číslo jednací: 21380/2026/161
spisová značka: R0068/2026/VZ

• Instance: II.
• Věc: Implementace, podpora a rozvoj modulu HMG
• Účastníci:
  1. Ředitelství silnic a dálnic s. p.
  2. VARS BRNO a.s.
• Typ správního řízení: Veřejná zakázka
• Výrok: rozklad zamítnut a napadené rozhodnutí potvrzeno
• Rok: 2026
• Datum nabytí právní moci: 19. 6. 2026
• Související rozhodnutí: 12126/2026/500; 21380/2026/161

PID	UOHSX00MZWRQ		Adresát/i dle rozdělovníku
Č. j.	ÚOHS-21380/2026/161
Sp. zn.	ÚOHS-R0068/2026/VZ
Datum, místo	18. 6. 2026, Brno

Rozhodnutí PŘEDSEDY
Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

Ve správním řízení o rozkladu doručeném Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže dne 15. 4. 2026 navrhovatelem

• VARS BRNO a. s., IČO 63481901, se sídlem Kroftova 3167/80c, 616 00 Brno, ve správním řízení zastoupeným společností Fiala, Tejkal a partneři, advokátní kancelář, s. r. o., IČO 28360125, se sídlem Helfertova 2040/13, Černá Pole, 613 00 Brno,

proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-12126/2026/500 ze dne 31. 3. 2026, vydanému ve správním řízení vedeném pod sp. zn. ÚOHS-S1008/2025/VZ ve věci návrhu navrhovatele na přezkoumání úkonů zadavatele

• Ředitelství silnic a dálnic s.  p., IČO 65993390, se sídlem Čerčanská 2023/12, 140 00 Praha 4,

učiněných při zadávání veřejné zakázky s názvem „Implementace, podpora a rozvoj modulu HMG“ v otevřeném řízení, jehož oznámení bylo odesláno k uveřejnění dne 31. 7. 2025 a uveřejněno ve Věstníku veřejných zakázek dne 1. 8. 2025 pod ev. č. Z2025-043206, ve znění pozdějších oprav, a v Úředním věstníku Evropské unie dne 1. 8. 2025 pod ev. č. 506525-2025, ve znění pozdějších oprav,

jsem na základě návrhu rozkladové komise, jmenované podle § 152 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu a podle § 152 odst. 6 písm. b) a § 90 odst. 5 téhož zákona rozhodl takto:

Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže sp. zn. ÚOHS-S1008/2025/VZ, č. j. ÚOHS-12126/2026/500 ze dne 31. 3. 2026 p o t v r z u j i a podaný rozklad z a m í t á m.

Odůvodnění

I.            Postup zadavatele a správní řízení vedené Úřadem

1.         Zadavatel zahájil podle zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek (dále jen „zákon“) dne 31. 7. 2025 otevřené řízení za účelem zadání veřejné zakázky Implementace, podpora a rozvoj modulu HMG. Předmětem veřejné zakázky je „poskytování služeb analýzy, návrhu, vývoje, implementace, podpory a rozvoje modulu HMG (harmonogram) projektového programu na zajištění subsystému CDE v rámci rozšíření informačního systému podniku“.

2.        Dne 28. 11. 2025 obdržel zadavatel navrhovatelovy námitky proti zadávacím podmínkám veřejné zakázky, které zadavatel rozhodnutím ze dne 15. 12. 2025 odmítl. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se způsobem vyřízení námitek nesouhlasil, podal dne 29. 12. 2025 k Úřadu návrh na zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele učiněných při zadávání veřejné zakázky. Svým návrhem navrhovatel brojil zejména proti tvrzenému obcházení institutu rámcových dohod zadavatelem, neurčitosti ujednání o ceně některých služeb, které tvoří součást předmětu veřejné zakázky, agilnímu způsobu řízení plnění veřejné zakázky, nesprávně zvolenému smluvnímu typu pro smlouvu na plnění veřejné zakázky a nepřiměřeným smluvním ujednáním, které tato smlouva obsahuje. Dále vznesl argumentaci proti požadavkům zadavatele na prokázání splnění kvalifikace, nerozdělení veřejné zakázky na části a neurčitosti požadavku zadavatele na certifikaci SW platformy.

II.         napadené rozhodnutí

3.        O návrhu navrhovatele Úřad rozhodl dne 31. 3. 2026 tak, že jej v souladu s § 265 písm. a) zákona zamítl, neboť nebyly zjištěny důvody pro uložení nápravného opatření.

4.        Ke skrytému užití institutu rámcové dohody Úřad uvedl, že k zadání veřejné zakázky dojde v šetřeném případě již uzavřením smlouvy na plnění veřejné zakázky (dále jen „smlouva“), ze které vyplývá závazek k plnění. Smlouva tedy dle Úřadu nepředstavuje rámcovou dohodu ve smyslu § 131 a násl. zákona, ale jedná se o smlouvu na veřejnou zakázku ve smyslu § 2 odst. 1 zákona. Z tohoto důvodu se na smlouvu neuplatní omezení maximální doby trvání dle § 131 odst. 3 zákona, která u rámcových dohod standardně nesmí být delší než 4 roky. Zadavatel proto nepochybil, když stanovil délku trvání smlouvy na dobu přesahující 20 let, jak vyplývá z harmonogramu uvedeného v příloze č. 6 smlouvy. Dle Úřadu přítomnost určité míry flexibility či potřeby operativně určovat konkrétní obsah či rozsah prací sama o sobě nečiní ze smlouvy rámcovou dohodu dle § 131 zákona, pokud je závazek k plnění sjednán již při jejím uzavření.

5.        Úřad se neztotožnil s tvrzenou neurčitostí ujednání o ceně plnění ad hoc služeb, přičemž uvedl, že způsob určení ceny je stanoven jasně, a to kombinací jednotkové ceny a závazného maximálního limitu člověkodnů, a postup, jakým se jednotková cena uplatní při fakturaci, je ve smlouvě jasně a transparentně popsán. Dle Úřadu není potřebné, aby smlouva předem vymezovala konkrétní okolnosti či kritéria, za nichž zadavatel může či má poskytnout souhlas s navýšením ceny, neboť tyto okolnosti mohou být objektivně předem nepředvídatelné a budou vyplývat z konkrétní situace při realizaci plnění.

6.        K tvrzenému nedostatečnému popisu způsobu spolupráce při plnění předmětu smlouvy (požadavek na agilní způsob řízení) Úřad uvedl, že zadavatel povinnost agilního řízení výslovně nestanovil, nemůže se jí tedy domáhat.

7.        Pokud jde o navrhovatelem namítanou nesprávnou volbu smluvního typu, Úřad uzavřel, že pouhé tvrzení navrhovatele o tom, že smlouva neobsahuje všechna ustanovení typická pro smlouvu o dílo, bez další argumentace, není způsobilé založit pochybnost o zákonnosti zadávacích podmínek.

8.        Úřad neshledal tvrzenou nepřiměřenost v souvislosti se smluvními ujednáními zakotvujícími délku trvání smluvního vztahu, absenci možnosti výpovědi na straně poskytovatele služeb, možnost výpovědi smlouvy ze strany zadavatele, ani zahájení plnění na výzvu zadavatele.

9.        Úřad konstatoval, že zadavatelovy požadavky na stavební specialisty jsou přiměřené, mají přinášet praktické stavební zkušenosti do funkčních specifikací systému. Zadavatel doložil více než 100 zakázek, které požadavky na specialisty splňují.

10.      Činnost specialistů tvoří nedílnou součást plnění, bez jejich vstupů nelze modul HMG specifikovat. Rozdělení zakázky proto nebylo nutné. Neuvedení CPV kódů pro stavební poradenství není porušením zákona, neboť stavební poradenství není samostatným předmětem veřejné zakázky.

11.       Požadavek na certifikace k platformám je určitý – certifikace se vždy váže k SW platformě, kterou dodavatel v nabídce zvolí, a je vyžadován pouze tehdy, pokud certifikační program existuje.

12.      Zadavatel dle Úřadu řádně odůvodnil i požadavek na významnou zakázku: v prvních dvou letech po dodání modulu HMG se předpokládá náročnější fáze integrace do IS zadavatele. Požadavek je přiměřený a nediskriminační.

III.     rozklad navrhovatele

13.      Dne 15. 4. 2026 obdržel Úřad proti napadenému rozhodnutí rozklad navrhovatele, rozklad byl doplněn 30. 4. 2026. Napadené rozhodnutí bylo navrhovateli doručeno dne 31. 3. 2026. Rozklad byl podán včas.

Námitky rozkladu

14.      Navrhovatel ve svém rozkladu rozporuje závěry Úřadu učiněné v souvislosti se všemi spornými oblastmi šetřeného případu. Napadené rozhodnutí se podle něj nevyznačuje nestranným a kritickým přezkumem zákonnosti postupu zadavatele, nýbrž benevolentním přístupem k jeho pochybením a účelovým vysvětlováním. Podrobně jsou rozkladové námitky rozepsány níže, v části věnující se jejich vypořádání.

15.      Napadené rozhodnutí navrhovatel pokládá za rozporné s právními předpisy, neboť neobsahuje náležitosti, které na něj právní předpisy kladou, a zároveň za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

Závěr rozkladu

16.      Navrhovatel ve svém rozkladu předsedovi Úřadu navrhuje, aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Úřadu k novému projednání.

Vyjádření zadavatele k rozkladu

17.      Zadavatel se k rozkladu navrhovatele vyjádřil, přičemž se se závěry napadeného rozhodnutí ztotožnil a obecně uvedl, že napadené rozhodnutí je podle něj jasné, určité a srozumitelné a bez vnitřních rozporů. Podrobnější shrnutí vyjádření zadavatele je dle potřeby uvedeno u vypořádání jednotlivých námitkových okruhů.

IV.        Řízení o rozkladu

18.      Úřad po doručení rozkladu neshledal podmínky pro postup podle § 87 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále též „správní řád“) a podle § 88 odst. 1 správního řádu předal spis se svým stanoviskem předsedovi Úřadu k rozhodnutí o rozkladu.

Stanovisko předsedy Úřadu

19.      Po projednání rozkladu a veškerého spisového materiálu rozkladovou komisí, jmenovanou podle § 152 odst. 3 správního řádu, a po posouzení věci ve všech jejích vzájemných souvislostech byl podle § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumán soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy, jakož i správnost napadeného rozhodnutí, ta však toliko v rozsahu námitek uplatněných v rozkladu, přičemž s přihlédnutím k návrhu rozkladové komise byl přijat závěr, že Úřad napadeným rozhodnutím rozhodl správně a v souladu se zákonem.

V.           K námitkám rozkladu

Obecný úvod

20.     Než přistoupím k odůvodnění jednotlivých závěrů ve vztahu k dílčím námitkám rozkladu, považuji za vhodné uvést některé teze, které se obecně týkají charakteru podaného rozkladu a předtím návrhu. Navrhovatel úvodem rozkladu uvádí, že Úřad neposoudil jeho návrh nestranně, opakovaně přejímá tvrzení zadavatele, aniž by je podrobil kritickému přezkumu, zatímco přehlíží věcně podložená tvrzení navrhovatele. Ta Úřad dle jeho názoru nesprávně označuje za spekulativní, hypotetická či nedostatečně konkrétní, aniž by jednotlivé argumenty navrhovatele věcně vypořádal. Tento přístup je dle navrhovatele formalistický a přechází i zjevné a systémové indicie netransparentnosti zadávacího řízení.

21.      Navrhovatel ve svých výtkách pomíjí, že návrhové správní řízení je nástrojem k ochraně právě toho dodavatele, který se rozhodne jej využít. Toto řízení nemá sloužit k řešení teoretických situací, nemá sloužit k řešení otázek vyššího dobra, ani otázky, zda zadavatel pro sebe udělal to nejlepší, co mohl.

22.     Proto tedy řízení o přezkumu úkonů zadavatele zahajované na návrh obsahuje významné prvky kontradiktornosti a pravidlo, že Úřad zjišťuje i bez návrhu rozhodné skutečnosti, není bezbřehé. Je to navrhovatel, kdo vymezuje sporné skutkové otázky a Úřad se zabývá pochybeními, která jsou v návrhu specifikována. Navrhovatel, pokud chce s návrhem uspět, musí ve vlastním zájmu formulovat případná pochybení zadavatele dostatečně určitě, aby v Úřadu vzbudil pochyby o nezákonnosti postupu zadavatele, které je pak Úřad schopen dále posoudit a případně i prokázat. Pokud jsou tvrzení obsažená v návrhu příliš obecná a Úřad jimi není dostatečně nasměrován k jádru problému a jeho faktickému dopadu do subjektivních práv navrhovatele tak, aby mohl případné pochybení zadavatele dostatečně konkretizovat a prokázat, není takový návrh způsobilý uspět. Obecný návrh se příliš neliší od postupu, kterým by Úřad sám aktivně přezkoumával celé zadávací řízení a hledal v něm nezákonnosti.

23.     Přezkum úkonů zadavatele není prostředkem abstraktní kontroly zákonnosti zadávací dokumentace. Ostatně i aktivní legitimace navrhovatele je zákonem založena na tvrzení zásahu do navrhovatelových vlastních práv, resp. na tvrzení hrozící nebo vzniklé újmy v jeho právní sféře. Návrh proto nemůže být založen na obecné a hypotetické kritice zadávacích podmínek, nýbrž by měl stát na konkrétních tvrzeních, jakým způsobem právě navrhovateli vytýkaný postup zadavatele znemožňuje nebo ztěžuje účast v zadávacím řízení, případně snižuje jeho šance na získání veřejné zakázky. Jen některé typy námitek, resp. namítaných pochybení představují pro řádné zadávací řízení hrozbu samy o sobě, u většiny je třeba, aby byl navrhovatel konkrétní a hovořil o neoprávněném zásahu dílčí zadávací podmínky do svého vlastního dodavatelského postavení.

24.     Návrh a posléze rozklad však obsahují velké množství právě obecných tvrzení, jejichž opodstatněnost navrhovatel zakládá na tom, že zadávací podmínkou je postižen „obecný dodavatel“, a pokud by byla podmínka formulována jinak, nebyl by obecný dodavatel postižen. V podstatě nikde se neobjevuje popis konkrétního problému, který by měl na základě posuzovaných zadávacích podmínek se sestavením nabídky navrhovatel.

25.     V právě uvedeném kontextu považuji napadené rozhodnutí za správné, precizně a podrobně odůvodněné. Nemohu se ztotožnit s opakovaným rozkladovým tvrzením navrhovatele, že Úřad provedl jen formální přezkum postupu zadavatele a nekriticky přijal jeho vysvětlení. Takové výtky působí neoprávněně, a to zejména vzhledem k charakteru námitek navrhovatele. Ohledně podrobnějšího posouzení přístupu Úřadu k vypořádání námitek navrhovatele odkazuji níže na vypořádání dílčích námitek rozkladu.

26.     Navrhovatel v úvodní části rozkladu uvádí, že zadávací řízení je stiženo systémovou netransparentností, proti níž navrhovatel své námitky v návrhu sice uvedl, ale neučinil je předmětem řízení (viz pozn. pod čarou č. 4 napadeného rozhodnutí). V rozkladu nyní navrhovatel žádá, aby ohledně nich bylo z podnětu předsedy Úřadu zahájeno řízení z moci úřední. K tomu uvádím, že smyslem podnětu je oznámit Úřadu domněle nezákonný postup zadavatele, aby zvážil zahájení správního řízení. Úřadu jsou skutečnosti, které mají být předmětem podnětu, známy již z návrhu. Podnět předsedy Úřadu nemá „vyšší váhu“ a není pokynem k zahájení správního řízení. Jako takový se jeví nadbytečný. 

K tvrzenému skrytému užití institutu rámcové dohody a k obcházení institutu rámcových dohod

27.     Navrhovatel ve svém návrhu namítal, že zadavatel v rámci plnění veřejné zakázky požaduje plnění s rámcovým prvkem na dobu 20 let, čímž podle něj obchází zákonné omezení vyplývající z § 131 odst. 3 zákona stanovující pro rámcové dohody maximální délku 4 let. Gros této části rozkladové argumentace se týká zpochybnění závěrů Úřadu souvisejících s otázkou, zda se mají na smlouvu, na jejímž základě bude probíhat plnění předmětu veřejné zakázky, aplikovat ustanovení zákona upravující rámcové dohody. Zvláštní důraz je pak ze strany navrhovatele kladen na součást předmětu veřejné zakázky – tzv. ad-hoc služby – které zadavatel hodlá poptávat průběžně na základě svých požadavků a kterými se rozumí[1] položky č. 9-11 Katalogu služeb uvedeného v příloze č. 5 smlouvy, tedy služby rozvoje systému, ostatní ad-hoc služby (včetně služeb exitu) a rozšířená uživatelská podpora[2] (dále jen „ad hoc služby“). Úřad v napadeném rozhodnutí uzavřel, že „popsaný mechanismus k poskytování Ad hoc služeb nepředstavuje uzavření dílčí smlouvy či objednávky. Ad hoc služby jsou dle Úřadu součástí předmětu plnění již od samotného okamžiku uzavření Smlouvy, neboť závazek dodavatele poskytovat analýzu, vývoj, implementaci, podporu a rozvoj modulu HMG vyplývá přímo z bodu 2.2. Smlouvy. Ačkoliv je dle Úřadu závazek k plnění v bodě 2.2 Smlouvy vymezen obecně, Ad hoc služby (tj. ‚rozvoj systému‘, ‚ostatní ad‑hoc služby‘ a ‚rozšířená uživatelská podpora‘) představují konkrétní typy plnění, které obsahově odpovídají činnostem uvedeným v bodě 2.2. Smlouvy, a jsou proto již od počátku součástí závazku dodavatele.“[3] S těmito závěry Úřadu se lze plně ztotožnit, neboť jsou správné, přezkoumatelně odůvodněné a založené na podkladech napadeného rozhodnutí.

28.     V úvodu této části rozkladu navrhovatel vznáší obecné námitky. Navrhovatel tvrdí, že Úřad částečně oslyšel jeho návrh, pokud v bodu 160 napadeného rozhodnutí uvedl, že jeho úkolem není poskytovat obecná stanoviska k problematice rozvoje u informačních systémů, nýbrž posoudit konkrétní skutkové okolnosti a právní otázky vztahující se k přezkoumávanému případu. V bodu 15 rozkladu nyní navrhovatel tvrdí, že jeho návrhový bod nesměřoval k tomu, aby Úřad vydal obecné metodické stanovisko, ale že se domáhal „posouzení zcela konkrétního smluvního modelu Zadavatele, v němž mají být Ad hoc služby, zejména služby rozvoje, poskytovány po dobu 20 let, v rozsahu tisíců člověkodnů a na základě postupně sjednávaných dílčích požadavků.“ Závěry napadeného rozhodnutí učiněné k této skupině návrhových tvrzení navrhovatele se však týkají právě této skutečnosti (blíže srov. např. body 167, 170 či 172 napadeného rozhodnutí). Rozhodně tedy nelze souhlasit s tvrzením navrhovatele o tom, že „Úřad bohužel zcela rezignoval na zodpovězení nejzásadnější otázky, ke které návrhový bod směřoval“ (blíže srov. bod 13 rozkladu).

29.     Stejně tak se nelze ztotožnit s rozkladovou námitkou uvedenou v bodu 14 rozkladu o tom, že se Úřad nezabýval tvrzeným porušením zásady transparentnosti v souvislosti s nejednoznačností postupu při sjednávání ad hoc služeb. Úřad se námitkou porušení zásady transparentnosti zabýval, když posoudil jak nastavení smlouvy na plnění veřejné zakázky, tak mechanismus objednávání a plnění ad hoc služeb, jakož i povahu výzev k plnění ad hoc služeb – tzv. „change requestů“. Dospěl přitom k závěru, že tyto prvky jsou v zadávacích podmínkách vymezeny dostatečně určitě a srozumitelně (blíže srov. bod 183 napadeného rozhodnutí), zejména pokud jde o způsob stanovení ceny i postup konkretizace plnění ad hoc služeb, které představují upřesnění již sjednaného závazku, nikoli nové vyjednávání. Současně Úřad odmítl tvrzení o nejasnosti smlouvy a uzavřel, že zadávací podmínky nejsou netransparentní.

30.     Do třetice není pravdou, že by se Úřad v napadeném rozhodnutí soustředil pouze na to, zda smlouva jako celek naplňuje definiční znaky rámcové dohody. Námitka není důvodná, neboť z napadeného rozhodnutí vyplývá, že Úřad se podstatou argumentace navrhovatele ohledně přítomnosti „pouze“ rámcového prvku ve smlouvě zabýval, nicméně ji neakceptoval. Úřad posuzoval charakter mechanismu poskytování ad hoc služeb, připustil, že část plnění má rámcový prvek (blíže srov. bod 172 napadeného rozhodnutí), avšak zároveň srozumitelně odůvodnil, proč tento prvek nezakládá aplikaci režimu rámcové dohody dle § 131 zákona. Z napadeného rozhodnutí je taktéž jasně seznatelné, že existence dotčeného rámcového prvku dle Úřadu nezapříčinila v šetřeném případě žádné protisoutěžní efekty. Jinak by ostatně Úřad nemohl návrh navrhovatele zamítnout. Úřad zejména zdůraznil, že rozhodující je právní povaha smlouvy jako celku, dále to, že závazek k poskytování dotčených služeb vzniká již uzavřením této smlouvy a není podmíněn uzavíráním dílčích smluv, a že následná konkretizace plnění představuje pouze upřesnění rozsahu již sjednaného závazku, nikoli nové zadávání plnění mimo soutěž. Závěr o přípustnosti dvacetiletého trvání smlouvy pak Úřad opřel o povahu předmětu veřejné zakázky a uzavřel, že délka smlouvy není stanovena nahodile bez vztahu k povaze plnění, ale reaguje na očekávanou dobu, po kterou bude modul HMG provozován (blíže srov. bod 233 napadeného rozhodnutí). Z těchto důvodů nelze dovodit, že by Úřad pominul jádro dotčené navrhovatelovy námitky ohledně dílčího rámcového charakteru smlouvy. Naopak, z rozhodnutí je zřejmé, proč Úřad nepovažoval analogickou aplikaci ustanovení § 131 zákona na tzv. rámcové prvky smlouvy za vhodnou, a rozhodnutí proto nelze označit za nepřezkoumatelné.

31.      Podle bodu 18 rozkladu má být dle navrhovatele pro rozlišení smlouvy na plnění veřejné zakázky a rámcové dohody rozhodné to, zda je ke vzniku závazku dodavatele plnit zapotřebí další projev vůle dodavatele. Navrhovatel je přesvědčen, že Úřad aplikoval toto kritérium nesprávně, přičemž ignoroval odstavce 74-77 jeho návrhu.

32.     V prvé řadě je nutné říci, že se Úřad tvrzeními navrhovatele uvedenými v bodech 74-77 jeho návrhu zabýval a jejich podstatu neopomněl, když vysvětlil, že smlouva na plnění veřejné zakázky zakládá obecný závazek poskytovat ad hoc služby již svým uzavřením, zatímco následný postup plnění těchto služeb slouží pouze ke konkretizaci jejich rozsahu, nikoli k uzavření nové smlouvy. Z tohoto důvodu ani nutnost odsouhlasení ze strany zadavatele nepředstavuje dle Úřadu rozpor, ani podstatný znak rámcové dohody. Úřad v bodu 169 napadeného rozhodnutí uzavřel, že zadavatel používá pojem „change request“ nikoliv ve významu změny závazku dle § 222 zákona, ale pouze jako označení pro výzvu k provedení jednotlivých ad-hoc služeb.

33.     K této problematice je třeba dále uvést, že rámcová a běžná („závazková“, „realizační“) smlouva se od sebe odlišují tím, že rámcová smlouva nezakládá závazek plnit, nýbrž toliko obecné podmínky, které se aplikují pro účely právních vztahů založených následně při další kontraktaci. K tomu lze odkázat na usnesení NS ČR sp. zn. 23 Cdo 936/2012 ze dne 28. 11. 2012 „Nejvyšší soud v své rozhodovací praxi vysvětlil, že tzv. rámcová smlouva (právní doktrína užívá též označení ‚normativní smlouva‘) nezakládá závazkový vztah, pohledávky a závazky smluvních stran z ní tudíž nevznikají. Význam rámcové smlouvy spočívá v tom, že strany tam, kde předpokládají dlouhodobější obchodní vztah, stanoví jejím prostřednictvím základní pravidla, jimž budou podléhat všechny konkrétní (tzv. realizační) smlouvy na jejím základě v budoucnu uzavřené, nebude-li v té či oné realizační smlouvě ujednáno jinak. Rámcová smlouva tak nemá jiný význam (jinou funkci), než že stanoví smluvní podmínky následně uzavíraných konkrétních, realizačních smluv, tj. v tom či onom rozsahu předurčuje jejich obsah.“ (tučné zvýraznění doplněno).

34.     Ke vztahu pojmů rámcová smlouva a rámcová dohoda lze odkázat na body 52 a násl. rozhodnutí o rozkladu ve věci ÚOHS-R0008/2026/VZ ze dne 26. 3. 2026, zejména: „Rámcová smlouva je inominátní smlouvou dle občanského zákoníku. Rámcová smlouva upravuje podmínky právních vztahů vznikajících z realizačních smluv uzavíraných na jejím základě, nepřijmou-li strany zvláštní, od rámcové smlouvy odchylné ujednání v realizační smlouvě. Závazek k poskytnutí plnění nevzniká z rámcové smlouvy, nýbrž až ze smlouvy realizační. Rámcová dohoda je institut práva veřejných zakázek, který upravuje podmínky zadávání zakázek mimo zadávací řízení pouze na základě takové dohody, a to za předpokladu, že samotná rámcová dohoda je uzavřena v zadávacím řízení. Jde o zvláštní zadávací postup. Účel obou institutů je tedy jiný, nic však nebrání tomu, aby rámcová smlouva posloužila jako rámcová dohoda ve smyslu práva veřejných zakázek, budou-li splněny další podmínky zákona. Institut rámcové dohody takto zákonodárce ostatně i mínil, když v § 131 zákona uvedl, že rámcovou dohodou mezi sebou jeden nebo více zadavatelů a jeden nebo více dodavatelů ujednávají rámcové podmínky týkající se zejména ceny nebo jiných podmínek plnění veřejné zakázky, které jsou závazné po dobu trvání rámcové dohody. Důraz na sjednání rámcových podmínek se v podstatě kryje s tím, co judikatura civilních soudů považuje za znaky rámcové smlouvy (…). Jinak řečeno, dokument, který vzejde ze zadávacího řízení na uzavření rámcové dohody, tak zpravidla odpovídá rámcové smlouvě ve smyslu občanského práva, a to v tom rozsahu, v jakém upravuje obchodní podmínky jednotlivých realizačních smluv, skrze něž dochází k zadávání jednotlivých veřejných zakázek na základě rámcové dohody.“

35.     Otázku, kdy konkrétní smlouva zakládá závazek, a to zejména s ohledem na doplňování dílčích náležitostí, řeší právo soukromé, a činí tak následujícím způsobem.

36.     Dle § 1723 odst. 1 občanského zákoníku platí, že závazek vzniká ze smlouvy, z protiprávního činu, nebo z jiné právní skutečnosti, která je k tomu podle právního řádu způsobilá.

37.     Dle § 1724 odst. 1 občanského zákoníku smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy.

38.     Dle § 1725 občanského zákoníku je smlouva uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah. V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah.

39.     Dle § 1726 občanského zákoníku platí, že považují-li strany smlouvu za uzavřenou, ač si ve skutečnosti neujednaly náležitost, již měly ve smlouvě ujednat, hledí se na projev jejich vůle jako na uzavřenou smlouvu, lze-li, zvláště s přihlédnutím k jejich následnému chování, rozumně předpokládat, že by smlouvu uzavřely i bez ujednání této náležitosti. Dala-li však některá ze stran již při uzavírání smlouvy najevo, že dosažení shody o určité náležitosti je předpokladem uzavření smlouvy, má se za to, že smlouva uzavřena nebyla; tehdy ujednání o ostatních náležitostech strany nezavazuje, ani byl-li o nich vyhotoven zápis.

40.     Dle § 1748 občanského zákoníku se má za to, že ujednání, že určitá část obsahu smlouvy bude mezi stranami ujednána dodatečně, je podmínkou účinnosti uzavřené smlouvy.

41.      Komentář k výše citovanému § 1748 občanského zákoníku uvádí: „1. Záměrně neúplná smlouva. Ustanovení se spolu s § 1749 týká situací, kdy strany uzavřely smlouvu s tím, že její určitá část bude doplněna až později, a to dohodou (§ 1748) nebo třetí osobou (§ 1749). Nejde ale o pouhou smlouvu o smlouvě budoucí ani o pouhé prohlášení o spolupráci. Smlouva již uzavřena je. Strany se shodly na náležitostech nezbytných ke vzniku smlouvy podle § 1726, nicméně určitou část ještě chtějí doplnit později (např. délku záruční doby, výši smluvních pokut, řešení sporů atp.). Jde o projev liberálního pojetí kontraktačního procesu, byť není sdílen ve všech právních řádech (Vogenauer 2015 s. 333). Vztah komentovaného ustanovení k § 1726 (zejm. jeho druhé věty) je nicméně výkladově obtížný – obě normy zavádějí vyvratitelné domněnky, a je třeba vždy pečlivě posoudit, zda strany považují určitou náležitost za podmínku samotného uzavření smlouvy podle § 1726, anebo její účinnosti podle § 1748, stejně jako posoudit, zda následné chování (typicky plnění) může vyvrátit jednu anebo obě z těchto domněnek.

Způsob doplnění. Ve smlouvě musí být určeno, jakým způsobem se chybějící obsah doplní. Komentované ustanovení pokrývá situace, kdy se doplnění má uskutečnit dohodou, typicky uzavřením dodatku. Jde tedy o změnu původní smlouvy a uplatní se § 564 (Beck V 1748 6). Doplnění nicméně není zásadně povinností stran, pokud se k tomuto doplnění jednoznačně nezavázaly. Pokud ano a pokud je chybějící obsah vymezen alespoň obecným způsobem, pak jde v této části o smlouvu o smlouvě (dohodě) budoucí a aplikuje se § 1785–1788 (shodně Beck V 1748 12). Pokud ne, pak sice mají povinnost poctivě jednat (§ 6), ale nemají povinnost dosáhnout dohody (§ 1728 odst. 1). (…)

Zákon zakládá vyvratitelnou domněnku, že doplnění je odkládací podmínkou účinnosti. Smlouva tedy uzavřena je (na rozdíl od § 1726), nicméně účinnou se stane až v okamžiku, kdy bude chybějící obsah dohodou doplněn. Vyvrácení domněnky může dle okolností plynout např. z toho, že doložka ponechaná k dalšímu jednání je v celkovém kontextu závazku jen okrajového významu, z toho, že v okamžiku uzavření smlouvy bylo již s plněním započato, že o dané záležitosti se dá smysluplně vyjednávat (např. z technických důvodů) až v určité etapě plnění apod. (Vogenauer 2015 s. 334). Domněnka může být vyvrácena i následným plněním a jeho přijetím. Relevantní může být i dohoda o způsobu náhradního vyplnění ponechané mezery pro případ, že se vyjednávání nezdaří.“[4] (tučné zvýraznění doplněno).

42.     V nynějším případě je návrh smlouvy koncipován zcela jasně tak, že závazek dodavatele k poskytnutí ad hoc služeb vzniká již na základě žádosti zadavatele (objednatele). Jeho věcný obsah, tj. jakou službu bude dodavatel poskytovat, vyplývá z výzvy zadavatele. K tomu lze odkázat na body 152, 153 a 154 napadeného rozhodnutí a tam citované body

1.2 („Poskytovatel v takovém případě zajistí rozvoj modulů dle požadavků Objednatele.“),

1.3 („[a]d-hoc služby jsou služby realizované Poskytovatelem na základě výzvy Objednatele za účelem zlepšení funkčností informačního systému Objednatele, nebo práce s daty v něm obsaženými. V případě výzvy Objednatele k realizaci ostatních ad-hoc služeb musí Poskytovatel Objednateli poskytnout odhadovaný počet člověkodnů k provedení ostatní ad-hoc služby do doby uvedené v Příloze 5 – Soupis služeb k ocenění ve sloupci Doba reakce.“) a

1.4 („Objednatel může požadovat služby technického charakteru jako je například provedení datové konsolidace, nebo zajištění statistik nad projekty. V takovém případě je poskytovatel povinen poskytnout rozšířenou uživatelskou podporu.“) přílohy č. 8 smlouvy. Tučné zvýraznění je vždy doplněno.

43.     Z výše uvedeného vyplývá zaprvé, že již sama smlouva, která má být v zadávacím řízení uzavřena, povinnost dodavatele poskytnout ad hoc služby založí. Z textu i účelu smlouvy nepochybně plyne, že její strany ji v rozsahu povinnosti poskytovat ad hoc služby budou ve smyslu § 1726 občanského zákoníku považovat za uzavřenou už s podpisem smlouvy. Účelem smlouvy totiž je, aby zadavatel měl zajištěno plnění ad hoc služeb, nikoliv to, aby nezávazně sjednal podmínky pro jejich další případné poptání.

44.     Dále je zjevné, že věcné vymezení plnění ad hoc služeb není ponecháno na dohodě stran, ale naopak na vůli zadavatele. Jde tedy o náležitost sjednanou, a to tak, že ji konkretizuje jedna strana smlouvy. Dodavatel je povinen zadavateli poskytnout takové plnění, o které si (při zachování ostatních smluvních podmínek a účelu smlouvy) řekne.

45.     Náležitost, která je ponechána na další dohodě stran smlouvy, je maximální možný rozsah ad hoc služeb, co do jednotek (člověkodnů). K tomu lze odkázat na tatáž ujednání:

1.2 („V případě výzvy Objednatele k realizaci rozvoje dotčené části subsystému (dále také jako ‚Požadavek na rozvoj‘) musí Poskytovatel Objednateli poskytnout popis realizace Požadavku na rozvoj a odhadovaný počet člověkodnů k provedení požadavku na rozvoj do doby uvedené v Příloze 5 – Soupis služeb k ocenění ve sloupci Doba reakce. V rámci řízení projektu bude dohodou Smluvních stran sjednán maximální počet člověkodnů k provedení Požadavku na rozvoj, který je pro Poskytovatele závazný.“),

1.3 („V případě výzvy Objednatele k realizaci ostatních ad-hoc služeb musí Poskytovatel Objednateli poskytnout odhadovaný počet člověkodnů k provedení ostatní ad-hoc služby do doby uvedené v Příloze 5 – Soupis služeb k ocenění ve sloupci Doba reakce. V rámci řízení projektu bude dohodou Smluvních stran sjednán maximální počet člověkodnů k provedení Ostatních ad-hoc služeb, který je pro Poskytovatele závazný.“) a

1.4 („V případě výzvy Objednatele k realizaci rozšířené uživatelské podpory musí Poskytovatel Objednateli poskytnout odhadovaný počet člověkodnů k provedení rozšířené uživatelské podpory do doby uvedené v Příloze 5 – Soupis služeb k ocenění ve sloupci Doba reakce. V rámci řízení projektu bude dohodou Smluvních stran sjednán maximální počet člověkodnů k provedení Rozšířené uživatelské podpory, který je pro Poskytovatele závazný.“) přílohy č. 8 smlouvy. Tučné zvýraznění je vždy doplněno.

46.     Ponechání maximálního počtu jednotek na další dohodě stran má význam maximálně pro nabytí účinnosti smlouvy (§ 1748 občanského zákoníku), a to ještě toliko v části týkající se povinnosti plnit ad hoc službu. V ostatních částech smlouva nabývá účinnosti už uveřejním v registru smluv. To plyne jednak ze zvláštního ujednání o účinnosti v závěru návrhu smlouvy (bod 16. 2), jednak z faktu, že harmonogram hlavní části plnění (programovací část) se rozbíhá již od takto sjednané účinnosti (viz příloha 6 smlouvy, citováno v bodě 151 napadeného rozhodnutí). Jde totiž právě o ten případ, který zmiňuje výše citovaný komentář, a sice že „o dané záležitosti se dá smysluplně vyjednávat (např. z technických důvodů) až v určité etapě plnění“,[5] když plnění ad hoc služby vůbec, a tím pádem i sjednání maximálního rozsahu člověkodní připadá z povahy věci v úvahu až po splnění hlavní (programovací) části plnění, a to ještě jen za podmínky, že potřeba ad hoc služby vyvstane. Odklad účinnosti celé smlouvy z důvodu nesjednání maximálního rozsahu ad hoc služby tedy její strany jistě sjednat nechtěly. Domněnka dle § 1748 občanského zákoníku je tedy v tomto smyslu vyvrácena.

47.     Z výše uvedeného je tedy třeba uzavřít, že závazek k poskytnutí ad hoc služeb smlouva zakládá, nejistý je pouze jeho obsah a účinnost povinnosti ad hoc službu poskytnout. Dále budou vypořádány konkrétní námitky navrhovatele stran této problematiky.

48.     Skutečnost, že výzva zadavatele k realizaci ad hoc služby není pouhým pokynem zadavatele k plnění,[6] nýbrž znamená začátek procesu, který zahrnuje aktivitu dodavatele ve smyslu odhadu počtu potřebných člověkohodin (a v případě služeb rozvoje systému i vytvoření popisu realizace ad hoc služby), jakož i aktivitu zadavatele spočívající v odsouhlasení, neznamená, že by ze samotné smlouvy nevyplývala povinnost dodavatele poskytnout zadavateli smluvené úplatné plnění – ad hoc služby – což je základní rozdíl oproti rámcové dohodě, která sama o sobě takovou povinnost nezakládá. Jak Úřad správně uvedl, body 2.1 a 2.2 smlouvy zakotvují závazek dodavatele poskytnout rovněž dotčené ad hoc služby, přičemž v souladu s bodem 5 přílohy č. 1 smlouvy se jedná o služby, které mají pokrývat celý životní cyklus dodávaného modulu HMG.

49.     Ad hoc služby tedy představují samostatnou kategorii smluvního plnění, která tvoří součást předmětu smlouvy. Z toho plyne, že ad hoc služby nejsou mimořádným nebo dodatečným plněním, ale předem předvídanou složkou smluvního závazku, byť bez detailní konkretizace jednotlivých úkonů. Rámcově jsou ad hoc služby definovány prostřednictvím přílohy č. 7 smlouvy[7] a přílohy č. 8 smlouvy[8], které uvádějí základní parametry jejich poskytování. Katalog služeb uvedený v příloze č. 5 smlouvy současně stanoví jejich jednotkové ocenění v člověkodnech. Ad hoc služby jsou tedy ve smlouvě a jejích přílohách definovány typově a cenově, nikoli konkrétně obsahově.

50.     Jednotlivá ustanovení smlouvy a jejích příloh tak společně vytvářejí konstrukci, podle níž jsou ad hoc služby ve smlouvě zachycené jako flexibilní, průběžně konkretizované plnění realizované prostřednictvím výzev zadavatele, které zůstává plně integrováno v rámci jednoho smluvního závazku a které obsahově navazuje na plnění, které tvoří základ zadávané zakázky (modul HMG). Realizace každé konkrétní ad hoc služby sice vyžaduje nezbytnou součinnost smluvních stran, nikoli však uzavření nové dílčí smlouvy.

51.      Lze se tedy plně ztotožnit s Úřadem, jestliže uzavřel, že tento mechanismus poskytování ad hoc služeb nepředstavuje uzavření dílčí smlouvy či objednávky na jejich plnění, neboť tyto služby jsou součástí předmětu smlouvy již od okamžiku jejího uzavření. Tato okolnost – přítomnost flexibility a průběžné konkretizace obsahu ad hoc služeb – přitom nezakládá povinnost zadavatele zadat veřejnou zakázku coby rámcovou dohodu ve smyslu § 131 zákona.

52.     Skutečnost, že smlouva samotná neurčuje ani konkrétní obsah, rozsah či časový režim realizace ad hoc služby, vyplývá ze samotné povahy těchto služeb, neboť jde o plnění, které je z principu do určité míry nepředvídatelné co do konkrétního rozsahu, obsahu i pracnosti. V oblasti dlouhodobého rozvoje informačních systémů není objektivně možné předem přesně a vyčerpávajícím způsobem vymezit všechny budoucí požadavky (např. konkrétní úpravy systému, integrační potřeby či reakce na změny legislativy), neboť tyto potřeby se přirozeně vyvíjejí v čase v návaznosti na provoz systému, organizační změny či nové funkční požadavky. Právě proto je plnění této části veřejné zakázky logicky a smysluplně koncipováno jako flexibilní mechanismus, v němž je okruh možných činností a jejich předpokládaný rozsah vymezen předem (blíže srov. přílohy č. 5, 7 a 8 smlouvy), zatímco konkrétní obsah jednotlivých ad hoc služeb je teprve následně konkretizován prostřednictvím výzvy zadavatele. Navrhovatelem namítané samostatné zadání těchto služeb (blíže srov. bod 39 rozkladu) se z tohoto pohledu jeví jako nevhodné.[9] Ad hoc služby totiž nepředstavují nahodilé či fakultativní plnění stojící mimo předmět veřejné zakázky, ale naopak nezbytný nástroj, jak zajistit funkčnost, udržitelnost a adaptabilitu systému po celou dobu jeho životního cyklu. Bez tohoto mechanismu by nebylo možné reagovat na reálné potřeby zadavatele v průběhu let, což by vedlo k neefektivnímu nebo dokonce nefunkčnímu plnění. Zvolený způsob zadání tedy nepředstavuje samoúčelný pokus o obcházení zákona, nýbrž přirozený způsob, jak služby takového charakteru pořídit. V šetřeném případě tedy nebylo shledáno, že by existence rámcového prvku ve smlouvě (tzn. určitá míra flexibility při pořizování ad hoc služeb), která má být uzavřena na základě otevřeného řízení, jakkoli omezovala hospodářskou soutěž. Z tohoto důvodu je odkaz navrhovatele na rozhodnutí předsedy Úřadu sp. zn. ÚOHS-R0165/2022/VZ (blíže srov. bod 22 návrhu a bod 37 rozkladu), skutečně nepřiléhavý, resp. bezpředmětný.

53.     Jak bylo naznačeno shora, uvedená nepředvídatelnost se týká pouze konkrétní podoby jednotlivých výzev zadavatele k plnění ad hoc služeb, nikoli existence samotného závazku – ten vzniká již uzavřením smlouvy, která zahrnuje jak podporu, tak průběžný rozvoj poptávaného systému. Jestliže pak navrhovatel v bodu 28 rozkladu polemizuje nad významem „dohody“ v rámci mechanismu objednávání ad hoc služeb, lze konstatovat, že se jedná o nezbytný krok zajišťující právní jistotu na obou stranách smlouvy, zásadní zejména s ohledem právě na tuto nepředvídatelnost konkrétního obsahu a rozsahu ad hoc služeb.

54.     V bodu 23 rozkladu navrhovatel na podporu svých závěrů ohledně rámcového charakteru smlouvy tvrdí, že zařazení ad hoc služeb do celkové ceny veřejné zakázky neprokazuje existenci přímého závazku plnit, protože podle smlouvy se tyto služby realizují pouze tehdy a v tom rozsahu, na kterém se strany dodatečně dohodnou, takže celková cena představuje jen maximální finanční rámec. Tato námitka není důvodná, neboť navrhovatel v ní nesprávně ztotožňuje variabilitu rozsahu plnění ad hoc služeb s absencí závazku skutečně plnit, jakož i vznik realizačního závazku se závazkem odebrat veškeré plnění. Skutečnost, že ad hoc služby jsou oceněny jednotkově a že celková cena veřejné zakázky představuje i maximální limit (strop) pro možnost čerpání těchto služeb, neznamená, že nevzniká závazek dodavatele služeb plnit. Tato konstrukce odpovídá běžné konstrukci smlouvy na služby, kde se hradí pouze skutečně realizovaný rozsah. Ani absence zasmluvněné povinnosti zadavatele vyčerpat celý finanční rámec smlouvy neznamená, že jde o rámcovou dohodu, jak se navrhovatel domnívá, jelikož podle zákona je rozhodující, zda smlouva sama zakládá povinnost plnit[10], zatímco rámcová dohoda takový závazek neobsahuje a slouží pouze jako rámec pro budoucí zakázky, u nichž závazek vzniká až jejich zadáním.

55.     V bodě 23 rozkladu navrhovatel namítá také následující: „Celková cena tedy představuje maximální limit a hodnoticí údaj, nikoli závazek Zadavatele odebrat veškerý rozsah plnění a už vůbec ne důkaz, že konkrétní realizační závazek vzniká již uzavřením smlouvy. To ostatně Zadavatel potvrdil i ve vysvětleních zadávací dokumentace, když se na toto právě Navrhovatel dotazoval, viz odpověď 3/8 v rámci vysvětlení zadávací dokumentace č. 3 a 4. Následně sám Zadavatel v rámci jiného vysvětlení zadávací dokumentace původní čl. 2.8.1 smlouvy pro jistotu upravil, smazal možnost snížení rozsahu a jednoznačně potvrdil rámcovost plnění i to, že nemusí požadovat žádné Ad hoc služby (nevznikne nárok na zaplacení).“

56.     Absence smluvního mechanismu, jak „donutit“ dodavatele k plnění jakéhokoli požadavku, pokud se na něm se zadavatelem nedohodne, také nepředstavuje definiční znak rámcové dohody. Představuje-li povinnost plnit ad hoc službu smluvní povinnost s odloženou účinností, pak ji logicky není možno vynucovat předtím, než se účinnou stane. Už proto je tento argument zjevně neopodstatněný. Na tom, že povinnost ve smlouvě sjednána byla, a smlouva tedy založila závazek, se však tím nic nemění, a to ani poté, co zadavatel prostřednictvím změny zadávací dokumentace za účelem odstranění pochybností při výkladu smlouvy přistoupil k odstranění sousloví „nebo snížením“ v rámci článku 2.8.1.[11]

57.     Jak navrhovatel správně uvádí v bodu 27 rozkladu, dodavatel může být sankcionován již za opožděné ocenění nebo opožděný návrh řešení (blíže srov. tabulka č. 2 uvedená v příloze č. 7 smlouvy), které má dodavatel vyhotovit na základě výzvy zadavatele. V této části smlouvy je rovněž zakotvena pokuta ve výši 2 % z ceny ad hoc služby za každý započatý pracovní den prodlení nad stanovenou hodnotu. Není zřejmé, co navrhovatel touto námitkou sleduje, resp. jakým způsobem tato zadávací podmínka zasahuje do subjektivních práv navrhovatele.  Jestliže zadavatel vyhodnotil tyto sankční mechanismy jako dostatečné, není v pravomoci Úřadu či jeho předsedy hledat ideální podobu zadávacích či smluvních podmínek a diktovat zadavateli, jak je formulovat lépe. Jak uvedl Krajský soud v Brně ve svém rozsudku ze dne 3. 10. 2024, č. j. 62 Af 2/2024-144, „smluvní podmínky mezi zadavatelem a vybraným dodavatelem (coby součást zadávacích podmínek) se často nacházejí mimo rozsah přezkumu žalovaného, neboť jeho úkolem není obecně posuzovat vhodnost, přiměřenost či vymahatelnost soukromoprávních ujednání ve smlouvách. V některých případech je však žalovaný oprávněn (a povinen) smluvní podmínky přezkoumávat. Jde o případy, kdy konkrétním nastavením těchto (smluvních) podmínek aktivujících se ‚až‘ po uzavření smlouvy může dojít ke shodně eliminačním (a tudíž nepřiměřeným a diskriminačním) důsledkům, pokud jde o účast v zadávacím řízení, jaké vyvolávají podmínky, kterými je dodavatel vázán již před uzavřením smlouvy, a to již pro účely podání nabídky v zadávacím řízení (kupř. v podobě nepřiměřeně nastavených požadavků na prokázání kvalifikace). Žalovaný je tedy oprávněn (a povinen) přezkoumávat smluvní podmínky z pohledu § 6 a § 36 odst. 1 ZZVZ, především pak z toho pohledu, zda jejich nastavením nedochází k omezení hospodářské soutěže, jež by se projevovalo již v samotném omezení účasti dodavatelů v zadávacím řízení.“[12] Ve shodě s Úřadem nebylo zjištěno, že by smluvní podmínky šetřené veřejné zakázky představovaly omezení účasti ve smyslu tohoto rozsudku. Je také možné podotknout, že v situaci, kdy zadavatel nezakotvuje potřebné či „vhodné“ sankční mechanismy, jedná se spíše o přístup prosoutěžní, kdy nedochází k eliminaci potenciálních účastníků zadávacího řízení příliš přísnými smluvními pokutami či jinými sankcemi. Zodpovězení otázky, zda se jedná o vhodný způsob, jak pro sebe zajistit řádné a včasné plnění veřejné zakázky, však nepřísluší Úřadu.

58.     Úřad rovněž nevystupuje v roli „zachránce zadavatele před jeho vlastním výkladem smlouvy“, jak navrhovatel tvrdí v bodu 29 rozkladu. V bodu 168 napadeného rozhodnutí Úřad „pouze“ uvedl, že tvrzení zadavatele uvedené v rozhodnutí o námitkách[13] nemá oporu v textu návrhu smlouvy, a na závěry napadeného rozhodnutí nemá vliv. K problematice odmítnutí plnění ad hoc služby je třeba uvést, že toto obecně možné je, avšak nikoliv z důvodu, že by smlouva, která má být v zadávacím řízení uzavřena, nezakotvovala dodavateli povinnost ad hoc službu plnit (tu zakotvuje), avšak z důvodu, že dokud nejsou sjednány detaily plnění této povinnost (zejména maximální rozsah práce v člověkodnech), nestává se tato povinnost účinnou. Lze tedy v podstatě dát zapravdu jak Úřadu v tom, že smlouva závazek zakládá, a tedy nejde o smlouvu rámcovou, tak i zadavateli v tom, že dodavatel může plnění ad hoc služby odmítnout do doby, než se zadavatelem sjedná konkrétní detaily rozsahu jejího plnění. Navrhovatel v tomto ohledu každopádně pravdu nemá.

59.     Není zřejmý smysl navrhovatelem nastíněné hypotetické situace, kdy by dodavatel hodlal záměrně zmařit jakýkoli požadavek zadavatele na realizaci ad hoc služeb předkládáním neakceptovatelných návrhů (bod 31 rozkladu). Lze předpokládat, že dodavatelé hodlají po podpisu smlouvy tyto služby plnit, neboť za ně dostanou zaplaceno.

60.     V bodu 38 rozkladu navrhovatel předestírá teoretickou situaci obcházení zákona. V prvé řadě platí, že závěry napadeného rozhodnutí se vztahují pouze na šetřený případ. Není vyloučeno, že v obdobném případě, kdy by smluvní podmínky byly nastaveny odlišně, by takové obcházení, resp. porušení zákona mohlo teoreticky přicházet do úvahy. Nicméně navrhovatelem popsaná situace je za daných skutkových okolností vyloučena, neboť ad hoc služby jsou již předem vázány vysoutěženými podmínkami, tzn. věcně vymezeny katalogem služeb a ekonomicky vymezeny jednotkovými cenami. Zásadní je i celkový finanční strop smlouvy, který představuje maximální rozsah plnění, jenž může být v rámci smluvního vztahu vůbec čerpán, přičemž plnění je realizováno pouze do okamžiku vyčerpání této celkové nabídkové ceny.[14] Výzvy zadavatele (change requesty) neslouží k zadání nějaké nové služby mimo rámec zakázky, ale pouze ke konkretizaci již sjednaného okruhu činností, a jakékoli vybočení mimo tento rámec by navíc naráželo na zákonný zákaz podstatných změn závazku dle § 222 zákona. Zadavatel tedy nemůže prostřednictvím tohoto mechanismu rozšiřovat plnění, sjednávat nové podmínky ani obcházet výsledek zadávacího řízení, neboť je po celou dobu vázán cenovou hranicí smlouvy. V souvislosti s touto námitkou se opět silně projevuje obecnost a hypotetičnost rozkladové argumentace a absence konkrétních námitek dokládajících, jak přesně zvolené zadávací podmínky znemožňují, resp. kvalifikovaně ztěžují možnost navrhovatele podat nabídku do zadávacího řízení. Účastníci byli v šetřeném případě seznámeni s předmětem ad hoc služeb, jejich předpokládaným rozsahem, a sami pak na základě své nabídky definovali maximální cenový strop zakázky. Na základě těchto informací měli všichni rovné podmínky účasti v zadávacím řízení. Navrhovatel netvrdí ani neprokazuje, z jakého důvodu nemohl za těchto okolností podat svou nabídku.

61.      Závěrem lze k této části rozkladové argumentace navrhovatele shrnout, že tvrzení o zastřeném charakteru smlouvy coby rámcové dohody a obcházení zákonného čtyřletého limitu nejsou důvodná. Z okolností šetřené věci jednoznačně plyne, že se nejedná o rámcovou dohodu, ale o „klasickou“ smlouvu na veřejnou zakázku, z níž již při jejím uzavření vzniká závazek dodavatele poskytovat služby včetně ad hoc služeb, které jsou od počátku typově vymezeny katalogem služeb a cenově jednotkovými cenami. Mechanismus change requestů, který díky své flexibilitě a zapojení obou smluvních stran znamená přítomnost určitého rámcového prvku ve smlouvě, nepředstavuje zadávání nových zakázek ani uzavírání dílčích smluv, ale pouze průběžnou konkretizaci rozsahu již sjednaného plnění, což je nezbytné vzhledem k povaze dlouhodobých IT projektů, kde konkrétní potřeby vznikají až v čase. Současně je celý rozsah plnění omezen maximálním finančním stropem smlouvy, takže služby mohou být plněny pouze do vyčerpání celkové nabídkové ceny, a jakékoli vybočení by bylo limitováno nejen smlouvou, ale i zákazem podstatných změn dle § 222 zákona, což znamená, že zadavatel nemůže tímto mechanismem obcházet soutěž ani rozšiřovat plnění mimo vysoutěžený rámec. Samotná zakázka má být zadána v otevřeném řízení, tedy nejotevřenějším soutěžním postupu, za těchto okolností tedy nelze dovodit, že by postup zadavatele vedl k narušení hospodářské soutěže či obcházení zákonných pravidel.

K tvrzené neurčitosti ujednání o ceně plnění

62.     Navrhovatel nesouhlasí se závěry Úřadu uvedenými v odstavcích 176-188 napadeného rozhodnutí, podle nichž je ujednání o ceně ad hoc služeb dostatečně určité, neboť cena má být stanovena kombinací vysoutěžené jednotkové ceny za člověkoden a předem sjednaného maximálního limitu. Úřad podle navrhovatele přehlédl, že rozhodující ekonomický parametr konkrétního ad hoc plnění – počet potřebných člověkodní – nebude určen v zadávacím řízení, ale až následnou dohodou smluvních stran.

63.     Pro posouzení této části rozkladu je zásadní vycházet ze shora uvedeného východiska, a to, že závazek dodavatele provádět ad hoc služby vyplývá již ze samotné smlouvy na plnění veřejné zakázky a pro potřeby realizace těchto služeb je ve smlouvě i dostatečně konkretizován. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se s Úřadem v přijetí tohoto závěru zásadně rozchází, má tato skutečnost vliv i na formulaci jeho dalších námitek, které jsou – z důvodu nesouhlasu s tímto závěrem – ze značné části irelevantní.

64.     Navrhovatel trvá na tom, že zadavatel zvoleným způsobem vysoutěží „pouze“ ceny člověkodnů práce blíže neurčených osob. Podle navrhovatele však žádné podmínky vysoutěženy nejsou, když se smluvní strany budou následně domlouvat na ceně plnění prostřednictvím sjednání obsahu a rozsahu poskytovaných ad hoc služeb. Navrhovatel v této souvislosti namítá netransparentnost postupu zadavatele, když podle něj není vůbec určeno, jaké plnění může zadavatel od dodavatele odebírat.

65.     Tato část rozkladu vychází z předpokladu nepoctivého chování dodavatele a iracionálního postupu zadavatele, který navrhovatel zastává. Takový přístup ovšem nemůže Úřad ani jeho předseda přijmout. Naopak je třeba vycházet z obecného principu poctivosti a profesionality dodavatele, který nemá důvod systematicky nadhodnocovat pracnost plnění, a současně z předpokladu racionálního a odpovědného jednání zadavatele, který posuzuje, vyjednává a případně odmítá nepřiměřené návrhy rozsahu plnění ad hoc služeb. Skutečnost, že zadavatel hodnotí jednotkovou cenu, přičemž následný rozsah plnění ad hoc služeb bude konkretizován až v průběhu realizace veřejné zakázky, přitom odpovídá povaze poptávaných služeb, u nichž nelze předem objektivně vymezit konkrétní obsah a rozsah. Tato okolnost tedy sama o sobě nezakládá netransparentnost ani neporovnatelnost nabídek, neboť ekonomická soutěž probíhá na úrovni jednotkových sazeb. Navrhovatelem tvrzené riziko deformace hospodářské soutěže je pouze teoretické a nevyplývá ze zadávacích podmínek jako takových, nýbrž ze spekulativního předpokladu jejich zneužití, který v rámci přezkumu zadávacích podmínek nelze bez dalšího presumovat.

66.     Navrhovatel dále rozvádí hypotetickou situaci arbitrárního určování rozsahu ad hoc služeb ze strany jejich dodavatele a naprostou nemožnost jakékoli kontroly ze strany zadavatele. V bodu 50 rozkladu navrhovatel dokonce uvádí, že zadavatel bude ad hoc služby objednávat „pocitově“ a dodavatel bude ceny těchto služeb určovat taktéž „pocitově“. Nelze však automaticky předpokládat, že vysoutěžený dodavatel se bude snažit zadavatele neustále „ždímat“ a zadavatel tomu bude pouze pasivně přihlížet. Od uzavření smlouvy bude znám její celkový finanční rámec a cena za člověkoden plnění ad hoc služeb. Stejně jako lze usuzovat na snahu dodavatele co nejvíce si vydělat, tak lze předpokládat, že zadavatel bude bedlivě hlídat spotřebu člověkodní, která (vzhledem k finančnímu stropu smlouvy) není neomezená. I kdyby však zadavatel postupoval tím nejméně rozumným způsobem a akceptoval jakýkoli navržený rozsah za ad hoc službu, jak navrhovatel předpokládá v bodu 45 rozkladu, nemá tato budoucí okolnost vliv na posouzení zákonnosti postupu zadavatele při zadávání veřejné zakázky. Zadavatel jednoznačným způsobem definoval, jakou nabídkovou cenu bude hodnotit (blíže srov. bod 7 zadávací dokumentace a příloha č. 5 smlouvy) a skutečnost, jak k její konstrukci přistoupili jednotliví účastníci je odrazem jejich podnikatelské strategie a míry únosného rizika s ohledem na vůli získat veřejnou zakázku na dalších cca 20 let. Jestliže navrhovatel namítá, že „dodavatel s vyšší jednotkovou sazbou může dodat stejný výstup v zásadně kratším čase a celkově levněji než dodavatel s nižší jednotkovou sazbou“ (blíže srov. bod 55 rozkladu), lze si takovou situaci skutečně představit. Lze si ovšem představit i jinou situaci, kdy dodavatel s vysokou sazbou dodá své výstupy v delším čase. Lze si představit množství hypotetických situací. Nic z toho ovšem není úkolem Úřadu. V příloze č. 5 smlouvy, která slouží k výpočtu nabídkové ceny, jsou uvedena předpokládaná množství člověkodní, která zadavatel hodlá v rámci plnění veřejné zakázky čerpat. Všichni dodavatelé měli v otevřeném řízení stejnou možnost kalkulovat na základě těchto informací své nabídkové ceny tak, aby v zadávacím řízení uspěli. Stanovený způsob hodnocení není netransparentní a odpovídá ekonomické výhodnosti nabídek, neboť zadavatel preferuje co nejnižší nabídkovou cenu. Smlouva obsahuje mechanismy, které mu mají tuto nejnižší nabídkovou cenu zajistit i v průběhu celé realizace předmětu veřejné zakázky. V tomto ohledu se nakonec dvacetileté trvání smlouvy jeví z pohledu zadavatele jako „hospodářsky výhodné“, neboť fixuje co nejnižší nabídkové ceny na celé toto období (ovšem v závislosti na inflační doložce), zadavatel tedy oproti názoru navrhovatele skutečně vystupuje v roli řádného hospodáře.

67.     To, co navrhovatel v bodu 55 rozkladu označuje za „prostor pro neporovnatelnost nabídek“, je běžné soutěžní prostředí. Ať už by účastníci ve snaze stát se vybraným dodavatelem pro účely hodnocení uvedli co nejnižší nabídkové ceny za plnění ad hoc služeb, i tak si musí být vědomi skutečnosti, že za tuto nízkou jednotkovou cenu budou muset dalších přibližně 20 let realizovat své služby. Nemohou přitom počítat s tím, že by nízkou jednotkovou cenu kompenzovali o to vyšším počtem člověkodnů a pasivním přístupem zadavatele, který by jim takové vysoké rozsahy bez rozmyslu odsouhlasoval. Jestliže navrhovatel v této souvislosti namítá nemožnost „prokázat zapojení konkrétních členů realizačního týmu dodavatele a čas, který na plnění služby strávili“, jedná se o objektivní nemožnost u jakékoli obdobné zakázky, kde zástupce zadavatele skutečně nesedí v jedné místnosti s pracovníky a nekontroluje jejich práci. V každém takovém případě se zadavatel musí spolehnout na poctivé jednání dodavatele při vykazování takové práce a ve svém vlastním zájmu odsouhlasovat pouze návrhy, které se mu jeví jako reálné a přiměřené.

68.     Jestliže navrhovatel tvrdí, že zvolený postup zadávání veřejné zakázky představuje modus operandi při zadávání obdobných zakázek zadavatele, pak se jedná o irelevantní okolnost. Úřad ani jeho předseda v šetřeném případě neshledali porušení zákona, nicméně tyto závěry nelze bez dalšího vztáhnout na jakýkoli obdobný postup zadavatele v minulosti či v budoucnosti.

69.     Lze se plně ztotožnit se závěry bodu 183 napadeného rozhodnutí, které navrhovatel rozporuje v bodu 53 svého rozkladu. Skutečnost, že smlouva nestanoví předem detailní podmínky, za nichž zadavatel udělí souhlas s případným navýšením rozsahu plnění, sama o sobě nezakládá rozpor se zásadou transparentnosti, neboť je nutno zohlednit již dříve zmiňovanou povahu ad hoc služeb spočívající v dlouhodobém poskytování s proměnlivým a předem plně neurčitelným rozsahem. V takovém případě není objektivně možné ani účelné předem vymezit všechny budoucí situace a kritéria, na jejichž základě bude o navýšení rozhodováno, přičemž prostor pro následnou dohodu smluvních stran představuje standardní a legitimní smluvní mechanismus, který neznamená libovůli zadavatele. Tato okolnost neznamená, že by účastníci zadávacího řízení vůbec netušili, jakým způsobem bude probíhat plnění předmětu veřejné zakázky. Šetřené smluvní podmínky nepředstavují exces oproti smlouvám upravujícím obdobné smluvní vztahy. Podmínkou zákonného průběhu zadávacího řízení však není existence „absolutně předvídatelného kontraktu“, neboť skutkové okolnosti šetřeného případu svědčí o potřebě určitého prostoru pro následnou individualizaci ad hoc služeb.

70.     K námitce navrhovatele uvedené v bodu 58 rozkladu lze konstatovat, že jeho požadavek na zpřístupnění rozpadů nabídkových cen jednotlivých účastníků zadávacího řízení směřuje mimo rámec přezkumu zákonnosti zadávacích podmínek. Předmětem tohoto správního řízení je posouzení, zda nastavení zadávacích podmínek jako takových odpovídá požadavkům zákona, nikoli ověřování konkrétních kalkulačních postupů jednotlivých dodavatelů. I pokud by tyto informace vzal Úřad v potaz, nemohly by samy o sobě prokázat nezákonnost zadávací dokumentace, jak navrhovatel doufá, neboť způsob, jakým dodavatelé strukturovali své nabídky, je ovlivněn výsledkem jejich obchodní strategie a individuálních předpokladů. Současně nelze přisvědčit ani tvrzení, že bez těchto podkladů nelze posoudit povahu argumentace navrhovatele, jelikož přezkum zadávacích podmínek vychází z jejich objektivního obsahu a způsobilosti ovlivnit soutěž, nikoli z ex post analýzy podaných nabídek. Taková otázka by byla relevantní až v případě, že by zadavatel aplikoval výklad zadávacích podmínek, který by měl vliv na účastníky zadávacího řízení (např. v podobě jejich vyloučení). Lze proto uzavřít, že absence těchto informací nepředstavuje vadu řízení ani nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a nemá vliv na posouzení souladu zadávacích podmínek se zákonem. Tato námitka navrhovatele opět směřuje k „ověření“ teoretických úvah navrhovatele ohledně možných důvodů chování na straně účastníků zadávacího řízení a na posouzení šetřené věci nemá vliv.

71.      Na základě výše uvedeného lze konstatovat, že tato část rozkladu směřující proti určitosti cenového ujednání a transparentnosti ad hoc služeb není důvodná, neboť vychází z nesprávného předpokladu, že rozhodující ekonomické parametry plnění jsou ponechány nekontrolované libovůli dodavatele, a opomíjí skutečnost, že závazek poskytovat tyto služby vzniká již ze smlouvy, zatímco jeho konkrétní rozsah je legitimně určen následně s ohledem na proměnlivou povahu plnění. Hodnocení založené na jednotkové ceně přitom odpovídá charakteru předmětu veřejné zakázky a samo o sobě nezakládá netransparentnost ani neporovnatelnost nabídek, když soutěž probíhá na úrovni těchto sazeb a dodavatelé disponovali stejnými vstupními informacemi pro kalkulaci svých nabídkových cen. Navrhovatelem tvrzené riziko deformace soutěže je pouze hypotetické, založené na nepřípustné presumpci nepoctivého jednání dodavatele a pasivity zadavatele, přičemž je naopak nutno vycházet z jejich poctivého a racionálního postupu, kdy rozsah plnění je výsledkem vzájemné dohody a podléhá kontrole zadavatele limitované finančním rámcem smlouvy.

K tvrzenému nedostatečnému popisu způsobu spolupráce při plnění předmětu smlouvy – požadavek na agilní způsob řízení

72.     Navrhovatel namítá, že Úřad nesprávně posoudil otázku požadavku na agilní řízení projektu a nevypořádal se s jeho argumentací, čímž zatížil rozhodnutí nepřezkoumatelností. Podle navrhovatele zadavatel ve vysvětleních zadávací dokumentace č. 3, 4 a 5 jednoznačně uvedl, že předmětem smlouvy je mimo jiné agilní způsob spolupráce a že je požadována znalost agilního řízení u projektového manažera. Jelikož jsou vysvětlení zadávací dokumentace součástí zadávacích podmínek, nemohli dodavatelé tyto informace považovat za nezávazné. Navrhovatel proto nesouhlasí se závěrem Úřadu, že šlo pouze o popis charakteru plnění či očekávání zadavatele. Podle jeho názoru vznikl rozpor mezi vysvětleními zadávací dokumentace, smluvní dokumentací a následnou argumentací zadavatele, který nebyl odstraněn a který mohl ovlivnit okruh dodavatelů schopných podat nabídku.

73.     Dále navrhovatel tvrdí, že nejasnost ohledně požadovaného způsobu řízení projektu mohla mít přímý dopad na přípravu nabídky, její cenu i personální zajištění, neboť agilní a tradiční projektové řízení kladou odlišné požadavky na složení realizačního týmu a organizaci plnění. Úřad podle něj nesprávně akceptoval dodatečný výklad zadavatele, aniž by zohlednil skutečný obsah vysvětlení zadávací dokumentace. V důsledku toho mělo dojít k porušení § 36 odst. 3 ZZVZ a zásady transparentnosti podle § 6 ZZVZ.

74.     Navrhovatel předně namítá, že se Úřad nezabýval podstatnou částí jeho argumentace a že napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. K tomu uvádím, že podle ustálené judikatury správních soudů není správní orgán povinen reagovat samostatně na každé jednotlivé tvrzení či dílčí argument účastníka řízení, nýbrž je povinen vypořádat všechny podstatné námitky, které jsou způsobilé ovlivnit výsledek posouzení věci. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí nelze dovozovat pouze ze skutečnosti, že se správní orgán výslovně nevyjádřil ke každému argumentu účastníka nebo že se s jeho argumentací neztotožnil. Rozhodující je, zda jsou z odůvodnění rozhodnutí seznatelné skutkové a právní úvahy, na jejichž základě správní orgán dospěl ke svým závěrům, a zda je možné přezkoumat správnost těchto úvah.

75.     V nyní posuzovaném případě se Úřad v odstavcích 195 až 201 napadeného rozhodnutí zabýval samotnou podstatou návrhové námitky, tedy otázkou, zda informace o agilním způsobu spolupráce obsažené ve vysvětleních zadávací dokumentace představovaly závazný požadavek zadavatele, zda mohly vyvolat nejasnost zadávacích podmínek a zda mohly mít vliv na možnost podat nabídku. Úřad dospěl k závěru, že předmětná vyjádření zadavatele nepředstavovala samostatnou zadávací podmínku ani kvalifikační požadavek, nýbrž popis charakteru zamýšlené spolupráce, a současně neshledal, že by uvedené informace mohly objektivně bránit dodavatelům v účasti v zadávacím řízení nebo ovlivnit zpracování jejich nabídek. Skutečnost, že Úřad nepřevzal argumentační konstrukci navrhovatele nebo se výslovně nevyjádřil ke všem jednotlivým dílčím tvrzením obsaženým v návrhu, sama o sobě nepřezkoumatelnost rozhodnutí nezakládá.

76.     Nadto je třeba zdůraznit, že řada argumentů, které navrhovatel nyní označuje za opomenuté, představuje pouze podpůrné úvahy rozvíjející jeho základní tezi o údajné netransparentnosti zadávacích podmínek. Vypořádal-li se Úřad s touto nosnou otázkou a s důvody, pro které netransparentnost neshledal, nebyl povinen samostatně reagovat na každý jednotlivý argument či citaci judikatury uvedenou navrhovatelem. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, proč Úřad dospěl k závěru, že zadávací podmínky nebyly v této části nezákonné, a předseda Úřadu je schopen tento závěr v rámci rozkladového řízení plně přezkoumat. Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí proto není důvodná.

77.      Věcně je námitce navrhovatele třeba přisvědčit v tom směru, že informace obsažené ve vysvětleních zadávací dokumentace jsou součástí zadávacích podmínek a při jejich výkladu je nelze pominout. Ze spisového materiálu vyplývá, že zadavatel ve vysvětleních zadávací dokumentace č. 3, 4 a 5[15] skutečně opakovaně odkazoval na agilní způsob spolupráce a uvedl, že očekává schopnost realizačního týmu fungovat v režimu agilního řízení. Nelze proto souhlasit s tím, že by se jednalo o zcela právně bezvýznamné informace. Naopak, tyto údaje byly součástí informací poskytovaných dodavatelům v průběhu zadávacího řízení a staly se součástí zadávacích podmínek.

78.     Z této skutečnosti však automaticky nevyplývá, že zadavatel stanovil jednoznačný a závazný požadavek na prokázání schopnosti agilního řízení v nabídce nebo že podmínil plnění veřejné zakázky výhradním použitím agilní metodiky. Zadávací dokumentace nestanoví konkrétní metodiku agilního řízení, neurčuje žádný certifikační standard, nevymezuje obsah požadovaných agilních procesů ani nestanovuje způsob jejich ověřování. Stejně tak zadávací podmínky neobsahují povinnost předložit certifikát zaměřený na agilní projektové řízení ani neobsahují hodnoticí či kvalifikační kritérium, jehož splnění by bylo vázáno právě na znalost konkrétní agilní metodiky. Požadavek na agilní řízení je tedy formulován pouze v obecné rovině a nezakládá samostatnou a vymahatelnou zadávací podmínku, jejíž nesplnění by mohlo vést k vyloučení dodavatele ze zadávacího řízení.

79.     Ani smluvní dokumentace nestanoví povinnost realizovat plnění prostřednictvím agilní metodiky. Konkrétní nastavení způsobu spolupráce a řízení projektu má být výsledkem součinnosti smluvních stran při realizaci plnění. Použití agilních principů tedy není jednostranně a závazně předepsáno zadavatelem, ale je ponecháno na následné koordinaci objednatele a dodavatele při plnění smlouvy. Za této situace nelze dovodit, že by zadavatel prostřednictvím vysvětlení zadávací dokumentace vytvořil jednoznačný, závazný a současně kontrolovatelný požadavek na určitou formu projektového řízení.

80.     Zadavatel tedy nestanoví, že „požadavek na platný certifikát v oblasti projektového řízení musí být předložen právě ve vztahu k agilnímu řízení (např. PRINCE2 Agile)“, jak tvrdí navrhovatel v rozkladu. Takový závěr z obsahu zadávací dokumentace ani z jejího vysvětlení nevyplývá, neboť požadavek zadavatele je formulován obecně – pouze na úrovni znalosti, nikoli formálně certifikované kvalifikace. Jestliže zadavatel vznesl svůj požadavek na znalost agilního řízení u projektového manažera obecně ve vysvětlení zadávací dokumentace,[16] nemůže zákonně vyloučit účastníka zadávacího řízení pro nedoložení certifikátu spojeného s agilním řízením. Tento požadavek zadavatele je vymezen natolik vágně, že by k prokázání splnění kvalifikace postačovala i jen prostá informace ve smyslu, že „projektový manažer disponuje znalostí agilního řízení“. Zadavatel nepožadoval žádný důkaz o tom, že projektový manažer skutečně disponuje znalostí agilního řízení, v souladu s písm. a) bodu 4.3 zadávací dokumentace postačovalo, aby z předloženého čestného prohlášení o odborném personálu vyplývalo splnění veškerých požadavků zadavatele (tedy včetně požadavku na nijak blíže definovanou znalost agilního řízení). Zadavatel sám sebe vystavil nebezpečí, že účastníci zadávacího řízení si tento jeho požadavek vyloží pro sebe co nejpříznivějším způsobem, např. tak, že ke splnění kvalifikace bude postačovat i jen teoretická znalost takového způsobu řízení. Tato okolnost však nemohla mít na podání či nepodání nabídky vliv.

81.      Pro úplnost lze uvést, že řízení v prvním stupni a řízení o rozkladu tvoří jeden celek (z konstantní judikatury lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012-47). Proto tímto koriguji dílčí závěr napadeného rozhodnutí, že by požadavek na agilní způsob řízení nebyl obsažen v zadávací dokumentaci. Stal se její součástí formou vysvětlení zadávací dokumentace, nicméně dále platí, ačkoliv je součástí zadávacích podmínek, s ohledem na jeho vágní vymezení nemá zásadní význam pro výklad zadávacích podmínek a účast dodavatelů v zadávacím řízení.

82.     Pokud zadavatel nestanovil žádné podrobnosti, jde tato skutečnost za ním a musí se tak spolehnout na to, že se mu detaily agilního plnění podaří následně s vybraným dodavatelem vyjednat k vlastní spokojenosti[17]. Za nynějšího stavu zadávacích podmínek uchazeči o veřejnou zakázku nemají od zadavatele stran agilního plnění stanoveny konkrétní požadavky, což je staví do relativně silné vyjednávací pozice oproti situaci, kdyby zadavatel už v zadávacím řízení určité podmínky v této otázce stanovil. Pak by totiž dodavatelé jen těžko mohli následně (tj. při zahájení projektu) argumentovat, že jim tyto podmínky nevyhovují. Skutečnost, že zadavatel postup při agilním plnění detailně neupravil, tedy nepůsobí netransparentnost zadávací dokumentace v tom smyslu, že by uchazeči nevěděli, co se od nich očekává. Naopak, uchazeči vědí, že tyto otázky budou ještě předmětem diskuse, jejíž výsledek mohou významným způsobem ovlivnit.

83.     V bodu 68 rozkladu navrhovatel namítá, že nejasnost ohledně agilního řízení může mít vliv na cenu či na možnost podání nabídky, neboť způsob vedení týmu může mít vliv na jeho složení, komunikaci, dokumentaci a finanční náročnost stran certifikace projektového manažera.

84.     K těmto námitkám uvádím, že navrhovatel v průběhu správního řízení ani v rozkladu konkrétně neprezentoval, jakým způsobem mu uvedené informace fakticky bránily v podání nabídky nebo jak podstatně ztěžovaly jeho účast v zadávacím řízení. Jeho argumentace zůstává převážně v rovině obecných úvah o tom, že rozdílné metodiky řízení mohou mít dopad na organizaci projektu, cenu nebo personální obsazení. Navrhovatel však netvrdí, že by nebyl schopen nabídku podat, případně jak jinak by musel nabídku koncipovat, netvrdí ani, že nedisponuje certifikací, kterou by dle svého výkladu zadávací podmínky disponovat měl, ani že by v důsledku uvedených informací vznikly konkrétní dodatečné náklady či že by rozdílné řízení týmu mělo konkrétní vliv na výši nabídkové ceny.

85.     Za situace, kdy jsou námitky navrhovatele takto vágní, není Úřad povinen domýšlet, proč by mělo být agilní řízení týmu pro dodavatele dražší či proč by měl mít tým zásadně jiné složení nebo proč by měly být činnosti v důsledku agilního řízení časově náročnější. Povinnost certifikace stran agilního řízení ze zadávacích podmínek nevyplývá, tedy ani tento aspekt se do nabídkové ceny nepromítá. Námitky navrhovatele tedy nepřináší takovou pochybnost o zadávacích podmínkách, která by implikovala, že požadavek zadavatele mohl ovlivnit rozhodování dodavatelů o účasti v zadávacím řízení nebo způsob zpracování jejich nabídek. Nelze tak dospět k závěru, že by informace ve vysvětleních zadávací dokumentace vyvolávaly reálnou nejistotu ohledně postavení dodavatele jak v zadávacím řízení, tak později při plnění smlouvy. Hypotetické úvahy o možném vlivu způsobu řízení projektu na nabídky dodavatelů k závěru o porušení § 36 odst. 3 zákona či zásady transparentnosti nepostačují.

86.     Pokud navrhovatel v rozkladu odkazuje na rozhodnutí ve věci sp. zn. ÚOHS-R0157/2021/VZ, pak jde o odkaz nepřiléhavý. V citovaném rozhodnutí existoval přímý rozpor mezi smluvní dokumentací a vysvětleními zadávací dokumentace ohledně nákladové položky, kterou měli dodavatelé zahrnout do nabídkové ceny, tedy otázky bezprostředně ovlivňující sestavení nabídky a hospodářskou soutěž. V nyní posuzovaném případě však nejde o rozpor týkající se rozsahu plnění, ceny nebo kvalifikačních předpokladů, nýbrž o obecný popis preferovaného způsobu spolupráce, jehož konkrétní obsah nebyl v zadávacích podmínkách normativně vymezen.

87.     Za uvedených okolností nelze dospět k závěru, že by zadavatel porušil § 36 odst. 3 zákona nebo zásadu transparentnosti podle § 6 odst. 1 zákona. Všichni účastníci měli k dispozici shodné informace, z nichž bylo zřejmé, že zadavatel předpokládá využití agilního způsobu spolupráce, aniž by však tento způsob detailně a závazně upravil v návrhu smlouvy, přičemž konkrétní nastavení mělo být dohodnuto až při zahájení plnění. Skutečnost, že zadavatel ve vysvětleních zadávací dokumentace použil formulace, které mohly vyvolávat určitou interpretační nejistotu ohledně významu agilního řízení při realizaci zakázky, sama o sobě nepostačuje k závěru o nezákonnosti zadávacích podmínek, pokud z dokumentace jako celku nevyplývá závazný požadavek, jehož obsah by byl neurčitý nebo vnitřně rozporný, a pokud současně nebyl nijak konkrétně tvrzen (natož prokázán) dopad do soutěžního prostředí či postavení dodavatelů a ten zůstává hypotetický. Po účastnících se totiž v tomto ohledu nepožaduje přizpůsobení se konkrétním smluvním podmínkám nebo předložení konkrétních dokladů o kvalifikaci. Přestože došlo k dílčí nepřesnosti v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, neměla tato skutečnost vliv na jeho zákonnost ani přezkoumatelnost.

K tvrzenému nesprávně zvolenému smluvnímu typu

88.     Navrhovatel je přesvědčen, že zadavatel pro realizaci veřejné zakázky zvolil konstrukci nepojmenované smlouvy způsobem, který neodpovídá faktickému obsahu plnění a vytváří nejasnosti ohledně práv a povinností při realizaci předmětu veřejné zakázky. Zvolený typ smlouvy je dle navrhovatele významný nikoli sám o sobě, ale proto, že se promítá do neurčitosti zadávacích podmínek.

89.     Úřad v této souvislosti neshledal porušení zákona, neboť zákon zadavatelům nestanovuje povinnost použít konkrétní typ smlouvy pro určitou veřejnou zakázku. Lze s ním plně souhlasit, pokud uzavřel, že navrhovatel v této souvislosti netvrdil žádné konkrétní porušení zákona, přičemž ani neoznačil žádné konkrétní ustanovení smlouvy, které by v důsledku zadavatelem zvoleného smluvního typu bylo nejasným, neproveditelným či nezákonným, jakož ani neuvedl, jakým způsobem mu volba nepojmenované smlouvy znemožňuje podání nabídky.

90.     Z rozkladu vyplývá, že navrhovatel je přesvědčen o tom, že na porušení zákona upozornil dostatečně konkrétně, přičemž odkazuje na body 61 a odst. 168.1 námitek a bod 144 i) návrhu. Jedná se však pouze o obecné námitky tvrdící porušení základních zásad zadávání veřejných zakázek.

91.      Jestliže navrhovatel tvrdí, že již dříve identifikoval rovněž celou řadu podle něj chybějících ustanovení smlouvy o dílo, která by podle něj měla ve smlouvě být, a to např. odst. 52 námitek, nelze s ním souhlasit. Z bodu 52 námitek lze vyčíst toliko tato „konkrétní“ tvrzení navrhovatele: „Sám Zadavatel standardně u dodávky informačních systémů používá svou vzorovou smlouvu o dílo (ve více variacích), která obsahuje jednoznačné vymezení díla a jeho jednotlivých etap, následně vymezuje služby podpory, maintenance, jakož i služby rozvoje, ke kterým je jednoznačně upraven i proces jejich poptávání. Smlouva o dílo či její příloha zároveň standardně obsahují akceptační procedury, včetně akceptačních kritérií a možností akceptace s výhradami, např. včetně kategorizace výhrad. Takové rozdělení i mechanismy v aktuálním návrhu smlouvy na Veřejnou zakázku absentují a vnáší do smluvního vztahu řadu nejistot“ (tučné zvýraznění doplněno). 

92.     Navrhovatel však již nijak nedodává, jak konkrétně se tyto vytýkané nedostatky mají projevit v jeho nejistotě, v čem má tvrzená nejistota spočívat, jaký má být její vliv na jeho účast v zadávacím řízení či na jeho cenotvorbu. Neuvedl např. srovnání ustanovení stávající smlouvy a „ideální podoby“ smlouvy o dílo, která by podle něj zaručovala transparentnost a dodržení základních zásad. Obecná tvrzení o tom, co by měla smlouva podle názoru navrhovatele obsahovat, nemohou podložit závěr o její tvrzené nezákonnosti. Jak bylo uvedeno shora, Úřad se má v souvislosti se smluvními podmínkami zabývat pouze zásadními excesy. To samé platí i o námitce, podle níž by dle navrhovatele bylo vhodné, aby zadavatel na plnění veřejné zakázky uzavřel dvě smlouvy. Skutečně se jedná o „jen jednu z možností řešení“, jak navrhovatel konstatuje v bodu 85 rozkladu.

93.     Smysl námitky uvedené pod bodem 82 rozkladu není zřejmý. Navrhovatelem zmiňovaná tvrzení zadavatele si nijak neodporují a není zřejmé, jak by měla podporovat názor navrhovatele ohledně nevhodně zvoleného smluvního typu. Ani z tvrzení zadavatele citovaného v bodu 83 rozkladu není zřejmé, jak má podpořit argumentaci navrhovatele. Jedná se o reakci zadavatele na námitku navrhovatele upozorňující na její obecnost.

94.     Závěrem lze k rozkladovým námitkám uvedeným v bodech 73-86 rozkladu uvést, že tyto toliko polemizují s Úřadem o tom, do jaké míry podrobnosti měl stanovené smluvní podmínky přezkoumat. Navrhovatel svými námitkami i návrhem fakticky brojil proti konstrukci smluvních podmínek, kterou považoval za málo podrobnou, z čehož velmi povrchními a obecnými argumenty dovozoval porušení § 6 zákona. Jak již bylo podrobně vysvětleno v bodech 202 až 211 napadeného rozhodnutí, právní úprava zadávání veřejných zakázek nestanoví zadavateli povinnost použít určitý typ smlouvy, a nelze proto jeho volbu přezkoumávat z hlediska „vhodnosti“ či „přiléhavosti“ zvoleného právního režimu, pokud z ní zároveň nevyplývá konkrétní rozpor se zákonem. Navrhovatel přitom takový rozpor přes opakovanou argumentaci neprokazuje, když jeho námitky zůstávají v rovině obecné polemiky s koncepcí smlouvy jako nepojmenovaného závazku kombinujícího různé prvky plnění, což je však v daném případě legitimní a běžný postup odpovídající komplexní povaze zakázky a sám o sobě nezakládá neurčitost ani netransparentnost zadávacích podmínek. Nelze proto přisvědčit tvrzení, že by zvolená smluvní konstrukce znemožňovala dodavatelům pochopit obsah závazku či připravit nabídku, neboť zadávací dokumentace včetně příloh dostatečně vymezila předmět plnění, cenový mechanismus i základní práva a povinnosti stran. Námitky navrhovatele tak představují spíše nesouhlas s obchodní strategií a smluvním nastavením ze strany zadavatele než tvrzení o porušení zákona, a jako takové nemohou obstát. Ani podaný rozklad nedokázal přinést přesvědčivou argumentaci v tom směru, že by případné nedokonalosti smluvních podmínek byly tak závažné, že by odůvodňovaly zásah Úřadu formou zrušení zadávacího řízení.

K tvrzené nepřiměřenosti určitých ustanovení smlouvy – délka trvání smluvního vztahu, absence výpovědi pro dodavatele, možnost výpovědi zadavatelem bez udání důvodu

95.     Navrhovatel nesouhlasí se závěry napadeného rozhodnutí uvedenými v bodech 220–247, podle nichž nelze považovat délku smlouvy přesahující 20 let, absenci lhůty pro výzvu k plnění a možnost zadavatele vypovědět smlouvu bez udání důvodu za excesivní smluvní ujednání. Navrhovatel je přesvědčen, že napadené smluvní podmínky mají přímý negativní dopad na cenotvorbu, rizikovost účasti, srovnatelnost nabídek a následnou realizaci plnění.

96.     I v souvislosti s touto částí rozkladu je nutné upozornit na meze přezkumné pravomoci Úřadu ve vztahu ke smluvním podmínkám, o nichž bylo pojednáno již výše. Závěry Úřadu z těchto mezí nevybočují, jsou správné a dostatečně odůvodněné. Lze se s nimi tedy plně ztotožnit, přičemž ve světle rozkladové argumentace lze uvést následující.

97.     Ve vztahu k délce trvání smluvního vztahu navrhovatel v bodu 94 rozkladu namítá, že dvacetileté uzavření trhu prostřednictvím smlouvy zásadně omezuje hospodářskou soutěž. Předně je třeba uvést, že samotná skutečnost, že zadavatel uzavře dlouhodobý smluvní vztah s jedním dodavatelem, nepředstavuje bez dalšího omezení hospodářské soutěže ve smyslu zákona, jak se navrhovatel snaží dovodit. V daném případě hospodářská soutěž proběhne v rámci otevřeného zadávacího řízení, jehož výsledkem je výběr dodavatele, jenž bude plnění poskytovat. Následná „exkluzivita plnění“ proto představuje přirozený důsledek realizovaného soutěžního procesu, nikoli jeho popření.

98.     Argumentace navrhovatele navíc směšuje dvě odlišné roviny – ochranu hospodářské soutěže a individuální ekonomický zájem na přístupu k plnění. Obecně lze konstatovat, že omezení hospodářské soutěže do budoucna není žádoucí, nicméně v šetřeném případě probíhá řádné zadávací řízení, v němž má být veřejná zakázka zadána na základě transparentních zadávacích podmínek. Jakékoli omezení hospodářské soutěže tedy není vždy porušením zákona, neboť záleží na skutkových okolnostech a racionalitě odůvodnění zvoleného postupu potřebami zadavatele. Nebylo shledáno, že by se mělo jednat o rámcovou dohodu, tzn. čtyřletý limit pro trvání smlouvy se neuplatní. Dlouhodobá smlouva zastřešená cenovým stropem se v šetřeném případě jeví jako racionální a legitimní řešení potřeb zadavatele, a to ve světle všech důvodů, které k tomu zadavatel uvedl. To, že po dobu trvání smlouvy nebude možné, aby se o konkrétní plnění ucházeli další dodavatelé, neznamená samo o sobě negativní dopad na trh jako celek, ale pouze to, že konkrétní soutěž byla již jednorázově vyčerpána. Takový efekt je přitom pro veřejné zakázky s dlouhodobým plněním typický. Zákon ostatně umožňuje i uzavření smlouvy na dobu neurčitou.

99.     Přezkum vlivu dlouhodobé smlouvy na zákonný průběh zadávacího řízení nelze redukovat na samotnou délku trvání dotčené smlouvy, nýbrž musí být proveden prostřednictvím testu proporcionality. V tomto smyslu je evidentní, že dlouhodobá smlouva v šetřeném případě směřuje k zajištění legitimních cílů na straně zadavatele, kterými jsou zajištění kontinuity poskytování plnění, stabilita komplexních IT systémů a efektivita investic a provozu, což jsou cíle v oblasti komplexních IT systémů běžné a obecně uznávané. Dlouhodobý kontrakt je způsobilý těchto cílů dosáhnout, neboť eliminuje transakční náklady opakovaných řízení a umožňuje dlouhodobé plánování. Navrhovatel neprokázal existenci alternativy, která by při zachování uvedených cílů vedla k méně omezujícímu dopadu. Pouhé tvrzení, že by smlouva mohla být kratší, samo o sobě neprokazuje nepřiměřenost zvoleného řešení. Zásah do soutěžního prostředí spočívající v tom, že po určitou dobu bude plnění poskytováno jediným dodavatelem, je vyvážen skutečností, že soutěž o veřejnou zakázku proběhne plnohodnotně v zadávacím řízení toho nejotevřenějšího typu, u něhož nebylo shledáno, že by zadávací podmínky byly nezákonné či zákon obcházely. Za těchto okolností nelze dovodit, že by délka smlouvy představovala porušení zásad dle § 6 zákona.

100.   Současně nelze přehlédnout, že navrhovatel své tvrzení o „zásadním omezení hospodářské soutěže“ nijak konkrétně nedokládá, ale opírá jej pouze o obecnou úvahu o délce smlouvy. Neprokazuje přitom, že by tato délka vedla ke skutečnému vyloučení soutěžního prostředí jako takového, ani že by znemožňovala fungování relevantního trhu. Za těchto okolností se proto tvrzený negativní dopad neprojevuje na soutěži o zakázku obecně, nýbrž pouze ve vztahu k individuálnímu postavení navrhovatele, který po uzavření smlouvy nebude mít možnost o dané plnění soutěžit. Na základě výše uvedeného nelze přisvědčit závěru navrhovatele, že dvacetiletá délka smluvního vztahu představuje nezákonné omezení hospodářské soutěže.

101.    Navrhovatel v bodu 95 rozkladu namítá, že odůvodnění dvacetiletého trvání smlouvy životním cyklem systému je kruhové, neboť zadavatel nejprve sám stanoví délku provozu na 240 měsíců a následně ji používá jako argument její přiměřenosti. Ani s touto námitkou se nelze ztotožnit. Je úkolem zadavatele, aby v rámci přípravy zadávacích podmínek veřejné zakázky posoudil své funkční, provozní a technologické potřeby, stanovil očekávanou dobu využitelnosti řešení, a podle toho nastavil i délku budoucího vztahu s dodavatelem. Je pak na něm, jak se rozhodne s touto informací pracovat. Jde o jeho ekonomickou úvahu, zda je podle něj vhodnější ponechat kratší rozvojové období pod prvotní smlouvou a následně soutěžit další rozvoj, či si stanovit pevnou cenu rozvoje, a tím zajistit předvídatelnost ceny a dodavatele. Úkolem Úřadu není rozhodnout, která z teoretických variant je správná. Úřad „pouze“ na základě skutkových okolností (již zvoleného způsobu zajištění plnění zakázky) posoudí, zda zadavatel nepřekročil zákonné mantinely. Skutečnost, že tento odhad je následně promítnut do smluvní dokumentace (např. v harmonogramu), a nakonec i do argumentace ve správním řízení, proto nelze označit za logický kruh, ale za standardní postup při definici rozsahu a časového rámce plnění. Ostatně ani navrhovatel nepřináší konkrétní tvrzení, která by věcně zpochybňovala zadavatelem plánovanou dobu životnosti ve smyslu, že po takovou dobu systém životným být nemůže. Navrhovatel jen kritizuje Úřad, že si otázku životnosti systému lépe neověřil. K tomu je třeba říci, že není úkolem ověřovat podloženost každé návrhem dotčené zadávací podmínky, nezpochybní-li navrhovatel tuto podmínku konkrétními, věcnými argumenty, tím spíše v situaci, kdy se jedná o budoucí skutečnosti, které závisí na budoucím postupu smluvních stran. Je například možné, že trvání smlouvy na plnění veřejné zakázky bude ukončeno mnohem dříve než v řádu desítek let, pokud bude vyčerpán finanční strop smlouvy. Pak se zadavatel nevyhne další soutěži, pokud počítá s životností systému 20 let. K tomu si podmínky nastavil (např. navrhovatelem zmiňovanou exitovou strategií).

102.   Navrhovatel dále vychází z premisy, že v oblasti IT nelze legitimně uvažovat o dlouhodobém časovém horizontu. Tento předpoklad však neodpovídá realitě. Je nutno rozlišovat mezi životním cyklem konkrétních technologií, které se mohou měnit v kratších intervalech, a životním cyklem informačního systému jako celku, který je tvořen kontinuálním vývojem, úpravami a modernizacemi. Právě z tohoto důvodu je legitimní, když zadavatel nepožaduje statické řešení „na 20 let beze změny“, ale nastavuje mechanismus průběžného rozvoje a adaptace systému. Dlouhodobost trvání smlouvy tak neznamená zastavení technologického vývoje, ale naopak umožňuje systematický rozvoj, zachování kontinuity know-how, a řízenou evoluci systému bez nutnosti zásadních diskontinuit za současného zastropování trvání smlouvy vyčerpáním nabídkové ceny. Zadavatel tedy definoval rámec, ve kterém se bude budoucí smluvní vztah pohybovat. Navrhovatelem doporučované opakování soutěže (oproti jednomu dlouhodobému smluvnímu vztahu) v tomto případě nepůsobí logicky.

103.   Argumentace navrhovatele navíc opomíjí, že právě dlouhodobé smluvní rámce jsou u komplexních IT řešení běžné, pokud jsou spojeny s provozem, údržbou a průběžným rozvojem. Zadavatel nepředpokládá, že systém bude po celou dobu neměnný, ale že bude postupně upravován, rozšiřován, a přizpůsobován jeho aktuálním potřebám. V tomto kontextu nelze délku smlouvy hodnotit izolovaně od její funkce – ta spočívá právě v zajištění stabilního rámce pro dlouhodobý vývoj. Navrhovatel nepředkládá žádnou odbornou analýzu, žádný standard z praxe ani žádný konkrétní příklad, který by dokládal, že dvacetiletý horizont je v podobných projektech nepřípustný či výjimečný. Jeho argumentace sama o sobě není s to odůvodnit tvrzenou nezákonnost postupů zadavatele.

104.   Jestliže navrhovatel v bodu 99 rozkladu poukazuje na rozsah budoucích ad hoc služeb, ani tato okolnost neprokazuje nezákonnost délky smlouvy. Rozsah budoucích plnění odpovídá charakteru průběžného rozvoje systému a je předvídatelnou součástí komplexních IT projektů. Skutečnost, že konkrétní obsah těchto plnění bude vznikat postupně, není znakem nepřiměřenosti, ale logickým důsledkem povahy plnění, jak bylo podrobně rozvedeno výše. Mimo to, ani konkrétní počty jednotek vyhrazené pro ad hoc služby nejsou zjevně excesivní. Například předpokládaných 100 člověkodní jednodenního školení při trvání smlouvy 20 let znamená 5 člověkodní ročně. To se s přihlédnutím k tomu, že systém bude třeba pravidelně upravovat a školení tak opakovat, nejeví a priori jako přemrštěné.

105.   Navrhovatel spojuje délku smlouvy s rizikem vendor lock-in. Tento závěr je však zjednodušující. Závislost zadavatele na dodavateli není určena pouze délkou smlouvy, ale především konkrétním smluvním a technickým nastavením. Současně platí, že délka smlouvy sama o sobě nezakládá nezákonnost, pokud je výsledkem transparentní soutěže. O tuto smlouvu se však mohou v otevřeném řízení ucházet všichni relevantní dodavatelé, kteří dokážou podat nabídku. Navrhovatel navíc opět neprokazuje konkrétní dopad na hospodářskou soutěž, ale operuje pouze obecnými úvahami.

106.   Vhodné nastavení exitových strategií ze strany zadavatele je nepochybně relevantní jak pro případ předčasného ukončení smluvního vztahu, tak i pro jeho řádné ukončení po uplynutí sjednané doby. Tyto mechanismy však nelze vykládat jako argument proti dlouhodobosti smluvního vztahu, nýbrž naopak jako jeho racionální a odpovědné doplnění. Zajištění exitových mechanismů představuje standardní projev péče řádného hospodáře, jehož cílem je minimalizovat rizika spojená s dlouhodobým plněním, zejména riziko vzniku nežádoucí závislosti na dodavateli (vendor lock-in). Realistický plán exitu by ostatně měla obsahovat každá obdobná smlouva, jak vyplývá z doporučení NÚKIB.[18]  Skutečnost, že zadavatel sleduje dlouhodobou stabilitu smluvního vztahu a současně si vytváří nástroje pro jeho případné ukončení či převod plnění na jiný subjekt, není vnitřně rozporná, ale naopak systémově koherentní. Lze proto uzavřít, že existence a propracovanost exitových strategií nesnižuje legitimitu dlouhodobého smluvního nastavení, ale naopak potvrzuje jeho přiměřenost a vyváženost. Takový postup nelze zadavateli přičítat k tíži.

107.   V bodu 102 rozkladu navrhovatel odkazuje na bod 108 rozhodnutí o námitkách.[19] Závěr, který zde zadavatel vyslovil, nelze vykládat jako přiznání nefunkčnosti hospodářské soutěže, ale jako popis praktických rizik spojených s přechodem mezi dodavateli u komplexních IT systémů. Zvolený postup, spočívající v uzavření dlouhodobého smluvního vztahu na základě výsledku otevřeného zadávacího řízení, proto nepředstavuje rezignaci na soutěž, nýbrž racionální reakci na reálné tržní podmínky a snahu předejít neefektivním „formálním“ soutěžím bez skutečného konkurenčního tlaku. Z vyjádření zadavatele tak nelze dovodit ani úmysl vytvořit vendor lock-in, ani porušení zásad podle § 6 zákona.

108.   Navrhovatel dále v bodu 105 rozkladu namítá, že argumentace zadavatele potřebou dlouhodobé stability je popřena samotnou konstrukcí smlouvy, která umožňuje její vypovězení ze strany zadavatele bez udání důvodu, asymetrické výpovědní podmínky a flexibilitu u ad hoc plnění. Z toho dovozuje, že smlouva ve skutečnosti stabilitu nezajišťuje, ale pouze uzavírá trh při zachování široké diskrece zadavatele. Možnost výpovědi smlouvy však nepředstavuje popření stability smluvního vztahu, ale nezbytný korektiv pro případ změny okolností. Určitá asymetrie výpovědních podmínek pak představuje standardní nástroj řízení veřejných prostředků, který umožňuje reagovat na změnu potřeb zadavatele či objektivních podmínek a chrání zadavatele před neefektivním pokračováním smluvního vztahu. Tyto mechanismy neoslabují dlouhodobý charakter smlouvy, ale zajišťují její adaptabilitu. Mechanismus plnění ad hoc služeb představuje obvyklý způsob řešení budoucích neurčitých potřeb a je založen na principu následné konkretizace plnění. Flexibilita tohoto mechanismu je proto projevem racionálního smluvního nastavení, nikoli jeho slabiny.

109.   V bodech 107–117 rozkladu navrhovatel brojí proti smluvní podmínce týkající se zahájení plnění smlouvy až na výzvu zadavatele[20]. Dotčená zadávací podmínka je podle navrhovatele nejasná a neúplná, neboť dodavatel při podání nabídky nemůže vědět, za jakých časových a ekonomických podmínek do smluvního vztahu vstupuje. Podle navrhovatele není přípustné, aby zásadní časový okamžik, od kterého se odvíjí mimo jiné zahájení plnění, zůstal zcela v dispozici zadavatele.

110.    Úřad v této souvislosti neshledal, že by se mělo jednat o excesivní smluvní podmínku, neboť nastavení zahájení plnění smlouvy na výzvu zadavatele je dle něj spíše opatřením organizačního charakteru, nikoli nástrojem k bezdůvodnému či účelovému odkládání realizace veřejné zakázky. Se všemi závěry, které Úřad v této souvislosti vyslovil v bodech 236–241 lze souhlasit. Navrhovatel totiž zaměňuje existenci určité smluvní flexibility za nezákonnou neurčitost zadávací podmínky a současně staví svou argumentaci převážně na hypotetických scénářích, nikoliv na reálném dopadu do soutěže o veřejnou zakázku. Argumentace navrhovatele tak ve skutečnosti neprokazuje, že by dodavatelé neměli jistotu o tom, jak postavit své nabídky, ale dožaduje se přísnějšího smluvního omezení postavení zadavatele.

111.     Absence konkrétní lhůty pro učinění výzvy k zahájení plnění sama o sobě nepředstavuje nezákonnost zadávací podmínky. Zadávací dokumentace jako celek poskytuje dostatečný rámec pro pochopení mechanismu plnění předmětu veřejné zakázky, přičemž zahájení na výzvu je legitimním a v praxi běžným nástrojem, zejména tam, kde je nutná organizační nebo projektová flexibilita. Požadavek zákona na transparentnost zadávacích podmínek a jejich správnost a úplnost nesměřuje k absolutní jednoznačnosti všech parametrů, ale k jejich dostatečné určitosti, která byla v daném případě naplněna. Všichni dodavatelé tedy před podáním své nabídky věděli, že zahájení plnění bude na výzvu zadavatele, znali celý obsah smlouvy včetně harmonogramu plnění veřejné zakázky a mohli obchodní rizika vyhodnotit stejným způsobem. Nejde tedy o skrytou podmínku ani o podmínku, která by některé dodavatele zvýhodňovala.

112.    Námitky navrhovatele jsou založeny převážně na hypotetických scénářích extrémního až absurdního postupu zadavatele, který by po náročném procesu úspěšného zadání veřejné zakázky vůbec nepřistoupil k jejímu plnění. Takové úvahy však přesahují rámec standardního přezkumu ze strany Úřadu, který hodnotí nastavení podmínek v jejich obvyklém a racionálním kontextu. Právní řád navíc obsahuje obecné korektivy, jež brání zneužití smluvního postavení, takže nelze automaticky vycházet z předpokladu svévolného jednání zadavatele. Naopak, Úřad postupoval správně, pokud založil své úvahy na zásadě presumpce poctivosti dotčených osob dle § 7 občanského zákoníku, neboť ve správním řízení nebylo prokázáno, že by zadavatel nastavením zadávacích podmínek (ať už jednotlivě nebo jejich kombinací) hodlal obcházet zákon či jej porušovat. Nejedná se přitom o „subjektivní očekávání Úřadu“, jak navrhovatel dovozuje v bodu 109 rozkladu, ale o základní pravidlo výkladu smluv, pokud není prokázán opak. Opak navrhovatel prokazuje pouze svým subjektivním náhledem na teoreticky možné jednání zadavatele, které se však vzhledem k okolnostem případu jeví jako nereálné. Určitý posun plnění veřejné zakázky také v šetřeném případě neznamená znemožnění (či značné obtíže) plnění veřejné zakázky do budoucna, jak je tomu např. u stavebních prací, jejichž provedení bývá závislé na určité roční době.

113.    Jestliže by Úřad přijal optiku navrhovatele předestřenou v bodu 110 rozkladu, podle níž je domněnka poctivosti a dobré víry při posuzování zadávacích podmínek zcela irelevantní, vedlo by to k nepřijatelným důsledkům pro celý systém veřejného zadávání. Takový výklad by totiž ve svém důsledku znamenal, že žádné zadávací podmínky nemohou obstát, jelikož každou jednotlivou podmínku lze hypoteticky obejít, zneužít či interpretovat účelově. Právní úprava však nemůže být vykládána na základě extrémních a ryze hypotetických scénářů zneužití. Naopak, její aplikace musí vycházet z presumpce, že účastníci právních vztahů jednají v zásadě poctivě a v dobré víře a že k případným excesům dochází spíše výjimečně. Popření této presumpce by vedlo k absurdní situaci, kdy by zadavatelé byli nuceni konstruovat zadávací podmínky tak, aby tyto vyloučily i zcela marginální a nepravděpodobné způsoby svého obcházení, což je prakticky nemožné. Přijetí argumentace navrhovatele by tak ve svém důsledku vedlo k paralýze zadávací praxe. Je proto nezbytné trvat na tom, že posouzení zákonnosti zadávacích podmínek musí vycházet z jejich objektivního smyslu a účelu, jakož i z jejich typického dopadu na relevantní okruh dodavatelů, nikoli z čistě hypotetických úvah o jejich možném zneužití. Domněnka poctivosti a dobré víry přitom představuje nezbytný interpretační korektiv, bez něhož by aplikace právní úpravy sklouzla k formalismu vedoucímu k faktické nefunkčnosti zadávacího procesu.

114.    Nelze popřít, že riziko toho, že zadavatel bude postupovat tak, jak navrhovatel předpokládá (tedy, že jej po uzavření smlouvy nevyzve k jejímu plnění, např. z důvodu navrhovatelem obávaných rozpočtových omezení zadavatele), tu samozřejmě je. Nelze nicméně vycházet z apriorní obavy, že zadavatel využije první příležitosti, jak zabránit vybranému dodavateli v plnění jemu zadané veřejné zakázky. V době vydání tohoto rozhodnutí o rozkladu navíc už neplatí rozpočtové provizorium, na které navrhovatel upozorňoval. Každý dodavatel si musí vyhodnotit, zda mu případné riziko odložení začátku plnění za výhody spojené s plněním veřejné zakázky stojí, jedná se tedy o otázku obchodního uvážení dodavatelů. Ne každé riziko přenesené na dodavatele je excesivní nebo nezákonné. Rozhodující je, zda zadávací podmínky umožňovaly dodavatelům podat informované a vzájemně porovnatelné nabídky, což v daném případě bylo splněno.

115.    Navrhovatel rovněž neprokázal, že by napadené ustanovení mělo reálný negativní dopad na hospodářskou soutěž, vedlo k diskriminaci dodavatelů nebo bránilo účasti v zadávacím řízení. Jeho námitky zůstávají v rovině tvrzení o možné nevýhodnosti smluvního nastavení. Taková argumentace však sama o sobě nepostačuje k závěru, že zadavatel porušil povinnosti stanovené zákonem. Z těchto důvodů je závěr Úřadu, že absence konkrétní lhůty pro učinění výzvy k plnění veřejné zakázky nepředstavuje excesivní ani netransparentní zadávací podmínku, přiléhavý a obstojí i v rozkladovém řízení.

116.    Argumentace navrhovatele zůstává v rovině individuální obchodní preference. Přitom smyslem přezkumu postupů zadavatele není ochrana dodavatele před každým podnikatelským rizikem, ale ochrana řádné hospodářské soutěže o zadávanou veřejnou zakázku. Pokud nebylo prokázáno omezení okruhu potenciálních uchazečů, diskriminace ani netransparentnost, chybí základní předpoklad pro zásah Úřadu. Navrhovatel tvrdí, že při pozdější výzvě může být ekonomická situace na straně dodavatele odlišná. Tento problém však není specifický pro šetřenou věc, neboť každá dlouhodobá veřejná zakázka nese jisté inflační riziko, personální riziko, zahrnuje technologické změny a je realizována za vývoje tržních cen. Jde o běžné obchodní riziko, které dodavatelé standardně zohledňují při tvorbě nabídky. Samotná existence tohoto rizika však neprokazuje nepřiměřenost smluvního nastavení a skutečnost, že určité riziko je obtížněji ocenitelné nebo méně výhodné, nezakládá jeho nepřípustnost z pohledu práva zadávání veřejných zakázek.

117.    Celkově tedy nebylo prokázáno, že by napadená zadávací podmínka dosahovala intenzity excesu, byla neurčitá, v rozporu se zákonem, nebo nepřiměřeně přenášela rizika na dodavatele. Závěr Úřadu, že zadávací podmínka obstojí z hlediska zákonných požadavků, je proto správný.

118.    Poslední okruh zadávacích podmínek, které navrhovatel zadavateli vytýká, se týká výpovědi smlouvy bez udání důvodu a tvrzeného obcházení možnosti zrušení zadávacího řízení. Navrhovatel pokládá za podstatné, že zadavatel může smlouvu vypovědět bez uvedení důvodu již od počátku smluvního vztahu, tedy i ve fázi před zahájením plnění nebo v průběhu úvodní implementace, zatímco dodavatel je v prvních pěti letech vázán bez možnosti obdobné výpovědi. Úřad podle navrhovatele podstatu této otázky nesprávně zúžil na obecnou otázku, zda je výpověď smlouvy běžným nástrojem flexibility.

119.    I v souvislosti s argumentací navrhovatele uvedenou v bodech 118–126 rozkladu platí, že navrhovatel zaměňuje otázku vhodnosti či obchodní výhodnosti smluvního nastavení za otázku zákonnosti zadávacích podmínek. Argumentace navrhovatele je založena převážně na hypotetických scénářích možného budoucího zneužití smlouvy a na nesouhlasu s obchodním rozložením rizik mezi smluvními stranami, nikoli na prokázání rozporu zadávacích podmínek se zákonem. Úřad ani jeho předseda není oprávněn přezkoumávat, zda je konkrétní smluvní mechanismus pro dodavatele ekonomicky komfortní, ale pouze, zda vytváří bezdůvodnou překážku hospodářské soutěže, je netransparentní nebo odporuje zásadám zadávání veřejných zakázek. To však navrhovatel neprokázal.

120.   Samotná existence oprávnění vypovědět smlouvu bez udání důvodu není z hlediska právní úpravy zadávání veřejných zakázek nezákonná. Navrhovatel fakticky nevznáší námitku proti nejasnosti či neurčitosti tohoto smluvního ustanovení, ale proti jeho obsahu. Zadavatel je však oprávněn vymezit obchodní podmínky podle svých potřeb, pokud tím bezdůvodně neomezuje soutěž. Právo objednatele vypovědět dlouhodobý smluvní vztah bez udání důvodu není v obchodní ani veřejnoprávní praxi výjimečné. Naopak představuje standardní nástroj umožňující reagovat na budoucí změny potřeb, rozpočtových možností, legislativních požadavků nebo technologického vývoje. U smluv s předpokládanou délkou trvání 20 let je existence mechanismu umožňujícího ukončení vztahu zcela racionální.

121.    Ani asymetrie práv jedné a druhé strany smlouvy sama o sobě nezakládá nezákonnost dotčené smluvní podmínky z hlediska zákona. Zadavatel není povinen konstruovat smlouvu tak, aby obě strany disponovaly identickými právy a povinnostmi. Rozhodující je, zda nastavené podmínky nejsou diskriminační a nebrání hospodářské soutěži. V tomto případě měl každý dodavatel možnost se se smluvními podmínkami předem seznámit a rozhodnout se, zda je ochoten na jejich základě podat nabídku. Podmínka dopadala na všechny dodavatele stejně a nebyla zvýhodněna žádná konkrétní skupina soutěžitelů.

122.   Jestliže navrhovatel tvrdí, že riziko výpovědi je obtížně ocenitelné, lze kontrovat, že veřejné zakázky běžně obsahují řadu obchodních, technologických, provozních i ekonomických rizik, která musí dodavatelé promítnout do své cenotvorby. Skutečnost, že určité riziko zvyšuje nejistotu při kalkulaci nabídky, sama o sobě neznamená rozpor se zákonem.

123.   Podstatná část argumentace navrhovatele stojí na úvaze, že zadavatel by mohl smlouvu uzavřít, následně dodavatele nevyzvat k plnění, poté kdykoli smlouvu vypovědět, a tím fakticky obejít pravidla zadávacího řízení. Tato úvaha je však čistě hypotetická a přezkum zadávacích podmínek nemůže být založen na spekulaci, jak by zadavatel mohl své smluvní oprávnění potenciálně zneužít. Navrhovatel nepředložil žádný konkrétní důkaz ani indicii, že zadavatel zamýšlí postupovat způsobem, který popisuje. Tato tvrzení založená na domněnkách tedy nebyla s to vyvolat u Úřadu ani jeho předsedy pochybnosti o pravých úmyslech zadavatele, jakož ani o dodržení zásady transparentnosti. Navíc nelze uvažovat, že by zadavatel dobrovolně podstoupil důsledky vypovězení smlouvy, která mu má zajistit potřebné plnění, v situaci, kdy i on musel investovat velké finanční a časové objemy do realizace zadávacího řízení.

124.   V bodu 123 rozkladu navrhovatel rozporuje závěry Úřadu týkající se možných kompenzačních mechanismů v případě výpovědi smlouvy ze strany zadavatele. Navrhovatel namítá, že náhrada účelně vynaložených nákladů není dostatečná, nicméně tato námitka opět směřuje spíše do ekonomické výhodnosti smlouvy než do její zákonnosti. Není povinností zadavatele garantovat dodavateli očekávaný zisk, náhradu ztracených obchodních příležitostí, náklady spojené s interní organizací podnikání, ani úplnou eliminaci podnikatelského rizika. Dodavatel sám si musí zvážit, zda mu tyto okolnosti za získání zakázky stojí. Skutečnost, že smlouva neposkytuje kompenzaci v rozsahu, který považuje navrhovatel za adekvátní, sama o sobě nezakládá nezákonnost zadávací podmínky.

125.   Nelze souhlasit ani s tvrzením navrhovatele o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí v této části. Z rozhodnutí je zřejmé, že se Úřad zabýval všemi relevantními okolnostmi podstatnými pro posouzení této otázky (identifikoval existenci výpovědního oprávnění, posoudil jeho účel, zohlednil délku smluvního vztahu, přihlédl k tomu, že podmínka byla transparentně definována a zabýval se i existencí kompenzačního mechanismu). Skutečnost, že se Úřad neztotožnil s právním názorem navrhovatele, nezakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí.

126.   Pokud jde o odkaz navrhovatele na rozhodnutí předsedy Úřadu sp. zn. ÚOHS-R0039/2025/VZ, není zcela přiléhavý. Dotčené rozhodnutí předsedy Úřadu se týkalo nezákonnosti zadávacích podmínek z hlediska vymezení předmětu veřejné zakázky. Podnikatelské riziko účastníků dotčeného zadávacího řízení tak bylo spojeno s naceněním plnění, o kterém si nemohli být jisti, jak vůbec má být realizováno. V šetřeném případě se však jedná o podnikatelské riziko podřízení se smluvním mechanismům, které nejsou pro dodavatele „pohodlné“.

127.   Pokud jde o požadavek na přezkum kumulativního účinku všech navrhovatelem napadených ustanovení smlouvy, pak lze uvést, že ani v takovém případě nelze dospět k závěru o porušení zákona. Jednotlivá smluvní ustanovení, posuzovaná samostatně i ve vzájemných souvislostech, nepředstavují exces a ani ve svém souhrnu nenarušují zásady transparentnosti, přiměřenosti či rovného zacházení ve smyslu zákona. Kumulativní posouzení smluvních podmínek nepřináší žádný nový kvalitativně odlišný efekt, který by zakládal nezákonnost, neboť ani souhra těchto ujednání nevede k omezení potenciálních uchazečů o veřejnou zakázku, k jejich diskriminaci ani k netransparentnosti zadávacích podmínek. Naopak, smluvní mechanismy tvoří vzájemně provázaný a logický celek odpovídající povaze předmětu plnění a potřebám zadavatele. Lze tedy uzavřít, že ani při posouzení kumulativních účinků napadených smluvních ujednání nedochází k porušení zákona.

K požadavkům na kvalifikaci specialisty pro řízení stavby a specialisty pro harmonogram a claim management

128.   Zadavatel v zadávacích podmínkách k prokázání technické kvalifikace požaduje, aby se realizace zakázky účastnil specialista pro řízení stavby a specialista pro harmonogram a claim management.

129.   Navrhovatel proti tomu namítá následující. Zadavatel požaduje prokázání zkušeností s jiným druhem činnosti, než je předmět veřejné zakázky. Úřad dle navrhovatele nesprávně ztotožnil obecnou věcnou souvislost modulu HMG se stavebními procesy s přiměřeností konkrétně vymezených kvalifikačních požadavků. Zadavatel navíc ani konkrétně nestanovil, jaké činnosti mají specialisté vykonávat, jaké výstupy má jejich činnost mít, v jakém rozsahu mají působit atd. Dle navrhovatele není ani jasné, proč by osoba poskytující poradenství nemohla mít kvalifikaci jako poradce při vývoji nebo nastavení IT systémů pro oblast řízení staveb, proč musí jít o zkušenost přímo s řízením stavby. Zadavatel měl připustit i jiné způsoby prokázání relevantní odbornosti, zejména zkušenosti s poradenskou činností odpovídající skutečné roli specialistů při plnění veřejné zakázky. Zkušenost s řízením stavby nebo poskytováním služeb v oboru řízení času neznamená, že osoba bude schopná učinit příslušné funkcionality součástí IT systému požadovaného zadavatelem. Navrhovatel navíc považuje za diskriminační, aby byla zkušenost specialistů omezena pouze na správce stavby nebo technický dozor stavebníka. Navrhovatel dále namítá, že na základě takto vágní zadávací podmínky není možné konstruovat poddodavatelský závazek, navíc tak, aby skutečně odpovídal formulaci kvalifikační podmínky. Diskriminační je pak i požadavek zadavatele, aby byla zkušenost s věcně vymezenou stavbou a zkušenost se stavbou určitého finančního objemu splněna v jedné a téže referenční zakázce. Finanční limit pro nadlimitní režim je procesní hranicí, nejde o měřítko odborné způsobilosti fyzické osoby pro poradenskou činnost. Přiměřenost technické kvalifikace je třeba posuzovat individuálně ve vztahu ke skutečným potřebám zadavatele a dopadům do hospodářské soutěže, nikoli pouze podle počtu podaných nabídek nebo počtu historických stavebních zakázek.

130.   Ze zadávací dokumentace (příloh návrhu smlouvy) vyplývá, že předmětem plnění veřejné zakázky má být informační modul HMG, který má být využíván pro řízení stavebních projektů. Zadavatel míní digitalizovat procesy související s přípravou, realizací, opravami, obnovami, údržbou a správou staveb, a to v tomto jednotném informačním prostředí, které zajistí přehled o vazbách, průběhu prací, závislostech, rizicích a časových plánech v aktuálním znění. 

131.    Zadavatel v rámci prokázání technické kvalifikace dle § 79 odst. 2 písm. d) zákona stanovil v bodě 4.3. písm. h) zadávací dokumentace požadavek na osobu:

„Specialista pro řízení stavby

(i) praxe při realizaci minimálně 2 zakázek, spočívající ve výkonu funkce správce stavby nebo asistenta správce stavby nebo vedoucí technického dozoru stavebníka nebo zástupce vedoucího technického dozoru stavebníka na novostavbě nebo rekonstrukci minimálně dvoupruhové pozemní komunikace realizované podle smluvních podmínek FIDIC, ve finančním objemu celkových stavebních nákladů této stavby minimálně 135.000.000 Kč bez DPH,

(ii) existence pracovního nebo obdobného poměru u dodavatele, příp. poddodavatele, nebo, je-li fyzickou osobou podnikající, smluvního vztahu s dodavatelem.“

132.   Dále zadavatel k prokázání technické kvalifikace dle § 79 odst. 2 písm. d) zákona stanovil v bodě 4.3. písm. i) zadávací dokumentace požadavek na osobu:

133.   „Specialista pro harmonogram a claim management

(i) praxe u minimálně 1 zakázky, při poskytování služeb v oboru řízení času – harmonogram a claim management na novostavbě nebo rekonstrukci minimálně dvoupruhové pozemní komunikace realizované podle smluvních podmínek FIDIC ve finančním objemu celkových stavebních nákladů této stavby minimálně 135.000.000 Kč bez DPH,

(ii) existence pracovního nebo obdobného poměru u dodavatele, příp. poddodavatele, nebo, je-li fyzickou osobou podnikající, smluvního vztahu s dodavatelem.“

134.   Z vysvětlení zadávací dokumentace č. 3, 4 a 5 pak vyplývá, že pozice specialistů byly zvoleny, neboť pro zadavatele je klíčové, aby součástí týmu byly osoby mající zkušenost s řízením rozsáhlých výstavbových projektů vzájemně provázaných milníky, harmonogramem a technickými vazbami (specialista pro řízení stavby) a zkušenost s návrhy výstavby projektu včetně znalosti metodiky vyhodnocování změn, plánování kapacit a řešení časových nároků.

135.   K tomuto námitkovému okruhu úvodem konstatuji, že zadavatel požaduje vytvoření specializovaného modulu, který má zajistit správu specifických a komplexních stavebních projektů. Pro řádné fungování modulu je tak nezbytné, aby byl dodavatel (resp. jeho specialista) při jeho tvorbě podrobně obeznámen se stavebními procesy, jejich vazbami a harmonogramy.

136.   Požadavek na odborné poradce není ve veřejném zadávání ojedinělý[21] a v této specifické komplexní zakázce značného rozsahu je nutno konstatovat, že jde o požadavek, který má přímou a jasnou vazbu na předmět plnění, když odborný poradce může mít na kvalitu výstupu zásadní vliv.

137.   Argumentace navrhovatele vychází z nesprávného předpokladu, že mezi činností, kterou bude specialista v rámci plnění veřejné zakázky vykonávat, a zkušeností požadovanou pro prokázání jeho odbornosti musí existovat identita. Takový požadavek však ze zákona nevyplývá. Účelem technické kvalifikace podle § 73 odst. 6 zákona není ověřovat, zda bude konkrétní osoba vykonávat totožnou činnost, jakou vykonávala v minulosti, ale zda disponuje odbornými schopnostmi a praktickými zkušenostmi nezbytnými pro řádné plnění předmětu veřejné zakázky.

138.   Úřad správně dovodil, že předmětem veřejné zakázky není vývoj libovolného softwaru, nýbrž vytvoření, implementace, podpora a rozvoj modulu HMG určeného pro oblast harmonogramů, řízení výstavby, řízení času a souvisejících procesů při realizaci liniových staveb. Modul má umožňovat vytváření, validaci, správu a sdílení harmonogramů stavebních projektů a pracovat s časovými vazbami, milníky, riziky a návaznostmi stavebních procesů. Funkční správnost výsledného řešení je proto bezprostředně odvozena od znalosti reálných stavebních procesů a procesů řízení času na liniových stavbách.

139.   Není proto rozhodující, že specialisté nebudou při plnění veřejné zakázky vykonávat funkci správce stavby či služby claim managementu. Rozhodující je, že právě zkušenost získaná výkonem těchto činností představuje zdroj odbornosti, kterou mají následně převést do funkčních specifikací informačního systému a ověřovat správnost implementovaných funkcí. Úřad správně konstatoval, že tito specialisté nejsou vyžadováni pro výkon řízení stavby ani pro výkon služeb v oboru řízení času, ale pro definici funkčních specifikací požadovaného IT řešení a ověření jejich správnosti. Samozřejmě úkolem těchto osob nebude vytvářet příslušné funkcionality, jak namítá navrhovatel, jejich úlohou je zjevně formulace požadavků na funkce systému.

140.   Navrhovatel dále namítá, že zadavatel dostatečně nevymezil konkrétní činnosti specialistů. Ani tato námitka neobstojí. Z vyjádření zadavatele vyplývá, že úkolem specialistů bude převádět praktické zkušenosti ze stavebních procesů do specifikace softwarového řešení a následně ověřovat, že implementované funkce odpovídají požadavkům vycházejícím z reálné stavební praxe. Z toho je evidentní, že půjde o poradenskou činnost v úzce specializované oblasti. Úřad proto oprávněně uzavřel, že z těchto informací je zřejmé, jakou odbornou hodnotu mají specialisté do plnění veřejné zakázky vnést a jaké činnosti mají vykonávat. V této souvislosti vlastně není zřejmé, jaký problém má navrhovatel s konstrukcí poddodavatelského závazku.

141.    Nelze rovněž souhlasit s tvrzením, že by pro výkon výše popsané činnosti postačovala jakákoli poradenská zkušenost. Zadavatel je úzce specializovaný subjekt zajišťující výstavbu, modernizaci, správu, údržbu a opravy dálnic a silnic I. třídy a jejich součástí a příslušenství ve smyslu zákona o pozemních komunikacích. Pro jeho oblast zaměření tak nemá význam poradce, který má teoretickou znalost stavebních procesů ani obecné konzultační zkušenosti. Požadavek, aby osoba, která bude definovat funkcionality systému určeného pro řízení výstavby, disponovala zkušenostmi vzniklými při reálném řízení staveb nebo při řízení harmonogramů a nároků na stavbě, se jeví zcela legitimní. Úřad správně uzavřel, že bez takové praktické zkušenosti nelze odborně a správně specifikovat, navrhnout a ověřit funkce softwarového systému.

142.   Stejně tak není důvodná námitka diskriminačního vymezení uznatelných rolí. Zadavatel nevycházel pouze z formálního názvu funkcí, ale z jejich věcného obsahu. U specialisty na řízení stavby požadoval zkušenosti z pozic, které představují roli objednatele či jeho zástupce při řízení a kontrole projektu. Modul HMG má sloužit právě objednateli stavebních projektů a podporovat jeho procesy řízení, kontroly a práce s harmonogramy. Proto je logické, že zadavatel preferoval zkušenosti získané na straně investora či správce projektu, nikoli na straně zhotovitele. Úřad i zadavatel vysvětlili, že stavbyvedoucí vykonává odlišnou roli, zaměřenou na vlastní realizaci stavebních prací, zatímco požadované pozice odpovídají procesům, které bude modul HMG podporovat. Na okraj nelze přehlédnout, že navrhovatel se „neuznatelností“ pozice stavbyvedoucího zabývá teoreticky, nikoliv jako dodavatel, který např. disponuje osobou s tak rozsáhlou zkušeností stavbyvedoucího, že by byla plnohodnotným specialistou při plnění posuzované veřejné zakázky, avšak její zkušenosti nelze pro nezákonnou zadávací podmínku využít.

143.   Nedůvodná je rovněž námitka týkající se poddodavatelského závazku. Kvalifikační podmínka se vztahuje k odbornosti a zkušenosti osoby, nikoli k tomu, aby při plnění veřejné zakázky znovu vykonávala funkci správce stavby nebo claim managera. Pokud se jiná osoba zaváže poskytnout své odborné kapacity při tvorbě funkčních specifikací a ověřování správnosti řešení, poskytuje právě tu odbornou kapacitu, kterou zadavatel prostřednictvím kvalifikačního požadavku ověřoval. Mezi kvalifikačním požadavkem a budoucím plněním tedy nevzniká žádný rozpor a je zřejmé, že poddodavatelský závazek musí být formulován právě jako závazek poskytovat v rámci své odbornosti poradenskou činnost při plnění veřejné zakázky. 

144.   Ani námitka směřující proti kumulaci požadavků do jedné referenční zakázky není důvodná. Zadavatel legitimně požadoval, aby zkušenost byla získána na projektu, který současně vykazoval požadovaný typ stavby, požadovaný smluvní režim FIDIC a požadovanou finanční náročnost. Teprve souběh těchto parametrů totiž ověřuje, že osoba získala zkušenost v prostředí odpovídajícím projektům zadavatele. Ani navrhovatel nerozporuje, že na trhu existovalo přinejmenším sto novostaveb splňujících požadované parametry (přičemž podmínka připouští i rekonstrukce). Požadovaná zkušenost tak není výjimečná ani objektivně nedosažitelná. Požadavek se proto nejeví nijak nepřiměřený.

145.   Pokud navrhovatel namítá, že „přiměřenost technické kvalifikace je třeba posuzovat individuálně ve vztahu ke skutečným potřebám zadavatele a dopadům do hospodářské soutěže, nikoli pouze podle počtu podaných nabídek nebo počtu historických stavebních zakázek“, není zřejmé, v čem posouzení zadávací podmínky nevychází z potřeb zadavatele, když je „šito na míru“ právě takovým projektům, které zadavatel realizuje. Jak jinak by měl být posouzen dopad do soutěže než pohledem na realizované zakázky, které přicházejí v úvahu jako referenční, a orientačně i na počet subjektů, které podaly nabídku, a tedy které o zakázku soutěží. Navrhovatelova argumentace je založena na negaci provedeného posouzení, aniž by předkládala reálné argumenty poukazující na nedostatky ať už posouzení či samotné zadávací podmínky.

146.   Námitky navrhovatele vůči požadavkům na kvalifikaci specialisty pro řízení stavby a specialisty pro harmonogram a claim management tedy považuji jako celek za nedůvodné.

K námitkám proti nerozdělení veřejné zakázky na části a k problematice CPV kódů

147.   Ani námitka, že zadavatel měl veřejnou zakázku rozdělit na část týkající se IT služeb a část týkající se stavebního poradenství, není důvodná.

148.   Předmětem veřejné zakázky není současný nákup dvou samostatných plnění. Zadavatel nepožaduje poskytování služeb správce stavby, technického dozoru ani claim managementu jako samostatného předmětu plnění. Požaduje vývoj a rozvoj specializovaného informačního systému, jehož funkcionality musí být založeny na znalosti stavebních procesů. Stavební specialisté proto nepředstavují samostatné plnění, ale odbornou kapacitu nezbytnou pro řádnou realizaci IT řešení.

149.   Skutečnost, že určitou odbornost lze zajistit prostřednictvím poddodavatele, sama o sobě neznamená, že jde o samostatný předmět veřejné zakázky. Zákon s využitím externích odborníků výslovně počítá a jejich zapojení je běžným nástrojem zajištění potřebných odborných kapacit. Z existence této možnosti proto nelze dovozovat povinnost zadavatele rozdělit veřejnou zakázku na části. V posuzované věci se navíc jedná o logickou vazbu specifické odbornosti na vytvářený systém, což požadavek opodstatňuje.

150.   Neobstojí ani tvrzení, že zadavatel přenáší na dodavatele vlastní odbornou agendu. Zadavatel disponuje vlastní odborností a poskytuje součinnost, avšak odpovědnost za návrh, vývoj a funkčnost modulu HMG nese dodavatel. Je proto legitimní požadovat, aby i na straně dodavatele byla přítomna odborná znalost prostředí, pro které je systém vytvářen. Nastavený model je svým způsobem výhodný i pro dodavatele, neboť pokud dodavatel volí vlastního odborníka, může si vybrat osobu, s níž má zájem spolupracovat, může nastavit vlastní styl spolupráce, dělení odpovědnosti atp.

151.    Argument založený na jiné veřejné zakázce na modul FIN rovněž neprokazuje nezákonnost postupu zadavatele. Skutečnost, že více modulů subsystému CDE vyžaduje znalost stavebních procesů, potvrzuje pouze relevanci této odbornosti pro jednotlivá IT řešení. Sama o sobě však nevytváří povinnost soutěžit stavební odbornost samostatně. Naopak svědčí o tom, že stavební znalost je integrální součástí funkcionalit jednotlivých modulů.

152.   Nedůvodná je konečně i námitka týkající se CPV klasifikace. Hlavním a převažujícím předmětem veřejné zakázky je vývoj, implementace, podpora a rozvoj softwarového modulu HMG. Zapojení stavebních odborníků do realizačního týmu nemění povahu zakázky na stavební poradenství. Použití CPV kódu odpovídajícího vývoji programového vybavení proto bylo přiměřené a odpovídalo skutečnému hlavnímu předmětu plnění. Lze stěží předpokládat, že by se o zakázku primárně ucházel např. správce stavby, který by tak mohl být absentujícím CPV kódem uveden v omyl.

153.   Ze všech uvedených důvodů považuji dílčí závěry Úřadu za správné. Požadavky na specialistu na řízení stavby a specialistu pro harmonogram a claim management mají přímou a věcnou vazbu na předmět veřejné zakázky, byly stanoveny přiměřeně vzhledem ke složitosti a rozsahu požadovaného plnění, nepředstavují diskriminační omezení hospodářské soutěže a nezakládají ani povinnost rozdělit veřejnou zakázku na samostatné části.

154.   Shrnuji, že zadavatel požaduje vytvoření specializovaného modulu s přímou vazbou na řízení stavebních projektů, pro tvorbu tohoto modulu je tak nezbytná znalost stavebních procesů konkrétního typu staveb. Ze zadávacích podmínek je zřejmé, že úkolem obou specialistů je předat praktické zkušenosti z konkrétní oblasti odbornosti do tvorby softwaru a zpětně ověřovat, že funkce modulu odpovídají požadavkům na něj kladeným. Z tohoto důvodu nepostačuje obecně poradenská zkušenost. Zadavatel připustil celkem čtyři odborné role a doložil více než 100 novostaveb splňujících požadované parametry, přičemž však zadávací podmínky umožňují i referenční zakázky na rekonstrukce. Není žádný zjevný problém s konstrukcí poddodavatelského závazku: bude se jednat o poradenskou činnost v konkrétní oblasti při plnění této veřejné zakázky. Činnost specialistů nemá samostatný účel oddělitelný od IT plnění, tedy rozdělení zakázky na části by bylo problematické. Předmětem veřejné zakázky je IT řešení, tedy CPV kódy byly zvoleny korektně.

K požadavku na certifikaci výrobcem SW platformy

155.   Navrhovatel v bodech 191–223 rozkladu brojí proti závěrům Úřadu týkajícím se požadavků na certifikaci členů realizačního týmu výrobcem nabízené SW platformy. Namítá především, že zadávací podmínky byly vymezeny neurčitě a že Úřad jejich obsah při přezkumu nepřípustně dotvářel namísto toho, aby posoudil jejich soulad se zákonem. Podle navrhovatele zadavatel připustil neporovnatelná řešení, neboť u některých platforem je certifikace vyžadována a u jiných nikoliv, v závislosti na existenci certifikačního programu konkrétního výrobce. Tím se podle něj kvalifikační náročnost účasti v zadávacím řízení neodvíjí od jednotně stanovené minimální úrovně odbornosti, ale od soukromoprávních pravidel jednotlivých výrobců. Za neurčité považuje rovněž pojmy „funkční“, „standardní“ či „dostupná“ certifikace, jejichž význam není v zadávací dokumentaci vymezen, stejně jako absenci pravidel pro posouzení existence a dostupnosti certifikačního programu. Dále namítá, že zadavatel nestanovil, jaký druh certifikace má být předložen, jaké minimální náležitosti má splňovat ani jakou úroveň odbornosti má osvědčovat.

156.   Další část argumentace směřuje k tvrzené neurčitosti rozsahu požadavku na certifikaci a k problematice soukromoprávních certifikátů. Navrhovatel tvrdí, že není zřejmé, ke kterým SW platformám mají být certifikace předkládány, a nesouhlasí se závěrem Úřadu, že při využití více platforem by bylo nutné doložit certifikaci ke každé z nich, neboť takový požadavek podle něj ze zadávací dokumentace nevyplývá. Současně namítá, že Úřad se nevypořádal s otázkou dostupnosti certifikací vydávaných soukromými subjekty a bez dalšího odmítl jeho argumentaci jako hypotetickou. Za problematické považuje i rozdílné nastavení požadavků u jednotlivých rolí v realizačním týmu, kdy je u juniorního specialisty vedle certifikátu připouštěno rovněž potvrzení či osvědčení výrobce, aniž by byl vymezen obsah těchto dokladů nebo jejich vztah k požadované odbornosti. Z těchto důvodů navrhovatel dovozuje, že požadavky na certifikaci byly stanoveny v rozporu s § 36 odst. 3 zákona a zásadou transparentnosti podle § 6 zákona a že představují bezdůvodnou překážku hospodářské soutěže.

157.   Po přezkoumání věci jsem se ztotožnil se závěrem Úřadu uvedeným v napadeném rozhodnutí, že zadavatel vymezil předmětný kvalifikační požadavek dostatečně určitě a v souladu se zákonem, a to z následujících důvodů.

158.   Rozkladová argumentace vychází z předpokladu, že zadavatel měl zajistit identickou certifikační zátěž bez ohledu na technologické řešení zvolené jednotlivými dodavateli. Takový požadavek však ze zákona nevyplývá. Zadavatel spojil požadavek na certifikaci s konkrétní SW platformou, kterou si dodavatel zvolí pro plnění veřejné zakázky. Je proto přirozeným důsledkem otevřenosti zadávacích podmínek vůči různým technologickým řešením, že rozsah certifikace se může odvíjet od vlastností konkrétní platformy a certifikačního režimu jejího výrobce.

159.   Nelze přitom přisvědčit tvrzení navrhovatele, že by takové nastavení vedlo k nerovnému zacházení či neporovnatelnosti nabídek. Požadavek byl stanoven vůči všem dodavatelům shodně a jeho aplikace byla předvídatelně navázána na platformu zvolenou konkrétním dodavatelem. Úřad proto správně uzavřel, že samotná existence rozdílných certifikačních programů jednotlivých výrobců nezakládá rozpor se zásadou transparentnosti ani zásadou rovného zacházení.

160.   Ani námitku neurčitosti pojmu „funkční certifikační program“ jsem neshledal důvodnou. Z obsahu zadávací dokumentace a navazujících vysvětlení zadávací dokumentace je zřejmé, že zadavatel pojmem „funkční certifikační program“ označoval situaci, kdy výrobce příslušné SW platformy disponuje certifikačním mechanismem umožňujícím ověření odborné způsobilosti osob pracujících s danou platformou. Není zřejmé, v čem navrhovatel spatřuje neurčitost, rozklad neuvádí žádný konkrétní případ výrobce nebo platformy, u níž by nebylo možné určit, zda takový program existuje. Námitka proto zůstává v obecné hypotetické rovině a není způsobilá zpochybnit zákonnost zadávacích podmínek.

161.    Skutečnost, že zadavatel v průběhu zadávacího řízení použil pojmy „funkční“, „dostupná“ či „standardní“ certifikace, sama o sobě nezpochybňuje určitost zadávací podmínky, pokud z jejího celkového obsahu vyplývá smysl a účel požadavku, což je právě posuzovaný případ.

162.   Přisvědčit nemohu ani námitce, že není stanoveno, jaký typ certifikace má být předložen. Jak správně dovodil Úřad, zadavatel neomezil hospodářskou soutěž na konkrétní technologické řešení ani konkrétního výrobce. Za takové situace nebylo možné předem vymezit jednotný typ certifikace použitelný pro všechny potenciálně nabízené platformy.

163.   Požadavek byl formulován tak, aby reflektoval certifikační systém konkrétního výrobce platformy zvolené dodavatelem. Ze zadávacích podmínek přitom vyplývá, že požadovaná certifikace musí souviset s danou SW platformou a musí být vydána jejím výrobcem. Nelze proto souhlasit s tvrzením navrhovatele, že by dodavatelé nebyli schopni předem určit, jaký druh dokladu je po nich požadován.

164.   Skutečnost, že jednotliví výrobci používají rozdílné názvosloví nebo strukturu certifikačních programů, nepředstavuje neurčitost zadávacích podmínek, nýbrž přirozený důsledek technologické neutrality zadávací dokumentace. Nestanovil-li zadavatel požadavek konkrétněji, bude to mít pro posouzení kvalifikace pouze ten důsledek, že bude kvalifikační podmínka v pochybnostech vykládána ve prospěch dodavatele.

165.   Stran námitky absence minimální úrovně certifikace jsem dospěl k závěru, že zadavatel nebyl povinen stanovovat vlastní minimální obsahové náležitosti certifikací vydávaných výrobci jednotlivých platforem.

166.   Účelem předmětného požadavku bylo právě využití odborného ověření poskytovaného výrobcem konkrétní technologie. Je to výrobce dané platformy, kdo stanovuje odborné předpoklady nezbytné pro práci s jeho produktem a kdo disponuje odbornou způsobilostí k jejich ověřování.

167.   Požadavek navrhovatele, aby zadavatel vedle toho definoval vlastní obsahové parametry jednotlivých certifikací, by ve svém důsledku vedl k vytvoření paralelního hodnoticího systému, který by byl jen obtížně slučitelný s otevřeností zadávacího řízení vůči různým technologickým řešením. Nadto by nastavování úrovní certifikace mohlo do zadávacího řízení vnášet nejasnosti či určité platformy diskriminovat.

168.   K námitce, že není zřejmé, k jakým SW platformám se požadavek na certifikaci vztahuje, konstatuji, že navrhovatel v podstatě namítá, že ze zadávací dokumentace nelze určit, k jakým SW platformám má být certifikace jednotlivých členů realizačního týmu předložena, a zpochybňuje závěr Úřadu, podle něhož se požadavek vztahuje k platformám, s nimiž budou příslušné osoby při plnění veřejné zakázky pracovat.

169.   Zadávací podmínky je však třeba vykládat v jejich vzájemných souvislostech a s ohledem na účel předmětného kvalifikačního požadavku. Tím je ověření odborné způsobilosti osob, které budou vykonávat činnosti související s technologickým řešením nabídnutým konkrétním dodavatelem. Z formulace požadavků je zřejmé, že certifikace má vazbu na SW platformu, kterou dodavatel zamýšlí využít při plnění veřejné zakázky, resp. na platformu, ve vztahu k níž bude příslušný člen realizačního týmu vykonávat odborné činnosti.

170.   Nepřisvědčuji tvrzení navrhovatele, že by Úřad svým výkladem zadávací podmínky nepřípustně dotvářel. Úřad pouze objasnil význam požadavku vyplývajícího z celkového kontextu zadávací dokumentace. Nelze přitom přehlédnout, že navrhovatel předkládá výklad založený na krajních hypotetických scénářích, kdy by povinnost předložit certifikaci měla dopadat na veškeré nástroje, komponenty, knihovny či služby použité při plnění veřejné zakázky. Takový výklad však neodpovídá smyslu ani účelu zadávacích podmínek.

171.    Rovněž opět platí, že rozklad neidentifikuje žádnou konkrétní situaci, v níž by dodavatel nebyl schopen určit, ke které platformě má být certifikace doložena, ani nenaznačuje, že by v důsledku údajné nejasnosti vznikala reálná nejistota ohledně splnění kvalifikačních požadavků. Uzavírám proto, že Úřad nepochybil, když dospěl k závěru o dostatečné určitosti posuzované zadávací podmínky.

172.   Navrhovatel dále vznáší námitku soukromoprávní povahy certifikací a jejich dostupnosti s tím, že zadavatel nespecifikoval způsob řešení případů, kdy výrobce SW platformy certifikační program sice formálně poskytuje, avšak certifikaci konkrétní osobě nevydá nebo ji učiní obtížně dostupnou. Podle navrhovatele měl Úřad podrobněji zkoumat problematiku dostupnosti soukromoprávních certifikací.

173.   Rovněž tato argumentace je vznesena pouze v obecné a hypotetické rovině. Navrhovatel v průběhu správního řízení ani v rozkladu neoznačil konkrétní SW platformu, konkrétní certifikační program ani konkrétní případ, z něhož by vyplývalo, že získání požadované certifikace je objektivně nemožné, nepřiměřeně obtížné nebo diskriminační. V rozkladu k tomu uvádí, že nemohl konkrétní příklad uvést právě proto, že zadávací podmínky neurčily, k jaké platformě se má certifikace vztahovat, jaký typ má být doložen a jaké náležitosti má splňovat. Z tohoto tvrzení lze vzít jen tolik, že navrhovatel evidentně neřeší žádný vlastní konkrétní problém – který by byl relevantním důvodem pro námitky proti zadávací podmínce a pro podání návrhu vůči postupu zadavatele – ale pokouší se konstruovat obecné situace, k jejichž řešení ovšem toto správní řízení sloužit nemá.

174.   Za této situace nelze Úřadu vytýkat, že neprováděl abstraktní přezkum myslitelných certifikačních programů na trhu informačních technologií. Přezkum zákonnosti zadávacích podmínek musí vycházet z konkrétních tvrzení a konkrétních skutkových okolností, nikoli z pouhých hypotetických úvah o možném budoucím postupu blíže neurčených výrobců.

175.   Dále konstatuji, že samotná skutečnost, že certifikaci vydává soukromoprávní subjekt, nezakládá bez dalšího nezákonnost kvalifikačního požadavku. V oblasti informačních technologií představují certifikace výrobců běžný nástroj ověřování odborné způsobilosti osob pracujících s konkrétními technologiemi. Bez existence konkrétních indicií nasvědčujících diskriminačnímu nebo nepřiměřenému nastavení certifikačních podmínek nelze dovozovat rozpor se zákonem.

176.   Uzavírám proto, že Úřad se s uvedenou námitkou vypořádal dostatečně a správně, když neshledal důvody pro závěr o porušení § 36 odst. 1 ani § 36 odst. 3 zákona.

177.    Navrhovatel dále zpochybňuje rozdílné nastavení požadavků u jednotlivých rolí realizačního týmu, kdy zadavatel u architekta informačních systémů a senior specialisty/vývojáře požadoval certifikaci, zatímco u junior specialisty/vývojáře připustil rovněž potvrzení nebo osvědčení výrobce, aniž by blíže vymezil rozdíly mezi těmito dokumenty. Podle navrhovatele tato skutečnost prohlubuje neurčitost zadávacích podmínek.

178.   K této námitce uvádím, že odlišné kvalifikační požadavky pro jednotlivé pozice realizačního týmu se evidentně odvíjí od jejich odborné náročnosti, odpovědnosti a významu pro plnění veřejné zakázky. Již z povahy jednotlivých rolí vyplývá, že na architekta informačních systémů a senior specialistu lze klást vyšší odborné nároky než na juniorního specialistu.

179.   Pokud tedy zadavatel u juniorní role připustil širší okruh dokladů prokazujících odbornou způsobilost, nelze v tom spatřovat neurčitost zadávacích podmínek, nýbrž projev přiměřeného odstupňování kvalifikačních požadavků. Z obsahu zadávací dokumentace je zřejmé, že zadavatel sledoval ověření odborné způsobilosti osob ve vztahu k příslušné SW platformě, přičemž u méně seniorní pozice připustil flexibilnější způsob jejího doložení.

180.   Co se týká rozdílu mezi certifikátem, potvrzením a osvědčením, z hlediska zadavatele není rozhodující forma, rozhodující je, že všechny uvedené dokumenty mají sloužit k doložení odborné způsobilosti osoby ve vztahu k příslušné platformě. Rozklad přitom neobsahuje žádné konkrétní tvrzení, z něhož by již nyní vyplývalo, že zadavatel nebude schopen jednotlivé doklady objektivně nebo transparentně posoudit.

181.    Ani rozdílné nastavení požadavků na jednotlivé role realizačního týmu nezakládá neurčitost zadávacích podmínek ani rozpor se zásadami zadávání veřejných zakázek.

182.   K této části rozkladu proto uzavírám, že Úřad posoudil požadavky zadavatele na certifikaci výrobcem SW platformy správně a v souladu se zákonem.

183.   Rozkladová argumentace je převážně založena na hypotetických situacích a na požadavku, aby zadavatel předem upravil veškeré možné varianty certifikačních režimů různých výrobců SW platforem. Takový požadavek však neodpovídá povaze technologicky otevřeného zadávacího řízení ani účelu posuzovaného kvalifikačního požadavku.

184.   Neshledávám proto důvod odchýlit se od závěrů napadeného rozhodnutí a konstatuji, že zadavatel požadavek na certifikaci výrobcem SW platformy vymezil dostatečně určitě, transparentně a přiměřeně. Námitky navrhovatele nejsou způsobilé zpochybnit správnost závěrů Úřadu obsažených v bodech 291 až 308 napadeného rozhodnutí.

K požadavku na významnou zakázku

185.   Navrhovatel namítá, že Úřad nesprávně aproboval požadavek zadavatele na předložení referenční zakázky spočívající v poskytování podpory, provozní údržby a rozvoje informačního systému v minimálním objemu 20 mil. Kč bez DPH ročně. Podle navrhovatele je tento limit nepřiměřený, diskriminační a neodpovídá skutečnému rozsahu předmětu veřejné zakázky, neboť několikanásobně převyšuje průměrný roční objem plnění vyplývající z předpokládané hodnoty zakázky. Úřad podle něj nekriticky převzal dodatečnou a účelovou argumentaci zadavatele o zvýšené potřebě podpory, rozvoje a integrací v prvních letech po dodání modulu HMG, aniž by ověřil její technickou či ekonomickou opodstatněnost. Navrhovatel současně poukazuje na údajný vnitřní rozpor v argumentaci zadavatele a Úřadu, když na jedné straně tvrdí, že modul má být po dodání plně integrován a provozně způsobilý, zatímco na straně druhé právě potřeba následné integrace slouží jako hlavní důvod pro odůvodnění mimořádně vysokého objemu navazujících služeb.

186.   Dále navrhovatel namítá, že zadavatel předložil konkrétní ekonomickou kalkulaci odůvodňující hranici 20 mil. Kč bez DPH ročně až v průběhu správního řízení, nikoliv již v rozhodnutí o námitkách, čímž podle něj zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností a zkrátil navrhovatele na procesních právech. Současně zpochybňuje věcnou správnost této kalkulace, kterou považuje za účelově vytvořenou a založenou na nadhodnocených sazbách za člověkoden, nadsazeném rozsahu prací i nesprávném započtení tříleté podpory proprietárního softwaru jako roční hodnoty. Podle navrhovatele by při použití reálných cen a správné metodiky roční objem služeb nedosahoval ani 20 mil. Kč bez DPH, ale výrazně nižších hodnot. Namítá rovněž, že zadavatel ani Úřad nevysvětlili, proč by k ověření odborné způsobilosti dodavatelů nepostačovala reference v nižším objemu, například 10 mil. Kč bez DPH ročně, a že zvolený požadavek nepřiměřeně omezuje hospodářskou soutěž. Za další indicii nadhodnocení ekonomických vstupů považuje výrazný rozdíl mezi předpokládanou hodnotou veřejné zakázky a cenami skutečně podaných nabídek. Podle navrhovatele tak zadavatel neprokázal přiměřenost stanoveného kvalifikačního požadavku a Úřad pochybil, když jeho argumentaci bez dostatečného přezkumu převzal.

187.   K tomuto námitkovému okruhu považuji za nutné obecně uvést, že přiměřenost technické kvalifikace podle § 73 odst. 6 zákona nelze posuzovat izolovaně pouze podle poměru mezi požadovanou referencí a předpokládanou hodnotou veřejné zakázky či její části. Judikatura správních soudů i rozhodovací praxe Úřadu dlouhodobě vycházejí z toho, že zadavatel disponuje relativně širokým prostorem pro uvážení při nastavení kvalifikačních požadavků, neboť právě on nese odpovědnost za řádnou realizaci veřejné zakázky. Úřad ani soudy proto zásadně nepřezkoumávají, zda bylo možné stanovit mírnější požadavek, ale zda zvolený požadavek má objektivní vazbu na předmět plnění a nepředstavuje zjevně excesivní nebo bezdůvodně diskriminační omezení hospodářské soutěže. Přiměřenost je přitom třeba posuzovat ve vztahu ke konkrétním rizikům, složitosti a náročnosti plnění, nikoliv pouze podle jeho finančního objemu.

188.   Současně však zadavatel musí být schopen rozumně a přezkoumatelně vysvětlit, proč právě zvolená úroveň kvalifikace odpovídá jeho legitimním potřebám a proč je způsobilá ověřit schopnost dodavatele realizovat zakázku. Nestačí tedy pouhé obecné tvrzení o složitosti či významu projektu; mezi požadovanou referencí a skutečnými nároky plnění musí existovat racionální a věcně obhajitelná souvislost. Pokud zadavatel takové odůvodnění předloží a jeho úvahy nejsou zjevně nelogické nebo nepřiměřené, není úkolem přezkumného orgánu nahrazovat jeho odborný úsudek vlastním názorem ani hledat jinou, potenciálně mírnější hranici kvalifikace. Teprve v případě, kdy by kvalifikační požadavek nebyl podložen objektivní potřebou zadavatele, případně by byl ve zjevném nepoměru k rozsahu a povaze plnění, bylo by možné dovodit rozpor se zásadou přiměřenosti a zákazu diskriminace podle § 6 zákona či rozpor s § 36 odst. 1 zákona.

189.   Rozkladová argumentace směřuje proti závěrům Úřadu obsaženým v odstavcích 309 až 347 napadeného rozhodnutí, podle nichž zadavatel neporušil § 36 odst. 1 ani § 73 odst. 6 zákona tím, že v bodě 4.4.3 písm. b) zadávací dokumentace požadoval předložení referenční zakázky spočívající v zajištění podpory, provozní údržby a rozvoje informačního systému po dobu alespoň 12 po sobě jdoucích kalendářních měsíců v minimálním objemu 20 mil. Kč bez DPH ročně.

190.   Po přezkoumání napadeného rozhodnutí, rozkladových námitek i správního spisu jsem dospěl k závěru, že námitky navrhovatele nejsou důvodné.

191.    Navrhovatel staví svou argumentaci především na přepočtu předpokládané hodnoty veřejné zakázky na jednotlivé roky jejího trvání. Z tohoto výpočtu dovozuje, že požadavek na referenci ve výši 20 mil. Kč bez DPH ročně je nepřiměřený. S tímto přístupem se nelze ztotožnit.

192.   Jak správně uvedl Úřad, přiměřenost kvalifikačního požadavku nelze posuzovat pouze podle matematického průměru vycházejícího z celkové předpokládané hodnoty veřejné zakázky a celkové délky smluvního vztahu. Rozhodující je předpokládaný rozsah a náročnost plnění v etapě, která je z hlediska realizace veřejné zakázky nejrizikovější a nejintenzivnější. Z rozhodnutí o námitkách, vyjádření zadavatele i z jeho následné odpovědi poskytnuté Úřadu vyplynulo, že zadavatel nepředpokládal rovnoměrné čerpání služeb po celou dobu trvání smlouvy, ale naopak významně vyšší objem prací v prvních letech po dodání modulu HMG.

193.   Nelze přitom přisvědčit tvrzení navrhovatele, že se jedná o argumentaci účelovou. Úřad si v průběhu správního řízení vyžádal konkrétní vysvětlení důvodů, z nichž zadavatel při stanovení finanční hranice 20 mil. Kč bez DPH ročně vycházel. Zadavatel následně předložil konkrétní kalkulační a věcné zdůvodnění tohoto požadavku. Úřad proto neakceptoval pouhé obecné tvrzení zadavatele, nýbrž jeho vysvětlení podrobil dalšímu ověření.

194.   K tvrzenému rozporu mezi plnou integrací modulu HMG a následnými integračními činnostmi, tedy k námitce, že pokud má být modul HMG po svém dodání plně integrován a operačně způsobilý, nemůže být následná integrace současně důvodem pro zvýšený rozsah služeb podpory a rozvoje, uvádím, že ze správního spisu vyplývá, že zadavatel rozlišoval mezi integrací modulu HMG v rámci samotného subsystému CDE, která je součástí dodávky modulu, a následnou vnější integrací a procesní optimalizací vůči dalším subsystémům a agendám informačního systému zadavatele.

195.   Základní integrační vazby modulu HMG jsou součástí dodávky modulu a po jeho převzetí má být modul operačně způsobilý a integrován v rámci řešení CDE. Současně však mají po dodání modulu následovat další integrační a optimalizační činnosti vůči dalším systémům zadavatele (např. DTM, pasportním agendám, BMS, TMS a dalším).

196.   Mezi těmito závěry proto neexistuje rozpor. Skutečnost, že modul je po převzetí funkční a integrován v rámci subsystému CDE, nevylučuje potřebu následné integrace do širšího aplikačního prostředí zadavatele.

197.   K námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí o námitkách a k předložení kalkulace v průběhu správního řízení uvádím, že účelem rozhodnutí o námitkách není předložit úplnou ekonomickou expertizu ani detailní rekonstrukci všech interních úvah zadavatele. Rozhodnutí o námitkách musí obsahovat srozumitelné a přezkoumatelné důvody, pro které zadavatel námitkám nevyhověl.

198.   V posuzované věci zadavatel již v rozhodnutí o námitkách vysvětlil základní důvod nastavení kvalifikačního požadavku, tedy předpoklad výrazně vyššího objemu prací v počáteční fázi projektu. Následné doplnění konkrétnějších údajů na výzvu Úřadu nepředstavuje změnu důvodů rozhodnutí o námitkách, ale jejich rozvedení a konkretizaci pro účely správního přezkumu.

199.   Správní řízení před Úřadem slouží právě k objasnění skutkového stavu a Úřad je oprávněn vyžadovat od účastníků další podklady a vysvětlení. Z toho nelze dovozovat nepřezkoumatelnost rozhodnutí o námitkách. Pokud měl navrhovatel možnost se k tvrzením zadavatele vyjádřit, nebylo do jeho procesních práv zasaženo.

200.  Ohledně kalkulace ročního objemu služeb konstatuji, že úlohou Úřadu není nahrazovat odborný úsudek zadavatele vlastním ekonomickým nebo technickým posouzením. Předmětem přezkumu je otázka, zda zadavatel při stanovení kvalifikačního požadavku postupoval zjevně nepřiměřeně nebo diskriminačně.

201.   Navrhovatel proti zadavatelovým odhadům staví vlastní ekonomické předpoklady založené na jiných veřejných zakázkách a na vlastním odhadu obvyklých sazeb. Taková polemika však sama o sobě neprokazuje nezákonnost zadavatelovy úvahy.

202.  Jak správně uvedl Úřad, ceny dosažené v jiných zadávacích řízeních mohou být ovlivněny řadou okolností, zejména odlišným předmětem plnění, mírou soutěže, smluvními riziky nebo obchodní strategií dodavatelů. Samy o sobě proto nepředstavují spolehlivý podklad pro závěr, že zadavatelův odhad byl nepřiměřený. Napadené rozhodnutí proto netrpí nepřezkoumatelností jen proto, že Úřad neprovedl navrhované znalecké dokazování.

203.  Posouzení přiměřenosti kvalifikačního požadavku není tak přímočaré jako v případě obratu dle § 78 odst. 2 zákona, kde je stanoven zákonný limit dvojnásobku předpokládané hodnoty veřejné zakázky. V požadavku na technickou kvalifikaci se musí nutně odrážet to, že zadavatel očekává v úvodních letech velký nápor práce, tedy poptává dodavatele, který se umí s určitým ročním objemem práce vypořádat, aniž by nutně dosáhl stropu svých kapacitních možností. Minimální hodnota reference 20 mil. Kč se tak nejeví nepřiměřená, i kdyby dílčí výpočty, které předkládá zadavatel, nebyly zcela přesné.

204.  K námitce týkající se částky 6,9 mil. Kč (blíže viz bod 342-343 napadeného rozhodnutí) uvádím, že uvedená částka nepředstavuje cenu položky „Tříletá předplacená podpora proprietárního SW dle přílohy č. 15“, ale samostatný kalkulační odhad ročního objemu provozní podpory použitý pro účely odůvodnění kvalifikačního požadavku. Z odpovědi zadavatele nevyplývá, že by tato částka byla odvozena od uvedené smluvní položky nebo že by měla být dělena třemi.

205.  Jestliže zadavatel použil pro účely zdůvodnění kvalifikačního požadavku samostatný odhad ročního rozsahu provozní podpory, nelze bez dalšího dovozovat, že musí odpovídat konkrétní oceňovací položce přílohy smlouvy.

206.  Pokud navrhovatel argumentuje, že postačovala reference ve výši 10 mil. Kč ročně, jde o polemiku se zadavatelovým uvážením. Skutečnost, že by bylo možné představit si i jinou, nižší hranici kvalifikačního požadavku (což lze v podstatě vždy, neboť zadavatel si kvalifikační požadavek nemusí zvolit vůbec), sama o sobě neznamená, že hranice zvolená zadavatelem je nezákonná. Přezkum Úřadu nesměřuje k hledání optimálního nastavení kvalifikace, ale k posouzení, zda se zadavatel pohyboval v mezích zákona.

207.  V daném případě zadavatel odůvodnil požadavek potřebou ověřit zkušenost dodavatele se zvládáním plnění obdobného rozsahu a intenzity, jaké očekává v počátečních fázích realizace veřejné zakázky. Úřad neshledal, že by taková úvaha byla zjevně nepřiměřená nebo diskriminační.

208.  Obecná argumentace navrhovatele v této části rozkladu bohužel dokládá, že navrhovatel nebojuje za akceptaci konkrétní vlastní referenční zakázky, nýbrž napadá zadávací podmínku opět jen z hlediska její teoretické závadnosti, viz např. tvrzení, že „i kdyby cena podpory, údržby a rozvoje skutečně činila 20 mil. Kč bez DPH ročně, byl by způsobilý veřejnou zakázku realizovat i dodavatel, který disponuje referencí v objemu 10 mil. Kč bez DPH ročně.“.

209.  Ani rozdíl mezi předpokládanou hodnotou veřejné zakázky a následně podanými nabídkami nezpůsobuje nezákonnost kvalifikačního požadavku. Předpokládaná hodnota se stanovuje před zahájením zadávacího řízení a slouží zejména pro určení zákonného režimu veřejné zakázky. Nelze ji zpětně poměřovat s výsledky soutěže tak, že by samotný rozdíl automaticky znamenal její nesprávnost. Rozdíl mezi předpokládanou hodnotou a nabídkovými cenami může být důsledkem soutěžního tlaku, obchodní strategie dodavatelů či jiných tržních či technických faktorů.

210.   Po přezkoumání tohoto námitkového okruhu jsem neshledal důvod odchýlit se od závěrů napadeného rozhodnutí. Zadavatel doložil racionální a věcně obhajitelné důvody, pro které považoval referenční zakázku v minimálním objemu 20 mil. Kč bez DPH ročně za odpovídající rozsahu a náročnosti očekávaného plnění. Toto odůvodnění se nejeví nedostatečné ani s ohledem na míru omezení hospodářské soutěže. Byť platí, že každá zadávací podmínka hospodářskou soutěž určitým způsobem omezuje, navrhovatel neuvedl, čím konkrétně měla být spornou zadávací podmínkou omezena hospodářská soutěž v jeho neprospěch. Zadavatel navíc v zadávacím řízení obdržel celkem 4 nabídky, což je s ohledem na typ a rozsah veřejné zakázky spíše nadstandardní množství. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by hospodářská soutěž byla omezena tak zásadním způsobem, že by zadavatelovo odůvodnění nastavení předmětné zadávací podmínky neobstálo.[22] Rozkladové námitky neprezentují takové skutečnosti, které by zpochybnily zákonnost tohoto závěru nebo prokazovaly porušení § 36 odst. 1 či § 73 odst. 6 zákona ve spojení se zásadami podle § 6 zákona.

Závěr

211.    Napadené rozhodnutí je zákonné, přezkoumatelné a obsahuje náležitosti dle správního řádu. Úřad ve správním řízení správně přezkoumal všechny námitky navrhovatele, řádně zjistil skutkový stav, uvedl a srozumitelně odůvodnil úvahy, na jejichž základě dospěl k závěrům svého rozhodnutí, uvedl všechny právní normy, které v dané věci užil, a správně je aplikoval.

212.   V řízení o rozkladu bylo shledáno, že Úřad věc posoudil správně a v souladu se zákonem. Námitky navrhovatele byly převážně obecné, hypotetické a nekonkretizovaly skutečný zásah do jeho práv ani reálné omezení hospodářské soutěže. Ani ve světle těchto rozkladových námitek nebylo shledáno, že by šetřená smlouva představovala rámcovou dohodu, resp. že by existence rámcového prvku v této smlouvě znamenala nutnost aplikace zákonných omezení. Zadávací podmínky (včetně smluvních podmínek) byly posouzeny jako dostatečně určité a transparentní, odpovídají povaze zakázky a umožňující zákonnou soutěž o veřejnou zakázku. Dále nebyla shledána nezákonnost ani v souvislosti s vymezením kvalifikace, neboť nepůsobí diskriminačně ani nepřiměřeně a odpovídá legitimním potřebám zadavatele.

213.   Vzhledem k výše uvedenému tedy nebyly shledány důvody, pro které by bylo nutno napadené rozhodnutí změnit nebo zrušit. Proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí o rozkladu.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí se nelze podle § 91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu ve spojení s § 152 odst. 5 téhož zákona dále odvolat.

otisk úředního razítka

doc. JUDr. PhDr. Petr Mlsna, Ph.D.

předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

Adresát/i:

1.         Ředitelství silnic a dálnic s. p., Čerčanská 2023/12, 140 00 Praha 4

2.        Fiala, Tejkal a partneři, advokátní kancelář, s. r. o., Helfertova 2040/13, 613 00 Brno

Vypraveno dne:
viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy

---

[1] Obsah pojmu ad-hoc služby vyplývá jednak z přílohy č. 7 návrhu smlouvy o poskytování služeb, jednak z přílohy 8 téhož návrhu smlouvy.

[2] Pro úplnost lze uvést, že do katalogu služeb spadá rovněž položka č. 8 – jednodenní školení – kterou však navrhovatel v námitkách, resp. návrhu neřeší. Úřad i jeho předseda se tedy zabývají pouze položkami 9-11 Katalogu služeb, pro které je zavedena zkratka „ad-hoc služby“.

[3] Blíže srov. bod 167 napadeného rozhodnutí.

[4] ŠILHÁN, Josef. § 1748 [Dodatečná dohoda o části obsahu]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 2. Dostupné na beck-online.cz.

[5] ŠILHÁN, Josef. § 1748. Tamtéž.

[6] Ve smyslu rozhodnutí předsedy Úřadu sp. zn. ÚOHS-R0007/2023/VZ, na které odkazuje Úřad v bodu 161 napadeného rozhodnutí i navrhovatel v bodu 18 svého návrhu.

[7] Blíže srov. bod 2 a dále tabulku č. 2 přílohy č. 7 smlouvy.

[8] Blíže srov. body 1.2, 1.3 a 1.4 přílohy č. 8 smlouvy.

[9] Současně se lze plně ztotožnit s bodem 174 napadeného rozhodnutí, kde Úřad odmítl obdobnou návrhovou námitku s tím, že se jedná o irelevantní tvrzení.

[10] Blíže srov. § 2 zákona, podle kterého je zadáním veřejné zakázky uzavření úplatné smlouvy mezi zadavatelem a dodavatelem, z níž vyplývá povinnost dodavatele poskytnout dodávky, služby nebo stavební práce.

[11] Článek 2.8.1 smlouvy po této úpravě zní tak, že „Objednatel je oprávněn jednostranně zvýšit rozsah odebraných Služeb stanovený v čl. 4.1 Smlouvy až o 20 % (dvacet procent)“, a to v případě, kdy nastanou okolnosti definované v tomto ustanovení smlouvy.

[12] Obdobné závěry obsahuje i judikatura, na kterou odkazuje Úřad v bodech 220-224 napadeného rozhodnutí.

[13] Rozhodnutí o námitkách ze dne 15. 12. 2026 tvoří položku č. 35 správního spisu. Zadavatel v bodu 35 rozhodnutí o námitkách uvedl, že „pokud by se Stěžovatel stal smluvní stranou, jakýkoliv ad hoc požadavek může odmítnout“.

[14] Blíže srov. čl. 4.2 smlouvy: „Cena za poskytování Služeb (včetně DPH) stanovená v čl. 4.1 je sjednána jako maximální a nepřekročitelná s výjimkou zákonné změny sazby DPH, případné aplikace vyhrazené změny závazku nebo s výjimkou dodatkem Smlouvy sjednané nepodstatné změny Smlouvy ve smyslu § 222 ZZVZ“.

[15] Viz citace vysvětlení v bodech 190 a 191 napadeného rozhodnutí.

[16] Cit. vysvětlení zadávací dokumentace č. 5, bod 1/2: „Zadavatel dále uvádí, že potřeba znalosti agilního způsobu řízení je výslovně uvedena v zadávací dokumentaci jako součást kvalifikačních požadavků na projektového manažera. Tím je dáno, že zadavatel očekává, že realizační tým bude schopen spolupracovat v režimu agilního řízení, který je pro daný typ plnění vhodnější než klasický sekvenční („waterfall“) přístup.“ 

[17] Srov. vysvětlení zadávací dokumentace č. 5, bod 1/2: „Zadavatel konstatuje, že agilní řízení projektu není předmětem samostatné metodiky v zadávací dokumentaci, neboť jeho konkrétní podoba bude dohodnuta mezi projektovými manažery obou stran v rámci zahájení plnění, a to prostřednictvím matice odpovědnosti. Tento přístup odpovídá běžné praxi v oblasti IT služeb, kde je agilní spolupráce nastavována operativně podle potřeb projektu.

…

Zadavatel si je vědom potřeby právní jistoty a přehlednosti smluvního vztahu, a proto bude v rámci zahájení plnění mezi projektovými manažery dohodnut konkrétní postup spolupráce, včetně schvalovacích procesů, lhůt a součinnosti. Tento postup bude vycházet z principů agilního řízení, avšak bude přizpůsoben konkrétním potřebám projektu.“

[18] Blíže srov. metodiku s názvem „Zadávání veřejných zakázek v oblasti ICT a kybernetické bezpečnosti“ dostupná na https://portal.nukib.gov.cz/storage/uploads/2026/06/09/zadavani-verejnych-zakazek-v-ict_v1_uid_6a2810b138c8d.pdf. Ačkoli se jedná o čerstvý materiál, shrnuje doporučení, která nejsou v oblasti zadávání ICT veřejných zakázek novinkou. Příkladem je právě ustálená rozhodovací praxe Úřadu a správních soudů a postupy zadavatelů ohledně zamezení stavu vendor lock-in pomocí vhodných strategií exitu.

[19] V bodu 108 rozhodnutí o námitkách je uvedeno: „Tvrzení Stěžovatele, že v oblasti zadávání veřejných zakázek je směřováno k otevřeným řešením, například stanovením požadavků na licenční podmínky, předání zdrojových kódů a exitové strategie, není zcela přesné. Ukazuje se totiž, že i v situacích, kdy zadavatel nastaví vhodně licenční podmínky, má k dispozici zdrojové kódy a definuje exitové strategie, původní dodavatelé systémů mnohdy buď získají konkurenční výhodu v podobě znalosti vlastního systému, která sice nebrání podpoře a rozvoji daného systému jiným dodavatelem v rovině právní a formální, ale způsobuje faktický vendor lock-in, neboť robustní řešení vyvinuté jiným dodavatelem noví dodavatelé nejsou schopni vůbec podporovat a rozvíjet, nebo za zcela nekonkurenční cenu. V horším, nikoliv však vzácném případě, i přes dostatečná smluvní ujednání činí mnozí „stávající“ dodavatelé takové obstrukce, že úprava systému jiným dodavatelem není možná (například neposkytnou sjednanou součinnost při exitu, neboť zisk získaný závislostí zadavatele převyšuje smluvní pokuty). Zadavatel je v takových situacích u krátkodobých smluv nucen nové plnění znovu soutěžit, nicméně hospodářská soutěž je ryze fiktivní. Jelikož pro Zadavatele je modul HMG stěžejní, rozhodl se popsaná rizika eliminovat dlouhodobým smluvním vztahem. Ten sice znamená závislost na jednom dodavateli, avšak za vysoutěžených cenových podmínek. Lapidárně řečeno, Zadavatel sice bude ve smluvním vztahu s jedním dodavatelem, ten ale nebude moci zvyšovat každých 5 let v rámci fiktivní hospodářské soutěže svou cenu. Zadavatel odmítá, že přiznává, že jeho cílem a přáním je vendor lock-in, jeho cílem a přáním je stabilní dlouhodobý vztah. Zadavatel též odmítá tvrzení, že podmínky pro ad hoc plnění nejsou jasně sjednány.“

[20] Blíže srov. bod 3.1 smlouvy, podle kterého je dodavatel povinen zahájit poskytování služeb bez zbytečného odkladu po doručení výzvy objednatele. Výzva objednatele může znít na zahájení Služeb jako celku, popř. jejich částí, pokud je poskytování služeb rozděleno na části, přičemž konkrétní vymezení bude obsaženo v textu výzvy.

[21] Viz např. rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 30 Af 75/2020-151 ze dne 14. 12. 2022, kde zadavatel soutěžil projektovou dokumentaci nemocnice a kde byl mj. řešen zadavatelův požadavek na lékařského manažera projektu.

[22] Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 69/2012-55 ze dne 28.03.2013, bod 25.