číslo jednací: 16368/2025/161
spisová značka: R0020/2025/VZ
| Instance | II. |
|---|---|
| Věc | Zhotovení stavebního díla Modernizace BČOV Pardubice |
| Účastníci |
|
| Typ správního řízení | Veřejná zakázka |
| Výrok | změna výroku rozhodnutí I. stupně |
| Rok | 2025 |
| Datum nabytí právní moci | 6. 5. 2025 |
| Související rozhodnutí | 04006/2025/500 16368/2025/161 |
| Dokumenty |  2025_R0020.pdf 407 KB |
|
Spisová značka: ÚOHS-R0020/2025/VZ Číslo jednací: ÚOHS-16368/2025/161 |
|
Brno 5. 5. 2025 |
V řízení o rozkladu ze dne 25. 2. 2025, doručeném Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže téhož dne zadavatelem –
- Vodovody a kanalizace Pardubice, a. s.,IČO 60108631, se sídlem Teplého 2014, 530 02 Pardubice – Zelené předměstí, ve správním řízení zastoupeným na základě plné moci ze dne 8. 9. 2011 JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem, se sídlem Jungmannova 24, 110 00 Praha 1,
proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže sp. zn. ÚOHS-S214/2011/VZ, č. j. ÚOHS-04006/2025/500 ze dne 3. 2. 2025, vydanému ve správním řízení zahájeném dne 10. 6. 2011 na základě návrhu ze dne 9. 6. 2011, jehož předmět byl rozšířen z moci úřední dne 3. 11. 2011, ve věci
uložení pokuty za spáchání správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném ke dni spáchání správního deliktu, tj. do 31. 3. 2012, výše jmenovaným zadavatelem při zadávání veřejné zakázky „Zhotovení stavebního díla Modernizace BČOV Pardubice“ v otevřeném řízení, jehož oznámení bylo v informačním systému o veřejných zakázkách uveřejněno dne 18. 2. 2011 pod ev. č. 60056761 a v Úředním věstníku Evropské unie dne 19. 2. 2011 pod ev. č. 2011/S 35-057423, o němž bylo rozhodnuto výrokem II rozhodnutí č. j. ÚOHS-S214/2011/VZ-12720/2011/530/RNi ze dne 28. 12. 2011, a kterého se jmenovaný zadavatel dopustil tím, že nedodržel postup stanovený § 6 v návaznosti na § 80 odst. 1 citovaného zákona, když ve zprávě o posouzení a hodnocení nabídek ze dne 12. 5. 2011 neuvedl, jakým způsobem dospěl k výsledkům posouzení zdůvodnění mimořádně nízkých nabídkových cen uchazečů a vysvětlení nabídek uchazečů, čímž se jeho postup stal nepřezkoumatelným a netransparentním, přičemž tím mohl podstatně ovlivnit výběr nejvýhodnější nabídky a jmenovaný zadavatel dne 9. 9. 2011 uzavřel smlouvu o dílo s vybraným uchazečem – účastníci sdružení „BČOV Pardubice“, kterými jsou Skanska a. s., IČO 26271303, se sídlem Křižíkova 682/34a, 186 00 Praha a Metrostav a. s., IČO 00014915, se sídlem Koželužská 2246, 180 00 Praha,
jsem na základě návrhu rozkladové komise jmenované podle § 152 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl takto:
Výrok I rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže sp. zn. ÚOHS-S214/2011/VZ, č. j. ÚOHS-04006/2025/500 ze dne 3. 2. 2025 podle § 152 odst. 6 písm. a), ve spojení s § 152 odst. 5 a § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů
m ě n í m
tak, že nově zní:
Za spáchání správního deliktu uvedeného ve výroku II rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S214/2011/VZ-12720/2011/530/RNi ze dne 28. 12. 2011, potvrzeného rozhodnutím předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-34005/2024/163 ze dne 10. 9. 2024, který nabyl právní moci dne 16. 9. 2024, v němž bylo shledáno, že se zadavatel – Vodovody a kanalizace Pardubice, a. s., IČ: 60108631, se sídlem Teplého 2014, 530 02 Pardubice – dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném ke dni spáchání správního deliktu, tj. do 31. 3. 2012, tím, že nedodržel postup stanovený § 6 v návaznosti na § 80 odst. 1 citovaného zákona, když ve zprávě o posouzení a hodnocení nabídek ze dne 12. 5. 2011 neuvedl, jakým způsobem dospěl k výsledkům posouzení zdůvodnění mimořádně nízkých nabídkových cen uchazečů a vysvětlení nabídek uchazečů, čímž se jeho postup stal nepřezkoumatelným a netransparentním, přičemž tím mohl podstatně ovlivnit výběr nejvýhodnější nabídky a jmenovaný zadavatel dne 9. 9. 2011 uzavřel smlouvu o dílo s vybraným uchazečem – účastníci sdružení „BČOV Pardubice“, kterými jsou Skanska a. s., IČO 26271303, se sídlem Křižíkova 682/34a, 186 00 Praha a Metrostav a. s., IČO 00014915, se sídlem Koželužská 2246, 180 00 Praha, se jmenovanému zadavateli podle ustanovení § 120 odst. 2 písm. a) citovaného zákona,
ukládá pokuta ve výši 100 000 Kč (jedno sto tisíc korun českých).
Pokuta je splatná do dvou měsíců od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění
I. Postup v zadávacím řízení
1. Zadavatel – Vodovody a kanalizace Pardubice, a. s., IČO 60108631, se sídlem Teplého 2014, 530 02 Pardubice, ve správním řízení zastoupena na základě plné moci ze dne 8. 9. 2011 JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., PhD., advokátem, ev. č. ČAK 04447, se sídlem Jungmannova 24, 110 00 Praha (dále jen „zadavatel“)[1], uveřejnil v informačním systému o veřejných zakázkách dne 18. 2. 2011 pod ev. č. 60056716 a v Úředním věstníku Evropské unie dne 19. 2. 2011 pod ev. č. 2011/S 35-057423 oznámení o zahájení otevřeného řízení podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, v rozhodném znění (dále také jen „zákon“)[2] za účelem zadání veřejné zakázky s názvem „Zhotovení stavebního díla Modernizace BČOV Pardubice“ (dále jen „veřejná zakázka“ nebo jen „zadávací řízení“).
2. Dne 29. 4. 2011 byly zaslány žádosti o zdůvodnění mimořádně nízké nabídkové ceny (dále také jen „MNNC“) čtyřem uchazečům, a to účastníkům sdružení „SYNER – HST BČOV Pardubice“ – společnost SYNER, s. r. o., IČO 48292516, se sídlem Dr. Milady Horákové 580/7, 460 01 Liberec a společnost HST Hydrosystémy s. r. o., IČO 26212706, se sídlem Školní 467/14, 415 01 Teplice, které dne 31. 3. 2011 uzavřely smlouvu o sdružení podle § 829 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen „občanský zákoník“), za účelem podání společné nabídky (dále jen „navrhovatel“), sdružení „BČOV Pardubice“ – společnost Skanska a. s., IČO 26271303, se sídlem Křižíkova 682/34a, 186 00 Praha a společnost Metrostav a. s., IČO 00014915, se sídlem Koželužská 2450/4, 180 00 Praha, které dne 29. 3. 2011 uzavřely smlouvu o sdružení podle § 829 a násl. občanského zákoníku za účelem podání společné nabídky (dále jen „vybraný uchazeč“), sdružení „BČOV Pardubice 2011“[3] a uchazeči OHL ŽS, a. s.[4]
3. Dne 17. 5. 2011 vydal zadavatel Oznámení rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky, jeho přílohou bylo Rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky ze dne 12. 5. 2011. Proti rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky podal navrhovatel námitky ze dne 25. 5. 2011, které byly zadavateli doručeny dne 26. 5. 2011, zadavatel námitkám nevyhověl, navrhovatel proto podal k Úřadu dne 10. 6. 2011 návrh ze dne 9. 6. 2011 na přezkoumání úkonů zadavatele.
II. Průběh správního řízení před orgánem prvního stupně ve vybraných bodech
4. Dne 10. 6. 2011 byl Úřadu jako orgánu příslušnému podle § 112 zákona k dohledu nad postupem zadavatele při zadávání veřejných zakázek a soutěži o návrh a k projednání správních deliktů podle tohoto zákona, včetně ukládání sankce za jejich spáchání, doručen návrh navrhovatele na přezkoumání úkonů zadavatele ze dne 9. 6. 2011. Tímto dnem bylo podle § 113 zákona zahájeno správní řízení o přezkoumání úkonů zadavatele, vedené pod sp. zn. ÚOHS-S214/2011/VZ (dále také jen „zahájení řízení na návrh navrhovatele“). Návrh navrhovatele směřoval proti rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky (dále jen „návrh“). O zahájení řízení na návrh navrhovatele byli jeho účastníci vyrozuměni Oznámením o zahájení správního řízení Úřadu ze dne 15. 6. 2011, ve kterém se výslovně uvádí, že předmět správního řízení je vymezen návrhem navrhovatele (dále také jen „oznámení o zahájení SŘ na návrh“).
5. Úřad během přezkoumávání dokumentace o veřejné zakázce pojal pochybnosti o souladu postupu zadavatele s § 6 a § 53 odst. 1 písm. c) zákona v souvislosti s vyloučením uchazeče „Sdružení pro Pardubice“ (nabídka č. 5), jehož účastníky jsou UNISTAV a. s., IČO 00531766, se sídlem Příkop 6, 602 00 Brno; Chemkostav, a.s., IČO 36191892, se sídlem K. Kuzmanyho 1259/22, 07101 Michalovce a VHS Břeclav s. r. o., IČO 42324149, se sídlem Fügnerova 1161/1, 690 64 Břeclav, kteří dne 28. 3. 2011 uzavřeli smlouvu o sdružení, podle § 829 a násl. občanského zákoníku za účelem podání společné nabídky (dále jen „uchazeč Sdružení pro Pardubice“), z další účasti v zadávacím řízení, konkrétně o postupu zadavatele při posouzení platnosti čestného prohlášení, které předložil uchazeč Sdružení pro Pardubice v rámci prokázání splnění základních kvalifikačních předpokladů. Úřad rovněž upozornil zadavatele na předběžné opatření č. j. ÚOHS-S185/2011/VZ-8997/2011/530/RNi ze dne 13. 6. 2011, jímž byl zadavateli uložen zákaz uzavřít smlouvu v zadávacím řízení.[5] Úřad účastníky řízení s těmito novými skutečnostmi seznámil přípisem ze dne 1. 9. 2011 a zároveň jim usnesením z téhož dne prodloužil lhůtu, v níž mohli navrhovat důkazy či činit jiné návrhy, a lhůtu, ve které se mohli vyjádřit k podkladům rozhodnutí.
6. Dne 27. 9. 2011 byla Úřadu zadavatelem doručena Smlouva o dílo č. 10000070913/6005 ze dne 9. 9. 2011 (dále jen „smlouva o dílo“), a to bez dalších dokumentů, jež jsou dle jejího obsahu její nedílnou součástí. Z obsahu smlouvy o dílo vyplývá, že dne 9. 9. 2011 byla mezi zadavatelem a vybraným uchazečem uzavřena smlouva na plnění veřejné zakázky.[6]
7. Úřad přípisem nazvaným „Seznámení s novými skutečnostmi ve správním řízení“ze dne 3. 11. 2011, č. j. ÚOHS-S214/2011/VZ-17416/2011/530/RNi (dále také jen „oznámení o zahájení SŘ z moci úřední“), seznámil účastníky řízení s novými skutečnostmi, které budou podkladem pro rozhodnutí, konkrétně, že správní řízení bude vedeno rovněž ve věci možného spáchání správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona zadavatelem, a to při posouzení a hodnocení nabídek uchazečů a následném vypracování zprávy o posouzení a hodnocení nabídek (dále také jen „zahájení řízení z moci úřední“). Úřad totiž dospěl k závěru, že není zřejmé, jakým způsobem zadavatel dospěl k výsledkům posouzení zdůvodnění mimořádně nízkých nabídkových cen jednotlivých uchazečů. Tato skutečnost byla pak hlavním důvodem dalšího vedení správního řízení.
8. Úřad dne 28. 12. 2011 vydal rozhodnutí č. j. ÚOHS-S214/2011/VZ-12720/2011/530/RNi z téhož dne (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Výrokem I prvostupňového rozhodnutí Úřad rozhodl, že se správní řízení v jeho části ve věci návrhu navrhovatele ze dne 9. 6. 2011 podle § 66 odst. 1 písm. g) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „správní řád“) zastavuje, neboť žádost navrhovatele se stala zjevně bezpředmětnou.[7] Výrokem II prvostupňového rozhodnutí Úřad rozhodl, že se zadavatel při zadávání veřejné zakázky dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona tím, že nedodržel postup stanovený v § 6 v návaznosti na § 80 odst. 1 zákona, když ve zprávě o posouzení a hodnocení nabídek ze dne 12. 5. 2011 neuvedl, jakým způsobem dospěl k výsledkům posouzení zdůvodnění MNNC uchazečů a vysvětlení nabídek uchazečů, čímž se jeho postup stal nepřezkoumatelným a netransparentním. Tento postup zadavatele mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky a zadavatel dne 9. 9. 2011 uzavřel smlouvu o dílo s vybraným uchazečem. Výrokem III prvostupňového rozhodnutí uložil Úřad zadavateli za spáchání správního deliktu uvedeného ve výroku II téhož rozhodnutí podle § 120 odst. 2 písm. a) zákona pokutu ve výši 9 000 000 Kč.
III. Řízení o rozkladu v roce 2012 a navazující soudní přezkum
9. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal zadavatel v zákonné lhůtě rozklad, předseda Úřadu o podaném rozkladu rozhodl rozhodnutím č. j. ÚOHS-R11/2012/VZ-13883/2012/310/PSe ze dne 25. 7. 2012, jímž prvostupňové rozhodnutí potvrdil (dále jen „první rozhodnutí o rozkladu“) a rozklad zamítl. Prvostupňové rozhodnutí a první rozhodnutí o rozkladu nabylo právní moci 26. 7. 2012.
10. Proti pravomocnému prvnímu rozhodnutí o rozkladu podal zadavatel správní žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterou se domáhal zrušení prvního rozhodnutí o rozkladu. Krajský soud v předmětném soudním řízení dospěl k závěru, že žaloba je důvodná a rozsudkem ze dne 28. 2. 2018, č. j. 31 Af 131/2012-309 (dále jen „rozsudek KS“) rozhodl o tom, že se první rozhodnutí o rozkladu ruší a věc se vrací Úřadu k dalšímu řízení. Vynesení tohoto rozsudku předcházely další dva rozsudky krajského soudu, které byly zrušeny Nejvyšším správním soudem.[8]
11. V odůvodnění rozsudku KS krajský soud uvedl jako důvod pro zrušení prvního rozhodnutí o rozkladu to, že odůvodnění výše uložené pokuty považuje za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Uvedl dále, že závěry Úřadu o spáchání správního deliktu zadavatelem, za nějž byla pokuta uložena, považuje za správné a zákonné.
12. Proti rozsudku KS podal předseda Úřadu dne 20. 3. 2018 kasační stížnost, která byla rozsudkem ze dne 4. 12. 2020, č. j. 5 As 92/2018-36 (dále jen „rozsudek NSS“), zamítnuta.
IV. Nové projednání věci předsedou Úřadu v roce 2021 a navazující soudní přezkum
13. Dne 4. 2. 2021 vydal předseda Úřadu rozhodnutí sp. zn. ÚOHS-R11/2012/VZ, č. j. ÚOHS-39561/2020/322/LKa, kterým byl výrok II prvostupňového rozhodnutí potvrzen a výrok III prvostupňového rozhodnutí změněn, konkrétně došlo ke snížení pokuty z 9 000 000 Kč na 7 000 000 Kč (dále jen „druhé rozhodnutí o rozkladu“).
14. Proti druhému rozhodnutí o rozkladu podal zadavatel správní žalobu ke krajskému soudu, kterou se domáhal jeho zrušení.
15. Výrokem I rozsudku krajského soudu ze dne 10. 5. 2023, č. j. 31 Af 21/2021-203 (dále jen „nový rozsudek KS“), došlo ke zrušení druhého rozhodnutí o rozkladu a k vrácení věci Úřadu k dalšímu řízení. Krajský soud přisvědčil zadavatelově žalobní námitce, že mu postupem předsedy Úřadu byla odňata možnost bránit se proti novým úvahám vyjádřeným v druhém rozhodnutí o rozkladu. Z tohoto důvodu krajský soud druhé rozhodnutí o rozkladu zrušil pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem [§ 76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „SŘS“)].
16. Dne 18. 5. 2023 byla podána kasační stížnost proti novému rozsudku KS, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 8. 2024, č. j. 10 As 117/2023-54, zamítl (dále jen „nový rozsudek NSS“).
V. Další nové projednání věci předsedou Úřadu v roce 2024
17. Předseda Úřadu rozhodnutím ze dne 10. 9. 2024, č. j. ÚOHS-34005/2024/163 (dále jen „třetí rozhodnutí o rozkladu“), potvrdil výrok II prvostupňového rozhodnutí a podaný rozklad v tomto rozsahu zamítl (tj. výrok I třetího rozhodnutí o rozkladu). Současně předseda Úřadu svým rozhodnutím zrušil výrok III prvostupňového rozhodnutí (o stanovení pokuty) a věc v tomto rozsahu vrátil Úřadu k novému projednání (tj. výrok II třetího rozhodnutí o rozkladu).[9]
18. V rámci třetího rozhodnutí o rozkladu předseda Úřadu postupoval v souladu se závěry krajského a Nejvyššího správního soudu, jež byly uvedeny v jejich nových rozsudcích. Pro zrušení výroku III prvostupňového rozhodnutí zohlednil mj. důvody krajského soudu uvedené v bodě 59 nového rozsudku KS, dle něhož „při přezkum[u] původního rozhodnutí předsedy žalovaného shledal nedostatečnost odůvodnění výše pokuty prakticky ve všech možných aspektech. Nebylo zřejmé, proč byla uložena pokuta právě ve výši 9 000 000 Kč. Žalovaný neuvedl žádné polehčující ani přitěžující okolnosti, nevyjádřil se dostatečně ani k závažnosti, způsobu spáchání správního deliktu, funkci pokuty ani k ekonomické situaci žalobce. S tímto se ztotožnil rovněž NSS. Je tak zřejmé, že předseda žalovaného musel odůvodnění výše pokuty ‚vystavět‘ znovu zcela od začátku.“
19. Na základě rozsudků soudů v dané věci předseda Úřadu v dalším řízení zavázal Úřad znovu odůvodnit výši uložené pokuty s tím, že Úřad nesmí opomenout posoudit při nové výměře správního trestu otázku pozdější příznivější právní úpravy, neboť od spáchání správního deliktu prošla právní úprava řadou změn (zejména rekodifikací přestupkového práva). Kromě toho předseda Úřadu v třetím rozhodnutí o rozkladu provedl i posouzení otázky zániku odpovědnosti za správní delikt, přičemž srovnal jednotlivá znění právních úprav s ohledem na nutnost užití pozdější právní úpravy, pokud je to pro pachatele příznivější. Předseda Úřadu tak uzavřel, že podle žádné z právních úprav nemohlo k uplynutí lhůty pro zánik odpovědnosti za správní delikt dojít. Přitom předseda Úřadu zohlednil § 41 SŘS, dle něhož lhůty pro zánik odpovědnosti, popřípadě pro výkon rozhodnutí, po dobu řízení před soudem neběží. Podle předmětného posouzení předsedy Úřadu tedy ze lhůt pro zánik odpovědnosti proběhlo maximálně cca 15 měsíců, resp. žádná ze lhůt pro zánik odpovědnosti, které připadaly v úvahu, nemohla uplynout. Dále předseda v navazujícím správním řízení Úřad zavázal k formálnímu seznámení zadavatele s nově opatřenými podklady rozhodnutí a úvahami stojícími za stanovením (nové) výše pokuty a rovněž k umožnění zadavateli se k těmto podkladům a úvahám v přiměřené lhůtě vyjádřit.
VI. Nové projednání věci před Úřadem jakožto správním orgánem I. stupně
20. Přípisem ze dne 30. 9. 2024, č. j. ÚOHS-36747/2024/535, Úřad zadavateli oznámil, že se v předmětném správním řízení pokračuje, a to v části týkající se uložení pokuty za spáchání správního deliktu.
21. Usnesením ze dne 30. 9. 2024, č. j. ÚOHS-36987/2024/535, Úřad zadavateli určil lhůtu pro navržení důkazů, učinění jiných návrhů a pro vyjádření svého stanoviska. Dne 10. 10. 2024 Úřad obdržel vyjádření zadavatele (dále jen „vyjádření“). Zadavatel se mj. domnívá, že na posouzení jeho odpovědnosti za správní delikt (viz výrok II třetího rozhodnutí o rozkladu) je třeba aplikovat úpravu obsaženou v § 270 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek (dále jen „ZZVZ“) ve spojení s v § 29 a násl. zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, v rozhodném znění (dále jen „zákona o odpovědnosti za přestupky“), ve zněních účinných do 15. 7. 2023, která je pro něho nejpříznivější a podle které údajně zanikla jeho odpovědnost za příslušný delikt uplynutím maximální desetileté objektivní lhůty běžící ode dne spáchání deliktu. Dle názoru zadavatele se běh desetileté objektivní lhůty nepřerušoval ani podle § 32 odst. 1 písm. c) zákona o odpovědnosti za přestupky, ani podle obecného § 41 SŘS, neboť jejich aplikovatelnost byla pro oblast veřejných zakázek výše uvedenou právní úpravou vyloučena.
22. V následujícím vyjádření k podkladům rozhodnutí ze dne 18. 12. 2024 zadavatel navrhl, aby Úřad rozhodl o neuložení pokuty a o zastavení správního řízení, eventuálně, pokud Úřad nerozhodne o zastavení řízení, vznesl zadavatel návrh na přerušení řízení, protože výrok I třetího rozhodnutí o rozkladu napadl správní žalobou.[10]
VII. Napadené rozhodnutí
23. Dne 3. 2. 2025 vydal Úřad rozhodnutí sp. zn. ÚOHS-S214/2011/VZ, č. j. ÚOHS-04006/2025/500 (dále jen „napadené rozhodnutí“).
24. Výrokem I napadeného rozhodnutí Úřad rozhodl, že za spáchání správního deliktu uvedeného ve výroku II prvostupňového rozhodnutí, potvrzeného třetím rozhodnutím o rozkladu, který nabyl právní moci dne 16. 9. 2024, v němž bylo shledáno, že se zadavatel dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona ve znění účinném ke dni spáchání správního deliktu, tj. do 31. 3. 2012, tím, že nedodržel postup stanovený § 6 v návaznosti na § 80 odst. 1 zákona, když ve zprávě o posouzení a hodnocení nabídek ze dne 12. 5. 2011 neuvedl, jakým způsobem dospěl k výsledkům posouzení zdůvodnění mimořádně nízkých nabídkových cen uchazečů a vysvětlení nabídek uchazečů, čímž se jeho postup stal nepřezkoumatelným a netransparentním, přičemž tím mohl podstatně ovlivnit výběr nejvýhodnější nabídky a jmenovaný zadavatel dne 9. 9. 2011 uzavřel smlouvu o dílo s vybraným uchazečem,byla zadavateli podle ustanovení § 120 odst. 2 písm. a) zákona uložena pokuta ve výši 1 000 000 Kč. Výrokem I napadeného rozhodnutí tedy Úřad rozhodl o snížení pokuty ze 7 000 000 Kč[11] na 1 000 000 Kč, splatné do dvou měsíců od nabytí právní moci napadeného rozhodnutí.
25. Výrokem II napadeného rozhodnutí nebylo žádosti zadavatele ze dne 18. 12. 2024 o přerušení správního řízení vedeného pod sp. zn. ÚOHS-S214/2011/VZ Úřadem vyhověno.
26. Vzhledem k tomu, že od spáchání správního deliktu uplynulo již víc než 13 let a v mezidobí došlo ke změnám právních předpisů, posoudil Úřad jako primární otázku, která právní úprava je v šetřeném případě relevantní. S ohledem na čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, dále na § 2 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky, jakož i s ohledem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013-46, publikovaného pod č. 3528/2017 Sb. NSS, dospěl Úřad k závěru, že z pohledu viny[12] nebyla pozdější příznivější právní úprava než úprava zákona ve znění účinném ke dni spáchání správního deliktu, tj. do 31. 3. 2012.[13] Jde o stejný závěr, jaký byl předsedou Úřadu přijat již ve třetím rozhodnutím o rozkladu.[14] Dále pro zadavatele jako nejpříznivější právní úpravu v oblasti ukládání správního trestu, resp. výměry pokuty, Úřad vyhodnotil ustanovení § 120 odst. 2 písm. a) zákona ve znění účinném do 31. 3. 2012.[15] Ohledně posouzení podmínek pro případný zánik deliktní odpovědnosti Úřad uzavřel, že dle žádného z časových znění příslušné právní úpravy by nedošlo, vzhledem k platnému a účinnému § 41 SŘS,[16] k zániku odpovědnosti zadavatele za spáchání správního deliktu, tudíž žádná z pozdějších úprav není pro zadavatele příznivější.[17] Protože žádná z pozdějších právních úprav není (ve svém celku) pro zadavatele příznivější, použil Úřad pro posouzení dotčeného správního deliktu právní úpravu účinnou v době spáchání správního deliktu, tj. zákona ve znění účinném do 31. 3. 2012.[18]
27. Ve věci výměry pokuty Úřad v napadeném rozhodnutí vycházel ze skutečnosti potvrzené třetím rozhodnutím o rozkladu, tedy že zadavatel naplnil skutkovou podstatu správního deliktu obsaženou v § 120 odst. 1 písm. a) zákona, přičemž podle názoru Úřadu dosud nedošlo k zániku odpovědnosti za zadavatelem spáchaný správní delikt. Proto Úřad v napadeném rozhodnutí přistoupil k uložení pokuty podle § 120 odst. 2 písm. a) zákona ve znění účinném ke dni spáchání správního deliktu, tj. do 31. 3. 2012.[19] V souladu s § 121 odst. 2 zákona a příslušnou judikaturou[20] při určení výměry pokuty zadavateli Úřad přihlédl k závažnosti předmětného správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům (včetně intenzity těchto následků) a k okolnostem, za nichž byl spáchán. Rovněž Úřad zohlednil dobu, která uplynula mezi spácháním správního deliktu, za který je ukládána pokuta, a samotným potrestáním zadavatele za spáchání daného správního deliktu.[21]
28. Součástí napadeného rozhodnutí je i podrobná narace projednávané věci (body 1-131 napadeného rozhodnutí), na kterou tímto odkazuji pro případné podrobnosti, neboť narace v tomto rozhodnutí (body 1-22 výše) byla pro účely přehlednosti zestručněna.
VIII. Rozklad zadavatele
29. Dne 25. 2. 2025 obdržel Úřad rozklad zadavatele proti napadenému rozhodnutí. Ze spisového materiálu vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo navrhovateli doručeno dne 12. 2. 2025. Rozklad byl tedy podán v zákonné lhůtě (dále jen „nový rozklad“).
30. Zadavatel podal nový rozklad proti výroku I napadeného rozhodnutí, protože je přesvědčen, že napadené rozhodnutí je v tomto rozsahu nesprávné a nezákonné. Rozkladové námitky zadavatel koncipoval do tří argumentačních okruhů.
Námitky týkající se vydání napadeného rozhodnutíve správním řízení, které údajně nebylo vůči zadavateli nikdy řádně zahájeno
31. Zadavatel je přesvědčen, že vůči němu bylo zahájeno pouze jedno řízení, a to řízení zahájené na návrh navrhovatele, jehož účastníky byli zadavatel, navrhovatel a vybraný uchazeč. Dle tvrzení zadavatele mu Úřad zahájení jiného řízení týkajícího se příslušného zadávacího řízení nikdy neoznámil a žádné jiné řízení s ním v této souvislosti údajně nezahájil. Zadavatel rovněž tvrdí, že ani přípisem Úřadu ze dne 3. 11. 2011,[22] kterým byli účastníci řízení seznámeni s novými skutečnostmi, nebylo Úřadem zahájeno samostatné řízení z moci úřední, jehož účastníkem by musel ve smyslu relevantních ustanovení zákona být pouze zadavatel. Prvostupňové rozhodnutí, jehož výrokem I bylo rozhodnuto o zastavení řízení a jehož předmětem dle zadavatele údajně byla odpovědnost za deliktní jednání, považuje zadavatel za věc rozhodnutou (res iudicata). Protože dle zadavatele došlo výrokem I prvostupňovéhorozhodnutí k pravomocnému zastavení řízení, nemělo být v tomto řízení dále pokračováno. V souvislosti s uvedeným tvrzením odkazuje zadavatel na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2006, č. j. 8 As 12/2005-51. Zadavatel k této věci uzavírá, že správní řízení, které údajně nebylo vůči němu nikdy zahájeno, nelze považovat za zákonné.
Námitky týkající se údajného zániku odpovědnosti zadavatele za vytýkané jednání
32. Zadavatel v novém rozkladu tvrdí, že za nejpříznivější právní úpravu (pro posuzované deliktní jednání) považuje § 270 ZZVZ, ve znění účinném do 15. 7. 2023, která modifikovala § 29 a násl. zákona o odpovědnosti za přestupky. Podle uvedeného znění dotčené právní úpravy odpovědnost za přestupek zaniká mj. uplynutím promlčecí doby, která podle § 270 odst. 5 ZZVZ ve znění účinném do 15. 7. 2023 činila pět let. Promlčecí doba se přerušuje oznámením o zahájení řízení o přestupku a vydáním rozhodnutí, jímž je obviněný uznán vinným. Přerušením promlčecí doby počíná běžet promlčecí doba nová. Byla-li promlčecí doba přerušena, zaniká odpovědnost za přestupek nejpozději uplynutím 10 let od jeho spáchání. Zároveň zadavatel v novém rozkladu tvrdí, že § 270 odst. 11 ZZVZ ve znění účinném do 15. 7. 2023 současně vyloučil postup Úřadu podle ZZVZ v případě aplikace vybraných ustanovení zákona o odpovědnosti za přestupky, čímž byla mimo jiné vyloučena aplikovatelnost § 32 odst. 1 písm. c) zákona o odpovědnosti za přestupky. Na základě uvedeného zadavatel v novém rozkladu tvrdí, že se do promlčecí doby nezapočítává doba, pro kterou se o věci vedlo soudní řízení správní. Zadavatel se dále domnívá, že pokud byla vyloučena aplikovatelnost § 32 odst. 1 písm. c) zákona o odpovědnosti za přestupky, pak je vyloučena i aplikovatelnost § 41 SŘS, přičemž odkazuje na rozsudek krajského soudu ze dne 21. 12. 2020, č. j. 29 Af 47/2018-102 (dále jen „ojedinělý rozsudek KS“). Zadavatel považuje obecný záměr zákonodárce vyloučit stavění promlčecí doby po dobu soudního řízení správního za zcela jednoznačný. Dále zadavatel argumentuje tím, že ve věci přestupkové je třeba dát přednost výkladu vhodnějšímu pro adresáta právní regulace a nikoliv pro stát.
33. Zadavatel v novém rozkladu dále polemizuje s argumentací uvedenou v napadeném rozhodnutí ohledně odlišnosti v zákonné úpravě délky a běhu promlčecích dob. Ta podle zadavatele zohledňuje pouze odlišnou závažnost přestupků, ale jinak je dle zadavatele nutné obě úpravy vykládat stejně. Zadavatel považuje promlčení přestupku (upravené v § 32 zákona o odpovědnosti za přestupky) a zánik odpovědnosti za přestupek (upravený § 41 SŘS) za synonyma. Na základě své argumentace se zadavatel domnívá, že odpovědnost za daný delikt uplynula 12. 5. 2021, tedy uplynutím 10 let od vyhotovení zprávy o posouzení a hodnocení nabídek.
Námitka nepřezkoumatelnosti a neúplnosti odůvodnění uložené pokuty a údajný rozpor uložené pokuty se správní praxí Úřadu
34. Zadavatel v novém rozkladu tvrdí, že při ukládání pokuty měl Úřad v souladu s § 121 odst. 2 zákona přihlédnout k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání, jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán. Dále se měl v souladu s § 38 zákona o odpovědnosti za přestupky zabývat významem zákonem chráněného zájmu, významem a rozsahem následku, způsobem spáchání přestupku, okolnostmi spáchání přestupku, délkou doby, po kterou trvalo protiprávní jednání, a počtem jednotlivých dílčích útoků. Dle zadavatele jde o demonstrativní výčty, tzn. je třeba posuzovat i další relevantní okolnosti, včetně materiální stránky přestupku v podobě společenské nebezpečnosti. V případě časové prodlevy je nutné podle zadavatele i posoudit, zda je ukládaná sankce stále ještě způsobilá naplnit smysl a účel trestu.
35. Výši pokuty nelze podle zadavatele odůvodňovat samotným splněním zákonných podmínek skutkové podstaty (to je předpoklad, nikoliv zvláštní okolnost při ukládání pokuty). Je nutné rozlišovat přitěžující a polehčující okolnosti. Správní orgán musí navíc podle zadavatele ve svém rozhodnutí sdělit, jakou hodnotu (byť abstraktně vyjádřenou), tomuto aspektu přiřadil.
36. Zadavatel dále v novém rozkladu namítá, že Úřad v napadeném rozhodnutí nezpochybnil správnost závěru hodnoticí komise, že žádná z posuzovaných cen nebyla nepřiměřeně nízká. Zadavatel poukazuje na bod 182 napadeného rozhodnutí, kde Úřad konstatoval, že neshledal nesprávnost samotného závěru zadavatele o přiměřenosti nabídkových cen. Z toho důvodu zadavatel dovozuje, že jakékoliv námitky dodavatelů by tedy byly nedůvodné.
37. Odůvodnění výroku I napadeného rozhodnutí je podle zadavatele pouze obecným shrnutím základních skutkových okolností, které vedly k subsumpci pod příslušné ustanovení zákona, a obecným exkurzem do základních zásad zadávacího řízení. Dle zadavatele v napadeném rozhodnutí zcela absentuje hodnota jednotlivých kritérií, které Úřad zohlednil, i individuální rozměr posuzovaného jednání.
38. Závěrem k této rozkladové námitce zadavatel tvrdí, že způsobilost trestu naplnit svůj účel se s prodlužujícím časem vytrácí, proto je nutno přihlédnout i k chování pachatele po spáchání deliktu (zda se nejednalo o pouhý exces). Protože zadavatel hodnotí své chování jako řádné a bezvadné, domnívá se, že není nutné na něho působit represivně.
Závěr rozkladu
39. Zadavatel s ohledem na svou argumentaci v novém rozkladu navrhl, aby předseda Úřadu výrok I napadeného rozhodnutí změnil tak, že se pokuta neukládá.
IX. Řízení o rozkladu
40. Úřad po doručení nového rozkladu neshledal podmínky pro postup podle § 87 správního řádu a podle § 88 odst. 1 téhož zákona předal spis se svým stanoviskem předsedovi Úřadu k rozhodnutí o rozkladu.
Stanovisko předsedy Úřadu
41. Po projednání nového rozkladu a veškerého spisového materiálu rozkladovou komisí jmenovanou podle § 152 odst. 3 správního řádu a po posouzení případu ve všech jeho vzájemných souvislostech byl podle § 98 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky přezkoumán soulad výroků napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy a dále byla přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí. S přihlédnutím k námitkám zadavatele a návrhu rozkladové komise jsem dospěl k následujícímu závěru.
42. Úřad tím, že výrokem I napadeného rozhodnutí rozhodl tak, jak je shora uvedeno, rozhodl v rozporu s právními předpisy, neboť výše pokuty nedostatečně zohlednila okolnosti projednávané věci. Rozhodl jsem tedy o změně výroku I napadeného rozhodnutí tak, že pokuta bude snížena na částku 100 000 Kč. Ačkoliv by v takové situaci připadalo vhodné napadené rozhodnutí zrušit a ponechat změnu výše pokuty na novém rozhodnutí Úřadu, přistoupil jsem ke změně v rozhodnutí o rozkladu, neboť takový postup je činěn ve prospěch zadavatele a v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. V další části tohoto rozhodnutí jsou rozvedeny důvody, pro které jsem přistoupil ke změně výroku I napadeného rozhodnutí.
X. K námitkám nového rozkladu
K námitkám vydání napadeného rozhodnutíve správním řízení, které údajně nebylo vůči zadavateli nikdy řádně zahájeno
43. Zadavatel v novém rozkladu tvrdí, že Úřad vůči němu zahájil pouze správní řízení na návrh navrhovatele. Zahájení samostatného řízení z moci úřední, jenž by souviselo s předmětným zadávacím řízením, mu Úřad údajně nikdy neoznámil. Dále zadavatel v novém rozkladu namítá, že v řízení bylo pokračováno i přes pravomocné zastavení prvostupňovéhorozhodnutí, přitom on považuje výrok I prvostupňového rozhodnutí za věc rozhodnutou (res iudicata). V souvislosti s tímto tvrzením odkazuje zadavatel na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2006, č. j. 8 As 12/2005-51. Dle zadavatele správní řízení, které údajně nebylo vůči němu nikdy zahájeno, nelze považovat za zákonné.
44. K tomuto okruhu rozkladových námitek konstatuji následující. Z obsahu spisové dokumentace je zřejmé, že na základě doručeného návrhu navrhovatele bylo podle § 113 a násl. zákona dne 10. 6. 2011 zahájeno správní řízení.[23] O zahájení správního řízení na návrh navrhovatele byli jeho účastníci vyrozuměni oznámením o zahájení SŘ na návrh (viz bod 4 tohoto rozhodnutí).
45. Oznámením o zahájení SŘ z moci úřední ze dne 3. 11. 2011 byl zadavatel seznámen s tím, že předmětem správního řízení bude rovněž posouzení možného spáchání správního deliktu dle § 120 odst. 1 písm. a) zákona. Doručením oznámení o zahájení SŘ z moci úřední bylo v souladu s § 46 odst. 1 správního řádu zahájeno řízení z moci úřední o uvedeném správním deliktu (viz bod 7 tohoto rozhodnutí).[24]
46. Nutno připomenout rozdílný způsob zahájení řízení o žádosti (návrhu) a zahájení řízení z moci úřední (ve věci správního deliktu). Rovněž nutno zdůraznit, že § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu neumožňuje zastavení řízení, resp. jeho části, v řízením zahájeném z úřední povinnosti. Na základě uvedených skutečností je zřejmé, že správní řízení zahájené návrhem navrhovatele a správní řízení zahájené z moci úřední ve věci správního deliktu, jsou dvě samostatná správní řízení, která mají různý předmět.
47. Rovněž je nesporné, vzhledem ke způsobu zahájení řízení z moci úřední (tj. oznámením o zahájení SŘ) a vzhledem ke znění výroků prvostupňového rozhodnutí, že výrokem I prvostupňového rozhodnutí došlo k zastavení řízení na návrh navrhovatele, nikoli k zastavení řízení o správním deliktu zadavatele, které bylo zahájeno z úřední povinnosti. Výrok I prvostupňového rozhodnutí tedy nelze považovat za věc rozhodnutou (res iudicata) směrem k řízení zahájeném z úřední povinnosti, jak v novém rozkladu tvrdí zadavatel. Výrokem I prvostupňového rozhodnutí bylo zastaveno jenom řízení na návrh navrhovatele. Výrokem II prvostupňového rozhodnutí bylo (v řízení z moci úřední) konstatováno spáchání správního deliktu dle § 120 odst. 1 písm. a) zákona. Výrokem III prvostupňového rozhodnutí byla zadavateli uložena pokuta za spáchání správního deliktu uvedeného ve výroku II prvostupňového rozhodnutí (srov. bod 8 tohoto rozhodnutí).
48. V této souvislosti lze odkázat i na první rozhodnutí NSS, v kterém Nejvyšší správní soud došel k identickému závěru, a to že Úřad ve správním řízení rozhodoval o dvou věcech – o návrhu na přezkum úkonů zadavatele a o spáchání správního deliktu při zadávání veřejné zakázky – tedy v společně vedeném řízení o žádosti a řízení zahájeném z moci úřední.
49. Směrem k použití odkazu zadavatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2006, č. j. 8 As 12/2005-51, nutno konstatovat, že tento není příhodný, protože jím byla řešena zcela odlišná skutečnost. V rozkladové námitce odkazované věci Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek, kterým byla zamítnuta žaloba proti „rozhodnutí správního orgánu v řízení o uložení pokuty, jehož výrokem I se bez dalšího odůvodnění řízení zastavuje a jehož výrokem II se ukládá pokuta.“ Avšak v nyní šetřené věci bylo výrokem I prvostupňového rozhodnutí zastaveno řízení na návrh navrhovatele a předmětné zastavení řízení bylo Úřadem řádně odůvodněno. Dokonce v prvním rozhodnutí NSS Nejvyšší správní soud posoudil i potvrzení již pravomocného výroku I prvostupňového rozhodnutí předsedou Úřadu[25] s tím, že předmětným „potvrzením výroku I. rozhodnutí I. stupně nedošlo k žádnému zásahu do subjektivních práv žalobce, neboť byl „potvrzen“ již pravomocný výrok, který rozkladem napaden nebyl a zůstal tedy nezměněn.“
50. V této věci lze taktéž odkázat na bod 40 nového rozsudku KS, dle něhož zadavatel „nemůže být se svou žalobní argumentací úspěšný“, pokud „pouze polemizuje se závěry NSS a zdejšího soudu (nesouhlasí zejména s názorem, že přípisem ze dne 3. 11. 2011 bylo zahájeno řízení o spáchání správního deliktu), aniž by tvrdil, že v mezidobí došlo ke změně poměrů (skutkových či právních) nebo podstatné změně judikatury na úrovni, kterou by byl krajský soud i každý senát NSS povinen akceptovat v novém rozhodnutí (např. nález Ústavního soudu).“ Podle krajského soudu je „pak evidentní, že úspěch žalobci nemůže přinést argumentace „postavená“ na přecházejícím rozsudku zdejšího soudu za situace, že tento rozsudek byl NSS zrušen pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky.“
51. Na základě výše uvedeného nelze souhlasit ani s tvrzením zadavatele, když namítá, že správní řízení (z moci úřední), které údajně nebylo vůči němu nikdy zahájeno, nelze považovat za zákonné. Naopak, ve shodě s prvním rozhodnutím NSS a novým rozhodnutím KS mám za nesporné, že správní řízení z moci úřední bylo na základě oznámení o zahájení SŘ z moci úřední řádně zahájeno, a to v souladu se správním řádem, tudíž šetřené správní řízení z moci úřední je zákonné.
52. K této rozkladové argumentaci zadavatele uzavírám, že námitky týkající se vydání napadeného rozhodnutíve správním řízení, které údajně nebylo vůči zadavateli nikdy řádně zahájeno, jsou nedůvodné.
K námitkám týkajícím se údajného zániku odpovědnosti zadavatele za vytýkané jednání
53. I když zadavatel směřuje svůj druhý okruh rozkladových námitek vůči údajnému zániku jeho odpovědnosti za vytýkané jednání, je nutno po osmi rozhodnutích správních soudů v projednávané věci připomenout aktuální stav předmětného řízení.
54. Nejprve je nezbytné uvést, že ohledně naplnění znaků skutkové podstaty správního deliktu, který je zadavateli správním řízením zahájeným z moci úřední kladen za vinu, se vyjádřil již Nejvyšší správní soud v bodech 44-45 druhého rozhodnutí NSS. Nejvyšší správní soud v tomto rozhodnutí konstatoval, že zadavatel svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty správního deliktu, který mu Úřad ve výroku II prvostupňového rozhodnutí kladl za vinu, přičemž skutkové a právní závěry Úřadu a předsedy Úřadu týkající se spáchání předmětného správního deliktu zadavatelem nebyly v tomto ohledu shledány jako rozporné se zákonem.
55. Na základě uvedeného je zřejmé, že Nejvyšší správní soud neměl pochybnost ohledně spáchání správního deliktu zadavatelem a o souladu předmětné části rozhodnutí (tj. výrok o vině) s právními předpisy, nýbrž pouze o části prvostupňového rozhodnutí, jež se týkala pokuty, resp. o způsobu, jakým ke změně výroku o pokutě předseda Úřadu v řízení o rozkladu, resp. vdruhém rozhodnutí o rozkladu[26] dospěl. Uvedené konstatování potvrzuje Nejvyšší správní soud v bodě 28 nového rozsudku NSS, když směrem k novému rozsudku KS uznal, že je pravdou, „že krajský soud zrušil napadené správní rozhodnutí jako celek, i když jeho výhrady směřovaly jen proti výroku o pokutě. Jistě by tedy bylo možné rozhodnutí zrušit jen co do výroku o pokutě.“ Nejvyšší správní soud v novém rozsudku NSS taktéž konstatoval pochybení předsedy Úřadu, a to ohledně změny výroku o pokutě, jelikož předseda Úřadu nezrušil výrok III prvostupňového rozhodnutí, ale sám výrokem II druhého rozhodnutí o rozkladu pokutu snížil a zdůvodnil ji. Avšak dle Nejvyššího správního soudu „[t]akové pochybení nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí o rozkladu,neboť změna byla žalobkyni ku prospěchu, a nevznikla jí tak žádná újma.“[27]
56. Navzdory výše uvedeným názorům Nejvyššího správního soudu byla kasační stížnost Úřadu proti novému rozsudku KS zamítnuta, přičemž podle nového rozsudku KS bylo druhé rozhodnutí o rozkladu zrušeno a věc byla vrácena Úřadu k dalšímu řízení (viz body 15-16 tohoto rozhodnutí).
57. Následně předseda Úřadu výrokem I třetího rozhodnutí o rozkladu potvrdil výrok II prvostupňového rozhodnutí a podaný rozklad v tomto rozsahu zamítl. Tím výrok II prvostupňového rozhodnutí (jímž bylo rozhodnuto, že se zadavatel při zadávání veřejné zakázky dopustil předmětného správního deliktu) sice nabyl právní moci dne 16. 9. 2024, avšak zadavatel podal dne 6. 11. 2024 správní žalobu.[28] Doposud o správní žalobě nebylo krajským soudem rozhodnuto.
58. Výrokem II třetího rozhodnutí o rozkladu předseda Úřadu zrušil výrok III prvostupňového rozhodnutí (o stanovení pokuty) a věc v tomto rozsahu vrátil Úřadu k novému projednání. Následně vydal Úřad napadené rozhodnutí, proti němuž podal zadavatel nový rozklad.
59. Po stručné rekapitulaci aktuálního stavu předmětného řízení je nyní namístě uvést další rozkladové námitky zadavatele, které zaměřil na údajný zánik jeho odpovědnosti za vytýkané jednání.
60. Pro posouzení předmětného deliktního jednání považuje zadavatel za nejpříznivější právní úpravu § 270 ZZVZ ve znění účinném do 15. 7. 2023, která modifikovala § 29 a násl. zákona o odpovědnosti za přestupky. Dle názoru zadavatele, podle uvedeného znění obou právních úprav, byla-li promlčecí doba přerušena, zaniká odpovědnost za přestupek nejpozději uplynutím 10 let od jeho spáchání. Při vyloučení aplikovatelnosti § 32 odst. 1 písm. c) zákona o odpovědnosti za přestupky (s ohledem na § 270 odst. 11 ZZVZ ve znění účinném do 15. 7. 2023) poté platí, že se do promlčecí doby započítává doba, po kterou se o věci vedlo soudní řízení správní. Ve smyslu ojedinělého rozsudku KS poté dle zadavatele platí, pokud byla vyloučena aplikovatelnost § 32 odst. 1 písm. c) zákona o odpovědnosti za přestupky, pak je vyloučena i aplikovatelnost § 41 SŘS. Tudíž dle zadavatele došlo k zániku jeho odpovědnosti za vytýkané jednání.
61. Otázky zániku odpovědnosti za správní delikt byly posuzovány již ve třetím rozhodnutí o rozkladu a v napadeném rozhodnutí, nicméně je nutno se jimi zabývat vždy před uložením pokuty. Pokud by totiž k zániku odpovědnosti došlo, nebylo by možno pokutu uložit. Úřad v bodech 136-172 napadeného rozhodnutí podrobně srovnává jednotlivá znění dotčených právních úprav, a protože ke dni vydání tohoto rozhodnutí nebyla relevantní ustanovení zákona, ZZVZ, zákona o odpovědnosti za přestupky ani SŘS dále novelizována, souhlasím se závěry napadeného rozhodnutí a odkazuji na ně.
62. Připomínám, že podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Stejné pravidlo je promítnuto i do platného a účinného § 2 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky, jenž stanoví, že odpovědnost za přestupek se posuzuje podle zákona účinného v době spáchání přestupku; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, je-li to pro pachatele přestupku příznivější. Ústavní soud v nálezech ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 15/19, a ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 4/20, konstatoval, že rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového právního předpisu je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější. Zadavatel svou argumentaci v novém rozkladu opírá, stejně jako ve svém vyjádření, o závěry uvedené v ojedinělém rozsudku KS, proto při vypořádání těchto námitek odkazuji na body 165 a násl. napadeného rozhodnutí.
63. Protože pouze na základě ojedinělého rozsudku KS zadavatel v novém rozkladu dovozuje, že vyloučením § 32 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona došlo analogicky k vyloučení možnosti použití § 41 SŘS, zdůrazňuji, že v ojedinělém rozsudku KS se jedná o skutkově i právně notně rozdílnou situaci. Jeho závěry nelze považovat za ustálenou rozhodovací praxi, jelikož neobsahuje závěry aplikované napříč správní judikaturou a nelze z něj vyvozovat obecně použitelná pravidla.[29] Rovněž akcentuji, že promlčení přestupku upravené v § 32 zákona o odpovědnosti za přestupky a zánik odpovědnosti za přestupek upravený § 41 SŘS nemůže být považováno za synonyma, jak tvrdí zadavatel v novém rozkladu, byť oba instituty omezují možnost správních orgánů uložit určitou povinnost. Obě lhůty mohou vést ke stejnému důsledku, ale každá se počítá jiným způsobem, jako například při počítání subjektivní a objektivní lhůty. Neméně podstatné je, že § 32 zákona o odpovědnosti za přestupky se týká stavění a přerušení promlčecí doby, zatímco § 41 SŘS se týká lhůt pro zánik odpovědnosti. Obě úpravy nelze považovat za totožné, a proto vyloučením jedné nedojde automaticky k vyloučení druhé, přičemž v předmětném případě nelze použít ani výklad zadavatele, že pozdější právní úprava ruší předchozí.
64. Na základě výše uvedeného nelze tedy souhlasit se zadavatelovou teorií, že odpovědnost za předmětný správní delikt uplynula dne 12. 5. 2021, tedy dle jeho názoru uplynutím 10 let od vyhotovení zprávy o posouzení a hodnocení nabídek. Navíc, pokud by k zániku deliktní odpovědnosti došlo, musely by k takové skutečnosti přihlédnout i správní soudy, konkrétně krajský soud v řízení vedeném pod sp. zn. 31 Af 21/2021, v němž dne 10. 5. 2023 vydal nový rozsudek KS. Z obsahu tohoto nového rozsudku KS vyplývá, že krajský soud se vyjadřoval k otázkám příznivosti právní úpravy, to však nikoliv ve vztahu k zániku deliktní odpovědnosti, nýbrž ve vztahu k § 77 zákona dle námitek žalobce. S ohledem na skutečnost, že krajský soud výslovně nedovodil, že by k zániku deliktní odpovědnosti mělo dojít, lze implicitně dospět k závěru, že naopak shledal, že deliktní odpovědnost nezanikla.
65. Rovněž nelze přisvědčit argumentaci zadavatele při jeho odkazu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2023, č. j. 8 As 230/2021-47. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud uzavřel, že v průběhu správního řízení došlo ke zrušení ustanovení § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky ve znění účinném do 25. 2. 2020 Ústavním soudem. Díky tomu, na základě aplikace pro obviněného příznivější právní úpravy, došlo k zániku odpovědnosti obviněného za v dané věci projednávaný přestupek. Proto Nejvyšší správní soud považoval za již „bezpředmětné zabývat se kasačními námitkami mířícími do věci samé“. Nejvyšší správní soud tedy nepostupoval v uvedené věci tak, jak v novém rozkladu naznačuje zadavatel, tedy, že „došlo k uplynutí objektivní promlčecí doby bez ohledu na započtení či nezapočtení doby řízení před správními soudy, a ve kterém se otázkou vlivu vyloučení § 32 ZOP na použití § 41 s.ř.s. vůbec nezabýval“. Nejvyšší správní soud se v uvedené věci nezabýval vztahem § 32 zákona o odpovědnosti za přestupky a § 41 SŘS z důvodu, že s ohledem na Ústavním soudem zrušené (pro projednávanou věc klíčové) ustanovení zákona o odpovědnosti za přestupky, to považoval již za bezpředmětné.
K námitce nepřezkoumatelnosti a neúplnosti odůvodnění uložené pokuty a údajný rozpor uložené pokuty se správní praxí Úřadu
66. Zadavatel v novém rozkladu tvrdí, že při ukládání pokuty měl Úřad dle § 121 odst. 2 zákona přihlédnout k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání, jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán. Dále se měl dle § 38 zákona o odpovědnosti za přestupky zabývat významem zákonem chráněného zájmu, významem a rozsahem následku, způsobem spáchání přestupku, okolnostmi spáchání přestupku, délkou doby, po kterou trvalo protiprávní jednání, a počtem jednotlivých dílčích útoků. Dále dle zadavatele je třeba posuzovat i další relevantní okolnosti, včetně materiální stránky přestupku v podobě společenské nebezpečnosti. V případě časové prodlevy je nutné i posoudit, zda je ukládaná sankce stále ještě způsobilá naplnit smysl a účel trestu. Výši pokuty nelze dle zadavatele odůvodňovat samotným splněním zákonných podmínek skutkové podstaty a je nutné rozlišovat přitěžující a polehčující okolnosti. Správní orgán musí navíc sdělit, jakou hodnotu tomuto aspektu přiřadil. Úřad dle zadavatele vůbec nehodnotil „zavrženíhodnost“ jednání zadavatele. Vždy je třeba posuzovat míru zavinění, s ohledem na úmysl nebo nedbalost. Přitom hodnoticí komise dle zadavatele neodůvodnila svůj závěr o přiměřenosti nabídkových cen jenom proto, že s ohledem na tehdy dostupnou soudní praxi byla přesvědčena, že k tomu není povinna. Rovněž se zadavatel domnívá, že je nutno řádně zohlednit dobu mezi spácháním správního deliktu a samotným potrestáním zadavatele.
67. Podle odborné literatury, jak vyplývá z § 37 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky, při určení druhu správního trestu a jeho výměry správní orgán přihlédne mimo jiné k povaze a závažnosti přestupku. Při posuzování povahy a závažnosti přestupku, pokud se nejedná o obligatorní znak skutkové podstaty přestupku, musí správní orgán brát v úvahu zejména kritéria uvedená v § 38, který obsahuje jejich demonstrativní výčet, ke kterým je správní orgán povinen přihlédnout. Povahu a závažnost přestupku však mohou ovlivnit i jiné skutečnosti. Správní orgán je proto povinen se při svých úvahách o konkrétním druhu správního trestu a jeho výměry těmito všemi kritérii komplexně a ve vzájemné souvislosti zabývat a srozumitelně a jednoznačně formulovat východiska, která jej ke stanovení konkrétní druhu správního trestu a jeho výměry vedla.[30]
68. Nejprve je nutno zdůraznit, že třetí rozhodnutí o rozkladu a napadené rozhodnutí splňují všechny požadavky uvedené v rozsudcích KS a NSS v předmětné věci. Argumentace zadavatele uvedená v novém rozkladu týkající se řady okolností, za nichž byl předmětný správní delikt spáchán (např. závažnost správního deliktu, způsob jeho spáchání, následky a okolnosti), prý „až dosud v řízení zjišťována a posuzována nebyla“, je tudíž ryze účelová. Přitom je zřejmé, že odkaz na nový rozsudek KS (např. v bodě 27 nového rozkladu), jenž zadavatel ve svých rozkladových námitkách použil, se týká nedostatečnosti odůvodnění výše pokuty ve výši 9 000 000 Kč, tedy prvého rozhodnutí o rozkladu.
69. K námitkám zadavatele týkajících se neobvyklé výše pokuty, kdy argumentuje tím, že sankce ve výši 9 000 000 Kč byla nepřiměřeně vysoká, protože dosahovala výše 49,64 % maximální možné sankce a 2,48 % hodnoty zakázky, lze odkázat na body 191 a násl. napadeného rozhodnutí. V uvedené části odůvodnění napadeného rozhodnutí Úřad porovnává výše uložených pokut s jinými rozhodnutími Úřadu, které ve svém vyjádření zadavatel uvedl a polemizoval o výši uložených pokut.
70. I proto k tomuto rozkladovému okruhu námitek uvádím, že Úřad v napadeném rozhodnutí vysvětlil důvody, které jej vedly k uložení pokuty ve výši 1 000 000 Kč.[31] Rovněž bylo v napadeném rozhodnutí vysvětleno, jak dospěl k maximální výši pokuty 5 % (tj. 18 128 610 Kč), že posuzoval intenzitu (porušení zásady transparentnosti),[32] způsob spáchání (porušením zásady transparentnosti neuvedením důvodu),[33] stupeň závažnosti (znemožnění přezkoumání postupu zadavatele),[34] následek spáchání (omezení možného přezkoumání postupu zadavatele),[35] že případný úmysl nebo zavinění ze strany zadavatele nemá na výši pokuty vliv,[36] i to, že neshledal další polehčující nebo přitěžující okolnosti.[37] Úřad neopomněl zohlednit ani dobu od spáchání deliktu (viz body 187-188 napadeného rozhodnutí).
71. Z napadeného rozhodnutí pak plyne, že pokuta byla snížena z důvodu dlouhé doby, která od spáchání deliktu uplynula, není však zřejmé, proč byla pokuta snížena z částky 7 000 000 Kč právě na částku 1 000 000 Kč.
72. V tomto směru považuji za nutné odůvodnění napadeného rozhodnutí doplnit, s tím, že předmětné doplnění odůvodnění napadeného rozhodnutí současně odůvodňuje i snížení výše pokuty na částku 100 000 Kč.
73. Předně konstatuji, že souhlasím s napadeným rozhodnutím ohledně vymezení maximální výše pokuty, posouzení intenzity, způsobu, stupně závažnosti i následků spáchání daného správního deliktu. Souhlasím rovněž, že případná absence úmyslu zadavatele nemá na posouzení výše pokuty vliv.
74. Výše pokuty 1 000 000 Kč by obstála v případě, že by doba od spáchání deliktu činila výrazně méně než 14 let. Lze souhlasit se závěry napadeného rozhodnutí obsaženými v jeho bodě 192, že pokuta ukládaná ve výši 5,5 % maximální výměry sankce, kterou je možné v daném případě uložit, resp. 0,28 % z hodnoty veřejné zakázky je přiměřená. Tento závěr však Úřad učinil až poté, co výši pokuty snížil z částky 7 000 000 Kč na částku 1 000 000 Kč z důvodu délky doby, která od spáchání deliktu uplynula. Přitom výši pokuty v rozsahu 5,5 % maximální výměry sankce by bylo možno označit za přiměřenou i jen vzhledem k povaze a následkům spáchání správního deliktu, neboť v rozhodovací praxi Úřadu jsou pokuty ukládány zpravidla v řádech jednotek či nižších desítek procent maximálních částek, a to i za přestupky, kterými je postihováno zadání veřejné zakázky zcela bez zadávacího řízení.
75. Ačkoliv Úřad v bodech 187-188 napadeného rozhodnutí zohlednil významně dobu, která uplynula od spáchání deliktu, je nutno přistoupit k výraznějšímu zohlednění této doby tak, aby výše pokuty po takovém snížení odpovídala částce, která bude řádově nižší, než by byla výše pokuty uložená bez tohoto časového prodlení. Předně tato doba činí ke dni vydání toho rozhodnutí již téměř 14 let. Je to tedy doba, která je v poměrech rozhodování Úřadu extrémně dlouhá. Ačkoliv Úřad konstatoval v napadeném rozhodnutí, že délku této doby nelze zcela bez dalšího přičítat Úřadu, jedná se stále o dobu zcela vybočující z běžného stavu, která má být adekvátně (a tedy velmi významně) zohledněna při stanovení výše pokuty. V posuzovaném případě tedy konstatuji, že ani snížení výše pokuty o částku 6 000 000 Kč dostatečně tuto dobu nezohledňuje. Je tomu zejména proto, že i snížením výše pokuty o částku 6 000 000 Kč činí pokuta 1 000 000 Kč stále poměrně běžnou výši pokut ukládaných Úřadem i bez časového prodlení.
76. Zadavatel tvrdí, že ve věci existuje polehčující okolnost, kterou je skutečnost, že nebylo prokázáno, že by některá z posuzovaných nabídkových cen byla mimořádně nízká. Toto tvrzení nelze akceptovat, neboť je to právě zadavatel, kdo určuje, zda nabízená cena je mimořádně nízká či nikoliv a podle toho upravuje další postup v zadávacím řízení. Ostatně názor předsedy Úřadu týkající se zdůvodnění MNNC lze nalézt v bodech 44-54 druhého rozhodnutí o rozkladu. Podstatou okolností ohledně zdůvodnění MNNC v projednávané věci bylo, že se jednalo o neodůvodnění akceptace vysvětlení nabídkové ceny, nikoliv o neodůvodnění mimořádně nízké nabídkové ceny jako takové, které by dle zákona vedlo k vyloučení účastníka řízení. Lze tedy konstatovat, že toto pochybení nemá tak zásadní vliv na průběh samotného zadávacího řízení, ale je stále v rozporu se zásadou transparentnosti, neboť jím zadavatel vnesl prvky libovůle do rozhodování o výběru nejvhodnější nabídky. Tyto okolnosti však byly posouzeny v rámci zvážení závažnosti deliktu (delikt nedosahuje nejvyššího stupně závažnosti), i při zvážení jeho následků, kde Úřad výslovně konstatoval, že neshledal nesprávnost samotného závěru zadavatele o přiměřenosti nabídkových cen, přesto mohli dodavatelé v zadávacím řízení postupovat jinak (např. podáním námitek zadavateli a následně návrhu k Úřadu), kdyby jim závěry zadavatele byly známy. Uzavírám tedy, že okolnosti případu byly zváženy při stanovení výměry pokuty a nelze je zvažovat opětovně jako polehčující okolnosti.
77. Zadavateli lze však přisvědčit v tom, že se v daném případě jednalo o ojedinělé pochybení zadavatele, což plyne z bodu 189 napadeného rozhodnutí, v němž je vyloučen souběh s dalšími správními delikty či přestupky zadavatele. Tato skutečnost má navíc větší význam vzhledem k době, která od spáchání přestupku uplynula.
78. Vzhledem ke skutečnosti, že mezi spácháním správního deliktu, za který je ukládána pokuta ve výroku I tohoto rozhodnutí, a samotným potrestáním zadavatele za spáchání daného správního deliktu uplynulo již téměř 14 let, přistoupil jsem k výraznému snížení uložené pokuty. Ostatně i zadavatel v bodě 45 nového rozkladu uvedl, že výše pokuty ukládané po více než 13 letech od vytýkaného jednání, by neměla přesáhnout 100 000 Kč. Nicméně i přes uplynutí výše uvedené doby je zřejmé, že stanovený trest stále může plnit svůj účel. I samotné soudy daly Úřadu za pravdu, že zadavatel nedodržel postup stanovený v § 6 v návaznosti na § 80 odst. 1 zákona, čímž ve výsledku potvrdily výrok o vině, proto jsem toho názoru, že provedené snížení pokuty plně pokrývá individuální okolnosti předmětné věci a je i po uplynulé době způsobilé naplnit smysl a účel trestu. Platí, že ani uplynutím delšího časového období od spáchání správního deliktu represivní a preventivní funkce sankce neoslabily do té míry, že by uložení pokuty v aktuální výši postrádalo žádaný smysl. Dodávám ještě, že konkrétní rozpad určení výše pokuty dle jednotlivých posuzovaných okolností, jak požaduje zadavatel, není zcela možný. Na výši pokuty má vliv mnoho okolností ve svém souhrnu, které je nutno posuzovat jako celek, nikoliv jako matematickou operaci. Nadto i správními soudy již bylo judikováno, že takový konkrétní rozpad výše uložené pokuty není správní orgán povinen uvést.
79. Pro úplnost dodávám, že již v napadeném rozhodnutí Úřad přihlédl i k ekonomické situaci zadavatele, přičemž v tomto směru odkazuji na závěry uvedené v bodě 190. Je tedy zřejmé, že uložená výše pokuty nemůže mít na zadavatele rdousící nebo likvidační účinek, když tento účinek nebyl Úřadem shledán ani u pokuty desetinásobně vyšší, než je stanovena tímto rozhodnutím a nebyl ani zadavatelem namítán.
80. Vzhledem k výše uvedenému, tj. při uvážení veškerých okolností týkajících se výpočtu výše pokuty, uplynutí doby od spáchání správního deliktu a zohlednění faktu, že správní delikt, za nějž je zadavateli nyní ukládán trest, není v souběhu s dalšími správními delikty či přestupky zadavatele, je výše pokuty stanovená tímto rozhodnutím přiměřená.
XI. Závěr
81. Pro provedení změny výroku I napadeného rozhodnutí jsou naplněny podmínky § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, neboť tato změna jde ve prospěch zadavatele.
82. Tímto rozhodnutím o novém rozkladu došlo ke snížení uložené pokuty, a to z důvodů, které jsou uvedeny shora.
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí se podle ustanovení § 91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 152 odst. 5 téhož zákona nelze dále odvolat.
otisk úředního razítka
doc. JUDr. PhDr. Petr Mlsna, Ph.D.
předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže
Obdrží
JUDr. Pavel Dejl, LL. M., PhD., advokát, Jungmannova 24, 110 00 Praha 1
Vypraveno dne
viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy
[1] Upřesňuji, že z důvodu zachování kontinuity s terminologií používanou v rámci předchozího rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“), rozhodnutích předsedy Úřadu a soudů v této věci, jsem zachoval i v tomto rozhodnutí názvosloví „zadavatel“ a „správní delikt“, přičemž se však jedná pouze o odborné označení nemající vliv na hmotněprávní jednání zadavatele.
[2] Pokud je v tomto rozhodnutí uveden odkaz na „zákon“, jedná se vždy o znění účinné ke dni zahájení šetřeného zadávacího řízení ve smyslu § 26 zákona v návaznosti na § 158 odst. 1 a 2 zákona – podle tohoto znění se posuzují úkony zadavatele a uchazečů v zadávacím řízení. Zákon č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, v rozhodném znění, se nepoužije s ohledem na § 273 odst. 1 tohoto zákona, není-li dále uvedeno jinak.
[3] Sdružení „BČOV Pardubice 2011“ – společnost Zbytková ECCZ s.r.o. v likvidaci (dříve pod názvem Eiffage Construction Česká republika, s. r. o.), IČO 15504158, se sídlem Tyršova 521/1, 390 02 Tábor a společnost BÖGL a KRÝSL, k. s., IČO 26374919, se sídlem Dvořákova 998, 334 41 Dobřany a společnost BERGER BOHEMIA a. s., IČO 45357269, se sídlem Klatovská 410/167, 321 00 Plzeň, které dne 31. 3. 2011 uzavřely smlouvu o sdružení, podle § 829 a násl. občanského zákoníku za účelem podání společné nabídky.
[4] Uchazeč OHL ŽS, a. s., IČ: 46342796, se sídlem Burešova 938/17, 660 02 Brno.
[5] Správní řízení na návrh uchazeče Sdružení pro Pardubice bylo zahájeno dne 18. 5. 2011. V citovaném správním řízení vedeném pod sp. zn. ÚOHS-S185/2011/VZ bylo vydáno z moci úřední předběžné opatření spočívající v zákazu uzavřít smlouvu mezi zadavatelem a vybraným uchazečem, a to do nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bude správní řízení ukončeno.
[6] Pozn. Na základě smlouvy o dílo byla v listopadu 2013 ukončena přestavba Biologické čistírny odpadních vod Pardubice a byl zahájen zkušební provoz. Dne 13. 12. 2014 byl zkušební provoz ukončen a Biologická čistírna odpadních vod Pardubice byla uvedena do řádného provozu.
[7] Pozn. Zastaveno bylo řízení ve věci návrhu navrhovatele pro bezpředmětnost, neboť v napadené věci byla dne 9. 9. 2011 již uzavřena smlouva o dílo.
[8] Rozsudek krajského soudu ze dne 6. 8. 2014, č. j. 31 Af 131/2012-218, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9.2015, č. j. 5 As 147/2014-53 (dále jen „první rozhodnutí NSS“) a rozsudek krajského soudu ze dne 19. 7. 2016, č. j. 31 Af 131/2012-263, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2017, č. j. 5 As 180/2016-32 (dále jen „druhé rozhodnutí NSS“).
[9] Výrok I prvostupňového rozhodnutí nebyl napaden podaným rozkladem, a proto nabyl právní moci s uplynutím lhůty pro podání rozkladu. Ta uplynula s koncem dne 13. 1. 2012 a ode dne 14. 1. 2012 je proto výrok I prvostupňového rozhodnutí v právní moci. Výrok II prvostupňového rozhodnutí nabyl právní moci dne 16. 9. 2024 poté, co bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno výrokem I třetího rozhodnutí o rozkladu. Proti výroku I třetího rozhodnutí o rozkladu podal zadavatel dne 6. 11. 2024 správní žalobu. Řízení u krajského soudu je vedeno pod sp. zn. 31 Af 37/2024 a ke dni vydání tohoto rozhodnutí nebylo předmětné soudní řízení ukončeno (dále jen „správní žaloba“).
[10] Viz bod 17 tohoto rozhodnutí, resp. poznámka pod čarou č. 9.
[11] Výše pokuty stanovená druhým rozhodnutím o rozkladu (viz bod 13 tohoto rozhodnutí).
[12] Tj. vzhledem k pravomocnému výroku II prvoinstančního rozhodnutí, dle něhož se zadavatel dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném ke dni spáchání správního deliktu, tj. do 31. 3. 2012.
[13] Viz body 133-140 napadeného rozhodnutí.
[14] Viz body 61 a násl. třetího rozhodnutí o rozkladu.
[15] Viz body 141-146 napadeného rozhodnutí.
[16] Pozn. § 41 SŘS je (s úpravou znění bez relevance na šetřený přestupek) platný a účinný od 1. 1. 2003.
[17] Viz body 147-171 napadeného rozhodnutí.
[18] Viz bod 172 napadeného rozhodnutí.
[19] Viz body 173 a násl. napadeného rozhodnutí.
[20] Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 106/2012-45.
[21] Srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2015, č. j. 62 Af 123/2013-85 .
[22] Tj. oznámením o zahájení SŘ z moci úřední.
[23] Dle § 44 odst. 1 správního řádu je řízení zahájené o žádosti zahájeno dnem, kdy žádost nebo jiný návrh, kterým se zahajuje řízení, došel věcně a místně příslušnému správnímu orgánu.
[24] Dle § 46 odst. 1 správního řádu je řízení z moci úřední zahájeno dnem, kdy správní orgán oznámil zahájení řízení účastníkovi uvedenému v § 27 odst. 1 správního řádu doručením oznámení nebo ústním prohlášením, a není-li správnímu orgánu tento účastník znám, pak kterémukoliv jinému účastníkovi.
[25] K potvrzení již pravomocného výroku I prvostupňového rozhodnutí došlo rozhodnutím předsedy Úřadu, tj. prvním rozhodnutím o rozkladu (viz bod 9 tohoto rozhodnutí).
[26] V bodě 42 nového rozsudku NSS je uvedeno, že předseda Úřadu ve „druhém rozhodnutí o rozkladu výši pokuty sice zdůvodnil, žalobkyni ale neumožnil se k ní vyjádřit. Žalobkyně tak mohla reagovat na odůvodnění pokuty až v žalobě. Předseda úřadu tedy zkrátil žalobkyni na jejích právech, a proto bylo jeho rozhodnutí nezákonné.“
[27] Srov. bod 31 nového rozsudku NSS: „Pokud správní orgán změní rozhodnutí jinak, než navrhuje účastník v rozkladu, a tato změna nezpůsobí účastníku újmu, bude takový postup sice vadou, která ale nebude mít vliv na zákonnost rozhodnutí (rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2017, čj. 5 As 173/2016-24).“
[28] Srov. bod 37 tohoto rozhodnutí.
[29] Např. jeden ze závěrů krajského soudu uvedeného v bodě 24 ojedinělého rozsudku KS: „Soud na základě výše uvedeného dospívá k závěru, že záměrem zákonodárce jednoznačně bylo vyloučit veškeré možnosti stavení a přerušení promlčecí doby u přestupků vymezených v zákoně č. 215/2004 Sb., (pozn. o úpravě některých vztahů v oblasti veřejné podpory a o změně zákona o podpoře výzkumu a vývoje), tj. včetně možnosti obsažené v § 41 s. ř. s. K tomuto závěru je dle názoru soudu nutno dospět i logickým výkladem: jestliže se na určitý případ vztahují dvě zcela shodná pravidla a zákonodárce použití jednoho z nich vyloučí, musí tím dojít i k vyloučení druhého pravidla (jinak by došlo k aplikaci pravidla zákonodárcem vyloučeného)".
[30] Jemelka L., Vetešník P. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Zákon o některých přestupcích. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025, s. 335.
[31] Viz body 173-202 napadeného rozhodnutí.
[32] Viz body 177 a násl. napadeného rozhodnutí.
[33] Viz body 178 a násl. napadeného rozhodnutí.
[34] Viz body 180 a násl. napadeného rozhodnutí.
[35] Viz body 182 a násl. napadeného rozhodnutí.
[36] Viz body 184 a násl. napadeného rozhodnutí.
[37] Viz body 186 napadeného rozhodnutí.