Reakce předsedy Úřadu na komentář zveřejněný v Lidových novinách

Předseda Úřadu Petr Rafaj v reakci na komentář redaktora Jana Klesly nazvaný O spícím strážci a zveřejněný v Lidových novinách dne 11. 5. 2015 zaslal dopis šéfredaktorovi deníku Istvánu Lékovi.

 

Vážený pane šéfredaktore,

 

děkuji Vám za zveřejnění mého vysvětlujícího dopisu. Jsem skutečně potěšen, že dáváte prostor k vyjádření také druhé straně a že se mezi námi tímto způsobem rozvíjí zajímavá diskuze. Považuji nicméně za nutné pronést několik dalších poznámek, a to jako odpověď na komentář pana redaktora Klesly (O spícím strážci, LN, 11.5.2015, s. 10).

Pan redaktor je bezpochyby zdatným odborníkem v oblasti telekomunikací, avšak z jeho textu je patrné, že mediální dění ohledně Úřadu nesleduje do podrobností. Jeho slova o „mediálním přízraku“ a množících se e-mailech jsou značně nadsazena. V zásadě jsem v poslední době vždy reagoval pouze na negativně vyznívající texty uveřejněné v Lidových novinách a poskytl dva rozhovory jiným médiím. Rovněž u všech tiskových zpráv Úřadu jsem pravidelně citován už posledních šest let a tato skutečnost tedy nemá nic společného s blížícím se koncem mého současného funkčního období, jak je v komentáři naznačováno.

Podobně panu redaktorovi ucházejí širší souvislosti v oblasti soutěžní politiky. Ano, pravdu má v tom, že počet rozhodnutí v oblasti zneužití dominantního postavení je nevelký. Podobně je na tom nicméně i Evropská komise, u níž se sankční nezávazková rozhodnutí o zneužití dominantního postavení pohybují v jednotkách ročně (2014 – 3 rozhodnutí, 2013 – 0, 2012 – 0 , 2011 – 3, 2010 - 0). Rovněž délka vyšetřování u Komise v takových kauzách zpravidla přesahuje tři roky.

Názorným příkladem je případ Evropské komise ve věci Slovak Telecom, který byl v roce 2014 dokončen po šestiletém řízení (ponecháváme stranou dobu, kdy Komise jednání společnosti Slovak Telecom jen neformálně prošetřovala). To vše při mnohonásobně vyšších lidských i finančních zdrojích (na Generálním ředitelství pro hospodářskou soutěž Evropské komise pracuje přes 750 zaměstnanců, ve srovnání s 50 pracovníky Sekce hospodářské soutěže ÚOHS). Údaje z Evropské komise spolehlivě dokládají, jak náročná a dlouhodobá jsou řízení v oblasti zneužití dominance. Správní řízení se společností O2 Czech Republic, které vede Úřad, je přitom po věcné stránce obdobou výše uvedeného případu, jen s tím rozdílem, že na něj mohou být vyčleněni dva lidé, nikoliv tým o desítkách členů jako v případě Komise.

Co se týče situace na trhu mobilních telefonních operátorů, Úřad vždy poukazoval na skutečnost, že se jednalo především o otázku pro síťového regulátora. ČTÚ přitom na tomto trhu dlouhou dobu problémy nespatřoval a i jeho poslední zveřejněná analýza relevantního trhu uvádí, že tento trh je efektivně konkurenční; i když se ČTÚ v pozdější době snažil prokázat neefektivní konkurenční prostředí, tato snaha vyzněla do ztracena a žádný takový závěr nebyl oficiálně publikován. Pokoušet se za těchto podmínek dokázat kolektivní dominanci, která je spíše teoretickým konceptem a jediné rozhodnutí tohoto typu pochází z regionálního baskického soutěžního úřadu, je pak skutečně zjevným plýtváním zdroji.

Omezené zdroje by přitom měly být, jak pan Klesla správně podotýká, zaměřeny na ochranu co největšího množství spotřebitelů. Proto se Úřad v posledních jednoznačně zaměřil na odhalování kartelových dohod, proto se většina v minulém roce vydaných rozhodnutí i současně probíhajících řízení týká bid riggingu. Pan redaktor se tedy hluboce mýlí, když naznačuje, že Úřad bid rigging nešetří. Také výslovně zmiňuje stavební sektor, u něhož údajně zatím výsledky chybějí. Přitom před několika málo týdny Úřad potrestal dvě stavební firmy za kartel ve veřejné zakázce a je všeobecně známo, že je v této oblasti vedeno několik dalších řízení. Pokutovaný kartel dodavatelů zdravotnických přístrojů z minulého roku si dovolím jmenovat jako další příklad významného odvětví, v němž Úřad v nedávné době zasáhl.

Ve většině případů se přitom nejednalo o řízení zahájená na základě udání konkurentů (na základě tzv. leniency programu), nýbrž o řízení, která vyplynula ze spolupráce Sekce hospodářské soutěže a Sekce veřejných zakázek Úřadu, případně z dlouhodobé práce se zadavateli nebo orgány činnými v trestním řízení. Nutno podotknout, že význam programu leniency je samozřejmě pro odhalování kartelových dohod klíčový a v rozhodující míře na něj spoléhá většina moderních soutěžních úřadů, aniž by měly dojem, že to svědčí o jejich neaktivitě. Jsem proto rád, že míra jeho využití roste i v České republice.

V širších souvislostech je tedy zřejmé, že řada připomínek, které byly v komentáři vzneseny, již pozbyla smyslu, neboť Úřad naznačovaný problém dávno vyřešil, případně není tak jednoznačná, jak je pan redaktor prezentuje. Akceptuji, že v komentáři jsou vyjádřeny osobní názory autora. Je však nešťastné, pokud se takto důležitá témata, která mohou ovlivnit pohled čtenářů na práci ÚOHS, objevují v neúplné podobě.

 

Petr Rafaj

předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže