ÚV Malešov, přesto taková možnost teoreticky existuje. K tomu Úřad dále uvedl, že je pro něj v šetřené věci rozhodné, jaký byl stav, resp. jak bylo o věci uvažováno v době zadávání předmětných veřejných zakázek a nadto ze znaleckého posudku vyplývá, že za určitých podmínek je i v současné době reálná možnost, že pitná voda z ÚV Malešov může putovat přes přivaděč Michalovice – Libochovany, a je tedy naplněno kritérium alespoň potenciální možnosti určitého propojení.
65. Obviněný v průběhu správního řízení nerozporoval, že by nebylo čistě hypoteticky možné přenastavit vedení vod určitými potrubími, nicméně uváděl, že taková možnost by se neobešla bez dalšího technického zásahu, který by se vymykal běžnému provozu. K tomu následně doplnil svá tvrzení v tom směru, že na základě vedeného správního řízení uvedl ÚV Malešov u funkčních celků Libochovany, Řehlovice, Stadice, Trmice a Ústí nad Labem, neboť v době, kdy reagoval na žádost Úřadu o zatřídění veřejných zakázek do Úřadem vymezených funkčních celků, probíhalo technické ověření výše uvedené teoretické možnosti s ohledem na plánovanou rekonstrukci ÚV Velké Žernoseky a možnost její odstávky, jehož příprava trvala několik měsíců. Z tohoto ověření nicméně vyplynulo, primárně s ohledem na vzdálenost mezi ÚV Malešov a městem Ústí nad Labem, že bez dalšího, i přes provedené zásahy do VHI v dané oblasti, by nebyla zajištěna dostatečná kvalita pitné vody odpovídající požadovaným standardům, jelikož po cestě by docházelo ke „kažení“ vody. Jinými slovy, pokud by voda na výstupu z ÚV Malešov odpovídala normám pro pitnou vodu, tak na výstupu u konkrétních spotřebitelů již nikoliv.
66. Na možné problémy s dodržením kvality pitné vody při uvažovaném „přepojování“ různých zdrojů z úpraven vody pro nouzové zásobování pitnou vodou upozorňoval i předložený znalecký posudek. Konkrétně k tomu lze odkázat na bod 4.2.2, v němž znalec k otázce alternativního zásobování mimo jiné uvádí: „Ukázkovým příkladem možného alternativního zásobování je jedna z posuzovaných staveb, a to rekonstrukce přivaděče VDJ Michalovice - AŠ Libochovany. Navržená etapizace výstavby počítala s tím, že oproti standardnímu provoznímu stavu, kdy je směr toku vody v přivaděči od VDJ Michalovice do Řehlovic, měly být ve 2. etapě obce Kamýk a Velké Žernoseky zásobeny pitnou vodou ze směru od Řehlovic (tzn. že voda v potrubí poteče opačným směrem než při běžném provozním stavu - viz Obr. 6, Obr. 7). K tomu je však potřeba dodat, že otočení směru toku vody je ‚poslední‘ možností, která je vždy spojena s celou řadou provozních a technických problémů (např. nutnost odkalení, doplnění čerpadel a redukčních prvků v rámci vodovodní infrastruktury) a někdy i nutností provedení stavebně-technických opatření. Problém, který je nutno v tomto případě řešit, je zajištění dodávky pitné vody normované kvality (v potrubí nesmí docházet k zahnívání vody), která je závislá na vzdálenosti, pohybu a průtoku vody v potrubním systému. (…) V této souvislosti je nutné zmínit, že vzdálenost úpravny vody od spotřebiště, která se liší v rámci předmětné vodárenské soustavy, má vliv na kvalitu pitné vody dodávané ve spotřebišti, která se dále odvíjí od parametrů surové vody a technologie úpravny. Podstatné je, aby při dopravě vody do spotřebiště nedošlo ke ztrátě normované kvality vody (např. v souvislosti s možností zahnívání vody v potrubí). Vliv na uvedené má mj. to, jaké technicko-provozní možnosti týkající se zajištění dostatečně kapacitní dodávky pitné vody v normované kvalitě (např. zařízení na zdravotní zabezpečení vody) existují při dopravě vody soustavou.“ Z předloženého znaleckého posudku tedy vyplývá, že při uvažování o jakémkoliv „přepojování“ při zásobování pitnou vodou je nutné vždy řešit, zda kvalita pitné vody zůstane zachována v souladu s příslušnými normami. Znalec se ve znaleckém posudku touto otázkou zabýval v obecné rovině. Nicméně i tento obecný závěr podporuje tvrzení zadavatele, které vznášel v podaném rozkladu.
67. Zadavatel v průběhu správního řízení tvrdil, že za současného stavu vodovodní infrastruktury zůstává možnost takového funkčního propojení již zcela v rovině hypotetické, přičemž její uvedení do běžného provozu by vyžadovalo další, a to nikoliv minimální technické zásahy. Takové tvrzení zadavatele podporují rovněž závěry znaleckého posudku, konkrétně k tomu lze odkázat na bod 4.2.2, v němž znalec k možnosti propojitelnosti uvedl: „Zdrojem pitné vody pro přivaděč VDJ Michalovice - AŠ Libochovany je ÚV Velké Žernoseky [7]. Do VDJ Michalovice může pouze dotéct pitná voda nespotřebovaná na Litoměřicku, tzn. případné přebytky vody vyrobené v ÚV Vrutice a ÚV Malešov. Z hlediska náhledu ÚOHS na členění funkčních celků tak není naplněna funkční souvislost mezi VZ I a VZ II, ani mezi VZ II a VZ V, protože ÚV Vrutice a ÚV Malešov nejsou za běžných podmínek zdrojem pitné vody pro předmětný přivaděč, prostřednictvím kterého jsou zásobovány obce či města Libochovany, Řehlovice, Stadice, Trmice a Ústí nad Labem. Zatímco tedy v běžném provozním stavu je prostřednictvím přivaděče dodávána do předmětných spotřebišť upravená podzemní voda z hlubinných vrtů u Velkých Žernosek přes ÚV Velké Žernoseky, během rekonstrukce přivaděče byla dodávána do části spotřebišť pitná voda vyrobená v ÚV Meziboří (ze surové povrchové vody čerpané z vodní nádrže Fláje) [60], [61]. Ani v případě, že přivaděčem nemůže téct voda z ÚV Velké Žernoseky (z důvodu havarijního či jiného než běžného provozního stavu), nelze spotřebiště provizorně a v potřebné kapacitě zásobovat pitnou vodou vyrobenou na ÚV Vrutice a ÚV Malešov. V souvislosti s plánovanou rekonstrukcí ÚV Velké Žernoseky je potřeba říci, že se počítá s tím, že rekonstrukce bude probíhat za provozu [63], tudíž ÚV Malešov a ÚV Vrutice ani v tomto případě nenahradí vodu z ÚV Velké Žernoseky. Samotné přepojení na ÚV Meziboří si pak vyžádalo řadu provozních a investičních opatření na ÚV Meziboří a vodovodní síti a bylo připravováno v dlouhodobém předstihu.“ Ze zde citovaných závěrů lze dále dovodit, že i pokud by se zadavateli podařilo propojit vodu z ÚV Malešov a ÚV Vrutice prostřednictvím VDJ Michalovice – AŠ Libochovany, přesto by ani v takto nastaveném provizorním režimu nebyly tyto úpravny vody schopné kapacitně pokrýt požadavky na dodávky. Současně ovšem z těchto závěrů vyplývá i skutečnost, že existuje náhradní řešení zásobování dotčených oblastí pitnou vodou, které již bylo v minulosti připraveno pro účely rekonstrukce ÚV Velké Žernoseky, a tím je přívod vody z ÚV Meziboří. Z uvedeného vyplývá, že zadavatel nikdy neuvažoval o tom, že by voda z ÚV Malešov a ÚV Vrutice měla sloužit pro zásobování pitnou vodou pro oblasti vymezené ze strany Úřadu jako funkční celky Libochovany, Řehlovice, Stadice, Trmice a především Ústí nad Labem, neboť vybudovaná a současně v běžném režimu provozovaná vodárenská soustava vychází z toho, že tyto oblasti jsou zásobovány z ÚV Velké Žernoseky, za možnosti záložního zásobování z ÚV Meziboří. V této části tak lze dospět k závěru, že zadavateli se podařilo nejen tvrdit, ale i prokázat skutečnost, že za běžného provozu, ale ani provizorního provozu nelze reálně uvažovat o propojitelnosti ÚV Malešov a ÚV Vrutice pro zásobováním pitnou vodou prostřednictvím VDJ Michalovice – AŠ Libochovany pro Libochovany, Řehlovice, Stadice, Trmice a především Ústí nad Labem.
68. Znalec se ve znaleckém posudku zabýval otázkou funkční propojitelnosti ve vztahu veřejných zakázek II a V, když k tomu v bodu 4.2.1 na str. 39-40 znaleckého posudku dospěl k závěru, že každá z Úřadem přezkoumávaných veřejných zakázek tvoří samostatný funkční celek, a to s ohledem na skutečnost, že: „Existence funkčních celků je v případě prvních tří uvedených staveb (pozn. viz předcházející text myšleno „LT 124 017 Vrutice, ÚV - rekonstrukce“, tj. VZ I, „LT 030 042 Hoštka, ÚV Malešov - rekonstrukce", tj. VZ V, a „LT 060 100 Litoměřice, VDJ Radobýl 2 - rekonstrukce“, tj. VZ III), dána tím, že se jedná o samostatné úpravny vody. Ve zbylých dvou případech (rekonstrukce vodovodu a rekonstrukce přivaděče) se jedná o dva oddílné funkční celky, jelikož vodovod v ul. Březinova cesta (tj. rozvodný / rozváděči řad) je součástí funkčního celku rozvodné vodovodní sítě, zatímco přivaděč (tj. přiváděcí řad) tvoří samostatný funkční celek (v souladu s logikou dle MP [47]). Dle znalce jsou v posuzovaných případech provozně samostatným souborem staveb a zařízení vodovodu: úpravny vody, zařízení se zdravotním zabezpečením vody, přiváděcí řad a rozvodná vodovodní síť. Znalec vychází především z provozní a majetkové evidence a z nezpochybnitelné funkce jednotlivých staveb v rámci vodárenského systému. Každá z předmětných zakázek (VZ I až VZ V) je tedy provozně samostatný soubor staveb a zařízení vodovodu.“
69. Zadavatel zcela srozumitelným způsobem předložil důvody, pro které nelze uvažovat o tom, že by veřejné zakázky II a V naplnily podmínku funkční souvislosti, přičemž jeho tvrzení jsou dále podpořena i závěry předloženého znaleckého posudku. Tyto závěry jednoznačným a přesvědčivým způsobem vyvracejí možnost posoudit předměty plnění veřejných zakázek jako plnění tvořící jeden funkční celek, neboť tomu neodpovídá technický stav vodovodní infrastruktury obviněného. Oproti tomu závěr Úřad o funkční souvislosti zůstal v rovině obecného posouzení bez toho, aby se podrobně zabýval technickými specifiky problematiky zpracování a zásobování pitnou vodou. Nadto je třeba uvést, že jeho závěr nepodporuje ani úvaha o zcela hypotetické možnosti zásobování pitnou vodou prostřednictvím VDJ Michalovice – Libochovany z ÚV Malešov, neboť z provedeného dokazování vyplývá, že jde o skutečně o hypotetickou možnost, s níž není při běžném provozu vodovodní soustavy nijak uvažováno. Současně je s ohledem na posuzovanou problematiku nutné vyjasnit, že nelze závěr o funkčnosti nějakého celku postavit na zcela hypotetické možnosti jeho propojitelnosti. Funkční souvislost musí být dovozena z takových okolností, které odpovídají běžnému účelu a způsobu užívání předmětu veřejné zakázky či veřejných zakázek. Účelem zákona však není to, aby byl zadavatel trestán za to, že za zcela specifických, předem nepředvídaných okolností, může být dovozena funkční souvislosti z možnosti hypotetického propojení jinak samostatných funkčních celků.
70. Úřadu se tedy napadeným rozhodnutím nepodařilo vyvrátit důvodnost uvedených závěrů, přičemž tak lze po přezkoumání závěrů napadeného rozhodnutí a obsahu znaleckého posudku dospět k závěru, že v nyní posuzovaném případě jsou dány takové technické důvody, pro které nelze považovat infrastrukturu obviněného v rozsahu vztahujícím se k veřejným zakázkám II a V za funkční celek, přičemž tedy není prokázáno, že by byla naplněná funkční souvislost předmětu plnění veřejných zakázek II a V. Za tohoto stavu bylo tedy nadbytečné se dále zabývat otázkou, zda došlo k naplnění dalších Úřadem vymezených souvislostí, a to věcné, místní a časové.
71. Souhrn dílčích aspektů, které jsou popsány výše, společně s ucelenou a logicky vystavěnou argumentací, která je podporována předloženým znalecký posudkem, vede k závěru, že se v případě veřejných zakázek II a V nejedná o funkční celek a zadavatel tak nebyl povinen zadávat veřejnou zakázku jako nadlimitní veřejnou zakázku, neboť nedošlo k jejímu dělení. Zadavateli se tak podařilo udržet břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu k technickému aspektu veřejné zakázky, přičemž tak lze uzavřít, že v daném případě hodnota veřejné zakázky nedosáhla limitu pro nadlimitní veřejnou zakázku, a proto zadavatel nebyl povinen ji zadávat v některém z druhů zadávacího řízení podle § 3 zákona. K tomu je však třeba uvést, že jde o případ výjimečný technickým aspektem daného případu, a jeho závěry tak nemusí být přenositelné do jiných zadávacích řízení, zejména pokud jde o unesení důkazního břemene ve vztahu k existenci funkčního celku.
72. Je tak nutno konstatovat, že skutek, který je obviněnému kladen za vinu, se nestal, neboť vůbec nedošlo k porušení zákonného ustanovení, a proto nelze dospět k závěru, že by obviněný spáchal přestupek dle § 268 odst. 1 písm. a) zákona. To pak znamená že Úřad rozhodl v rozporu se zákonem, pokud výrokem II rozhodl o vině obviněného.
K zastavení správního řízení
73. Vzhledem k výše uvedenému nelze v řízení o rozkladu rozhodnout o vině zadavatele ve vztahu k jeho postupu při zadání veřejných zakázek II a V, neboť jednání zadavatele nepředstavuje porušení zákona.
74. S ohledem na skutečnost, že neobstojí výrok II o vině zadavatele, neobstojí ani výrok o uloženém správním trestu. Současně za situace, kdy bylo zjištěno, že se zadavatel nedopustil přestupku, který mu je Úřadem kladen za vinu, byl možný pouze jediný postup ve správním řízení, a to jeho částečné zastavení ve smyslu § 257 písm. f) zákona (není zde důvod pro uložení sankce).
K výroku IV napadeného rozhodnutí
75. Vzhledem k tomu, že pokuta byla obviněnému napadeným rozhodnutím ukládána za přestupek vymezený ve výroku II v souladu se zásadou absorpce, a v řízení o rozkladu došlo ke zrušení napadeného rozhodnutí v jeho výroku II a k částečnému zastavení řízení ve vztahu k tomuto jednání obviněného, bylo nutné změnit napadené rozhodnutí v jeho výroku o uložení trestu. Předseda Úřadu tedy přistoupil k určení pokuty při zohlednění všech okolností daného případu ve smyslu § 37 zákona o přestupcích. Podle § 268 odst. 2 písm. a) zákona se za přestupek podle odstavce 1, nepoužije-li se postup podle odst. 3, uloží pokuta do 10 % ceny veřejné zakázky, nebo do 20 000 000 Kč, nelze-li celkovou cenu veřejné zakázky zjistit, jde-li o přestupek podle odst. 1 písm. a) až c) zákona.
76. Z čl. IV. „Cena za dílo“ smlouvy na veřejnou zakázku I vyplývá, že cena na předmět plnění VZ I činí 180 278 989 Kč vč. DPH. Za předmětný přestupek lze uložit pokutu ve výši do 10 % uvedené ceny, tedy po zaokrouhlení za přestupek uvedený ve výroku I. do 18 027 899 Kč. K tomu lze odkázat na skutková zjištění, která vymezil Úřad v napadeném rozhodnutí, z nichž vychází, neboť tato nebyla v průběhu řízení o přestupcích zpochybněna.
77. V rámci posouzení povahy a závažnosti přestupku je třeba uvést, že jednání obviněného je nutné posoudit jako jedno z typově nejzávažnějších. Obviněný zadával veřejnou zakázku I mimo zadávací řízení jako podlimitní veřejnou zakázku, tj. nezadal ji v odpovídajícím druhu zadávacího řízení podle § 3, resp. § 55 zákona. Zde uvedeným postupem a za situace, kdy obviněnému byla dána ze zákona povinnost poptat dotčené stavební práce za účelem výběru dodavatele (či dodavatelů) v řádném zadávacím řízení, kterou však obviněný nesplnil, obešel zákonem předvídané zajištění náležité hospodářské soutěže pro potenciální dodavatele poptávaného plnění v mezích pravidel stanovených zákonem.
78. Postupem obviněného tak došlo k porušení právem chráněného zájmu spočívajícího v řádné hospodářské soutěži, která je předpokladem transparentního nakládání s veřejnými prostředky v rámci realizace veřejných zakázek a výběru ekonomicky nejvýhodnější nabídky. Skutečnost, že obviněný svým jednáním nepostupoval v souladu se zákonem, a tak pro účely získání poptávaného předmětu plnění narušil řádnou soutěž vedenou v intencích zákona, řadí dle výkladové praxe Úřadu předmětný přestupek obviněného mezi přestupky s vysokou mírou závažnosti, neboť narušuje samotnou podstatu účelu zákona (pohybuje-li se zadavatel za účelem získání poptávaného předmětu plnění zcela mimo režim zadávacího řízení dle zákona, ač byl k takovému postupu povinen, dochází k zásadnímu narušení řádného soutěžního prostředí), pročež se tento závěr promítne jako jeden z faktorů do výše vyměřené pokuty.
79. Předseda Úřadu stejně jako Úřad v napadeném rozhodnutí nepominul skutečnost, že obviněný nerezignoval zcela na zajištění alespoň určité formy soutěže pro výběr dodavatele poptávaného plnění, když zaslanou výzvou oslovil celkem 7 dodavatelů. K tomu je třeba ovšem uvést, že zákon nereguluje pouze otázku počtu oslovených dodavatelů, ale také možnosti jejich obrany proti postupu zadavatele v zadávacím řízení, přičemž to, že obviněný provedl alespoň nějaké výběrové řízení sice nemůže být liberačním důvodem, nicméně je třeba k této skutečnosti přihlédnout jako k polehčující okolnosti ve prospěch obviněného. Ze strany obviněného byl tedy realizován alespoň určitý druh dílčího poptávkového řízení, byť mimo zákona, jenž nesl znaky nasvědčující snaze učinit výběr dodavatele v rozsahu předem definovaných soutěžních podmínek a předseda Úřadu k této okolnosti při určení výše pokuty přihlédl. Další přitěžující či polehčující okolnosti, které by ovlivnily stanovení výše ukládané pokuty, v šetřeném případě neshledal.
80. Dále bylo posouzeno, zda nedošlo k zániku odpovědnosti obviněného za projednávaný přestupek ve smyslu § 270 odst. 5 zákona v návaznosti na § 270 odst. 6 písm. a) zákona a dále ve spojení s § 31 odst. 1 zákona, přičemž dospěl k závěru, že k zániku odpovědnosti za spáchány přestupek nedošlo. Ke spáchání přestupku došlo dne 3. 6. 2020. Řízení o přestupku pak bylo zahájeno dnem doručení příkazu, tj. dnem 5. 12. 2022. K uplynutí promlčecí doby tedy dosud nedošlo.
81. Kromě výše uvedeného je nutno při stanovení konkrétní výše sankce povinnost zohlednit i dobu, která uplynula mezi spácháním přestupku a samotným potrestáním obviněného za spáchání daného přestupku. V této souvislosti lze poukázat na rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 123/2013-85 ze dne 9. 4. 2015, ve kterém Krajský soud uvedl: „Je nepochybné, že s prodlužujícím se okamžikem potrestání se relativizuje základní vztah mezi spáchaným deliktem a ukládanou sankcí a že doba mezi porušením právní povinnosti a rozhodnutím o sankci má i bezprostřední vliv na účel trestu, jehož má být uložením konkrétní sankce dosaženo.“. V šetřeném případě došlo ke spáchání přestupku uvedeného ve výroku I napadeného rozhodnutí dne 3. 6. 2020, kdy obviněný uzavřel smlouvu na veřejnou zakázku. V souvislosti se zde uvedeným byla při stanovení výše pokuty rovněž zohledněna, a to ve prospěch jejího uložení v nižší výši, také doba, která uplynula mezi spácháním přestupku a samotným potrestáním obviněného (tedy uplynutí doby delší než 3 roky). Proto předseda Úřadu přistoupil ke změně napadeného rozhodnutí v jeho výroku IV a výši pokuty nově stanovil částkou 500 000 Kč.
82. Při určení výše pokuty bylo přihlédnuto i k ekonomické situaci obviněného, neboť v určitém případě se uložená pokuta může jevit jako krajně „nespravedlivá“. Nepřípustné jsou pak takové pokuty, jež mají likvidační charakter. Z výroční zprávy zadavatele za rok 2022[5] (str. 48 „výkaz zisku a ztráty“) vyplývá, že Severočeská vodárenská společnost a.s. v roce 2022 vykázala čistý zisk ve výši 708 157 000 Kč. Vzhledem k uvedené skutečnosti stanovenou výši pokuty nelze vzhledem k objemu finančních prostředků, kterými obviněný v rámci svého rozpočtu disponuje, v tomto případě považovat za likvidační ani za nepřiměřeně zasahující do ekonomické podstaty obviněného (a v tomto smyslu za nespravedlivou).
83. Dále bylo třeba posoudit, zda přestupek, za něž je obviněnému ukládána pokuta, není v souběhu s dalšími přestupky obviněného, resp. zda se obviněný nedopustil projednávaného přestupku dříve, než bylo vydáno rozhodnutí, jímž mu byla uložena pokuta za spáchání jiného přestupku. V této věci nebylo zjištěno, že by se obviněný dopustil jiného přestupku, který by byl s právě projednávaným přestupkem v souběhu.
84. Pokuta uložená obviněnému za nedodržení postupu stanoveného zákonem má splnit dvě základní funkce právní odpovědnosti, a to funkci represivní – postih za porušení povinností stanovených zákonem, a funkci preventivní, která směřuje k předcházení porušování zákona, resp. k jednání, které je se zákonem v souladu. Peněžitá sankce ze své podstaty vždy představuje nepříznivý zásah do majetkové sféry pachatele přestupku, který je spojen s úbytkem finančních prostředků, které mohly být případně investovány jinam. Korektivem tu tedy nemůže být tento nepříznivý zásah samotný, ale až situace, kdy by tento zásah nabyl likvidačního charakteru. Kromě toho se v konečném důsledku nemusí uložená pokuta projevit (výlučně jen) ve sféře obviněného, neboť je na něm, aby případně využil jiné právní nástroje, pomocí kterých je možno uplatnit nárok na náhradu škody proti konkrétním osobám, které zavinily protiprávní stav, jenž vyústil v uložení pokuty. Po zvážení všech okolností případu uložená pokuta dle jeho názoru naplňuje dostatečně obě zmíněné funkce, aniž by se současně jednalo o pokutu likvidační.
85. S ohledem na výše uvedené bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku III tohoto rozhodnutí.
86. Pokuta je splatná do dvou měsíců od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí na účet Celního úřadu pro Jihomoravský kraj – pracoviště Brno zřízený u pobočky České národní banky v Brně číslo 3754-17721621/0710, variabilní symbol – IČO obviněného.
K výroku V napadeného rozhodnutí
87. S ohledem na skutečnost, že napadené rozhodnutí bylo potvrzeno v jeho výroku I o vině, je obviněný povinen uhradit náklady řízení ve výši stanovené § 95 odst. 1 zákona o přestupcích v návaznosti na § 79 odst. 5 správního řádu a § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení.
88. Předseda Úřadu proto napadené rozhodnutí v jeho výroku V potvrdil.
Závěr
89. Po posouzení případu lze uzavřít, že obviněnému se ve správním řízení podařilo udržet jak břemeno tvrzení, tak i břemeno důkazní ve vztahu k postupu při zadání veřejných zakázek II a V. Bylo proto na Úřadu, aby pro odůvodněnost závěru o vině obviněného ve vztahu k těmto veřejným zakázkám prokázal, že tvrzení ani důkazy obviněného neobstojí, to se však Úřadu prokázat nepodařilo. Je tak namístě konstatovat, že obviněný ve vztahu k veřejným zakázkám II a V neporušil § 2 odst. 3 zákona a nedopustil se přestupku podle § 268 odst. 1 písm. a) zákona. Proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku II tohoto rozhodnutí.
90. Současně bylo po posouzení napadeného rozhodnutí v jeho výroku I ve shodě se závěry Úřadu shledáno, že obviněný se dopustil přestupku, který byl v napadeném rozhodnutí vymezen v jeho výroku I, a proto bylo výrokem I tohoto rozhodnutí napadené rozhodnutí v této části potvrzeno a podaný rozklad byl zamítnut. S ohledem na částečně zastavení řízení bylo tedy nutné přistoupit ke změně výroku o uloženém trestu, přičemž po zohlednění všech okolností případu byla uložena pokuta ve výši 500 000 Kč.
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí se podle § 91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s § 152 odst. 5 téhož zákona, nelze dále odvolat.
otisk úředního razítka
doc. JUDr. PhDr. Petr Mlsna, Ph.D.
předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže
Obdrží
JUDr. Vilém Podešva, LLM, advokát, ev. č. ČAK 11323, advokátní kancelář ROWAN LEGAL, advokátní kancelář s.r.o., se sídlem Na Pankráci 1683/127, 140 00 Praha 4
Vypraveno dne
viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy
[1] nyní dle obchodního rejstříku firma Stavby mostů a.s.
[2] nyní dle obchodního rejstříku se sídlem Bánskobystrická 114/26, 460 08 Liberec
[3] v době uzavření smlouvy Z.E.R.O.STAV INŽENÝRING a.s.
[4] S účinností od změny provedené zákonem č. 166/2023 Sb., kterým se mění zákon č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, zákon v § 16 odst. 6 stanovuje: „Předpokládaná hodnota veřejné zakázky zadávané v zadávacím řízení se stanoví na základě údajů a informací o zakázkách stejného či podobného předmětu plnění; nemá-li zadavatel k dispozici takové údaje nebo informace, vychází z informací získaných průzkumem trhu, předběžnými tržními konzultacemi nebo jiným vhodným způsobem. Nebyla-li veřejná zakázka zadána v zadávacím řízení, použijí se pro stanovení předpokládané hodnoty cena nebo údaje rozhodné pro její určení uvedené ve smlouvě na veřejnou zakázku.“
[5] dostupná na https://www.svs.cz/files/vz/svs_vyrocni_zprava_2022.pdf