číslo jednací: 29941/2026/162
spisová značka: R0108/2026/VZ

• Instance: II.
• Věc: Access switche včetně příslušenství
• Účastníci:
  1. Česká republika – Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje
  2. ATS-TELCOM PRAHA a.s.
• Typ správního řízení: Veřejná zakázka
• Výrok: rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí
• Rok: 2026
• Datum nabytí právní moci: 24. 8. 2026

PID	UOHSX00N9PLU
Č. j.	ÚOHS-29941/2026/162
Sp. zn.	ÚOHS-R0108/2026/VZ
Datum, místo	24. 8. 2026, Brno

Rozhodnutí PŘEDSEDY
Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

Ve správním řízení o rozkladu doručeném Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže dne 26. 6. 2026 navrhovatelem

• ATS-TELCOM PRAHA a.s., IČO 61860409, se sídlem Nad elektrárnou 1526/45, Michle, 106 00 Praha 10,

proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 10. 6. 2026, č. j. ÚOHS- 20828/2026/510 vydanému ve správním řízení vedeném pod sp. zn. ÚOHS-S0252/2026/VZ ve věci přezkoumání úkonů zadavatele

• Česká republika – Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, IČO 75151529, se sídlem Nádražní 2437/2, 306 28 Plzeň,

učiněných při zadávání veřejné zakázky „Access switche včetně příslušenství“ v otevřeném řízení, jehož oznámení bylo odesláno k uveřejnění dne 10. 2. 2026 a uveřejněno ve Věstníku veřejných zakázek dne 11. 2. 2026 pod ev. č. Z2026-008708, ve znění pozdějších oprav, a v Úředním věstníku Evropské unie dne 11. 2. 2026 pod ev. č. 97071-2026, ve znění pozdější opravy,

jsem podle § 152 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 90 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, na základě návrhu rozkladové komise, jmenované dle § 152 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, rozhodl takto:

Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže sp. zn. ÚOHS-S0252/2026/VZ, č. j. ÚOHS- 20828/2026/510 ze dne 10. 6. 2026 r u š í m avěc v r a c í m Úřadu k novému projednání.

Odůvodnění

I.            Správní řízení vedené Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže

1.         Zadavatel zahájil dne 10. 2. 2026 zadávací řízení v otevřeném řízení za účelem zadání veřejné zakázky. 

2.        Dne 13. 3. 2026 obdržel zadavatel námitky proti zadávacím podmínkám z téhož dne (dále jen „námitky“). Zadavatel námitky rozhodnutím o námitkách ze dne 30. 3. 2026 odmítl (dále jen „rozhodnutí o námitkách“). Navrhovateli bylo rozhodnutí o námitkách doručeno téhož dne.

3.        Navrhovatel podal dne 9. 4. 2026 návrh na zahájení správního řízení o přezkoumání úkonů zadavatele, který směřoval proti stanovení zadávacích podmínek.

4.        Návrh navrhovatele směřoval konkrétně proti tomu, že zadávací podmínky veřejné zakázky nezákonně zvýhodňují produkty společnosti Cisco a obsahují další ustanovení nastavená v rozporu s ustanoveními § 6 odst. 1 a 2, § 36 odst. 1 a § 89 odst. 6 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek (dále jen „zákon“).

5.        Dnem obdržení předmětného návrhu bylo před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“) podle § 249 zákona ve spojení s § 44 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zahájeno správní řízení ve věci přezkoumání úkonů zadavatele (dále jen „správní řízení“).

II.         Napadené rozhodnutí

6.        Dne 10. 6. 2026 vydal Úřad rozkladem napadené rozhodnutí, jehož výrokem návrh navrhovatele podle ustanovení § 265 písm. a) zákona zamítl, neboť nebyly zjištěny důvody pro uložení nápravného opatření.

III.     Rozklad Navrhovatele

7.        Ze správního spisu vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo navrhovateli doručeno dne 11. 6. 2026. Rozklad, který Úřad obdržel dne 26. 6. 2026, tak byl podán v zákonné lhůtě.

Námitky rozkladu

8.        Navrhovatel v rozkladu tvrdí, že Úřad rozhodl chybně procesně, právně a věcně nesprávně. Konkrétně, že Úřad nesprávně posoudil otázku, zda zadavatelem užité pojmy jsou obchodními označeními příznačnými pro společnost Cisco.

9.        Navrhovatel namítá, že Úřad nesprávně posoudil technické požadavky zadavatele obsahující pojmy jako SSO, SPAN, ERSPAN a další označení podle navrhovatele příznačná pro technologie společnosti Cisco. Podle navrhovatele skutečnost, že jsou konkurenti schopni těmto označením porozumět a identifikovat odpovídající funkcionalitu, nezbavuje tato označení povahy obchodních názvů ani přímých odkazů ve smyslu § 89 zákona. Navrhovatel dále namítá, že Úřad své závěry nepodložil odpovídajícími důkazy, neprovedl ověření skutkového stavu průzkumem trhu ani odborným posouzením a nevypořádal argumentaci navrhovatele, podle níž existují obecné technické pojmy označující dané funkcionality, zatímco zadavatelem použité termíny představují pouze obchodní označení jednotlivých výrobců. Za procesní pochybení považuje rovněž odmítnutí provedení navrženého průzkumu trhu. Současně namítá, že Úřad nesprávně dovodil, že dodavatelé požadavkům zadavatele jednoznačně rozuměli, a tvrdí, že použitá označení mohla vést k nejistotě ohledně rozsahu a způsobu plnění požadovaných funkcionalit.

10.      Dále navrhovatel namítá, že Úřad připustil existenci dvou možných výkladů sporných technických požadavků, a to jednak jako odkazu na konkrétní funkcionality společnosti Cisco a jako obecného označení funkčních vlastností. Podle navrhovatele měla být taková nejednoznačnost vyložena k tíži zadavatele, nikoli dodavatelů. Tvrdí, že zadavatel ani prostřednictvím vysvětlení zadávací dokumentace neodstranil pochybnosti o významu použitých pojmů, přestože na možný alternativní výklad byl upozorněn. Navrhovatel dále uvádí, že nejednoznačnost mohla vést k odrazení dodavatelů od podání nabídky, neboť nebylo zřejmé, zda zadavatel připustí funkčně ekvivalentní řešení označená odlišnými názvy. Namítá proto, že Úřad nesprávně posoudil dopady této dvojznačnosti a nevyvodil z ní závěry ve vztahu k transparentnosti zadávacích podmínek podle § 36 odst. 3 a § 6 odst. 1 zákona.

11.       Navrhovatel dále brojí proti závěrům Úřadu týkajícím se požadavku na kompatibilitu pořizovaných zařízení se stávající infrastrukturou společnosti Cisco, včetně kompatibility s budoucími aktualizacemi firmware. Podle navrhovatele zadavatel v rozhodnutí o námitkách neprokázal rozsah a význam dřívějších investic do technologií společnosti Cisco, přičemž konkrétní údaje předložil až ve vyjádření k návrhu. Úřad podle něj neoprávněně převzal tuto novou argumentaci, aniž by se zabýval důsledky její opožděnosti.

12.      Navrhovatel dále tvrdí, že Úřad přehlédl možné zneužití rámcové dohody určené k pořizování produktů společnosti Cisco a nesprávně uznal investice realizované na jejím základě jako legitimní důvod pro omezení hospodářské soutěže. Současně poukazuje na existenci dokumentu High Level Design (dále jen HLD) vypracovaného společností Cisco pro Policii České republiky, který podle jeho názoru zpochybňuje technologickou neutralitu zadávacích podmínek a svědčí o nepřiměřeném zapojení jednoho soutěžitele do vytváření koncepce budované infrastruktury. Navrhovatel namítá, že Úřad tento dokument při svém posouzení vůbec nezohlednil.

13.      Další část námitek směřuje proti závěru Úřadu, že účast dodavatelů jiných technologií nebyla podmíněna součinností společnosti Cisco. Navrhovatel tvrdí, že požadavek na dlouhodobou kompatibilitu s budoucími aktualizacemi firmware společnosti Cisco nelze bez aktivní součinnosti výrobce objektivně garantovat, a že zadávací podmínky proto skrytě zvýhodňují společnosti Cisco a jeho obchodní partnery. Za nesprávný považuje i závěr, že podání nabídek s technologiemi jiných výrobců prokazuje otevřenost soutěže, neboť podle jeho názoru samotné podání nabídky neprokazuje splnění technických požadavků a nevylučuje existenci diskriminačních podmínek.

14.      Navrhovatel dále namítá, že zadavatel bezdůvodně požadoval kompatibilitu zařízení mezi různými lokalitami. Podle názoru navrhovatele není technicky nutné, aby přístupové přepínače instalované na jedné lokalitě byly kompatibilní s distribučně připojenými zařízeními na jiné lokalitě, postačuje jejich kompatibilita s distribuční vrstvou příslušné lokality. Namítá, že Úřad tuto námitku nesprávně zamítl.

15.      Nakonec navrhovatel namítá, že Úřad vypořádal některé jeho námitky na základě argumentů, které nebyly obsaženy v rozhodnutí o námitkách, případně byly zadavatelem uplatněny až ve vyjádření k návrhu nebo byly formulovány samotným Úřadem až v napadeném rozhodnutí. To se má týkat zejména argumentace o předchozích investicích do infrastruktury společnosti Cisco, výkladu použitých technických pojmů jako obecných funkčních označení a odůvodnění požadavku na kompatibilitu zařízení na různých lokalitách. Podle navrhovatele tím byla potvrzena nepřezkoumatelnost rozhodnutí o námitkách pro nedostatek důvodů. Navrhovatel proto tvrdí, že Úřad měl postupovat podle § 263 odst. 5 zákona a rozhodnutí o námitkách zrušit.

Závěr rozkladu

16.      Navrhovatel navrhuje, aby předseda Úřadu napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Úřadu k novému projednání.

Vyjádření zadavatele k rozkladu

17.      Dne 3. 7. 2026 Úřad obdržel vyjádření zadavatele k rozkladu. Navrhovatel podle zadavatele neuvádí v rozkladu žádnou argumentaci, jež by ovlivňovala závěry napadeného rozhodnutí. Zadavatel odkazuje na svá předchozí vyjádření v rámci správního řízení.

IV.        Řízení o rozkladu

18.      Úřad po doručení rozkladu neshledal podmínky pro postup podle § 87 správního řádu a podle § 88 odst. 1 správního řádu předal spis se svým stanoviskem předsedovi Úřadu k rozhodnutí o rozkladu.

Stanovisko předsedy Úřadu

19.      Po projednání rozkladu a veškerého spisového materiálu rozkladovou komisí, jmenovanou podle § 152 odst. 3 správního řádu, a po posouzení věci ve všech jejích vzájemných souvislostech byl podle § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumán soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy, jakož i správnost napadeného rozhodnutí, ta však toliko v rozsahu námitek uplatněných v rozkladu, přičemž s přihlédnutím k návrhu rozkladové komise byl přijat závěr, že napadené rozhodnutí není v souladu se zákonem.

V.           K důvodům zrušení napadeného rozhodnutí

20.     Navrhovatel v rozkladu brojí proti několika okruhům závěrů Úřadu. Namítá zejména nesprávné posouzení označení použitých v zadávacích podmínkách, kterým má zadavatel zvýhodňovat společnost Cisco, nesprávné posouzení důsledků požadavků na kompatibilitu se stávající infrastrukturou zadavatele a vady přezkumu rozhodnutí o námitkách.

21.      Po přezkoumání napadeného rozhodnutí bylo zjištěno, že v souvislosti s posouzením některých z těchto námitek vykazuje napadené rozhodnutí nedostatky bránící přezkoumání správnosti jeho závěrů.

22.     Než bude podrobně rozebráno, jak Úřad vyřešil jednotlivé námitky navrhovatele a jak posoudil jejich skutkový základ, je s ohledem na argumentaci, která v řízení o rozkladu zazněla, a to zejména ze strany navrhovatele, třeba připomenout, že správní řízení o přezkoumání úkonů zadavatele zahajované na návrh je ovládáno principy sporného řízení, což se týká zejména zásady projednací a zásady koncentrace řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 2. 2026, č. j. 8 As 99/2025-81, body 24 až 26). To znamená, že odpovědnost za objasnění skutkového stavu leží primárně na účastnících řízení. Ti musejí Úřadu předložit všechny relevantní skutkové informace a důkazy, a to v zákonem stanovených koncentračních lhůtách. Tento názor zazněl již ve skutkově obdobné věci sp. zn. ÚOHS-R0093/2026/VZ.

K požadavku na kompatibilitu s Cisco, zajištění součinnosti a omezení hospodářské soutěže

23.     Navrhovatel ve svém návrhu tvrdil, že zadávací podmínky nezákonně zvýhodňují produkty společnosti Cisco, neboť zadavatel požaduje, aby poptávané plnění bylo kompatibilní s jeho stávajícím vybavením značky Cisco, zejména při požadavku na zajištění kompatibility i při budoucích aktualizacích. Ačkoli zadavatel připouští i dodávku od jiných výrobců, jedná se dle navrhovatele o pouze zdánlivou otevřenost soutěže. Dodávka jiných výrobků buď možná není nebo jen v úzké spolupráci s dodavatelem Cisco. Navrhovatel dále spojoval svou argumentaci s tvrzením, že stávající stav infrastruktury je důsledkem předchozích pořizovacích postupů a že opakované navazování dalších veřejných zakázek na infrastrukturu tvořenou technologiemi jednoho výrobce může vést k dlouhodobému omezení hospodářské soutěže.

24.     Napadené rozhodnutí sice obsahuje rozsáhlé úvahy o legitimitě požadavku na kompatibilitu a o ochraně již realizovaných investic. Úřad v bodech 97 až 106 napadeného rozhodnutí vychází z toho, že požadavek na kompatibilitu sleduje ochranu již realizovaných investic, zachování funkčnosti stávající komunikační infrastruktury, zajištění jednotné správy, bezpečnostního dohledu a naplnění požadavků vyplývajících z provozu kritické infrastruktury. V bodě 107 napadeného rozhodnutí pak Úřad uzavírá, že zadavatel v roce 2025 realizoval investici do síťové infrastruktury v rozsahu přesahujícím 36 mil. Kč bez DPH a že požadavek na kompatibilitu je proto logický a racionální.

25.     Prvním krokem při posuzování souladu zadávací podmínky s § 36 odst. 1 zákona, resp. zásadou zákazu diskriminace je zodpovězení otázky, zda a jak hluboce zadávací podmínka omezuje hospodářskou soutěž o veřejnou zakázku. Úřad se zákonností požadavku zadavatele na kompatibilitu zabýval spíše z pohledu jeho účelnosti, tedy zda se jedná o relevantní a legitimní požadavek s ohledem na modernizaci stávajícího vybavení zadavatele. V bodu 105 napadeného rozhodnutí Úřad uzavřel, že „[n]amítaný požadavek na kompatibilitu proto nelze považovat za samoúčelný či formální, nýbrž za nezbytný předpoklad řádné integrace pořizovaných zařízení do existující komunikační infrastruktury zadavatele.“ V napadeném rozhodnutí však nebyla řádně posouzena otázka, zda požadavek na kompatibilitu a další technické požadavky může, či nemůže splnit někdo jiný než Cisco, tedy právě otázka, zda a v jaké míře dochází k omezení hospodářské soutěže. Navrhovatel přitom argumentoval, že dodání jiných výrobků, než značky Cisco buď možné není nebo jen v úzké spolupráci s tímto dodavatelem. Takto vedená argumentace navrhovatele tedy mohla v Úřadu vzbudit pochybnost o tom, zda a v jaké míře k omezení soutěže o zadávanou zakázku dle navrhovatele vlastně dochází.

26.     Závěr k této otázce Úřad postavil toliko na tom, že byla podána nabídka i s jinými produkty, než je Cisco (bod 117 napadeného rozhodnutí: „K tvrzení navrhovatele, že garanci kompatibility nemůže splnit jiné zařízení než zařízení výrobce Cisco, přitom Úřad opět poukazuje na obsah a strukturu nabídek podaných v zadávacím řízení, z nichž je zřejmé, že požadavek na garanci kompatibility byl splnitelný i pro dodavatele nabízející pořizované zařízení od jiného výrobce než společnosti Cisco, konkrétně od společnosti Juniper.“). Taková úvaha by byla způsobilá maximálně odůvodnit závěr, že hospodářská soutěž o veřejnou zakázku nebyla vyloučena zcela. Nicméně ani argumenty Úřadu v tomto směru vedené nelze shledat za dostačující, a to zejména když není postaveno najisto, zda předmětná nabídka splňuje zadávací podmínky[1] a kdy není postaveno najisto, zda její předkladatel nepředpokládá žádnou spolupráci s Cisco. Úřad v bodech 125 a násl. napadeného rozhodnutí toliko argumentuje formálním aspektem věci, tedy že zadavatel žádnou formu spolupráce či součinnosti s jiným dodavatelem nevyžadoval. To se však míjí s podstatou námitek navrhovatele, který tvrdil, že dodání jiného plnění, než značky Cisco není možné z důvodů faktických, materiálních (jiné plnění nebude kompatibilní, maximálně při úzké spolupráci s dodavatelem Cisco). Tento názor navrhovatele pak Úřad v bodě 128 napadeného rozhodnutí odbývá s tím, že jde pouze o názor subjektivní, a opět poukazuje na formální aspekt věci a skutečnost, že v zadávacím řízení byly podány nabídky Juniper. Ani jeden z těchto argumentů však tvrzení navrhovatele nevyvrací. Korektní způsob vypořádání této námitky navrhovatele bylo posoudit, zda jde skutečně o názor subjektivní, anebo naopak o tvrzení dostatečně konkrétní a podložené. Argumenty tím, co zadavatel formálně připustil a kolik bylo podáno jakých nabídek, mají být spíše doplňkové, neboť jejich význam je v otázce, jaké výrobky lze reálně v souladu s technickými podmínkami předmětu plnění dodat, jen velmi omezený. Nepřiléhavost argumentace Úřadu pak vrcholí v bodě 129 napadeného rozhodnutí,[2] kde Úřad navrhovateli v podstatě sděluje, že je-li jeho plnění nekompatibilní se zařízením zadavatele, pak to nedokáže napravit ani maximální součinnost zadavatele, resp. dodavatele Cisco. Takový závěr nejen, že je zcela nepodložený, ale není logický ani pohledem „selského rozumu“. Pokud tkví nekompatibilita dvou zařízení v tom, že  spolu nedokážou komunikovat na odpovídající úrovni, nevylučuje to, že je jejich výrobci dokážou určitým technickým opatřením upravit tak, aby taková komunikace byla možná. Jinými slovy, bez toho, aby Úřad znal technické detaily, které způsobují předmětnou nekompatibilitu, nemůže takový závěr činit. To je ostatně asi jádro celého nyní řešeného případu, jak bude rozvedeno níže.

27.     Odpověď na otázku, do jaké míry je hospodářská soutěž o zakázku omezena, tedy zda může požadavek na kompatibilitu splnit někdo jiný než dodavatel výrobků Cisco, případně za jakých podmínek (zda za součinnosti Cisca, případně jaké, či zcela bez ní), a kolik je případně takových dodavatelů, je zásadní. Odvíjí se od ní, do jaké míry je omezena hospodářská soutěž o zadávanou veřejnou zakázku. Důvodem pro uložení nápravného opatření není každé omezení hospodářské soutěže o veřejnou zakázku, ale pouze omezení citelné, nikoliv bagatelní (viz rozsudek NSS ze dne 26. 1. 2023, č. j. 10 As 23/2021 - 56[3]). Na základě míry takového omezení je pak dána potřebná míra odůvodnění nezbytnosti sporného požadavku ze strany zadavatele. Náhled na omezení soutěže bude jiný v případě, kdy kompatibilita znamená „pouze“ obecný požadavek na schopnost vzájemné spolupráce a jiný v případě, kdy kompatibilní ve smyslu zadávací dokumentace mohou být skutečně pouze výrobky konkrétního výrobce. Jestliže se Úřad touto okolností (tj. jak závažné je omezení hospodářské soutěže sporným požadavkem na kompatibilitu) v napadeném rozhodnutí nezabýval, je napadené rozhodnutí v tomto ohledu nezákonné.

28.     Úřad se tedy v novém projednání věci bude muset zabývat otázkou, do jaké míry je hospodářská soutěž o veřejnou zakázku omezena. Bude třeba posoudit, zda ze skutečností tvrzených navrhovatelem a z případných předložených důkazů vyplývá, že požadavky zadavatele jsou skutečně schopny splnit jen výrobky značky Cisco, případně jiné výrobky se součinností dodavatele Cisco. Přesvědčivá odpověď na tuto otázku může vyplynout zejména z úvahy o tom, jakým způsobem konkrétně požadavek na kompatibilitu stanovený zadavatelem navrhovatele, resp. další dodavatele omezuje. Tkví-li toto omezení v nutnosti zajistit si součinnost dodavatele Cisco, pak je třeba položit si otázku, jaká část plnění, kterou má dodavatel v nyní šetřené veřejné zakázce poskytovat, nemůže bez součinnosti dodavatele Cisco fungovat a z jakých technických či právních důvodů tomu tak je. Tvrdí-li navrhovatel, že je v možnosti plnit veřejnou zakázku omezen právě tím, že se mu nedostává potřebné součinnosti dodavatele Cisco, pak je možno této námitce přisvědčit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že je toto tvrzení pravdivé. Za tím účelem je třeba znát právě ony podrobnosti o tom, k jakým konkrétním úkonům tuto součinnost navrhovatel potřebuje. Od konkrétních skutečností, kterými se navrhovatel cítí omezen, se rovněž odvíjí otázka, jak by měla součinnost dodavatele Cisco, kterou měl případně zadavatel zajistit, vypadat. Je-li navrhovatel skutečně omezen právě nedostatkem součinnosti dodavatele Cisco, patrně by mu příliš nepomohlo, kdyby zadavatel zajistil tuto součinnost jen velmi obecně formulovaným závazkem, kde by vznikal prostor pro případné interpretační spory o obsahu součinnosti, ale naopak by bylo namístě, aby v takovém závazku součinnosti byly alespoň rámcově vymezeny konkrétní činnosti, ke kterým je dodavatel Cisco zavázán. Jinými slovy, těžko lze zadavateli korektně vytýkat, že nezajistil součinnost určitého dodavatele, pokud není jasně řečeno, o jakou součinnost má jít a z jakých důvodů má být zajištěna. Dále je třeba zvážit, zda lze takovou součinnost získat snadno, nebo zda je to naopak nákladné. Pokud by byl dodavatel výrobků Cisco ochoten předmětnou součinnost poskytovat za zanedbatelnou úhradu, nemuselo by jít o dostatečně intenzivní omezení hospodářské soutěže o zadávanou zakázku. Náklady na získání součinnosti se opět patrně budou odvíjet od otázky, o jakou konkrétní součinnost půjde.

29.     Lze tedy shrnout, že aby mohl být požadavek kompatibility shledán nezákonným z toho důvodu, že k jeho splnění je třeba součinnosti dodavatele Cisco, kterou zadavatel nezajistil, je třeba, aby bylo ve správním řízení prokázáno, jaká součinnost uvedeného dodavatele a k čemu konkrétně je potřebná, a jak moc je náročné takovou součinnost získat. Tyto skutečnosti jsou z povahy věci známy nejlépe navrhovateli, neboť ten tvrdí, že je v možnosti získat zakázku omezen.

30.     Teprve následně, tedy po zjištění, jak konkrétně je hospodářská soutěž omezena sporným požadavkem na kompatibilitu, se může Úřad zabývat otázkou, nakolik je zjištěné omezení hospodářské soutěže odůvodněno ze strany zadavatele a učinit závěr, zda je ono omezení oprávněné.

31.      Aby případné omezení hospodářské soutěže nepředstavovalo takovou nerovnováhu mezi relevantními dodavateli, která by vedla k porušení zásady zákazu diskriminace a rovného zacházení, musí požadavky zadavatele, které tuto nerovnováhu zakládají, vycházet z objektivně zdůvodnitelných skutečností a musí korespondovat s účelem, kterého má být plněním veřejné zakázky dosaženo (blíže srov. např. bod 13 rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2021, č. j. 31 Af 44/2020-88 a tam citovaná judikatura). Toto obecné východisko ostatně vymezil Úřad v bodech 103-106 napadeného rozhodnutí.

32.     Úřad v bodě 106 napadeného rozhodnutí uzavřel, že požadavky zadavatele na kompatibilitu nepředstavují nedůvodné omezení hospodářské soutěže, neboť zadavatel dostatečně vysvětlil důvody, které jej k jejich stanovení vedly. Konkrétně Úřad uvedl, že „[t]vrzení navrhovatele, že požadavek na kompatibilitu vytváří v šetřeném případě nedůvodné překážky hospodářské soutěže, tak podle Úřadu neobstojí, neboť zadavatel dostatečně vysvětlil důvody, jež jej k jeho stanovení vedly, a to konkrétně zajištění spolehlivého a bezpečného provozu komunikační infrastruktury zadavatele, která je nedílnou součástí širší komunikační infrastruktury Policie České republiky a rovněž představuje součást kritické infrastruktury ve smyslu zákona o kritické infrastruktuře.“

33.     V obecné rovině je možné souhlasit s Úřadem, že tyto důvody by mohly představovat objektivní oprávněné potřeby zadavatele, které by mohly znamenat důvodnost vymezené překážky soutěže relevantních dodavatelů. Nicméně tento závěr může následovat až po posouzení, zda skutečně tyto objektivní důvody vyplývají ze zjištěného skutkového stavu. Tedy v prvé řadě z toho, zda zadavatel prokázal, že na jeho straně skutečně existuje jím tvrzená komplexní a rozsáhlá komunikační infrastruktura založená na produktech značky Cisco. Za tím účelem by musel zadavatel uvést, jakými zařízeními disponuje a uvedené rovněž doložit. Úřad se v napadeném rozhodnutí nijak nevyjadřuje k tomu, zda tak zadavatel učinil. Tyto skutečnosti přitom zná zase nejlépe zadavatel, slouží k obhajobě jeho procesního stanoviska, a proto ohledně nich leželo případné břemeno tvrzení a důkazu na straně zadavatele. Předseda Úřadu nepřehlíží bod 95 napadeného rozhodnutí, kde Úřad uvádí, že zadavatel tvrdil jednotlivé typy zařízení, které má k dispozici. Úřad se však nevyjadřuje k tomu, zda byly tyto skutečnosti sporné, či nikoliv a zda je případně zadavatel prokázal, či nikoliv. To je ostatně podstatné i pro vyřešení námitek navrhovatele stran rozsahu stávajících investic zadavatele, kde hraje roli navíc i jejich hodnota.

34.     V otázce, jak vysoké nároky se kladou na odůvodnění sporné zadávací podmínky ze strany zadavatele, rozhodovací praxe dovozuje v zásadě to, že snadno splnitelnou podmínku musí zadavatel obhajovat toliko rámcově, náročnou podmínku potom naopak velmi podrobně (rozsudek NSS, č. j. 6 As 295/2020 – 143 ze dne 23. 2. 2022). Pokud by tedy požadavek kompatibility neomezoval hospodářskou soutěž o zadávanou veřejnou zakázku, resp. omezoval by ji minimálně, neboť by byl snadno splnitelný, pak by patrně nebylo nutno důvody, které zadavatele vedly ke stanovení takového požadavku,  vůbec zkoumat, nebo by postačilo zabývat se jimi jen obecně. Takovou úvahu nicméně napadené rozhodnutí neobsahuje už proto, že nehodnotí, z jakých konkrétních důvodů (technických, právních) je okruh uchazečů o veřejnou zakázku sporným požadavkem omezován. Pokud tedy Úřad tuto otázku neuzavře tak, že dopad sporné podmínky na okruh potenciálních uchazečů je minimální nebo žádný, je třeba, aby se důvody, které zadavatel ke stanovení zadávací podmínky měl, zabýval. Úřad si v takovém případě bude muset položit otázku, zda zadavatel dostatečně konkrétně uvedl, jakým zařízením Cisco disponuje, v jaké hodnotě (k tomu blíže i dále) a zda k těmto skutečnostem zadavatel odkázal na dostatečné důkazy, byla-li tato jeho tvrzení sporná.

35.     K citovanému rozsudku lze ještě podotknout také to, že NSS zde uvedl, že nejde-li o podmínku jednoduchou, snadno splnitelnou, „je třeba posoudit možné alternativy zadávací podmínky, včetně toho, zda by některá z nich hospodářskou soutěž omezovala méně, či dokonce vůbec“ (právní věta rozsudku). I toto podporuje výše popsaný právní názor, že k projednání námitky omezení hospodářské soutěže zadávací podmínkou je třeba znát, v čem konkrétně podmínka navrhovatele omezuje. Bez toho totiž nelze provést posouzení alternativních variant. Námitku, že posouzením zadavatele neproběhly možné alternativy k omezení hospodářské soutěže sporným požadavkem, kterou Úřad řeší v bodě 122 napadeného rozhodnutí, je proto třeba primárně řešit skrze úvahu o tom, zda víme, o jaké možné alternativy by vlastně mělo jít, a v čem jsou mírnější než sporný požadavek. Poukaz na vědomé rozhodnutí zadavatele v tomto smyslu užitečný není, neboť odpověď na to, zda nějaké alternativy existují a proč k nim zadavatel případně nemusel přistoupit, neposkytuje.

36.     Je třeba rovněž podotknout, že Úřad rovněž námitku navrhovatele stran nezbytné součinnosti s dodavatelem Cisco zcela nesprávně uchopil. Navrhovatel namítal, že bez této součinnosti nemůže podat nabídku, neboť v budoucnu nebude schopen zajistit plnění závazků ze smlouvy (blíže srov. str. 6 návrhu a následující). Taková námitka cílí na skrytou diskriminační povahu uvedeného požadavku, neboť navrhovateli jde v podstatě o to, že požadavek kompatibility vypadá navenek jako neutrální, ale fakticky jej nelze splnit jinak než za součinnosti s určitým dodavatelem. Navrhovatel nerozporoval povinnost zajistit si součinnost dodavatele Cisco (přičemž tato povinnost v zadávacích podmínkách ostatně ani uvedena není). Úřad se však zaměřil na formální stránku této zadávací podmínky, když se v bodech 126 a násl. napadeného rozhodnutí věnuje primárně otázce, zda zadavatel součinnost či spolupráci se třetí osobou vyžadoval, a uzavírá, že nikoliv. Úřad se tedy tvrzením navrhovatele nezabýval z hlediska jeho podstaty – zda skutečně je k řádnému plnění předmětu veřejné zakázky fakticky nezbytná součinnost ze strany dodavatele Cisco a nakolik je pro účastníky zadávacího řízení možné tuto součinnost získat, ale toliko z hlediska formálního vyjádření. Napadené rozhodnutí je proto i v tomto ohledu nezákonné, neboť argumenty zadavatele odmítá z nepřiléhavých důvodů.

K nedůvodnosti odkazů na nabídku s technologií Juniper

37.     Významná část argumentace Úřadu je založena na skutečnosti, že v zadávacím řízení byly podány nabídky obsahující technologie jiných výrobců než společnosti Cisco, konkrétně technologie společnosti Juniper. Jak vyplývá z bodů 112 až 114 a dále z bodu 117 napadeného rozhodnutí, Úřad z uvedené okolnosti dovozuje, že požadavek na garanci kompatibility byl splnitelný i pro jiné výrobce a nepředstavoval nepřípustné omezení hospodářské soutěže.[4]

38.     Takový závěr však z napadeného rozhodnutí je však zkratkovitý a může se diametrálně rozcházet se skutečným stavem věci. Nejde proto o důkaz o tom, že hospodářská soutěž o zakázku nebyla omezena. Samotná existence nabídky obsahující technologii určitého výrobce totiž nevypovídá o tom, zda tato nabídka skutečně splňuje všechny technické požadavky zadavatele, zda je technicky akceptovatelná ani zda by po řádném posouzení v zadávacím řízení obstála. Úřad v napadeném rozhodnutí nikde neuvádí, že by disponoval výsledkem posouzení těchto nabídek, z něhož by vyplývalo, že technologie společnosti Juniper skutečně splňuje všechny požadavky zadávací dokumentace, včetně požadavku na garanci kompatibility. Přesto z pouhé existence těchto nabídek dovozuje závěr o otevřenosti a zákonnosti zadávacích podmínek vůči jiným výrobcům nebo dodavatelům. Z ustálené rozhodovací praxe správních soudů ani z rozhodovací praxe Úřadu však nevyplývá absolutní pravidlo, podle něhož by samotná existence jedné či více nabídek automaticky prokazovala zákonnost technických podmínek.  Vyšší počet podaných nabídek může být podpůrnou indicií svědčící o otevřenosti soutěže a přiměřenosti zadávacích podmínek (srov. např. rozhodnutí Úřadu ze dne 29. 5. 2025, sp. zn. ÚOHS-S0253/2025/VZ nebo rozhodnutí ze dne 19. 12. 2025, sp. zn. ÚOHS-S0876/2025/VZ), zatímco nízký počet nabídek může představovat indicii možného omezení hospodářské soutěže. Každopádně však nelze založit absolutní závěr o míře omezení hospodářské soutěže výlučně na počtu podaných nabídek. Rozhodující musí být vždy komplexní posouzení konkrétních zadávacích podmínek, jejich objektivního odůvodnění a jejich skutečných dopadů na okruh potenciálních dodavatelů.  Skutečnost, že v nyní posuzované věci byly podány dvě nabídky obsahující technologii společnosti Juniper, proto sama o sobě není s to uspokojivě podložit závěr Úřadu, že požadavek na garanci kompatibility nebyl způsobilý zvýhodnit technologii společnosti Cisco.

39.     Jinými slovy, v případě, že zadavatel dotčenou nabídku ještě neposoudil z hlediska toho, zda splňuje technické podmínky předmětu plnění, pak argument, že byla podána nabídka obsahující plnění určité jiné značky, může sloužit jako důkaz o omezení či neomezení okruhu dodavatelů toliko podpůrně, a to pouze v souvislosti s dalšími důkazy, a nelze na něm samotném bez dalšího zakládat zákonnost zadávacích podmínek. Naopak, pokud by již Úřad měl k dispozici posouzení splnění technických podmínek předmětu plnění provedené zadavatelem, může takový důkaz použít i samostatně, nicméně musí být připraven vypořádat se s případnými námitkami směřujícími k tomu, že posouzení zadavatele není správné.

40.     Ve zdejším případě však nelze uzavřít, že by skutečnost, že nabídky se zařízením Juniper byly podány, obstála jako důkaz o tom, že hospodářská soutěž o zakázku nebyla omezena, alespoň v souvislosti s důkazy dalšími. Úřad nabídkou znějící na zařízení Juniper argumentuje především v souvislosti se skutečností, že zadavatel formálně připustil možnost nabídnout i plnění jiné značky pod podmínkou kompatibility (bod 112 napadeného rozhodnutí). To je však argument lichý, protože diskriminační účinek navrhovatel spatřuje právě ve faktické nemožnosti dodat něco jiného.

41.      Uvádí-li Úřad (bod 113 napadeného rozhodnutí), že posuzování splnění technických podmínek předmětu plnění náleží výhradně zadavateli, není toto tvrzení pravdivé. Tuto otázku lze rovněž řešit ve správním řízení před Úřadem, to ovšem za podmínky, že k ní ten účastník řízení, který se závěrů z takového posouzení plynoucích dovolává, předloží konkrétní tvrzení (co konkrétně zařízení Juniper splňuje nebo nesplňuje) a navrhne k prokázání takového tvrzení důkazy. Není tedy důvodné, pokud Úřad a priori odmítá zabývat se námitkou, že v jiných zadávacích řízeních byly nabídky obsahující plnění Juniper vylučovány. Pokud by bylo v nynějším správním řízení prokázáno, že nabídky v nyní šetřeném zadávacím řízení vykazují stejné vady jako nabídky v jiných zadávacích řízeních, a v důsledku toho neobstojí před obdobnou zadávací podmínkou, jaká byla stanovena i v nyní šetřeném zadávacím řízení, pak může jít o zjištění klíčové. Úřad tedy musí zvážit, co konkrétně navrhovatel v tomto smyslu tvrdil a co z toho může vyplynout pro účely nynějšího správního řízení.

Ochrana předchozích investic a vendor lock-in

42.     Jak už bylo řečeno v rozhodnutí o rozkladu sp. zn. ÚOHS-R0093/2026/VZ, resp. v rozhodnutí sp. zn. ÚOHS-R0104/2026/VZ, otevřenou soutěž o veřejnou zakázku zákon považuje za základní předpoklad, který vede k zajištění hospodárného nakládání s veřejnými prostředky. Zadavatel proto musí primárně směřovat k tomu, aby hospodářská soutěž o veřejnou zakázku, kterou právě zadává, byla co nejširší. Zásada přiměřenosti (ve spojení se zásadou hospodárného nakládání se svěřenými prostředky a zajištění soutěžního prostředí) neukládá zadavateli povinnost volit vždy tu nejméně omezující variantu zadávacích podmínek. Prokáže-li zadavatel, že řešení, které by se obešlo bez sporné zadávací podmínky, by bylo spojeno s nepřiměřeně vyššími náklady na jeho straně (např. právě s ohledem na dosud vynaložené investice do stávajícího zařízení), případně prokáže, že je toto omezení důvodné například z technického hlediska (viz výše), lze podmínku jinak hospodářskou soutěž omezující pokládat za přiměřenou i z ekonomického hlediska, neboť tato podmínka zaručuje hospodárné nakládání s veřejnými prostředky. Smyslem právní úpravy zadávání veřejných zakázek totiž není maximalizace hospodářské soutěže za každou cenu, nýbrž nalezení rovnováhy mezi co nejširší soutěží relevantních dodavatelů a hospodárným nakládáním s veřejnými prostředky. Právě hospodárné nakládání s veřejnými prostředky je totiž cílem právní úpravy veřejného zadávání.

43.     S ohledem na výše uvedené principy však na stranu druhou nelze připustit situaci, že zadavatel nejdříve učiní investici relativně malého rozsahu, a následně s odkazem na potřebu kompatibility s vybavením takto nakoupeným obhajuje omezení hospodářské soutěže. V takové situaci by totiž docházelo k popření smyslu a účelu zákona, neboť zadavatel by bez přijatelného ekonomického důvodu omezoval uplatnění nejúčinnějšího nástroje k zajištění hospodárného nakládání s veřejnými prostředky, kterým je právě hospodářská soutěž. Taková situace by rovněž vzbuzovala oprávněné pochybnosti, jestli dodavatele prvotní investice nevybral zadavatel již s tím, že měl současně vizi od něj v budoucnu pořídit mnohem rozsáhlejší plnění právě s poukazem na potřebu kompatibility. Takové pochybnosti by pak připadaly v úvahu zvláště tehdy, pokud by zadavatel v rámci prvotní investice neučinil opatření k tomu, aby předešel stavu, kdy si dodavatel prvotní investice bude moci diktovat, za jakých podmínek (či zda vůbec) bude případně spolupracovat s dodavatelem investice navazující. Tyto pochybnosti lze samozřejmě s úspěchem vyvrátit argumenty technického charakteru ve smyslu, že zachování původní investice je z funkčního hlediska nevyhnutelné pro její velmi specifické vlastnosti, a proto nedává smysl ji nahrazovat něčím jiným. Pokud by toto byl schopen zadavatel věrohodně doložit, dokázal by s úspěchem obhájit omezení hospodářské soutěže i na základě původní investice nízké hodnoty.

44.     Aby mohl zadavatel s úspěchem argumentovat hospodárností zvoleného řešení, musel by prokázat ekonomickou výhodnost svého postupu jako celku. Musel by doložit, že konkrétní dosavadní investice by byly ohroženy nebo zmařeny, pokud by zadávací podmínky nastavil jiným způsobem. Musel by uvést, o které investice a v jaké hodnotě jde, a toto doložit příslušnými doklady. Jen komplexní zhodnocení prokazující zřejmou ekonomickou efektivnost zadavatelova postupu totiž může vést k závěru, že omezující zadávací podmínka je v souladu se zásadou přiměřenosti. Lze odkázat na závěry rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2021, č. j. 30 Af 19/2019-115, který zdůraznil, že dílčí výhodnost určitého zadávacího postupu nemůže převážit nad požadavkem otevřené hospodářské soutěže, ale je třeba posoudit ekonomickou výhodnost zadavatelem zvoleného řešení jako celku (blíže srov. bod 89 uvedeného rozsudku).[5]

45.     Je-li v tomto smyslu postup zadavatele řádně a včas zpochybněn, pak by zadavatel měl ve vlastním zájmu tvrdit a dokázat, že ekonomická výhodnost jím zvolených postupů (tj. stanovení požadavku omezujícího hospodářskou soutěž) převažuje nad zájmem na zachování řádné hospodářské soutěže a že udělal maximum proto, aby okruh uchazečů o nyní zadávanou (návaznou) zakázku zůstal co nejširší. Výše uvedené je samozřejmě potřebné tehdy, pokud i navrhovatel unese své procesní povinnosti, tedy zejména uplatní svoji argumentaci nejen v návrhu, ale i v námitkách a splní další povinnosti spojené se zahájením správního řízení. Důkazní břemeno, že se nejedná o bezdůvodnou překážku hospodářské soutěže relevantních dodavatelů, tedy nese i stran ekonomických důvodů zadavatel.

46.     Navrhovatel argumentoval, že oprávněnost požadavků zadavatele na kompatibilitu je sporná, neboť zadavatel ji odůvodňuje potřebou ochrany svých investic do stávajícího vybavení Cisco, nicméně navrhovatel v nákupní historii zadavatele nedohledal žádný natolik zásadní nákup produktů Cisco, který by mohl současné zvýhodňování jeho produktů odůvodnit. Otázku přiměřenosti případného omezení hospodářské soutěže způsobeného požadavkem na kompatibilitu vůči hodnotě dříve vynaložených nákladů na předchozí investice Úřad navrhovateli zodpověděl takto: „K argumentaci navrhovatele ve vyjádření k podkladům 2, podle níž zadavatel ve správním řízení neprokázal, že skutečně provedl investice do technologie Cisco, a tedy nelze akceptovat obhajobu jeho postupu založenou na ochraně již provedených investic, Úřad uvádí, že jak zadavatel, tak navrhovatel zmiňují ve svých vyjádřeních existenci investice do infrastruktury CE routerů ve výši okolo 40 milionů Kč bez DPH v roce 2025 (toto je tedy nesporné). Navrhovatel nicméně ve vyjádření k podkladům 2 uvádí, že tato investice je součástí nyní probíhající ‚modernizace‘, a proto ji ‚nelze do obhajoby zadavatele zohlednit.‘ Úřad k tomu uvádí, že se s tímto závěrem navrhovatele neztotožňuje, neboť dle jeho názoru pro posouzení šetřené věci není podstatné, zda zadavatel své stávající vybavení pořídil v rámci téhož projektu modernizace síťové infrastruktury, v němž nyní pořizuje i plnění, jež je předmětem nyní šetřené veřejné zakázky, či nikoliv. Podstatné dle Úřadu je, že zadavatel v roce 2025, tedy před zahájením nyní šetřeného zadávacího řízení, prokazatelně provedl poměrně rozsáhlou investici do síťové infrastruktury (což potvrzuje i navrhovatel), a nyní v rámci šetřené veřejné zakázky pořizuje další součásti téže síťové infrastruktury; dle Úřadu je tedy požadavek, aby tyto nově pořizované součásti byly s již existujícími síťovými prvky kompatibilní, logický a racionální, neboť pokud by pořídil součásti, jež by kompatibilní nebyly, a síťová infrastruktura jako celek by tak nebyla funkční, byla by jeho předchozí investice v řádech desítek milionů korun zmařena.“

47.     Navrhovatel proti tomu v bodě 56 rozkladu namítá, že zadavatel neuvedl, jaké konkrétní investice provedl a v jaké konkrétní hodnotě a že zadavatel neoznačil konkrétní zadávací řízení, na jejichž základě byly investice provedeny.

48.     Této námitce je třeba částečně přisvědčit v tom smyslu, že Úřad skutečně neuvádí konkrétní zadávací řízení, v nichž byly předcházející investice pořízeny, ani jejich konkrétní obsah. Otázka, zda tyto předchozí investice jsou způsobilé obhájit nynější postup zadavatele, tak nebyla uspokojivě zodpovězena. Úřad tedy musí zvážit, v duchu zásady projednací, zda má od účastníků řízení, zejména zadavatele, dostatek podkladů k tomu, aby mu v jeho závěru, že jeho stávající postup je ekonomicky obhajitelný, mohl přisvědčit. Fakt, že se strany řízení shodují na celkové hodnotě investic a době jejich pořízení, je příliš obecný na to, aby bylo možno shledat ekonomické důvody tvrzené zadavatelem za prokázané. K tomu, aby mohl být zadavatel se svými ekonomickými argumenty úspěšný, musí rozkrýt, jaké konkrétní plnění pořídil.

49.     Ochrana již realizovaných investic a zajištění kompatibility se stávající infrastrukturou mohou nepochybně představovat legitimní potřeby zadavatele. Současně však platí, že existence takové potřeby sama o sobě neodpovídá na námitku, zda opakované navazování dalších veřejných zakázek na stávající technologické řešení nemůže v delším časovém horizontu vést ke vzniku technologické závislosti na řešení jednoho výrobce nebo k omezení hospodářské soutěže.

50.     Navrhovatel v průběhu správního řízení výslovně namítal, že současná podoba infrastruktury je důsledkem předchozích pořizovacích kroků a že další veřejné zakázky jsou na toto řešení navazovány prostřednictvím požadavku kompatibility. Upozorňoval rovněž na riziko technologické závislosti na řešení jednoho výrobce (tzv. vendor lock-in) a zpochybňoval dostatečnost ekonomického odůvodnění, kterým zadavatel omezení hospodářské soutěže obhajoval.

51.      Jestliže navrhovatel takovou argumentaci v řízení uplatnil, bylo na Úřadu, aby vysvětlil, proč ji považuje za důvodnou, či nedůvodnou. Z napadeného rozhodnutí však není zřejmé, jakými úvahami se Úřad při posouzení této námitky řídil. Úřad sice podrobně rozvedl důvody, pro které považuje požadavek na kompatibilitu za legitimní, nevysvětlil však, proč tyto skutečnosti současně vylučují nebo oslabují tvrzení navrhovatele, že zadavatel nemůže těžit ze svého neprozíravého postupu. V bodech 118, 119 a 121 napadeného rozhodnutí Úřad v podstatě jen rozebírá navrhovatelem odkazovanou rozhodovací praxi na téma vendor lock-in. Podstatu jeho námitky, že si zadavatel potřebu poptávat výrobky kompatibilní s Ciscem způsobil sám, ponechává nevypořádanou.

52.     V bodech 119 až 121 napadeného rozhodnutí se Úřad sice zabýval argumentací navrhovatele vztahující se k vendor lock-in, avšak své závěry založil zejména na skutečnosti, že zadavatel zadává veřejnou zakázku v otevřeném řízení, připustil nabídky jiných výrobců a obdržel nabídky obsahující technologii společnosti Juniper. Z těchto úvah však není patrné, proč právě uvedené skutečnosti vedou k závěru, že navrhovatelem tvrzené dlouhodobé soutěžní dopady jsou nevýznamné, nerelevantní či věcně nesprávné, tedy jinými slovy, proč neplatí, že si zadavatel nynější potřebu kompatibility s výrobky Cisco nezpůsobil sám vlastní vinou. Navíc, jak již bylo projednáno výše, počet obdržených nabídek není absolutní důkaz o zákonnosti či nezákonnosti zadávacích podmínek.

53.     Napadené rozhodnutí tak neobsahuje dostatečné úvahy, na jejichž základě by bylo možné přezkoumat správnost závěru, že požadavek na kompatibilitu a ochranu stávajících investic byl v posuzovaném případě obhajitelný i v kontextu namítaného předcházejícího postupu zadavatele.

54.     Navrhovatel v rozkladu rovněž opětovně poukazoval na dokument označovaný jako High Level Design, který spojoval s tvrzenou technologickou orientací infrastruktury na řešení společnosti Cisco. Úřad tento dokument odmítl zařadit mezi podklady rozhodnutí s tím, že jej navrhovatel včas nenamítal a navrhovatel přitom měl možnost se s tímto dokumentem seznámit. Navrhovatel, stručně řečeno, nyní tvrdí, že nebylo jeho povinností se s dokumentem seznamovat, pokud již z veřejně dostupných částí zadávací dokumentace mu bylo zjevné, že je stanovenými zadávacími podmínkami omezen. Tato argumentace je však zjevně lichá. Povinnost označit důkazy a tvrdit rozhodné skutečnosti se neodvíjí od toho, jestli je určitý dokument uchazečům o veřejnou zakázku dostupný jako veřejný, anebo ve speciálním režimu při splnění určitých podmínek (viz čl. 3 zadávací dokumentace). Navrhovatel (potenciální uchazeč o veřejnou zakázku) se měl seznámit se všemi dokumenty týkajícími veřejné zakázky, které mu objektivně byly dostupné. Postup Úřadu, který tímto dokumentem nedokazoval, byl tedy správný.

K otázce povahy použitých označení

55.     Další část rozkladu se týká údajného užití odkazů na konkrétní výrobky. Nejprve je třeba vyjasnit, a to zejména s ohledem na argumentační pozici zadavatele, že cílem regulace § 89 odst. 5 a 6 zákona není pouze to, aby u každého pojmu, který může představovat obchodní označení, zadavatel pro jistotu uvedl klauzuli o přípustnosti jiného srovnatelného řešení. Cílem citovaných ustanovení je v prvé řadě používání odkazů omezit na úplné minimum, neboť každý odkaz může v uchazečích o veřejnou zakázku vyvolat pochybnost, zda i přes klauzuli rovnocenného řešení zadavatel nakonec neupřednostní plnění odkazované značky. Zadavatel si tak při tvorbě zadávací dokumentace má ujasnit, co znamenají v ní používané pojmy a obchodním označením určitých výrobků nebo dodavatelů se má, pokud možno, vyhnout. Pokud je použije, musí být připraven svůj postup obhájit v souladu s § 89 odst. 5 a 6 zákona.

56.     V nyní posuzované věci navrhovatel po celou dobu správního řízení tvrdil, že označení jako SSO, SPAN, ERSPAN, WRED či NetFlow nepředstavují obecné technické pojmy, ale obchodní označení nebo označení historicky či fakticky spojovaná s technologiemi společnosti Cisco. Současně tvrdil, že použití těchto označení fakticky zvýhodňuje produkty tohoto výrobce.[6]

57.     Úřad v bodech 136 až 138 napadeného rozhodnutí naproti tomu dospěl k závěru, že uvedená označení představují obecné technické pojmy vyjadřující požadované funkcionality předmětu plnění. Z odůvodnění rozhodnutí však není patrné, na základě jakých konkrétních úvah Úřad dospěl k závěru, že se jedná právě o obecné technické pojmy, nikoli o obchodní označení.

58.     Na základě námitek rozkladu lze uvést, že Úřad v napadeném rozhodnutí neposoudil otázku užití odkazů na konkrétní dodavatele a výrobky v souladu se zákonem, neboť jeho závěry v této otázce rovněž nelze pro nedostatek důvodů přezkoumat. Základní nepřezkoumatelný závěr Úřadu se nachází v bodě 137 napadeného rozhodnutí: „(…) je zřejmé, že navrhovateli je známo, co konkrétně namítané technické požadavky obsahově představují a znamenají, tedy jaké funkční vlastnosti přístupových LAN přepínačů zadavatel požaduje. Úřad je přitom toho názoru, že ze skutečnosti, že zadavatel v namítaných technických požadavcích při vymezení požadovaných funkcionalit zvolil jedno z jejich možných označení, nelze dovozovat, že tímto nepřímo odkazuje na konkrétního dodavatele nebo výrobek, který danou funkcionalitu na svých zařízeních označuje právě tímto způsobem. Úřad tak má za to, že namítané technické požadavky nelze vykládat tak, že zadavatel jejich prostřednictvím vyjadřuje požadavek na dodání pouze těch zařízení, u nichž je daná funkcionalita označena zcela totožně, ale že tyto požadavky vymezují reálné funkční vlastnosti, jež mají pořizovaná zařízení splňovat.“ Že byl zadavatel schopen popsat své potřeby i obecně, to je nesporné, neboť tak nakonec i učinil. Nesporné je snad i to, že způsobu, jakým zadavatel své potřeby popsal, navrhovatel rozuměl. Je však otázkou, jestli zkratky, které vedle tohoto obecného popisu v zadávací dokumentaci rovněž uvedl, jsou označením konkrétního výrobku. Skutečnost, že určité označení směřuje ke konkrétní funkci, ještě neřeší otázku, zda se jedná o obecný technický pojem používaný napříč relevantním trhem, nebo o obchodní či výrobcem specifické označení spojované s konkrétní technologií. Úřad dovodil, že navrhovatelem namítané pojmy nepředstavují odkaz na konkrétní výrobek, dodavatele či značku, aniž by vysvětlil, jak k tomu došel.

59.     Úřad se v bodu 139 napadeného rozhodnutí přiklonil k tvrzení zadavatele, když uvedl, že „zadavatel v zadávací dokumentaci požadoval, aby pořizovaná zařízení určitou funkcí objektivně disponovala, nikoli aby tato funkce byla v technických parametrech daných zařízení formálně popsána zcela identickým terminologickým výrazem jako v zadávací dokumentaci. Namítané technické požadavky je tedy třeba podle Úřadu chápat jako požadavky na funkční vlastnosti LAN přepínačů, nikoli na konkrétní výrobky či dodavatele. Jinými slovy, smyslem každého jednotlivého namítaného požadavku zadavatele je, aby byl LAN přepínač způsobilý danou funkcionalitu fakticky (objektivně) poskytnout, tj. aby LAN přepínač disponoval odpovídajícími technickými (funkčními) vlastnostmi.“. Napadené rozhodnutí však neobsahuje žádné odůvodnění tohoto závěru, není z něj patrné, proč např. nelze dát za pravdu navrhovateli, že o odkazy na konkrétní výrobky jde. Jestliže různí dodavatelé označují určité funkcionality určitým názvem, implikuje tato skutečnost závěr, že by se mohlo jednat o obchodní označení, zvláště když to jeden z účastníků řízení setrvale namítá. Závěr o tom, že tomu tak není – tedy, že se na místo obchodního označení jedná o požadavek na funkční vlastnost – Úřad neopírá o žádný konkrétní dokument. Pouze nad rámec lze uvést, že tuto námitku nevznáší navrhovatel jako jediný. Podobná argumentace byla předmětem projednání v řízení o rozkladu sp. zn. ÚOHS-R0104/2026/VZ.

60.     Nyní je třeba vysvětlit, jak by správně měl Úřad posuzování této problematiky uchopit. Pro ustanovení § 89 odst. 5 a odst. 6 zákona jsou zásadní dvě skutkové otázky. První je, zda je daný pojem spojen s určitým dodavatelem nebo s určitými výrobky (resp. s příslušnými právy duševního vlastnictví). Jedná se v podstatě o otázku, v jakém významu se určité slovo či pojem v příslušných kruzích používá. Tato otázka musí být zodpovězena kladně (tj. že jde o odkaz na konkrétní výrobek či dodavatele), aby bylo možno posuzovat, zda je použití odkazu důvodné. Je-li mezi stranami řízení sporné, zda jde o odkaz, či nikoliv, podléhá tato otázka dokazování. Důkazní břemeno o tom, že o odkaz jde, nese navrhovatel, neboť ten se této skutečnosti ve svůj prospěch dovolává. Předloží-li důkazy, z nichž plyne, že o odkaz jde, má následně zadavatel příležitost předložit protidůkaz a prokázat, že jde o obecné označení funkce (např. z důvodu, že označení takzvaně zlidovělo – začalo se používat i pro výrobky či dodavatele jiné). Rešerše vhodných důkazních prostředků v této otázce je zásadně na účastnících. Druhou skutkovou otázkou relevantní pro ustanovení § 89 odst. 5 a 6 zákona je ta, z jakých důvodů zadavatel k uvedení označení konkrétního výrobku či dodavatele v zadávací dokumentaci přistoupil a zda jsou tyto důvody doložené. Zadavatel tedy musí důvody pro svůj postup tvrdit a prokázat. Procesní břemeno tvrzení a důkazu zde tíží primárně zadavatele, neboť ten obhajuje souladnost svého postupu se zákonem.

61.      Úřad si musí v prvé řadě u každého jednoho tvrzeného odkazu položit otázku, zda je mezi účastníky řízení sporné, že o odkaz na konkrétní výrobek jde. Nesporné tvrzení není třeba dokazovat. V takovém případě lze nespornému tvrzení „věřit“. Nedojde-li Úřad v případě určitého pojmu k tomu, že je jeho povaha odkazu na konkrétní výrobek nesporná, pak jej musí brát jako sporný. Musí si tedy zodpovědět, zda bylo prokázáno, že o odkaz jde, či nikoliv.

62.     Pokud by snad nedostatek procesní aktivity účastníků v tomto směru plynul z jejich přesvědčení, že uvedené není třeba dokazovat, neboť se jedná o skutečnosti obecně známé, pak je nutno uvést na pravou míru, že jako obecně známou lze chápat pouze skutečnost, která je obecně známá všem zúčastněným (navrhovateli, zadavateli, Úřadu i veřejnosti), tedy skutečnost známá nikoli pouze v odborných kruzích (dodavatelů). Jak bylo předestřeno výše, u odborných a technicky složitých otázek jejich znalost od Úřadu apriorně očekávat nelze, neboť ten je tvořen (zpravidla) laickými úředními osobami, a nemusí proto být s ohledem na specializovanou povahu věci sám ani schopen identifikovat, jaké konkrétní důkazy by bylo vhodné k objasnění skutkového stavu opatřit. Důkazní iniciativa účastníků řízení je proto zcela zásadní.

63.     Navrhovatel v rozkladu uvádí výsledky své rešerše na téma, jak je to které konkrétní řešení označováno jinými výrobce a uvádí, že Úřad dostatečně nezjistil skutkový stav věci. Navrhovatel v bodě 25 rozkladu uvádí, že jako důkaz Úřadu navrhoval provedení průzkumu trhu, což Úřad neučinil. Protože navrhovatel neuvádí, ve kterém podání tento důkazní návrh učinil, je třeba, aby Úřad při novém posouzení otázky, zda bylo prokázáno, že předmětné pojmy představují obchodní označení konkrétních výrobků, měl tuto skutečnost na paměti a s tvrzeným důkazním návrhem se vyrovnal. V rámci toho Úřad zváží, co navrhovatel mínil zjistit oním „základním průzkumem trhu“, o kterém se zmiňuje, zda jej navrhl provést včas a zda vymezil jeho rozsah, tedy zda je důkazní návrh dostatečně konkrétní.

64.     Nelze rovněž opomenout, že sporných termínů v této souvislosti navrhovatel uváděl vícero. Naznačené otázky by tedy měly být vyřešeny u všech těchto požadavků jednotlivě.

65.     Úřad tedy nejprve posoudí otázku, zda uvedené pojmy představují odkaz na konkrétní výrobek či dodavatele. Pokud dojde k závěru, že tomu tak u některého z nich je, pak bude řešit otázku, jestli zadavatel s úspěchem obhájil použití odkazu, tedy zda tvrdil zákonem uznané důvody pro užití odkazu (tj. že předmět plnění použití odkazu vyžaduje nebo že plnění nelze pro nepřesnost či nesrozumitelnost popsat jinak než odkazem) a zda tyto důvody prokázal.

K námitce dvojznačnosti zadávacích podmínek

66.     S tím souvisí i další námitka navrhovatele, který tvrdil, že technické požadavky připouštějí nejméně dva rozumné výklady. Podle jeho názoru nebylo zřejmé, zda zadavatel požaduje konkrétní funkcionalitu označenou právě použitým názvem, nebo zda požaduje pouze dosažení určitého funkčního výsledku bez ohledu na konkrétní označení.

67.     Úřad se k této argumentaci vyjádřil zejména v bodě 141 napadeného rozhodnutí. Současně však vycházel z předpokladu, že použitá označení představují obecné technické pojmy vyjadřující požadované funkcionality, nikoli označení spojovaná s konkrétní technologií nebo konkrétním výrobcem.

68.     Právě tato otázka přitom představuje předpoklad pro posouzení navrhovatelem tvrzené dvojznačnosti. Pokud by totiž použitá označení byla obecně používanými technickými pojmy, bylo by namístě posuzovat jejich význam primárně jako popis požadované funkcionality. Pokud by naopak šlo o označení spojovaná s konkrétní technologií nebo konkrétním výrobcem, mohla by být z pohledu dodavatelů vnímána odlišně. Navrhovatelem tvrzená možnost dvojího výkladu není samostatnou otázkou oddělenou od problematiky použitých označení. Naopak je důsledkem sporu o jejich povahu. Dokud není přezkoumatelným způsobem objasněno, zda použitá označení představují obecné technické pojmy, nebo označení spojovaná s konkrétní technologií či výrobcem, nelze přesvědčivě posoudit ani argumentaci navrhovatele týkající se jejich údajné dvojznačnosti.

69.     Úřad tedy bude muset v novém projednání věci nejprve přezkoumatelným způsobem vypořádat spor o povahu použitých označení. Teprve na základě tohoto závěru bude možné posoudit i argumentaci navrhovatele vztahující se k jejich možnému výkladu ze strany dodavatelů.

Kompatibilita na všech lokalitách

70.     Jak již bylo řečeno ve věci sp. zn. R0093/2026/VZ, Úřad není vázán argumentací zadavatele v rozhodnutí o námitkách, pokud jde o výklad zadávacích podmínek, a může ji překročit, pokud má na věc jiný názor a dokáže jej zdůvodnit.

71.      Navrhovatel v bodě 101 rozkladu trvá na správnosti svého posouzení, nicméně neoznačuje žádný argument Úřadu, který by byl nesprávný. Jde tedy pouze o opakování již vznesené argumentace, nikoliv o způsobilou rozkladovou námitku.

Shrnutí

72.     Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné zejména ve dvou stěžejních otázkách. Předně není zřejmé, na základě jakých skutkových okolností a úvah Úřad dospěl k závěru, že označení použitá v zadávací dokumentaci představují obecné technické pojmy, nikoli obchodní označení nebo označení spojovaná s konkrétní technologií či výrobcem. Současně z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, jak Úřad vyhodnotil břemeno tvrzení a důkazní břemeno jednotlivých účastníků řízení ve vztahu k této otázce, a proč považoval za správnou právě argumentaci zadavatele.

73.     Druhým důvodem nepřezkoumatelnosti je argumentace založená na existenci nabídek obsahujících technologii společnosti Juniper. Úřad v napadeném rozhodnutí dovozuje, že požadavek na kompatibilitu a požadavek na garanci kompatibility byly splnitelné i jinými technologickými řešeními a že hospodářská soutěž byla zachována. Z napadeného rozhodnutí však není zřejmé, proč právě samotné podání těchto nabídek považuje Úřad za dostatečný podklad pro uvedené závěry, ani jakou důkazní hodnotu této skutečnosti přisuzuje.

74.     Na uvedené dva okruhy následně navazují i další závěry napadeného rozhodnutí, zejména úvahy týkající se možnosti nabídnout rovnocenná řešení, významu dřívějších investic a argumentace o možné technologické závislosti na řešení jednoho výrobce. Jejichž přezkoumatelné vypořádání závisí zejména na vypořádání se Úřadu s uvedenými dvěma hlavními okruhy.

75.     Důvodem zrušení napadeného rozhodnutí není závěr o nezákonnosti zadávacích podmínek. Důvodem zrušení je skutečnost, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze v dostatečném rozsahu přezkoumat způsob, jakým Úřad dospěl ke svým rozhodujícím skutkovým a právním závěrům.

76.     Tímto rozhodnutím není předjímán výsledek dalšího řízení ani správnost jednotlivých skutkových či právních tvrzení účastníků řízení. Teprve po řádném a přezkoumatelném vypořádání uvedených otázek bude možné posoudit důvodnost návrhu a správnost postupu zadavatele. Vzhledem k tomu, že uvedené vady odůvodnění brání přezkoumání správnosti napadeného rozhodnutí, bylo nutno je zrušit a věc vrátit Úřadu k novému projednání.

VI.        Závěr

77.      Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí trpí výše popsanými vadami, bylo třeba jej zrušit a vrátit věc Úřadu k novému projednání.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí se nelze podle § 91 odst. 1, ve spojení s § 152 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále odvolat.

otisk úředního razítka

doc. JUDr. PhDr. Petr Mlsna, Ph.D.

předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

Adresát/i:

11.       Česká republika – Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, Nádražní 2437/2, 306 28 Plzeň

12.      ATS-TELCOM PRAHA a. s., Nad elektrárnou 1526/45, 106 00 Praha 10

Vypraveno dne:
viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy

---

[1] Úřad v bodě 113 napadeného rozhodnutí uvádí, že předmětná nabídka nebyla posuzována z hlediska splnění požadavků technické specifikace, neboť to Úřadu údajně nepřísluší.

[2] Úřad zde uvádí: „Úřad v této souvislosti dodává, že pokud některý dodavatel nabízí výrobky, jež jsou se stávajícím systémem zadavatele technologicky zcela nekompatibilní, nemá již z podstaty věci význam podrobněji zkoumat, zda by zadavatel poskytnul tomuto dodavateli potřebnou součinnost (včetně zajištění součinnosti výrobce stávajícího síťového vybavení zadavatele) při zajištění kompatibility se stávajícím vybavením zadavatele, neboť ani při poskytnutí maximální součinnosti zadavatele by požadavek na kompatibilitu stávajícího a nově dodávaného vybavení nemohl být splněn. Z bodu 4.2. Specifikace plnění dle Úřadu vyplývá, že zadavatel s poskytnutím určité součinnosti dodavateli (vč. poskytnutí potřebné dokumentace o stávajícím síťovém vybavení zadavatele a zajištění součinnosti se třetími stranami) při implementaci předmětu plnění do stávající infrastruktury zadavatele počítá; jestliže však plnění, nabízené dodavatelem, do stávající síťové infrastruktury zadavatele není možné integrovat již kvůli vlastnostem tohoto plnění, nelze z toho dle Úřadu automaticky vyvozovat porušení zákona ze strany zadavatele. V případě dodávky výrobků, jež jsou se stávajícím síťovým vybavením zadavatele zcela nekompatibilní, by pro naplnění představ navrhovatele o součinnosti zadavatele bylo potřeba, aby zadavatel nahradil stávající síťové vybavení zcela novým, jež by s nově dodávanými výrobky kompatibilní bylo; to však dle Úřadu nelze od zadavatele spravedlivě požadovat.“

[3] Bod 25 rozsudku: „Zákon pamatuje také přímo na případy, kdy zadavatel stanoví zadávací podmínky v rozporu se zákonem. V takovém případě úřad postupem podle § 263 odst. 2 zákona o zadávání veřejných zakázek uloží nápravné opatření spočívající ve zrušení zadávacího řízení. Citované ustanovení však nelze vykládat kategoricky v tom smyslu, že jakýkoli rozpor zadávací dokumentace se zákonem o zadávání veřejných zakázek vždy povede k uplatnění nápravného opatření ultima ratio. (…) Závěry týkající se užití zásady přiměřenosti sdílí také odborná literatura – je‑li závažnost porušení zákona téměř minimální, resp. s minimálním možným dopadem do zadávacího řízení, nemělo by takové pochybení být de facto trestáno zrušením zadávacího řízení (Šebesta, M., Novotný, P., Machurek, T., Dvořák, D. a kol. Zákon o zadávání veřejných zakázek. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1526–1527; podobně se vyjádřil ostatně i sám úřad např. v rozhodnutí ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. ÚOHS‑R0060/2021/VZ).“

[4] Bod 112, 113, 114, 117 napadeného rozhodnutí

[5] Závěry vyslovené v tomto rozsudku se sice vztahují k zákonnosti jednacího řízení bez uveřejnění, nicméně je lze obecně vztáhnout rovněž na výklad zásady proporcionality.

[6] Navrhovatel uvedené tvrdí v návrhu i rozkladu, položky č. 1 a 55 správního spisu