číslo jednací: R381/2014/VZ-44929/2015/322/KMr
| Instance | II. |
|---|---|
| Věc | Zajištění provozu Centrálního registru vozidel |
| Účastníci |
|
| Typ správního řízení | Veřejná zakázka |
| Výrok | rozklad zamítnut a napadené rozhodnutí potvrzeno |
| Rok | 2014 |
| Datum nabytí právní moci | 17. 12. 2015 |
| Související rozhodnutí | S615/2014/VZ-21853/2014/543/JWe R381/2014/VZ-44929/2015/322/KMr |
| Dokumenty |  2014_R381.pdf 473 KB |
| Č. j.: ÚOHS-R381/2014/VZ-44929/2015/322/KMr | Brno 17. prosince 2015 |
V řízení o rozkladu ze dne 30. 10. 2014 doručeném Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže téhož dne zadavatelem –
-
Česká republika – Ministerstvo dopravy, IČO 66003008, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 00 Praha – Nové Město,
proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S615/2014/VZ-21853/2014/543/JWe ze dne 15. 10. 2014 vydanému ve správním řízení vedeném ve věci možného spáchání správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. d) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, zadavatelem při zadávání nadlimitní veřejné zakázky s názvem „Zajištění provozu Centrálního registru vozidel" v jednacím řízení bez uveřejnění zahájeném dne 19. 3. 2014 odesláním výzvy k jednání v jednacím řízení bez uveřejnění
jsem podle § 152 odst. 5 písm. b) ve spojení s § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, na základě návrhu rozkladové komise, jmenované podle § 152 odst. 3 téhož zákona, rozhodl takto:
Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S615/2014/VZ-21853/2014/543/JWe ze dne 15. 10. 2014
p o t v r z u j i
a rozklad zadavatele
z a m í t á m.
ODŮVODNĚNÍ
I. Zjištění Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže před zahájením správního řízení
1. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad"), který je podle § 112 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon")1, příslušný k dohledu nad dodržováním zákona, obdržel podnět k přezkoumání postupu zadavatele – Česká republika – Ministerstvo dopravy, IČO 66003008, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 00 Praha – Nové Město (dále jen „zadavatel") při zadávání nadlimitní veřejné zakázky s názvem „Zajištění provozu Centrálního registru vozidel" v jednacím řízení bez uveřejnění zahájeném dne 19. 3. 2014 odesláním výzvy k jednání v jednacím řízení bez uveřejnění (dále jen „veřejná zakázka").
2. Na základě podnětu si Úřad vyžádal od zadavatele dokumentaci o veřejné zakázce. Úřad z dokumentace o veřejné zakázce zjistil, že dne 26. 3. 2014 zadavatel rozhodl o vyloučení uchazeče ATS-TELCOM PRAHA, a.s., IČO 61860409, se sídlem Trojská 195/88, 171 00 Praha 7 (dále jen „uchazeč ATS-TELCOM"). Rozhodnutí o vyloučení z další účasti v zadávacím řízení veřejné zakázky bylo vyloučenému uchazeči doručeno dne 26. 3. 2014.
3. Z dokumentace o veřejné zakázce dále vyplynulo, že dne 29. 3. 2014 uzavřel zadavatel s uchazečem – ICZ, a.s., IČO 25145444, se sídlem Na hřebenech II 1718/10, 140 00 Praha 4 Nusle (dále jen „vybraný uchazeč") Smlouvu o poskytování služeb „Zajištění provozu aplikace Centrálního registru vozidel" evidenční číslo S-42-330/2014 (dále jen „smlouva").
II. Správní řízení vedené Úřadem
4. Po přezkoumání obsahu zaslané dokumentace získal Úřad pochybnosti, zda zadavatel postupoval v souladu s § 82 odst. 1 zákona s § 110 odst. 6 zákona, když uzavřel smlouvu s vybraným uchazečem před uplynutím lhůty pro podání námitek proti rozhodnutí o vyloučení uchazeče ATS-TELCOM z další účasti v zadávacím řízení veřejné zakázky stanovené v § 110 zákona. Z důvodu existence pochybností o tom, zda zadavatel v souvislosti s uzavřením smlouvy postupoval v souladu se zákonem, zahájil Úřad správní řízení z moci úřední.
5. Dne 4. 8. 2014 bylo zadavateli doručeno oznámení o zahájení správního řízení ve věci přezkoumání úkonů zadavatele č. j. ÚOHS-S615/2014/VZ-16139/2014/543/JWe z téhož dne, čímž bylo podle § 113 zákona zahájeno toto správní řízení.
III. Napadené rozhodnutí
6. Dne 15. 10. 2014 vydal Úřad rozhodnutí č. j. ÚOHS-S615/2014/VZ-21853/2014/543/JWe (dále jen „napadené rozhodnutí"). Výrokem I. napadeného rozhodnutí Úřad rozhodl, že se zadavatel dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. d) zákona tím, že uzavřel dne 29. 3. 2014 s vybraným uchazečem smlouvu na plnění veřejné zakázky v rozporu s § 110 odst. 6 zákona, když tuto smlouvu uzavřel před uplynutím lhůty pro podání námitek proti rozhodnutí o vyloučení uchazeče ATS-TELCOM z další účasti v zadávacím řízení veřejné zakázky stanovené v § 100 odst. 4 zákona.
7. Výrok I. napadeného rozhodnutí Úřad odůvodnil tak, že zadavatel tím, že uzavřel s vybraným uchazečem smlouvu dne 29. 3. 2014, když lhůta pro podání námitek proti vyloučení z další účasti v zadávacím řízená veřejné zakázky začala uchazeči ATS-TELCOM běžet dne 27. 3. 2014 a skončila dnem 10. 4. 2014, nerespektoval ve vztahu k uchazeči ATS-TELCOM lhůtu 15 dní pro podání námitek stanovenou v § 110 odst. 4 zákona, čímž porušil § 110 odst. 6 zákona, zakazující zadavateli uzavřít smlouvu před uplynutím této lhůty.
8. Výrokem II. napadeného rozhodnutí Úřad rozhodl, že za spáchání správního deliktu uvedeného ve výroku I. napadeného rozhodnutí se zadavateli podle § 120 odst. 2 písm. a) zákona ukládá pokuta ve výši 300 000 Kč, která je splatná do dvou měsíců od nabytí právní moci napadeného rozhodnutí.
9. Výrok II. napadeného rozhodnutí Úřad odůvodnil tím, že po posouzení postupu zadavatele ze všech hledisek a vzhledem ke spáchání správního deliktu zadavatelem přistoupil k uložení pokuty, neboť zadavatel již uzavřel smlouvu s vybraným uchazečem. Úřad přitom při stanovení výše pokuty výrazně upřednostnil preventivní funkci právní odpovědnosti.
IV. Rozklad zadavatele
10. Dne 30. 10. 2014 doručil zadavatel Úřadu rozklad z téhož dne proti napadenému rozhodnutí. Ze správního spisu vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo zadavateli doručeno dne 15. 10. 2014. Rozklad byl podán v zákonné lhůtě.
Námitky rozkladu
11. Zadavatel v rozkladu uvádí, že rozkladem napadá napadené rozhodnutí v celém jeho rozsahu, a to pro nesprávnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, jakož i pro rozpor s právními předpisy.
12. Zadavatel v rozkladu namítá, že se Úřad v napadeném rozhodnutí zcela nedostatečně vypořádal s otázkou, zda zadavatel svým postupem mohl podstatným způsobem ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a zda tedy došlo k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty správního deliktu (společenské škodlivosti) a dále, že provedené důkazy, resp. skutečnosti, které tyto důkazy prokazují, nekorespondují v řadě ohledů se závěry napadeného rozhodnutí.
13. K otázce naplnění materiálního znaku skutkové podstaty správního deliktu zadavatel v rozkladu odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, zabývající se materiální stránkou správního deliktu. Zadavatel namítá, že Úřad zcela rezignoval na povinnost přezkumu společenské nebezpečnosti jednání zadavatele. Podle zadavatele, zabýval-li by se Úřad naplněním materiální stránky správního deliktu, musel by dospět k závěru, že jednání zadavatele nevykazovalo takovou míru společenské nebezpečnosti, aby byla naplněna kromě formální také materiální stránka správního deliktu.
14. Zadavatel v rozkladu uvádí, že v průběhu správního řízení nezpochybňoval, že při zadávání veřejné zakázky nepostupoval v souladu s § 100 odst. 6 zákona. Zadavatel ovšem namítá, že doznání toho, že při zadání veřejné zakázky postupoval v rozporu se zákonem, nemůže být vykládáno jako doznání se ke spáchání správního deliktu. Podle zadavatele Úřad závěry o spáchání správního deliktu opírá o doznání zadavatele a zcela opomíjí skutečnost, zda mělo či mohlo mít jednání zadavatele škodlivý následek.
15. Zadavatel v rozkladu, v souvislosti se zadavatelem tvrzenou povinností Úřadu zabývat se materiální stránkou správního deliktu, odkázal na rozhodnutí Úřadu č. j. VZ/S267/08/VZ- 18641/2010/540/VKu ze dne 7. 1. 2011 (dále jen „rozhodnutí ze dne 7. 1. 2011"). A uvedl, že v tomto rozhodnutí Úřad dospěl k závěru, že zadavatel sice nedodržel postup stanovený v § 110 odst. 4 zákona, když před uplynutím lhůty pro podání námitek proti vyloučení z účasti v zadávacím řízení zrušil zadávací řízení, v průběhu správního řízení ale nebylo prokázáno, že tento postup mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky.
16. Zadavatel v rozkladu namítá, že uchazeči ATS-TELCOM nemohlo být známo, že zadavatel uzavřel smlouvu, resp. že mu tím byla zkrácena lhůta pro podání námitek proti jeho vyloučení, jelikož zadavatel nevyhotovil rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky. I přes tuto skutečnost uchazeč ATS-TELCOM námitky nepodal. Podle zadavatele tak lze s jistotou tvrdit, že by uchazeč ATS-TELCOM námitky nepodal ani v případě, pokud by zadavatel smlouvu neuzavřel. K tomu zadavatel uvádí, že pokud Úřad v napadeném rozhodnutí konstatuje, že „(...)z toho, že uchazeč ATS-TELCOM nepodal námitky proti svému vyloučení v další účasti v zadávacím řízení veřejné zakázky nelze usuzovat, že neměl v úmyslu takové námitky ve lhůtě stanovené zákonem podat (...)" je tato úvaha Úřadu v příkrém rozporu se skutkovým stavem, neboť uchazeči ATS-TELCOM nemohlo být známo, že mu byla tato lhůta zkrácena. Zadavatel rovněž uvádí, že podané námitky uchazeče ATS-TELCOM by nemohly zvrátit zadavatelovo rozhodnutí o vyloučení uchazeče ATS-TELCOM ze zadávacího řízení.
17. Zadavatel v rozkladu dále namítá, že Úřad pochybil při stanovení výše sankce za domnělý správní delikt, a to tím, že výši jím uložené sankce nedostatečně odůvodnil a tím, že se odklonil od postupu podle § 121 odst. 2 zákona. Zadavatel k tomu namítá, že to, že bylo právo uchazeče ATS-TELCOM podat námitky proti rozhodnutí o jeho vyloučení z další účasti v zadávacím řízení omezeno, je zcela irelevantní, neboť tato skutečnost byla známa pouze zadavateli a vybranému uchazeči. K následkům spáchání správního deliktu zadavatel namítá, že následky jsou zcela marginální, resp. zcela absentují. K posouzení závažnosti spáchaného správního deliktu zadavatel namítá, že Úřad v napadeném rozhodnutí nerozvádí, co je oním „dopadem v soutěži", jež mohl správní delikt mít. Zadavatel v rozkladu namítá, že od uložení sankce měl Úřad upustit.
Závěr rozkladu
18. Zadavatel proto navrhuje, aby předseda Úřadu napadené rozhodnutí zrušil a správní řízení zastavil; případně aby napadené rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost a věc vrátil prvnímu stupni k novému projednání; a nebo aby napadené rozhodnutí změnil tak, že zruší výrok o uložené pokutě, případně sníží uloženou pokutu na symbolickou částku.
V. Řízení o rozkladu
19. Úřad neshledal podmínky pro postup podle § 87 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád") a podle § 88 odst. 1 správního řádu předal spis se svým stanoviskem předsedovi Úřadu k rozhodnutí o rozkladu.
Stanovisko předsedy Úřadu
20. Po projednání rozkladu a veškerého spisového materiálu rozkladovou komisí jmenovanou podle § 152 odst. 3 správního řádu a po posouzení případu ve všech jeho vzájemných souvislostech jsem podle § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumal soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy a dále správnost napadeného rozhodnutí v rozsahu námitek uvedených v rozkladu a s přihlédnutím k návrhu rozkladové komise jsem dospěl k následujícímu závěru.
21. V rámci přezkumu zákonnosti podle § 89 odst. 2 správního řádu jsem neshledal rozpor napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy.
22. Úřad postupoval správně a v souladu se zákonem, když výrokem I. napadeného rozhodnutí rozhodl, že se zadavatel dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. d) zákona tím, že uzavřel dne 29. 3. 2014 s vybraným uchazečem smlouvu na plnění veřejné zakázky v rozporu s § 110 odst. 6 zákona, když tuto smlouvu uzavřel před uplynutím lhůty pro podání námitek proti rozhodnutí o vyloučení uchazeče ATS-TELCOM z další účasti v zadávacím řízení veřejné zakázky stanovené v § 100 odst. 4 zákona.
23. Úřad postupoval správně a v souladu se zákonem, když výrokem II. napadeného rozhodnutí za spáchání správního deliktu uvedeného ve výroku I. napadeného rozhodnutí uložil zadavateli podle § 120 odst. 2 písm. a) zákona pokutu ve výši 300 000 Kč.
24. V další části odůvodnění tohoto rozhodnutí jsou podrobně rozvedeny důvody, pro které jsem přistoupil k zamítnutí rozkladu a potvrzení napadeného rozhodnutí.
VI. K námitkám rozkladu
K naplnění materiální stránky správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. d) zákona
25. K námitkám zadavatele ohledně naplnění materiálního znaku skutkové podstaty správního deliktu uvádím následující.
26. Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 8 Afs 74/2007 ze dne 31. 8. 2009 judikoval, že podstatou správních deliktů je postih za jednání v rozporu s právem, k jeho trestnosti však nepostačuje, že jednání po formální stránce vykazuje znaky skutkové podstaty deliktu, pokud zároveň není jednáním společensky nebezpečným (škodlivým). Nejvyšší správní soud k tomu dále v citovaném rozsudku uvedl: „ (...) aby mohlo být určitě protiprávní jednání kvalifikováno jako správní delikt, musí být kromě formálních znaků deliktního jednání naplněna i materiální stránka deliktu, a jednání musí vykazovat určitou míru společenské nebezpečnosti ve vztahu k porušené povinnosti, stanovené zákonem na ochranu odpovídajících hodnot. Na těchto závěrech nemůže ničeho změnit skutečnost, že zákony upravující správní delikty stricto sensu materiální stránku deliktu neupravují (na rozdíl od právní úpravy trestných činů a přestupků). Materiální stránka protiprávního jednání se tak i v případě správních deliktů musí projevit nejen při stanovení výše sankce, ale již při posuzování trestnosti právně závadného jednání."
27. S tvrzením zadavatele, jež podporuje odkazy na ustálenou judikaturu, že k trestnosti správních deliktů je nutno naplnit jak formální, tak materiální znaky skutkové podstaty, se ztotožňuji. K naplnění materiálního znaku skutkové podstaty správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. d) zákona a k povinnosti Úřadu přezkoumat, zda bylo jednání splňující formální znaky této skutkové podstaty, rovněž společensky nebezpečné a jedná se tak o jednání trestné, které lze postihovat podle zákona uvádím následující.
28. Odpovědnost na spáchání správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. d) zákona je založena na objektivním principu, tzn. že zadavatel svým jednáním naplní skutkovou podstatu správního deliktu již tím, že uzavře smlouvu na veřejnou zakázku před uplynutím „blokačních lhůt" podle § 82 odst. 1, § 110 odst. 6 nebo § 111 odst. 5 zákona anebo v rozporu s předběžným opatřením, ačkoliv je podle zákona povinen tyto lhůty nebo předběžné opatření respektovat. Zadavatel nese při zadávání veřejné zakázky plnou odpovědnost za řádný průběh zadávacího řízení, tedy za průběh, jež bude v souladu se zákonem.
29. K naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. d) zákona přitom postačí pouze naplnění formálních znaků jednání, které zákon označuje za správní delikt. Je tomu tak proto, že materiální stránka tohoto správního deliktu je již implicitně obsažena v samotné skutkové podstatě správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. d) zákona. Materiální stránku tohoto správního deliktu neboli jeho společenskou nebezpečnost, je nutno poměřovat ve vztahu k zájmu, který je chráněn ustanovením § 120 odst. 1 písm. d) zákona v návaznosti na § 82 odst. 1, § 110 odst. 6, § 111 odst. 5 nebo § 117 odst. 1 zákona.
30. V šetřeném případě Úřad shledal porušení zájmu chráněného ustanovením § 120 odst. 1 písm. d) zákona v návaznosti na § 110 odst. 6 zákona. V šetřeném případě tak společenská nebezpečnost spočívá v tom, že byl porušen účel přezkumného procesu v rámci zadávání veřejných zakázek. Konkrétně došlo k popření účelu institutu námitek podle zákona, kterým je poskytnutí možnosti dodavatelům poukázat na případnou nezákonnost v postupu zadavatele a požadovat sjednání nápravy, aby se dodavatel mohl o veřejnou zakázku ucházet, resp. přijmout opatření k nápravě samotným zadavatelem v případě porušení zákona. Poté, co zadavatel uzavře smlouvu na plnění veřejné zakázky, je tento účel námitek již zcela popřen.
31. K povinnosti správního orgánu zkoumat společenskou nebezpečnost se vyjádřil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí sp. zn. 1 Afs 14/2011 ze dne 30. 3. 2011, v němž uvedl: „I přesto, že jsou správní orgány povinny konkrétní společenskou nebezpečnost deliktu zkoumat, není zpravidla nutno, aby se jí explicitně zabývaly i při odůvodňování svých rozhodnutí. V zásadě totiž platí, že materiální stránka správního deliktu je dána již naplněním skutkové podstaty deliktu. Až ve chvíli, kdy je z okolností případů jasné, že existují takové výjimečné skutečnosti, jejichž nezohlednění by vedlo k výsledku zjevně rozpornému s účelem a funkcí správního trestání(tedy ve chvíli, kdy konkrétní společenská nebezpečnost nedosahuje ani minimální hranice typové nebezpečnosti), musí se intenzitou konkrétní společenské nebezpečnosti zabývat i v odůvodnění. Obzvláště u správních deliktů, jejichž naplnění nevyžaduje zavinění, nebudou mít okolnosti obvykle zkoumané v souvislosti s konkrétní společenskou nebezpečností (jak vyplývá z výše uvedené judikatury NSS, jedná se např. o okolnosti jako je míra zavinění, vztah pachatele k jednání, způsob jeho spáchání, pohnutky a osoba pachatele) na naplnění materiální stránky deliktu žádný vliv. Tyto zvláštní okolnosti však mohou být zohledněny při stanovení sankce."
32. Nelze proto jednoznačně vyloučit, že by postup zadavatele mohl vést k vyloučení uchazeče, jež, by se námitkami případně návrhem na přezkoumání úkonů zadavatele mohl účinně domoci setrvání v zadávacím řízení veřejné zakázky a eventuálně podat nejvhodnější nabídku, byla-li by mu zachována lhůta pro podání námitek proti rozhodnutí zadavatele o jeho vyloučení z účasti v zadávacím řízení. I kdyby eventuální námitky uchazeče ATS-TELCOM nezvrátily zadavatelovo rozhodnutí o vyloučení uchazeče ATS-TELCOM z účasti v zadávacím řízení veřejné zakázky, což zadavatel namítá v rozkladu, byl by mohl uchazeč ATS-TELCOM podat návrh na přezkoumání úkonů zadavatele podle § 114 odst. 1 písm. c) zákona a domáhat se zrušení rozhodnutí zadavatele o vyloučení uchazeče ATS-TELCOM ze zadávacího řízení, tj. i další účasti v zadávacím řízení veřejné zakázky, pokud by však zadavatel neporušil zákon způsobem vytýkaným napadeným rozhodnutím.
33. Na tomto místě považuji za vhodné akcentovat, že skutková podstata správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. d) zákona byla nově vymezena zákonem č. 417/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „novela č. 417/2009 Sb.") s účinností k 1. 1. 2010. Touto novelou byla implementována Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/66/ES ze dne 11. 12. 2007, kterou se mění směrnice Rady 89/665/EHS a 92/13/EHS, pokud jde o zvýšení účinnosti přezkumného řízení při zadávání veřejných zakázek (dále jen „směrnice2 007/66/ES"). V bodě 14 preambule směrnice 2007/66/ES je uvedeno, že neúčinnost je nejúčinnějším způsobem obnovení hospodářské soutěže a vytvoření nových obchodních příležitostí pro hospodářské subjekty, které byly protiprávně zbaveny možnosti zúčastnit se soutěže. Čl. 1 odst. 5 směrnice 2007/66/ES přitom stanoví, že pokud je podán návrh na přezkum u veřejného zadavatele, zajistí členské státy, aby podání takového návrhu na přezkum vedlo k okamžitému pozastavení možnosti uzavřít smlouvu. Zákonodárce pak při transpozici čl. 1 odst. 5 směrnice 2007/66/ES zakotvil zákaz uzavření smlouvy před uplynutím lhůty pro podání námitek proti rozhodnutí o vyloučení z účasti v zadávacím řízení.
34. Z uvedeného je zřejmé, že uzavření smlouvy na veřejnou zakázku v rozporu s „blokačními lhůtami", je vždy chápáno jako potenciálně způsobilé omezit soutěžní prostředí, resp. okruh potenciálních uchazečů. Z tohoto důvodu došlo ke vzniku samostatné skutkové podstaty správního deliktu zadavatele podle § 120 odst. 1 písm. d) zákona s již implicitně obsaženou materiální stránkou správního deliktu v samotné skutkové podstatě tohoto správního deliktu. Právě implicitní naplnění materiálního znaku skutkové podstaty správního deliktu, charakteristické pro správní delikt podle § 120 odst. 1 písm. d) zákona, jej odlišuje od správního deliktu zadavatele podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona, který spojuje naplnění skutkové podstaty mimo porušení postupu stanoveného zákonem kumulativně také s podstatným vlivem na výběr nejvhodnější nabídky.
35. K námitce zadavatele, že Úřad zcela rezignoval na povinnost přezkumu společenské nebezpečnosti jednání zadavatele a k námitce zadavatele, že zabýval-li by se Úřad naplněním materiální stránky správního deliktu, musel by dospět k závěru, že jednání zadavatele nevykazovalo takovou míru společenské nebezpečnosti, aby byla naplněna kromě formální také materiální stránka správního deliktu, tak s ohledem na výše uvedené uvádím, že posouzení naplnění materiální stránky správního deliktu není nikterak relevantní pro konstatování o naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. d) zákona. Úřad proto nebyl povinen zkoumat společenskou nebezpečnost jednání zadavatele. Jednání zadavatele, spočívající v uzavření smlouvy na plnění veřejné zakázky v rozporu s § 110 odst. 6 zákona je totiž společensky nebezpečné samo o sobě a k naplnění materiální stránky správního deliktu tak dojde již uzavřením smlouvy před uplynutím lhůty podle § 110 odst. 4 zákona. Námitky zadavatele proto považuji za nedůvodné.
K ostatním námitkám rozkladu
36. K námitkám zadavatele, že doznání toho, že při zadání veřejné zakázky postupoval v rozporu se zákonem, nemůže být vykládáno jako doznání se spáchání správního deliktu a že Úřad závěry o spáchání správního deliktu opírá o doznání zadavatele a zcela opomíjí skutečnost, zda mělo či mohlo mít jednání zadavatele škodlivý následek, uvádím následující.
37. Správní řízení o správním deliktu zahájené z moci úřední je plně ovládáno zásadou vyšetřovací, která, jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozhodnutí sp. zn. 4 Ads 44/2010 ze dne 30. 12. 2010, spočívá v tom, že „v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena." V řízení zahájeném z moci úřední ve věci možného spáchání správního deliktu podle § 120 zákona je tak Úřad tím, kdo nese odpovědnost za zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Úřad je současně povinen vyhledávat skutečnosti, které jsou zadavateli k tíži i které mu prospívají. Zadavatel má v řízení právo vyjádřit své stanovisko, je oprávněn navrhovat důkazy a vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí, avšak v případě, že tak neučiní, nesnižuje se tím povinnost Úřadu zjišťovat a posuzovat rozhodné skutečnosti v souladu se zásadou vyšetřovací.
38. Závěr, že se zadavatel dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. d) zákona a na základě jakých skutkových okolností k tomuto závěru Úřad dospěl, uvedl v části „K výroku I. rozhodnutí" odůvodnění napadeného rozhodnutí. V této části napadeného rozhodnutí Úřad shrnul skutkové okolnosti vymezující stav věci. V bodě 36. odůvodnění napadeného rozhodnutí Úřad sice zmínil, že zadavatel uznává porušení zákona, učinil tak ale pouze za účelem potvrzení závěru, uvedeného v bodě 35. odůvodnění napadeného rozhodnutí o tom, že zadavatel uzavřením smlouvy nerespektoval ve vztahu k rozhodnutí o vyloučení uchazeče ATS-TELCOM lhůtu 15 dní pro podání námitek, čímž porušil zákon. Úřad tak závěr o spáchání správního deliktu zadavatelem opírá o zjištěné skutkové okolnosti, nikoliv o doznání zadavatele k porušení zákona, jež zmiňuje pouze za účelem potvrzení toho, že k porušení zákona skutečně došlo a automaticky, tj. bez ohledu na skutkový stav, z něj nevyvozuje odpovědnost zadavatele za správní delikt.
39. K povinnosti Úřadu posoudit, zda mělo či mohlo mít jednání zadavatele škodlivý následek, odkazuji na část „K naplnění materiální stránky správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. d) zákona" odůvodnění tohoto rozhodnutí, konkrétně na závěr, že materiální stránka správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. d) zákona je již implicitně obsažena v samotné skutkové podstatě tohoto správního deliktu, a Úřad tak není povinen zkoumat společenskou nebezpečnost jednání naplňující formální znaky skutkové podstaty správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. d) zákona.
40. Námitku zadavatele, že Úřad závěry o spáchání správního deliktu opírá o doznání zadavatele a zcela opomíjí skutečnost, zda mělo či mohlo mít jednání zadavatele škodlivý následek, s ohledem na výše uvedené považuji za nedůvodnou.
41. K zadavatelem v rozkladu zmiňovanému rozhodnutí ze dne 7. 1. 2011, v němž se Úřad zabýval prokázáním vlivu na výběr nejvhodnější nabídky, když zadavatel před uplynutím lhůty pro podání námitek proti vyloučení z účasti v zadávacím řízení zrušil zadávací řízení, z čehož zadavatel vyvozuje povinnosti Úřadu zkoumat naplnění materiální stránky správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. d) zákona, uvádím následující.
42. Úřad ve výroku II. rozhodnutí ze dne 7. 1. 2011 konstatoval, že došlo k nedodržení postupu podle § 110 odst. 4 zákona ve znění účinném ke dni zahájení zadávacího řízení šetřeného v řízení, v němž bylo Úřadem rozhodnuto rozhodnutím ze dne 7. 1. 2011. Zadávací řízení, v rámci jehož přezkumu bylo vydáno rozhodnutí ze dne 7. 1. 2011, bylo zahájeno 2. 10. 2008. Úřad proto vycházel ze zákona ve znění zákona č. 124/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „zákon ve znění účinném k 2. 10. 2008") a zákon ve znění účinném k 2. 10. 2008 aplikoval při vydání rozhodnutí ze dne 7. 1. 2011 i ve správním řízení jemu předcházejícím.
43. Podle § 120 odst. 1 zákona ve znění účinném k 2. 10. 2008 se zadavatel dopustí správního deliktu tím, že a) nedodrží postup stanovený tímto zákonem pro zadání veřejné zakázky, přičemž tento postup podstatně ovlivnil nebo mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a uzavře smlouvu s uchazečem podle § 82; b) zruší zadávací řízení, aniž byly splněny podmínky podle § 84; c) nepořídí nebo neuchová dokumentaci o veřejné zakázce podle § 109 a 155, nebo d) nesplní povinnost stanovenou v § 146 a 147 pro uveřejňování.
44. Zákon ve znění účinném k 2. 10. 2008 neobsahoval zákonné vymezení skutkové podstaty správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. d) zákona. Nedodržení postupu podle § 110 odst. 4 zákona, jež Úřad konstatoval v rozhodnutí ze dne 7. 1. 2011, tak mohlo vést jen k naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona ve znění účinném k 2. 10. 2008, a to za kumulativního naplnění dalších podmínek spáchání správního deliktu. S účinností od 1. 1. 2010 bylo novelou č. 417/2009 Sb. novelizováno vymezení skutkových podstat správních deliktů zadavatelů a rovněž byla v zákoně zakotvena nová skutková podstata správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. d) zákona. Skutkovou podstatu správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. d) zákona tak bylo možno naplnit až jednáním učiněným počínaje 1. 1. 2010.
45. Jednou z podmínek pro naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona ve znění účinném k 2. 10. 2008 bylo podstatné ovlivnění nebo možnost takového ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky. Z tohoto důvodu byl Úřad povinen přezkoumat naplnění tohoto znaku skutkové podstaty správního deliktu a v rozhodnutí ze dne 7. 1. 2011 uvést, zda k jeho naplnění došlo či nikoliv. V napadeném rozhodnutí a v řízení předcházejícím jeho vydání se ale Úřad zabýval přezkumem postupu zadavatele v zadávacím řízení zahájeném dne 19. 3. 2014, tedy po nabytí účinnosti novely č. 417/2009 Sb. Jak již bylo uvedeno v části „K naplnění materiální stránky správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. d) zákona" odůvodnění tohoto rozhodnutí, materiální stránka správního deliktu dle § 120 odst. 1 písm. d) zákona je již implicitně obsažena v samotné skutkové podstatě tohoto správního deliktu. Úřad proto nebyl povinen zabývat se vlivem postupu zadavatele, byť jen potenciálním, na výběr nejvhodnější nabídky a přezkoumávat naplnění materiální stránky správního deliktu. Postup Úřadu při vydání rozhodnutí ze dne 7. 1. 2011 a v řízení jemu předcházejícím, tak není aplikovatelný na postup Úřadu při vydání napadeného rozhodnutí a v řízení jemu předcházejícím. Argumentaci zadavatele rozhodnutím ze dne 7. 1. 2011 proto nepovažuji za aplikovatelnou v tomto řízení o rozkladu.
46. K námitce zadavatele, že uchazeči ATS-TELCOM nemohlo být známo, že zadavatel uzavřel smlouvu, resp. že mu tím byla zkrácena lhůta pro podání námitek proti jeho vyloučení, jelikož zadavatel nevyhotovil rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky a i přes tuto skutečnost uchazeč ATS-TELCOM námitky nepodal, z čehož zadavatel vyvozuje, že by uchazeč ATS-TELCOM námitky nepodal ani v případě, pokud by zadavatel smlouvu neuzavřel, uvádím následující.
47. Podle § 83 odst. 1 věty první zákona je veřejný zadavatel povinen do 15 dnů od uzavření smlouvy odeslat oznámení o výsledku zadávacího řízení k uveřejnění.
48. Zadavatel povinnosti uveřejnit oznámení o výsledku zadávacího řízení učinil za dost, když dne
7. 4. 2014 uveřejnil ve Věstníku veřejných zakázek oznámení o zadání veřejné zakázky a téhož dne bylo oznámení o zadání zakázky odesláno do Úředního věstníku Evropské unie, v němž bylo zveřejněno dne 10. 4. 2014.
49. Bez ohledu na to, že zadavatel nevyhotovil oznámení o výběru nejvhodnější nabídky, a tudíž jej ani neodeslal uchazeči ATS-TELCOM, z čehož zadavatel vyvozuje, že uchazeči ATS-TELCOM nemohlo být známo, že zadavatel uzavřel smlouvu, mohl se uchazeč ATS-TELCOM o uzavření smlouvy na plnění veřejné zakázky dozvědět z Věstníku veřejných zakázek nebo z Úředního věstníku Evropské unie.
50. Lhůta pro podání námitek podle § 110 odst. 4 zákona proti vyloučení z další účasti v zadávacím řízení veřejné zakázky přitom začala uchazeči ATS-TELCOM běžet dnem 27. 3. 2014 a skončila dnem 10. 4. 2014. Uchazeč ATS-TELCOM se tak o uzavření smlouvy na plnění veřejné zakázky mohl z Věstníku veřejných zakázek dozvědět čtyři dny před uplynutím lhůty pro podání námitek podle § 110 odst. 4 zákona a z Úředního věstníku Evropské unie v poslední den lhůty pro podání námitek podle § 110 odst. 4 zákona.
51. Zjištění, že zadavatel již smlouvu na plnění veřejné zakázky uzavřel, mohlo, s ohledem na to, že námitky lze podat pouze do okamžiku uzavření smlouvy na plnění veřejné zakázky, uchazeče ATS-TELCOM odradit od podání námitek proti rozhodnutí zadavatele o jeho vyloučení z další účastni v zadávacím řízení veřejné zakázky, byť lhůta pro podání těchto námitek ještě neuplynula. S ohledem na tento stav věci se nelze ztotožnit s tvrzením zadavatele, že by uchazeč ATS-TELCOM námitky nepodal ani v případě, pokud by zadavatel smlouvu neuzavřel.
52. Námitku zadavatele, že uchazeči ATS-TELCOM nemohlo být známo, že zadavatel uzavřel smlouvu a i přes tuto skutečnost uchazeč ATS-TELCOM námitky nepodal, z čehož zadavatel vyvozuje, že by uchazeč ATS-TELCOM námitky nepodal ani v případě, pokud by zadavatel smlouvu neuzavřel, považuji s ohledem na výše uvedené skutkové okolnosti za nedůvodnou.
53. Bylo-li vyvráceno tvrzení zadavatele o nemožnosti uchazeče ATS-TELCOM dozvědět se o uzavřené smlouvě před uplynutím lhůty pro podání námitek, nemůže obstát ani zadavatelovo tvrzení, že konstatování Úřadu „(...) z toho, že uchazeč ATS-TELCOM nepodal námitky proti svému vyloučení v další účasti v zadávacím řízení veřejné zakázky nelze usuzovat, že neměl v úmyslu takové námitky ve lhůtě stanovené zákonem podat (...)" je v rozporu se skutkovým stavem. Jak bylo potenciálně uvedeno výše, uchazeče ATS-TELCOM mohlo od podání námitek podle § 110 odst. 4 zákona odradit zjištění z Věstníku veřejných zakázek nebo z Úředního věstníku Evropské unie, že zadavatel uzavřel smlouvu na plnění veřejné zakázky, v důsledku čehož by takové podání námitek již nemělo žádný smysl. Námitku zadavatele, že provedené důkazy, resp. skutečnosti, které tyto důkazy prokazují, nekorespondují v řadě ohledů se závěry napadeného rozhodnutí, proto považuji za nedůvodnou.
54. K námitkám zadavatele ohledně pochybení Úřadu při stanovení výše sankce spočívajícím v tvrzení zadavatele, že Úřad výši uložené sankce nedostatečně odůvodnil a že se Úřad odklonil od postupu podle § 121 odst. 2 zákona a k souvisejícím námitkám, uvádím následující.
55. Podle § 121 odst. 2 zákona se při určení výměry pokuty právnické osobě2 přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán.
56. Okolnosti, které jsou pro určení výměry pokuty rozhodné, jsou výslovně určeny v § 121 odst. 2 zákona. Zákon v tomto ustanovení vymezuje okruh těch skutkových okolností, které je Úřad povinen ve správním řízení zjistit a posoudit, přičemž hlavním kritériem podle výše citovaného ustanovení je samotná závažnost správního deliktu a „zákon pak demonstrativním výčtem vymezuje, co lze pod pojem závažnost správního deliktu podřadit (způsob jeho spáchání, jeho následky a okolnosti, za nichž byl spáchán)", jak konstatoval Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozsudku sp. zn. 9 Afs 17/2012 ze dne 20. 3. 2013. Vzhledem k tomu, že tento zákonný výčet je demonstrativní, tak není bez dalšího nezákonným postupem správního orgánu, jestliže je vyhledáno další kritérium, které může odůvodnit výši uložené pokuty. Nejvyšší správní soud k tomu v rozsudku sp. zn. 6 A 96/2000 ze dne 21. 8. 2013 uvedl, že respektoval-li správní orgán důsledně zákonná i tato další kritéria volného správního uvážení a jejich užití v důvodech vydaného rozhodnutí řádně a přesvědčivě zdůvodnil, nelze mu vytýkat překročení mezí správního uvážení.
57. Úřad se okolnostmi rozhodnými pro určení výše pokuty zabýval v části „K výroku II. rozhodnutí" odůvodnění napadeného rozhodnutí, a to způsobem, resp. okolnostmi spáchání správního deliktu v bodě 45. a 46., následky jeho spáchání v bodě 47. a závažností správního deliktu v bodě 48. odůvodnění napadeného rozhodnutí. Úřad přitom v bodě 49., 50. a 51 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, k jakým skutečnostem přihlédl při stanovení výše pokuty jako k polehčujícím okolnostem. Úřad se tak zabýval okolnostmi, rozhodnými pro určení výměry pokuty, přitom přezkoumatelným způsobem podrobně vylíčil, jaká byla jeho skutková zjištění a jakými úvahami se při stanovování výše pokuty s přihlédnutím k okolnostem podle § 121 odst. 2 zákona řídil a k jakému výsledku dospěl ohledně konkrétní výše pokuty uložené zadavateli. Úřad tuto část napadeného rozhodnutí dostatečně a přesvědčivě odůvodnil.
58. K jednotlivým námitkám zadavatele proti posouzení okolností podle § 121 odst. 2 zákona Úřadem, uvádím, že uchazeči ATS-TELCOM mohlo být známo, že zadavatel uzavřel smlouvu na plnění veřejné zakázky a že mu tímto postupem zadavatele byla zkrácena lhůta pro podání námitek proti rozhodnutí o jeho vyloučení z další účasti v zadávacím řízení veřejné zakázky. Omezení práva uchazeče ATS-TELCOM tak nelze považovat za irelevantní, k tomu blíže v bodech 45. – 52. odůvodnění tohoto rozhodnutí. K následkům spáchaného správního deliktu uvádím, že z již existence samostatné skutkové podstaty podle § 120 odst. 1 písm. d) zákona, jež implicitně obsahuje materiální stránku správního deliktu, je zřejmé, že zákonodárce považuje nedodržení „blokačních lhůt" za deliktní jednání. Stejně tak z implicitního zahrnutí materiální stránky správního deliktu do skutkové podstaty správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. d) zákona plyne, že porušení účelu institutu námitek je takovým pochybením zadavatele, u něhož není nezbytné ad hoc přezkoumávat vliv tohoto jednání zadavatele na výběr nejvhodnější nabídky. Nedodržení „blokačních lhůt" zadavatelem tak nelze považovat za nezávažné porušení zákona s marginálními či absentujícími následky.
59. K určení konkrétní výše pokuty, uvádím, že spadá do diskreční pravomoci Úřadu. Správní uvážení je možné tehdy, poskytuje-li zákon volný prostor k rozhodování v hranicích, které stanoví (při určování výše pokuty za správní delikty to je v hranicích sankčních sazeb podle § 120 odst. 2 zákona). Subjektu vykonávajícímu veřejnou správu je tak ponechán určitý prostor pro formulaci vlastního řešení – rozhodnutí. Správní uvážení bylo v tomto správním řízení Úřadem aplikováno ke stanovení výše sankce za nedodržení zákona, tj. ke stanovení výše pokuty.
60. Při určení výměry pokuty tak bylo na správním uvážení Úřadu, jakým způsobem vyhodnotí způsob spáchání správního deliktu, okolnosti, za nichž byl spáchán, a jeho následky a jaký vliv bude mít tato úvaha Úřadu na vyhodnocení závažnosti spáchaného správního deliktu. Úvahy Úřadu ohledně okolností podle § 121 odst. 2 zákona uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí, kterými se Úřad řídil při uložení pokuty, kdy měl na zřeteli zákonné vymezení skutkové podstaty správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. d) zákona, považuji za vyčerpávající a zákonné. Správní uvážení Úřadu při určení výměry pokuty s ohledem na § 121 odst. 2 zákona a § 120 odst. 1 písm. d) zákona považuji za správné. Námitku zadavatele, že se Úřad odklonil od postupu podle § 121 odst. 2 zákona, proto považuji za nedůvodnou.
61. V souvislosti s určení výměry pokuty poukazuji na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 3/2002 ze dne 13. 8. 2002. Podle uvedeného nálezu je při ukládání pokut vyloučen takový zásah do majetku podnikatele, v důsledku kterého by byla „zničena" majetková základna pro další podnikatelskou činnost. Nepřípustné jsou takové pokuty, jež mají likvidační charakter. Ústavní soud se v nálezu Pl. ÚS 3/2002 ze dne 13. 8. 2002 zabýval ukládáním pokut právnickým a fyzickým osobám podnikajícím. Závěr o nepřípustnosti pokut likvidačního charakteru tedy není přímo aplikovatelný i na ukládání pokut ústředním orgánům státní správy, tj. v tomto případě zadavateli. Zadavatel je organizační složkou státu, není tedy zřízen nebo založen za účelem dosahování zisku podnikatelkou činností. Rozpočet zadavatele je napojen na státní rozpočet, přičemž podle Přílohy 3 Celkový přehled výdajů státního rozpočtu podle kapitol zákona č. 475/2013 Sb., o státním rozpočtu České republiky na rok 2014 výdaje státního rozpočtu na kapitolu číslo 327 Ministerstvo dopravy přesahují 43 mld. Kč. V důsledku toho nemůže mít výše uložené pokuty likvidační charakter ve vztahu k podnikatelské činnosti ve smyslu nálezu Pl. ÚS 3/2002 ze dne 13. 8. 2002, potažmo ani k majetkové podstatě zadavatele coby organizační složky státu.
62. K námitce zadavatele, že Úřad měl opustit od uložení sankce, uvádím následující. Při určením výměry pokuty za spáchaný správní delikt se vedle represivní funkce právní odpovědnosti směřující individuálně vůči pachateli správního deliktu uplatní rovněž funkce preventivní, a jako individuální prevence vůči pachateli správního deliktu. Sankce má být proto ukládána v takové výši, aby měla odrazující účinek. Z tohoto předpokladu vyplývá, že pachatel správního deliktu má pokutu pocítit ve své majetkové sféře. Právě taková újma, která bude pro pachatele správního deliktu citelná, je vzhledem k povaze a následkům jeho jednání přiměřená a dostatečně odrazuje pachatele správního deliktu od jeho opakovaného spáchání.
63. Úřad v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že z hlediska stupně závažnosti správního deliktu, nelze zadavatelem spáchaný správní delikt hodnotit jako bagatelní. Úřad přitom s ohledem na polehčující okolnosti při stanovení výše pokuty výrazně upřednostnil preventivní funkci právní odpovědnosti. Přesto však Úřad nemohl zadavateli uložit pokutu jen v symbolické výši, natož od jejího uložení upustit, takovým postupem by totiž byla popřena generální preventivní funkce deliktní odpovědnosti. Námitku zadavatele, že měl Úřad opustit od uložení sankce, proto považuji za nedůvodnou.
64. K úvodním námitkám zadavatele, že napadené rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, je nesprávné a v rozporu s právními předpisy uvádím, že jsem při výše uvedeném vypořádání námitek zadavatele, jimiž se zadavatel snažil prokázat oprávněnost jeho námitek o nesprávnosti a rozporu s právními předpisy napadeného rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, neshledal, že by Úřad při vydání napadeného rozhodnutí nebo v řízení jemu předcházejícím postupoval v rozporu s právními předpisy nebo že by Úřad postupovat nesprávně. Tuto námitku zadavatele proto považuji za nedůvodnou.
VII. Závěr
65. Po zvážení všech aspektů dané věci a po zjištění, že Úřad postupoval v souladu se zákonem a správním řádem, jsem dospěl k závěru, že nenastaly podmínky pro zrušení nebo změnu napadeného rozhodnutí z důvodů uváděných v rozkladu.
66. Vzhledem k výše uvedenému, když jsem neshledal důvody, pro které by bylo nutno napadeného rozhodnutí změnit nebo zrušit, rozhodl jsem tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.
POUČENÍ
Proti tomuto rozhodnutí se podle § 91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 152 odst. 4 téhož zákona, nelze dále odvolat.
otisk úředního razítka
Ing. Petr Rafaj
předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže
Obdrží:
1. Česká republika – Ministerstvo dopravy, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 00 Praha – Nové Město
Vypraveno dne:
viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy
1 Pokud je v rozhodnutí uveden odkaz na zákon, jedná se vždy o znění účinné ke dni zahájení šetřeného zadávacího řízení ve smyslu § 26 zákona v návaznosti na § 158 odst. 1 a 2 zákona, není-li uvedeno jinak.
2 Podle § 6 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů pokud stát vystupuje jako účastník právních vztahů, je právnickou osobou.