číslo jednací: 04006/2025/500
spisová značka: S214/2011/VZ

• Instance: I.
• Věc: Zhotovení stavebního díla Modernizace BČOV Pardubice
• Účastníci:
  1. Vodovody a kanalizace Pardubice, a.s.
• Typ správního řízení: Veřejná zakázka
• Výrok: § 120 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb.; § 120 odst. 2 písm. a) zák. č. 137/2006 Sb. - pokuta; nevyhověno
• Rok: 2011
• Datum nabytí právní moci: 27. 2. 2025 (výrok II. rozhodnutí)6. 5. 2025 (výrok I. rozhodnutí)
• Související rozhodnutí: 04006/2025/500; 16368/2025/161

Spisová značka:  ÚOHS-S214/2011/VZ Číslo jednací:      ÚOHS-04006/2025/500

Brno 3. 2. 2025

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže příslušný podle § 112 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, v rozhodném znění, ve správním řízení zahájeném dne 10. 6. 2011 na základě návrhu ze dne 9. 6. 2011, jehož předmět byl rozšířen z moci úřední dne 3. 11. 2011 a jehož účastníkem je

• zadavatel — Vodovody a kanalizace Pardubice, a.s., IČO 60108631, se sídlem Teplého 2014, 530 02 Pardubice, ve správním řízení zastoupena na základě plné moci ze dne 8. 9. 2011 JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., PhD., advokátem, ev. č. ČAK 04447, se sídlem Jungmannova 24, 110 00 Praha,

ve věci uložení pokuty za spáchání správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném ke dni spáchání správního deliktu, tj. do 31. 3. 2012, výše jmenovaným zadavatelem při zadávání veřejné zakázky „Zhotovení stavebního díla Modernizace BČOV Pardubice“ v otevřeném řízení, jehož oznámení bylo v informačním systému o veřejných zakázkách uveřejněno dne 18. 2. 2011 pod ev. č. 60056761 a v Úředním věstníku Evropské unie dne 19. 2. 2011 pod ev. č. 2011/S 35-057423, o němž bylo rozhodnuto výrokem II. rozhodnutí č. j. ÚOHS-S214/2011/VZ-12720/2011/530/RNi ze dne 28. 12. 2011, a kterého se jmenovaný zadavatel dopustil tím, že nedodržel postup stanovený § 6 v návaznosti na § 80 odst. 1 citovaného zákona, když ve zprávě o posouzení a hodnocení nabídek ze dne 12. 5. 2011 neuvedl, jakým způsobem dospěl k výsledkům posouzení zdůvodnění mimořádně nízkých nabídkových cen uchazečů a vysvětlení nabídek uchazečů, čímž se jeho postup stal nepřezkoumatelným a netransparentním, přičemž tím mohl podstatně ovlivnit výběr nejvýhodnější nabídky a jmenovaný zadavatel dne 9. 9. 2011 uzavřel smlouvu o dílo s vybraným uchazečem – účastníci sdružení „BČOV Pardubice“, kterými jsou Skanska a.s., IČO 26271303, se sídlem Křižíkova 682/34a, 186 00 Praha a Metrostav a.s., IČO 00014915, se sídlem Koželužská 2246, 180 00 Praha,

rozhodl takto:

I.

Za spáchání správního deliktu uvedeného ve výroku II. rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S214/2011/VZ-12720/2011/530/RNi ze dne 28. 12. 2011, potvrzeného rozhodnutím předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-34008/2024/163 ze dne 10. 9. 2024, který nabyl právní moci dne 16. 9. 2024, v němž bylo shledáno, že se zadavatel – Vodovody a kanalizace Pardubice, a.s., IČ: 60108631, se sídlem Teplého 2014, 530 02 Pardubice – dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném ke dni spáchání správního deliktu, tj. do 31. 3. 2012, tím, že nedodržel postup stanovený § 6 v návaznosti na § 80 odst. 1 citovaného zákona, když ve zprávě o posouzení a hodnocení nabídek ze dne 12. 5. 2011 neuvedl, jakým způsobem dospěl k výsledkům posouzení zdůvodnění mimořádně nízkých nabídkových cen uchazečů a vysvětlení nabídek uchazečů, čímž se jeho postup stal nepřezkoumatelným a netransparentním, přičemž tím mohl podstatně ovlivnit výběr nejvýhodnější nabídky a jmenovaný zadavatel dne 9. 9. 2011 uzavřel smlouvu o dílo s vybraným uchazečem – účastníci sdružení „BČOV Pardubice“, kterými jsou Skanska a.s., IČO 26271303, se sídlem Křižíkova 682/34a, 186 00 Praha a Metrostav a.s., IČO 00014915, se sídlem Koželužská 2246, 180 00 Praha, se jmenovanému zadavateli podle ustanovení § 120 odst. 2 písm. a) citovaného zákona, ukládá

pokuta ve výši 1 000 000 Kč (jeden milion korun českých).

Pokuta je splatná do dvou měsíců od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.

II.

Žádosti zadavatele – Vodovody a kanalizace Pardubice, a.s., IČ: 60108631, se sídlem Teplého 2014, 530 02 Pardubice – ze dne 18. 12. 2024 o přerušení správního řízení vedeného u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže pod sp. zn. ÚOHS-S214/2011/VZ se nevyhovuje.

Odůvodnění

I.               POSTUP V ZADÁVACÍM ŘÍZENÍ

1.             Zadavatel – Vodovody a kanalizace Pardubice, a.s., IČO 60108631, se sídlem Teplého 2014, 530 02 Pardubice, ve správním řízení zastoupena na základě plné moci ze dne 8. 9. 2011 JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., PhD., advokátem, ev. č. ČAK 04447, se sídlem Jungmannova 24, 110 00 Praha (dále jen „zadavatel“)[1], uveřejnil v informačním systému o veřejných zakázkách dne 18. 2. 2011 pod ev. č. 60056716 a v Úředním věstníku Evropské unie dne 19. 2. 2011 pod ev. č. 2011/S 35-057423 oznámení o zahájení otevřeného řízení podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, v rozhodném znění (dále jen „zákon“)[2] za účelem zadání veřejné zakázky s názvem „Zhotovení stavebního díla Modernizace BČOV Pardubice“ (dále jen „veřejná zakázka“).

2.             Zadavatel jako základní hodnotící kritérium pro zadání veřejné zakázky v oznámení o zakázce pod bodem IV.2.1) uvedl ekonomickou výhodnost nabídky, přičemž jako dílčí hodnotící kritéria stanovil:

a)      výše celkové nabídkové ceny – váha 80 %,

b)      navýšení délky záruční doby – váha 10 %,

c)      navýšení výše bankovních záruk – váha 10 %.

3.             Z protokolu o otevírání obálek s nabídkami ze dne 6. 4. 2011 je zřejmé, že zadavatel ve lhůtě pro podání nabídek obdržel 7 nabídek, které komise pro otevírání obálek shledala jako úplné ve smyslu § 71 odst. 8 zákona.

4.             Z protokolu o vyhodnocení kvalifikace ze dne 14. 4. 2011 vyplývá, že po posouzení splnění kvalifikace zadavatel vyloučil z další účasti v zadávacím řízení 3 uchazeče, přičemž dne 27. 4. 2011 byly zadavateli doručeny námitky proti vyloučení z účasti v zadávacím řízení ze dne 26. 4. 2011 uchazeče OHL ŽS, a.s., IČ: 46342796, se sídlem Burešova 938/17, 660 02 Brno (dále jen „uchazeč OHL ŽS, a.s.“), kterým zadavatel rozhodnutím o námitkách ze dne 29. 4. 2011 vyhověl.

5.             Z protokolu o jednání hodnotící komise ze dne 27. 4. 2011 vyplývá, že se hodnotící komise dohodla, že všem nevyloučeným uchazečům bude zaslán dotaz k objasnění mimořádně nízké nabídkové ceny (dále jen „MNNC“).

6.             Dne 29. 4. 2011 byly zaslány žádosti o zdůvodnění MNNC čtyřem nevyloučeným uchazečům, a to účastníkům sdružení „SYNER – HST BČOV Pardubice“ – společnost SYNER, s.r.o., IČO 48292516, se sídlem Dr. Milady Horákové 580/7, 460 01 Liberec a společnost HST Hydrosystémy s.r.o., IČO 26212706, se sídlem Školní 467/14, 415 01 Teplice, které dne 31. 3. 2011 uzavřely smlouvu o sdružení podle § 829 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů za účelem podání společné nabídky (dále jen „navrhovatel“), sdružení „BČOV Pardubice“ – společnost Skanska a.s., IČO 26271303, se sídlem Křižíkova 682/34a, 186 00 Praha a společnost Metrostav a.s., IČO 00014915, se sídlem Koželužská 2450/4, 180 00 Praha, které dne 29. 3. 2011 uzavřely smlouvu o sdružení podle § 829 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů za účelem podání společné nabídky (dále jen „vybraný uchazeč“), sdružení „BČOV Pardubice 2011“ – společnost Zbytková ECCZ s.r.o. v likvidaci (dříve pod názvem Eiffage Construction Česká republika, s.r.o.), IČO 15504158, se sídlem Tyršova 521/1, 390 02 Tábor a společnost BÖGL a KRÝSL, k.s., IČO 26374919, se sídlem Dvořákova 998, 334 41 Dobřany a společnost BERGER BOHEMIA a.s., IČO 45357269, se sídlem Klatovská 410/167, 321 00 Plzeň, které dne 31. 3. 2011 uzavřely smlouvu o sdružení, podle § 829 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů za účelem podání společné nabídky (dále jen „uchazeč BČOV Pardubice 2011“) a  uchazeči OHL ŽS, a.s. Součástí žádosti o zdůvodnění MNNC uchazeče OHL ŽS, a.s. byla rovněž žádost o vysvětlení nabídky.

7.             Dne 12. 5. 2011 hodnoticí komise posoudila odůvodnění MNNC. V případě uchazeče OHL ŽS, a.s. vzala hodnoticí komise na vědomí odůvodnění ceny s tím, že i nadále považuje původní výslednou nabídkovou cenu za platnou a neměnnou. Hodnoticí komise ve zprávě o posouzení a hodnocení nabídek dále konstatovala, že vyjasnění navrhovatele a vybraného uchazeče bylo doručeno řádně a včas a požadované skutečnosti byly zcela vyjasněny.

8.             Dne 18. 5. 2011 rozhodl zadavatel o vyloučení uchazeče – účastníci „Sdružení ČOV Pardubice“, kterými jsou Held & Francke CZ s.r.o., IČO 26068338, se sídlem Husova tř. 685/17, 370 05 České Budějovice; Held & Francke Baugesellschaft m.b.H., FN 198764, se sídlem Kotzinastr. 4, 4030 Linz, Rakousko a FIRESTA-Fišer, rekonstrukce, stavby a.s., IČ: 25317628, se sídlem Mlýnská 68, 602 00 Brno (dále jen „uchazeč ČOV Pardubice“), z další účasti v zadávacím řízení z důvodu nesplnění jedné ze zadávacích podmínek, a to neplatnosti bankovní záruky po celou dobu záruční doby. Oznámení rozhodnutí o vyloučení z další účasti v zadávacím řízení bylo uchazeči „Sdružení ČOV Pardubice“ doručeno dne 19. 5. 2011.

9.             Proti rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky podal navrhovatel námitky ze dne 25. 5. 2011, které byly zadavateli doručeny dne 26. 5. 2011.

10.         Z rozhodnutí o námitkách ze dne 31. 5. 2011 vyplývá, že zadavatel podaným námitkám navrhovatele nevyhověl. Navrhovateli bylo rozhodnutí o námitkách doručeno dne 1. 6. 2011.

11.         Vzhledem k tomu, námitky navrhovatele byly zadavatelem odmítnuty a navrhovatel s tímto rozhodnutím zadavatele nesouhlasil, podal dne 10. 6. 2011 návrh ze dne 9. 6. 2011 na přezkoumání úkonů zadavatele k Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Tímto dnem bylo podle § 113 zákona zahájeno správní řízení o přezkoumání úkonů zadavatele, vedené pod sp. zn. ÚOHS-S214/2011/VZ. Zadavatel obdržel stejnopis návrhu dne 9. 6. 2011.

II.             PRŮBĚH SPRÁVNÍHO ŘÍZENÍ PŘED ORGÁNEM PRVNÍHO STUPNĚ

12.         Dne 10. 6. 2011 byl Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže jako orgánu příslušnému podle § 112 zákona k dohledu nad postupem zadavatele při zadávání veřejných zakázek a soutěži o návrh a k projednání správních deliktů podle tohoto zákona, včetně ukládání sankce za jejich spáchání, doručen návrh navrhovatele na přezkoumání úkonů zadavatele. Návrh navrhovatele směřoval proti rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky.

Obsah návrhu

13.         Návrh navrhovatele byl podán proti rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky. Navrhovatel uvádí, že podle ustanovení § 81 odst. 4 písm. a) a b) zákona uvede zadavatel v oznámení o výběru nejvhodnější nabídky mimo identifikačních údajů uchazečů, jejichž nabídka byla hodnocena, výsledek hodnocení nabídek, z něhož bude zřejmé pořadí nabídek. To dle navrhovatele znamená, že v tomto oznámení musí být uvedeny takové údaje, z nichž bude zřejmé nejen pořadí nabídek, ale bude z nich rovněž zřejmé, proč byla vybrána konkrétní nabídka. Za způsob, který plně vyhovuje požadavkům stanoveným citovaným ustanovením zákona lze dle navrhovatele označit například uvedení seznamu nabídkových cen uchazečů při hodnocení nabídek podle výše nabídkové ceny, event. výpočet celkového bodového ohodnocení jednotlivých nabídek při hodnocení z pohledu ekonomické výhodnosti.

14.         Navrhovatel dále uvádí, že v oznámení rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky byl uveden pouze název zadavatele, sídlo zadavatele, název veřejné zakázky, druh zadávacího řízení a evidenční číslo veřejné zakázky. V připojeném rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky pak byly uvedeny identifikační údaje uchazeče, jehož nabídka byla vybrána jako nejvhodnější, identifikační údaje uchazečů, jejichž nabídka byla hodnocena, a výsledné pořadí nabídek. Údaje o tom, z jakého důvodu byla vybrána nabídka vybraného uchazeče, nebyly ani v oznámení o výběru nejvhodnější nabídky ani v rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky uvedeny. Z tohoto důvodu považuje navrhovatel tento úkon za netransparentní, a tudíž nepřezkoumatelný a zastává názor, že zadavatel již samotným vydáním oznámení a rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky porušil zákon, a to zejména § 6 zákona a § 81 odst. 4 písm. a) a b) zákona.

15.         Vzhledem k tomu, že navrhovatel z důvodů uvedených výše nebyl schopen posoudit, zda výběr nejvhodnější nabídky byl proveden v souladu se zákonem, požádal o nahlédnutí do zprávy o posouzení nabídek a do protokolu o jednání hodnotící komise dle ustanovení § 75 odst. 5 zákona. Dne 19. 5. 2011 byly navrhovateli poskytnuty zadavatelem kopie protokolu o vyhodnocení kvalifikace ze dne 14. 4. 2011 a zprávy o posouzení a hodnocení nabídek s datem předání zadavateli 12. 5. 2011. Kromě protokolu o vyhodnocení kvalifikace žádný jiný protokol o jednání hodnotící komise navrhovateli nebyl k nahlédnutí předložen.

16.         Z předložené zprávy o posouzení a hodnocení nabídek sice navrhovatel zjistil bodové ohodnocení jednotlivých hodnocených nabídek, ale zároveň zjistil, že zpráva o posouzení a hodnocení nabídek byla vydána v rozporu s ustanovením § 6 zákona, neboť při jejím vyhotovení nebyla dodržena zásada transparentnosti a současně tím došlo přinejmenším k potenciálnímu porušení zásady rovného zacházení. Zpráva o posouzení a hodnocení nabídek není dle navrhovatele přezkoumatelná a není tedy přezkoumatelné ani rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky, což bylo důvodem navrhovatele pro podání námitek proti rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky dle § 110 odst. 4 zákona.

17.         Navrhovatel uvádí, že zpráva o posouzení a hodnocení nabídek nesplňuje požadavky stanovené zákonem a rozhodovací praxí Úřadu na přezkoumatelnost zejména z následujících důvodů. Ze zprávy o posouzení a hodnocení nabídek vyplývá, že hodnotící komise posuzovala, zda nevyřazené nabídky neobsahují mimořádně nízkou nabídkovou cenu, a že si vyžádala odůvodnění cen vybraných položek nevyloučených uchazečů a následně pouze konstatovala, že žádná ze zbylých nabídek mimořádně nízkou nabídkovou cenu neobsahuje. Dále se hodnotící komise ve zprávě o posouzení a hodnocení nabídek touto skutečností již nezabývá.

18.         Navrhovatel v souvislosti s uvedeným odkazuje na rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-S7/2009-24531/2009/520/DŘ ze dne 2. 3. 2009, v němž je mimo jiné uvedeno následující: „V posuzovaném případě hodnotící komise příčiny mimořádně nízké nabídkové ceny jako objektivně prokázané shledala, avšak z předložené dokumentace nevyplývá, jakým způsobem k výsledku svého posouzení dospěla. Takový postup odporuje transparentnosti zadávacího procesu. V protokolu o třetím jednání hodnotící komise je pouze uvedeno, že vybraný uchazeč doložil v zákonem stanoveném termínu písemné zdůvodnění mimořádně nízké nabídkové ceny, které hodnotící komise posoudila a jednohlasně se usnesla, že zdůvodnění mimořádně nízké nabídkové ceny je v souladu s § 77 odst. 2 zákona. Hodnotící komise musí při posuzování předmětné otázky vycházet ze znalosti věci a výsledek jejího posouzení a hodnocení musí být objektivním a prokazatelným způsobem podložen. Z protokolu o jednání hodnotící komise i ze zprávy o posouzení a hodnocení nabídek je zřejmé, že v jednaném případě se tak nestalo, neboť hodnotící komise neuvedla žádné konkrétní skutečnosti, na jejichž základě by se dalo přezkoumat, jak ke svému závěru dospěla. Absence úvah členů hodnotící komise o posouzení zdůvodnění mimořádně nízké nabídkové ceny vybraného uchazeče pak činí rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky netransparentním a nepřezkoumatelným. Komise je povinna své úvahy náležitým způsobem odůvodnit…“.

19.         Navrhovatel rovněž upozorňuje na rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-R45/2009/VZ-8681/2009/310-JVa ze dne 10. 7. 2009, v němž je mimo jiné uvedeno, že „pokud tedy hodnotící komise shledala zdůvodnění mimořádně nízké nabídkové ceny dostačující, měla zpráva o posouzení a hodnocení nabídek obsahovat rozhodné skutečnosti, na základě kterých k tomuto závěru hodnotící komise dospěla. Vzhledem k tomu, že je postup hodnotící komise, potažmo zadavatele, netransparentní a tudíž nepřezkoumatelný, nelze ani učinit závěr, zda lze nabídkovou cenu vybraného uchazeče skutečně považovat za mimořádně nízkou či nikoliv.“

20.         Navrhovatel konstatuje, že ze zprávy o posouzení a hodnocení nabídek dále vyplývá, že hodnotící komise požádala navrhovatele a vybraného uchazeče o vyjasnění nabídek. Ve zprávě o posouzení a hodnocení nabídek je rovněž uvedeno, že vyjasnění bylo doručeno řádně a včas a že požadované skutečnosti byly zcela vyjasněny. Hodnotící komise ve zprávě o posouzení a hodnocení nabídek uvedla, že požádala o vyjasnění nabídek z důvodu jednoznačného určení zabudovaných strojů a zařízení, neuvedla však, co přesně bylo obsahem žádostí o vyjasnění nabídek, co bylo obsahem odpovědí na tyto žádosti a proč tato vysvětlení hodnotící komise kvalifikovala jako dostačující. Dle navrhovatele není z tohoto důvodu možné posoudit, zda se jednalo skutečně jen o vysvětlení nabídek z důvodů upřesnění údajů obsažených v nabídce, nebo zda se ve skutečnosti jednalo i o doplnění údajů chybějících v nabídce, zda tedy nebyly porušeny zadávací podmínky a zda v této souvislosti neměla být vyřazena nabídka vybraného uchazeče pro rozpor se zadávacími podmínkami dle ustanovení § 76 odst. 1 zákona a zda nabídka navrhovatele neměla být vybrána jako nejvhodnější.

21.         K uvedenému dospěl navrhovatel na základě informace, že vybranému uchazeči bylo umožněno po podání nabídky doplnit do nabídky chybějící doklady a informace, místo toho, aby byla jeho nabídka vyřazena buď pro obsahovou neúplnost, nebo pro rozpor se zadávacími podmínkami. Vybranému uchazeči bylo dle navrhovatele umožněno doplnit specifikaci rozhodujících dodávek a zařízení stavební a technologické části, kterou byl povinen každý uchazeč doložit do nabídky dle úvodních ustanovení Svazku 5 „Soupis stavebních prací, dodávek a služeb s výkazem výměr“ zadávací dokumentace. Pokud se zadavatel skutečně dopustil takového protiprávního jednání, měl jeho postup dle navrhovatele vliv na výběr nejvhodnější nabídky a navrhovateli tak byla způsobena újma.

22.         Navrhovatel s ohledem na uvedené doplňuje, že institutem písemného vysvětlení nabídky lze zhojit pouze zřejmý omyl v nabídkách uchazečů, nikoliv to, co v nabídce obsaženo není. Písemné vysvětlení nabídky tak může směřovat pouze k upřesnění výkladu stávajícího obsahu nabídky, nikoli k faktické změně obsahu nabídky samotné.

23.         Navrhovatel uvádí, že v námitkách uvedl podrobné důvody, proč podle jeho názoru neproběhlo posouzení a hodnocení transparentním způsobem, trval na tom, že hodnotící komise porušila svými postupy zákon, zejména § 6 zákona, a to zásadu transparentnosti a zásadu rovného zacházení a znemožnila přezkoumat, zda nabídka navrhovatele neměla být vybrána jako nejvhodnější. Protože zadavatel akceptoval výsledky posouzení a hodnocení nabídek provedeného hodnotící komisí a legalizoval tak porušení zákona hodnotící komisí, byla zadavateli navrhovatelem navržena náprava postupem podle ustanovení § 79 odst. 5 zákona, a to zrušením rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky a novým posouzením a hodnocením nabídek tak, aby výsledky posouzení a hodnocení, a tedy i rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky byly přezkoumatelné. Těmto námitkám zadavatel nevyhověl. V rozhodnutí o námitkách je pouze uvedeno, že oznámení rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky splňuje náležitosti dle § 81 odst. 4 zákona s tím, že požadavek navrhovatele na další obsah citovaného oznámení je extenzivním výkladem zákona, které však v zákoně samotném nemá oporu. Zadavatel rovněž uvedl, že informace, které navrhovatel postrádá ve zprávě o posouzení a hodnocení nabídek nejsou zákonem stanoveny jako její obsahová náležitost.

24.         K důvodům, jež zadavatel uvedl v rozhodnutí o námitkách, navrhovatel uvádí, že trvá na tom, že posouzení a hodnocení nabídek neproběhlo transparentním a přezkoumatelným způsobem. Zpráva o posouzení a hodnocení nabídek zpracovaná hodnotící komisí zcela prokazatelně neobsahuje všechny skutečnosti, kterými se hodnotící komise zabývala. K tvrzení zadavatele o tom, že zpráva o posouzení a hodnocení nabídek obsahuje náležitosti dle zákona a že požadavky na obsah této zprávy nemají oporu v zákoně a jsou extenzivním výkladem zákona, navrhovatel uvádí, že ustanovení § 80 odst. 1 zákona, na něž se zadavatel odvolává, stanoví základní obsahové náležitosti zprávy o posouzení a hodnocení nabídek. Tyto základní náležitosti zpráva o posouzení a hodnocení nabídek splňuje, ovšem zadavatel opomíjí skutečnost, že pokud má být dodržena zásada transparentnosti dle § 6 zákona, musí být zpráva přezkoumatelná a musí v ní být shrnuty všechny podstatné skutečnosti o průběhu posouzení a hodnocení nabídek a jejich výsledku, a všechny postupy hodnotící komise musí být řádně popsány a odůvodněny, neboť pouze v takovém případě je možné činnost hodnotící komise přezkoumat. Hodnotící komise dle navrhovatele zejména z tohoto hlediska není oprávněna jakoukoliv skutečnost týkající se posouzení nabídek nevzít na vědomí, naopak s každou se musí ve zprávě o posouzení a hodnocení nabídek vypořádat, zejména musí zjistit, zda tato skutečnost ovlivňuje nebo může ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky. Předložená zpráva o posouzení a hodnocení nabídek je z tohoto hlediska nepřezkoumatelná.

25.         Požadavek na přezkoumatelnost není sice v zákoně výslovně stanoven, dle navrhovatele však není pravdou, že nemá v zákoně oporu. Navrhovatel v souvislosti s uvedeným odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) č. j. 2 A 6/2002 – OL – 96 ze dne 30. 11. 2004, v němž je uvedeno, že výběr nejvhodnější nabídky musí splňovat jeden ze základních principů platných pro zadávání veřejných zakázek, a to zabezpečení transparentnosti celého procesu zadávání veřejných zakázek, jeho zprůhlednění a možnost veřejné kontroly. Dále je zde zdůrazněno, že je nezbytné, aby o způsobu hodnocení nabídek byl vždy učiněn záznam, z něhož by vyplývalo, jak byly nabídky v jednotlivých kritériích hodnoceny. Pouze takto zpracovaný výsledek hodnocení jednotlivých nabídek umožní zadavateli nejen zdůvodnit výběr nejvhodnější nabídky, ale i prokázat, že posouzení a hodnocení nabídek podle jednotlivých kritérií bylo provedeno objektivně a v souladu se zákonem.

26.         Navrhovatel rovněž poukazuje na rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-S119/2009/VZ-8085/2009/520/DŘ ze dne 7. 7. 2009 a rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-S155/2009/VZ-9656/2009/510/IFa ze dne 30. 7. 2009, v nichž je uvedeno, že podle ustanovení § 80 odst. 1 zákona je zpráva o posouzení a hodnocení nabídek základním dokumentem z hlediska přezkoumatelnosti postupu hodnotící komise, resp. zadavatele. Tento dokument slouží nejen zadavateli, aby mohl přezkoumat postup hodnotící komise, ale také uchazečům, pro které je základním zdrojem informací o celém procesu posuzování a hodnocení nabídek. Z těchto důvodů je zpráva o posouzení a hodnocení nabídek stěžejním dokumentem při přezkumném procesu. Navrhovatel dále upozorňuje na rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-R45/2009/VZ-8681/2009/310-JVa ze dne 10. 7. 2009, ve kterém je uvedeno, že netransparentní postup při vypracování zprávy o posouzení a hodnocení nabídek nelze akceptovat už v návaznosti na to, že zpráva o posouzení a hodnocení nabídek je v podstatě jediným dokladem přístupným uchazečům o veřejnou zakázku, do jehož obsahu mají uchazeči o veřejnou zakázku právo nahlédnout, a z něhož by tedy měli mít možnost zjistit, jakým způsobem bylo provedeno posouzení a hodnocení nabídek. Text této zprávy by pak měl být natolik určitý, aby uchazečům o veřejnou zakázku podal potřebné informace o postupu hodnotící komise.

27.         Závěrem navrhovatel uvádí, že hodnotící komise porušila svými postupy zákon, zejména § 6 zákona a § 80 zákona a vytvořila stav právní nejistoty, neboť znemožnila přezkoumat, zda nabídka navrhovatele neměla být vybrána jako nejvhodnější, v čemž navrhovatel spatřuje újmu, která mu jako uchazeči vznikla, resp. hrozí. Tato újma spočívá dle navrhovatele v nemožnosti získat veřejnou zakázku, tj. uzavřít smlouvu a realizovat předmět veřejné zakázky. Zadavatel toto porušení zákona akceptoval, když na základě zprávy o posouzení a hodnocení nabídek zpracované v rozporu se zákonem rozhodl o výběru nejvhodnější nabídky, které je z důvodů netransparentnosti zprávy o posouzení a hodnocení nabídek rovněž nepřezkoumatelné. Navrhovatel tvrdí, že hodnotící komise i zadavatel porušili svými postupy zákon, zejména ustanovení § 6 zákona, a to zejména zásadu transparentnosti a zásadu rovného zacházení, přičemž tento postup může podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky. Pochybení zadavatele je dle navrhovatele takového rozsahu, že je nelze napravit jiným způsobem, než zrušením rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky a provedením nového posouzení a hodnocení nabídek. Proto navrhovatel navrhuje, aby Úřad uložil nápravné opatření ve smyslu ustanovení § 118 zákona a aby rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky zrušil.

28.         Navrhovatel současně navrhl, aby Úřad vydal ve smyslu § 117 odst. 1 písm. a) zákona předběžné opatření, jímž by zadavateli zakázal uzavřít smlouvy v zadávacím řízení až do okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí v tomto správním řízení.

Vyjádření zadavatele k návrhu

29.         Vyjádření zadavatele k návrhu ze dne 9. 6. 2011 obdržel Úřad dne 23. 6. 2011. Zadavatel uvádí, že návrh postrádá opodstatnění a není zde žádný důvod pro uložení nápravného opatření, kterého se navrhovatel domáhá. Zadavatel je přesvědčen o tom, že proces hodnocení proběhl zcela v souladu se zákonem, transparentně a nediskriminačně, a zákonu zcela odpovídaly i písemnosti pořízené zadavatelem v rámci zadávacího řízení.

30.         K námitkám vztahujícím se k obsahu oznámení rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky zadavatel uvádí, že náležitosti oznámení rozhodnutí o výběru přesně vymezuje § 81 odst. 4 zákona, přičemž uvedené ustanovení zákona doslovně cituje. Zadavatel uvádí, že může pouze zopakovat, že pokud jde o uvedení výsledku hodnocení, z něhož bude zřejmé hodnocení nabídek, pak zcela naplnil literu zákona, neboť oznámení výsledek hodnocení, z něhož bude zřejmé pořadí nabídek, obsahovalo. Respektive tyto údaje byly uvedeny v rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky, jež bylo k oznámení rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky přiloženo. Argumenty navrhovatele považuje zadavatel v tomto ohledu za zcela liché. Jakékoli ovlivnění transparentnosti je dle něj vyloučeno rovněž vzhledem k tomu, že postup hodnocení je detailně popsán ve zprávě o posouzení a hodnocení nabídek, kterou má navrhovatel k dispozici a z níž lze detailně zjistit hodnocení v rámci jednotlivých dílčích hodnotících kritérií, jejichž výsledkem bylo hodnocení celkové, jež vedlo k výběru nejvhodnější nabídky.

31.         K údajným obsahovým nedostatkům zprávy o posouzení a hodnocení nabídek zadavatel opětovně uvádí, že zpráva o posouzení a hodnocení nabídek obsahuje všechny údaje vyplývající z § 80 odst. 1 zákona a zcela jasně a srozumitelně popisuje postup zadavatele při posouzení a hodnocení nabídek, a je tedy i přezkoumatelná. Navrhovatelem uváděné požadavky na další obsah zprávy o posouzení a hodnocení nabídek jsou jen extenzivním výkladem zákona, které však v zákoně samotném nemají žádnou oporu. V otázce mimořádně nízké nabídkové ceny je dle zadavatele třeba upozornit, že ze zprávy o posouzení a hodnocení nabídek jasně plyne závěr, že hodnotící komise na základě dodatečných informací od nevyloučených uchazečů konstatovala, že žádná ze zbylých položek mimořádně nízkou nabídkovou cenu neobsahuje. Rozhodnutí Úřadu citovaná navrhovatelem se však týkají situací, kdy naopak zadavatel shledal, že nabídky obsahují mimořádně nízkou nabídkovou cenu a v návaznosti na to si vyžádal odůvodnění této mimořádné nízké ceny. Odkaz na uvedená rozhodnutí Úřadu je tedy zavádějící.

32.         S ohledem na výše uvedené proto zadavatel navrhuje, aby Úřad návrh jako neopodstatněný podle § 118 odst. 4 písm. a) zákona zamítl. S ohledem na neopodstatněnost návrhu v jeho meritorní části zadavatel považuje za bezpředmětný též návrh na vydání předběžného opatření a rovněž navrhuje jeho zamítnutí.

První řízení u Úřadu

33.         Zahájení správního řízení oznámil Úřad jeho účastníkům přípisem ze dne 15. 6. 2011. Úřad dále účastníkům řízení usnesením ze dne 15. 6. 2011 stanovil lhůtu, v níž mohli navrhovat důkazy či činit jiné návrhy, a lhůtu, ve které se mohli vyjádřit k podkladům rozhodnutí. Uvedeným usnesením Úřad rovněž stanovil zadavateli lhůtu k provedení úkonů – zaslání informace Úřadu o dalších úkonech, které zadavatel provede v šetřeném zadávacím řízení v průběhu správního řízení.

34.         Účastníky správního řízení podle § 116 zákona byly zadavatel, navrhovatel a vybraný uchazeč.

Vyjádření navrhovatele k podkladům rozhodnutí ze dne 28. 6. 2011

35.         Dne 29. 6. 2011 obdržel Úřad vyjádření navrhovatele k podkladům rozhodnutí, v němž navrhovatel uvádí, že trvá na podaném návrhu na zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele, neboť je nadále přesvědčen, že zadavatel postupoval v zadávacím řízení v rozporu se základními zásadami zadávacích řízení uvedenými v § 6 zákona, zejména pak se zásadou transparentnosti.

36.         S přihlédnutím k vyjádření zadavatele navrhovatel uvádí, že považuje za nesporné, že § 80 odst. 1 zákona vymezuje základní obsahové náležitosti zprávy o posouzení a hodnocení nabídek a tyto tak musí být ve zprávě obsaženy vždy. Je však nutno doplnit, že uvedené požadavky je třeba vykládat a na ně nahlížet optikou požadavku na dodržování základních zásad zadávacích řízení obsažených v § 6 zákona, které jsou aplikovatelné pro všechny fáze a stádia zadávacího řízení.

37.         K tvrzení zadavatele, že navrhovatelem citovaná rozhodnutí Úřadu nejsou pro daný případ aplikovatelná, neboť se týkají situace, kdy zadavatel shledá existenci mimořádně nízké nabídkové ceny a vyžádá si její odůvodnění dle § 77 odst. 2 zákona, navrhovatel uvádí, že s tímto tvrzením se nelze ztotožnit, neboť v postupu hodnotící komise v posuzovaném případě, resp. ze zachycení tohoto postupu obsaženém ve zprávě o posouzení a hodnocení nabídek, není možné ověřit, zda-li skutečně vysvětlení oslovených uchazečů odůvodňuje závěr, že žádná z nabídek mimořádně nízkou nabídkovou cenu neobsahuje. Uvedené se dle navrhovatele týká rovněž neuvedení skutečností, které byly obsahem odpovědí na žádosti o vyjasnění nabídek, ve zprávě o posouzení a hodnocení nabídek, neboť není možné posoudit, zda se jednalo skutečně jen o vysvětlení nabídek z důvodů upřesnění údajů obsažených v nabídce, nebo zda se ve skutečnosti jednalo i o doplnění údajů chybějících v nabídce.

38.         Závěrem navrhovatel nadále navrhuje, aby Úřad uložil nápravné opatření ve smyslu § 118 zákona tak, že rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky zruší, a nařídil k zajištění účelu řízení o přezkoumání úkonů zadavatele předběžné opatření podle § 117 odst. 1 písm. a) zákona.

Další průběh správního řízení

39.         Úřad rozhodnutím ze dne 20. 7. 2011 zamítl návrh navrhovatele na vydání předběžného opatření.

40.         Dne 29. 7. 2011 obdržel Úřad rozklad proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření navrhovatele ze dne 27. 7. 2011.

41.         Úřad během přezkoumávání dokumentace o veřejné zakázce dále pojal pochybnosti o souladu postupu zadavatele s § 6 a § 53 odst. 1 písm. c) zákona v souvislosti s vyloučením uchazeče „Sdružení pro Pardubice“ (nabídka č. 5), jehož účastníky jsou UNISTAV a.s., IČO 00531766, se  sídlem Příkop 6, 602 00 Brno; Chemkostav, a.s., IČO 36191892, se sídlem K. Kuzmanyho 1259/22, 07101 Michalovce a VHS Břeclav s.r.o., IČO 42324149, se sídlem Fügnerova 1161/1, 690 64 Břeclav, kteří dne 28. 3. 2011 uzavřeli smlouvu o sdružení, podle § 829 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za účelem podání společné nabídky (dále jen „uchazeč „Sdružení pro Pardubice““), z další účasti v zadávacím řízení, konkrétně o postupu zadavatele při posouzení platnosti čestného prohlášení, které předložil uchazeč „Sdružení pro Pardubice“ v rámci prokázání splnění základních kvalifikačních předpokladů. Úřad rovněž upozornil zadavatele na předběžné opatření č. j. ÚOHS-S185/2011/VZ-8997/2011/530/RNi ze dne 13. 6. 2011, jímž byl zadavateli uložen zákaz uzavřít smlouvu v zadávacím řízení. Úřad účastníky řízení s těmito novými skutečnostmi seznámil přípisem ze dne 1. 9. 2011 a zároveň jim usnesením z téhož dne prodloužil lhůtu, v níž mohli navrhovat důkazy či činit jiné návrhy, a lhůtu, ve které se mohli vyjádřit k podkladům rozhodnutí.

Vyjádření vybraného uchazeče ze dne 7. 9. 2011

42.         Dne 9. 9. 2011 obdržel Úřad vyjádření vybraného uchazeče ze dne 7. 9. 2011. Vybraný uchazeč je přesvědčen, že správní řízení zahájené na návrh navrhovatele nemá v zákoně právní základ, neboť důvody uvedené v návrhu navrhovatele jsou bezpředmětné, postup zadavatele je v souladu se zákonem a pro další vedení správního řízení neshledává žádné důvody. Vybraný uchazeč nesouhlasí s upozorněním uvedeným v seznámení s novými skutečnostmi ve správním řízení ze dne 1. 9. 2011, a to na jeho závěru, který se týká předběžného opatření č. j. ÚOHS-S185/2011/VZ-8997/2011/530/RNi ze dne 13. 6. 2011.

43.         Správní řízení na návrh uchazeče „Sdružení pro Pardubice“ bylo zahájeno dne 18. 5. 2011. V citovaném správním řízení vedeném pod sp. zn. S185/2011/VZ bylo vydáno z moci úřední předběžné opatření spočívající v zákazu uzavřít smlouvu mezi zadavatelem a vybraným uchazečem, a to do nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bude správní řízení ukončeno. Dle vybraného uchazeče je pak podstatné, že se jedná o dané správní řízení, nikoli zadávací řízení obecně.

44.         Vybraný uchazeč mimo jiné uvádí, že předběžné opatření řeší možné následky dotyčného správního řízení a nemůže být aplikováno na ostatní případná správní řízení pro určité zadávací řízení, která již byla zahájena, nebo která teprve budou zahájena. Důvody uvedené v návrhu jiného účastníka, a tedy vedoucí k dalšímu správnímu řízení pro určité zadávací řízení, nemusejí vůbec žádné důvody pro vydání předběžného opatření obsahovat, či v něm nemusí být návrh na vydání předběžného opatření obsažen. Pokud tedy v novém správním řízení Úřad neshledá důvody nutné pro vydání předběžného opatření, není jasné, jaké argumenty by měly vést k aplikaci předběžného opatření vydaného v jiném správním řízení, byť z moci úřední, i na další dříve či později zahájená správní řízení.

45.         Vybraný uchazeč je na základě výše uvedeného přesvědčen, že určité předběžné opatření je vydáváno pro konkrétní správní řízení, nikoli i pro ostatní případná správní řízení, a předběžné opatření č. j. ÚOHS-S185/2011/VZ-8997/2011/530/RNi ze dne 13. 6. 2011 pozbylo platnosti zastavením správního řízení.

46.         Závěrem vybraný uchazeč uvádí, že je přesvědčen, že správní řízení zahájené na návrh navrhovatele je nutné jako nedůvodné zamítnout.

Další průběh správního řízení

47.         Dne 9. 9. 2011 obdržel Úřad oznámení o převzetí právního zastoupení zadavatele z téhož dne, jehož součástí byla rovněž žádost o prodloužení lhůty k vyjádření se k podkladům rozhodnutí dle usnesení Úřadu ze dne 1. 9. 2011.

48.         Dne 15. 9. 2011 obdržel Úřad upozornění navrhovatele na uzavření smlouvy v zadávacím řízení z téhož dne, v němž navrhovatel mimo jiné uvádí, že dne 14. 9. 2011 mu bylo doručeno oznámení o uzavření smlouvy ze dne 13. 9. 2011, ve kterém zadavatel oznámil, že došlo k uzavření smlouvy na plnění veřejné zakázky s vybraným uchazečem.

Vyjádření zadavatele k podkladům rozhodnutí ze dne 16. 9. 2011

49.         Dne 16. 9. 2011 obdržel Úřad vyjádření zadavatele k podkladům rozhodnutí z téhož dne, v němž zadavatel uvádí, že se při zadávání veřejné zakázky nedopustil žádného porušení povinností stanovených v zákoně, natož takového, které by mohlo ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky. K porušení ustanovení § 6 v návaznosti na § 53 odst. 1 písm. c) zákona zadavatel uvádí, že má za to, že tvrzení o tom, že se dopustil porušení ustanovení § 6 zákona a ustanovení § 53 odst. 1 písm. c) zákona tím, že vyloučil uchazeče „Sdružení pro Pardubice“ je zřejmě založeno na nesprávném výkladu jednostranného právního úkonu čestného prohlášení, kterým uchazeč „Sdružení pro Pardubice“ zamýšlel prokázat splnění základních kvalifikačních předpokladů, nebo nerozlišováním mezi fyzickou osobou – členem statutárního orgánu – a společností, jejímž jménem tato osoba jedná, jako dvěma samostatnými subjekty, či nesprávným výkladem ustanovení § 53 odst. 1 písm. c) zákona v návaznosti na § 49 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“). Zadavatel zdůrazňuje, že mu není zřejmé, co mu je v souvislosti s vyloučením uchazeče „Sdružení pro Pardubice“ vytýkáno, a není mu v důsledku toho ani jasné, kterého z právě uvedených pochybení se Úřad při vymezení své pochybnosti o souladu postupu zadavatele vlastně dopustil.

50.         Zadavatel dále uvádí, že Úřad zahrnul podezření z porušení uvedených ustanovení do správního řízení vedeného u Úřadu pod sp. zn. S214/2011/VZ, dle zadavatele však nevysvětlil, co vlastně zadavateli vytýká. Úřad sám ani v seznámení s novými skutečnostmi ve správním řízení ani nikde jinde ve správním spise nekonstatoval, že má zato, že by uchazeč „Sdružení pro Pardubice“ splnil kvalifikační předpoklad podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. c) zákona. V této souvislosti je dle zadavatele třeba uvést, že mezi základní zásady správního řízení patří zásada předvídatelnosti rozhodnutí a zásada, podle níž musí být účastníkovi umožněno kvalifikovaně se k věci vyjádřit, tj. v daném případě na základě znalosti konkrétního pochybení, které je zadavateli vytýkáno, což se v rámci daného správního řízení dosud nestalo.

51.         Zadavatel se v další části svého vyjádření podrobně zabývá obsahem nabídky uchazeče „Sdružení pro Pardubice“, a to otázce doložení čestného prohlášení dle § 53 odst. 1 písm. c) zákona.

52.         K nepřezkoumatelnosti oznámení o výběru nejvhodnější nabídky zadavatel uvádí, že má zato, že si navrhovatel plete náležitosti oznámení o výběru nejvhodnější nabídky s náležitostmi zprávy o posouzení a hodnocení nabídek. Zatímco ve zprávě o posouzení a hodnocení nabídek musí být dle § 80 odst. 1 zákona vždy uveden popis a odůvodnění hodnocení nabídek a výsledek tohoto hodnocení, pro oznámení o výběru nejvhodnější nabídky zákon stanoví tuto náležitost pouze pro případ, že zadavatel provedl sám nové posouzení, neboť zjistil, že hodnotící komise porušila postup stanovený zákonem. To se však v případě tohoto zadávacího řízení nestalo. Dle zadavatele je zjevné, že odůvodnit svoje hodnocení a jeho výsledek může pouze ten, kdo hodnocení provádí. Proto zadavatel nemůže být v oznámení o výběru nejvhodnější nabídky nucen odůvodnění uvádět. Dokumentem vydávaným hodnotící komisí je pouze zpráva o posouzení a hodnocení nabídek, nikoliv oznámení o výběru nejvhodnější nabídky, které činí zadavatel. Navrhovateli bylo v souladu se zákonem umožněno nahlédnout do zprávy o posouzení a hodnocení nabídek, a tudíž se měl s odůvodněním možnost seznámit, což sám ve svém návrhu na zahájení řízení potvrzuje. Zadavatel tudíž postupoval zcela transparentně, nediskriminačně a v souladu se zákonem a navrhovatele žádným způsobem neznevýhodnil.

53.         K nepřezkoumatelnosti zprávy o posouzení a hodnocení nabídek zadavatel uvádí, že pokud se jedná o nepřiměřeně nízkou nabídkovou cenu, hodnotící komise ve zprávě o posouzení a hodnocení nabídek jednoznačně uvedla, že si u vybraných položek v nabídkách uchazečů vyžádala odůvodnění a na jeho základě nedošla k závěru, že by některá z nabídek mohla obsahovat nepřiměřeně nízkou nabídkovou cenu. Hodnotící komise postupovala velmi pečlivě, a aby nezavdala příčinu k pozdějším pochybnostem, nechala si zdůvodnit veškeré ceny, které se podstatněji odlišovaly od původního odhadu zadavatele. Vzhledem k tomu, že zadavatel ani členové komise nejsou oprávněni sdělovat uchazečům přesný obsah nabídek jejich konkurentů, nemohla hodnotící komise ve zprávě o posouzení a hodnocení nabídek přístupné všem uchazečům sdělovat cenu jakých konkrétních položek si u jednotlivých nabídek vyžádala a jaké odůvodnění obdržela. Dle zadavatele může pouze konstatovat, že veškeré ceny se po bližším seznámení s jejich odůvodněním jeví jako standardní a nezavdávající příčinu k pochybnostem o jejich nepřiměřeně nízké hodnotě, přičemž tak také učinila. Zadavatel je toho názoru, že negativní skutečnost, tedy neexistenci nepřiměřeně nízké ceny, nelze blíže obecně odůvodnit.

54.         Zadavatel má za to, že i kdyby mohla být zpráva o posouzení a hodnocení nabídek z tohoto hlediska posouzena jako nepřezkoumatelná, mohla by tato okolnost vést k ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky pouze tehdy, pokud by se skutečně mezi nabídkami objevila taková, u níž by se cena podstatným způsobem odlišovala od cen nabízených ostatními uchazeči a posouzení, zda se nejedná o nepřiměřeně nízkou cenu, by mohlo být minimálně diskutabilní a sporné. V daném případě však rozdíl mezi cenou nabízenou vybraným uchazečem a cenou navrhovatele dosahoval pouhých 4,5 %, což svědčí o tom, že cena nabízená vybraným uchazečem není nepřiměřeně nízká, ale naopak obvyklá a zcela přiměřená. Sama případná nepřezkoumatelnost musí být provázena i dalšími materiálními, nikoliv pouze procesními, pochybnostmi o podloženosti hodnocení hodnotící komise, aby mohla vést ke kvalifikaci jednání zadavatele jako odporujícího zákonu.

55.         K vyjasňování nabídek navrhovatele a vybraného uchazeče zadavatel uvádí, že hodnotící komise ve zprávě o posouzení a hodnocení nabídek jasně uvedla, že šlo o vyjasnění jednoznačného určení zabudovaných strojů a zařízení, která budou ze strany uchazečů dodána, tedy jejich konkrétního označení a výrobce. V žádném případě se nejednalo o doplnění nabídek, neboť příslušná zařízení byla v rozpočtu podrobně technicky popsána, a tudíž nemohlo být pochyb o tom, že tato zařízení splňují podmínky stanovené v zadávací dokumentaci. Dle zadavatele i zde platí, že pouhé vyjasnění údajů, které zadavatel ani hodnotící komise nemůže tak jako tak, z důvodu povinnosti zachování mlčenlivosti ohledně obsahu nabídek, sdělovat ostatním uchazečům, není otázkou, kterou by se musel zabývat ve zprávě o posouzení a hodnocení nabídek, a to zvláště za situace, kdy se jedná o vyjasňování informací, které se v hodnocení žádným způsobem nemohou projevit.

56.         K platnosti předběžného opatření zadavatel mimo jiné uvádí, že prohlášení Úřadu o platnosti předběžného opatření vydaného dne 13. 6. 2011 ve správním řízení vedeném pod sp. zn. S185/2011/VZ, nemá oporu v právních předpisech upravujících správní řízení. Správní řízení vedené pod sp. zn. S214/2011/VZ je zcela odlišným správním řízením a pro zajištění jeho účelu by Úřad musel vydat samostatné předběžné opatření.

57.         Zadavatel se domnívá, že nejsou dány důvody pro postup podle § 118 odst. 2 zákona, ani pro uložení pokuty podle § 120 zákona, a považuje za nutné zdůraznit, že i kdyby tomu tak bylo, jsou tu ve smyslu § 118 odst. 3 zákona důvody hodné zvláštního zřetele, spojené s veřejným zájmem, které vyžadují pokračování plnění smlouvy.

58.         Zadavatel dále uvádí, že provedení modernizace BČOV je zahrnuto v Programu rozvoje vodovodů a kanalizací Pardubického kraje a je součástí Aglomerace Pardubice uvedené v „Konkrétním seznamu aglomerací České republiky“ vytvořeném v souladu se směrnicí Rady č. 91/271/EHS. Modernizace BČOV je prioritní stavbou na úseku zajištění čistoty vodních útvarů v Pardubickém regionu. V současnosti se na BČOV zpracovává znečištění v úhrnné bilanci cca 140 000 EO 60, výhledově pak dojde k připojení dalších 11 obcí. Zadavatel dále informuje o poskytnutí dotace z operačního programu „Životní prostředí“ a o podmínkách jejího poskytnutí.

59.         Závěrem zadavatel uvádí, že se nedopustil žádného porušení povinností stanovených v zákoně, a pokud by postup zadavatele Úřad posoudil jako odporující zákonu, nemohl by mít vliv na výběr nejvhodnější nabídky.

Další průběh správního řízení

60.         Dne 27. 9. 2011 byla Úřadu zadavatelem doručena Smlouva o dílo č. 10000070913/6005 ze dne 9. 9. 2011 (dále jen „Smlouva o dílo“), a to bez dalších dokumentů, jež jsou dle jejího obsahu její nedílnou součástí. Z obsahu Smlouvy o dílo vyplývá, že dne 9. 9. 2011 byla mezi zadavatelem a vybraným uchazečem uzavřena smlouva na plnění veřejné zakázky.

61.         Přípisem ze dne 7. 10. 2011 seznámil Úřad účastníky řízení s novými skutečnostmi, konkrétně s uzavřením Smlouvy o dílo mezi zadavatelem a vybraným uchazečem. Úřad dále účastníkům řízení usnesením ze dne 7. 10. 2011 prodloužil lhůtu, v níž mohli navrhovat důkazy či činit jiné návrhy, a lhůtu, ve které se mohli vyjádřit k podkladům rozhodnutí.

Vyjádření zadavatele k podkladům rozhodnutí ze dne 18. 10. 2011

62.         Dne 19. 10. 2011 obdržel Úřad vyjádření zadavatele k podkladům rozhodnutí ze dne 18. 10. 2011, v němž se zadavatel opakovaně vyjadřuje k platnosti předběžného opatření č. j.  ÚOHS-S185/2011/VZ-8997/2011/530/RNi ze dne 13. 6. 2011. Zadavatel je přesvědčen, že již ze samotného znění předběžného opatření je zcela zřejmé, že toto předběžné opatření zaniklo v okamžiku, kdy pravomocně skončilo správní řízení vedené pod sp. zn. S185/2011/VZ.

63.         Zadavatel se dále vyjadřuje k obsahu předmětného předběžného opatření a k právní úpravě institutu předběžného opatření v zákoně a ve správním řádu, k níž mimo jiné uvádí, že Úřad nesprávně pojímá institut předběžného opatření podle správního řádu a zákona a interpretuje pravidla pro jeho vydání a platnost v rozporu se systematikou těchto právních předpisů, jejich zásadami, smyslem a účelem tohoto zajišťovacího prostředku, neboť pomíjí skutečnost, že předběžné opatření je pevně svázáno s konkrétním správním řízením k zajištění účelu, k němuž bylo vydáno, a nemůže přežít skončení správního řízení.

64.         Zadavatel se v předmětném vyjádření zabývá rovněž otázkou zásady legality, k níž mimo jiné uvádí, že zásada legality implikuje, že i kdyby předběžné opatření nezaniklo v okamžiku právní moci rozhodnutí o zastavení správního řízení vedeného pod sp. zn. S185/2011/VZ, nebylo by jej možno použít k zajištění účelu správního řízení vedeného pod sp. zn. S214/2011/VZ.   

65.         Zadavatel se domnívá, že pokud by měl Úřad pochybnosti o dodržení postupu stanoveného zákonem ze strany zadavatele v okamžiku zastavení správního řízení S185/2011/VZ pro nezaplacení kauce, měl možnost zahájit z moci úřední správní řízení nové a v tomto správním řízení vydat předběžné opatření, případně vydat předběžné opatření ve správním řízení S214/2011/VZ.

Vyjádření navrhovatele k podkladům rozhodnutí ze dne 18. 10. 2011

66.         Dne 18. 10. 2011 obdržel Úřad vyjádření navrhovatele k podkladům rozhodnutí z téhož dne, v němž navrhovatel uvádí, že trvá na podaném návrhu na zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele, neboť je přesvědčen, že zadavatel postupoval v zadávacím řízení v rozporu se základními zásadami zadávacího řízení uvedenými v § 6 zákona, zejména pak v rozporu se zásadou transparentnosti. Navrhovatel se opětovně vyjadřuje k pochybením zadavatele uvedeným navrhovatelem v návrhu ze dne 9. 6. 2011.

67.         Navrhovatel dále poukazuje na postup zadavatele, který uzavřel smlouvu na plnění veřejné zakázky v době účinnosti předběžného opatření, které uzavření smlouvy přímo zakázalo a o jehož existenci zadavatel prokazatelně věděl. Tento postup dle navrhovatele nelze než považovat za porušení zákona.

68.         Navrhovatel je přesvědčen, že jím uvedená porušení zákona zadavatelem jsou natolik závažná a mohou mít takové následky, že je třeba trvat na uložení zákazu plnění protiprávně uzavřené smlouvy, přičemž takový návrh byl již ze strany navrhovatele dne 13. 10. 2011 učiněn.

69.         Závažnost následků porušení zákona dle navrhovatele dokládá samotný předmět veřejné zakázky, tedy modernizace čističky odpadních vod, která má v Pardubickém regionu zcela dominantní postavení. V důsledku mimořádně nízké nabídkové ceny vybraného uchazeče zde existuje důvodná obava o reálné možnosti zajistit zadavatelem požadované plnění řádně a včas. Navrhovatel se domnívá, že jakékoliv pochybení při modernizaci čističky odpadních vod může mít fatální důsledky. Navrhovatel je toho názoru, že z hlediska obecného zájmu musí být v případě veřejné zakázky kladen eminentní důraz na zcela transparentní a právně souladný postup zadavatele.

70.         Navrhovatel závěrem uvádí, že má za to, že při zadávání předmětné veřejné zakázky porušil zadavatel § 76, § 79, § 81 a § 117 zákona, dále pak zásady transparentnosti a rovného zacházení podle § 6 zákona a současně omezil nebo dokonce znemožnil řádnou soutěž s tím, že tento postup ovlivnil nebo mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky.

71.         Přípisem ze dne 3. 11. 2011 seznámil Úřad účastníky řízení s novými skutečnostmi, které budou podkladem pro rozhodnutí, konkrétně, že správní řízení bude vedeno rovněž ve věci možného spáchání správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona zadavatelem, a to při posouzení a hodnocení nabídek uchazečů a následném vypracování zprávy o posouzení a hodnocení nabídek. Úřad dále účastníkům řízení usnesením ze dne 3. 11. 2011 prodloužil lhůtu, v níž mohli navrhovat důkazy či činit jiné návrhy, a lhůtu, ve které se mohli vyjádřit k podkladům rozhodnutí.

Vyjádření zadavatele k podkladům rozhodnutí ze dne 15. 11. 2011

72.         Dne 15. 11. 2011 obdržel Úřad vyjádření zadavatele k podkladům rozhodnutí z téhož dne, v němž zadavatel k nepřezkoumatelnosti zprávy o posouzení a hodnocení nabídek uvádí, že hodnotící komise ve zprávě o posouzení a hodnocení nabídek jednoznačně uvedla, že si u vybraných položek v nabídkách uchazečů vyžádala odůvodnění a na jeho základě nedošla k závěru, že by některá z nabídek mohla obsahovat nepřiměřeně nízkou nabídkovou cenu. Zadavatel ani členové hodnotící komise nejsou oprávněni sdělovat uchazečům přesný obsah nabídek jejich konkurentů, a tudíž ani hodnotící komise nemohla ve zprávě o posouzení a hodnocení nabídek, přístupné všem uchazečům, sdělovat, u jakých konkrétních položek si u jednotlivých nabídek cenu vyžádala a jaké odůvodnění obdržela. Tyto údaje jsou obchodním tajemstvím uchazečů. Hodnotící komise může dle názoru zadavatele pouze konstatovat, že nabídkové ceny všech dříve nevyloučených uchazečů se po bližším seznámení s jejich odůvodněním jeví jako standardní a nezavdávající příčinu k pochybnostem o jejich nepřiměřeně nízké hodnotě, přičemž tak také ve zprávě o posouzení a hodnocení nabídek učinila. Úřad má k dispozici jak žádosti o zdůvodnění, tak odpovědi na ně, a tudíž si může ověřit, že údaje uvedené ve zprávě o posouzení a hodnocení nabídek odpovídají skutečnosti.

73.         Dle zadavatele je třeba si uvědomit, že smyslem zprávy o posouzení a hodnocení nabídek je zachytit skutečnosti, které nevyplývají z jiných dokumentů, nikoliv reprodukovat jejich obsah. Ustanovení § 80 odst. 1 zákona jednoznačně rozlišuje mezi tím, jak podrobně má být popsáno posouzení nabídek a jak jejich hodnocení. V tomto ustanovení se ve vztahu k posouzení nabídek uvádí, že ve zprávě o posouzení a hodnocení nabídek má být uveden seznam posouzených nabídek a seznam nabídek, které byly hodnotící komisí ze zadávacího řízení vyřazeny s uvedením důvodu. Na popis hodnocení jsou stanoveny vyšší požadavky, což je dáno mimo jiné tím, že jej nelze seznat z jiných dokumentů, zatímco posouzení je pouze administrativním úkonem, vycházejícím z daných podkladů. Zdůvodnění mimořádně nízké nabídkové ceny se přitom „posuzuje", nikoliv „hodnotí". Navíc negativní skutečnost, tedy neexistenci nepřiměřeně nízké ceny, nelze blíže obecně odůvodnit. Naopak, pokud by hodnotící komise došla k závěru, že se o takovou cenu jedná, pak by mohla a měla uvést proč. V daném případě tomu tak nicméně nebylo. Zadavateli není vůbec zřejmé, co konkrétně měla podle názoru Úřadu hodnotící komise o posouzení nabídkové ceny uvést, a to s ohledem na obsah dokumentů, které má Úřad k dispozici. V tomto ohledu také považuje zadavatel přípis Úřadu za neúplný a neurčitý a tato neúplnost a neurčitost má za následek, že se zadavatel nemá možnost řádně vyjádřit k vytýkaným pochybením.

74.         Zadavatel opětovně uvádí, že i kdyby mohla být zpráva o posouzení a hodnocení nabídek z tohoto hlediska posouzena jako nepřezkoumatelná, což však považuje za vyloučené, mohla by tato okolnost vést k ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky pouze tehdy, pokud by se skutečně mezi nabídkami objevila taková, u níž by se celková nabídková cena podstatným způsobem odlišovala od cen nabízených ostatními uchazeči a posouzení, zda se nejedná o nepřiměřeně nízkou cenu, by mohlo být minimálně diskutabilní a sporné.

75.         K posouzení nabídky uchazeče OHL ŽS, a.s. zadavatel konstatuje, že ať už byla nabídka tohoto uchazeče posouzena jakkoliv, nemohla mít tato skutečnost vliv na výběr nejvhodnější nabídky, neboť nabídka uchazeče OHL ŽS, a.s. v hodnocení skončila v pořadí čtvrtá, a tudíž s tímto uchazečem nemohla být za žádných okolností uzavřena smlouva na veřejnou zakázku. Zadavatel se tudíž nemohl dopustit správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona. Jak je patrné z dokumentů předložených Úřadu, hodnotící komise požádala uchazeče OHL ŽS, a.s. o vyjasnění ceny položky COV 24/2 - položka 19 - ocelová homogenizační nádrž, neboť její výše byla výrazně nižší než cena nabízená jinými uchazeči. Z odpovědi uchazeče OHL ŽS, a.s. také vyšlo najevo, že se skutečně nejedná o správnou cenu, když uchazeč vysvětlil tento rozdíl matematickou chybou. Nicméně, ačkoliv se jednalo o cenu položky, která byla velmi nízká, nemohl zadavatel pro tuto skutečnost vyřadit nabídku uchazeče OHL ŽS, a.s. pro nepřiměřeně nízkou nabídkovou cenu, neboť jeho nabídková cena, tedy celková cena, za kterou nabízel provedení veřejné zakázky, byla ve skutečnosti nejvyšší ze všech nabídkových cen uchazečů, jejichž nabídky byly předmětem hodnocení.Z povahy věci dle zadavatele není možné vyřadit nabídku s nejvyšší nabídkovou cenou pro nepřiměřeně nízkou nabídkovou cenu, když navíc je to právě jen celková nabídková cena, která vstupuje do hodnocení, nikoliv jednotlivé položky rozpočtu.

76.         Podle ustanovení § 77 odst. 1 zákona se posuzuje pouze výše celkové nabídkové ceny a zadavatel není oprávněn vyloučit uchazeče z důvodu, že určitá položka v rozpočtu není v pořádku. Zadavatel si byl velmi dobře vědom, že mu zákon zakazuje připustit změnu nabídky uchazeče, k níž by mělo dojít prostřednictvím zdůvodnění ceny dané položky. Proto také zadavatel hodnotil nabídku v její nezměněné podobě. Zadavatel má tedy za to, že postupoval zcela v souladu se zákonem a že ani nemohl postupovat jinak.

77.         Vzhledem k výše uvedenému a k tomu, co bylo uvedeno v předchozích vyjádřeních, má zadavatel za prokázané, že v celém procesu zadávání veřejné zakázky postupoval v souladu se zásadou transparentnosti a nediskriminace a nedopustil se žádného porušení povinností stanovených zákonem. I kdyby Úřad shledal v postupu zadavatele nedostatky, pak tyto nemohly mít žádný vliv na výběr nejvhodnější nabídky. Zadavatel se tak nemohl dopustit správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona.

78.         Dle zadavatele navíc nejsou splněny ani podmínky pro uložení sankce v podobě zákazu plnění smlouvy uzavřené s vybraným uchazečem, neboť tato nebyla uzavřena v rozporu s vydaným předběžným opatřením, neboť v době uzavření smlouvy již předběžné opatření pozbylo své platnosti a účinků. Konečně jsou ve věci dány důvody hodné zvláštního zřetele, spojené s veřejným zájmem na ochraně životního prostředí a s tím související urychlenou realizací veřejné zakázky, spočívající v modernizaci BČOV Pardubice.

Rozhodnutí Úřadu ze dne 28. 12. 2011

79.         Dne 28. 12. 2011 vydal Úřad rozhodnutí č. j. ÚOHS-S214/2011/VZ-12720/2011/530/RNi z téhož dne (dále jen „napadené rozhodnutí“).

80.         Výrokem I. napadeného rozhodnutí Úřad rozhodl, že se správní řízení v jeho části ve věci návrhu navrhovatele ze dne 9. 6. 2011 podle § 66 odst. 1 písm. g) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zastavuje, neboť žádost navrhovatele se stala zjevně bezpředmětnou.

81.         Výrokem II. napadeného rozhodnutí Úřad rozhodl, že se zadavatel při zadávání veřejné zakázky dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona tím, že nedodržel postup stanovený v § 6 v návaznosti na § 80 odst. 1 zákona, když ve zprávě o posouzení a hodnocení nabídek ze dne 12. 5. 2011 neuvedl, jakým způsobem dospěl k výsledkům posouzení zdůvodnění MNNC uchazečů a vysvětlení nabídek uchazečů, čímž se jeho postup stal nepřezkoumatelným a netransparentním. Tento postup zadavatele mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky a zadavatel dne 9. 9. 2011 uzavřel smlouvu o dílo s vybraným uchazečem.

82.         Výrokem III. napadeného rozhodnutí uložil Úřad zadavateli za spáchání správního deliktu uvedeného ve výroku II podle § 120 odst. 2 písm. a) zákona pokutu ve výši 9 000 000 Kč.

III.           ŘÍZENÍ O ROZKLADU

83.         Proti napadenému rozhodnutí podal zadavatel v zákonné lhůtě rozklad ze dne 12. 1. 2012 doručený Úřadu dne 13. 1. 2012.

Námitky rozkladu

84.         Zadavatel rozsahem námitek napadá procesní postup Úřadu a výroky II. a III. napadeného rozhodnutí.

85.         Zadavatel v rozkladu namítá, že se Úřad dopustil porušení zákona tím, že výrokem I. rozhodnutí zastavil správní řízení pro jeho bezpředmětnost a následně v témže správním řízení rozhodl o tom, že zadavatel spáchal správní delikt dle § 120 odst. 1 písm. a) zákona a uložil za něj pokutu. Rozhodnutí je v důsledku toho dle zadavatele rozporuplné, zmatečné a nezákonné. Zadavatel má zato, že aby mohl Úřad konstatovat, že zadavatel spáchal správní delikt a uložit za něj sankci, musí v této věci zahájit správní řízení a v tomto řízení o tom také meritorně rozhodnout. Zadavatel má za to, že výroky II. a III. rozhodnutí by měly být zrušeny, neboť v zastaveném správním řízení nelze rozhodnout o spáchání správního deliktu a uložení sankce.

86.         Zadavatel v rozkladu dále namítá, že Úřad postupoval v předmětném správním řízení nestandardně a vůči zadavateli zcela odlišně než v jiných správních řízeních vedených Úřadem, neboť v předmětném řízení zasílal zadavateli přípisy označené jako seznámení s novými skutečnostmi ve správním řízení. Zadavatel tvrdí, že tento procesní postup Úřadu vedl k tomu, že zadavateli nebylo před vydáním rozhodnutí jasné, co je a co není předmětem správního řízení. Navíc podstata a rozsah pochybení vytýkaných v rozhodnutí a těch, které byly dle zadavatele vágním způsobem vylíčeny v jednotlivých přípisech Úřadu, se dle zadavatele liší. Teprve z rozhodnutí se zadavatel dozvěděl, co konkrétně měl dle Úřadu spáchat a co nikoli. Zadavatel uvádí, že tato procesní situace, která bránila zadavateli v tom, aby se mohl řádně vyjádřit k podkladům rozhodnutí, byla ještě znepřehledněna vedením dvojího řízení v téže věci ze strany Úřadu v rozporu s překážkou litispendence (správní řízení sp. zn. ÚOHS-S498/2011/VZ).

87.         Dle zadavatele se dále Úřad dopustil pochybení tím, že konstatoval spáchání správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona, ačkoliv nebylo prokázáno, že by byly naplněny znaky jeho skutkové podstaty, a to ani nedodržení postupu stanoveného zákonem, ani podstatné ovlivnění, resp. způsobilost ovlivnit, výběr nejvhodnější nabídky. Zadavatel se domnívá, že nemohl porušit povinnost vyplývající z § 80 odst. 1 zákona, neboť toto ustanovení mezi náležitostmi zprávy o posouzení a hodnocení nabídek neuvádí, že by zadavatel byl povinen uvádět, jakým způsobem dospěl k výsledkům posouzení zdůvodnění MNNC uchazečů či vysvětlení uchazečů. Toto ustanovení vyžaduje dle zadavatele detailní odůvodnění pouze ve vztahu k hodnocení nabídek. Dle zadavatele adresátem ustanovení § 80 odst. 1 zákona není zadavatel, nýbrž členové hodnoticí komise, a tak zadavateli z § 80 odst. 1 zákona žádná povinnost nevyplývá.

88.         Zadavatel dále namítá, že se v případě šetřené veřejné zakázky MNNC neobjevila. Ceny nabídnuté jednotlivými uchazeči se od sebe příliš nelišily, když rozdíl mezi cenou navrhovatele a vybraného uchazeče činil pouze přibližně 4,5 %.

89.         Zadavatel namítá, že Úřad neuvedl jedinou konkrétní pochybnost o souladu postupu zadavatele při posuzování nabídek se zákonem, a tudíž napadené rozhodnutí stojí pouze na tom, že se zadavatel měl dopustit údajné „administrativní chyby" – nedostatečného vysvětlení myšlenkového pochodu, aniž by však tento údajný „nedostatek" svědčil o tom, že učinil či mohl učinit jakoukoliv konkrétní chybu při samotném posouzení. Dle zadavatele je zjevné, že nemohlo dojít k porušení povinnosti vyplývající z § 6 zákona, neboť postup zadavatele je naprosto čitelný, kontrolovatelný a přezkoumatelný a žádného uchazeče nediskriminoval.

90.         Podle zadavatele nelze otázku transparentnosti posuzovat pouze s ohledem na zprávu o posouzení a hodnocení nabídek, nýbrž je třeba vzít v úvahu veškeré dokumenty, které eviduje zadavatel v rámci zadávacího řízení. Zpráva o posouzení a hodnocení nabídek má zákonem předepsaný obsah a jeho smyslem není seznámit uchazeče s veškerým postupem zadavatele, resp. hodnoticí komise, v rámci zadávacího řízení. Je pouze jedním z mnoha dokumentů, které jsou v rámci zadávacího řízení připravovány. Úřad má přitom dle zadavatele v rozhodnutí tendenci tento dokument posuzovat zcela izolovaně od zbývajících dokladů.

91.         Zadavatel je přesvědčen, že i kdyby Úřad považoval za porušení zásady transparentnosti skutečnost, že není podrobně popsáno, proč zadavatel nepovažoval nabídkové ceny za mimořádně nízké, je zjevné, že zde úplně absentuje naplnění materiální stránky správního deliktu, tedy způsobilost tvrzeného pochybení mít jakýkoliv negativní dopad na regulérnost předmětného zadávacího řízení.

92.         Zadavatel dále považuje napadené rozhodnutí v části odůvodnění nepřiměřeně nízké nabídkové ceny uchazeče OHL ŽS, a.s. za nejasné a nepřezkoumatelné. Zadavatel v souvislosti s uvedeným odkazuje na znění § 77 odst. 1 zákona, podle nějž se, dle výkladu zadavatele, posuzuje pouze výše celkové nabídkové ceny a zadavatel není oprávněn vyloučit uchazeče z důvodu, že určitá položka v rozpočtu byla nesprávně oceněna. Zadavatel se tak domnívá, že nemohl nabídku uchazeče pro MNNC vyloučit. Nadále pak zadavatel vycházel z toho, že nabídka uchazeče OHL ŽS, a.s. platí ve své původní podobě, s původní nabídkovou cenou a takto také nabídka byla předmětem hodnocení. Zadavatel si byl velmi dobře vědom, že mu zákon zakazuje připustit změnu nabídky uchazeče, k níž by mělo dojít prostřednictvím zdůvodnění ceny dané položky. Proto také zadavatel hodnotil nabídku v její nezměněné podobě. Zadavatel je toho názoru, že i kdyby bývalo došlo k porušení postupu stanoveného v zákoně v podobě tvrzené Úřadem, toto pochybení by nemohlo mít naprosto žádný vliv na výsledek zadávacího řízení, neboť žádný z uchazečů nenabídl nepřiměřeně nízkou nabídkovou cenu, a proto by z tohoto důvodu nemohl být žádný z uchazečů vyloučen. Do hodnocení nabídek se také výsledky posouzení nemohly nikterak promítnout a uchazeč OHL ŽS, a.s. podal nabídku, která nemohla vzhledem k nabídnutým podmínkám skončit na prvém až třetím místě a jeho případné nevyloučení nemohlo mít vliv na výsledné pořadí na prvých třech místech.

93.         Ve vztahu k výroku III. napadeného rozhodnutí zadavatel namítá, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť Úřad neodůvodnil přesvědčivým a přezkoumatelným způsobem, ke kterým okolnostem přihlédl a jaký vliv tyto měly na konečnou výši pokuty. Navíc výše uložené pokuty není zdůvodněna způsobem, který by nepřipouštěl rozumné pochyby o tom, že právě taková výše pokuty odpovídá konkrétním okolnostem daného případu.

Závěr rozkladu

94.         Zadavatel navrhuje, aby předseda Úřadu výroky II. a III. napadeného rozhodnutí zrušil.

Rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 25. 7. 2012

95.         Předseda Úřadu o podaném rozkladu rozhodl rozhodnutím č. j. ÚOHS-R11/2012/VZ-13883/2012/310/PSe ze dne 25. 7. 2012, jímž napadené rozhodnutí potvrdil (dále jen „první rozhodnutí o rozkladu“) a rozklad zamítl. Napadané rozhodnutí a první rozhodnutí o rozkladu nabylo právní moci 26. 7. 2012

IV.          SOUDNÍ PŘEZKUM

96.         Proti pravomocnému prvnímu rozhodnutí o rozkladu podal zadavatel správní žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterou se domáhal zrušení prvního rozhodnutí o rozkladu.

97.         Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná a rozsudkem č. j. 31 Af 131/2012-309 ze dne 28. 2. 2018 (dále jen „rozsudek KS“) rozhodl o tom, že se první rozhodnutí o rozkladu ruší a věc se vrací Úřadu k dalšímu řízení. Vynesení tohoto rozsudku předcházely další dva rozsudky krajského soudu, které byly zrušeny NSS[3].

98.         V odůvodnění rozsudku KS krajský soud uvedl jako důvod pro zrušení prvního rozhodnutí o rozkladu to, že odůvodnění výše uložené pokuty považuje pro nedostatek důvodů za nepřezkoumatelné. K tomuto závěru krajský soud v rozsudku KS uvedl, že ani v prvním rozhodnutí o rozkladu, ani v jemu předcházejícím prvostupňovém rozhodnutí není obsažena žádná konkrétní úvaha Úřadu založená na intenzitě skutkových okolností a že nezná konkrétní důvody, které Úřad vedly k uložení pokuty právě ve výši 9 000 000 Kč, pročež nemůže posuzovat, zda jde o pokutu okolnostem přiměřenou, či nikoli. Dle krajského soudu skutečnosti, které Úřad v prvostupňovém rozhodnutí k pokutě uvedl a které předseda Úřadu prvním rozhodnutí o rozkladu aproboval, jsou natolik obecné, že z nich nelze vůbec shledat důvody, proč byla pokuta stanovena právě v takové výši, ve které ji Úřad uložil. Taková obecná konstatování výše uložené sankce v prvostupňovém i v prvním rozhodnutí o rozkladu činí dle krajského soudu s ohledem na výši uložené pokuty odůvodnění této výše nepřezkoumatelným.

99.         Dále krajský soud v odůvodnění rozsudku KS uvedl, že závěry Úřadu o spáchání správního deliktu zadavatelem, za nějž byla pokuta uložena, považuje za správné a zákonné.

100.     Proti rozsudku KS podal předseda Úřadu dne 20. 3. 2018 kasační stížnost, která byla rozsudkem č. j. 5 As 92/2018-36 ze dne 4. 12. 2020 (dále jen „rozsudek NSS“) zamítnuta.

V.            NOVÉ PROJEDNÁNÍ VĚCI PŘEDSEDOU ÚŘADU

101.     Dne 4. 2. 2021 vydal předseda Úřadu rozhodnutí sp. zn. ÚOHS-R11/2012/VZ, č. j. ÚOHS-39561/2020/322/LKa (dále jen „druhé rozhodnutí o rozkladu“), kterým došlo k potvrzení výroku II. napadeného rozhodnutí a ke změně výroku III. napadeného rozhodnutí, tj. ke snížení pokuty z 9 000 000 Kč na 7 000 000 Kč.

VI.          DALŠÍ SOUDNÍ PŘEZKUM

102.     Proti druhému rozhodnutí o rozkladu podal zadavatel správní žalobu ke krajskému soudu, kterou se domáhal jeho zrušení.

103.     Výrokem I. rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 31 Af 21/2021-203 ze dne 10. 5. 2023 (dále jen „nový rozsudek KS“) došlo ke zrušení druhého rozhodnutí o rozkladu a k vrácení věci Úřadu k dalšímu řízení.

104.     V odůvodnění nového rozsudku KS krajský soud přisvědčil zadavatelově žalobní námitce, že mu postupem předsedy Úřadu byla odňata možnost bránit se proti novým úvahám vyjádřeným v napadeném rozhodnutí (porušení zákazu překvapivosti rozhodnutí).

105.     Krajský soud také zdůraznil, že předseda Úřadu v rozporu s § 36 odst. 3 správního řádu zadavateli neumožnil vyjádřit se k novému podkladu rozhodnutí, a to výroční zprávě zadavatele za rok 2019. Na základě tohoto podkladu se přitom zabýval ekonomickou situací zadavatele, přičemž dospěl k závěru, že pokuta nemá likvidační charakter, a je irelevantní, že se výroční zpráva nachází v zadavatelově dispozici, jelikož nebyl naplněn jeden ze dvou stěžejních účelů předmětného ustanovení, a sice právě poskytnutí možnosti vyjádřit se k (novým) podkladům rozhodnutí. Z tohoto důvodu krajský soud druhé rozhodnutí o rozkladu zrušil pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem [§ 76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „SŘS“)].

106.     Dne 18. 5. 2023 byla podána kasační stížnost proti novému rozsudku KS, o které NSS rozhodl rozsudkem č. j. 10 As 117/2023–54 ze dne 20. 8. 2024 tak, že se kasační stížnost zamítá (dále jen „nový rozsudek NSS“).

VII.        DALŠÍ NOVÉ PROJEDNÁNÍ VĚCI PŘEDSEDOU ÚŘADU

107.     Předseda Úřadu rozhodnutím č. j. ÚOHS-34005/2024/163 ze dne 10. 9. 2024 (dále jen „třetí rozhodnutí o rozkladu“) potvrdil výrok II. napadeného rozhodnutí a podaný rozklad v tomto rozsahu zamítl. Současně předseda Úřadu svým rozhodnutím zrušil výrok III. napadeného rozhodnutí (o stanovení pokuty) a věc v tomto rozsahu vrátil Úřadu k novému projednání.[4]

K důvodům zrušení výroku III. napadeného rozhodnutí

108.     Předseda Úřadu po přezkoumání předmětné části napadeného rozhodnutí dospěl, stejně jako krajský soud a NSS ve svých nejnovějších rozsudcích, ke zjištění, že jakkoliv nelze shledat pochybnosti o tom, že se zadavatel dopustil správního deliktu specifikovaného ve výroku II. napadeného rozhodnutí, nelze považovat odůvodnění pokuty uložené ve výroku III. napadeného rozhodnutí za dostatečné, a to z důvodu, že Úřad v dostatečných podrobnostech nepopsal, jak uvážil o jednotlivých kritériích, která zohledňoval při vyměření správního trestu. S ohledem na závěry NSS ohledně procesního postupu při změně výše pokuty v řízení o rozkladu a v rámci preference zrušení a vrácení věci bylo předsedou Úřadu shledáno jako vhodnější výrok o správním trestu zrušit a věc v tomto rozsahu vrátit Úřadu.

109.     Krajský soud v bodě 59 nového rozsudku KS uvedl, že „[p]ři přezkum[u] původního rozhodnutí předsedy žalovaného shledal nedostatečnost odůvodnění výše pokuty prakticky ve všech možných aspektech. Nebylo zřejmé, proč byla uložena pokuta právě ve výši 9 000 000 Kč. Žalovaný neuvedl žádné polehčující ani přitěžující okolnosti, nevyjádřil se dostatečně ani k závažnosti, způsobu spáchání správního deliktu, funkci pokuty ani k ekonomické situaci žalobce. S tímto se ztotožnil rovněž NSS. Je tak zřejmé, že předseda žalovaného musel odůvodnění výše pokuty ‚vystavět‘ znovu zcela od začátku.“ K tomuNSS v bodě 34 nového rozsudku NSS zdůraznil, že krajský soud nezrušil nové rozhodnutí o rozkladu z důvodu samotné změny výroku o pokutě, ale v důsledku způsobu, jakým k této změně předseda Úřadu v druhém řízení o rozkladu dospěl (tj. že odůvodnění uloženého správního trestu bylo v řízení o rozkladu vystavěno znovu od základu a že zadavateli nebyla dána možnost seznámit se s relevantními podklady ohledně jeho ekonomické situace).

110.     Z judikatury[5] vyplývá, že uložená pokuta musí mít reálný základ ve zjištěném skutkovém stavu, hospodářské situaci zadavatele a musí být jasně, srozumitelně a konkrétně odůvodněna. Je třeba, aby Úřad v odůvodnění výše pokuty uvedl nejen konstatování skutečností, které hodnotil, ale rovněž doplnil, jaký význam uvedeným skutečnostem přiznal a jaký vliv měly na výši pokuty. To doposud Úřad neučinil. Proto je výrok III. napadeného rozhodnutí nezákonný.

111.     Nelze přehlédnout, že NSS v bodě 41 nového rozsudku zdůraznil, že „[ž]alobkyně má však právo znát úvahy stojící za tím, jak předseda k výši pokuty dospěl. Konkrétně by mohlo jít o úvahy o rozsahu sazby pokuty; přitěžující a polehčující okolnosti; vysvětlení, v jaké části sazby se pokuta bude pohybovat; nebo třeba úvaha o (ne)likvidační povaze pokuty. Pokud se předseda rozhodne doplnit odůvodnění pokuty sám, měl by si být vědom toho, že nejde o postup procesně správný (zákonem předvídaný).“ Jakkoliv se předseda Úřadu neztotožňuje s tím, že by „úvahy“ správního orgánu mohly být podkladem rozhodnutí, je povinen respektovat rozsudky soudů v dané věci. Z těchto důvodů nebylo přistoupeno (oproti předchozímu rozhodnutí o rozkladu) k novému zdůvodnění výše uložené pokuty již v rámci tohoto (třetího) rozhodnutí o rozkladu zadavatele.

112.     Na základě výše uvedeného předseda Úřadu v dalším řízení Úřad zavázal znovu odůvodnit výši pokuty s tím, že Úřad nesmí opomenout posoudit při nové výměře správního trestu otázku pozdější příznivější právní úpravy, neboť od spáchání správního deliktu prošla právní úprava řadou změn (zejména rekodifikací přestupkového práva). Kromě toho předseda Úřadu provedl i posouzení otázky zániku odpovědnosti za správní delikt, přičemž srovnal jednotlivé znění právních úprav s ohledem na nutnost užití pozdější právní úpravy, pokud je to pro pachatele příznivější. Předseda Úřadu přitom uzavřel, že podle žádné z právních úprav nemohlo k uplynutí lhůty pro zánik odpovědnosti za správní delikt, přičemž předseda Úřadu zároveň zohlednil i ustanovení § 41 SŘS, dle něhož lhůty pro zánik odpovědnosti, popřípadě pro výkon rozhodnutí, po dobu řízení před soudem neběží. Podle posouzení předsedy Úřadu v rámci třetího rozhodnutí o rozkladu ze lhůt pro zánik odpovědnosti proběhlo maximálně zhruba 15 měsíců, resp. žádná ze lhůt pro zánik odpovědnosti, které připadaly v úvahu, tedy nemohla uplynout.

113.     Dále předseda v navazujícím správním řízení Úřad zavázal rovněž k formálnímu seznámení zadavatele s nově opatřenými podklady rozhodnutí a úvahami stojícími za stanovením (nové) výše pokuty a rovněž k umožnění zadavateli se k těmto podkladům a úvahám v přiměřené lhůtě vyjádřit.

VIII.      NOVÉ PROJEDNÁNÍ VĚCI PŘED SPRÁVNÍM ORGÁNEM PRVNÍHO STUPNĚ

114.     Přípisem ze dne 30. 9. 2024 Úřad zadavateli oznámil, že se v předmětném správním řízení pokračuje, a to v části týkající se uložení pokuty za spáchání správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona zadavatelem při zadávání výše uvedené veřejné zakázky, o němž bylo rozhodnuto výrokem II. rozhodnutí č. j. ÚOHS-S214/2011/VZ-12720/2011/530/RNi ze dne 28. 12. 2011, který byl potvrzen výrokem I. rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-34005/2024/163 ze dne 10. 9. 2024, které nabylo právní moci dne 16. 9. 2024.

115.     Usnesením ze dne 30. 9. 2024 Úřad zadavateli určil lhůtu, ve které byl oprávněn navrhovat důkazy a činit jiné návrhy a vyjádřit v řízení své stanovisko.

Vyjádření zadavatele ze dne 10. 10. 2024

116.     Úřad obdržel dne 10. 10. 2024 v reakci na usnesení ze dne 30. 9. 2024 vyjádření zadavatele z téhož dne.

117.     Zadavatel předně namítl zánik své odpovědnosti za projednávaný správní delikt. Nesouhlasí s odlišným názorem předsedy Úřadu uvedeným ve třetím rozhodnutí o rozkladu, které bylo podle názoru zadavatele učiněno na základě nedostatečného a nesprávného posouzení jednotlivých verzí rozhodné právní úpravy.

118.     Zadavatel poukazuje na právní úpravu použitou předsedou Úřadu ve třetím rozhodnutí o rozkladu, kdy podle § 121 odst. 3 zákona platilo, že „odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže Úřad o něm nezahájil řízení do 5 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 10 let ode dne, kdy byl spáchán“ (viz znění účinné ke dni spáchání vytýkaného správního deliktu), resp. že „odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže Úřad o něm nezahájil řízení do 3 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 5 let ode dne, kdy byl spáchán“ (viz znění účinné od 6. 3. 2015). S ohledem na neexistenci zvláštní úpravy dopadal na běh zde stanovených lhůt § 41 SŘS, podle kterého platilo, že „stanoví-li zvláštní zákon ve věcech přestupků, kárných nebo disciplinárních nebo jiných správních deliktů (dále jen "správní delikt") lhůty pro zánik odpovědnosti, popřípadě pro výkon rozhodnutí, tyto lhůty po dobu řízení před soudem podle tohoto zákona neběží.“

119.     Zadavatel uvádí, že jako nejpříznivější povazuje úpravu zániku odpovědnosti za přestupky v oblasti veřejných zakázek, která je obsažena v § 270 zákona č. 134/2016 Sb. o zadávání veřejných zakázek, ve znění účinném od 1. 7. 2017 do 15. 7. 2023 (dále jen „ZZVZ“), ve spojení s úpravou § 29 a násl. zákona č. 250/2016, o odpovědnosti za přestupky řízení o nich, ve znění účinném do 15. 7. 2023 (dále jen „přestupkový zákon“). Podle § 29 přestupkového zákona platilo, že odpovědnost za přestupek zaniká mimo jiné uplynutím promlčecí doby. Její stavení a přerušení upravoval podrobně § 32 přestupkového zákona. Tato úprava byla pro přestupky v oblasti veřejných zakázek zčásti modifikována úpravou obsaženou v ZZVZ. Podle § 270 odst. 6 až 8 ZZVZ konkrétně platilo, že promlčecí doba se přerušuje a) oznámením o zahájení řízení o přestupku a b) vydáním rozhodnutí, jímž je obviněný uznán vinným (viz odst. 6), že přerušením promlčecí doby počíná běžet promlčecí doba nová (viz odst. 7) a že byla-li promlčecí doba přerušena, odpovědnost za přestupek zanikne nejpozději uplynutím 10 let od jeho spáchání (viz odst. 8). Ustanovením § 270 odst. 11 ZZVZ v témže znění byla současně vyloučena aplikovatelnost vybraných ustanovení přestupkového zákona na postup podle ZZVZ, a to mimo jiné i § 32 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona, který stanovil, že se do promlčecí doby nezapočítává doba, po kterou se o věci vedlo soudní řízení správní.

120.     Zadavatel dále upozorňuje na rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 29 Af 47/2018-102 ze dne 21. 12. 2020, který se zabýval otázkou, zda vyloučení použití § 32 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona znamená rovněž vyloučení použití § 41 SŘS. Konkrétně se jednalo o úpravu obsaženou v § 8b zákona č. 215/2004 Sb. o úpravě některých vztahů v oblasti veřejné podpory, ve znění účinném od 1. 7. 2017 (dále jen „zákon o veřejné podpoře“), který v odst. 4 stanovil, stejně jako ZZVZ, že se na postup podle daného zákona nepoužije § 32 přestupkového zákona. Soud v tomto případě dospěl k závěru, že výše uvedená zvláštní zákonná úprava byla projevem jednoznačného záměru zákonodárce vyloučit veškeré možnosti stavení a přerušení promlčecí doby u přestupků vymezených v příslušném zákoně, tj. i možnost stanovená v § 41 SŘS, neboť „jestliže se na určitý případ vztahují dvě zcela shodná pravidla a zákonodárce použití jednoho z nich vyloučí, musí tím dojít i k vyloučení druhého pravidla (jinak by došlo k aplikaci pravidla zákonodárcem vyloučeného)“ a uvedl, že stanoví-li zákon dobu zániku odpovědnosti za přestupek a je-li současně vyloučeno stavení či přerušení této doby, „pak z takové úpravy vyplývá záměr zákonodárce dekriminalizovat určitá jednání, resp. po uplynutí určité lhůty netrvat na jejich projednání jako přestupků … Za této situace by trvání na aplikaci § 41 SŘS. tento záměr zákonodárce zmařilo a vedlo k výkladu nepříznivému pro jednotlivce.“

121.     Obdobný závěr podle zadavatele učinil i NSS v rozsudku č. j. 9 Afs 72/2011-218 ze dne 31. 5. 2012 ve vztahu k § 148 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, kde s odkazem na zásadu lex posterior derogat priori, podle které platí, že pozdější právní předpis mlčky ruší právní předpis dřívější, judikoval, že uvedená úprava „upravila běh a délku lhůty pro vyměření daně odlišně od § 41 SŘS, a tím současně na běh těchto lhůt aplikaci § 41 SŘS vyloučila“ a že „zatímco podle § 41 SŘS lhůty pro zánik práva ve věcech daní po dobu řízení před soudem neběží, jinými slovy dochází ke stavení jak subjektivní, tak objektivní prekluzivní lhůty pro vyměření daně; podle současné právní úpravy v daňovém řádu ke stavení objektivní lhůty nedochází.“ Tento názor následně potvrdil i rozšířenýsenát NSS v rozsudku č. j. 9 Afs 95/2021-64 ze dne 1. 11. 2023, ve kterém konstatoval, že zvláštní zákonná norma obsahující samostatnou úpravu běhu lhůt a jejich případného stavení vylučuje použití § 41 SŘS.

122.     Zadavatel shrnuje, že je na posouzení jeho odpovědnosti za správní delikt konstatovaný ve výroku II. třetího rozhodnutí o rozkladu Úřadu třeba aplikovat úpravu obsaženou v § 270 ZZVZ ve spojení s úpravou obsaženou v § 29 a násl. přestupkového zákona ve znění účinném do 15. 7. 2023, která je pro něho nejpříznivější a podle které zanikla jeho odpovědnost za příslušný delikt uplynutím maximální desetileté objektivní lhůty běžící ode dne spáchání deliktu, jejíž běh se nepřerušoval ani podle § 32 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona, ani podle obecného § 41 SŘS, neboť jejich aplikovatelnost byla pro oblast veřejných zakázek výše uvedenou právní úpravou vyloučena.

123.     Dále zadavatel předkládá další případné důvody, proč by mu za spáchaný správní delikt neměla být uložena pokuta. Předně zde upozorňuje, že od spáchání správního deliktu již uplynulo více něž 13 let, a je otázkou, zda je vůbec po této době uložení pokuty způsobilé naplnit smysl a účel trestu. Poukazuje, že by se Úřad musel znovu zabývat okolnostmi relevantními pro určení výše sankce, zohlednit relevantní správní praxi a zkoumat, zda není případně znovu ukládaná pokuta pro zadavatele likvidační. Zadavatel dále upozorňuje na právo, aby o jeho trestu bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, přičemž uvádí, že prvek jak individuální, tak generální prevence trestu s postupem času oslabuje do takové míry, že by uložení jakékoliv pokuty postrádala ústavně aprobovaný smysl.

124.     Zároveň zadavatel uvádí, že se před vytýkaným jednáním ani v průběhu vedeného řízení nedopustil jiného porušení zákona ani ZZVZ.

125.     Zadavatel ve svém vyjádření také sděluje Úřadu aspekty, ke kterým je nutné při určení výměry trestu přihlédnout a uvádí, že uložená pokuta byla ryze exemplárním trestem, který nezohledňoval žádné individuální skutkové okolnosti, což již v minulosti Ústavní soud označil za protiústavní.[6] Poukazuje na praxi Úřadu, kdy pokuty uložené ve srovnatelném období za srovnatelná jednání byly ve vztahu k hodnotě veřejné zakázky, a tím pádem i k maximální možné výši pokuty, řádově nižší.

Další průběh správního řízení

126.     Dne 11. 12. 2024 vydal Úřad usnesení z téhož dne, kterým zadavateli stanovil lhůtu, ve které se může vyjádřit k podkladům rozhodnutí.

Vyjádření zadavatele k podkladům rozhodnutí ze dne 18. 12. 2024

127.     Zadavatel v rámci vyjádření k podkladům ze dne 18. 12. 2024 vznáší návrh na přerušení řízení. Uvádí, že napadl výrok I. třetího rozhodnutí o rozkladu správní žalobou podanou dne 6. 11. 2024 a odkazuje na § 64 odst. 1 písm. c) SŘ, podle kterého platí, že správní orgán může řízení usnesením přerušit, probíhá-li řízení o předběžné otázce. Výroky o vině a pokutě považuje zadavatel za natolik bezprostředně související, že navrhuje, aby Úřad s opětovným rozhodováním o pokutě vyčkal, až bude postaveno najisto, zda výrok o vině v soudním řízení správním obstál a za tímto účelem přerušil řízení do rozhodnutí Krajského soudu v Brně o uvedené správní žalobě.

128.     Bez ohledu na žádost o přerušení zadavatel opakovaně upozorňuje, že jeho odpovědnost za tvrzený správní delikt v důsledku použití vhodnější právní úpravy[7] již zanikla a Úřad je proto povinen řízení vůči zadavateli zastavit.

129.     Zadavatel opětovně uvádí, že pokud by úřad v řízení pokračoval, musel by se vypořádat z otázkami, kterými se dosud nezabýval a učinit nová zjištění, zejména by musel zjistit a posoudit chování zadavatele v době od vytýkaného jednání, okolnosti rozhodné pro posouzení způsobilosti případného trestu působit výchovně na ostatní členy společnosti, naplnění okolností relevantních pro určení výše sankce, případně posoudit další relevantní okolnosti, zjistit a posoudit, zda by případně ukládaná pokuta nebyla pro zadavatele ohrožující či likvidační a musel by se zabývat i svou relevantní správní praxí v oblasti výměr pokut ukládaných v rozhodné době za srovnatelné jednání.

130.     Zadavatel uvádí, že podklady k rozhodnutí nebyly dostatečně doplněny na to, aby z nich Úřad mohl zjistit a prokázat veškeré okolnosti rozhodné pro případné uložení nové sankce a stanovení její výše, zejména závažnost a následky vytýkaného jednání, chování zadavatele od doby spáchání šetřeného správního deliktu a vliv doby od spáchání šetřeného správního deliktu na účel a smysl sankce. Zadavatel má za to, že doplněné podklady nejsou způsobilé sloužit jako podklad pro opětovné uložení pokuty v jakékoliv výši.

131.     Závěrem zadavatel navrhuje, aby úřad rozhodl o zastavení správního řízení, případně aby správní přerušil do skončení řízení o správní žalobě, která je u Krajského soudu v Brně vedena pod sp. zn. 31 Af 37/2024-123.

IX.           ZÁVĚRY ÚŘADU

132.     Úřad přezkoumal na základě § 112 a následujících ustanovení zákona případ ve všech vzájemných souvislostech a po zhodnocení všech podkladů, zejména obdržené dokumentace, vyjádření předložených zadavatelem a na základě vlastního zjištění a po zohlednění závěrů předsedy Úřadu uvedených ve třetím rozhodnutí o rozkladu, nově rozhodl o uložení pokuty zadavateli za správní delikt, jehož spáchání bylo konstatováno ve výroku II. napadeného rozhodnutí, tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí, a o zamítnutí žádosti zadavatele o přerušení řízení, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí, k čemuž uvádí následující skutečnosti.

K výroku I. tohoto rozhodnutí

133.     Úřad ve výroku II. napadeného rozhodnutí (jež je pravomocný) rozhodl, že se zadavatel dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném ke dni spáchání správního deliktu, tj. do 31. 3. 2012, tím, že nedodržel postup stanovený v  § 6 v návaznosti na § 80 odst. 1 citovaného zákona, když ve zprávě o posouzení a hodnocení nabídek ze dne 12. 5. 2011 neuvedl, jakým způsobem dospěl k výsledkům posouzení zdůvodnění mimořádně nízkých nabídkových cen uchazečů a vysvětlení nabídek uchazečů, čímž se jeho postup stal nepřezkoumatelným a netransparentním. Tento postup zadavatele mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky a zadavatel dne 9. 9. 2011 uzavřel smlouvu o dílo s vybraným uchazečem. Úřad je teď tedy povinen uložit sankci za daný správní delikt.

134.     Úřad při stanovení a následném odůvodnění výše pokuty vycházel nejen ze zjištěných skutečností na základě obdržených podkladů a vyjádření zadavatele, ale rovněž ze závěrů uvedených v napadeném rozhodnutí, rozhodnutích předsedy Úřadu a rozsudcích Krajského a Nejvyššího správního soudu týkajících se posuzované věci. Lze dodat, že Úřad rozhodné skutečnosti při stanovení výše pokuty zohlednil již v napadeném rozhodnutí, jehož výrok III. však trpěl vadou, neboť v rámci jeho odůvodnění nebyly tyto dostatečně podrobně, tedy přezkoumatelně, popsány. Na základě zjištěných skutečností tedy Úřad přistoupil k novému rozhodnutí o uložení pokuty, které odůvodňuje následovně.

135.     S ohledem na uplynutí značné doby ode dne spáchání správního deliktu, a protože v mezidobí došlo ke změnám zákonných ustanovení, které se na šetřený případ přímo aplikují, je primárně nutno posoudit, která právní úprava je v šetřeném případě relevantní.

136.     Podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Stejné pravidlo je promítnuto i do aktuálně účinného zákona upravujícího správní trestání, tedy do zákona o odpovědnosti za přestupky, který v § 2 odst. 1 stanoví, že odpovědnost za přestupek se posuzuje podle zákona účinného v době spáchání přestupku; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, je-li to pro pachatele přestupku (dále jen „pachatel“) příznivější.

137.     Podle § 112 odst. 1 přestupkového zákona, se na přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, ode dne nabytí účinnosti přestupkového zákona hledí jako na přestupky podle přestupkového zákona. Odpovědnost za přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se posoudí podle dosavadních zákonů, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti přestupkového zákona; podle něj se posoudí jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Je tak třeba porovnat nikoli jen znění zákona účinná v době spáchání přestupku a v době rozhodování soudu či správního orgánu, ale i všechna znění, která byla případně účinná v mezidobí.

138.     Úřad proto s poukazem na čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod jakož i v intencích usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013-46, publikovaného pod č. 3528/2017 Sb. NSS, zkoumal, zda v mezidobí nebyla přijata nová právní úprava, jež by byla pro zadavatele příznivější. Úřad přitom vychází z principu, že příznivost právní úpravy se posuzuje tak, že se na právní úpravu pohlíží jako na jeden celek, tj. jako na soubor pravidel platných v jednom časovém období. Pro pachatele je tak pozdější právní úprava příznivější pouze tehdy, pokud při dosazení konkrétních skutkových okolností jeho případu poskytuje právní úprava pro tohoto konkrétního pachatele příznivější výsledek správního řízení.

139.     K učinění závěru o tom, která právní úprava je pro pachatele příznivější tak Úřadu vznikla povinnost porovnat jednotlivá časová znění právní úpravy od spáchání správního deliktu dne 9. 9. 2011 až do aktuálního rozhodnutí Úřadu.

140.     V kontextu posouzení viny se otázkou, zda podle pozdějších právních úprav přijatých po spáchání stíhaného deliktu nebyla povinnost postupovat transparentně při posuzování otázky MNNC, jakož i při posuzování řádnosti a úplnosti vysvětlení nabídky zmírněna, zabýval předseda Úřadu ve třetím rozhodnutí o rozkladu (blíže viz bod 61 a násl. uvedeného rozhodnutí). Předseda Úřadu uvedl, že povinnost dodržovat zásadu transparentnosti byla zakotvena jak v § 6 odst. 1 zákona, který od spáchání deliktu nedoznal co do odstavce 1 změn. Stejným způsobem je zásada transparentnosti zakotvena v § 6 odst. 1 ZZVZ[8]. Ostatní změny zakotvené v § 6 ZZVZ se daného pochybení nedotýkají, a tudíž nemají vliv na příznivost právní úpravy pro pachatele. K institutu MNNC dle § 77 zákona, resp. v § 48 odst. 4 zákona zakotvené povinnosti zadavatele uvést, z jakých konkrétních důvodů vyhodnotil jednotlivá zdůvodnění jednotlivých dodavatelů tak, že poskytla uspokojivé vysvětlení, proč nabídková cena není mimořádně nízká a proč případně i při nedostatečném odůvodnění nepřistoupil k vyloučení, předseda Úřadu konstatoval, že tato povinnost plyne ze zásady transparentnosti. Právní úprava dle § 113 ZZVZ přitom příznivější právní úpravu pro pachatele do dne vydání tohoto rozhodnutí nepřinesla. Předseda Úřadu dále konstatuje, že institut zprávy o posouzení a hodnocení nabídek zakotvený v § 80 zákona, ani institut vysvětlení nabídky zakotvený v § 76 zákona nedoznaly v době od spáchání stíhaného deliktu takových změn, které by měly vliv na povinnost postupovat při posuzování otázky mimořádně nízké nabídkové ceny, jakož i při posuzování řádnosti a úplnosti vysvětlení nabídky transparentně. Ani další odpovídající instituty ZZVZ jako je zpráva o hodnocení nabídek (§ 119 ZZVZ) nebo objasnění nebo doplnění údajů, dokladů, vzorků nebo modelů (§ 46 ZZVZ) příznivější nejsou, ani od své účinnosti příznivějších změn nedoznaly. Stejně tak skutková podstata správního deliktu dle § 120 odst. 1 písm. a) zákona nedoznala změn, které by byly pro zadavatele příznivější. Tomuto ustanovení odpovídá § 268 odst. 1 písm. a) ZZVZ, které rovněž v žádné ze svých časových verzí není pro zadavatele příznivější. Předseda Úřadu tedy dospěl k závěru, že zde z pohledu viny nebyla pozdější příznivější právní úprava, než úprava zákona ve znění účinném ke dni spáchání správního deliktu, tj. do 31. 3. 2012. Úřad se s tímto posouzením ztotožňuje.

141.     Úřad se dále zabýval úvahami o možné pozdější příznivější právní úpravě i v oblasti ukládání správního trestu, resp. výměry pokuty. Právní úprava totiž v mezidobí doznala změn jak ve vztahu k otázce výměry pokuty, tak i v otázce lhůt pro zánik odpovědnosti za přestupek, resp. správní delikt.

142.     Podle § 120 odst. 2 písm. a) zákona ve znění účinném do 31. 3. 2012, ve kterém se posuzuje jednání zadavatele, neboť k uzavření smlouvy, a tedy ke spáchání správního deliktu uvedeného ve výroku II. napadeného rozhodnutí došlo 9. 9. 2011, se za správní delikt uloží pokuta do 5 % ceny zakázky, nebo do 10 000 000 Kč, nelze-li celkovou cenu veřejné zakázky zjistit, jde-li o správní delikt podle § 120 odst. 1 písm. a), c) nebo d) zákona.

143.     Podle § 120 odst. 2 písm. a) zákona v posledním platném a účinném znění se za správní delikt uloží pokuta do 10 % ceny zakázky, nebo do 20 000 000 Kč, nelze-li celkovou cenu veřejné zakázky zjistit, jde-li o správní delikt podle § 120 odst. 1 písm. a), c) nebo d) zákona.

144.     Podle § 268 odst. 2 písm. a) ZZVZ[9] se za správní delikt, resp. přestupek uloží pokuta do 10 % ceny veřejné zakázky, nebo do 20 000 000 Kč, nelze-li celkovou cenu veřejné zakázky zjistit, jde-li o správní delikt, resp. přestupek podle odstavce 1 písm. a) až c).

145.     Pro přehlednost lze doplnit, že ustanovení § 268 odst. 2 písm. a) ZZVZ bylo převzato z ustanovení § 120 odst. 2 písm. a) zákona v posledním platném a účinném znění v nezměněné podobě. V souvislosti s novelou ZZVZ došlo pouze ke změně pojmu „správní delikt“ na pojem „přestupek“ v souladu s novou právní úpravou přestupků podle zákona o přestupcích.

146.     Při porovnání všech tří citovaných znění ustanovení nelze dojít k jinému závěru než k takovému, že z uvedených časových znění nejpříznivější právní úpravu představuje pro zadavatele ustanovení § 120 odst. 2 písm. a) zákona ve znění účinném do 31. 3. 2012. Je evidentní, že při změně tohoto ustanovení, týkajícího se výše pokuty, došlo k navýšení horní hranice sazby (z 5 % na 10 %) a došlo též k navýšení maximální absolutní výše pokuty z 10 000 000 Kč na 20 000 000 Kč. Jednání zadavatele by při aplikaci pozdější právní úpravy bylo postižitelné vyšší pokutou, tj. pokutou do 10 % ceny zakázky, nebo do 20 000 000 Kč, nelze-li celkovou cenu veřejné zakázky zjistit. Za tohoto stavu věci není pozdější právní úprava v oblasti výměry sankce pro zadavatele příznivější.

147.     Při aplikaci postupu, kdy se na pozdější úpravu nahlíží jako na jeden celek, by podle téže rozhodné úpravy měly být posuzovány i podmínky pro případný zánik deliktní odpovědnosti, neboť i ty jsou součástí takového celku. Posouzením otázky zániku odpovědnosti za správní delikt provedl již předseda Úřadu ve třetím rozhodnutí o rozkladu, nicméně je nutno se jí zabývat před uložením pokuty. Pokud by k němu totiž došlo, nebylo by možno pokutu uložit.

148.     Pokud jde o otázku lhůt pro zánik odpovědnosti za spáchaný správní delikt, za příznivější by Úřad považoval takovou právní úpravu, dle které by bylo možné konstatovat zánik deliktní odpovědnosti zadavatele v šetřeném případě. Vývoj právní úpravy v této době lze shrnout následujícím způsobem.

149.     Dle ustanovení § 121 odst. 3 zákona ve znění účinném v době od 1. 1. 2010 do 5. 3. 2015 (tj. v době spáchání dotčeného deliktu) platilo následující pravidlo: odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže Úřad o něm nezahájil řízení do 5 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 10 let ode dne, kdy byl spáchán.

150.     Dle ustanovení § 121 odst. 3 zákona ve znění účinném v době od 6. 3. 2015 do 30. 9. 2016 platilo následující pravidlo: odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže Úřad o něm nezahájil řízení do 3 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 5 let ode dne, kdy byl spáchán.

151.     Dle ustanovení § 270 odst. 3 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění účinném v době od 1. 10. 2016 do 30. 6. 2017 platilo následující pravidlo: odpovědnost zadavatele za správní delikt zaniká, jestliže Úřad o něm nezahájil řízení do 3 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 5 let ode dne, kdy byl spáchán.

152.     Dle ustanovení § 270 odst. 5 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění účinném v době od 1. 7. 2017 do 15. 7. 2023 platilo následující pravidlo: promlčecí doba činí 5 let. Dle odstavce 6 téhož ustanovení platilo: promlčecí doba se přerušuje a) oznámením o zahájení řízení o přestupku, b) vydáním rozhodnutí, jímž je obviněný uznán vinným. Dle odstavce 7 pak: přerušením promlčecí doby počíná běžet promlčecí doba nová. Dle odstavce 8 pak platilo: byla-li promlčecí doba přerušena, odpovědnost za přestupek zanikne nejpozději uplynutím 10 let od jeho spáchání.

153.     Dle ustanovení § 270 odst. 3 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění účinném v době od 16. 7. 2023 do nynějška platí následující pravidlo: promlčecí doba činí a) 5 let u přestupků podle § 268, b) 2 roky u přestupků podle § 269. Dle odstavce 4 pak platí: Odpovědnost za přestupek zanikne nejpozději uplynutím a) 10 let od jeho spáchání u přestupků podle § 268, nebo b) 4 let od jeho spáchání u přestupků podle § 269. Poslední časová verze zákona tedy zavedla kratší promlčecí doby pro přestupky zadavatele při uveřejňování.

154.     Z výše uvedeného shrnutí plyne, že právní úprava lhůt pro zánik odpovědnosti (mezi něž se řadí i promlčecí doba) znala v průběhu svého vývoje

a.        lhůtu pro zahájení řízení se subjektivně určeným počátkem v délce 3 nebo 5 let,

b.        promlčecí lhůtu (tj. lhůtu k potrestání přestupce) v délce 5 let s institutem přerušení,

c.         maximální 5letou či 10letou lhůtu k zániku odpovědnosti (tj. lhůtu, v rámci níž je rovněž třeba přestupce potrestat, jinak odpovědnost zanikne) s objektivně určeným počátkem[10].

155.     V návaznosti na výše uvedené Úřad ověřil, zda by při aplikaci některého z výše uvedených znění zákona či ZZVZ nedošlo k zániku odpovědnosti za správní delikt.  

156.     Ke spáchání správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona zadavatelem uvedeného ve výroku II. napadeného rozhodnutí došlo dne 9. 9. 2011, kdy zadavatel uzavřel smlouvu o dílo na plnění veřejné zakázky s vybraným dodavatelem. Dne 15. 9. 2011[11] počala běžet z výše uvedených lhůt nejkratší lhůta tříletá, jež měla uplynout 15. 9. 2014. V šetřeném případě Úřad zahájil správní řízení o přezkoumání úkonů zadavatele na návrh dne 10. 6. 2011, přičemž o tu část předmětu řízení týkající se správního deliktu bylo řízení rozšířeno přípisem ze dne 3. 11. 2011. V dané lhůtě tedy bylo správní řízení nejen zahájeno, ale dokonce pravomocně ukončeno, neboť první rozhodnutí o rozkladu nabylo právní moci dne 26. 7. 2012. Tříletá lhůta na zahájení řízení se subjektivně určeným počátkem byla tedy nepochybně splněna, resp. k uplynutí lhůty vymezené zákonem pro zahájení řízení v dané době tedy nedošlo. S ohledem na to nemá smysl posuzovat dodržení stejné lhůty pětileté, neboť je jasné, že i ta byla dodržena.

157.     Následně je třeba posoudit, zda neuplynuly lhůty k potrestání pachatele stanovené v rozhodných zněních právních předpisů, tj. lhůta promlčecí pětiletá a maximální pětiletá, resp. desetiletá lhůtě k zániku odpovědnosti. V případě zániku odpovědnosti v případě jejich uplynutí by šlo o úpravu pro pachatele příznivější.

158.     Nutno dodat, že v některých právních úpravách je běh některých z lhůt dotčen jejich přerušením, kdy ale institut přerušení promlčecí lhůty působí v neprospěch zadavatele a v době spáchání deliktu nebyl v právní úpravě přítomen. Po celou dobu (s účinností od 1. 1. 2003) však platí ustanovení § 41 SŘS (ve znění účinném ke dni spáchání správního deliktu do 31. 12. 2011 i v jeho poslední verzi do nynějška), dle kterého stanoví-li zvláštní zákon ve věcech přestupků, kárných nebo disciplinárních nebo jiných správních deliktů lhůty pro zánik odpovědnosti, popřípadě pro výkon rozhodnutí, tyto lhůty po dobu řízení před soudem podle tohoto zákona neběží. Ustanovení § 41 SŘS nabylo poprvé účinnosti ještě před spácháním stíhaného skutku. Byť doznalo dílčích změn, žádná z nich se nedotkla pravidla o stavení lhůt pro zánik odpovědnosti. Je tedy třeba jej aplikovat na šetřený případ.

159.     Pokud Úřad vezme v potaz časový sled celého případu, poprvé byl zadavatel pravomocně potrestán ke dni 26. 7. 2012, tedy cca 10 měsíců po spáchání stíhaného skutku. Mezi právní mocí prvního rozhodnutí o rozkladu a podáním žaloby (28. 8. 2012) uběhl cca 1 měsíc. S ohledem na § 41 SŘS v době od podání první žaloby (28. 8. 2012) do okamžiku právní moci rozsudku NSS č. j. 5 As 92/2018-36 ze dne 4. 12. 2020, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti poslednímu rozsudku KS (čj. 31 Af 131/2012-309) o první podané žalobě, tedy do dne 7. 12. 2020[12] lhůty pro zánik odpovědnosti za stíhaný skutek neběžely. Následně od okamžiku skončení soudního řízení (7. 12. 2020) do nového pravomocného potrestání zadavatele rozhodnutím č. j. ÚOHS-39561/2020/322/LKa, které nabylo právní moci 8. 2. 2021, uplynuly další cca 2 měsíce.

160.     Následně bylo vedeno další soudní řízení před krajským soudem (sp. zn. 31 Af 21/2021) zahájené dne 1. 4. 2021 a zrušující rozsudek krajského soudu č. j. 31 Af 31/2021-203 nabyl právní moci dne 11. 5. 2023[13], přičemž o kasační stížnosti podané dne 18. 5. 2023 rozhodl NSS rozsudkem ze dne 20. 8. 2024 (právní moci nabyl téhož dne). Tedy soudní řízení trvalo od 1. 4. 2021 do 20. 8. 2024, tj. přibližně další 3 roky a 5 měsíců. I po tuto dobu byly lhůty pro zánik odpovědnosti ve smyslu § 41 SŘS pozastaveny.

161.     Dne 6. 11. 2024 bylo zahájeno další soudní řízení před krajským soudem (sp. zn. 31 Af 37/2024), které dosud nebylo ukončeno. Od rozsudku NSS ze dne 20. 8. 2024 do zahájení dalšího soudního řízení dne 6. 11. 2024 uplynulo dalšího 2,5 měsíce. Od data zahájení soudního řízení lhůty pro zánik odpovědnosti ve smyslu § 41 SŘS opět neběží.

162.     Ve shora provedených výpočtech nebyly zohledněny lhůty pro podání kasační stížnosti, během nichž soudní řízení neprobíhalo (od doručení rozsudku krajského soudu do podání kasační stížnosti). V této věci byly podány celkem 4 kasační stížnosti. Lhůta pro podání kasační stížnosti činí dle § 106 odst. 2 SŘS dva týdny. Při zanedbání reálného okamžiku podání kasační stížnosti (pozn. všechny byly meritorně projednány) tak ze lhůt pro zánik odpovědnosti uplynuly maximálně další cca 2 měsíce.

163.     Ze lhůt pro zánik odpovědnosti proto uběhlo maximálně zhruba 18 měsíců, nemohla tedy žádná z nich uplynout. Jinými slovy, dle žádné z výše uvedených lhůt, jež by způsobily zánik odpovědnosti za delikt (tj. ani promlčecí lhůty v délce 5 let ani maximální 5 nebo 10leté lhůty pro zánik odpovědnosti s objektivně určeným počátkem), by nedošlo k zániku odpovědnosti za řešený delikt, tudíž není dále třeba se zabývat otázkou případného přerušení daných lhůt dle jiných zákonných ustanovení.

164.     V tomto kontextu je však třeba reagovat na argumentaci zadavatele ohledně otázky aplikace § 41 SŘS. Zadavatele v jeho vyjádření ze dne 10. 10. 2024 ohledně zániku odpovědnosti za projednávaný správní delikt vyjadřuje nesouhlas s názorem předsedy Úřadu, jak byl uveden ve třetím rozhodnutí o rozkladu, když dle něj předseda dotčenou věc nesprávně posoudil. Konkrétně zadavatel uvádí, že je pro něj nejvýhodnější právní úpravou úprava zániku odpovědnosti za přestupky obsažená v § 270 ZZVZ ve znění účinném od 1. 7. 2017 do 15. 7. 2023 ve spojení s úpravou obsaženou v § 29 a násl. přestupkového zákona, ve znění účinném do 15. 7. 2024, neboť podle §270 odst. 11 ZZVZ byla mj. vyloučena aplikovatelnost § 32 přestupkového zákona, jenž upravuje stavění a přerušení promlčecí doby, přičemž podle jeho odst. 1 písm. a) se do promlčecí doby nezapočítává doba po kterou se o věci vedlo soudní řízení správní. Jinými slovy dle § 270 ZZVZ ve znění účinném od 1. 7. 2017 do 15. 7. 2023 se promlčecí doba dle § 32 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona nestaví po dobu soudních řízení správní. K tomu zadavatel odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2020, č. j. 29 Af 47/2018-102, přičemž na jeho podkladě dovozuje, že vyloučením § 32 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona došlo analogicky k vyloučení i možnosti použití § 41 SŘS.

165.     K uvedené námitce zadavatele Úřad primárně uvádí, že je vázán právním názorem zastávaným předsedou Úřadu v jeho rozhodnutí o nutnosti aplikace § 41 SŘS, přičemž tedy ve shodě s předsedou předestřenými závěry nemůže souhlasit s názorem zadavatele, že soudní řízení správní nemá vliv na běh promlčecí lhůty. V reakci na závěry rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2020, č. j. 29 Af 47/2018-102, na který zadavatel odkazuje, pak Úřad uvádí, že se dle jeho přesvědčení jedná o zcela ojedinělý rozsudek soudu, který nelze považovat za ustálenou rozhodovací praxi, přičemž tento dle názoru Úřadu neobsahuje závěry aplikované napříč správní judikaturou, tudíž z něj nelze vyvozovat obecně použitelná pravidla, navíc v případě, kdy se jedná skutkově i právně o značně rozdílnou situaci.

166.     Primárně je nutno upozornit na to, že podle odkazovaného rozsudku se daná pachatelka dopustila přestupku podle § 8a odst. 2 písm. b) zákona o veřejné podpoře, neboť při zaznamenání údajů o celkem devíti poskytnutých podporách malého rozsahu nedodržela zákonem stanovenou lhůtu pro zápis podpor malého rozsahu do centrálního registru podpor, přičemž za toto jednání jí byla uložena pokuta ve výši 7 900 Kč. V uvedeném rozsudku je přitom řešena otázka, zda v případě, že § 8b odst. 4 zákona veřejné podpoře ve znění účinném od 1. 7. 2017 mj. vylučuje pro řízení o přestupcích použití § 32 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona (které zakotvuje stavení promlčecí doby po dobu vedení soudního řízení správního), znamená rovněž vyloučení použití § 41 SŘS. Podle názoru tamního soudu ustanovení § 32 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona obsahuje zcela totožné pravidlo jako je v § 41 SŘS, přičemž mu ale není příliš zřejmé, z jakého důvodu zákonodárce v § 32 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona opětovně zakotvil stavení promlčecí doby po dobu vedení soudního řízení správního, když si byl existence obsahově stejné normy v § 41 SŘS vědom (blíže viz body 19 a 20 předmětného rozsudku). Soud přitom s odkazem na důvodovou zprávu, podle níž zákonodárce výslovně vyjádřil záměr vyloučit stavění a přerušení promlčecích lhůt (viz bod 23 dotčeného rozsudku) dospívá k závěru, že záměrem zákonodárce jednoznačně bylo vyloučit veškeré možnosti stavení a přerušení promlčecí doby u přestupků vymezených v zákoně o veřejné podpoře, tj. včetně možnosti obsažené v § 41 SŘS, přičemž uvádí, že „jestliže se na určitý případ vztahují dvě zcela shodná pravidla a zákonodárce použití jednoho z nich vyloučí, musí tím dojít i k vyloučení druhého pravidla (jinak by došlo k aplikaci pravidla zákonodárcem vyloučeného).“

167.     Úřad k výše uvedenému uvádí, že se jedná o právní názor ojedinělý, jak již Úřad uvedl výše, přičemž byl soudem řešený případ zcela specifický, nadto řešený podle zákona o veřejné podpoře, který se ZZVZ sdílí pouze málo podobností. Úřad připomíná, že zákon o veřejné podpoře obsahuje zcela odlišné skutkové podstaty přestupků. Ve srovnání s přestupky dle § 8b zákona o veřejné podpoře zahrnuje ustanovení dle § 268 ZZVZ, resp. § 120 zákona i přestupky postihované na základě široce vymezené odkazovací skutkové podstaty [odstavec 1 písm. a)], která zahrnuje i nejzávažnější porušení zákona, jako je nezákonný postup mimo zadávací řízení či nezákonné použití jednacího řízení bez uveřejnění. Vyloučení § 41 SŘS by tak podle logiky prezentované v uvedeném rozsudku dopadlo i na tento typ případů. Vedle toho i horní hranice pokuty je v obou předpisech koncipována jinak, kdy v případě veřejných zakázek je možno ukládat násobně vyšší pokuty než v případě přestupků dle úpravy veřejné podpory. Přestupky na úseku zadávání veřejných zakázek tedy zákonodárce zjevně chápal jako o poznání závažnější než citované přestupky na úseku veřejné podpory. Proti možnosti analogicky vyloučit aplikaci § 41 SŘS v případě, že ustanovení § 217 odst. 11 ZZVZ vylučuje použití § 32 přestupkového zákona (obdobně jako uzavřel krajský soud pro oblast zákona o veřejné podpoře v citovaném rozsudku) svědčí dle názoru Úřadu podstatně odlišné znění právní úpravy v oblasti zániku odpovědnosti u obou zmiňovaných předpisů. Ačkoli nelze přehlédnout, že znění § 270 odst. 11 ZZVZ je co do vyloučení aplikace § 32 přestupkového zákona totožné se zněním § 8b odst. 4 zákona o veřejné podpoře, v otázce zániku odpovědnosti či promlčení se oba právní předpisy liší. Zákon o veřejné podpoře (stejně jako právní úprava v oblasti veřejných zakázek) obsahuje v § 8b odst. 1 úpravu promlčecí doby, která podle tohoto zákona činí 3 roky (ZZVZ v § 270 odst. 5 obsahuje obdobné ustanovení podle něhož promlčecí doba činí 5 let). Na rozdíl od zákona o veřejné podpoře však ZZVZ obsahuje ustanovení § 270 odst. 8, v němž se stanoví další lhůta pro zánik odpovědnosti, a to 10letá ode dne spáchání přestupku, v případě, že byla promlčecí doba přerušena (přerušení promlčecí doby pak ZZVZ upravuje v § 270 odst. 6 a 7). Právní závěry učiněné krajským soudem v uvedeném rozsudku ve vztahu k zákonu o veřejné podpoře proto nelze automaticky vztáhnout na šetřený případ.

168.     Úřad k tomu dále uvádí, že ustanovení § 270 odst. 11 ZZVZ vylučuje použití ustanovení § 32 přestupkového zákona týkajícího se stavění a přerušení promlčecí doby, zatímco § 41 SŘS se týká obecně lhůt pro zánik odpovědnosti[14],které po dobu řízení před soudem podle tohoto zákona neběží. Je tedy zřejmé, že znění § 32 přestupkového zákona a § 41 SŘS není totožné, pročež nelze souhlasit s tím, že vyloučením jednoho dojde automaticky i k vyloučení druhého. Vyloučené je tak pouze použití § 32 přestupkového zákona dopadajícího na stavění a přerušení promlčecí lhůty, ustanovení § 41 SŘS se však daném případě uplatní, a to právě na lhůtu pro zánik odpovědnosti za přestupek uvedenou v § 270 odst. 8 ZZVZ, která uplyne nejpozději 10 let od spáchání přestupku, přičemž po dobu řízení před soudem podle tohoto zákona neběží.

169.     Zadavatel dále svůj názor opírá o soudní praxi týkající se zvláštní úpravy v ustanovení § 148 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, které dle názoru zadavatele obdobně jako § 270 ZZVZ upravuje otázku běhu lhůt, ve kterých lze stanovit daň. Zadavatelem odkazovaný rozsudek NSS č. j. 9 Afs 72/2011-218 ze dne 31. 5. 2012 dospěl k závěru, že v případě daňového řádu se § 41 SŘS nepoužije, kdy NSS v tomto kontextu primárně odkázal na zásadu „lex specialis derogat legi generali“, tedy že právní předpis speciální má přednost před právním předpisem obecným, potažmo ale i zásadu „lex posterior derogat legi priori“, podle které pozdější právní předpis mlčky ruší právní předpis dřívější. Tento názor byl následně potvrzen i rozšířeným senátem NSS v rozsudku č. j. 9 Asf 95/2021-64 ze dne 1. 11. 2023, kdy NSS konstatoval, že zvláštní zákonná norma obsahující samostatnou úpravu běhu lhůt a jejich případného stavění vylučuje použití § 41 SŘS. Odkazovaný rozsudek však opět nelze považovat za přiléhavý na šetřenou věc. Úprava v daňovém řádu totiž obsahuje v § 148 odst. 4 samostatná speciální pravidla stavění lhůty pro stanovení daně, což upravuje i § 41 SŘS, lze tedy chápat uvedené závěry soudů o vyloučení aplikace § 41 SŘS v oblasti daní, neboť v daňovém řádu jde tedy opravdu o úpravu speciální oproti úpravě obecné. Nicméně v šetřeném případě, jak již bylo řečeno, se jedná o zcela odlišnou situaci, kdy SŘS a ZZVZ v daných ustanoveních neřeší shodná pravidla (ZZVZ neobsahuje samostatnou právní úpravu stavění lhůt pro zánik odpovědnosti), a zároveň ani přestupkový zákon a SŘS nelze považovat za „duplicitní“, jak bylo rozvedeno výše, proto nelze úpravu obsaženou v § 270 ZZVZ definovat jako lex posterior či lex specialis k § 41 SŘS.

170.     Na okraj lze dodat, že Úřad posoudil okolnosti rozhodné pro plynutí lhůt pro zánik odpovědnosti dle skutkově srovnatelného případu NSS, v němž soud rozhodoval již v době, kdy existovalo ustanovení § 270 ZZVZ vylučující § 32 přestupkového zákona a věc posoudil tak, že lhůta pro zánik odpovědnosti za správní delikt podléhá režimu dle § 41 SŘS (srov. bod 32 rozsudku NSS č. j. 8 As 230/2021-47 ze dne 24. 4. 2023).[15]

171.     Vzhledem k uvedenému Úřad konstatuje, že § 41 SŘS je nutno na šetřený případ aplikovat, tudíž, jak bylo výše dovozeno, dle žádného z časových znění ustanovení by nedošlo k zániku odpovědnosti zadavatele za spáchání správního deliktu, tudíž není žádná z pozdějších úprav příznivější ani v tomto kontextu.

172.     Celkově tak lze uzavřít, že na posuzování dotčeného správního deliktu je třeba užít právní úpravu účinnou v době spáchání správního deliktu, tj. zákona ve znění účinné do 31. 3. 2012, neboť žádná z právních úprav pozdějších není (ve svém celku) pro zadavatele příznivější.

Otázka výměry pokuty

173.     Vzhledem ke skutečnosti, že zadavatel naplnil skutkovou podstatu správního deliktu obsaženou v § 120 odst. 1 písm. a) zákona, což bylo v šetřené věci potvrzeno i třetím rozhodnutím předsedy Úřadu, přičemž dosud nedošlo k zániku odpovědnosti za zadavatelem spáchaný správní delikt, přistoupil Úřad k uložení pokuty dle § 120 odst. 2 písm. a) zákona ve znění účinném ke dni spáchání správního deliktu, tj. do 31. 3. 2012.

174.     Úřad připomíná, že podle § 120 odst. 2 písm. a) zákona ve znění účinném do 31. 3. 2012, ve kterém se posuzuje jednání zadavatele, se za správní delikt uloží pokuta do 5 % ceny zakázky, nebo do 10 000 000 Kč, nelze-li celkovou cenu veřejné zakázky zjistit, jde-li o správní delikt podle § 120 odst. 1 písm. a), c) nebo d) zákona.

175.     Při zohlednění výše uvedeného Úřad uvádí, že v posuzované věci Úřad mohl uložit pokutu, až do výše 5 % z ceny veřejné zakázky, která činí 362 572 200 Kč vč. DPH, tedy by mohla pokuta činit až 18 128 610 Kč.

176.     Podle § 121 odst. 2 zákona Úřad při určení výměry pokuty zadavateli přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán.

177.     Hlavním kritériem, které je dle výše citovaného ustanovení rozhodné pro určení výměry pokuty, je závažnost správního deliktu. Jde o obecnou kategorii poměřující rozsah dopadu konkrétního deliktního jednání na specifický právem chráněný zájem s přihlédnutím k významu tohoto chráněného zájmu. Zákon pak demonstrativním výčtem vymezuje, co lze pod pojem závažnost správního deliktu podřadit (způsob jeho spáchání, jeho následky a okolnosti, za nichž byl spáchán). Při posuzování závažnosti přestupku tedy není hlavním kritériem skutková podstata, ale intenzita skutkových okolností, s jakou došlo k porušení právem chráněných hodnot a zájmů v konkrétním případě. Z hlediska určení výměry pokuty je proto nutno hodnotit nejen jaké následky byly správním deliktem způsobeny, ale také jakou měly intenzitu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 106/2012 ze dne 6. 6. 2013). Při zvažování závažnosti správního deliktu byly zohledněny následující skutečnosti.

178.     Co se týče způsobu, resp. okolností, za kterých byl správní delikt spáchán, lze uvést, že ke spáchání deliktu došlo nesprávným postupem zadavatele, resp. hodnotící komise, který nedodržel jednu ze základních zásad zadávacího řízení, a to zásadu transparentnosti. Zásada transparentnosti byla v předmětné věci narušena znemožněním přezkoumání postupu zadavatele, neboť zadavatel, resp. hodnotící komise, ve zprávě o posouzení a hodnocení nabídek ze dne 12. 5. 2011 ani v jiném dokumentu vyhotoveném v rámci předmětného zadávacího řízení neuvedl důvody či myšlenkové postupy, které ho vedly k závěru, že zdůvodnění mimořádně nízkých nabídkových cen navrhovatele, vybraného uchazeče, uchazeče OHL ŽS, a.s. a uchazeče „BČOV Pardubice 2011“, a rovněž vysvětlení nejasností v nabídkách navrhovatele, vybraného uchazeče a uchazeče OHL ŽS, a.s., shledal opodstatněnými.

179.     Obecně lze konstatovat, že za nejzávažnější stupeň intenzity porušení zákona je nutno považovat postup zadavatele spočívající v ignoraci ustanovení zákona a základních zásad, na nichž je tento zákon postaven, neboť takový postup zpravidla zcela vylučuje soutěžní prostředí, které je základním předpokladem dosažení transparentního vynakládání veřejných prostředků.

180.     Z hlediska posouzení povahy a stupně závažnosti správního deliktu byl vzat v úvahu celkový kontext šetřeného případu. V posuzovaném případě je objektem správního deliktu zájem, aby zadavatel nepostupoval v průběhu zadávacího řízení libovolně, tedy aby veškeré jím provedené úkony nevykazovaly prvky nekontrolovatelnosti, nečitelnosti nebo nepřehlednosti, čímž dochází k popření jednoho ze zásadních cílů (smyslu) zadávání veřejných zakázek, kterým je primárně zajištění spravedlivé hospodářské soutěže a rovněž zajištění hospodárnosti při nakládání s veřejnými prostředky. Pokud tedy zadavatel tuto podmínku nedodrží, dochází v zadávacím řízení k vytvoření prostoru pro libovůli, což deformuje celý proces legitimního očekávání dodavatelů na řádnou a férovou soutěž. V předmětném zadávacím řízení byla narušena zásada transparentnosti znemožněním přezkoumání postupu zadavatele, neboť nebylo zjevné, z jakých konkrétních důvodů ho zdůvodnění mimořádně nízké nabídkové ceny uspokojilo. Nedostatečné zdůvodnění nabídkové ceny, která upadne v podezření, že je cenou nepřiměřeně nízkou, přitom může vést k vyloučení ze zadávacího řízení. Postupem zadavatele byl zastřen důvod, proč ta která nabídka byla v soutěži o veřejnou zakázku ponechána i přesto, že nejprve budila obavy, že obsahuje mimořádně nízkou nabídkovou cenu.

181.     Postupem zadavatele tak byla dotčena zásadní fáze zadávacího řízení, a to samotný proces výběru nabídky. Předmětný správní delikt zadavatele sice nedosahuje nejvyššího stupně závažnosti (tím by byl například postup zadavatele zcela mimo režim zákona), nicméně s ohledem na nedodržení jedné ze základních zásad zadávacího řízení, na nichž je proces zadávání veřejných zakázek vystavěn, je nutné předmětný delikt považovat za velmi závažný.

182.     Úřad dále při zvažování výše pokuty přihlédl k následkům spáchání uvedeného správního deliktu. Negativním následkem uvedeného nedostatečného zdůvodnění závěru zadavatele (přestože Úřad neshledal nesprávnost samotného závěru zadavatele o přiměřenosti nabídkových cen) bylo právě to, že jednotliví uchazeči nemohli být dostatečně informováni o tom, jakými úvahami se zadavatel v otázce mimořádně nízké nabídkové ceny řídil. Tyto úvahy potom uchazeči nemohli v zadávacím řízení kvalifikovaně zpochybnit, neboť je zadavatel neprojevil. Naopak kdyby jim to bylo umožněno (tj. kdyby zadavatel postupoval transparentně), nelze vyloučit, že by výsledek zadávacího řízení byl jiný, neboť výběr dodavatele mohli neúspěšní uchazeči zvrátit podáním námitek, resp. návrhu u Úřadu, čímž byl znemožněn i přezkum ze strany Úřadu. Úřad má za to, že uvedeným byla vypořádána i námitka zadavatele ohledně nedostatečného zjištění následků daného deliktního jednání.[16]

183.     K námitce zadavatele, že jeho pochybení spočívá toliko v nedostatečném odůvodnění správného závěru, resp. že se daného pochybení nedopustil v jakémkoli nekalém úmyslu, ale ve víře ve správnost daného postupu, kterou opíral o soudní praxi Úřad uvádí následující.

184.     Pokud jde o skutečnost, zda zadavatel pochybil úmyslně či neúmyslně, resp. zda se jednalo ze strany zadavatele o jednání ve víře ve správný postup, Úřad uvádí následující. Ač otázka úmyslnosti spáchání určitého deliktního jednání může být při zvažování výše pokuty zohledňovaným kritériem (zejm. např. v kontextu přímého úmyslu s účelem obcházení zákona jakožto okolnosti svědčící v neprospěch zadavatele), skutečnost případné úmyslnosti jednání zadavatele Úřad k tíži zadavatele neklade, jinými slovy, Úřad zohledňoval i výše v tom kontextu pouze to, že zadavatel dotčený správný delikt spáchal. Tedy i pokud se v daném případě jednalo "pouze" o hrubou nedbalost, tak v šetřeném případě uvedené ničeho nemění na výše popsaných zohledněných okolnostech a tomu odpovídající výši ukládané pokuty. Úřad má s ohledem na uvedené za to, že pokud už by měla být v tomto kontextu řešena otázka zavinění a okolností s tím souvisejících, pak dle přesvědčení Úřadu si zadavatel na tomto místě měl být vědom skutečnosti, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, tj. že nemůže transparentně učinit závěr o naplnění či nenaplnění MNNC bez dostatečného uvedení důvodů a úvah, které jej k danému výsledku vedly, neboť tím může porušit zákon, a pokud toto nevěděl, tak se jedná o zásadní nedostatek a pochybení zadavatele (a bylo by tak do jisté míry možné minimálně v tomto kontextu mluvit i o ignoraci zákona, resp. zásady transparentnosti zadávacího řízení).

185.     Úřad shrnuje, že i při zohlednění zadavatelem tvrzené neúmyslnosti jeho jednání je zde ukládaná pokuta přiměřená a odpovídající spáchanému správnímu deliktu a všem relevantním okolnostem.

186.     V šetřené věci nebyly shledány žádné další přitěžující ani polehčující okolnosti.

187.     Kromě výše uvedeného má Úřad při stanovení konkrétní výše sankce povinnost zohlednit i dobu, která uplynula mezi spácháním správního deliktu, za který je ukládána pokuta ve výroku I. tohoto rozhodnutí a samotným potrestáním zadavatele za spáchání daného správního deliktu (viz např. rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 123/2013-85 ze dne 9. 4. 2015). Úřad konstatuje, že s ohledem na fakt, že správní delikt byl spáchán v roce 2011, tedy před více než 13 lety, bylo přistoupeno ke značnému snížení původně uložené pokuty. Přesto je na místě uvést, že soudy daly Úřadu za pravdu, že zadavatel nedodržel postup stanovený v § 6 v návaznosti na § 80 odst. 1 zákona, čímž ve výsledku potvrdily výrok o vině, avšak konstatovaly nepřezkoumatelnost výše uložené pokuty. Ač prodlevu mezi spácháním správního deliktu a jeho konečným pravomocným potrestáním nelze bez dalšího přičítat Úřadu, neboť ten správní delikt začal stíhat záhy po jeho spáchání, potrestal jej poprvé již v roce 2012 a učinil tak – snad až na nedostatečné vysvětlení důvodů, které ho vedly k uložení pokuty – po věcné stránce bezchybně (uvedený časový odstup vznikl až na základě řízení před správními soudy), přistoupil Úřad z důvodu, že od spáchání správního deliktu uběhla již značná doba, k zásadnímu snížení původně uložené pokuty. Úřad je toho názoru, že provedené snížení pokuty plně pokrývá právě řečené okolnosti a je i po uplynulé době způsobilé naplnit smysl a účel trestu, kdy nižší pokuta by již neplnila svůj účel.

188.     Pokuta uložená zadavateli za nedodržení postupu stanoveného zákonem má splnit mimo jiné dvě základní funkce právní odpovědnosti, a to funkci represivní – postih za porušení povinností stanovených zákonem, a funkci preventivní, která směřuje k předcházení porušování zákona, resp. k jednání, které je se zákonem v souladu. Je tedy třeba mít na paměti, že uložená pokuta musí být natolik intenzivní, aby byla zadavatelem pociťována jako újma, neboť uložením velmi nízké pokuty by nedošlo k naplnění jejího účelu, tj. sankcionování protiprávního jednání. Obdobně se vyjádřil i krajský soud v rozsudku ve věci sp. zn. 62 Af 46/2011 ze dne 6. 12. 2012, ve kterém uvedl, že konkrétní forma postihu musí působit natolik silně, aby od podobného jednání odradila i jiné nositele obdobných povinností (preventivní funkce) a zároveň musí být postih dostatečně znatelný v zadavatelově materiální sféře, aby v něm byla dostatečně obsažena i jeho represivní funkce, aniž by byl ovšem pro zadavatele likvidačním. S ohledem na právě uvedené lze konstatovat, že peněžitá sankce ze své podstaty vždy představuje nepříznivý zásah do sféry porušitele, který je spojen s úbytkem finančních prostředků, které mohly být případně investovány jinam. Úřad dodává, že ani uplynutím delšího časového období od spáchání správního deliktu výše uvedené represivní a preventivní funkce sankce neoslabily do té míry, že by uložení pokuty v aktuální výši postrádalo žádaný smysl (danou dobu Úřad zohlednil při určení výše uložené pokuty, jak je uvedeno výše).

189.     Vycházeje z konstantní rozhodovací praxe správních soudů (např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 28/2009-62 ze dne 18. 6. 2009) se Úřad dále zabýval tím, zda správní delikt, za nějž je zadavateli nyní ukládán trest, není v souběhu s dalšími správními delikty či přestupky zadavatele. Úřad konstatuje, že mu není z úřední činnosti známo, že by se zadavatel dopustil jiného správního deliktu či přestupku, který by byl s právě projednávaným správním deliktem v souběhu.

190.     Při stanovení výše pokuty bylo Úřadem přihlédnuto i k ekonomické situaci zadavatele, neboť v určitém případě se pokuta, byť uložená v minimální výši, může jevit jako krajně „nespravedlivá“. Nepřípustné jsou pak takové pokuty, jež mají likvidační charakter. Z údajů uvedených ve výroční zprávě zadavatele za rok 2023[17] vyplývá, že objem finančních prostředků, s nimiž zadavatel v roce 2023 hospodařil, se pohybuje v řádech desítek milionů korun (hospodářský výsledek před zdaněním činil 46 870 000 Kč, výnosy potom 1 059 367 000 Kč). Při stanovování výše pokuty bylo shledáno, že vzhledem k objemu finančních prostředků, kterými zadavatel v rámci svého rozpočtu disponuje, nemá pokuta uložená dle výroku tohoto rozhodnutí likvidační charakter.

191.     K námitce zadavatele, že původně uložená pokuta dalece přesahuje obvyklou výši pokut, které Úřad za tvrzený typ pochybení ukládá a je nejvyšší pokutou, kterou Úřad ve své historii ve věci zadávání veřejných zakázek uložil, jednak Úřad konstatuje, že pokuta uložená napadeným rozhodnutím byla tímto rozhodnutím výrazně snížena, přičemž dále je třeba odkázat na smysl existence zákona a ochranu zásad zakotvených v ustanovení § 6 zákona. Okolnost, že Úřad nade vši pochybnost prokázal nedodržení zásady transparentnosti jednáním, za něž odpovídá zadavatel, ve zcela klíčové fázi zadávacího řízení, tj. při posuzování a hodnocení nabídek jednotlivých uchazečů, odůvodňuje uložení pokuty ve výši, v jaké byla nyní uložena. Žádná jiná fáze zadávacího řízení není natolik podmíněná potřebou transparentnosti, jako je posuzování nabídek. Ignoruje-li zadavatel tuto potřebu vyplývající přímo z § 6 zákona, jde taktéž o vybočení z obvyklých mezí nedodržování zákona zadavateli, která Úřad sankcionuje v jiných správních řízeních.

192.     Na podporu svého tvrzení zadavatel odkazuje na dosavadní rozhodovací praxi Úřadu, přičemž má za to, že pokuta uložená ve výši 49,64 % maximální výměry sankce, resp. 2,48 % hodnoty veřejné zakázky, je „enormní“. Dle zadavatele se uvedená rozhodnutí Úřadu týkala významně závažnějších porušení zákona, než jaké je vytýkáno zadavateli, přičemž za tato jednání byly ukládány pokuty v rozmezí cca 0,18 % – 0,85 % hodnoty veřejné zakázky. Úřad však nemůže souhlasit s zadavatelem, který uvádí, že významně nepřiměřené či excesivní by bylo uložení pokuty, která by přesahovala jednotky tisíc korun (tj. s názorem, podle něhož by dle zadavatele byla přiměřená pouze pokuta v řádech jednotek tisíc korun). Přestože pokuta, kterou nyní Úřad zadavateli ukládá, přesahuje zadavatelem myšlenou hranici „přiměřenosti“, Úřad akcentuje, že pokuta ukládaná tímto rozhodnutím aktuálně činí pouhých 5,5 % maximální výměry sankce, kterou je možné v daném případě uložit, resp. 0,28 % z hodnoty veřejné zakázky. Ke konkrétním zadavatelem uváděným rozhodnutím Úřad sděluje, že v rámci většiny z nich byla výše pokuty v procentech srovnatelná s aktuálně ukládanou pokutou nebo byla dokonce vyšší, případně byly i přes vyšší závažnost deliktního jednání shledány polehčující okolnosti, které v šetřené věci shledány nebyly.

193.     Zadavatelem uváděným rozhodnutím č. j. ÚOHS-S109/2009/VZ-12164/2009/510/HOd ze dne 15.10.2009 Úřad rozhodl o uložení pokuty ve výši 0,34 % hodnoty veřejné zakázky za spáchání správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona (šlo o protiprávní zadání veřejné zakázky v jednacím řízení bez uveřejnění), nicméně rozhodnutím č. j. ÚOHS-S109/2009/VZ-12160/2014/521/VSt ze dne 9. 6. 2014 Úřad rozhodl, že se daný zadavatel uvedeného správního deliktu nedopustil.

194.     V dalším odkazovaném rozhodnutí č. j. ÚOHS-S43/2010/VZ-3975/2010/540/PVé ze dne 16. 4. 2010 Úřad uložil danému zadavateli pokutu za spáchání správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) ZVZ ve výši představující 0,28 % hodnoty veřejné zakázky, nicméně Úřad zde přihlédl k významné polehčující okolnosti, a to že zadavatel sám pochybení při zadávání šetřené zakázky oznámil a současně odstoupil od uzavřené smlouvy, přičemž nedošlo k plnění předmětu veřejné zakázky.

195.     Dalším odkazovaným rozhodnutím č. j. ÚOHS-S205/2009/VZ-11610/2009/510/KČe ze dne 26. 10. 2009 byla podle § 120 odst. 2 písm. a) ZVZ za správní delikt uložena pokuta odpovídající 2,6 % hodnoty zakázky. Zadavatel namítá, že tam projednávaný delikt byl mnohem závažnější než delikt stíhaný zde. Úřad k tomu uvádí, že i zde stíhaný správní delikt je deliktem velmi závažným, jak bylo popsáno výše, nicméně vyšší závažnosti jednání postihovaného v řízení sp. zn. ÚOHS-S205/2009/VZ odpovídá i mnohem vyšší uložená pokuta (v nyní šetřeném případě činí pouze 0,28 % hodnoty zakázky).

196.     V případě rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-R183/2010/VZ-12512/2011/310/ASc ze dne 11. 8. 2011 byla danému zadavateli uložena pokuta za spáchání správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona tím, že neprovedl zadávací řízení, ačkoliv se podle předpokládané hodnoty jednalo o nadlimitní veřejnou zakázku a Úřad mu za toto jednání vyměřil pokutu ve výši 0,85 % hodnoty zakázky. Úřad zde však přihlédl k významné polehčující okolnosti, a to, že daný zadavatel uzavřením dodatků k příslušným smlouvám vynaložil úsilí, aby porušení zákona zmírnil, a to tím, že změnil dobu trvání již uzavřených smluv (uzavřených na dobu neurčitou) na dobu určitou s úmyslem v mezidobí řádně zadat veřejnou zakázku.

197.     Dle dalšího odkazovaného rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-S195/2007-16456/2007/540-Der ze dne 7. 9. 2007, jež bylo potvrzeno rozhodnutím předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-R182,183/2007/02-20179/2007/310-Hr ze dne 5. 11. 2007, zadavatel neoprávněně použil jednacího řízení bez uveřejnění, čímž naplnil skutkovou podstatu správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona a Úřad mu uložil pokutu ve výši 5 000 000 Kč (0,1 % hodnoty zakázky). V uvedeném případě sice byla uložena pokuta v dolní hranici možné sazby, Úřad však v odůvodnění uvedeného rozhodnutí shledal několik významných polehčujících okolností, které nelze srovnávat se skutkovými okolnostmi nyní šetřeného případu (resp. v nyní šetřeném případě srovnatelné okolnosti absentují).

198.     Dále zadavatel zmiňuje rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-R46/2011/VZ-11319/2011/310/EKu ze dne 28. 7. 2011, kde se zadavatel opustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona tím, že zadal veřejnou zakázku na dodatečné stavební práce v jednacím řízení bez uveřejnění, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem a předseda Úřadu zde snížil původní vyměřenou pokutu ve výši 90 000 Kč na 10 000 Kč (tj. 0,11 % hodnoty zakázky), nicméně učinil tak se zohledněním nutné potřeby zadavatele zajistit plynulost stavebních prací, aby bylo minimalizováno riziko nežádoucí časové prodlevy při realizaci nutných víceprací. Tento aspekt v šetřeném případu chybí a dané rozhodnutí tak nelze považovat za relevantní.

199.     Dle posledního odkazovaného rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-R74,75/2022/VZ-17614/2011/310-ASc ze dne 9. 11. 2011 se daný zadavatel dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona tím, že více veřejných zakázek na dodávku služeb rozvoje a integrace informačních systémů platební agentury SZIF zadal v jednacím řízení bez uveřejnění, aniž by k tomu byly splněny podmínky stanovené zákonem a byla mu vyměřena pokuta 900 000 Kč (0,18% hodnoty zakázky). Úřad zde však přihlédl k tomu, že ač se zadavatel sám aktivně i pasivně podílel na stanovení podmínek, které vedly k porušení zákona, byla situace do značné míry zaviněna nevhodně nastavenými podmínkami veřejné zakázky na předmětné systémy, která byla zadávána odlišným zadavatelem. Zadavatelem uvedený případ tedy neodpovídá šetřenému případu, neboť v něm srovnatelné polehčující okolnosti shledány nebyly.

200.     Závěry učiněné v zadavatelem odkazovaných rozhodnutích tak nelze vzhledem k okolnostem, za nichž byly pokuty uloženy, aplikovat na nyní projednávanou věc. Nad rámec toho Úřad k odkazovanému rozhodnutí č. j. ÚOHS-R59/2010/VZ-13759/2010/310/JSl ze dne 7. 12. 2010 konstatuje, že toto není pro nyní projednávanou věc relevantním měřítkem, kdy uvedené rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu č. j. 62 Af 12/2011-47 ze dne 2. 8. 2012 pro nesrozumitelnost (rozsudek byl potvrzen rozsudkem NSS č. j. 8 Afs 56/2012–53 ze dne 27. 8. 2013).

201.     Úřad tak s ohledem na výše uvedené nemůže souhlasit s názorem zadavatele, že při stanovení výše sankce nepřihlíží ke své rozhodovací praxi, přičemž dále uvádí příklad rozhodnutí, v nichž byla uložena dokonce vyšší pokuta za porušení zákona týkající se zásady transparentnosti. Jako relevantní příklad tak Úřad rozhodnutí č. j. ÚOHS-S361/2012/VZ-19496/2012/514/JNv ze dne 17. 10. 2012 (které bylo potvrzeno v rámci řízení o rozkladu sp. zn. R307/2012). Uvedeným rozhodnutím byla danému zadavateli uložena pokuta ve výši 900 000 Kč za spáchání správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona týkajícího se mj.  porušení zásady transparentnosti v rámci procesu zdůvodňování mimořádně nízké nabídkové ceny. Uložená pokuta představovala cca 0,38 % hodnoty zakázky a daný případ byl rovněž klasifikován jako závažný. Dále lze jako relevantní uvést rozhodnutí č. j. ÚOHS-S517/2010/VZ-4972/2011/520/JHI ze dne 2. 5. 2011 (které bylo potvrzeno v rámci řízení o rozkladu sp. zn. R0110/2011), v němž Úřad rozhodl o uložení pokuty za správní delikt, kdy daný zadavatel postupoval v rozporu se zásadou transparentnosti v rámci procesu hodnocení nabídek, přičemž danému zadavateli byla uložena pokuta ve výši 70 000 Kč představující cca 1,37 % hodnoty veřejné zakázky.

202.     K dalším námitkám zadavatele uvedeným ve vyjádření k podkladům řízení ze dne 18. 12. 2024, které směřují k nedostatečnému zajištění podkladů k učinění rozhodnutí o výši trestu, Úřad uvádí, že nemá za to, že by v letech uplynulých od vydání napadeného rozhodnutí nastaly jiné změny rozhodné pro uložení sankce a stanovení její výše, než délka doby uplynulé od spáchání správního deliktu, která je zjevná i bez zařazení dalších podkladů, a změna ekonomické situace zadavatele, pro jejíž posouzení Úřad použil podklad pro vydání rozhodnutí „Výroční zpráva 2023“. Zadavatel sám, kromě výčtu oblastí, v nichž dle něj nebyly dostatečně zajištěny podklady, nenavrhuje provedení žádných dalších konkrétních důkazů, či jaké další podklady by měl Úřad k posouzení využít, ani neuvádí žádné další konkrétní relevantní skutečnosti, s nimiž by se mohl Úřad za účelem učinění závěru o výši sankce vypořádat. Pokud zadavatel uvádí, že Úřad měl posoudit chování zadavatele v době od vytýkaného jednání, tak je nutno dodat, že nespáchání žádného přestupku, resp. to, že pachatel své deliktní jednání neopakuje a postupuje při zadávání veřejných zakázek podle zákona, mu lze jistě přičíst k dobru, nicméně jelikož se jedná o jeho zákonnou povinnost, nelze takovou skutečnost považovat za polehčující okolnost mající vliv na výši uložené sankce.

Shrnutí

203.     Lze shrnout, že ze zásady transparentnosti zakotvené v § 6 zákona plyne zadavateli povinnost zajistit, aby z dokumentace o zadávacím řízení bylo jasně zřetelné, co rozptýlilo jeho pochybnosti o mimořádně nízké nabídkové ceně či pochybnosti, pro které požadoval vysvětlení nabídky. To zadavatel ve zdejším případě neučinil, čímž se dopustil správního deliktu, a proto bylo třeba uložit mu správní trest. Ačkoli Úřad v šetřeném případě neshledal důvody pro uložení pokuty v řádech nižších tisíců korun, jak bylo navrhováno ze strany zadavatele, přistoupil na základě výše uvedených skutečností a po zhodnocení všech okolností a důkazů, a to jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti, k uložení pokuty ve výši dle názoru Úřadu minimální, která dle něj dostatečně naplňuje její represivní i preventivní funkci.

204.     Úřad posoudil postup zadavatele a s ohledem na výše uvedené a skutečnost, že bylo opětovně rozhodováno o uložení pokuty po podaném rozkladu zadavatele, kdy byl v napadeném rozhodnutí zrušen právě pouze výrok o uložení pokuty, tedy po zohlednění všech zásad, které se vážou k postupu správního orgánu při ukládání pokuty, rozhodl Úřad tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí.

205.     Pokuta je splatná do dvou měsíců od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí na účet Celního úřadu pro Jihomoravský kraj – pracoviště Brno zřízený u pobočky České národní banky v Brně číslo 3754-17721621/0710, variabilní symbol – IČO zadavatele.

K výroku II. tohoto rozhodnutí

206.     Úřad obdržel dne 18. 12. 2024 žádost zadavatele o přerušení správního řízení, kdy zadavatel v ní uvádí, že žádá o přerušení zde vedeného správního řízení do skončení řízení o správní žalobě podané ke Krajskému soudu v Brně dne 6. 11. 2024 proti výroku I. třetího rozhodnutí o rozkladu. Zadavatel odkazuje na § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu, podle něhož může správní orgán řízení usnesením přerušit, probíhá-li řízení o předběžné otázce. Důvodem je dle zadavatele bezprostřední souvislost výroku o vině a o pokutě, přičemž není postaveno najisto, zda by výrok o vině v soudním řízení správním obstál.

207.     Kromě možnosti přerušit řízení podle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu, probíhá-li řízení o předběžné otázce, pak podle § 64 odst. 3 správního řádu může správní orgán v řízení z moci úřední, není-li to v rozporu s veřejným zájmem, na požádání účastníka, pokud s tím všichni účastníci uvedení v § 27 odst. 1 písm. b) správního řádu souhlasí, z důležitých důvodů řízení přerušit. Uvedené však neznamená, že správní orgán musí správní řízení přerušit vždy, jelikož ze zákona plyne správnímu orgánu pouze možnost a je na zvážení správního orgánu, zda tuto možnost využije, či nikoli. Při úvaze o tom, zda Úřad správní řízení přeruší, pak postupuje podle okolností konkrétního případu, kdy bere v potaz žadatelem vyjádřený zájem na přerušení řízení a jím tvrzený důvod pro přerušení, ale i ostatní přítomné veřejné a další zájmy, zejm. bere v potaz účel řízení a nutnost jeho zajištění, přičemž postupuje také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou by se nutně původní řízení prodloužilo, potažmo tedy s ohledem na zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení, tak, aby co nejlépe vyhověl základním zásadám činnosti správních orgánů.

208.     Úřad, vycházeje z výše citovaných východisek, po posouzení žádosti navrhovatele neshledal, že by vyhověním této žádosti došlo k naplnění smyslu a účelu institutu přerušení řízení, naopak shledal dostatečné důvody pro pokračování ve správním řízení, a proto Úřad žádosti navrhovatele nevyhovuje.

209.     K argumentaci zadavatele týkající se důvodů svědčících pro přerušení zde vedeného správního řízení Úřad uvádí následující. Zadavatel svou žádost staví de facto pouze na argumentu, že dle něj existuje ve vztahu ke zde vedenému správnímu řízení o předběžné otázce vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 31 Af 37/2024, v rámci něhož je rozhodováno o (ne)zákonnosti pravomocného třetího rozhodnutí o rozkladu předsedy Úřadu, v němž byla potvrzena vina zadavatele. Zadavatel tedy touto svou argumentací cílí na důvod přerušení řízení dle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu, přičemž tento důvod pro přerušení řízení je z pohledu správního orgánu čistě fakultativním, tj. i v takovém případě se správní orgán může rozhodnout správní řízení nepřerušit například s odkazem na zásadu hospodárnosti a rychlosti řízení.

210.     Pokud pak jde o otázku naplnění důvodu pro přerušení řízení, Úřad musí konstatovat, že se zadavatelem uvedenou úvahou o existenci předběžné otázky nelze souhlasit. Odpověď na to, co je předběžná otázka přitom poskytuje správní řád, který v § 57 stanoví, že za předběžnou otázku se považuje taková otázka, na jejímž vyřešení závisí vydání rozhodnutí, již nepřísluší správnímu orgánu rozhodnout a o které nebylo dosud pravomocně rozhodnuto. Dle soudní judikatury pak nemůže být předběžnou otázkou ve smyslu § 57 správního řádu otázka výkladu právních předpisů, jejichž aplikace je hlavním předmětem činnosti správního orgánu.[18] V šetřeném případě tedy Úřad má k dispozici pravomocné rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-34005/2024/VZ, sp. zn. ÚOHS-R11/2012/VZ ze dne 10. 9. 2024, kterým byl potvrzen výrok o vině zadavatele a jehož obsahem a závěry je Úřad vázán. Je tedy nesporné, že otázka spáchání správního deliktu, resp. viny, jakožto předpoklad pro to, aby mohl být zadavateli nyní uložen trest, již byla pravomocně vyřešena. V rámci správního řízení sp. zn. 31 Af 37/2024 vedeného u Krajského soudu v Brně se tedy aktuálně neřeší žádná otázka, o níž by již nebylo pravomocně rozhodnuto, nebo si o ni Úřad nemohl udělat vlastní úsudek, kdy otázku zániku právní odpovědnosti za vytýkané jednání je Úřad oprávněn, a dokonce i povinen zkoumat, přičemž k jejímu vyřešení musí dospět aplikací právních předpisů. Úřad je proto přesvědčen, že zde neexistuje řízení o předběžné otázce, pro niž by bylo považoval za nutné přerušit zde vedené správní řízení, jak dovozuje zadavatel.[19]

211.     Úřad tak shrnuje, že není zadavatelem tvrzeného důvodu pro přerušení zde vedeného správního řízení. Úřad nadto uvádí, že ač sice dle § 64 odst. 3 správního řádu může na požádání účastníka z důležitých důvodů přerušit, nicméně nemělo by tak být učiněno v rozporu s veřejným zájmem, a Úřad tak musí vzít v potaz i otázku dosažení účelu a smyslu vedeného správního řízení. Úřad vzal v potaz zadavatelem vyjádřený zájem na přerušení řízení a jím tvrzený důvod pro přerušení, nicméně vzal v potaz i ostatní přítomné veřejné a další zájmy, zejm. zájem na potrestání pachatele protiprávního činu, zájem na rychlém a hospodárném projednání věci a dosažení účelu zde vedeného správního řízení, přičemž dospěl k závěru, že jsou zde dostatečně silné zájmy, pro něž je třeba v řízení pokračovat. Úřad pro úplnost dodává, že má za to, že zadavateli v šetřeném případě nejsou upírána žádná práva, a to ani v souvislosti s nepřerušením předmětného správního řízení na danou žádost zadavatele.

212.     Lze tedy uzavřít, že zde nejsou naplněna východiska dle § 64 odst. 1 ani § 64 odst. 3 správního řádu, na podkladě nichž by bylo možné uzavřít, že je třeba správní řízení na nezbytně nutnou dobu přerušit, respektive naopak jsou v souladu s výše uvedeným naplněny předpoklady, které umožňují správní řízení nepřerušit.

213.     Úřad tak uzavírá, že předmětné žádosti zadavatele o přerušení zde vedeného správního řízení nevyhovuje.

214.     Úřad pro úplnost dodává, že z důvodu procesní ekonomie rozhodl o nevyhovění žádosti zadavatele ze dne 18. 12. 2024 o přerušení správního řízení vedeného pod sp. zn. ÚOHS-S214/2011/VZ (výrok II.) rozhodnutím, a nikoli usnesením, jak lze vyvodit z § 76 odst. 1 správního řádu ve spojení s § 64 odst. 1 písm. c), resp. § 64 odst. 3 správního řádu[20], a to rovněž s přihlédnutím k závěrům předsedy Úřadu, ke kterým dospěl v rozhodnutí č. j. ÚOHS-R0204/2018/VZ-04701/2019/321/ZSř ze dne 15. 2. 2019. V něm mj. ve vztahu k obdobně procesně řešené situaci uvedl, že „zákon sice předpokládá formu usnesení, ale tato forma není nezbytně nutná, pakliže Úřad o zbytku návrhu rozhoduje rozhodnutím“. Úřad připomíná, že současně dále konstatoval, že „[r]ozhodnutí je totiž vyšší forma než usnesení, tudíž v rámci něj může Úřad pojednat o všech skutečnostech, i o těch, u kterých, pokud by se rozhodovalo pouze o nich, by postačovala forma usnesení“. Takový závěr potvrzuje např. i usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1662/2004 ze dne 2. 5. 2005, z něhož vyplývá, že „[o] zrušení rozsudku soudu prvního stupně a o vrácení věci k dalšímu řízení odvolací soud rozhoduje - jak vyplývá z ustanovení § 223 o.s.ř. - formou usnesení. Povahu usnesení neztrácí toto rozhodnutí ani v případě, je-li přičleněno k jinému rozhodnutí odvolacího soudu, pro něž je ustanovením § 223 o.s.ř. stanovena forma rozsudku“. Z toho důvodu Úřad rozhodoval o nevyhovění předmětné žádosti o přerušení řízení rozhodnutím.

Poučení

Proti výroku I. a II. tohoto rozhodnutí lze do 15 dní ode dne jeho doručení podat rozklad k předsedovi Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, a to prostřednictvím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže – Sekce veřejných zakázek, třída Kpt. Jaroše 1926/7, 602 00 Brno. Včas podaný rozklad proti výroku I. tohoto rozhodnutí má odkladný účinek. Rozklad podaný proti výroku II. nemá podle § 76 odst. 5 správního řádu odkladný účinek. Rozklad se podává s potřebným počtem stejnopisů tak, aby jeden stejnopis zůstal správnímu orgánu a aby každému účastníku řízení mohl Úřad zaslat jeden stejnopis.

otisk úředního razítka

v z. Ing. Petr Vévoda

Mgr. Markéta Dlouhá

místopředsedkyně

Obdrží

JUDr. Pavel Dejl, LL. M., PhD., advokát, Jungmannova 24, 110 00 Praha 1

Vypraveno dne

viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy

---

[1] Pro úplnost Úřad uvádí, že z důvodu zachování kontinuity s terminologií používanou v rámci předchozího rozhodnutí Úřadu, rozhodnutích předsedy Úřadu a soudů v této věci, zachoval i v tomto rozhodnutí názvosloví „zadavatel“ a „správní delikt“, přičemž se však jedná pouze o odborné označení nemající vliv na hmotněprávní jednání zadavatele.

[2] Pokud je v tomto rozhodnutí uveden odkaz na zákon, jedná se vždy o znění účinné ke dni zahájení šetřeného zadávacího řízení ve smyslu ustanovení § 26 zákona v návaznosti na ustanovení § 158 odst. 1 a 2 zákona – podle tohoto znění se posuzují úkony zadavatele a uchazečů v zadávacím řízení. Zákon č. 134/2016 Sb. o zadávání veřejných zakázek se nepoužije s ohledem na ustanovení § 273 odst. 1 tohoto zákona, není-li dále uvedeno jinak.

[3] Rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 31 Af 131/2012-218 ze dne 6. 8. 2014 a rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 31 Af 131/2012-263 ze dne 19. 7. 2016.

[4] Výrok I. napadeného rozhodnutí nebyl napaden podaným rozkladem, a proto nabyl právní moci s uplynutím lhůty pro podání rozkladu. Ta uplynula s koncem dne 13. 1. 2012 a ode dne 14. 1. 2012 je proto výrok I. napadeného rozhodnutí v právní moci. Výrok II. napadeného rozhodnutí nabyl právní moci dne 16. 9. 2024 poté, co bylo napadené rozhodnutí potvrzeno výrokem I. třetího rozhodnutí o rozkladu. Proti výroku I. třetího rozhodnutí o rozkladu podal zadavatel dne 6. 11. 2024 správní žalobu, řízení je vedeno pod sp. zn. 31 Af 37/2024.

[5] Blíže viz rozsudek NSS č. j. 3 As 32/2007-48 ze dne 13. 12. 2007.

[6] Srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 463/97 ze dne 23. 4. 1998 a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1481/09 ze dne 10. 12. 2009

[7] Jedná se o úpravu obsaženou v ZZVZ a přestupkovém zákoně, ve zněních účinných do 15. 7. 2023.

[8] Pozn. Úřadu ­– myšleno ve všech časových znění ZZVZ od 1. 10. 2016 do poslední změny, k níž došlo zákonem č. 166/2023 Sb., kterým se mění zákon č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů. 

[9] Ve zněním účinném od 1. 10. 2016 do poslední změny, k níž došlo zákonem č. 166/2023 Sb., kterým se mění zákon č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů.

[10] K otázce, zda jde v případě maximální 5leté lhůty o lhůtu k zániku odpovědnosti či o lhůtu k zahájení se NSS vyjádřil v rozsudku č. j. 8 As 230/2021-47 ze dne 24. 4. 2023: „Zadruhé pak § 121 odst. 3 ZVZ upravoval pětiletou maximální objektivní promlčecí dobu, v níž musí být řízení o správním deliktu pravomocně skončeno, jinak odpovědnost za správní delikt zaniká. Byť by se tak na první pohled čistě na základě gramatického výkladu mohlo zdát, nejde o objektivní prekluzivní dobu pouze k zahájení řízení (srov. rozsudek NSS z 12. 4. 2017, čj. 1 As 337/2016-45, body 21 až 30, a další na něj navazující rozsudky NSS, např. z 22. 12. 2021, čj. 4 As 298/2019-45, body 21 až 28, či z 28. 11. 2022, čj. 10 As 52/2021-144, body 49 až 53). Ač se uvedené rozsudky netýkají přímo ZVZ, vykládají funkci maximální objektivní doby, jež byla do 30. 6. 2017 i v jiných zákonech formulována zcela shodně (např. body 22 a 25 rozsudku NSS čj. 4 As 298/2019-45).“

[11] Uvedeného dne obdržel Úřad podání, v němž byl informován, že zadavatel uzavřel s vybraným uchazečem smlouvu o dílo, tudíž se dověděl o spáchání správního deliktu a začala běžet subjektivní lhůta k zahájení správního řízení podle § 121 odst. 3 zákona v rozhodných zněních.

[12] Datum zjištěno z webu nssoud.cz (dostupné na: https://vyhledavac.nssoud.cz/DokumentDetail/Index/657140).

[13] Datum zjištěno z webu nssoud.cz (dostupné na: https://vyhledavac.nssoud.cz/DokumentDetail/Index/711183).

[14] Pozn. Úřadu ­– jedná se o větší množinu lhůt, které omezují možnost správních orgánů uložit subjektu určitou povinnost nebo ji vymáhat. Jednou z takových lhůt je právě promlčecí doba, jejíž speciální úprava je obsažena v § 270 ZZVZ, tak i mj. v § 32 přestupkového zákona.

[15] Úřad nadto opětovně akcentuje, že je v tomto případě vázán předcházejícím rozhodnutím předsedy Úřadu (třetí rozhodnutí o rozkladu), který promlčení spáchání správního deliktu taktéž neshledal. Úřad má tedy za to, že v souladu s § 41 SŘS po dobu řízení před krajským soudem a NSS promlčecí doba neběžela.

[16] V této souvislosti zadavatel namítá pouze to, že není zřejmé, zda jeho jednání skutečně podstatně ovlivnilo výběr nejvýhodnější nabídky či zda jej pouze ovlivnit mohlo (což podle něj prokazatelně nemohlo).

[17] dostupné na https://www.vakpce.cz/media/cache/file/34/Vyrocni-zprava_2023.pdf

[18] Blíže k tomu viz např. rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 45 Ad 6/2010.

[19] Úřad pro úplnost dodává, že nepomíjí, že výsledek správního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 31 Af 37/2024 by za určitých okolností mohl mít z procesního hlediska dopad i na zde vedené správní řízení, i za takové situace by však nebyly vytvořeny podmínky pro vznik neřešitelného právního stavu.

[20] Viz mj. rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-10904/2022/162 ze dne 7. 4. 2022.