číslo jednací: 47687/2025/500
spisová značka: S0772/2025/VZ
| Instance | I. |
|---|---|
| Věc | ND – Rekonstrukce Nové scény Národního divadla a Provozní budovy B č.p. 1435 |
| Účastníci |
|
| Typ správního řízení | Veřejná zakázka |
| Výrok | § 265 písm. a) zákona č. 134/2016 Sb. |
| Rok | 2025 |
| Datum nabytí právní moci | 9. 2. 2026 |
| Související rozhodnutí | 47687/2025/500 04742/2026/162 |
| Dokumenty |  2025_S0772.pdf 641 KB |
|
Spisová značka: ÚOHS-S0772/2025/VZ Číslo jednací: ÚOHS-47687/2025/500 |
|
Brno 5. 12. 2025 |
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže příslušný podle § 248 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, v rozhodném znění, ve správním řízení zahájeném dne 13. 10. 2025 na návrh ze stejného dne, jehož účastníky jsou
- zadavatel – Národní divadlo, IČO 00023337, se sídlem Ostrovní 225/1, 110 00 Praha 1, ve správním řízení zastoupeno na základě plné moci ze dne 23. 10. 2025 HAVEL & PARTNERS s.r.o., advokátní kancelář, IČO 26454807, se sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1,
- navrhovatel –
- GEOSAN GROUP a.s., IČO 28169522, se sídlem U Nemocnice 430, 280 02 Kolín, a
- AVERS, spol. s r.o., IČO 41190840, se sídlem Michelská 240/49, 141 00 Praha 4,
které uzavřely Společenskou smlouvu č. A8101/2025/044/SOS ze dne 3. 3. 2025 o společnosti „Společnost GG AVERS Nová scéna“, ve správním řízení zastoupené na základě plné moci ze dne 17. 9. 2025 JUDr. Michalem Šilhánkem, advokátem ev. č. ČAK 17953, se sídlem Tučapy 240, 683 01 Tučapy,
ve věci přezkoumání úkonů zadavatele učiněných při zadávání veřejné zakázky „ND – Rekonstrukce Nové scény Národního divadla a Provozní budovy B č.p. 1435“ v užším řízení, jehož oznámení bylo odesláno k uveřejnění dne 9. 1. 2025 a uveřejněno ve Věstníku veřejných zakázek dne 13. 1. 2025 pod ev. č. Z2025-001845, ve znění pozdějších oprav, a v Úředním věstníku Evropské unie dne 13. 1. 2025 pod ev. č. 21813-2025, ve znění pozdějších oprav,
rozhodl takto:
Návrh navrhovatele –GEOSAN GROUP a.s., IČO 28169522, se sídlem U Nemocnice 430, 280 02 Kolín, a AVERS, spol. s r.o., IČO 41190840, se sídlem Michelská 240/49, 141 00 Praha 4 – ze dne 13. 10. 2025 na zahájení správního řízení o přezkoumání úkonů zadavatele – Národní divadlo, IČO 00023337, se sídlem Ostrovní 225/1, 110 00 Praha 1– učiněných při zadávání veřejné zakázky „ND – Rekonstrukce Nové scény Národního divadla a Provozní budovy B č.p. 1435“ v užším řízení, jehož oznámení bylo odesláno k uveřejnění dne 9. 1. 2025 a uveřejněno ve Věstníku veřejných zakázek dne 13. 1. 2025 pod ev. č. Z2025-001845, ve znění pozdějších oprav, a v Úředním věstníku Evropské unie dne 13. 1. 2025 pod ev. č. 21813-2025, ve znění pozdějších oprav, se podle § 265 písm. a) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, v rozhodném znění, zamítá, neboť nebyly zjištěny důvody pro uložení nápravného opatření.
Odůvodnění
I. PRŮBĚH ZADÁVACÍHO ŘÍZENÍ
1. Zadavatel – Národní divadlo, IČO 00023337, se sídlem Ostrovní 225/1, 110 00 Praha 1, ve správním řízení zastoupeno na základě plné moci ze dne 23. 10. 2025 HAVEL & PARTNERS s.r.o., advokátní kancelář, IČO 26454807, se sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1 (dále jen „zadavatel“) – zahájil jakožto zadavatel dle § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, v rozhodném znění (dále jen „zákon“), dne 9. 1. 2025 odesláním oznámení o zahájení zadávacího řízení k uveřejnění užší řízení za účelem zadání veřejné zakázky „ND – Rekonstrukce Nové scény Národního divadla a Provozní budovy B č.p. 1435“, přičemž předmětné oznámení bylo uveřejněno ve Věstníku veřejných zakázek dne 13. 1. 2025 pod ev. č. Z2025-001845, ve znění pozdějších oprav, a v Úředním věstníku Evropské unie dne 13. 1. 2025 pod ev. č. 21813-2025, ve znění pozdějších oprav (dále jen „veřejná zakázka“ nebo „zadávací řízení“).
2. Předmětem veřejné zakázky jsou dle čl. 2.4 zadávací dokumentace stavební práce spočívající v celkové rekonstrukci Nové scény Národního divadla a provozní budovy B č.p. 1435, a to v rozsahu uvedeném v projektové dokumentaci, která tvoří přílohu zadávací dokumentace.
3. Předpokládaná hodnota veřejné zakázky činí dle čl. 2.9 zadávací dokumentace 1 815 000 000 Kč bez DPH.
4. Z dokumentace o zadávacím řízení, např. z protokolu ze 7. jednání posudkové komise ze dne 5. 8. 2025, vyplývá, že zadavatel v zadávacím řízení obdržel celkem 3 nabídky, a to včetně nabídky GEOSAN GROUP a.s., IČO 28169522, se sídlem U Nemocnice 430, 280 02 Kolín, a AVERS, spol. s r.o., IČO 41190840, se sídlem Michelská 240/49, 141 00 Praha 4, které uzavřely Společenskou smlouvu A8101/2025/044/SOS ze dne 3. 3. 2025 o společnosti „Společnost GG AVERS Nová scéna“, ve správním řízení zastoupené na základě plné moci ze dne 17. 9. 2025 JUDr. Michalem Šilhánkem, advokátem ev. č. ČAK 17953, se sídlem Tučapy 240, 683 01 Tučapy (dále jen „navrhovatel“).
5. Rozhodnutím a oznámením o vyloučení dodavatele ze dne 3. 9. 2025 zadavatel vyloučil navrhovatele ze zadávacího řízení z důvodu dle § 48 odst. 2 písm. a) zákona (dále jen „rozhodnutí o vyloučení“). Toto rozhodnutí bylo navrhovateli doručeno dne 4. 9. 2025.
6. Navrhovatel podal dne 17. 9. 2025 proti rozhodnutí o vyloučení námitky ze stejného dne. Zadavatel tyto námitky odmítl rozhodnutím ze dne 2. 10. 2025 (dále jen „rozhodnutí o námitkách“), které bylo navrhovateli doručeno téhož dne.
7. S ohledem na skutečnost, že zadavatel nevyhověl navrhovatelem podaným námitkám a vzhledem k tomu, že navrhovatel nesouhlasil s argumentací zadavatele, na jejímž základě zadavatel podané námitky ve smyslu § 245 odst. 2 zákona odmítl, podal navrhovatel dne 13. 10. 2025 u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“) návrh na zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele ze stejného dne (dále jen „návrh“).
II. OBSAH NÁVRHU
8. Návrh navrhovatele směřuje proti rozhodnutí o vyloučení a rozhodnutí o námitkách.
Dostatečné nevypořádání námitek v rozhodnutí o námitkách
9. Zadavatel v rozhodnutí o námitkách dle navrhovatele nereagoval na některé jeho námitky, které mají význam ve vztahu k celkovým závěrům ohledně zákonnosti postupu zadavatele. Zadavatel se v rozhodnutí o námitkách konkrétně podle navrhovatele nevěnoval námitce, že navrhovatel ve své nabídce výslovně přijal znění smlouvy o dílo, která je součástí zadávacích podmínek a jejíž čl. III odst. 5 stanoví, že se navrhovatel zavazuje provést pro zadavatele dílo mimo jiné v souladu s podmínkami zadávací dokumentace. Společenská smlouva č. A8101/2025/044/SOS ze dne 3. 3. 2025 uzavřená mezi společníky navrhovatele (dále jen „společenská smlouva“) v čl. II. odst. 1 písm. b) poté výslovně stanoví, že v případě úspěchu navrhovatele v zadávacím řízení je účelem společnosti provedení veřejné zakázky v rozsahu a za podmínek sjednaných ve smlouvě uzavřené mezi zadavatelem a navrhovatelovými společníky.
10. Pokud zadavatel v rozhodnutí o námitkách relativizuje kogentní povahu § 2736 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), měl se dle navrhovatele zabývat obsahem nabídky navrhovatele. Zadavatel v rozhodnutí o námitkách relativizoval odborné zdroje a závěry judikatury, na něž navrhovatel v námitkách odkazoval. Konkrétně se pak zadavatel nevyjádřil k rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 311/2000 ze dne 29. 6. 2000. Zadavatel v rozhodnutí o námitkách neuvedl ani zdroj „odborných názorů“ či literatury, z nichž dovozuje své závěry. Z tohoto důvodu je dle přesvědčení navrhovatele rozhodnutí o námitkách netransparentní. Rozhodnutí o námitkách je podle navrhovatele nedostatečně odůvodněné i z toho důvodu, že v něm zadavatel dovozuje, že kogentnost § 2736 občanského zákoníku má být dovozována z principu ochrany slabší smluvní strany. Dané ustanovení však směřuje k ochraně třetích osob. Pokud by § 2736 občanského zákoníku nebyl kogentní, pak by společníci mohli obsah společenské smlouvy kdykoliv změnit a tím společnou a nerozdílnou odpovědnost vyloučit.
11. Navrhovatel zdůrazňuje i další skutečnost uvedenou v jeho námitkách, kterou se dle něj zadavatel v rozhodnutí o námitkách nevěnuje, a to povinnosti aplikovat výzvu dle § 46 zákona, a to i s ohledem na skutečnost, že doložení, že dodavatelé budou nést společnou a nerozdílnou odpovědnost za plnění veřejné zakázky, má význam až pro fázi plnění veřejné zakázky, tedy je vyloučení navrhovatele nepřiměřené.
Splnění zadávacích podmínek navrhovatelem
12. Zadavatel byl dle navrhovatele povinen řádně posoudit ujednání uvedená ve společenské smlouvě a rozlišit, že její čl. IV odst. 3 a čl. V odst. 5 upravují jak práva a povinnosti společníků vůči třetím osobám, tak práva a povinnosti společníků navzájem. Zadavatel v rozhodnutí o vyloučení svůj závěr o nesplnění zadávacích podmínek navrhovatelem stavěl na tom, že v čl. V odst. 5 společenské smlouvy je určen poměr 50/50, v němž se společníci podílejí na ztrátě společnosti, což však nemá vliv na společnou a nerozdílnou odpovědnost společníků navrhovatele založenou tím, že plnění veřejné zakázky je jejich společnou činností.
13. Zadavatel měl dle navrhovatele společenskou smlouvu vyložit se zohledněním § 2736 občanského zákoníku, jenž společníkům společnosti založené podle občanského zákoníku neumožňuje upravit svou odpovědnost za společnost vůči třetím osobám jinak než solidárně. Zadavatel též nemůže přehlížet, že v nabídce navrhovatele byl doložen závazek vyplývající z čl. III odst. 5 smlouvy o dílo o provedení díla v souladu se zadávacími podmínkami, které stanoví, že dodavatelé, kteří se účastní zadávacího řízení společně, ponesou společnou a nerozdílnou odpovědnost za její plnění.
14. Navrhovatel již v námitkách odkazoval na zásadu přiměřenosti, podle které není na místě, aby jej zadavatel vyloučil ze zadávacího řízení, pokud nedostatek v jeho nabídce nemá před uzavřením smlouvy na plnění veřejné zakázky skutečný dopad do práv zadavatele, jejichž zajištění zadavatel požadavkem v zadávací dokumentaci sleduje. Případný nedostatek navrhovatelovy nabídky spočívající dle zadavatele v rizikově formulovaném ujednání ve společenské smlouvě byl formálním a snadno odstranitelným nedostatkem, který byl zadavatel povinen odstranit postupem dle § 46 zákona. Zadavatel v rozhodnutí o námitkách dovozuje, že by jeho pozice před civilními soudy při uzavření smlouvy na veřejnou zakázku s navrhovatelem mohla být sporná, nicméně pracuje pouze s určitým předpokladem, nikoliv jistotou ohledně dovození společné a nerozdílné odpovědnosti společníků navrhovatele.
15. Navrhovatel uvádí, že nemůže být trestán za to, že zadavatel vykládá společenskou smlouvu jiným způsobem, než kterým byla zamýšlena. Vůli společníků navrhovatele bylo mít společnou a nerozdílnou odpovědnost za plnění veřejné zakázky. Tuto vůli stvrdili uzavřením dodatku ke společenské smlouvě, v němž upravili formulaci ustanovení týkajícího se této odpovědnosti. Pokud je prokázáno, že se smluvní strany dohodly na určitém hospodářském smyslu závazku, nesmí být případné formální či jazykové nedostatky důvodem k popření jejich vůle. Navrhovatel k tomu odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4786/2016 ze dne 16. 5. 2018 a sp. zn. 23 Cdo 800/2022 ze dne 11. 5. 2023.
16. Zadavatel v rozhodnutí o námitkách dle navrhovatele dezinterpretuje navrhovatelovo vysvětlení ohledně stanovení poměrů ve společenské smlouvě. V čl. IV odst. 3 společenské smlouvy je uvedeno, že společníci jsou zadavateli zavázání v poměru dle čl. V odst. 5 této smlouvy. Čl. V odst. 5 poté stanoví, že veřejná zakázka bude realizována společníky společně, přičemž na činnosti společnosti, na majetku získaného společnou činností a na zisku a ztrátě se společníci podílejí v poměru 50/50. Pravidla pro vztahy mezi společníky upravuje § 2728 občanského zákoníku, jenž stanoví, že pokud smlouva o společnosti neurčí poměr, jakým se společníci podílejí na majetku nabytém za trvání společnosti a na zisku a ztrátě společnosti, jsou jejich podíly stejné. Čl. IV odst. 3 společenské smlouvy odkazuje na čl. V odst. 5 v tom smyslu, že se poměr 50/50 zjevně vztahuje jen na vztahy uvnitř společnosti, tj. ve smyslu § 2728 občanského zákoníku. Skutečnost, že čl. V odst. 5 společenské smlouvy upravuje dva poměry je zřejmá již z toho, že první věta tohoto ustanovení hovoří o společně činnosti společníků a poměr 50/50 se váže až k další části souvětí tohoto ustanovení, která řeší vnitřní záležitosti společnosti.
17. Navrhovatel nesouhlasí s tvrzením zadavatele, že má možnost požadovat, aby mu existenci společné a nerozdílné odpovědnosti společníci prokázali předložením smlouvy o společnosti. Zadavatel má dle § 103 odst. 1 písm. f) zákona právo požadovat, aby v případě společné účasti dodavatelů tito dodavatelé v nabídce doložili, jaké bude rozdělení odpovědnosti za plnění veřejné zakázky. Zákon nestanoví, že dodavatelé mohou tuto skutečnost doložit jedině ve smlouvě o společnosti. Zadavatel tak nesprávně dovodil naplnění podmínek pro vyloučení navrhovatele dle § 48 odst. 2 písm. a) zákona.
18. Součástí nabídky navrhovatele byl i vyplněný návrh smlouvy o dílo, ze kterého bylo zjevné, že navrhovatel bude plnit veřejnou zakázku v souladu se zadávacími podmínkami. V takovém případě nabídka navrhovatele obsahovala rozporné údaje, a zadavatel proto měl navrhovatele vyzvat k jejímu objasnění dle § 46 zákona. Dle rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-45590/2022/500 ze dne 20. 12. 2022 je při posuzování bankovní záruky nutné její listiny posuzovat individuálně z pohledu jejího smyslu a účelu, kterým je zajištění ochrany zadavatele. V nynějším případě je smyslem a účelem čl. 5.1.4 zadávací dokumentace zajištění toho, aby zadavatel měl jistotu společné a nerozdílné odpovědnosti společníků navrhovatele. Tato jistota byla zajištěna tím, že společníci navrhovatele přijali smluvní podmínky pro účely plnění veřejné zakázky.
19. V projednávaném případě se jedná o veřejnou zakázku s omezenou hospodářskou soutěží, což vyplývá i z počtu podaných nabídek. Navrhovatel pro prokázání kvalifikace do zadávacího řízení musel mimo jiné doložit roční obrat nejméně 2 mld. Kč bez DPH a prokázat např. úzce specializovanou kvalifikaci pro celkem 8 členů realizačního týmu.
20. Navrhovatel odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ve věci
C-599/10 ze dne 29. 3. 2012, dle kterého platí, že umožňuje-li vnitrostátní úprava objasňování nabídek, zadavatel musí zacházet s účastníky zadávacího řízení stejně. Tímto požadavkem SDEU rozumí i to, že se žádost o objasnění nabídky musí týkat všech bodů nabídky, které jsou nepřesné nebo neodpovídají technickým specifikacím zadávací dokumentace. Formální nedostatek, za který byl navrhovatel vyloučen, musel být zadavateli znám již ve fázi posuzování žádostí o účast. V zadávacím řízení tedy byl prostor objasnit vzniklý nedostatek, nicméně zadavatel takto nepostupoval, čímž porušil zásadu přiměřenosti dle § 6 odst. 1 zákona. Navrhovatel k tomu odkazuje na rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-13715/2024/161 ze dne 3. 4. 2024.
21. Zadavatel dle navrhovatele přistoupil k jeho vyloučení na základě libovolného posouzení toho, který z rozporných údajů v jeho nabídce považuje za rozhodný, přičemž si zvolil ten údaj, který byl v neprospěch navrhovatele. Dle rozhodovací praxe Úřadu je však v případě nejasností či rozporů ve výkladu zadávacích podmínek, smluvních ustanovení nebo jiných právních norem vztahujících se k veřejným zakázkám třeba preferovat takový výklad, který umožní zachování účasti dodavatele v řízení a podpoří hospodářskou soutěž. Vyloučení dodavatele by mělo být pojímáno jako krajní řešení použité pouze u jasných a podstatných vad, které nelze odstranit v rámci postupu podle § 46 zákona. K tomu navrhovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 48/2013-272 ze dne 30. 5. 2014, dle kterého nemá být postup zadavatele pouze mechanickým uplatněním formálních kritérií. S ohledem na to, že navrhovatel byl ze zadávacího řízení vyloučen bez naplnění důvodů dle § 48 odst. 2 písm. a) zákona, hrozí mu, že nebude vybrán k plnění veřejné zakázky, přestože zadavateli předložil ekonomicky nejvýhodnější nabídku, která splňuje jeho požadavky. Navrhovateli tak vzniká újma v podobě ušlého zisku, který by získal plněním veřejné zakázky. Navrhovateli dále vzniká újma tím, že se mu nedostalo ze strany zadavatele řádného vypořádání jeho námitek.
22. Navrhovatel proto navrhuje, aby Úřad zrušil rozhodnutí o námitkách podle § 263 odst. 5 zákona, případně aby zrušil rozhodnutí o vyloučení dle § 263 odst. 2 zákona.
III. PRŮBĚH SPRÁVNÍHO ŘÍZENÍ
23. Úřad obdržel návrh navrhovatele dne 13. 10. 2025 a tímto dnem bylo podle § 249 zákona ve spojení s § 44 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zahájeno správní řízení o přezkoumání úkonů zadavatele. Zadavatel obdržel stejnopis návrhu ve stejný den.
24. Účastníky správního řízení jsou podle § 256 zákona zadavatel a navrhovatel.
25. Zahájení správního řízení oznámil Úřad účastníkům správního řízení přípisem ze dne 14. 10. 2025.
26. Usnesením ze dne 14. 10. 2025 určil Úřad zadavateli lhůtu k podání informace o dalších úkonech, které provede v šetřeném zadávacím řízení v průběhu správního řízení, a k zaslání příslušné dokumentace o zadávacím řízení pořízené v souvislosti s provedenými úkony.
27. Dne 23. 10. 2025 Úřad od zadavatele obdržel vyjádření k návrhu ze stejného dne (dále jen „vyjádření k návrhu“) a přístup k dokumentaci o zadávacím řízení.
Vyjádření k návrhu
28. Zadavatel ve vyjádření k návrhu uvádí, že v rozhodnutí o námitkách řádně vypořádal všechny námitky navrhovatele. Smysl nápravného opatření dle § 263 odst. 5 zákona dle zadavatele nespočívá ve formalistické povinnosti reagovat na každý argument uvedený v námitkách.
29. Zadavatel dále uvádí, že v zadávací dokumentaci požadoval, aby dodavatelé ve společné nabídce doložili smlouvu o společnosti, ze které jednoznačně vyplývá solidární odpovědnost vůči zadavateli a třetím osobám. Navrhovatelem předložená společenská smlouva však stanovila v čl. V odst. 5 podílovou odpovědnost jeho společníků v poměru 50/50. Vada nabídky navrhovatele nespočívá v tom, že by v nabídce závazek solidární odpovědnosti absentoval, nýbrž v tom, že společenská smlouva předložená navrhovatelem obsahuje výslovnou odlišnou úpravu. Zadavatel dodává, že vada, kvůli které navrhovatele vyloučil, je vadou nabídky, nikoli žádosti o účast. Z tohoto důvodu nebylo povinností zadavatele na tuto vadu navrhovatele upozornit v rámci posouzení žádosti o účast, neboť takovým postupem by neoprávněně zvýhodnil navrhovatele a postupoval v rozporu se základními zásadami zadávání veřejných zakázek. Zadavatel též nemůže být dle svého přesvědčení nucen k tomu, aby zjevné vady ignoroval pouze proto, že dodavatel se smluvně zavazuje k akceptování zadávacích podmínek, jelikož by se tak předkládání konkrétních dokumentů stalo fakticky nadbytečným.
30. Zadavatel odkazuje na čl. 5.1.4 zadávací dokumentace, ve kterém stanovil požadavek, aby v případě, že účastník zvolí formu společné účasti, předložil v nabídce i smlouvu týkající se takové společnosti, ze které mělo závazně vyplývat, že společníci společnosti budou vůči zadavateli zavázáni společně a nerozdílně. Bylo pouze na dodavatelích, jakou formu spolupráce zvolí a jakým způsobem upraví právní vztahy vůči zadavateli, nicméně v případě zvolení společnosti podle občanského zákoníku byli dodavatelé povinni předložit společenskou smlouvu, ze které bude závazně vyplývat solidární odpovědnost vůči zadavateli. Navrhovatel splnění této zadávací podmínky prokazoval společenskou smlouvou, ve které je definován pouze jediný poměr, a to 50/50. V daném případě se tak nejedná o nejasný projev vůle, jak tvrdí navrhovatel, ale o explicitní vyloučení požadavku zadavatele. Tvrzení navrhovatele, že tímto ujednáním jeho společníci definovali určitý poměr ve vztahu ke způsobu plnění prostřednictvím společného řídícího týmu, je nejen nesrozumitelné, ale také v rozporu s jasnou textací daného ustanovení společenské smlouvy. Nelze akceptovat, aby navrhovatel zpětně tvrdil, že od počátku zamýšlel nést solidární odpovědnost, když si jeho společníci ve společenské smlouvě sjednali pravý opak.
31. Dle zadavatele § 2736 občanského zákoníku není kogentní, jak se domnívá navrhovatel. Závazné právní hodnocení, na základě kterého by bylo možné učinit závěr o kogentnosti daného ustanovení, může učinit jedině civilní soud, nikoliv Úřad. Občanský zákoník obecně preferuje autonomii vůle a dispozitivnost, tedy že smluvní strany si mohou upravit odpovědnost jinak, než stanoví občanský zákon, pokud to neodporuje dobrým mravům nebo veřejnému pořádku. Na skutečnost, že neexistuje žádný autoritativní právní názor na danou problematiku, zadavatel navrhovatele upozornil již v rozhodnutí o námitkách. Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 311/2000 ze dne 29. 6. 2000 není pro věc podstatný, jelikož se tehdejší závěry týkají předešlé právní úpravy, která nebyla postavena na stejných zásadách jako nynější občanský zákoník, který stojí na zásadě široké autonomie vůle a dispozitivnosti právní úpravy. Kogentní normy se v platné právní úpravě uplatňují pouze tehdy, je-li to nezbytné k ochraně základních hodnot soukromého práva. Nejvyšší soud k tomu v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 5719/2016 ze dne 19. 9. 2017 uvedl, že za kogentní lze bez dalšího považovat pouze ta zákonná ustanovení, která obsahují výslovný zákaz odchýlení se. Dokud nebude civilními soudy závazně potvrzeno, že se v případě § 2736 občanského zákoníku jedná o kogentní normu, představují případné závěry o její povaze pouze doktrinální a subjektivní právní názory. Skutečnost, že zadavatel postupuje obezřetně a s péčí řádného hospodáře ve snaze předejít složitému civilnímu sporu, mu nemůže jít nijak k tíži.
32. Zadavatel již v rozhodnutí o námitkách uvedl, že smyslem § 2736 občanského zákoníku je chránit pouze takový stav, kdy třetí strana nemá povědomí o fungování společnosti dle § 2716 a násl. občanského zákoníku navenek. Situace mezi zadavatelem a navrhovatelem je však odlišná, jelikož zadavatel by se v případě navazujícího civilního sporu nemohl úspěšně odvolávat na „neznalost“ poměrů vůči sobě, které ze společenské smlouvy explicitně vyplývají. Zadavatel kvůli této skutečnosti nemá jistotu, že v případě soukromoprávního sporu bude moci uplatnit nároky vůči všem členům společnosti. Aby zadavateli nevznikaly komplikace při uplatňování práv vůči kterémukoliv společníkovi před civilním soudem, zvolil s odkazem na § 103 odst. 1 písm. f) zákona jednoznačnou a v praxi běžnou zadávací podmínku. Výklad navrhovatele nutně vede k tomu, že § 103 odst. 1 písm. f) zákona se stane obsoletní.
33. Zadavatel je též přesvědčen, že nebyl povinen vyzvat navrhovatele k opravě nebo doplnění nabídky ve smyslu § 46 zákona. Je absurdní dovozovat, aby měl zadavatel povinnost akceptovat změnu nabídky pouze s ohledem na to, že účastník formálně akceptuje smluvní podmínky, které vždy zahrnují i podmínky účasti definované v zadávací dokumentaci. Pokud je prokázáno, že navrhovatel určitou podmínku v nabídce od počátku porušuje, není dle zadavatele důvod akceptovat jakékoliv zhojení této vady. Ani dodatečně předložený dodatek ke společenské smlouvě nemůže být akceptován, protože neexistoval v době podání nabídky. Nabídka musí být kompletní a správná již při podání.
34. Zadavatel též připomíná, že podmínka solidární odpovědnosti členů společnosti se podle jasné dikce v zadávací dokumentaci vztahuje na nabídkovou fázi zadávacího řízení. Zadavatel proto neměl povinnost splnění této podmínky kontrolovat již v kvalifikační fázi a navrhovatele upozornit, aby tento nedostatek v (další) nabídkové fázi zadávacího řízení napravil.
35. K rozsudku SDEU ve věci C-599/10 ze dne 29. 3. 2012, na který odkázal navrhovatel, zadavatel uvádí, že tento rozsudek se týká nyní již neúčinné právní úpravy a SDEU v něm jasně uvedl, že národní právo může veřejnému zadavateli umožnit požádat uchazeče o objasnění jeho nabídky, ale nesmí mu umožnit změnit nabídku. Tento rozsudek tak podporuje výklad v neprospěch navrhovatele.
36. Zadavatel je vzhledem k výše uvedenému toho názoru, že Úřad by měl návrh navrhovatele zamítnout dle § 265 písm. a) zákona.
Další průběh správního řízení
37. Usnesením ze dne 31. 10. 2025 stanovil Úřad účastníkům řízení lhůtu k vyjádření se k podkladům rozhodnutí. Zadavatel i navrhovatel se k podkladům rozhodnutí vyjádřili vyjádřeními ze dne 7. 11. 2025 doručenými Úřadu téhož dne.
Vyjádření zadavatele ze dne 7. 11. 2025
38. Zadavatel ve svém vyjádření k podkladům rozhodnutí setrvává na stanovisku, že nabídka navrhovatele nesplňovala zadávací podmínky a jeho vyloučení ze zadávacího řízení proto bylo v souladu s § 48 odst. 2 písm. a) zákona. Dosavadní průběh správního řízení i obsah podkladů pro rozhodnutí dle zadavatele jednoznačně potvrzují správnost a celkovou transparentnost postupu zadavatele. Pokud je zadávací podmínka zcela jednoznačná, v praxi naprosto běžná a účastníkem zadávacího řízení je v nabídce prokazatelně popřena, nelze upírat zadavateli legitimní právo na vyloučení takového účastníka. Zadávací dokumentace jednoznačně stanovila povinnost účastníka zadávacího řízení, který zvolí formu společné účasti, předložit v nabídce smlouvu mezi svými společníky, ze které musí závazně vyplývat jejich solidární odpovědnost vůči zadavateli po celou dobu plnění veřejné zakázky. Navrhovatel tuto podmínku nesplnil, jelikož si jeho společníci ve společenské smlouvě dohodli podílovou odpovědnost vůči zadavateli, přičemž textace společenské smlouvy je jednoznačná a představuje přímý rozpor se zadávací dokumentací. Zadavatel proto neměl možnost vykládat ustanovení společenské smlouvy ve prospěch navrhovatele.
39. K § 2738 občanského zákoníku zadavatel konstatuje, že navrhovatel nebyl ani v průběhu správního řízení schopen předložit právně závazný názor k aktuální právní úpravě.
40. K povinnosti vyzvat navrhovatele k objasnění nabídky dle § 46 zákona zadavatel uvádí, že postup dle tohoto ustanovení je fakultativní. Povinnost využít postup dle § 46 zákona nastává v případě pochybností zadavatele, které lze vyřešit dodatečným vysvětlením nabídky. V projednávané věci však zadavatel neměl žádné pochybnosti, které by musel vyjasňovat, tedy nejednalo by se o vyjasnění, ale opravu vadné nabídky. Zadavatel danou situaci připodobňuje k případu, kdy by navrhovatel předložil návrh smlouvy, v rámci kterého by revokoval smluvní pokuty či jiné odpovědnostní mechanismy s tím, že „podstata“ povinností na straně navrhovatele zůstává zachována. Takovou situaci, stejně jako řešenou situaci jiného rozložení odpovědnosti za plnění předmětu veřejné zakázky, nelze tolerovat. Z tohoto důvodu zadavatel nesouhlasí s obranou navrhovatele, že se v projednávané věci jedná o drobný formulační nedostatek s tím, že navrhovatel podáním nabídky akceptuje zadávací podmínky.
41. Zadavatel odmítá navrhovatelovu argumentaci, že s ohledem na výzvu k objasnění žádosti o účast mu vznikla nepřímo i povinnost umožnit navrhovateli zhojit i jakékoliv další (budoucí) vady nabídky. Veřejná zakázka je zadávána v užším řízení, které je rozděleno na dvě fáze, v rámci kterých jsou účastníky zadávacího řízení předkládány odlišné dokumenty, které zadavatel posuzuje odlišným způsobem. V čl. 3.2 zadávací dokumentace jsou vymezeny dokumenty požadované v rámci kvalifikační fáze a čl. 3.3 zadávací dokumentace upravuje dokumenty požadované pro fázi nabídkovou, přičemž bod 9 tohoto článku uvádí kategorii „dalších dokladů“, mezi které patří i společenská smlouva. Zadavatel navíc v zadávací dokumentaci splnění závazku ve smyslu § 103 odst. 1 písm. f) zákona výslovně požadoval v rámci nabídky. Zadavatel v kvalifikační fázi navrhovatele vyzval pouze k objasnění nejasností, které měly přímý dopad na posouzení splnění kvalifikace. Dle zadavatele jeho přístup odpovídá rozhodovací praxi Úřadu, k čemuž odkazuje na rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-19726/2020/323/VVá ze dne 29. 6. 2020. Zadavatel též odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 31 Af 53/2020-84 ze dne 19. 10. 2021, dle kterého zadavatel není povinen vyzývat k opravám jednoznačných vad nabídek, kdy takový postup by naopak dokonce mohl být považován za rozporný se zásadou rovného zacházení.
42. Zadavatel též připomíná, že Úřad nesmí přihlédnout k novým skutečnostem, které uvádí navrhovatel až v návrhu. Navrhovatel v bodě 55 návrhu uvádí skutečnosti, které mohl a měl uvést již v námitkách. V rámci svých námitek však navrhovatel nijak nepoukazoval na formulaci výzvy k objasnění žádosti o účast, ze které by snad mělo vyplývat legitimní očekávání k objasnění dalších vad nabídky. Navrhovatel v námitkách pouze poukazoval v kontextu výzvy k objasnění na to, že tento nedostatek společenské smlouvy měl zadavatel posoudit a umožnit jej zhojit již v rámci žádosti o účast.
43. Zadavatel vzhledem k výše uvedenému trvá na tom, aby Úřad návrh navrhovatele zamítl.
Vyjádření navrhovatele ze dne 7. 11. 2025
44. Navrhovatel ve vyjádření k podkladům rozhodnutí uvádí, že pro danou věc je podstatné, že k jeho vyloučení nedošlo proto, že by nesplňoval podmínky účasti v zadávacím řízení jako jsou podmínky kvalifikace či technické podmínky, příp. že by nedoložil údaje, dokumenty, vzorky nebo modely potřebné pro hodnocení jeho nabídky. S ohledem na zadávací podmínky je důležité, že oba společníci navrhovatele přijali smluvní podmínky stanovené zadavatelem, které jim ukládají plnit veřejnou zakázku v souladu se zadávacími podmínkami. Zadavatel dle navrhovatele účelově tvrdí, že pokud by byl tento argument akceptován, musel by být akceptován i argument, že akceptací smluvních podmínek dodavatel fakticky prokázal kvalifikaci či zhojil situaci, kdy by nabízel zcela jiný předmět plnění. Zde se však jedná o splnění jiných podmínek dle § 103 zákona, což považuje navrhovatel za důležité odlišení. Samotná akceptace smlouvy o dílo ze strany obou společníků navrhovatele dosahuje účelu stanoveného zadávací podmínkou dle čl. 5.1.4 zadávací dokumentace.
45. Navrhovatel nadále trvá na tom, že zadavatel v rozhodnutí o námitkách nevypořádal všechny jeho námitky. Zadavatel se až ve vyjádření k návrhu věnuje tomu, jaký vliv má doložení smlouvy o dílo na splnění řešené zadávací podmínky, stejně tak teprve ve vyjádření zohledňuje judikaturu, na níž navrhovatel odkázal v námitkách. Zadavatel navíc ve vyjádření k návrhu dovozuje neaplikovatelnost této judikatury, ačkoliv v rozhodnutí o námitkách tvrdil, že žádná judikatura k dané věci neexistuje. Navrhovatel v tomto ohledu odkazuje na rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-12922/2024/500 ze dne 25. 3. 2024 a rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-S0273/2018/VZ-24372/2018/541/AHr ze dne 21. 8. 2018.
46. Zadavatel též dle navrhovatele přehlédl námitku navrhovatele, žev jeho nabídce byly nejvýše doloženy rozporné údaje, a proto měl povinnost vyzvat navrhovatele k objasnění nabídky dle § 46 zákona. Dle navrhovatele se jedná o námitku, která má v celkovém posouzení věci podstatný význam, jelikož v návaznosti na ni byl zadavatel povinen vyhodnotit aplikaci relevantní rozhodovací praxe Úřadu, a to například rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-31400/2024/500, ze dne 16. 8. 2024, dle kterého v případě, že zadavatel nemá postaveno na jisto, zda nabídka účastníka zadávacího řízení splňuje zadávací podmínky, musí získat jednoznačný podklad pro posouzení této skutečnosti. Zadavatel se též nevyjádřil k námitce, že společenská smlouva stanovila, že v případě úspěchu navrhovatele je účelem společnosti provedení veřejné zakázky za podmínek sjednaných ve smlouvě uzavřené mezi zadavatelem a společníky navrhovatele. A navrhovatel opakuje i to, že zadavatel v rozhodnutí o námitkách odkazoval na odborné názory či literaturu, ač nesdělil zdroj těchto názorů
47. K tvrzení zadavatele, že zrušení rozhodnutí o námitkách Úřadem slouží k tomu, aby Úřad nemusel provádět složitá skutková zjištění za zadavatele, navrhovatel připomíná, že toto nápravné opatření slouží i k ochraně účastníků zadávacího řízení. Navrhovatel k tomu odkazuje na rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-26266/2024/500 ze dne 3. 7. 2024, dle kterého zadavatel prostřednictvím rozhodnutí o námitkách stěžovatele seznamuje se svým pohledem na jím vznesené argumenty, což může mít zásadní význam pro rozhodnutí stěžovatele o jeho dalším postupu. Navrhovatel má za to, že předestřený zadavatelův argument je zjevně neudržitelný.
48. Zadavatel dle navrhovatele v rozhodnutí o námitkách prakticky nedospěl k závěru, že s ohledem na § 2736 občanského zákoníku není možné ze společenské smlouvy závazně dovodit, že společníci navrhovatele nesou společnou a nerozdílnou odpovědnost, když pouze polemizuje nad tím, jaká by byla jeho pozice před civilním soudem. Existuje však komentářová literatura, na níž navrhovatel v námitkách odkázal, která § 2736 občanského zákoníku označuje za kogentní, stejně jako rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 311/2000 ze dne 29. 6. 2000. Zadavatel si nemohl být jist, že navrhovatel zadávací podmínky doložením společenské smlouvy nesplnil, proto nemohl uzavřít, že ze společenské smlouvy závazně nevyplývá společná a nerozdílná odpovědnost společníků navrhovatele. Navrhovatel tak trvá na tom, že rozhodnutí o námitkách je vnitřně rozporné.
49. Navrhovatel trvá na tom, že zadavatel jej měl vyzvat k objasnění jeho nabídky dle § 46 zákona, neboť neměl postaveno najisto, že navrhovatel nesplnil dotčenou zadávací podmínku a navrhovatele vyloučil jen „preventivně“ z důvodu obav před civilním sporem. Navrhovatel také trvá na tom, že rozsudek SDEU ve věci C-599/10 v návrhu interpretoval přesně. SDEU v tomto rozsudku uvádí, že změna nabídky nemá vést k podání nové nabídky, přičemž změna nabídky je řešena také v rozhodovací praxi Úřadu, kde je rozlišováno mezi změnou materiální a formální a touto optikou je tak třeba rozhodnutí SDEU hodnotit. Změna společenské smlouvy by dle navrhovatele nebyla materiální změnou jeho nabídky.
50. Navrhovatel nesouhlasí s tím, že zadavateli nevznikla povinnost vyzvat ho k objasnění nabídky poté, co ho vyzval k objasnění žádosti o účast. Jestliže zadavatel poskytnul navrhovateli příležitost k objasnění jeho kvalifikace, jeví se jako netransparentní a nepřiměřené, pokud ve fázi podání nabídek, kdy již zadavatel ví, která nabídka je ekonomicky nejvýhodnější, vyloučí navrhovatele za snadno objasnitelnou nejasnost v nabídce. Netransparentnost je pak podpořena i tím, že navrhovatel doložil společenskou smlouvu již v žádosti o účast.
51. Dle navrhovatele nejpozději doložením dodatku ke společenské smlouvě rozptýlil možné pochybnosti o tom, jak bude rozložena odpovědnost mezi jeho společníky vůči zadavateli. Rozhodnutím o zrušení vyloučení navrhovatele by pak zadavateli nic nehrozilo, takto naopak vynaloží více finančních prostředků.
52. Navrhovatel se dále vyjadřuje k protokolu ze 7. jednání komise, který je podkladem tohoto rozhodnutí a ze kterého vyplývá, že s ní zadavatel výsledek posouzení nabídky navrhovatele neřešil. Posudková komise v protokolu ze 7. jednání uvedla, že nabídka navrhovatele je ekonomicky nejvýhodnější nabídkou a pověřila právního zástupce zadavatele, aby provedl kontrolu formálních a obsahových náležitostí nabídky navrhovatele dle zadávacích podmínek. Z formulací uvedených v protokolu tak vyplývá, že v případě veřejné zakázky bylo předpokládáno zapojení komise do posouzení nabídek. Ačkoliv zákon striktně nevyžaduje, aby vyloučení dodavatele bylo podloženo doporučením komise, je ve spojení s dalšími výše uvedenými okolnostmi svědčícími pro netransparentnost postupu zadavatele přinejmenším neobvyklé, že se zřejmě nekonalo další jednání komise, na němž by právní zástupce zadavatele komisi seznámil s výsledkem této kontroly a nechal ji posoudit doporučení k dalšímu postupu.
53. Navrhovatel trvá na tom, že právní úprava odpovědnosti společníků společnosti dle občanského zákoníku má kogentní povahu. Tvrzení zadavatele, že zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do dne 31. 12. 2013 (dále jen „starý občanský zákoník“), byl charakteristický počtem jasných kogentních ustanovení, není pro řešenou věc podstatný, jelikož odpovědnost společníků společnosti byla v tomto zákoně upravena téměř totožně jako v novém občanském zákoníku. Ve starém občanském zákoníku kogentnost § 835, upravujícího solidární odpovědnost společníků společnosti, nebyla stanovena přímým zákazem, nýbrž byla dovozena z generální klauzule uvedené v § 2 odst. 3 tohoto zákona, obdobně jako je tomu u § 1 odst. 2 občanského zákoníku. K odkazu zadavatele na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5719/2016 ze dne 19. 9. 2017 navrhovatel uvádí, že soukromé právo nedovoluje osobám upravit si vztahy tak, že by zasáhly do postavení třetích osob. Na základě teleologického výkladu lze usuzovat, že kogentní budou právní normy, jejichž smyslem a účelem je ochrana třetích osob, přičemž § 2736 občanského zákoníku je právě takovou normou.
54. Navrhovatel tak shrnuje, že zadavatel postupoval v rozporu se zákonem a že z podkladů rozhodnutí vyplývá odůvodněnost návrhu navrhovatele a zejména odůvodněnost uložení nápravného opatření ze strany Úřadu spočívajícího ve zrušení rozhodnutí o námitkách, příp. zrušení rozhodnutí o vyloučení navrhovatele.
Další průběh správního řízení
55. Dne 27. 12. 2025 Úřad vydal rozhodnutí z téhož dne, kterým uložil zadavateli zákaz uzavřít smlouvu na veřejnou zakázku, a to až do pravomocného skončení předmětného správního řízení.
IV. ZÁVĚRY ÚŘADU
56. Úřad přezkoumal na základě § 248 a násl. zákona případ ve všech vzájemných souvislostech a po zhodnocení veškerých podkladů, zejména obdržené dokumentace o zadávacím řízení a stanovisek předložených účastníky správního řízení, a na základě vlastního zjištění rozhodl o tom, že zadavatel při vyloučení navrhovatele ze zadávacího řízení postupoval v souladu se zákonem. Ke svému rozhodnutí uvádí Úřad konkrétně následující.
K přezkoumatelnosti rozhodnutí o námitkách
57. Úřad se nejprve bude zabývat otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí o námitkách, kterou rozporuje navrhovatel v návrhu, když uvádí, že se zadavatel dle něj dostatečným způsobem nevypořádal s některými jeho námitkami.
58. Úřad na úvod konstatuje, že zadavatel je ve smyslu § 245 zákona povinen v rozhodnutí o námitkách uvést, zda námitkám vyhovuje, či je odmítá, a zároveň toto své rozhodnutí odůvodnit, a to v souladu se zásadou transparentnosti dle § 6 odst. 1 zákona, tedy tak, aby rozhodnutí o námitkách bylo zpětně přezkoumatelné. Podstatné v této souvislosti je, aby byly námitky vyřízeny některým ze shora uvedených způsobů, aby bylo rozhodnutí zadavatele rovněž řádně odůvodněno a aby zadavatel v takovém odůvodnění reagoval na skutečnosti uvedené v námitkách, a to dostatečně podrobně a srozumitelně v kontextu obdržených námitek. Na tomto místě považuje Úřad za vhodné doplnit, že pro splnění požadavku na srozumitelnost a dostatečné odůvodnění stanoviska zadavatele v rozhodnutí o námitkách není nutné, aby se zadavatel vypořádával s každým dílčím aspektem argumentace stěžovatele do nejmenších myslitelných podrobností; rozhodující je, zda zadavatel v rozhodnutí o námitkách poskytuje navrhovateli srozumitelné a dostatečně podrobné stanovisko k podstatě namítaných skutečností, tj. k podstatě argumentace navrhovatele.
59. Navrhovatel v návrhu zadavateli konkrétně vyčítá, že se v rozhodnutí o námitkách nevěnoval jeho námitce, že ve své nabídce výslovně přijal znění smlouvy o dílo, která byla zadavatelem jako závazný vzor učiněna součástí zadávacích podmínek. Dále navrhovatel namítá, že se zadavatel nevyjádřil k rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 311/2000 ze dne 29. 6. 2000, který by měl podporovat názor navrhovatele ohledně kogentnosti ustanovení § 2736 občanského zákoníku, neuvedl zdroj „odborných názorů“ či literatury, na základě kterých dospěl v rozhodnutí o námitkách ke svým závěrům stran povahy uvedeného ustanovení občasného zákoníku a že zadavatel dovozuje, že případná kogentnost § 2736 občanského zákoníku má být dovozována z principu ochrany slabší smluvní strany, ačkoliv dle navrhovatele toto ustanovení slouží k ochraně třetích osob.
60. Úřad dává navrhovateli za pravdu, že zadavatel se v rozhodnutí o námitkách výslovně nevyjádřil k přijetí závazného vzoru smlouvy o dílo a dále ani k rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 311/2000 ze dne 29. 6. 2000, na který navrhovatel odkázal v námitkách, a dále že zadavatel na několika místech v rozhodnutí o námitkách, kde zmiňoval odbornou literaturu k otázce kogentnosti § 2736 občanského zákoníku neodkázal na žádný konkrétní komentář, článek či jinou publikaci kromě komentáře k § 1 odst. 2 občanského zákoníku, jenž obecně řeší kogentnost a dispozitivnost právních norem občanského zákoníku.
61. Úřad nicméně nepovažuje výše uvedené skutečnosti za stěžejní z toho pohledu, zda lze označit rozhodnutí o námitkách jako celek za přezkoumatelné či dostatečné co do jeho odůvodnění. Jak již Úřad uvedl, zadavatel není v rozhodnutí o námitkách povinen reagovat na každou konkrétní námitku, resp. argument navrhovatele, pokud je v jeho rozhodnutí uveden jednoznačný a vnitřně konzistentní důvod, pro který námitkám navrhovatele nevyhověl. Dle Úřadu je tato podmínka v projednávané věci splněna, jelikož z rozhodnutí o námitkách jednoznačně vyplývá, že zadavatel při posouzení správnosti navrhovatelovy nabídky považoval za rozhodující pro posouzení splnění zadávací podmínky uvedené v čl. 5.1.4 zadávací dokumentace a čl. 4.1.4 výzvy k podání nabídek formulaci odpovědnosti společníků navrhovatele uvedenou přímo ve společenské smlouvě doložené pro účely prokázání dotčené zadávací podmínky, která obsahuje výslovně ujednání společníků navrhovatele ohledně jejich odpovědnosti vůči zadavateli. Zadavatel je pak přesvědčen, že společenská smlouva neobsahuje závazek solidární odpovědnosti společníků navrhovatele vůči zadavateli, nýbrž závazek odpovědnosti podílové, což je dle zadavatele jednoznačně v rozporu se zadávacími podmínkami. Jakékoliv polemiky ohledně významu takového projevu vůle či jeho možné relativizace jiným způsobem zadavatel odmítá. Rozhodnutí o námitkách tak dle Úřadu obsahuje dostatečnou a podrobnou argumentaci, na které zadavatel založil svůj závěr o zákonnosti vyloučení navrhovatele a nedůvodnosti navrhovatelových námitek, kdy implicitně vypořádává mj. i argumentaci navrhovatele ohledně přijetí závazného vzoru smlouvy o dílo, které zjevně zadavatel nepovažuje na základě výše předestřených důvodů za podstatné.
62. Z rozhodnutí o námitek je současně mimo jiné i zjevné, že zadavatel nesouhlasil ani s tím, že § 2736 občanského zákoníku je absolutně kogentní, tedy že se od něj společníci společnosti ve smyslu občanského zákoníku nemohou jakkoliv odchýlit, přičemž zadavatel svůj závěr v tomto rozhodnutí podrobně a srozumitelně rozvedl (a odkázal na komentář k § 1 odst. 2 občanského zákoníku). Z celkového odůvodnění rozhodnutí o námitkách je tak zjevný zadavatelův názor na povahu § 2736 občanského zákoníku, což je z pohledu odůvodněnosti rozhodnutí o námitkách dostatečné, neboť zadavatel není povinen svůj názor podkládat důkazy. Skutečnost, zda to, jakým způsobem zadavatel vyložil § 2736 občanského zákoníku, obstojí, se týká správnosti jeho celkového závěru o rozpornosti navrhovatelovy nabídky se zadávací dokumentací, proto se k ní Úřad vyjádří níže v rámci věcného posouzení. Na tomto místě Úřad pouze dodává, že neshledal rozhodnutí o námitkách vnitřně rozporným ani z důvodu údajného nejistého závěru o povaze § 2736 občanského zákoníku, jak namítá navrhovatel, jelikož rozhodnutí o námitkách obsahuje již uvedený závěr zadavatele, že § 2736 občanského zákoníku není absolutně kogentní, tedy zde existuje možnost odchýlení se od tohoto ustanovení, která by zadavatele v případě budoucího soukromoprávního sporu se společníky navrhovatele mohla vystavit riziku nemožnosti domoci se svých práv ze smlouvy na plnění veřejné zakázky vůči oběma těmto společníků. Závěry rozhodnutí o námitkách tak jsou zcela zjevné a jednoznačné a pouhá skutečnost, že s nimi navrhovatel nesouhlasí a uvádí k nim protiargumenty, nezpůsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí o námitkách.
63. Navrhovatel dále v kontextu nedostatečnosti rozhodnutí o námitkách uvádí, že se zadavatel v rozhodnutí o námitkách nevyjádřil k námitce o povinnosti využít postupu dle § 46 zákona. K tomu je třeba uvést, že zadavatel se touto námitkou v rozhodnutí o námitkách zabýval dle Úřadu dostatečným způsobem na straně sedmé a osmé tohoto rozhodnutí. V této části rozhodnutí o námitkách zadavatel uvedl, že nemá povinnost postupovat dle § 46 zákona, jelikož ustanovení společenské smlouvy týkající se odpovědnosti společníků navrhovatele vůči zadavateli, jež musela být považována za stěžejní pro posouzení splnění dotčené zadávací podmínky, byla jednoznačná a neumožňovala odlišný výklad. Dále zde zadavatel uvedl, že postup dle § 46 zákona je jeho oprávněním, nikoliv povinností a že z rozhodovací praxe Úřadu vyplývá, že k objasňování nabídek má v zásadě přistupovat jen u posuzování kvalifikace účastníků zadávacího řízení a dále u objasňování nejasně uvedených nebo chybějících údajů, které je potřeba potvrdit nebo uvést na pravou míru, a že tento institut nemá sloužit k nápravě prokazatelně nesplněných zadávacích podmínek, jako tomu je v projednávané věci. Současně zadavatel jednoznačně v rozhodnutí o námitkách popsal vadu nabídky navrhovatele a odmítl možnou nejasnost či rozpor v této věci. Úřad dotčené vypořádání považuje za dostatečné, když reaguje na podstatu námitky navrhovatele spočívající v otázce obligatorní aplikace § 46 zákona v šetřeném případě, potažmo otázky přiměřenosti vyloučení navrhovatele v dané situaci a obsahuje jednoznačné stanovisko zadavatele v této věci.
64. Pokud jde o rozhodnutí č. j. ÚOHS-S0273/2018/VZ-24372/2018/541/Ahr ze dne 21. 8. 2018 a č. j. ÚOHS-12922/2024/500 ze dne 25. 3. 2024, na která navrhovatel odkazuje ve vyjádření k podkladům na podporu dovození nepřezkoumatelnosti rozhodnutí o námitkách, Úřad uvádí, že tato nejsou pro řešený případ relevantní, když na rozdíl od odkazovaných případů v právě přezkoumávaném případě Úřad neshledal, že by zadavatel v rozhodnutí o námitkách reagoval na konkrétní námitky navrhovatele jen povšechně, aniž by vysvětlil, proč tyto námitky nejsou důvodné. V projednávaném případě se dle Úřadu naopak zadavatel v rozhodnutí o námitkách vyjádřil ke všem hlavním námitkám navrhovatele, resp. k jejich podstatě a dostatečným způsobem objasnil, proč trvá na svém rozhodnutí o vyloučení navrhovatele ze zadávacího řízení. V dané věci tak není naplněn předpoklad nepřezkoumatelnosti rozhodnutí o námitkách v tom kontextu, v jakém byl naplněn dle výše uvedených rozhodnutí.
65. K navrhovatelem odkazovanému rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-26266/2024/500 ze dne 3. 7. 2024, které bylo zrušeno rozhodnutím předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-33480/2024/161 ze dne 2. 9. 2024, ale jehož obecné závěry byly obiter dictum uvedeným rozhodnutím předsedy Úřadu potvrzeny, lze uvést, že v tehdejší věci zadavatel rozhodnutím o námitkách námitky odmítl z důvodu, že ačkoliv nabyl pochybnosti o zákonnosti svého napadaného kroku, nápravné opatření, které tehdejší navrhovatel navrhoval, nebylo dle zadavatele k nápravě v jeho situaci vhodné. K této skutečnosti poté předseda Úřadu v závěru svého rozhodnutí uvedl, že zadavatel nemá důvod námitky odmítnout jen pro nevhodně navrhnutý způsob řešení, ale má přijmout jiné vhodné opatření k nápravě. V projednávaném případě však k ničemu takovému nedošlo, jelikož zadavatel neodmítl navrhovatelovy námitky z důvodu nevhodného návrhu opatření k nápravě, nýbrž proto, že navrhovatel v námitkách navrhoval zrušení rozhodnutí o svém vyloučení, zatímco zadavatel na tomto vyloučení zjevně trval. Ani tento odkaz na rozhodovací praxi tak není v kontextu řešené věci relevantní.
66. Úřad tedy shledal, že rozhodnutí o námitkách je řádně odůvodněno a dostatečně reaguje na tvrzení uvedená v námitkách. Z rozhodnutí o námitkách je zřejmé, že se nejedná o pouhé formální odmítnutí námitek bez odůvodnění, přičemž lze současně konstatovat, že je postihnuto gros námitek. Úřad proto dospěl k závěru, že zadavatel při vyřizování námitek uvedených navrhovatelem v návrhu dodržel postup stanovený v § 245 odst. 1 zákona, když se podrobně a srozumitelně v rozhodnutí o námitkách k těmto námitkám vyjádřil, pročež nebyly naplněny důvody pro uložení nápravného opatření podle § 263 odst. 5 zákona spočívajícího ve zrušení rozhodnutí o námitkách. Ostatně to, že rozhodnutí o námitkách bylo dostatečné v kontextu vypořádání námitek navrhovatele, lze dovozovat i ze skutečnosti, že navrhovatel byl s to podat relevantní návrh a polemizovat v něm s podstatou zdůvodnění napadeného kroku zadavatelem i jednotlivými argumenty zadavatele.
K výroku tohoto rozhodnutí
Relevantní ustanovení zákona
67. Dle § 6 odst. 1 zákona zadavatel při postupu podle tohoto zákona musí dodržovat zásady transparentnosti a přiměřenosti.
68. Dle § 46 odst. 1 zákona zadavatel může pro účely zajištění řádného průběhu zadávacího řízení požadovat, aby účastník zadávacího řízení v přiměřené lhůtě objasnil předložené údaje, doklady, vzorky nebo modely nebo doplnil další nebo chybějící údaje, doklady, vzorky nebo modely. Zadavatel může tuto žádost učinit opakovaně a může rovněž stanovenou lhůtu prodloužit nebo prominout její zmeškání.
69. Dle § 46 odst. 2 zákona po uplynutí lhůty pro podání nabídek nemůže být nabídka měněna, nestanoví-li tento zákon jinak; nabídka však může být doplněna na základě žádosti podle § 46 odst. 1 zákona o údaje, doklady, vzorky nebo modely, které nebudou hodnoceny podle kritérií hodnocení. V takovém případě se doplnění údajů týkajících se prokázání splnění podmínek účasti za změnu nabídky nepovažují, přičemž skutečnosti rozhodné pro posouzení splnění podmínek účasti mohou nastat i po uplynutí lhůty pro podání nabídek.
70. Dle § 48 odst. 2 písm. a) zákona platí, že zadavatel může vyloučit účastníka zadávacího řízení, pokud údaje, doklady, vzorky nebo modely předložené účastníkem zadávacího řízení nesplňují zadávací podmínky nebo je účastník zadávacího řízení ve stanovené lhůtě nedoložil.
71. Dle § 103 odst. 1 písm. f) zákona platí, že pokud mají být hodnoceny nabídky, zadavatel v zadávací dokumentaci nebo ve výzvě k podání nabídek může požadovat, aby v případě společné účasti dodavatelů v nabídce doložili, jaké bude rozdělení odpovědnosti za plnění veřejné zakázky; zadavatel může vyžadovat, aby odpovědnost nesli všichni dodavatelé podávající společnou nabídku společně a nerozdílně.
72. Dle § 265 písm. a) zákona Úřad návrh zamítne, pokud nebyly zjištěny důvody pro uložení nápravného opatření.
73. Dle § 2716 občanského zákoníku platí, že pokud se smlouvou zaváže několik osob sdružit jako společníci za společným účelem činnosti nebo věci, vzniká společnost.
74. Dle § 2728 odst. 1 občanského zákoníku platí, že neurčí-li smlouva poměr, jakým se společníci podílejí na majetku nabytém za trvání společnosti, na zisku a na ztrátě společnosti, jsou jejich podíly stejné. Určí-li smlouva poměr, jakým se společník podílí buď jen na majetku, anebo jen na zisku nebo na ztrátě, platí stejný poměr i pro ostatní případy.
75. Dle § 2736 občanského zákoníku platí, že z dluhů vzešlých ze společné činnosti jsou společníci zavázáni vůči třetím osobám společně a nerozdílně.
Skutečnosti zjištěné z dokumentace o zadávacím řízení
76. V čl. 5.1.4 zadávací dokumentace a čl. 4.1.4 výzvy k podání nabídekje uvedeno, že podává-li nabídku více dodavatelů společně (jako jeden účastník zadávacího řízení), jsou povinni přiložit k závaznému návrhu smlouvy o dílo, který tvoří přílohu č. 3 zadávací dokumentace (dále jen „návrh smlouvy o dílo“)„originál nebo ověřenou kopii smlouvy, z níž závazně vyplývá, že všichni tito dodavatelé budou vůči zadavateli a jakýmkoliv třetím osobám z jakýchkoliv závazků vzniklých v souvislosti s plněním předmětu veřejné zakázky či vzniklých v důsledku prodlení či jiného porušení smluvních nebo jiných povinností v souvislosti s plněním předmětu veřejné zakázky zavázáni společně a nerozdílně, a to po celou dobu plnění veřejné zakázky, i po dobu trvání jiných závazků vyplývajících z veřejné zakázky.“
77. V čl. III odst. 5 návrhu smlouvy o dílo je uvedeno, že zhotovitel „se zavazuje provést pro objednatele dílo svým jménem, bez vad a nedodělků, ve smluveném termínu a na své nebezpečí, v souladu s projektovou dokumentací a podmínkami zadávací dokumentace.“
78. V čl. II odst. 1 společenské smlouvy uzavřené mezi společníky navrhovatele je uvedeno, že společníci touto smlouvou vytvářejí společnost mj. „v případě úspěchu v Zadávacím řízení za účelem společného provedení veřejné zakázky (díla) v rozsahu a za podmínek sjednaných ve smlouvě uzavřené mezi zadavatelem jako objednatelem a Společníky jako zhotovitelem.“
79. V čl. IV (nazvaném „Právní postavení společníků“) odst. 3 společenské smlouvy je uvedeno následující: „Společníci jsou vůči Zadavateli a třetím osobám z jakýchkoli právních vztahů vzniklých v souvislosti s Veřejnou zakázkou zavázáni po celou dobu plnění Veřejné zakázky i po dobu trvání jiných závazků vyplývajících z Veřejné zakázky a Smlouvy se zadavatelem v poměru dle čl. V odst. 5 této smlouvy.“
80. V čl. V odst. 5 (nazvaném „Práva a povinnosti Společníků navzájem“) společenské smlouvy je poté uvedeno, že společníci „se dohodli, že Veřejná zakázka bude v rámci Společnosti prováděna Společníky společně, a to prostřednictvím společného řídícího (realizačního) týmu s tím, že na činnosti Společnosti, na majetku získaného společnou činností a na zisku nebo ztrátě se Společníci podílejí v tomto poměru:
a) Vedoucí společník 50 %
b) Společník 50 %.“
81. V rozhodnutí o vyloučení zadavatel uvedl, že vylučuje navrhovatele ze zadávacího řízení dle § 48 odst. 2 písm. a) zákona, přičemž k tomu mimo jiné konstatoval, že v rámci detailní kontroly nabídky navrhovatele zjistil, „že z předložené společenské smlouvy o sdružení nevyplývá společná a nerozdílná odpovědnost všech společníků.
Zadávací podmínky (konkrétně čl. 5.1.4 zadávací dokumentace a čl. 4.1.4 výzvy k podání nabídek) přitom explicitně stanovují, aby z předložené smlouvy závazně vyplývalo, že ‚všichni tito dodavatelé budou vůči zadavateli a jakýmkoliv třetím osobám z jakýchkoliv závazků vzniklých v souvislosti s plněním předmětu veřejné zakázky či vzniklých v důsledku prodlení či jiného porušení smluvních nebo jiných povinností v souvislosti s plněním předmětu veřejné zakázky zavázáni společně a nerozdílně, a to po celou dobu plnění veřejné zakázky, i po dobu trvání jiných závazků vyplývajících z veřejné zakázky.‘
Výše uvedená zadávací podmínka odpovídá oprávnění zadavatele dle § 103 odst. 1 písm. f) ZZVZ, které může zadavatel využít v zadávací dokumentaci. Podle tohoto ustanovení ZZVZ platí, že ‚zadavatel může vyžadovat, aby odpovědnost nesli všichni dodavatelé podávající společnou nabídku společně a nerozdílně.‘
Zadavatel na základě předložené Společenské smlouvy č. A8101/2025/044/SOS ze dne 3. 3. 2025 (‚Společenská smlouva‘) došel k závěru, že vůle projevená v nabídce podané vyloučeným dodavatelem nesměřuje k založení solidárního závazku členů sdružení, jak vyžadují zadávací podmínky.
Z čl. IV odst. 3 Společenské smlouvy naopak výslovně vyplývá, že ‚společníci jsou vůči Zadavateli a třetím osobám z jakýchkoliv právních vztahů vzniklých v souvislosti s Veřejnou zakázkou zavázáni po celou dobu plnění Veřejné zakázky i po dobu trvání jiných závazků vyplývajících z Veřejné zakázky a Smlouvy se zadavatelem v poměru dle čl. V odst. 5 této smlouvy.‘
Z navazujícího čl. V odst. 5 Společenské smlouvy pak jasně vyplývá, že si společníci rozdělují svoji odpovědnost za povinnosti a závazky sdružení odchylně, a to v poměru 50/50, ve kterém odpovídají za ztráty společnosti.
Z předložené smlouvy tak závazně nevyplývá splnění stanoveného požadavku na solidární odpovědnost mezi společníky. Zadavatel v tuto chvíli nemá jinou možnost než konstatovat, že předložená nabídka jednoznačně nenaplňuje požadavky dle čl. 5.1.4 zadávací dokumentace, resp. čl. 4.1.4 výzvy k podání nabídek. (…)
Zadavatel v čl. 4.1.4 výzvy k podání nabídek stanovil, že ze smlouvy má závazně vyplývat společná a nerozdílná odpovědnost. Jedná se tak o závaznou podmínku. Předložení smlouvy, která tuto klauzuli neobsahuje a současně obsahuje ujednání výslovně odchylné, představuje nesplnění této zadávací podmínky.
Z pohledu zadavatele je přitom tento požadavek zcela zásadní, a to zejména z důvodu ochrany zadavatele ve fázi realizace. Zadavatel požadoval jednoznačnou garanci, že alespoň jeden z dodavatelů (člen sdružení) tvořících budoucího vybraného dodavatele veřejné zakázky, bude vůči zadavateli vždy odpovídat a garantovat (minimálně smluvně) všechny závazky spojené s realizací veřejné zakázky. Jedná se tedy o ochranu zadavatele před stavem, kdy bude jeden z účastníků projektově nečinný, resp. bez schopnosti fakticky plnit veřejnou zakázku. Z nabídky vyloučeného dodavatele nicméně jasně vyplývá, že požadavek solidární odpovědnosti členové sdružení vyloučeného dodavatele nemají v úmyslu založit; jiný výklad uvedených ustanovení Společenské smlouvy není možný. Nabídku tedy nepodali v souladu se zadávacími podmínkami, když projevili jednoznačnou vůli být smlouvou na plnění veřejné zakázky vázáni pouze do výše svých podílů.“
Právní posouzení
82. Navrhovatel ve svém návrhu rozporuje naplnění důvodu pro jeho vyloučení ze zadávacího řízení ve smyslu § 48 odst. 2 písm. a) zákona.
83. V souvislosti s vyloučením účastníka ze zadávacího řízení Úřad obecně uvádí, že zadavatel je v možnosti vyloučit účastníka ze zadávacího řízení podle § 48 odst. 1 zákona limitován, a to tak, že účastníka může ze zadávacího řízení vyloučit výlučně z důvodů zákonem stanovených. Úřad k tomu dodává, že mezi tyto důvody patří mj. důvod uvedený v § 48 odst. 2 písm. a) zákona, jenž stanoví, že zadavatel může vyloučit účastníka zadávacího řízení, pokud údaje, doklady, vzorky nebo modely předložené účastníkem zadávacího řízení nesplňují zadávací podmínky nebo je účastník zadávacího řízení ve stanovené lhůtě nedoložil.
84. Z rozhodovací praxe Úřadu vyplývá, že pokud se zadavatel rozhodne účastníka ze zadávacího řízení vyloučit, musí mít prokázané, že důvody pro vyloučení předvídané v dotčeném (zadavatelem uplatněném) ustanovení zákona jsou dány. Skutečnost, že zadavatel má tyto důvody prokázané, pak musí současně vyplývat z konkrétních dokumentů tvořících součást dokumentace o zadávacím řízení na veřejnou zakázku, přičemž zachycení důvodů vedoucích k vyloučení účastníka ze zadávacího řízení v dokumentaci o zadávacím řízení na veřejnou zakázku, resp. rozhodnutí či oznámení o vyloučení takového účastníka vede k naplnění zásady transparentnosti zadávacího řízení zakotvené v § 6 odst. 1 zákona. Ve vztahu k odůvodnění vyloučení účastníka ze zadávacího řízení obsaženému v rozhodnutí, resp. oznámení o jeho vyloučení pak z výše uvedeného vyplývá, že toto odůvodnění musí být učiněno tak, aby z jeho výkladu bylo jasné, z jakého konkrétního důvodu (příp. důvodů) zadavatel daného účastníka ze zadávacího řízení vylučuje a jaké úvahy zadavatele k danému kroku vedly. Úřad připomíná, že důvod pro vyloučení účastníka zadávacího řízení musí být řádně odůvodněn již v rozhodnutí o vyloučení tohoto účastníka ze zadávacího řízení. Jakékoliv pozdější odůvodnění, např. v rámci rozhodnutí o námitkách či až při přezkumu ve správním řízení, je právně irelevantní.Úřad nicméně upozorňuje i na to, že je to účastník zadávacího řízení, kdo je odpovědný za svou nabídku a v jehož zájmu tak je, aby do zadávacího řízení předložil nabídku, která bude po formální i obsahové stránce zcela odpovídat zadávacím podmínkám.
85. Úřad s ohledem na výše uvedené přezkoumal rozhodnutí o vyloučení navrhovatele ze zadávacího řízení, a to s ohledem na skutkový stav, jaký byl v době učinění tohoto rozhodnutí ze strany zadavatele, neboť právě ten je pro daný úkon rozhodný.
86. V projednávané věci zadavatel přistoupil k vyloučení navrhovatele ze zadávacího řízení kvůli nesplnění zadávací podmínky dle čl. 5.1.4 zadávací dokumentace a čl. 4.1.4 výzvy k podání nabídek. Dotčená zadávací podmínka stanoví, že podává-li nabídku více dodavatelů společně (jako jeden účastník zadávacího řízení), jsou povinni předložit k návrhu smlouvy o dílo „originál nebo ověřenou kopii smlouvy, z níž závazně vyplývá, že všichni tito dodavatelé budou vůči zadavateli a jakýmkoliv třetím osobám z jakýchkoliv závazků vzniklých v souvislosti s plněním předmětu veřejné zakázky či vzniklých v důsledku prodlení či jiného porušení smluvních nebo jiných povinností v souvislosti s plněním předmětu veřejné zakázky zavázáni společně a nerozdílně, a to po celou dobu plnění veřejné zakázky, i po dobu trvání jiných závazků vyplývajících z veřejné zakázky.“ Je tedy zjevné, že zadavatel v zadávacích podmínkách požadoval pro případ, že se bude více dodavatelů účastnit zadávacího řízení společně jako jeden účastník, aby tito nesli vůči zadavateli i jakýmkoliv třetím osobám společnou a nerozdílnou odpovědnost ze závazků vzniklých v souvislosti s plněním předmětu veřejné zakázky. Současně stanovil, že uvedené má být v nabídce doloženo předložením smlouvy, z níž bude plynout uvedená společná a nerozdílná odpovědnost. Z textace předmětné zadávací podmínky je potom zcela evidentní, že zadavatel na jednoznačnost takového závazku kladl vysoký důraz, aby nevznikaly v budoucnu jakékoliv pochybnosti.
87. Zadavatel posoudil nabídku navrhovatele a shledal, že společenská smlouva upravující práva a povinnosti společníků navrhovatele jako společnosti ve smyslu § 2716 a násl. občanského zákoníku, kterou navrhovatel doložil jako přílohu své nabídky, dle zadavatele neobsahovala závazek, že společníci navrhovatele budou odpovídat za dluhy vůči zadavateli a ostatním třetím osobám společně a nerozdílně, tj. že si společníci navrhovatele mezi sebou ujednali tzv. solidární odpovědnost. Dle zadavatele totiž společenská smlouva obsahovala ustanovení čl. IV. odst. 3 a čl. V odst. 5, která určila podílovou odpovědnost společníků za plnění veřejné zakázky. Zadavatel měl s ohledem na uvedené za prokázané, že navrhovatel nesplnil výše citovanou zadávací podmínku.
88. Navrhovatel s výše uvedeným závěrem zadavatele nesouhlasí, jelikož dle jeho názoru jeho společníci ve společenské smlouvě danými ustanoveními neujednali podílovou odpovědnost, respektive tak nezamýšleli učinit, navíc přijali znění závazného návrhu smlouvy o dílo jako přílohy zadávací dokumentace, která jednoznačně stanoví, že veřejnou zakázku budou plnit v souladu se zadávací dokumentací, jež požaduje odpovědnost podílovou. Dále je navrhovatel přesvědčen, že si společníci společnosti ve smyslu § 2716 a násl. občanského zákoníku ani nemohou ujednat podílovou odpovědnost vůči třetím osobám, jelikož § 2736 občanského zákoníku, který stanoví solidární odpovědnost těchto společníků, má kogentní povahu, tedy se od něj nelze odchýlit. S ohledem na uvedenou nejednoznačnost naplnění dotčené zadávací podmínky, resp. rozpor v nabídce navrhovatele, proto bylo dle navrhovatele namístě daný rozpor odstranit využitím § 46 zákona, a to i s přihlédnutím k zásadě přiměřenosti a transparentnosti.
89. Úřad se tak bude při svém posouzení nejprve zabývat výkladem ustanovení společenské smlouvy obsažené v nabídce navrhovatele, který je mezi účastníky správního řízení sporný, poté posoudí, jaký vliv na projednávanou věc má závazek uvedený v návrhu smlouvy o dílo, dále se vyjádří k povaze § 2736 občanského zákoníku a jeho vlivu na danou věc a nakonec se vyjádří k tomu, zda v projednávané věci byl zadavatel povinen užít postupu dle § 46 zákona a dalším námitkám navrhovatele.
K výkladu sporných ustanovení společenské smlouvy
90. Úřad se nejprve vyjádří k samotnému výkladu čl. IV. odst. 3 a V. odst. 5 společenské smlouvy. Jak bylo uvedeno výše v odůvodnění tohoto rozhodnutí, v čl. IV odst. 3 společenské smlouvy je uvedeno následující: „Společníci jsou vůči Zadavateli a třetím osobám z jakýchkoli právních vztahů vzniklých v souvislosti s Veřejnou zakázkou zavázáni po celou dobu plnění Veřejné zakázky i po dobu trvání jiných závazků vyplývajících z Veřejné zakázky a Smlouvy se zadavatelem v poměru dle čl. V odst. 5 této smlouvy.“ V čl. V odst. 5 společenské smlouvy je poté uvedeno, že společníci „se dohodli, že Veřejná zakázka bude v rámci Společnosti prováděna Společníky společně, a to prostřednictvím společného řídícího (realizačního) týmu s tím, že na činnosti Společnosti, na majetku získaného společnou činností a na zisku nebo ztrátě se Společníci podílejí v tomto poměru:
a) Vedoucí společník 50 %
b) Společník 50 %.“
91. Dle navrhovatele je z těchto dvou ustanovení společenské smlouvy zřejmé, že poměr 50/50 se týká pouze vnitřních záležitostí společnosti, zatímco vůči zadavateli platí, že společníci navrhovatele se zavázali ke společné a nerozdílné odpovědnosti, když je uvedeno, že budou veřejnou zakázku plnit společně. Zadavatel tvrdí, že ze sporných ustanovení společenské smlouvy naopak jednoznačně vyplývá podílová odpovědnost společníků navrhovatele v poměru 50/50. Úřad se proto zabýval otázkou, jaký výklad čl. IV odst. 3 a čl. V odst. 5 společenské smlouvy je možný a logický, či zda jsou možné oba výklady zastávané účastníky správního řízení.
92. Dle Úřadu čl. IV odst. 3 a čl. V odst. 5 společenské smlouvy umožňují pouze jediný výklad, a to ten, který zastává zadavatel. V čl. IV odst. 3 společenské smlouvy je jednoznačně stanoveno, že společníci navrhovatele jsou vůči zadavateli a třetím osobám z jakýchkoliv právních vztahů vzniklých v souvislosti s veřejnou zakázkou zavázáni po celou dobu plnění veřejné zakázky v poměru stanoveném v čl. V odst. 5 společenské smlouvy. Článek čl. IV odst. 3 společenské smlouvy tak výslovně řeší odpovědnost společníků navrhovatele vůči zadavateli a třetím osobám, přičemž v tomto ohledu přímo odkazuje na čl. V odst. 5 společenské smlouvy a na „poměr“, který má být v tomto odstavci stanoven. V čl. V odst. 5 společenské smlouvy je poté výslovně stanoven pouze jediný poměr, a to poměr 50/50. Jiný poměr není v tomto článku výslovně uveden a ani z tohoto článku nelze jakkoliv vyvodit, k čemuž se Úřad podrobněji vyjádří níže. Právě poměr 50/50 je tak zjevně tím poměrem, na který odkazuje čl. IV odst. 3 společenské smlouvy, který stanoví odpovědnost společníků navrhovatele vůči zadavateli a dalším třetím osobám.
93. Tvrdí-li navrhovatel, že čl. V odst. 5 společenské smlouvy obsahuje dvě odlišná ujednání o odpovědnosti společníků navrhovatele, z nichž první obsahuje závazek navenek, tedy i vůči zadavateli, plnit společně, a druhé ujednání obsahuje závazek vnitřní, tedy závazek jen mezi společníky navrhovatele ve smyslu § 2728 občanského zákoníku s poměrem 50/50, Úřad s ním nemůže souhlasit. Daný článek společenské smlouvy totiž obsahuje závazek, že veřejná zakázka bude plněna společníky společně, a to prostřednictvím společného realizačního týmu s tím, že na činnosti společnosti, na majetku získaném společnou činností a na zisku nebo na ztrátě se společníci podílí v poměru 50/50. Pro projednávanou věc je dle Úřadu podstatné, že daný podíl je v tomto článku dohodnut i jako podíl na činnosti společnosti, tedy pro záležitost, která není považována za závazek učiněný dovnitř společnosti ve smyslu navrhovatelem odkazovaného § 2728 občanského zákoníku, na rozdíl od podílu na majetku a zisku a ztrátě společnosti. Tvrdí-li tak navrhovatel, že solidární odpovědnost jeho společníků vyplývá ze skutečnosti, že plnění veřejné zakázky je jejich společnou činností, Úřad musí připomenout, že se podíl v poměru 50/50 výslovně vztahuje i na tuto činnost. Úřad současně musí opětovně akcentovat, že z čl. V odst. 5 společenské smlouvy nevyplývá jiný podíl než ten stanovený v poměru 50/50, přičemž podle čl. IV odst. 3 společenské smlouvy je právě v čl. V odst. 5 uveden poměr podstatný pro odpovědnost společníků navrhovatele vůči zadavateli. Skutečnost, že se společníci zavázali, že veřejnou zakázku budou plnit společným realizačním týmem, tedy nic nevypovídá o způsobu, jakým je upravena jejich odpovědnost z tohoto plnění vůči zadavateli, a ani tím není stanoven žádný jiný „podíl“. Dle Úřadu tak nelze čl. V odst. 5 společenské smlouvy vykládat jiným způsobem než tím, že daný článek obsahuje jediné určení podílů, a to v poměru 50/50, přičemž právě tento poměr je rozhodný pro odpovědnost společníků navrhovatele vůči třetím osobám upravenou v čl. IV odst. 3 společenské smlouvy. Úřad tak shrnuje, že nemůže souhlasit s navrhovatelem v tom, že čl. IV odst. 3 společenské smlouvy zjevně odkazuje na čl. V odst. 5 takovým způsobem, že se poměr 50/50 vztahuje jen na vztahy uvnitř společnosti, neboť ač daný článek obecně řeší práva a povinnosti společníků navzájem, je na tento podíl jakožto rozhodný současně přímo odkazováno v čl. IV odst. 3 společenské smlouvy řešícím odpovědnost společníků navrhovatele vůči zadavateli a dalším třetím osobám.
94. Ostatně tomu, že společenská smlouva zjevně neobsahovala formulace vyjadřující společnou a nerozdílnou odpovědnost vůči zadavateli a třetím osobám, svědčí i pozdější dodatek ze dne 17. 9. 2025 ke společenské smlouvě předložený navrhovatelem spolu s námitkami. V tomto dodatku společníci navrhovatele jednak v čl. IV odst. 3 změnili pasáž odkazující stran odpovědnosti jeho společníků vůči zadavateli a třetím osobám na poměr uvedený v čl. V odst. 5 společenské smlouvy za formulaci, že společníci navrhovatele odpovídají zadavateli i třetím osobám „společně a nerozdílně“. Současně v čl. V odst. 5 společenské smlouvy společníci navrhovatele změnili znění daného článku tak, že rozdělení podílů se již nově nevztahuje na činnost, ale s poukazem na § 2728 občanského zákoníku pouze na majetek, zisk nebo ztrátu společnosti. Současně bylo doplněno, že se toto rozdělení podílů nedotýká práv a povinností společníků k třetím osobám. Je tak patrné, že původní znění společenské smlouvy bylo v dané otázce zjevně odlišné a právě výše zmíněné klíčové části jednoznačně vyjadřující podílovou odpovědnost společníků navrhovatele byly navrhovatelem později nahrazeny jinými.
95. Navrhovatel dále argumentuje, že jeho společníci společenskou smlouvou nezamýšleli stanovit podílovou odpovědnost a že tedy nemůže být společenská smlouva vykládána jinak, než dle jejich reálné vůle a výkladu, který jí přikládají, i kdyby obsahovala jazykové nebo formální nedostatky. K tomu navrhovatel poukazuje i na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4786/2016 ze dne 16. 5. 2018 a sp. zn. 23 Cdo 800/2022 ze dne 11. 5. 2023. Úřad k tomu primárně uvádí, že v projednávané věci společenská smlouva formální či jazykové nedostatky neobsahovala, a proto nejsou výše uvedené rozsudky Nejvyššího soudu na danou věc přiléhavé. Společenská smlouva totiž obsahovala výslovné a jednoznačné ujednání o podílové odpovědnosti společníků navrhovatele vůči zadavateli a třetím osobám. V takovém případě nebylo na místě, aby zadavatel ignoroval tento jednoznačný a výslovný projev vůle společníků navrhovatele a aby přistoupil k výkladu navrhovatelem tvrzené skutečné vůle jeho společníků, která však ze společenské smlouvy vůbec nevyplývá.
96. Úřad zde považuje za nutné připomenout, že je v zájmu samotného navrhovatele, aby do zadávacího řízení předložil nabídku, která bude po formální i obsahové stránce zcela odpovídat zadávacím podmínkám. Odpovědnost za správnost a úplnost nabídky je totiž jasně nastavena tak, že ji nese výlučně účastník zadávacího řízení (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 31 Af 53/2020-84 ze dne 19. 10. 2021 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 172/2018-44 ze dne 11. 9. 2018). V souvislosti s uvedeným Úřad akcentuje, že je tedy primárně na dodavateli, aby v zadávacím řízení, konkrétně již v nabídce, zadavateli tvrdil a doložil všechny skutečnosti, které svědčí o tom, že splňuje stanovené zadávací podmínky. Neučiní-li tak, jde uvedené zásadně k jeho tíži a zadavatel jej ze zadávacího řízení může vyloučit (pokud dobrovolně nepřistoupí k aplikaci § 46 zákona, případně chybějící údaje či doklady neobstará sám postupem dle § 39 odst. 5 věty druhé zákona). V souladu s uvedeným pak u důvodu vyloučení dle § 48 odst. 2 písm. a) zákona, který zadavatel v šetřeném případě uplatnil, platí, že důkazní břemeno ohledně prokázání splnění zadávacích podmínek leží primárně na dodavateli. Zadavateli tedy i v souladu s rozhodnutím předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-05360/2025/162 ze dne 14. 2. 2025 stačí, pokud přesvědčivě zdůvodní, proč to, co dodavatel předložil řádně a včas, tj. v nabídce (případně v reakci na výzvu k objasnění/doplnění nabídky ve stanovené lhůtě) neprokazuje, že dodavatel zadávací podmínky splňuje. Úřad zde též považuje za vhodné připomenout, že zadávací řízení představuje „vysoce formalizovaný postup, kde i formální pochybení může vést k negativním důsledkům pro konkrétního uchazeče, projevujícím se například právě vyřazením nabídky a následným vyloučením ze zadávacího řízení, tedy úplným zamezením získání veřejné zakázky a možnosti jejího plnění.“[1]
97. Navrhovatel tak měl v souladu s výše uvedenou judikaturou a rozhodovací praxí společenskou smlouvu, jež učinil součástí své nabídky, formulovat takovým způsobem, aby odpovídala konkrétním požadavkům zadavatele stanoveným v zadávací dokumentaci. Takto však společníci navrhovatele zjevně nepostupovali, když i přes výslovný požadavek zadavatele uvedený v čl. 5.1.4 zadávací dokumentace a čl. 4.1.4 výzvy k podání nabídek na to, aby společníci společnosti byli „vůči zadavateli a jakýmkoliv třetím osobám z jakýchkoliv závazků vzniklých v souvislosti s plněním předmětu veřejné zakázky či vzniklých v důsledku prodlení či jiného porušení smluvních nebo jiných povinností v souvislosti s plněním předmětu veřejné zakázky zavázáni společně a nerozdílně“, do společenské smlouvy vložili ustanovení jednoznačně stanovující podílovou odpovědnost vůči zadavateli a třetím osobám.Společníkůmnavrhovatele nic nebránilo do společenské smlouvy vložit solidární odpovědnost vůči zadavateli, nicméně tak neučinili, když v jejím čl. IV odst. 3 stanovili závazek vůči zadavateli a dalším třetím osobám v podílu, který poté v čl. V odst. 5 společenské smlouvy stanovili v poměru 50/50. Odpovědnost a konkrétní důsledky za takový postup na základě výše uvedené judikatury správních soudů nese pouze navrhovatel jako účastník zadávacího řízení.
98. S ohledem na výše popsané se proto dle přesvědčení Úřadu v šetřené věci nelze odkazovat na to, že co bylo ujednáno ve společenské smlouvě smluvní strany nezamýšlely stanovit, respektive že mezi sebou zastávají jiné ujednání a toto musí být upřednostněno. Je totiž třeba mít na paměti, že zde se nejedná o „spor“ mezi stranami společenské smlouvy o její případný výklad a vzájemná práva a povinnosti, ale jde o otázku prokázání splnění zadávacích podmínek řešeného zadávacího řízení navrhovatelem, tedy posouzení, zda navrhovatel v rámci nabídky předložil požadované doklady prokazující splnění dotčené zadávací podmínky stanovující nutnost solidární odpovědnosti. Pokud tak navrhovatel podal nabídku s danou společenskou smlouvou jednoznačně vyjadřující podílovou odpovědnost jeho společníků, nelze se odvolávat, že formulace jeho nabídky, resp. společenské smlouvy možná nebyla v tomto ohledu ideální, ale zamýšlel ji jinak a je třeba přihlédnout k jeho reálné, ač nevyjádřené, vůli. Ad absurdum by takový přístup mohl vést k tomu, že by účastníci zadávacího řízení vždy mohli tvrdit, že jimi uvedené či doložené zamýšleli jinak a zadavatel by nikdy nemohl přistoupit k vyloučení účastníka zadávacího řízení pro nesplnění zadávacích podmínek, respektive neprokázání jejich splnění, protože by nikdy neměl jistotu, zda účastníkova, ač výslovná a jednoznačná, tvrzení jsou jím míněna skutečně. Nelze pak po zadavateli spravedlivě požadovat, aby u každé nesplněné zadávací podmínky musel zjišťovat, zda ji účastník zadávacího řízení splnit chtěl, jen uvedl rozhodné údaje chybně či vadně. To by popíralo mimo jiné princip odpovědnosti dodavatele za vlastní nabídku, jak byl popsán výše.
99. Pokud navrhovatel uvádí, že solidární odpovědnost dodavatelů nemusí být ve smlouvě výslovně řečena, stačí, pokud z ní vyplývá, je třeba s ohledem na výše uvedené konstatovat, že v řešeném případě ze společenské smlouvy solidární odpovědnost ani nevyplývá. Respektive pokud navrhovatel v návrhu uvádí, že společenská smlouva vlastně pouze stanovila společnou činnost, a je tedy nutné postupovat dle příslušných ustanovení občanského zákoníku zaručujících společnou a nerozdílnou odpovědnost, je nutno konstatovat, že jednak je uvedené v rozporu s ostatními tvrzeními navrhovatele o existenci závazku ke společné a nerozdílné odpovědnosti přímo ve společenské smlouvě, současně uvedené není vzhledem k výše uvedeným ustanovením jednoznačně vyjadřujícím úpravu odpovědnosti vůči zadavateli a třetím osobám v podílu dle čl. V odst. 5 společenské smlouvy, tedy v podílu 50/50, pravdivé.
100. Úřad tak vzhledem k výše uvedenému shledal, že čl. IV odst. 3 a čl. V odst. 5 společenské smlouvy neumožňují výklad zastávaný navrhovatelem, nýbrž připouští pouze výklad zastávaný zadavatelem. Úřad se tedy neztotožňuje s námitkou navrhovatele, že by zadavatel společenskou smlouvu nesprávně interpretoval. Prostřednictvím daných ustanovení společenské smlouvy byla prokazatelně stanovena podílová odpovědnost společníků navrhovatele vůči zadavateli a třetím osobám ze závazků plynoucích v souvislost s veřejnou zakázkou, tedy přesný opak toho, co zadavatel požadoval v čl. 5.1.4. zadávací dokumentace a čl. 4.1.4 výzvy k podání nabídek.
K závaznému návrhu smlouvy o dílo
101. Navrhovatel dále namítá, že i kdyby ze společenské smlouvy nebyla zřejmá solidární odpovědnost společníků navrhovatele vůči zadavateli, zadavatel měl vycházet z toho, že navrhovatel přijal závazný návrh smlouvy o dílo, který tvoří přílohu zadávací dokumentace a který v čl. III odst. 5 obsahuje závazek potenciálního vybraného dodavatele ohledně plnění veřejné zakázky v souladu se zadávacími podmínkami (tedy i požadavkem na společnou a nerozdílnou odpovědnost). V tomto kontextu navrhovatel také vyjadřuje přesvědčení, že společenská smlouva je jen závazek mezi dodavateli, proto má být pro zadavatele podstatná smlouva na plnění veřejné zakázky.
102. Úřad však neshledal, že by znění závazného návrhu smlouvy o dílo bylo pro posouzení dané věci rozhodné. Návrh smlouvy o dílo na plnění veřejné zakázky totiž obsahuje pouze zcela obecný závazek budoucího vybraného dodavatele k plnění veřejné zakázky v souladu se zadávacími podmínkami, přičemž nic nevypovídá o úmyslu společníků navrhovatele ohledně jejich odpovědnosti vůči zadavateli a třetím osobám, obzvláště v případě, kdy si ve společenské smlouvě výslovně stanovili podílovou odpovědnost vůči těmto subjektům. Dle Úřadu se tak nelze odvolávat na zcela obecný závazek plnit v souladu se zadávacími podmínkami v návrhu smlouvy o dílo na plnění veřejné zakázky v případě, kdy nabídka navrhovatele obsahuje údaj, jenž je přímo v rozporu s požadavkem zadavatele výslovně uvedeným v zadávacích podmínkách. Pokud by totiž Úřad přistoupil na takovouto argumentaci navrhovatele, zcela by tím vyloučil smysl posuzování nabídek účastníků zadávacího řízení, respektive posouzení prokázání naplnění zadávacích podmínek ze strany účastníka zadávacího řízení, jelikož by účastníkům zadávacího řízení vždy stačilo odkázat na to, že přijali závazný návrh smlouvy na plnění veřejné zakázky a tím splnili zadávací podmínky. Účastníci zadávacího řízení by tak do svých nabídek a jejich příloh mohli při navrhovatelem představovaném přístupu uvádět nejrůznější skutečnosti, jež by byly přímo rozporné s konkrétními požadavky zadavatele uvedenými v zadávacích podmínkách, ale zadavatel by neměl možnost je vyloučit ze zadávacího řízení, jelikož by musel vycházet z toho, že tito účastníci přijali obecné proklamace uvedené v návrhu smlouvy na plnění veřejné zakázky a nemohl by si tak být nikdy jist, co je tedy „správnou“ informací a ostatně ani jak nakonec bude účastník zadávacího řízení reálně postupovat. Takový přístup by se však příčil smyslu a účelu zadávacího řízení, který spočívá v tom, aby zadavatel pro plnění veřejné zakázky vybral toho účastníka zadávacího řízení, jehož nabídka bude odpovídat konkrétním požadavkům zadavatele, potažmo smyslu a účelu posouzení splnění zadávacích podmínek a principu odpovědnosti navrhovatele za svou nabídku a za prokázání splnění stanovených zadávacích podmínek. Skutečnost, že navrhovatel v zadávacím řízení přijal znění návrhu smlouvy o dílo, tak bez dalšího nijak nevypovídá o tom, zda skutečně splnil konkrétní požadavek zadavatelem stanovený v zadávacích podmínkách.
103. Lze podotknout, že přímo v dotčené zadávací podmínce dle čl. 5.1.4 zadávací dokumentace a čl. 4.1.4 výzvy k podání nabídek je výslovně stanoveno, že zadavatel požaduje prokázání společné a nerozdílné odpovědnosti samostatnou smlouvou doloženou „k návrhu smlouvy o dílo“, tedy nad rámec návrhu smlouvy o dílo, který zjevně v tomto kontextu nebyl pro zadavatele dostačující, potažmo rozhodný. Sám navrhovatel pak předložil pro prokázání dané zadávací podmínky jen a pouze společenskou smlouvu a výslovně stanovil její znění tak, že zadávacím podmínkám neodpovídala, neboť v ní vyjádřil odlišné uspořádání ohledně požadavku na odpovědnost vůči zadavateli a třetím osobám od toho, co je požadováno v zadávacích podmínkách. Zde Úřad opětovně akcentuje odpovědnost navrhovatele za svou vlastní nabídku a za prokázání splnění zadávacích podmínek, kdy navrhovatel v tomto kontextu měl v souladu s čl. 5.1.4 zadávací dokumentace a čl. 4.1.4 výzvy k podání nabídek předložit v nabídce smlouvu jednoznačně zakládající společnou a nerozdílnou odpovědnost společníků navrhovatele, nicméně tak neučinil. Takový krok pak nelze bagatelizovat poukazem na to, že společenská smlouva je pouze formálním požadavkem či jinak její význam relativizovat, neboť právě a pouze společenská smlouva byla jediným podkladem, kterou navrhovatel pro prokázání naplnění dotčené zadávací podmínky v nabídce předložil.
104. Na tomto závěru nic nemění ani odkaz navrhovatele na čl. II odst. 1 písm. b) společenské smlouvy, ve kterém je uvedeno, že společníci navrhovatele vytvářejí společnost v případě úspěchu v zadávacím řízení za účelem společného provedení veřejné zakázky v rozsahu a za podmínek sjednaných ve smlouvě uzavřené mezi zadavatelem jako objednatelem a společníky navrhovatele jako zhotovitelem. Toto ustanovení totiž vymezuje účel vytvářené společnosti a v tomto kontextu opět pouze obecně poukazuje na plnění dle podmínek smlouvy na plnění veřejné zakázky, neobsahuje však konkrétní závazek ohledně odpovědnosti společníků navrhovatele vůči zadavateli a třetím osobám. Tento závazek je pak konkrétně uveden v čl. IV odst. 3 a čl. V odst. 5 společenské smlouvy, přičemž výslovně stanoví podílovou odpovědnost společníků navrhovatele v poměru 50/50. Pokud tedy smluvní strany po obecné formulaci vyjadřující účel zakládané společnosti a deklaraci plnění dle smlouvy na veřejnou zakázku dále v textu smlouvy výslovně specificky upraví otázku odpovědnosti vůči zadavateli a třetím osobám, nelze uvedenou výslovnou úpravu této odpovědnosti relativizovat či dokonce popřít obecným poukazem na deklaraci dodržení návrhu smlouvy o dílo a ani na to navázanou vázaností zadávacími podmínkami vyjádřenou v návrhu smlouvy o dílo, jak bylo rozebráno již výše.
105. Úřad tedy s ohledem na výše uvedené neshledal důvodnou ani námitku, že závazek navrhovatelových společníků ohledně solidární odpovědnosti vůči zadavateli je třeba vyčíst ze závazného návrhu smlouvy o dílo a v ní obsažené deklaraci plnění dle zadávacích podmínek, respektive ani obecného poukazu na tuto smlouvu ve společenské smlouvě. Stejně tak není relevantní námitka navrhovatele, že zadavatel nezohlednil jiné údaje a doklady v nabídce navrhovatele (jako je návrh smlouvy o dílo), když tyto nebyly pro otázku prokázání naplnění požadavku na solidární odpovědnost společníků navrhovatele vůči zadavateli a třetím osobám rozhodné.
106. Navrhovatel dále ohledně návrhu smlouvy o dílo namítá, že zákon nestanoví, že dodavatelé mohou závazek ohledně odpovědnosti vůči zadavateli doložit jedině ve smlouvě o společnosti, a zadavatel z tohoto důvodu nesprávně dovodil naplnění podmínek pro vyloučení navrhovatele dle § 48 odst. 2 písm. a) zákona.
107. Úřad však má za to, že tato námitka navrhovatele je nerelevantní. Pro projednávanou věc je totiž v tomto kontextu podstatné, že navrhovatel sám předložil společenskou smlouvu obsahující informace o úpravě odpovědnosti jeho společníků vůči zadavateli a třetím osobám, přičemž ani netvrdí, že by na jiném místě jeho nabídky měl být uveden konkrétní závazek ohledně solidární odpovědnosti jeho společníků a ničím takovou skutečnost nedokládá (k nerelevantnosti odkazu na návrh smlouvy o dílo viz výše).
108. Navrhovatel pouze trvá na tom, že solidární závazek vůči zadavateli si jeho společníci dohodli již ve společenské smlouvě, resp. že tak minimálně zamýšleli učinit, s čímž se však Úřad neztotožňuje, jelikož ve společenské smlouvě si společníci navrhovatele výslovně ujednali odpovědnost podílovou. Navrhovatelova nabídka tak zjevně neobsahovala zadavatelem požadovaný doložený závazek solidární odpovědnosti vůči němu a třetím osobám, ba naopak ve společenské smlouvě jako součásti nabídky navrhovatele byla mezi jeho společníky dohodnuta podílová odpovědnost, tedy ujednání, které je v rozporu s konkrétním požadavkem zadavatele uvedeným v čl. 5.1.4 zadávací dokumentace a čl. čl. 4.1.4 výzvy k podání nabídek.
109. Úřad zde jen pro úplnost dodává, že pokud navrhovatel nesouhlasil se zněním zadávací podmínky uvedené v čl. 5.1.4 zadávací dokumentace, resp. čl. 4.1.4 výzvy k podání nabídek, měl dle § 242 odst. 4 zákona ve lhůtě pro podání nabídek správnost této zadávací podmínky napadnout prostřednictvím námitek proti zadávací dokumentaci, tedy nikoli až v rámci námitek proti svému vyloučení a následném návrhu, kdy již není možné napadat samotnou správnost zadávací podmínky.[2]
K ustanovení § 2736 občanského zákoníku
110. Úřad dále přistoupil k posouzení povahy § 2736 občanského zákoníku a související námitky navrhovatele, že se jeho společníci nemohli od tohoto ustanovení občanského zákoníku ve společenské smlouvě odchýlit. Dle navrhovatele je dané ustanovení absolutně kogentní, zadavatel měl proto vycházet z toho, že mezi společníky navrhovatele existuje solidární odpovědnost založená občanským zákoníkem. Zadavatel je naopak toho názoru, že § 2736 občanského zákoníku není kogentní, popřípadě je kogentní pouze relativně, přičemž závazné posouzení povahy tohoto ustanovení náleží civilním soudům, nikoliv Úřadu. K tomu zadavatel akcentuje, že sama společenská smlouva založila podílovou odpovědnost společníků navrhovatele. Úřad se proto zabýval otázkou, zda je § 2736 občanského zákoníku (absolutně či relativně) kogentní či dispozitivní a zda bylo možné po zadavateli požadovat, aby provedl posouzení povahy tohoto ustanovení občanského zákoníku při posuzování navrhovatelovy nabídky a následnou úvahu o vlivu tohoto ustanovení zákona na výslovná ustanovení společenské smlouvy.
111. Úřad na úvod tohoto posouzení uvádí, že kogentní je takové ustanovení zákona, od kterého je zakázáno se odchýlit. Dispozitivní je poté takové ustanovení zákona, které ponechává na adresátech, aby si sami (zpravidla smlouvou) určili subjektivní práva a právní povinnosti.[3] Podle § 1 odst. 2 občanského zákoníku pak platí, že nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Pokud existuje kogentní ustanovení, pak v případě odchýlení se od takového ustanovení může nastat situace relativní či absolutní neplatnosti právního jednání. O absolutní neplatnost půjde jen tehdy, kdy by se právní jednání zjevně příčilo dobrým mravům, anebo pokud by odporovalo zákonu a zjevně narušovalo veřejný pořádek (k tomu rov. § 580 a § 588 občanského zákoníku).
112. Ustanovení § 2736 občanského zákoníku je zařazeno v oddílu věnujícímu se právům a povinnostem společníků společnosti dle § 2716 a násl. občanského zákoníku k třetím osobám, přičemž uvádí, že „[z] dluhů vzešlých ze společné činnosti jsou společníci zavázáni vůči třetím osobám společně a nerozdílně.“ Dané ustanovení občanského zákoníku tedy výslovně neuvádí, že by se od něj nebylo možné (nikdy) odchýlit, jako je tomu u některých jiných ustanovení občanského zákoníku.
113. Úřad dále uvádí, že z komentářové literatury k § 2736 občanského zákoníku zjistil, že toto ustanovení bývá mezi autory odborné literatury zásadně považováno za kogentní. Autoři odborné literatury se shodují na tom, že od daného ustanovení se společníci společnosti (s ohledem na ochranu práv třetích osob, jež nemohou znát obsah vzájemné úpravy práv a povinností mezi společníky) nemohou odchýlit[4] a že případná dohoda odchylující se od tohoto ustanovení by byla zřejmě absolutně neplatná.[5] Uvedeným závěrům nasvědčuje i důvodová zpráva k občanskému zákoníku, která k danému ustanovení uvádí, že vůči třetím osobám „nelze namítat vnitřní uspořádání společnosti a existenci vzájemných práv a povinností mezi společníky, protože společenská smlouva nezavazuje osoby třetí. To odůvodňuje zásadu, že společníci jsou vůči třetím osobám zavázáni společně a nerozdílně ze všeho, co ze společné činnosti vzejde.“ Ostatně Úřad dodává, že si je vědom i rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-33291/2023/161 ze dne 6. 9. 2023, ve kterém taktéž pracoval s daným ustanovením občanského zákoníku jakožto s kogentním.
114. Z výše uvedeného vyplývá, že komentářová literatura a důvodová zpráva k občanskému zákoníku se kloní k názoru, že § 2736 občanského zákoníku má kogentní povahu, jak tvrdí navrhovatel. Úřad si je však též vědom, že komentářová literatura ani důvodová zpráva k zákonu nejsou obecně závazné a nemohou nahradit závazný výklad povahy § 2736 občanského zákoníku, který provádí judikatura civilních soudů. A přímo k § 2736 občanského zákoníku doposud neexistuje žádná judikatura Nejvyššího soudu či jednoho z Vrchních soudů, která by závazně posoudila toto ustanovení jako kogentní, respektive jako absolutně kogentní. Úřad rovnou i zde předesílá, že ani rozhodnutí Úřadu či jeho předsedy nemůže nahradit závazný výklad Nejvyššího soudu o povaze § 2736 občanského zákoníku, na základě kterého by zadavatel měl v dané věci zaručeno, že se společníci navrhovatele ve společenské smlouvě skutečně nemohli jakkoliv odchýlit od ustanovení občanského zákoníku.
115. Ohledně rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 311/2000 ze dne 29. 6. 2000, na který navrhovatel odkazuje, Úřad uvádí, že tento rozsudek se vyjadřoval k § 835 odst. 2 starého občanského zákoníku a nikoliv § 2736 občanského zákoníku. Ani tento rozsudek tak nedává jednoznačnou odpověď na to, zda je § 2736 občanského zákoníku skutečně kogentní a zda je kogentní absolutně či relativně. Ačkoliv § 835 odst. 2 starého občanského zákoníku zní velmi podobně jako § 2736 občanského zákoníku a ačkoliv § 835 starého občanského zákoníku byl dle Nejvyššího soudu kogentní přesto, že neobsahoval výslovný zákaz, Úřad nemůže pominout rozdílnost těchto dvou zákonů a zásad, na kterých byly založeny. Z důvodové zprávy k občanskému zákoníku a odborné literatury vyplývá, že starý občanský zákoník stál na zásadě, že všechna jeho ustanovení jsou kogentní, vyjma těch, v nichž je výslovně dovoleno se od příslušného ustanovení odchýlit.[6] Naopak „nový“ občanský zákoník dle jeho důvodové zprávy stojí na zásadě autonomie vůle, se kterou se shoduje preference dispozitivních ustanovení, zatímco kogentní ustanovení jsou výjimečná. Z tohoto důvodu nelze dle Úřadu bez dalšího tvrdit, že je možné bez dalšího přejmout závěry Nejvyššího soudu učiněné na základě starého občanského zákoníku, který stál na rozdílné, respektive opačné zásadě, než je tomu u „nového“ občanského zákoníku. Z tohoto důvodu také nelze s jistotou předvídat, zda by Nejvyšší soud v případě § 2736 občanského zákoníku dospěl ke shodným závěrům jako v případě § 835 odst. 2 starého občanského zákoníku.
116. Úřad je též seznámen s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, na kterou odkazuje zadavatel a která kogentní právní normy občanského zákoníku vykládá jako výjimku z obecného pravidla o dispozitivní povaze právních norem uvedených v tomto zákoně. Nejvyšší soud například v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 5719/2016 ze dne 19. 9. 2017, na který odkazuje zadavatel ve vyjádření k návrhu, či v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 2541/2021 ze dne 3. 11. 2022 dospěl k závěru, že pouze v případě, kdy je možné jakoukoliv odchylku od určité právní normy považovat (per se) za porušující dobré mravy, veřejný pořádek či právo upravující postavení osob, lze takovou právní normu kvalifikovat jako (absolutně) kogentní. Úřad na tomto místě též odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ohledně absolutní neplatnosti smluvního ujednání, které je dle výše shrnuté komentářové literatury obvyklou sankcí za porušení absolutně kogentní právní normy. Dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 ICdo 56/2019 ze dne 16. 3. 2021 má být zásah soudu do autonomie vůle stran pro rozpor s dobrými mravy zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu. V rozsudku sp. zn. 31 ICdo 36/2020 ze dne 10. 6. 2020 Nejvyšší soud také konstatoval, že absolutně neplatné pro narušení veřejného pořádku je pouze jednání, u něhož musí být toto narušení zřejmé, jednoznačné a nepochybné, tedy musí dosáhnout určitého stupně intenzity. Z výše uvedených rozsudků tak vyplývá výjimečnost uplatnění sankce absolutní neplatnosti smluvního ujednání.
117. Úřad je toho názoru, že v daném případě nemůže nahradit závaznou úvahu vyšších civilních soudů ohledně toho, zda se v případě § 2736 občanského zákoníku skutečně jedná o právní normu, u níž je jakákoliv odchylka v rozporu s dobrými mravy, veřejným pořádkem či právem upravujícím postavení osob. Úřad proto nemůže sám vyvodit závěr (závazný pro obě strany smlouvy na plnění veřejné zakázky), že se v případě § 2736 občanského zákoníku jedná o absolutně kogentní normu, od které se nelze nikdy odchýlit, jak požaduje navrhovatel. Ohledně relativně kogentních norem poté Úřad uvádí, že za takovou normu je třeba považovat právní normy, které „připouštějí odlišná ujednání pouze v určitém směru. Jejich obvyklým účelem je garantovat, aby ochrana určitých subjektů (spotřebitelů, nájemců, zaměstnanců) neklesla pod minimální úroveň garantovanou zákonem.“[7] Pokud by byl § 2736 občanského zákoníku relativně kogentní normou, jak tvrdí zadavatel, sloužil by k ochraně pouze slabší smluvní strany, kterou zadavatel při uzavírání smlouvy na plnění veřejné zakázky s vybraným dodavatelem z povahy věci zřejmě není. Nicméně i závěr o relativní kogentnosti § 2736 občanského zákoníku musí učinit Nejvyšší soud, nikoliv Úřad.
118. Úřad tak shrnuje, že povaha § 2736 občanského zákoníku není doposud závazně vyřešena v judikatuře civilních soudů, tedy není zde založená jistota, která by dala zadavateli dostatečnou záruku práv, které se snažil požadavkem uvedeným v zadávacích podmínkách chránit.
119. Za takové situace zadavatel nebyl povinen v případě, kdy zjistil, že společenská smlouva uzavřená mezi společníky navrhovatele obsahuje ujednání přímo rozporné se zadávací podmínkou uvedenou v čl. 5.1.4 zadávací dokumentace a čl. 4.1.4 výzvy k podání nabídek, odhlédnout od výslovné úpravy odpovědnosti v dané smlouvě a sám z vlastní iniciativy s ohledem na provedení výkladu § 2736 občanského zákoníku učinit závěr o tom, zda si společníci navrhovatele mohli ve společenské smlouvě dohodnout odchýlení se od výše uvedeného ustanovení občanského zákoníku či zda postupovali v rozporu s dobrými mravy, veřejným pořádkem či právem upravujícím postavení osob, a to v dostatečné intenzitě, a tedy zda dané ujednání ve společenské smlouvě je absolutně neplatné. V takovém případě totiž nelze po zadavateli spravedlivě požadovat, aby se vystavil hrozbě případného civilněprávního sporu mezi ním a společníky navrhovatele, ve kterém by nemusel být kvůli nejistotě ohledně výkladu daného ustanovení ze strany civilních soudů úspěšný, mj. i s ohledem na skutečnost, že ohledně dané úpravy odpovědnosti mezi smluvními stranami společenské smlouvy věděl. Dle Úřadu nelze zadavatele vystavovat takovému riziku zvláště za situace, kdy nastalou právní nejistotu zapříčinili společníci navrhovatele tím, že do společenské smlouvy vložili ustanovení, kterými si i přes výslovný požadavek zadavatele uvedený v zadávací dokumentaci na solidární odpovědnost smluvně upravili odpovědnost vůči zadavateli jako odpovědnost podílovou, respektive minimálně tak deklarovali ve společenské smlouvě.
120. Úřad znovu akcentuje právě tu skutečnost, že je zde výslovné ustanovení společenské smlouvy, které do smlouvy výslovně inkorporovali společníci navrhovatele a které upravuje podílovou odpovědnost těchto společníků. I pokud takto úpravu práv a povinností společníci navrhovatele nezamýšleli, učinili ji, a to i přes jimi tvrzenou absolutní kogentnost § 2736 občanského zákoníku a nemožnost takové úpravy. Takovou situaci nelze přikládat k tíži zadavatele, neboť ať už záměrně, či omylem, byli to samotní společníci navrhovatele, kteří zahrnuli do společenské smlouvy ustanovení o podílové odpovědnosti, čímž tedy zadavatele uvedli v omyl. Svou argumentací navrhovatel tak v podstatě požaduje, aby odpovědnost za výslovné (a dle jeho vlastního tvrzení protiprávní) ustanovení ve společenské smlouvě nesl zadavatel, a nikoliv on, respektive jeho společníci, kteří tuto smlouvu mezi sebou uzavřeli. Takový výklad by však dle Úřadu byl nesprávný a proti výše uvedenému pravidlu, že odpovědnost za správnost nabídky nese účastník zadávacího řízení, který tuto nabídku v zadávacím řízení podal. Respektive při poměření odpovědnosti navrhovatele za vlastní nabídku a za prokázání splnění zadávacích podmínek a proti tomu stojící povinnosti zadavatele ověřit splnění zadávacích podmínek navrhovatelem by bylo nepřiměřené v takové situaci vyčítat zadavateli, že se řídil výslovným smluvním ujednáním společníků navrhovatele, které mu bylo ze strany navrhovatele předloženo, a nezamýšlel se nad potenciální nesprávností či nezákonností takového ujednání v tom kontextu, zda si účastníci mohli ve smlouvě takové ustanovení platně stanovit. Není totiž apriori úkolem zadavatele, aby řešil, zda je určité ujednání smlouvy společníků společnosti, která mu byla předložena, platné či nikoliv. Ostatně zadavatel ani nepožadoval, aby se dodavatelé sdružili ve společnost dle občanského zákoníku, volba formy spolupráce byla na dodavatelích. Jediné, co zadavatel požadoval, bylo, aby v případě společné účasti více dodavatelů tito doložili smlouvu, kde bude závazně ujednána společná a nerozdílná odpovědnost. Navrhovatel však tento požadavek ve své nabídce nenaplnil. Přičemž ze strany zadavatele se nejednalo ani o nijak excesivní podmínky, nelze jakkoliv negativně vnímat skutečnost, že zadavatel hodlal mít zcela jednoznačně definovanou odpovědnost společníků a předejít tak případným následným sporům.
121. Úřad tak shrnuje, že odpovědnost za nesprávně naformulovaná ustanovení společenské smlouvy jde v dané věci k tíži navrhovatele a po zadavateli nelze považovat, aby prováděl vlastní posouzení otázky relevantnosti velmi jednoznačně stanovených ustanovení společenské smlouvy v kontextu otázky kogentnosti § 2736 občanského zákoníku. Nehledě na to, že Úřad považuje za bezrozporné, že předmětná zadávací podmínka nebyla ze strany navrhovatele splněna.
122. V souvislosti s šetřeným případem pak Úřad dále uvádí, že zadavatel danou zadávací podmínkou sledoval získání jistoty v kontextu zajištění svých práv pro účely plnění veřejné zakázky, což je důležitý atribut smluvních vztahů. Současně pak každá nejasnost ve smluvních ujednáních může mít důsledek v soudních sporech. Pokud by řešené ustanovení občanského zákoníku nebylo absolutně kogentní, mohly by v případě uzavření smlouvy na plnění veřejné zakázky při plnění veřejné zakázky nastat spory ohledně odpovědnosti společníků navrhovatele vůči zadavateli. I kdyby však bylo dané ustanovení občanského zákoníku absolutně kogentní, i v takovém případě je možné, že by se zadavatel musel s navrhovatelem soudit, aby si vymohl deklaraci neplatnosti dotčeného ustanovení společenské smlouvy a společnou a nerozdílnou odpovědnost společníků navrhovatele. Tedy nejen v případě relativní kogentnosti, ale i při situaci absolutní kogentnosti řešeného ustanovení občanského zákoníku by situace pro zadavatele představovala značnou nejistotu. Zadavatel tak zjednodušeně řečeno v důsledku postupu navrhovatele nezískal jistotu solidární odpovědnosti společníků navrhovatele, na kterou dotčenou zadávací podmínkou směřoval, neboť navrhovatel vlastním přičiněním uvedl v nabídce výslovně odlišnou úpravu odpovědnosti a neprokázal tak zadavatelem požadované, resp. nesplnil zadavatelem stanovené.
123. Úřad doplňuje, že navrhovatel uvádí, že pokud není kogentní povaha řešeného ustanovení občanského zákoníku jednoznačně přijímána, může být správný i jeho přístup, kdy v takovém případě je dle něj nepřiměřené a netransparentní, pokud se zadavatel přiklonil ke svému výkladu. Úřad k tomu nad rámec již výše řečeného doplňuje, že právě uvedená možná nejednoznačnost ohledně otázky kogentnosti § 2736 občanského zákoníku je o to více důvodem, proč měl navrhovatel v nabídce řádně předložit doklad jednoznačně určující společnou a nerozdílnou odpovědnost jeho společníků. Ani pokud navrhovatel uvádí, že zadavatel dle navrhovatele v rozhodnutí o námitkách prakticky nedospěl k závěru, že s ohledem na § 2736 občanského zákoníku není možné ze společenské smlouvy závazně dovodit, že společníci navrhovatele nesou společnou a nerozdílnou odpovědnost, Úřad uvedené nepovažuje za relevantní. Úřad připomíná, že vychází z rozhodnutí o vyloučení, kde je důvod vyloučení navrhovatele uveden jednoznačně, a to jako nesplnění, resp. neprokázání splnění zadávací podmínky dle v čl. 5.1.4 zadávací dokumentace a čl. 4.1.4 výzvy k podání nabídek. Pro zákonnost rozhodnutí o vyloučení tak postačí, pokud navrhovatel nesplnil či neprokázal splnění zadávacích podmínek v nabídce, což je zde naplněno. V tomto kontextu je otázka jistoty v názoru zadavatele uvedenému v rozhodnutí o námitkách, respektive přesvědčivost jeho následné argumentace v rozhodnutí o námitkách nerozhodná.
K využití postupu dle § 46 zákona
124. Úřad se dále zabýval námitkou navrhovatele, že zadavatel byl povinen jej vyzvat k objasnění nabídky dle § 46 odst. 1 zákona. Dle navrhovatele totiž v jeho nabídce existoval rozpor či nejasnost (v důsledku formulace ustanovení společenské smlouvy ve spojení s přijetím návrhu smlouvy o dílo, případně § 2736 občanského zákoníku), kterou byl zadavatel povinen tímto postupem odstranit. Dle zadavatele naopak žádný rozpor v nabídce navrhovatele nebyl a zadavatel ani z jiných důvodů neměl povinnost využít výzvy dle § 46 zákona.
125. Pro případy, kdy z nabídky či žádosti o účast účastníka zadávacího řízení není zcela jasné, zda tato nabídka či žádost o účast splňuje požadavky zadavatele či nikoliv, stanovil zákonodárce v zákoně institut výzvy podle § 46 odst. 1 zákona. Zadavatel je podle citovaného ustanovení zákona oprávněn požadovat po účastnících zadávacího řízení objasnění předložených údajů a dokladů, které uvedli ve svých nabídkách či žádostech o účast. Je-li to třeba pro účely řádného průběhu zadávacího řízení, může zadavatel po účastnících zadávacího řízení také požadovat doplnění jejich nabídek či žádostí o účast o chybějící údaje a doklady. Možnost žádat o objasnění a doplnění je však apriori oprávněním zadavatele a je tedy na zadavateli, zda dané možnosti v situaci, kdy nabídka či žádost o účast účastníka zcela neodpovídá zadávacím podmínkám, využije, nebo účastníka ze zadávacího řízení z důvodu nepředložení dostatečné a úplné nabídky či žádosti o účast vyloučí.
126. V projednávané věci vada v nabídce navrhovatele, ohledně níž je mezi účastníky správního řízení sporné, zda byl zadavatel povinen pokusit se ji odstranit postupem dle § 46 odst. 1 zákona, spočívala v tom, že si společníci navrhovatele ve společenské smlouvě, kterou doložili v rámci nabídky, ujednali podílovou odpovědnost vůči zadavateli a třetím osobám, ačkoliv v čl. 5.1.4 zadávací dokumentace a čl. 4.1.4 výzvy k podání nabídek zadavatel požadoval doložení odpovědnosti solidární.
127. Úřad s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že zadavatel nebyl v nynější věci povinen využít postup dle § 46 zákona a vyzvat navrhovatele k opravě či objasnění jeho nabídky. V nyní projednávaném případě se totiž nejednalo o navrhovatelem tvrzenou situaci existence určité nejasnosti, resp. rozporu, který by musel zadavatel vyjasnit, aby měl spolehlivý podklad pro jednoznačný závěr o tom, zda nabídka splňuje zadávací podmínky či nikoliv. Z nabídky navrhovatele totiž nevyplývá nejasnost ohledně úpravy odpovědnosti společníků navrhovatele vůči zadavateli a třetím osobám, když tato je řešena jen a pouze ve společenské smlouvě, která obsahuje jednoznačné výslovné určení odpovědnosti podílové. Úřad k tomu doplňuje, že přijetí návrhu smlouvy o dílo i otázky související s § 2736 občanského zákoníku jsou v tomto kontextu nerozhodné, respektive tyto nemohly legitimně založit navrhovatelem tvrzený rozpor v jeho nabídce, jak Úřad popsal již výše.
128. Lze tak shrnout, že společenská smlouva, jakožto jediný doklad, jímž navrhovatel prokazoval splnění zadávací podmínky dle v čl. 5.1.4 zadávací dokumentace a čl. 4.1.4 výzvy k podání nabídek, obsahuje výslovné a jednoznačné ujednání, které je přímo v rozporu s řešenou zadávací podmínkou. V takovém případě není na místě vyčítat zadavateli, že nevyužil své oprávnění (nikoliv povinnost) nechat si od navrhovatele údaje uvedené v nabídce (společenské smlouvě) objasnit, respektive doplnit či upravit. Zadavateli již při posuzování navrhovatelovy nabídky zjistil, že nabídka navrhovatele je v přímém a zásadním rozporu s jedním z požadavků, které si v souladu s § 103 odst. 1 písm. f) zákona vymínil v zadávací dokumentaci. Pokud se v takové situaci zadavatel rozhodl přistoupit rovnou k vyloučení navrhovatele ve smyslu § 48 odst. 2 písm. a) zákona, nepostupoval dle Úřadu v rozporu se zákonem.
129. Ohledně rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 48/2013-272 ze dne 30. 5. 2014, na nějž navrhovatel v návrhu odkazuje a dle kterého má být každý úkon zadavatele veden snahou o co nejúplnější a nejpřesnější posouzení skutečného stavu věci a nikoli o mechanické uplatnění formálních kritérií, Úřad konstatuje, že zadavatel v projednávané věci nepřistoupil k vyloučení navrhovatele ze zadávacího řízení dle § 48 odst. 2 písm. a) zákona pouze z formálního důvodu, nýbrž z důvodu zjevného a jednoznačného rozporu nabídky navrhovatele a zadávací dokumentace. Zadavatel tak skutečný stav věci posoudil, a to dostatečným způsobem. Úřad z tohoto důvodu nemůže dát navrhovateli za pravdu, že se v případě stanovení podílové odpovědnosti vůči navrhovateli jednalo o pouze neformální rozpor nabídky, který měl zadavatel povinnost odstranit využitím postupu dle § 46 odst. 1 zákona.
130. K rozsudku SDEU ve věci C-599/10, na který se dále odvolává navrhovatel, Úřad uvádí, že v něm SDEU neuvedl, že by zadavatelé měli povinnost vyzývat dodavatele k opravám či doplnění nabídek, jak tvrdí navrhovatel, nýbrž že směrnice 2004/18/ES takovému postupu nebrání. SDEU naopak konstatoval, že směrnice 2004/18 na rozdíl od případu mimořádně nízkých nabídkových cen neobsahuje žádné ustanovení, které by výslovně stanovilo, jak má být postupováno v případě, kdy veřejný zadavatel v rámci omezeného nabídkového řízení konstatuje, že nabídka zájemce je nepřesná nebo neodpovídá technickým specifikacím zadávací dokumentace. SDEU k tomu dále uvedl, že „[z] článku 2, z žádného jiného ustanovení směrnice 2004/18, ze zásady rovného zacházení a ani z povinnosti transparentnosti mimoto nevyplývá, že by veřejný zadavatel musel v takové situaci dotyčné zájemce kontaktovat.“ V případě č. IV odst. 3 ve spojení s čl. V odst. 5 společenské smlouvy se jedná o smluvní ujednání, která jsou v přímém a zjevném rozporu se zadávací podmínkou. Dle Úřadu se tak nejedná o případ, kdy by bylo namístě přikročit k výzvě ze strany zadavatele, respektive z ničeho nevyplývá, že by zadavatel byl povinen před vyloučením navrhovatele ze zadávacího řízení přistoupit k vyzvání navrhovatele k objasnění své nabídky. Na nyní řešenou věc lze dle Úřadu spíše použít výše citovaný závěr SDEU z rozsudku ve věci C-599/10, že nyní řešená „nejasnost“, respektive vada nabídky navrhovatele vyplývá z toho, že navrhovatel porušil svou povinnost postupovat s řádnou péči při sepisování své nabídky (společenské smlouvy). Tuto skutečnost však dle SDEU nelze klást k tíži zadavateli, jak se nesprávně dožaduje navrhovatel.
131. Úřad dále uvádí, že zadavatel nebyl povinen navrhovatele vyzvat k objasnění společenské smlouvy ani v dřívější fázi zadávacího řízení, kdy posuzoval žádosti o účast jednotlivých účastníků daného zadávacího řízení, jak argumentuje navrhovatel. Zadavatel si splnění požadavku na doložení závazku solidární odpovědnosti vůči němu vymínil dle § 103 odst. 1 písm. f) zákona, tedy jako požadavek vztahující se k nabídce, řešený tak v rámci posuzování nabídek, nikoliv žádostí o účast (srov. i čl. 5.1.4 zadávací dokumentace a čl. 4.1.4 výzvy k podání nabídek výslovně uvádějící povinnost uvedeného pro účely nabídky). Zadavatel v předchozí fázi zadávacího řízení posuzoval splnění kvalifikačních podmínek, jak plyne z § 58 odst. 3 zákona a jak ostatně i sám zadavatel potvrzuje. I pokud tak navrhovatel předložil s žádostí o účast i společenskou smlouvu, nebylo povinností zadavatele se touto blíže zabývat z pohledu naplnění požadavku dle § 103 odst. 1 písm. f) zákona, resp. čl. 5.1.4 zadávací dokumentace a čl. 4.1.4 výzvy k podání nabídek, neboť tento se vztahoval až k nabídce, tedy další fázi zadávacího řízení. Svým postupem zadavatel nezaložil ani žádné legitimní očekávání navrhovatele, že bude nabídka navrhovatele (spolu s příslušnou společenskou smlouvou) splňovat dotčenou zadávací podmínku.
132. K tomu lze pro úplnost dodat, že lze připustit i situaci, kdy zadavatel např. chybně v první fázi zadávacího řízení vyhodnotí splnění zadávacích podmínek (včetně kvalifikace), kdy následně v další fázi zadávacího řízení si situaci uvědomí a dotčeného účastníka zadávacího řízení vyloučí pro nesplnění zadávacích podmínek, resp. ani takováto situace není apriori nezákonnou. Zde pak nejsou žádné indicie o tom, že by zadavatel postupoval s nekalým úmyslem či že by postup zadavatele byl jinak excesivní, na což naráží navrhovatel. Jinými slovy nelze shledat, že je vyloučení navrhovatele v aktuální fázi zadávacího řízení kvůli nesplnění zadávací podmínky vztahující se k podmínkám pro podání nabídek nezákonné.
133. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že ve fázi posuzování žádostí o účast zadavatel výzvou ze dne 20. 3. 2025 navrhovatele vyzval k objasnění jeho žádosti.
134. Úřad na tomto místě odkazuje na rozhodnutí předsedy č. j. ÚOHS-19726/2020/323/VVá ze dne 29. 7. 2020, na které ve vyjádření podkladů upozorňuje i zadavatel, dle kterého platí, že pokud se založení legitimního očekávání vztahuje k jednomu konkrétnímu institutu, který zadavatel požadoval k objasnění, je zadavatel povinen žádat o jeho objasnění komplexně, nicméně požadovat po „zadavateli, aby (pokud již jednou využije § 46 zákona) dodavatele vyzýval k objasnění či doplnění veškerých nejasných či chybějících částí nabídky, by bylo neúměrným přenesením odpovědnosti za správnost nabídky na zadavatele a s tím souvisejícím zbavením této odpovědnosti navrhovatele (či dodavatelů obecně).“ V projednávaném případě z výzvy ze dne 20. 3. 2025 vyplývá, že zadavatel navrhovatele vyzval k doložení podkladů ohledně základní způsobilosti kvalifikačního poddodavatele, dále navrhovatele vyzval k prokázání profesní způsobilosti a k objasnění referencí, kterými navrhovatel prokazoval splnění technické kvalifikace. Zadavatel tak neměl povinnost vyzývat navrhovatele k objasnění či doplnění dalších vad nabídky, které nijak nesouvisely s předmětem dřívějšího objasňování. Jinými slovy to, že zadavatel vyzval navrhovatele k objasnění žádosti o účast dle § 46 zákona, nezakládá legitimní očekávání navrhovatele, že zadavatel takto bude řešit všechny vady žádosti o účast, případně následné vady nabídky navrhovatele, respektive zde řešenou vadu nabídky.
135. Úřad dodává, že ani formulace výzvy ze dne 20. 3. 2025 ohledně možnosti další žádosti dle § 46 zákona uplatněné ze strany zadavatele vůči navrhovateli nezaložila žádné legitimní očekávání navrhovatele stran budoucího postupu zadavatele a současně ani neprokazuje jakoukoliv netransparentnost v postupu zadavatele. Dotčené obecné upozornění zadavatele je pouze obecnou deklarací jeho zákonné možnosti vyzývat dle § 46 zákona opakovaně a jinak jej nelze vykládat. Úřad k výše uvedenému pouze dodává, že ačkoliv navrhovatel na výzvu ze dne 20. 3. 2025 výslovně neodkazoval v námitkách, jak upozorňuje zadavatel ve vyjádření k podkladům rozhodnutí, Úřad odkaz na tuto výzvu nepovažoval za skutkovou novotu ve smyslu § 251 odst. 4 zákona, ale za konkretizaci tvrzení uvedeného v námitkách o tom, že zadavatel měl navrhovatele k opravě společenské smlouvy vyzvat již ve fázi posuzování žádostí o účast.
136. K odkazu navrhovatele na rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-13715/2024/161 ze dne 3. 4. 2024 je třeba uvést, že v tehdejším případě došlo k vyloučení účastníka zadávacího řízení z důvodu, že tento účastník nedodržel způsob podání nabídky stanovený zadávací dokumentací tím, že jeho nabídka dle zadavatele neobsahovala řádně vyplněný návrh smlouvy, ačkoliv nabídka tohoto účastníka zadávacího řízení ve skutečnosti obsahovala všechny podstatné údaje. V nyní projednávané věci je však situace odlišná, když navrhovatel v rámci své nabídky předložil společenskou smlouvu, tedy předložil požadovaný doklad k otázce odpovědnosti dodavatelů podávajících společnou nabídku (tento v nabídce nechyběl), nicméně společenská smlouva obsahovala výslovný a zjevný rozpor s požadavkem zadavatele uvedeným v zadávací dokumentaci. Jak Úřad uvedl již výše, v případě takového zjevného rozporu se zadávací podmínkou nebyl zadavatel povinen přistoupit k vyzvání navrhovatele k odstranění tohoto nedostatku. Závěry z odkazovaného rozhodnutí předsedy Úřadu tak na nyní řešenou věc nedopadají.
K přiměřenosti a transparentnosti postupu zadavatele
137. Navrhovatel též namítá, že jeho vyloučení ze zadávacího řízení je v rozporu s § 6 odst. 1 zákona, jelikož vada jeho nabídky nemá před uzavřením smlouvy na plnění veřejné zakázky žádný skutečný dopad do práv zadavatele, jejichž zajištění zadavatel požadavkem na společnou a nerozdílnou odpovědnost při plnění veřejné zakázky sleduje. V tomto kontextu pak uvádí, že se v případě požadavku dle § 103 písm. f) zákona nejedná o podmínku účasti v zadávacím řízení, ale o odlišnou podmínku, jejíž nesplnění je v řešeném případě de facto pouze formální, a spolu s poukazem na již výše řešenou údajnou nejasnost v jeho nabídce pak navrhovatel opětovně dovozuje, že jej zadavatel měl vyzvat k objasnění nabídky dle § 46 zákona, přičemž pokud tak neučinil, je jeho postup netransparentním a nepřiměřeným.
138. K této námitce Úřad uvádí, že problematika odpovědnosti navrhovatelových společníků vůči zadavateli by se skutečně mohla reálně projevit až po uzavření smlouvy na plnění veřejné zakázky, jelikož až v této fázi by mohlo dojít k problémům s plněním veřejné zakázky ze strany těchto společníků, kvůli čemuž by se případně řešila odpovědnost společníků navrhovatele za případné vady, zdržení atd. Nicméně požadavek na společnou a nerozdílnou odpovědnost dle § 103 písm. f) zákona uvedený v 5.1.4zadávací dokumentace a čl. 4.1.4 výzvy k podání nabídek je stanoven jakožto zadávací podmínka, kterou musí splnit všichni účastníci zadávacího řízení, a to již v nabídce. Navrhovatelem poukazovaná skutečnost tudíž neznamená, že zadavatel nemohl navrhovatele ze zadávacího řízení vyloučit již ve fázi posuzování nabídek, jelikož právě daná fáze zadávacího řízení je určena k tomu, aby zadavatel zjišťoval, kteří z účastníků, jenž do zadávacího řízení podali své nabídky, splňují požadavky stanovené v zadávací dokumentaci a kteří nikoliv. Právě při tomto posuzování zadavatel zjistil, že kvůli podílové odpovědnosti společníků navrhovatele uvedené ve společenské smlouvě je navrhovatelova nabídka v rozporu se zadávacími podmínkami, čímž došlo k naplnění důvodu pro vyloučení navrhovatele ze zadávacího řízení dle § 48 odst. 2 písm. a) zákona.
139. Lze opětovně podotknout, že v případě, že by zadavatel uzavřel smlouvu s navrhovatelem, mohl by se ve fázi realizace veřejné zakázky dostat do problémů kvůli podílové odpovědnosti společníků navrhovatele výslovně stanovené ve společenské smlouvě, jak bylo popsáno i výše. Úřad v tomto kontextu pro úplnost doplňuje, že navrhovatelem odkazovaná polemika zadavatele v rozhodnutí o námitkách o jeho případné pozici před civilním soudem neznamená, že by zadavatel neměl postaveno najisto, že navrhovatel nesplnil dotčenou zadávací podmínku, respektive že by tak nekonstatoval v rozhodnutí o vyloučení, tedy ani že by navrhovatele vyloučil jen „preventivně“ z důvodu obav před civilním sporem, jak uvádí navrhovatel. Danou argumentací zadavatel pouze dokresluje důvod, proč výslovně požadoval zajištění závazku společné a nerozdílné odpovědnosti ze strany dodavatelů podávajících společnou nabídku, přičemž Úřad se s tímto ztotožňuje.
140. K tomu lze podotknout, že navrhovatelova argumentace stran nepřiměřenosti jeho vyloučení kvůli tomu, že daná zadávací podmínka má skutečný dopad až pro fázi plnění veřejné zakázky, by se mohla vztahovat i např. k technickým podmínkám či smluvním podmínkám, neboť i tyto se reálně projeví až při plnění veřejné zakázky, kdy tedy pohledem navrhovatele by měl být zadavatel vždy v situaci, kdy by tyto zadávací podmínky nebyly naplněny, resp. nebylo jejich naplnění řádně prokázáno dodavatelem, povinen vyzvat takového dodavatele k objasnění či doplnění jeho nabídky. Taková úvaha je však v rozporu s principy, na kterých stojí zadávací proces dle zákona, i s relevantní rozhodovací praxí a judikaturou, zejm. se skutečností, že dodavatel je odpovědný za svou nabídku a musí prokázat naplnění zadávacích podmínek, kdy pokud tak neučiní, je zadavatel oprávněn jej ze zadávacího řízení vyloučit, aniž by užil fakultativní možnosti vyzvat dodavatele dle § 46 zákona.
141. S výše uvedeným souvisí i tvrzení navrhovatele uvedené ve vyjádření k podkladům rozhodnutí, že nesplnění podmínky dle § 103 písm. f) zákona je nutné odlišovat od případu, kdy by nesplnil podmínky účasti v zadávacím řízení jako jsou podmínky kvalifikace či technické podmínky, jelikož se jedná o podmínku, která se týká odpovědnosti navrhovatele za plnění veřejné zakázky, tedy o splnění podmínek závazného návrhu smlouvy o dílo. Úřad k tomuto tvrzení uvádí, že požadavek dle § 103 odst. 1 písm. f) zákona představuje podmínku, kterou může zadavatel požadovat pro posuzování nabídek, kdy nesplnění podmínky dle tohoto ustanovení nelze pouze kvůli předestřenému rozdílu ignorovat. I v § 103 odst. 1 písm. f) zákona je totiž uvedena podmínka týkající se sestavení a podání nabídky, jejíž splnění smí zadavatel po účastnících zadávacího řízení požadovat a poté v rámci posuzování nabídek i zkoumat. Pokud pak tato podmínka není splněna, zákon ani rozhodovací praxe Úřadu či správních soudů zadavateli nijak nebrání ve vyloučení účastníka zadávacího řízení ve smyslu § 48 odst. 2 písm. a) zákona, tedy pro nenaplnění zadávacích podmínek.
142. Pokud pak navrhovatel poukazuje na rozdíl mezi danými podmínkami, Úřad podotýká, že dle jeho přesvědčení nelze dotčenou zadávací podmínku bagatelizovat, jak se snaží činit navrhovatel. Otázka rozdělení odpovědnosti mezi dodavatele podávající společnou nabídku je velice významnou okolností smluvního vztahu a je legitimní, že tuto si zadavatel chce ověřit již při podání nabídky, kdy ostatně takovou možnost předpokládá sám zákon, a proto ji nelze považovat za jakkoliv nepřiměřenou či jinak excesivní. Nadto otázka úpravy odpovědnosti mezi danými dodavateli je zcela jistě stejně významnou jako například některé smluvní podmínky spadající pod podmínky účasti, ne-li i významnější než některé z nich. To, že jde o podmínku dle § 103 zákona, tak dle Úřadu neznamená, že nemusela být navrhovatelem naplněna při podání nabídky a že by vůči ní měl mít zadavatel povinnost v případě jejího nesplnění k aplikaci § 46 zákona. Lze tak opětovně shrnout, že navrhovatel byl povinen dotčenou zadávací podmínku naplnit při podání nabídky, nicméně deklaroval vůči zadavateli odlišné uspořádání odpovědnosti jeho společníků, než vyžadovala tato zadávací podmínky, tedy zadavatel měl legitimně možnost vyloučit navrhovatele pro nesplnění předmětné zadávací podmínky, aniž by jej musel vyzývat k objasnění nabídky, a aniž by takovým postupem porušil zásadu přiměřenosti či transparentnosti.
143. Zadavatel tak dle Úřadu nepostupoval nepřiměřeně ani netransparentně, když v dané fázi zadávacího řízení přistoupil k vyloučení navrhovatele ze zadávacího řízení dle § 48 odst. 2 písm. a) zákona, neboť naopak naplnil literu zákona posouzením naplnění zadávacích podmínek navrhovatelem a přistoupil k zákonné možnosti vyloučení navrhovatele.
K dalším námitkám navrhovatele
144. Pokud jde o poukaz navrhovatele na zásady 3E dle zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, Úřad upozorňuje, že dodržení dotčeného zákona nekontroluje a případné porušení zásad 3E není důvod pro shledání postupu zadavatele nezákonným z pohledu zákona o zadávání veřejných zakázek.
145. Úřad dále konstatuje, že vyloučení navrhovatele ze zadávacího řízení zadavatel legitimně stavěl na údajích a podkladech, které měl k dispozici v době rozhodování o tomto úkonu, přičemž tyto odůvodňovaly rozhodnutí o vyloučení navrhovatele, jak bylo popsáno výše. Na zákonnosti rozhodnutí o vyloučení proto nemění nic ani skutečnost, že navrhovatel k námitkám proti rozhodnutí o vyloučení přiložil dodatek společenské smlouvy ze dne 17. 9. 2025, ve kterém změnil původně podílovou odpovědnost vůči zadavateli a třetím osobám za odpovědnost solidární (jak bylo popsáno i výše). K tomuto Úřad konstatuje, že ze zákona ani rozhodovací praxe Úřadu či relevantní judikatury nevyplývá povinnost zadavatele přijmout dodatečný údaj či doklad prokazující splnění určité zadávací podmínky, zde jedné z podmínek ve smyslu § 103 odst. 1 zákona, po vydání rozhodnutí o vyloučení účastníka zadávacího řízení pro nesplnění dotčené podmínky. Zadavatele tak nelze nutit, aby přistoupil ke zrušení rozhodnutí o vyloučení a přijmutí dodatku ze dne 17. 9. 2025 namísto původní společenské smlouvy doložené v rámci nabídky navrhovatele. Z tohoto důvodu zadavatel nepochybil, když navrhovatelovo vyloučení ze zadávacího řízení ve smyslu § 48 odst. 2 písm. a) zákona ani po námitkách navrhovatele nezrušil, resp. uvedený postup nelze shledat netransparentním, ani jako postup rozporný se zásadou rovného zacházení či zákazu diskriminace, jak se snaží dovodit navrhovatel.
146. Úřad se na závěr vyjádří k tvrzení navrhovatele uvedenému ve vyjádření k podkladům rozhodnutí, že protokol ze 7. jednání posudkové komise může nasvědčovat netransparentní postup zadavatele při vyloučení navrhovatele, jelikož zadavatel dle tohoto protokolu neprojednal vyloučení navrhovatele s posudkovou komisí, kdy ač toto projednání není dle zákona povinné, z formulací uvedených v daném protokolu dle navrhovatele vyplývá, že se zapojením komise do tohoto procesu počítalo, proto je dle navrhovatele přinejmenším neobvyklé, že se nejednalo další jednání komise, kde by byla tato se závěry stran naplnění zadávacích podmínek ze strany navrhovatele seznámena.
147. Úřad k tomuto tvrzení předně uvádí, že jde nad rámec argumentace navrhovatele uvedené v námitkách, resp. i návrhu. Úřad i přesto pro úplnost doplňuje, že, jak správně uvádí i navrhovatel, zákon v § 42 nestanovuje zadavateli povinnost, aby s hodnotící komisí projednal vyloučení účastníka zadávacího řízení, pouze je tam zakotvena povinnost zajistit u veřejných zakázek s předpokládanou hodnotou vyšší než 300 000 000 Kč, aby hodnocení nabídek provedla komise, která má minimálně 5 členů, z nichž většina má příslušnou odbornost ve vztahu k předmětu veřejné zakázky. Z tvrzení navrhovatele nijak nevyplývá, že by tato zákonná podmínka neměla být v projednávané věci splněna. Z pohledu vyloučení dle § 48 odst. 2 písm. a) zákona je pak také rozhodné, že tento úkon činí zadavatel jako takový. Sám navrhovatel přitom poukazuje na skutečnost, že hodnotící komise dle dotčeného protokolu přenechala kontrolu formálních a obsahových náležitostí nabídky navrhovatele právnímu zástupci zadavatele, tudíž je otázkou, z čeho navrhovatel vyvozuje, že by o uvedeném měla rozhodovat komise či že by měla být jinak zapojena. Nicméně toto není rozhodné, neboť je podstatné, že navrhovatel bezdůvodně (a Úřad podotýká že chybně) předpokládá, že dané jednání hodnotící komise bylo posledním před rozhodnutím o jeho vyloučení. Tedy ani skutečnost, že projednání posouzení nabídky navrhovatele a důvodů vyloučení navrhovatele neproběhlo při sedmém jednání komise, jakkoliv neprokazuje, že by zadavatel měl v projednávané věci postupovat při vyloučení navrhovatele netransparentně. Jedná se tak pouze o nepodložená tvrzení navrhovatele neprokazující jakoukoliv nezákonnost či netransparentnost v postupu zadavatele.
148. Úřad doplňuje, že nepovažoval za rozhodné pro účely zde řešené věci zařazovat do podkladů rozhodnutí veškeré protokoly z jednání hodnotící komise, kdy daný protokol ze 7. jednání zařadil do podkladů rozhodnutí spíše z důvodu identifikace účastníků zadávacího řízení a zachycení hodnocení jejich nabídek.
Shrnutí
149. Úřad tak shrnuje, že ve společenské smlouvě uzavřené mezi společníky navrhovatele jakožto dodavateli podávajícími společnou nabídku, jež navrhovatel předložil v rámci nabídky do zadávacího řízení, byla odpovědnost vůči zadavateli a třetím osobám ujednána jako odpovědnost podílová, tedy byla prokazatelně stanovena v rozporu se zadávací podmínkou dle čl. 5.1.4 zadávací dokumentace a čl. 4.1.4 výzvy k podání nabídek požadující závazné ujednání solidární odpovědnosti dodavatelů podávajících společnou nabídku. Nejednalo se o nedostatek nabídky, který by zadavateli zakládal povinnost vyzvat navrhovatele ve smyslu § 46 zákona. Pro projednávanou věc též nebylo podstatné, že navrhovatel přijal závazný návrh smlouvy o dílo, jenž tvoří přílohu zadávací dokumentace, ani otázka výkladu § 2736 občanského zákoníku. Nejednalo se ani o nedostatek nabídky, který by zadavateli zakládal povinnost vyzvat navrhovatele ve smyslu § 46 zákona. Současně Úřad neshledal, že by vyloučení navrhovatele bylo v rozporu se základními zásadami dle § 6 zákona. Ze všech těchto důvodů tak Úřad shledal, že zadavatel při vyloučení navrhovatele ze zadávacího řízení dle § 48 odst. 2 písm. a) zákona nepostupoval v rozporu se zákonem.
150. Úřad na základě výše uvedeného rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí lze do 15 dnů ode dne jeho doručení podat rozklad k předsedovi Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, a to prostřednictvím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže – Sekce veřejných zakázek, třída Kpt. Jaroše 1926/7, 602 00 Brno. Včas podaný rozklad má odkladný účinek. Rozklad a další podání účastníků učiněná v řízení o rozkladu se podle § 261 odst. 1 písm. b) zákona zasílají Úřadu výhradně prostřednictvím datové schránky nebo jako datová zpráva podepsaná uznávaným elektronickým podpisem.
otisk úředního razítka
Mgr. Markéta Dlouhá
místopředsedkyně
Obdrží
1. HAVEL & PARTNERS s.r.o., advokátní kancelář, Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1
2. JUDr. Michal Šilhánek, advokát, č.p. 240, 683 01 TučapyNÁRODNÍ DIVADLO, OSTROVNÍ 225/1, 11000 Praha 1, datová schránka qmbz5zc, zastoupený HAVEL & PARTNERS s.r.o., advokátní kancelář, Na Florenci 2116/15, 11000 Praha, datová schránka zz79uga GEOSAN GROUP a.s., U Nemocnice 430, 28002 Kolín, datová schránka i7vcy29, zastoupený JUDr. Michal Šilhánek, advokát, Tučapy 240, 68301 Tučapy, datová schránka wtnznc8
Vypraveno dne
viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy
[1] Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 202/2014-42 ze dne ze dne 14. 1. 2015.
[2] Srov. rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-39882/2025/163 ze dne 15. 10. 2025.
[3] Srov. HENDRYCH, D. a kol. Právnický slovník. Praha: C. H. Beck, 2009.
[4] Srov. PETROV, J, VÝTISK, M, BERAN V. a kol. Občanský zákoník. 2 vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck 2024. Komentář k § 2736.
[5] Srov. MELZER, F, TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník. 1. vydání. Praha: C. H. Beck 2021. str. 49–50. Komentář k § 2736.
[6] MELZER, F. Dispozitivní a kogentní normy v novém občanském zákoníku. In: Právní rozhledy 7/2013, s. 253.
[7] In: LAVICKÝ, Petr, Komentář k občanskému zákoníku. Obecná část (§ 1−654), 2. vydání, 2022, Praha: C. H. Beck, 2022.