číslo jednací: 32498/2026/161
spisová značka: R0113/2026/VZ
| Instance | II. |
|---|---|
| Věc | Slovanská alej (jižní část) |
| Účastníci |
|
| Typ správního řízení | Veřejná zakázka |
| Výrok | rozklad zamítnut a napadené rozhodnutí potvrzeno |
| Rok | 2026 |
| Datum nabytí právní moci | 10. 9. 2026 |
| Související rozhodnutí | 22350/2026/500 32498/2026/161 |
| Dokumenty |  2026_R0113.pdf 342 KB |
|
PID |
UOHSX00NCD66 |
|
|
|
Č. j. |
ÚOHS-32498/2026/161 |
||
|
Sp. zn. |
ÚOHS-R0113/2026/VZ |
||
|
Datum, místo |
8. 9. 2026, Brno |
Rozhodnutí PŘEDSEDY
Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže
V řízení o rozkladu doručeném Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže dne 21. 5. 2026 navrhovatelem
- DEVERAKO k. s. (dříve ROBSTAV k. s.), IČO 27430774, se sídlem Mezi vodami 205/29, 143 00 Praha,
ve správním řízení zastoupeným na základě plné moci ze dne 10. 4. 2026 Mgr. Jiřím Čechem, advokátem, ev. č. ČAK 14549, Čech – Toul, sdružení advokátů, se sídlem Otakarova 1427/41, 370 01 České Budějovice,
proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže sp. zn. ÚOHS-S0259/2026/VZ, č. j. ÚOHS-22350/2026/500 ze dne 23. 6. 2026, vydanému ve správním řízení ve věci přezkoumání úkonů zadavatele
- statutární město Plzeň, IČO 00075370, se sídlem náměstí Republiky 1/1, 301 00 Plzeň,
ve správním řízení zastoupený na základě plné moci ze dne 22. 4. 2026 Mgr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem, ev. č. ČAK 10451, Advokátní kancelář Volopich, Tomšíček & spol. s r. o., se sídlem Vlastina 602/23, 323 00 Plzeň,
učiněných při zadávání veřejné zakázky „Slovanská alej (jižní část)“ ve zjednodušeném podlimitním řízení na základě výzvy k podání nabídky ze dne 11. 12. 2025, která byla téhož dne uveřejněna na profilu zadavatele pod systémovým číslem P25V00323052,
jsem podle § 152 odst. 6 písm. b) ve spojení s § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, na základě návrhu rozkladové komise, jmenované podle § 152 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, rozhodl takto:
Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže sp. zn. ÚOHS-S0259/2026/VZ, č. j. ÚOHS-22350/2026/500 ze dne 23. 6. 2026 p o t v r z u j i a podaný rozklad z a m í t á m.
Odůvodnění
I. ZADÁVACÍ ŘÍZENÍ A SPRÁVNÍ ŘÍZENÍ VEDENÉ ÚŘADEM PRO OCHRANU HOSPODÁŘSKÉ SOUTĚŽE
1. Zadavatel zahájil podle zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek (dále jen „zákon“ nebo „ZZVZ“),[1] dne 11. 12. 2025 uveřejněním výzvy k podání nabídek z téhož dne na profilu zadavatele pod systémovým číslem P25V00323052 zjednodušené podlimitní řízení za účelem zadání veřejné zakázky „Slovanská alej (jižní část)“, (dále jen „zadávací řízení“ nebo „veřejná zakázka“).
2. Rozhodnutím (a oznámením) o vyloučení účastníka ze zadávacího řízení č. j. MMP/111246/26, podepsaným dne 3. 3. 2026, vyloučil zadavatel navrhovatele z účasti v zadávacím řízení (dále jen „rozhodnutí o vyloučení“).
3. Dne 18. 3. 2026 doručil navrhovatel zadavateli námitky proti rozhodnutí o vyloučení z téhož dne (dále jen „námitky“).
4. Rozhodnutím zadavatele o námitkách stěžovatele ze dne 1. 4. 2026, č. j. MMP/164458/26 (dále jen „rozhodnutí o námitkách“), které bylo navrhovateli doručeno téhož dne, zadavatel uvedené námitky odmítl.
5. Navrhovatel nesouhlasil s důvody zadavatele uvedenými v rozhodnutí o námitkách, proto podal dne 12. 4. 2026 k Úřadu návrh na zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele z téhož dne (dále jen „návrh“). Dnem doručení návrhu, tj. dne 12. 4. 2026, došlo podle § 249 zákona ve spojení s § 44 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále také jen „správní řád“) k zahájení správního řízení o přezkoumání úkonů zadavatele vedeného pod sp. zn. ÚOHS-S0259/2026/VZ (dále jen „správní řízení“).
6. Předběžným opatřením ze dne 27. 5. 2026, č. j. ÚOHS-19185/2026/500, Úřad uložil zadavateli zákaz uzavřít smlouvu na veřejnou zakázku, a to až do pravomocného skončení správního řízení.
II. NAPADENÉ ROZHODNUTÍ
7. Úřad napadeným rozhodnutím podle § 265 písm. a) zákona návrh navrhovatele na zahájení správního řízení o přezkoumání úkonů zadavatele zamítl, protože ve správním řízení nebyly zjištěny důvody pro uložení nápravného opatření.
8. Ohledně postupu zadavatele při vyloučení navrhovatele dle § 48 odst. 5 písm. d) zákona Úřad v napadeném rozhodnutí posoudil, zda byly ze strany zadavatele dostatečně odůvodněny a prokázány všechny zákonem stanovené podmínky. Rozhodnutí o vyloučení navrhovatele ze zadávacího řízení se opíralo konkrétně o jeho pochybení v rámci smluvního vztahu s Krajskou správou a údržbou silnic Středočeského kraje, příspěvkovou organizací (dále jen „KSÚS“) a městem Dobříš (dále společně jen „dřívější zadavatelé“), založeného smlouvou o dílo ze dne 17. 8. 2020 (dále jen „smlouva o dílo I“) v rámci realizace akce „Dobříš – průtah“ (dále jen „VZ Dobříš“); a dále z důvodu jeho pochybení v rámci smluvního vztahu se Správou a údržbou silnic Plzeňského kraje, příspěvkovou organizací (dále jen „dřívější zadavatel“), založeného smlouvou o dílo ze dne 16. 12. 2020 (dále jen „smlouva o dílo II“) v rámci realizace akce „Přeložka silnice“ (dále jen „VZ Přeložka silnice“).
9. Úřad v souvislosti s VZ Dobříš posoudil vyloučení navrhovatele z důvodu i) prodlení s provedením díla, kdy dle závěrů napadeného rozhodnutí nebyla splněna časová podmínka, tudíž nebyly kumulativně naplněny všechny zákonné podmínky pro vyloučení navrhovatele dle § 48 odst. 5 písm. d) zákona a z důvodu ii) prodlení s protokolárním předáním díla. U tohoto pochybení Úřad shledal, že všechny zákonem stanovené podmínky pro možnost vyloučení navrhovatele dle § 48 odst. 5 písm. d) zákona zadavatel prokázal.
10. U VZ Přeložka silnice Úřad v napadeném rozhodnutí posoudil vyloučení navrhovatele z důvodu iii) vadného provedení díla, přičemž shledal kumulativní naplnění všech podmínek stanovených v § 48 odst. 5 písm. d) zákona. Protože k možnosti vyloučit účastníka zadávacího řízení podle uvedeného ustanovení zákona je nutno, aby zadavatel prokázal minimálně dvě jeho závažná či dlouhodobá pochybení, Úřad s ohledem na procesní ekonomii oprávněnost dalšího důvodu pro vyloučení navrhovatele, tj. iv) pochybení spočívající v prodlení s provedením díla u VZ Přeložka silnice pro nadbytečnost, již neposuzoval.
11. K souhrnné námitce, že zadavatel nezohlednil opatření přijatá navrhovatelem, Úřad konstatoval, že na zjednodušené podlimitní řízení aplikace § 76 zákona týkající obnovení způsobilosti účastníka zadávacího řízení nedopadá a ze zadávacích podmínek předmětného zadávacího řízení rovněž nevyplývá.
12. Úřad závěrem napadeného rozhodnutí konstatoval, že postup zadavatele při vyloučení navrhovatele ze zadávacího řízení dle § 48 odst. 5 písm. d) zákona byl v souladu se zákonem, tudíž zadavatel navrhovatele ze zadávacího řízení vyloučil oprávněně.
III. ROZKLAD NAVRHOVATELE
13. Dne 7. 7. 2026 obdržel Úřad rozklad navrhovatele z téhož dne. Ze správního spisu vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo navrhovateli doručeno dne 24. 6. 2026, rozklad byl tudíž podán v zákonné lhůtě.
Námitky rozkladu
14. Navrhovatel nesouhlasí se závěry uvedenými v napadeném rozhodnutí a tvrdí, že spočívají na nesprávném právním posouzení věci, na neúplně zjištěném skutkovém stavu a na nepřiměřeně extenzivním výkladu § 48 odst. 5 písm. d) zákona.
15. Předně navrhovatel v podaném rozkladu namítá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné v části podstatných právních úvah a stojí na předem převzatém výsledku. Navrhovatel má pochybnost o tom, zda Úřad skutečně provedl samostatné a nestranné posouzení věci, nebo pouze převzal dříve formulované závěry. Podle navrhovatele povinnost rozhodovat obdobné věci obdobně neznamená rezignovat na individuální přezkum.
16. Dále navrhovatel namítá, že Úřad rezignoval na restriktivní výklad § 48 odst. 5 písm. d) zákona, když proměnil výjimečný institut ve standardní represivní nástroj. Úřad podle navrhovatele napadené rozhodnutí vystavěl na extenzivním rozšiřování jednotlivých znaků skutkové podstaty, a to zejména na extenzivním pojetí „jiné srovnatelné sankce“, časové podmínky a prokázání pochybení. Podle navrhovatele hrozí, že „[p]okud bude za ‚jinou srovnatelnou sankci‘ považován v zásadě jakýkoli procesní či smluvní následek konfliktu stran a pokud bude za ‚prokázané pochybení‘ považováno již to, že objednatel něco tvrdí, odstoupí od smlouvy nebo uplatní nárok, pak se § 48 odst. 5 písm. d) ZZVZ stává univerzálním nástrojem k vytlačování nepohodlných dodavatelů ze soutěže.“ To zákon dle navrhovatele nepřipouští.
17. Za nejzávažnější právní pochybení napadeného rozhodnutí považuje navrhovatel to, že Úřad nahrazení projevu vůle kvalifikoval jako „jinou srovnatelnou sankci“ podle § 48 odst. 5 písm. d) zákona.Dle navrhovatele nahrazení projevu vůle není podle občanskoprávních pravidel sankcí, protože není autoritativním postihem za delikt, nevyjadřuje ani sankční odsouzení a neukládá penalizační následek srovnatelný se smluvní pokutou, škodou nebo předčasným ukončením smluvního vztahu. Nahrazení chybějícího projevu vůle dle navrhovatele cílí k dosažení stavu odpovídajícího soukromoprávnímu vztahu.Úřad však v tomto případě podle navrhovatele neinterpretoval zákon, nýbrž jej doplnil o novou kategorii následků.
18. Úřad si dle další námitky navrhovatele protiřečí, když „připouští, že nahrazení projevu vůle není majetkovou sankcí, přesto z něj činí sankci srovnatelnou“. Navrhovatel cituje z bodu 118 napadeného rozhodnutí, dle něhož žaloba o nahrazení projevu vůle směřovala k nápravě předmětného pochybení a k dosažení stavu, který měl být v souladu se smlouvou nastolen. Tím dle navrhovatele Úřad sám potvrdil, že nejde o sankční institut v pravém slova smyslu.
19. Ohledně VZ Přeložka silnice navrhovatel v rozkladu zopakoval námitky uvedené již v návrhu, a to, že Úřad nepřípustně předjímal výsledek civilního sporu, že účelově bagatelizoval obranu navrhovatele, když selektivně vybral jen podklady svědčící proti němu, že bezdůvodně přisoudil znaleckému posudku téměř absolutní důkazní sílu, že nedostatečně odůvodnil, proč považuje uplatněné nároky za „kvalifikované následky“, když jejich důvodnost nebyla autoritativně potvrzena, a že Úřad zcela nedostatečně vypořádal přiměřenost zásahu a celkový obraz spolehlivosti navrhovatele.
20. Poslední rozkladovou námitkou navrhovatel brojil proti tomu, že se Úřad s ohledem na procesní ekonomiku nemohl vyvázat z povinnosti plného a nestranného přezkumu.
Závěr rozkladu
21. Navrhovatel v rozkladu navrhuje, aby předseda Úřadu napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Úřadu k novému projednání, případně, aby napadené rozhodnutí změnil tak, že návrhu navrhovatele vyhoví a uloží odpovídající nápravné opatření vůči rozhodnutí zadavatele o vyloučení navrhovatele ze zadávacího řízení.
Vyjádření zadavatele k rozkladu
22. Zadavatel ve svém vyjádření ze dne 15. 7. 2026, doručeném Úřadu téhož dne, uvedl, že považuje napadené rozhodnutí za přezkoumatelné, zákonné a rozklad navrhovatele za nedůvodný. Úřad dle názoru zadavatele posoudil zjištěný skutkový stav v souladu s platnými právními předpisy a s vlastní ustálenou rozhodovací praxí, srozumitelně a logicky se vypořádal s argumentací předestřenou navrhovatelem, načež své závěry důkladně odůvodnil.
23. Zadavatel nesdílí pohled navrhovatele, že by napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, spočívalo na nesprávném právním posouzení věci, zakládalo se na neúplně zjištěném skutkovém stavu, popř. představovalo nepřiměřený extenzivní výklad § 48 odst. 5 písm. d) zákona, které zadavatel v zadávacím řízení aplikoval k vyloučení navrhovatele jako nezpůsobilého dodavatele.
24. Závěrem svého vyjádření zadavatel navrhuje, aby předseda Úřadu rozklad navrhovatele zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
IV. ŘÍZENÍ O ROZKLADU
25. Úřad po doručení rozkladu neshledal podmínky pro změnu nebo zrušení napadeného rozhodnutí podle § 87 správního řádu, a proto podle § 88 odst. 1 správního řádu předal spis se svým stanoviskem předsedovi Úřadu k rozhodnutí o rozkladu.
Stanovisko předsedy Úřadu
26. Po projednání rozkladu a veškerého spisového materiálu rozkladovou komisí jmenovanou podle § 152 odst. 3 správního řádu a po posouzení případu ve všech jeho vzájemných souvislostech byl podle § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumán soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy a dále správnost napadaného rozhodnutí v rozsahu námitek uvedených v rozkladu a s přihlédnutím k návrhu rozkladové komise byl přijat závěr, že Úřad napadeným rozhodnutím rozhodl správně a v souladu s právními předpisy, s výhradou vůči bodům 73, 96, 99-102 napadeného rozhodnutí, protože zákon pro kvalifikovaný následek dle § 48 odst. 5 písm. d) časový rámec nestanovuje.
V. K NÁMITKÁM ROZKLADU
K nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí
27. Obecně platí, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí může nastat z důvodu jeho nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí.[2] Za nesrozumitelné lze považovat takové rozhodnutí, z něhož není možné spolehlivě poznat, o jaké věci bylo rozhodnuto a jak správní orgán vlastně rozhodl. V případě nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů je posuzováno, zda byly v napadeném rozhodnutí vypořádány všechny navrhovatelem uplatněné podstatné námitky, zda bylo srozumitelným způsobem uvedeno, jaké skutečnosti vzal správní orgán při svém rozhodování za prokázané, kterým naopak nepřisvědčil, jakými úvahami byl ve svém rozhodování veden, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a které důvody jej vedly k vyslovení závěrů obsažených v napadeném rozhodnutí. Přičemž platí, že správní orgán není povinen vyvracet jednotlivě každou dílčí námitku, pokud své rozhodnutí jako celek logicky a přesvědčivě odůvodní.[3]
28. K obecně vznesené námitce nepřezkoumatelnosti lze konstatovat, že napadené rozhodnutí obsahové náležitosti nepostrádá. Z odůvodnění rozhodnutí je možno seznat, jakými úvahami byl Úřad ve své rozhodovací činnosti veden, jakými skutečnostmi se zabýval a jaké důvody jej vedly k vyslovení závěrů obsažených v napadeném rozhodnutí.
29. Ke konkrétně namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí lze rozkladovou argumentaci rozdělit na námitky, prostřednictvím kterých navrhovatel brojí proti jejich vypořádání Úřadem, protože se závěry napadeného rozhodnutí nesouhlasí, a na ty, které údajně stojí na předem převzatém výsledku. Z rozkladové argumentace týkající se v podstatě nesouhlasu s vypořádáním námitek navrhovatele však plyne, že byť je namítána nepřezkoumatelnost „v části podstatných právních úvah“, následně navrhovatel vznáší argumenty proti souvisejícím závěrům Úřadu uvedeným v napadeném rozhodnutí. Tato argumentace tedy bude vypořádána ve spojitosti s danými rozkladovými námitkami níže, neboť se fakticky o námitku nepřezkoumatelnosti nejedná.
30. V rozkladových námitkách tedy navrhovatel tvrdí, že napadené rozhodnutí stojí na předem převzatém výsledku, když Úřad konstatoval, že v nyní projednávané věci neshledal důvod odchýlit se od svého předchozího rozhodnutí ve skutkově totožné věci. Navrhovatel z uvedené skutečnosti dovozuje svou pochybnost o tom, zda Úřad skutečně provedl samostatné a nestranné posouzení věci, nebo pouze převzal dříve formulované závěry.
31. S uvedenou námitkou navrhovatele nelze souhlasit. Úřad v napadeném rozhodnutí srozumitelně a jednoznačně odůvodnil, jaké povinnosti vyplývají z § 2 odst. 4 správního řádu, když existuje rozhodnutí Úřadu ze dne 16. 6. 2025, č. j. ÚOHS-22306/2025/500, vydané ve správním řízení vedeném pod sp. zn. ÚOHS-S0259/2025/VZ, jež bylo potvrzeno rozhodnutím předsedy Úřadu ze dne 18. 7. 2025, č. j. ÚOHS-26785/2025/161 (dále jen „rozhodnutí Úřadu z roku 2025“). Podle § 2 odst. 4 správního řádu, jež zakotvuje požadavek obdobného rozhodování obdobných případů a ochranu legitimního očekávání (tj. předvídatelnosti rozhodnutí),[4] správní orgán dbá mj. na to, aby při rozhodování v rámci jednoho správního orgánu ve skutkově shodných nebo podobných případech nevznikaly nedůvodné rozdíly, resp. aby v podobných případech nedocházelo k neodůvodněným rozdílům v aplikaci práva.[5]
32. Rozhodnutí Úřadu z roku 2025 posuzovalo zákonnost vyloučení navrhovatele ze zadávacího řízení podle § 48 odst. 5 písm. d) zákona pro pochybení navrhovatele při plnění smlouvy o dílo I u VZ Dobříš, spočívající v prodlení s dokončením díla a v prodlení s protokolárním předáním díla (viz body 82-85 napadeného rozhodnutí). Úřad v uvedené věci uzavřel, že jde o dvě závažná a dlouhodobá pochybení navrhovatele ve smyslu § 48 odst. 5 písm. d) zákona, která byla současně spojena s uplatněním kvalifikovaných následků, a že šlo o zákonný důvod pro vyloučení navrhovatele ze zadávacího řízení. Tedy, rozhodnutí Úřadu z roku 2025 se týkalo stejného navrhovatele, posuzována byla totožná veřejná zakázka (tj. VZ Dobříš) podle téhož ustanovení zákona, a stejně jako ve zde projednávaném případě pro pochybení spočívající v prodlení s dokončením díla a v prodlení s protokolárním předáním díla. Za dané situace je postup v souladu s § 2 odst. 4 správního řádu zcela namístě. Nelze ani souhlasit s tvrzením navrhovatele, že napadené rozhodnutí je „zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti a současně porušením zásady nestranného a individualizovaného rozhodování“. V návrhu a ani v rozkladu navrhovatel neuvedl jakékoliv skutečnosti, kterými by závěry rozhodnutí Úřadu z roku 2025 zpochybnil nebo vyvrátil. Navíc z bodů 84-85, 95-102 a 114-120 napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že při změně okolností, jež vyplývají z běhu času, nepřevzal Úřad všechny závěry rozhodnutí Úřadu z roku 2025 ohledně „věcného“ naplnění jednotlivých znaků vylučovacích důvodů, ale učinil zde nové posouzení. Úřad tak v napadeném rozhodnutí individuálně posoudil splnění časové podmínky, jež je vázána na okamžik zahájení zadávacího řízení, resp. na odlišném vymezení rozhodného tříletého období.
33. K uvedenému okruhu rozkladových námitek lze uzavřít, že při chybějící argumentaci navrhovatele, kterou by relevantně zpochybnil rozhodnutí Úřadu z roku 2025, byl postup Úřadu v tomto správním řízení správný. Úřad postupoval v souladu se správním řádem, když na základě zásady legitimního očekávání vycházel při svém rozhodování z dílčích závěrů rozhodnutí Úřadu z roku 2025, které neovlivnil běh času. Ty dílčí závěry, u kterých došlo k ovlivnění na základě běhu času, posoudil Úřad nově, a to vzhledem k individuálním okolnostem v nyní projednávané věci. Předmětný okruh námitek je tudíž nedůvodný.
K vyloučení účastníka řízení z účasti v zadávacím řízení
34. Stěžejní pro posouzení zdejší věci je ustanovení § 48 odst. 5 písm. d) zákona, které upravuje institut vyloučení pro nezpůsobilost. Dle tohoto ustanovení platí, že zadavatel může vyloučit účastníka zadávacího řízení pro nezpůsobilost, pokud prokáže, že se účastník zadávacího řízení dopustil v posledních 3 letech od zahájení zadávacího řízení závažných nebo dlouhodobých pochybení při plnění dřívějšího smluvního vztahu se zadavatelem zadávané veřejné zakázky, nebo s jiným veřejným zadavatelem, která vedla k vzniku škody, předčasnému ukončení smluvního vztahu nebo jiným srovnatelným sankcím.
35. Důvod pro vyloučení dodavatele ze zadávacího řízení je dán tehdy, dopustil-li se dodavatel při plnění dřívějšího smluvního vztahu více závažných nebo dlouhodobých pochybení a je-li kumulativně splněno několik podmínek. Jedná se o podmínku časovou v tom smyslu, že relevantní je pochybení, kterého se dodavatel dopustil v období maximálně 3 roky nazpět před zahájením zadávacího řízení, ze kterého má být pro dotyčné pochybení vyloučen. Dále se jedná o podmínku intenzity pochybení, tedy že pochybení musí být buď závažné, či dlouhodobé, nebo i obojí zároveň. V tom se projevuje ústavní princip přiměřenosti, neboť ojedinělá drobná pochybení zásadně nejsou způsobilá vyloučení odůvodnit – jednalo by se totiž o nepřiměřený zásah do práv dodavatele. Dále se jedná o podmínku subjektu smluvního vztahu v tom smyslu, že relevantní jsou pouze pochybení při plnění povinností ze smluvního vztahu se zadavatelem, který vede zadávací řízení, ze kterého je dodavatel vylučován, anebo ze vztahu s jiným veřejným zadavatelem. Nakonec se jedná o podmínku kvalifikovaného následku vytýkaného pochybení, což znamená, že relevantní jsou pouze ta pochybení, která vedla ke vzniku škody, k předčasnému ukončení smluvního vztahu či k jiným srovnatelným sankcím. Za srovnatelné sankce je potom třeba považovat veškeré právní prostředky, které právní řád či ujednání stran poskytuje zadavateli k tomu, aby zhojil následky pochybení dodavatele či aby jej za toto pochybení sankcionoval. Typicky se bude jednat o práva z vadného plnění či právo na smluvní pokutu (srov. např. bod 36 rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 29 Af 63/2019-77 ze dne 1. 7. 2020)[6]. Musí se současně jednat o více než jedno takové pochybení, existuje tedy i podmínka plurality pochybení.
36. Navrhovatel v rozkladu opakovaně vznáší námitku extenzivního výkladu § 48 odst. 5 písm. d) zákona, když dle jeho názoru Úřad rezignoval na restriktivní výklad uvedeného ustanovení, přičemž údajně „proměnil výjimečný institut ve standardní represivní nástroj“. Navrhovatel tvrdí, že napadené rozhodnutí je vystavěno na extenzivním rozšiřování jednotlivých znaků zákonné skutkové podstaty, a to zejména extenzivním pojetím „jiné srovnatelné sankce“, časového testu a prokázání samotného pochybení.
37. Stejně jako v návrhu navrhovatel namítal u obou pochybení při realizaci díla u VZ Dobříš, že nebyla splněna podmínka kvalifikovaného následku a podmínka časová, aniž by k těmto námitkám uvedl podrobnější argumentaci, obdobně v rozkladu navrhovatel namítal aplikaci extenzivního pojetí časového testu a prokázání pochybení v napadeném rozhodnutí, aniž by tyto námitky blíže odůvodnil. Ve věci namítaného extenzivního výkladu § 48 odst. 5 písm. d) zákona navrhovatel podrobněji argumentoval pouze k údajně nepřípustné kvalifikaci nahrazení projevu vůle jako „jiné srovnatelné sankce“ (k tomu viz níže).
38. Předně lze k vypořádání námitek navrhovatele odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které se splněním všech zákonných podmínek vztahujících se k možnosti aplikace § 48 odst. 5 písm. d) zákona podrobně zaobíralo (v obecné rovině v bodech 56-76, ohledně VZ Dobříš v bodech 79-121 a ohledně VZ Přeložka silnice v bodech 122-155), avšak s výhradou posouzení časového vztahu mezi pochybením a jeho kvalifikovaným následkem, resp. s Úřadem tvrzeným „časovým aspektem kvalifikovaného následku“. Úprava odůvodnění napadeného rozhodnutí je v tomto směru nutná, jelikož § 48 odst. 5 písm. d) zákona jednoznačně vztahuje tříletou časovou podmínku k pochybení, nikoliv ke kvalifikovanému následku, jak v bodech 73, 96, 99-102 napadeného rozhodnutí nesprávně konstruuje Úřad. Vzhledem k tomu, že předmětná korekce odůvodnění nemá vliv na výrok napadeného rozhodnutí, resp. napadené rozhodnutí je tímto rozhodnutím potvrzeno; a jelikož rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří jeden celek,[7] může odvolací orgán nahradit část odůvodnění orgánu prvního stupně vlastní úvahou a korigovat tak určité dílčí argumentační nedostatky podřízeného správního orgánu v případě, kdy prvostupňové rozhodnutí potvrzuje.[8] Z uvedených důvodů tak nyní činím.
39. V bodu 73 napadeného rozhodnutí Úřad dovozuje, že časovou podmínku nelze omezit pouze na okamžik vzniku pochybení, a u přetrvávajících pochybení na dobu jeho trvání, ale je nezbytné přihlédnout i k tomu, v jaké časové souvislosti se toto pochybení projevilo vznikem kvalifikovaného následku. Tento předpoklad není správný.
40. Zákon pro kvalifikovaný následek nestanoví žádný časový rámec. Ostatně i Ministerstvo pro místní rozvoj (dále jen „MMR“), gestor zákona, k dané problematice prezentovalo na svých webových stránkách názor, dle něhož zákon v § 48 odst. 5 písm. d) nestanovuje, kdy mělo ke kvalifikovanému následku dojít. Dle MMR je proto možné vyvodit závěr, že „k pochybení musí dojít před zahájení[m] zadávacího řízení, avšak … následný vznik škody mohl nastat až po jeho zahájení“.[9] Rovněž tedy z uvedeného názoru MMR plyne, že provázání následku na rozhodné období, jež Úřad v napadeném rozhodnutí provedl, není správné.
41. Není tedy správný navazující závěr Úřadu uvedený v bodech 99-103, dle kterého je podstatné, za jakou dobu prodlení uplatnil dřívější zadavatel KSÚS smluvní pokutu. Pokud prodlení, které bylo kryto smluvní pokutou, trvalo po dobu, která zasahuje do rozhodného období (tedy od 14. 12. 2021 do 13. 11. 2023), není rozhodné, že dřívější zadavatel požadoval smluvní pokutu jen za část tohoto období. Stejně tak totiž mohl požadovat smluvní pokutu za prodlení celé, případně tuto smluvní pokutu mohl uplatnit až po ukončení prodlení (s rizikem případného neúspěchu z důvodu promlčení). Pokud nárok na smluvní pokutu vznikl, jedná se o pochybení, které vedlo ke srovnatelné sankci ve smyslu § 48 odst. 5 písm. d) zákona.
42. I přes výhradu vůči bodům 73, 96, 99-102 napadeného rozhodnutí je u pochybení spočívajícího v prodlení s provedením díla u VZ Dobříš možné navázat na většinu ostatních závěrů napadeného rozhodnutí, které se vztahují na zákonem stanovené podmínky u tohoto vylučovacího důvodu. Níže tak provádím u tohoto pochybení nové posouzení splnění zákonných podmínek, čímž bude nesprávné posouzení Úřadu korigováno. Zdůrazněny dále budou ty části, jež v návaznosti na výše uvedenou korekci jsou odůvodněny odlišně, než tomu bylo v napadeném rozhodnutí.
43. V šetřené věci lze tedy s odkazem na odůvodnění v napadeném rozhodnutí stručně rekapitulovat, že navrhovatel v návrhu a ani v rozkladu netvrdil, že se zadavatelem uvedeného pochybení (tj. prodlení s provedením díla u VZ Dobříš) nedopustil. Ostatně, že se navrhovatel prodlení s provedením díla dopustil, vyplývá z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 7. 2024, č. j. 7 C 37/2024-84 (dále jen „rozsudek sp. zn. 7 C 37/2024“), jenž byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2025, č. j. 23 Co 460/2024-148 (dále společně také jen „rozsudky pražských soudů“), jimiž argumentoval zadavatel již v rozhodnutí o vyloučení.
44. Rozhodné období ve smyslu § 48 odst. 5 písm. d) zákona se týká období od 11. 12. 2022 do 11. 12. 2025, tedy tři roky zpětně od zahájení předmětného zadávacího řízení. Protože navrhovatel měl dokončit dílo dle smlouvy o dílo I dne 6. 12. 2021, resp. 13. 12. 2021, což se nestalo, a od následujícího dne se dostal do prodlení, které trvalo až do 13. 11. 2023 (dle rozsudku sp. zn. 7 C 37/2024 je to den, kdy došlo ke skutečnému dokončení prací), pak se navrhovatel nacházel v dlouhodobém prodlení (od 14. 12. 2021 až do 13. 11. 2023), které ve významné délce (338 dní) zasahuje i do rozhodného období.
45. Protože nedošlo k předání díla dle smlouvy o dílo I (ke kterému mělo dojít dne 6. 12. 2021, resp. 13. 12. 2021), bylo na základě rozsudků pražských soudů rozhodnuto, že zadavateli vzniklo právo na smluvní pokutu (přičemž v uvedeném soudním řízení byla KSÚS uplatňována smluvní pokuta za období od 21. 3. 2022 do 12. 7. 2022), a z důvodu porušení smluvních povinností byla navrhovateli uložena povinnost uhradit částku ve výši 5 729 253,70 Kč.[10] Dle judikatury správních soudů platí,[11] že smluvní pokutu lze považovat za „jinou srovnatelnou sankci“ ve smyslu § 48 odst. 5 písm. d) zákona.
46. V případě prodlení navrhovatele s provedením díla u VZ Dobříš lze tedy učinit v souvislosti s § 48 odst. 5 písm. d) zákona následující závěry:
- navrhovatel byl v prodlení v rozhodném období (tj. byla splněna časová podmínka ohledně relevantního pochybení),
- předmětné pochybení je závažné či dlouhodobé, srov. body 86-90 napadeného rozhodnutí, (tj. byla splněna podmínka intenzity pochybení),
- pochybení je relevantní, protože dřívější zadavatelé, jakožto jiní veřejní zadavatelé, byli ve smluvním vztahu s vylučovaným navrhovatelem (tj. byla splněna podmínka subjektu smluvního vztahu),
- předmětné pochybení je relevantní, protože vedlo k zákonem předpokládanému následku – k smluvní pokutě, jež je dle rozsudku KS v Brně považována za „jinou srovnatelnou sankci“; a protože smluvní pokuta byla v rozsudcích pražských soudů stanovena a potvrzena v řádů milionů korun českých, jde o sankci závažného charakteru (tj. byla splněna podmínka kvalifikovaného následku),
- zadavatel tytéž důkazní prostředky uplatnil vůči navrhovateli již v rozhodnutí o vyloučení (tj. byla splněna podmínka unesení důkazního břemene zadavatelem a včasnost uplatnění těchto důkazních prostředků),
- podmínka plurality pochybení[12] se posuzuje s ohledem na všechny zadavatelem uvedené důvody pro vyloučení, a protože již v napadeném rozhodnutí Úřad konstatoval dvě pochybení splňující zákonem stanovené podmínky dle § 48 odst. 5 písm. d) zákona, zde uvedené další, tedy třetí pochybení, výrok napadeného rozhodnutí nemění.
47. Protože § 48 odst. 5 písm. d) zákona jiné podmínky nestanovuje, ani Úřadem nastíněný časový aspekt kvalifikovaného následku, lze uzavřít, že u VZ Dobříš byly i v případě zadavatelem uvedeného důvodu prodlení s provedením díla kumulativně naplněny všechny znaky tohoto vylučovacího důvodu.
K nahrazení projevu vůle jako „jiné srovnatelné sankci“
48. Jak již bylo uvedeno výše, navrhovatel svou argumentaci týkající se extenzivního výkladu § 48 odst. 5 písm. d) zákona zaměřil především vůči zařazení nahrazení projevu vůle pravomocným rozhodnutím soudu jako „jiné srovnatelné sankce“. Dle navrhovatele nahrazení projevu vůle není podle občanskoprávních pravidel sankcí, Úřad k výkladu pojmu „jiná srovnatelná sankce“ přistupuje příliš extenzivně a vytváří novou kategorii následků.
49. S uvedeným argumentačním celkem navrhovatele se nelze ztotožnit. Předně je nutno zdůraznit, že současná právní věda rozlišuje mezi právem soukromým a veřejným. Ohledně rozlišení mezi soukromoprávními (občanskoprávními) a veřejnoprávními vztahy se vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1211/2001, [R20/2003 civ.], dle něhož je rozhodující především posouzení vzájemného postavení jejich subjektů, jak vyplývá z příslušných ustanovení právní normy, která na tyto vztahy dopadá. V oblasti veřejných zakázek se silně projevuje dualismus soukromého a veřejného práva, a to především v tom významu, že kontraktační proces je podroben veřejnoprávní regulaci, jejímž účelem je ochrana veřejného zájmu zejména na zajištění hospodárnosti, efektivnosti a účelnosti nakládání s veřejnými prostředky. Na straně druhé pak stojí vztah založený na základě smlouvy (jejíž uzavření je završením právě výše uvedeného formalizovaného procesu), který bude typicky vztahem soukromoprávním mezi zadavatelem a vybraným dodavatelem, pročež tento vztah se bude v zásadě řídit soukromoprávními normami.[13]
50. Na základě uvedené judikatury Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že § 48 odst. 5 písm. d) zákona představuje právní normu veřejného práva, jež směřuje především k naplnění veřejnoprávního zájmu na správném průběhu zadání veřejné zakázky. Proto se nelze ztotožnit s navrhovatelem, jenž na nahrazení projevu vůle pravomocným rozsudkem soudu nahlíží skrz občanskoprávní pravidla.
51. Navrhovatel v rozkladu konkrétně tvrdí, že nahrazení projevu vůle je prostředek k dosažení stavu odpovídajícímu soukromoprávnímu vztahu a že se nejedná o autoritativní postih za delikt. Že u nahrazení projevu vůle pravomocným rozsudkem soudu jde o autoritativní zásah a že se tomuto zásahu navrhovatel neúspěšně bránil, není pochyb. K aplikaci tohoto institutu dochází tehdy, když standardní smluvní prostředky nevedou k nápravě a smluvní strana nemá jinou možnost než se domoci svého práva soudní cestou. Takový následek proto svou povahou přesahuje běžná rizika smluvního plnění, neboť znamená autoritativní zásah veřejné moci do autonomie smluvní strany. Lze odkázat na § 161 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z něhož plyne, že rozsudkem lze nahradit jen takový projev vůle, k němuž je žalovaný podle hmotného práva skutečně povinen.[14]
52. Na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 12. 2024, č. j. 19 C 51/2024-92 (dále jen „rozsudek sp. zn. 19 C 51/2024“), jenž byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2025, č. j. 62 Co 194/2025-193 (dále společně jen „rozsudky o nahrazení projevu vůle“), jimiž argumentoval zadavatel již v rozhodnutí o vyloučení, je zřejmé, že pravomocným rozsudkem sp. zn. 19 C 51/2024 byl nahrazen projev vůle navrhovatele na předávacím protokolu o odevzdání a převzetí stavby dle smlouvy o dílo I, čímž došlo k splnění povinnosti navrhovatele provést dílo,[15] a tím k zániku závazku splněním. Tedy navrhovatel dobrovolně nesplnil povinnost vyplývající ze smlouvy o dílo I, KSÚS byla nucena se domáhat splnění této povinnosti soudní cestou, pravomocné rozsudky žalovaný projev vůle navrhovatele nahradily, čímž došlo k provedení díla a k zániku závazku.
53. Ze závěrů napadeného rozhodnutí (viz body 104-121) a z výše uvedeného tedy vyplývá, že navrhovatel byl v prodlení s protokolárním předáním díla, které trvalo v rozhodném období od 11. 12. 2022 do 11. 12. 2025 (čímž byla splněna časová podmínka), dlouhodobě tak porušoval smlouvu o dílo I (čímž byla splněna podmínka intenzity pochybení u prodlení s protokolárním předáním díla), přičemž tomuto pochybení se dřívější zadavatelé (čímž byla splněna podmínka subjektu smluvního vztahu) museli bránit nahrazením projevu vůle prostřednictvím pravomocných rozsudků o nahrazení projevu vůle, na základě kterých došlo ke zhojení následků pochybení dodavatele jakožto „jiné srovnatelné sankce“ (čímž byla splněna podmínka kvalifikovaného následku). Z dlouhodobé rozhodovací praxe Úřadu totiž vyplývá,[16] že za „jiné srovnatelné sankce“ jsou považovány veškeré právní prostředky, které právní řád či ujednání stran poskytuje zadavateli k tomu, aby zhojil následky pochybení dodavatele či aby jej za toto pochybení sankcionoval. Obdobně reaguje odborná literatura, když uvádí, že „[z]a jiné srovnatelné sankce je třeba považovat veškeré právní prostředky, které právní řád či ujednání stran zadavateli poskytuje k tomu, aby následky pochybení dodavatele zhojil či aby jej za ně sankcionoval. Typicky se bude jednat o práva z vadného plnění či právo na smluvní pokutu (např. ÚOHS, S0301/2017).“[17] I když rozhodovací praxe a odborná literatura předpokládá, že typicky se bude jednat o práva z vadného plnění či právo na smluvní pokutu, neznamená to, že se nemůže jednat o jiné právní prostředky, resp. instituty.
54. Je třeba si uvědomit, že účelem daného vylučovacího důvodu je umožnit zadavateli vyloučit takové dodavatele, kteří se ukázali být nespolehlivými (srov. bod 101 preambule Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/24/EU ze dne 26. února 2014 o zadávání veřejných zakázek a o zrušení směrnice 2004/18/ES). Neoprávněné nepředání díla se všemi důsledky z toho plynoucími (počátek běhu záručních dob, příp. i ztráta dotace, nemožnost kolaudace apod.) je samo o sobě závažným pochybením. Pokud je pak zadavatel nucen přistoupit ke krajnímu řešení, kterým jistě je nahrazení projevu vůle rozhodnutím soudu, jde bezesporu o následek pochybení, který lze označit za jinou srovnatelnou sankci dle § 48 odst. 5 písm. d) zákona.[18]
55. Zákon sice předvídá konkrétní následky v příčinné souvislosti s pochybeními, která jsou v § 48 odst. 5 písm. d) zákona vymezená, avšak pod samotné následky lze podřadit mnoho způsobů jejich naplnění. Dle odborné literatury bude například velmi častým případem předčasné ukončení smluvního vztahu z důvodu pochybení na straně dodavatele odstoupení zadavatele od smlouvy. Pokud došlo k předčasnému ukončení předchozího smluvního vztahu v důsledku závažných či dlouhodobých pochybení dodavatele jinou formou než odstoupením, například výpovědí nebo dohodou, podmínky pro vyloučení účastníka ze zadávacího řízení dle uvedeného ustanovení budou naplněny též.[19]
56. Jak je patrno i z rozhodovací praxe, předseda Úřadu se již v minulosti zamýšlel nad aplikací uvedeného ustanovení zákona ohledně předčasného ukončení smluvního vztahu.[20] Dle rozhodnutí sp. zn. R0133/2024/VZ naplňuje definici předčasného ukončení smluvního vztahu jak odstoupení od smlouvy, tak výpověď, tak i dohoda, byť jde o dvoustranné právní jednání. Zákon však nevyžaduje přesnou formu předčasného ukončení smluvního vztahu, a proto i výpověď ze smlouvy nebo dohoda stran o ukončení smlouvy tuto zákonnou definici naplňuje. S uvedeným koresponduje svou systematikou i zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), který dohodu stran výslovně uvádí jako jeden ze způsobů zániku závazku.
57. Pod sankcí lze tedy obecně chápat negativní následek k němuž dochází z důvodu neplnění nějaké povinnosti, přičemž právě uvedený negativní následek má pomoci zajistit nebo si vynutit právo. Ve smyslu uvedeného ustanovení zákona se musí u „jiné srovnatelné sankce“ navíc jednat o negativní následek srovnatelný se vznikem škody nebo s předčasným ukončením smluvního vztahu.
58. Že na „jiné srovnatelné sankce“ ve smyslu § 48 odst. 5 písm. d) zákona je nutné nahlížet v širším kontextu, svědčí i odůvodnění rozsudku KS v Brně, v němž správní soud uvedl, že „vznik škody není sankcí, stejně jako není sankcí její uplatnění. ... Předmětné ustanovení je pak potřeba vykládat tak, že za srovnatelnou sankci je potřeba považovat nikoliv sankci, která bude nutně povahou srovnatelná se sankcí předčasného ukončení smlouvy, nýbrž která bude srovnatelná závažností své sankční povahy vůči dodavateli.“
59. Nahrazení projevu vůle rozsudkem soudu je jedním z právem aprobovaných způsobů, jimiž právní řád poskytuje zadavateli možnost zhojit následky pochybení dodavatele (zadavatel mohl zvolit i jiný postup, např. odstoupení od smlouvy, které by vedlo k předčasnému ukončení smlouvy). Nutnost domáhat se nápravy rozhodnutím soudu se zcela vymyká obvyklému průběhu smluvního vztahu a běžnému jednání smluvních stran, tedy tento následek pochybení dosahuje dostatečné intenzity vyžadované zákonem, aby i tato forma „jiné srovnatelné sankce“ byla svou závažností srovnatelná například s předčasným ukončením smluvního vztahu. Současně zde existuje příčinná souvislost mezi pochybením (neoprávněné odmítnutí podepsat předávací protokol) a zákonem předvídaným následkem tohoto pochybení.
60. K uvedenému okruhu námitek uzavírám, že napadené rozhodnutí nebylo vystavěno na extenzivním rozšiřování jednotlivých znaků skutkové podstaty § 48 odst. 5 písm. d) zákona. S výjimkou výše uvedené dílčí korekce odůvodnění Úřad splnění zákonných podmínek posoudil v souladu s judikaturou správních soudů a optikou dlouhodobé rozhodovací praxe. Ani v souvislosti s nahrazením projevu vůle jakožto „jiné srovnatelné sankce“ jsem tedy neshledal postup zadavatele nezákonným, z toho důvodu uvedený okruh rozkladových námitek navrhovatele považuji za nedůvodný.
K vyloučení ze zadávacího řízení z důvodu pochybení ve VZ Přeložka silnice a k dalším námitkám
61. Ohledně VZ Přeložka silnice navrhovatel v rozkladu namítá, že Úřad nepřípustně předjímal výsledek civilního sporu, že účelově bagatelizoval obranu navrhovatele a selektivně vybral jen podklady svědčící proti němu, že bezdůvodně přisoudil znaleckému posudku téměř absolutní důkazní sílu, že nedostatečně odůvodnil, proč považuje uplatněné nároky za „kvalifikované následky“, když jejich důvodnost nebyla autoritativně potvrzena, a že nedostatečně vypořádal přiměřenost zásahu a celkový obraz spolehlivosti navrhovatele. K uvedené argumentaci navrhovatele lze konstatovat, že v určité podobě byly v zásadě totožné námitky navrhovatelem vzneseny již v návrhu a tyto byly Úřadem řádně vypořádány v bodech 122-160 napadeného rozhodnutí. Na základě uvedeného, a také z důvodu procesní ekonomie, není adekvátní toto vypořádání námitek opakovat, proto se k námitkám opakovaně vzneseným i v rozkladu budu vyjadřovat již pouze ve stručnosti.
62. Úřad v napadeném rozhodnutí k VZ Přeložka silnice posoudil vyloučení navrhovatele z důvodu vadného provedení díla. Druhým pochybením, kterým zadavatel argumentoval v rozhodnutí o vyloučení (tj. vyloučením navrhovatele z důvodu prodlení s provedením díla), se Úřad s ohledem na procesní ekonomii a s ohledem na skutečnost, že § 48 odst. 5 písm. d) zákona stanoví, že pro vyloučení účastníka ze zadávacího řízení jsou vyžadována minimálně dvě závažná či dlouhodobá pochybení (což bylo v napadeném rozhodnutí prokázáno), se Úřad z důvodu nadbytečnosti již podrobně nezabýval.
63. Dřívější zadavatel na pochybení navrhovatele spočívajícího ve vadném provedení díla na základě smlouvy o dílo II reagoval odstoupením od smlouvy dne 21. 9. 2023 (z důvodu prodlení s dokončením díla, z důvodu přerušení provádění díla a z důvodu provedení díla v rozporu s projektovou dokumentací), dále uplatněním nároků na smluvní pokutu za prodlení ve výši 37 541 092 Kč, na slevu z ceny díla za vady díla ve výši 26 602 951 Kč a na náhradu škody za nedodělky, jež nebudou moci být uhrazeny z dotace, ve výši 908 172 Kč, tj. v celkové výši 65 052 215 Kč, přičemž tyto nároky jsou předmětem soudního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 12 Cm 28/2025. V této souvislosti Úřad v bodě 155 napadeného rozhodnutí konstatoval kumulativní naplnění všech podmínek stanovených v § 48 odst. 5 písm. d) zákona.
64. K údajnémunepřípustnému předjímání výsledku civilního sporu lze odkázat na body 126-127 napadeného rozhodnutí. K tomu pouze ve stručnosti doplňuji, že dle judikatury správních soudů, odborné literatury[21] a rozhodovací praxe Úřadu platí, že § 48 odst. 5 písm. d) zákona nevyžaduje, aby existence pochybení byla deklarována pravomocným soudním rozhodnutím, když postačuje, že jsou dány objektivní a věrohodné doklady nasvědčující tomu, že se dodavatel dopustil závažného nebo dlouhodobého pochybení vedoucího ke kvalifikovanému následku. Příkladem zmíněné judikatury je rozsudek KS v Brně, jenž byl potvrzen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2022, č. j. 7 As 223/2020-51 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2021, č. j. 29 Af 79/2020-57, jenž byl potvrzen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2023, č. j. 5 As 18/2022-43 (dále jen „rozsudek NSS“). V rozsudku NSS soud potvrdil, že předpokladem aplikace § 48 odst. 5 písm. d) zákona není pravomocné rozhodnutí civilního soudu, kterým by bylo deklarováno porušení smluvních povinností a přiznány soukromoprávní nároky. Správní soud výslovně uvedl, že postačuje, pokud zadavatel v rozhodnutí o vyloučení účastníka zadávacího řízení spolehlivě prokáže, že se dopustil pochybení, se kterými zákon spojuje možnost jeho vyloučení. K tomu pak v šetřeném případě ze strany zadavatele v odůvodnění rozhodnutí o vyloučení došlo. Na základě uvedeného jsou předmětné rozkladové námitky nedůvodné. V této souvislosti lze odkázat i na stávající judikaturu Soudního dvora Evropské unie.[22]
65. Dále v rozkladu navrhovatel namítal, že Úřad účelově bagatelizoval jeho obranu a selektivně vybral jen podklady svědčící proti němu, a také, že Úřad v napadeném rozhodnutí bezdůvodně přisoudil znaleckému posudku téměř absolutní důkazní sílu. Tyto námitky Úřad posoudil zejména v bodech 158-160 napadeného rozhodnutí. Lze doplnit, že pokud námitky vznesené navrhovatelem jsou pouhá tvrzení bez doložení jakéhokoli relevantního důkazu, musí k nim Úřad přistoupit tak, že zůstávají v rovině tvrzení a samy o sobě nejsou způsobilé vyvrátit skutkový stav opřený o podklady ve spise, resp. ve správním řízení zadavatelem předložené relevantní důkazy. Zadavatel v rozhodnutí o vyloučení argumentoval především na základě závěrů znaleckého posudku, jehož obsah je popsán v bodě 50 napadeného rozhodnutí. Dřívější zadavatel předložil uvedený znalecký posudek v rámci soudního řízení u Městského soudu v Praze vedeného pod sp. zn. 12 Cm 28/2025, jež nyní probíhá. Předseda Úřadu není oprávněn přezkoumávat odbornou správnost znaleckého posudku, obzvlášť za situace, kdy navrhovatel v rozkladu nevznesl jedinou věcnou námitku podloženou jakýmkoliv relevantním důkazem a pochybnosti o závěrech vzešlých z předložených důkazů nevznikly ani jiným způsobem. Taková pravomoc náleží soudům v civilním soudnictví. Tyto rozkladové námitky navrhovatele jsou tedy rovněž nedůvodné.
66. V závěru rozkladu navrhovatel namítal, že Úřad v napadeném rozhodnutí nedostatečně vypořádal přiměřenost zásahu a celkový obraz jeho spolehlivosti. K uvedené argumentaci se Úřad vyjádřil v bodě 159 napadeného rozhodnutí tak, že § 48 odst. 5 písm. d) zákona pracuje s hodnocením předchozího chování navrhovatele, tj. s jeho „profesní spolehlivostí“ či reputací, která se utváří právě na základě jeho dřívějších plnění veřejných zakázek. Protože jde o legitimní aplikaci zákonem předvídaného vylučovacího důvodu, nepředstavuje přihlédnutí zadavatele k relevantním a prokázaným pochybením navrhovatele při realizaci předchozích veřejných zakázek diskriminační nebo nepřiměřený postup. S uvedeným závěrem Úřadu souhlasím, proto je i tato námitka navrhovatele nedůvodná.
Shrnutí
67. Žádná z rozkladových námitek navrhovatele nebyla shledána důvodnou, proto nelze ani vyhovět návrhům navrhovatele uvedeným v rozkladu. Podmínky pro možnost vyloučení navrhovatele dle § 48 odst. 5 písm. d) zákona byly splněny u VZ Dobříš ve vztahu k pochybení navrhovatele spočívajícím v prodlení s provedením díla a ve vztahu k pochybení navrhovatele spočívajícím v prodlení s protokolárním předáním díla, u VZ Přeložka silnice ve vztahu k pochybení navrhovatele spočívajícím ve vadném provedení díla. Přitom dle § 48 odst. 5 písm. d) zákona platí, že k možnosti vyloučit účastníka zadávacího řízení je nutno, aby zadavatel prokázal minimálně dvě jeho závažná či dlouhodobá pochybení, což se v šetřeném případě stalo.
VI. ZÁVĚR
68. Ve smyslu § 89 odst. 2 správního řádu byla přezkoumána zákonnost napadeného rozhodnutí, jeho věcná správnost v rozsahu vznesených námitek a současně byla přezkoumána i zákonnost postupu Úřadu, přičemž napadené rozhodnutí bylo shledáno zákonným a věcně správným, s výhradou korekce některých závěrů napadeného rozhodnutí. To však nezakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.
69. Po zvážení všech aspektů dané věci jsem tedy dospěl k názoru, že nenastaly podmínky pro zrušení nebo změnu napadeného rozhodnutí. Uvedené platí i s ohledem na předmětnou výhradu, kdy v tomto rozhodnutí provedená korekce nemá vliv na výrok napadeného rozhodnutí. Jelikož rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří jeden celek, může rozkladový orgán nahradit část odůvodnění orgánu prvního stupně vlastní úvahou, za podmínky, že prvostupňové rozhodnutí potvrzuje. Protože tato podmínka byla splněna, bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí o rozkladu.
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí se nelze podle § 91 odst. 1, ve spojení s § 152 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále odvolat.
otisk úředního razítka
doc. JUDr. PhDr. Petr Mlsna, Ph.D.
předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže
Adresát/i:
1. Mgr. Tomáš Tomšíček, advokát, Advokátní kancelář Volopich, Tomšíček & spol. s r. o., Vlastina 602/23, 323 00 Plzeň
2. Mgr. Jiří Čech, advokát, Čech – Toul, sdružení advokátů, Otakarova 1427/41, 370 01 České Budějovice
Vypraveno dne:
viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy
[1] Pro posouzení zákonnosti postupu zadavatele je rozhodné znění zákona účinné v okamžiku zahájení zadávacího řízení. Postup předsedy Úřadu ve správním řízení se proto řídí právními předpisy účinnými ke dni zahájení správního řízení.
[2] Srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75; ze dne 28. 1. 2010, č. j. 9 Afs 74/2009-103; ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013-25; ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016-123 nebo ze dne 11. 5. 2023, č. j. 9 As 220/2022-33.
[3] Srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, N 26/52 SbNU 247 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017-38, dle kterého: „Přehlédnout pak nelze ani fakt, že správní orgány a soudy nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí; takový postup shledal ústavně konformním i Ústavní soud (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a rozsudek NSS ze dne 12. 3. 2015, čj. 9 As 221/2014-43).“
[4] Viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 690/01 [45/2003 USn.]: „… ke znakům právního státu a mezi jeho základní hodnoty patří neoddělitelně princip právní jistoty, jehož nepominutelným prvkem je nejen předvídatelnost práva, nýbrž i legitimní předvídatelnost postupů orgánů veřejné moci“.
[5] Srov. Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: Správní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, k § 2 odst. 4 správního řádu, s. 31-34.
[6] Obdobně také ustálená rozhodovací praxe Úřadu: rozhodnutí Úřadu ze dne 24. 3. 2026, č. j. ÚOHS-11128/2026/500, sp. zn. ÚOHS-S0036/2026/VZ; rozhodnutí Úřadu ze dne 16. 6. 2025, č. j. ÚOHS-22306/2025/500, sp. zn. ÚOHS-S0259/2025/VZ či rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 18. 3. 2021, č. j. ÚOHS-08115/2021/163/MBr, sp. zn. R0010/2021.
[7] Srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2020, č. j. 7 As 124/2019-20 nebo ze dne 12. 11. 2024, č. j. 10 As 122/2024-60, dle nichž rozhodnutí obou stupňů tvoří jediný celek a navzájem se doplňují.
[8] Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012-47.
[9] Viz k otázkám a odpovědím na webových stránkách Portálu o veřejných zakázkách https://portal-vz.cz/info-forum/otazky-odpovedi/cast-druha-zakladni-ustanoveni-o-zadavacich-rizeni-§-33-§-51/vylouceni-ucastnika-ze-zadavaciho-rizeni-na-zaklade-§-48-odst-5-pism-d-2/ [cit. 27. 8. 2026]
[10] Z bodu 58 rozsudku sp. zn. 7 C 37/2024: „S ohledem na vše uvedené soud dospěl k závěru, že smluvní pokuta sankčně preventivního charakteru za celkové prodlení s dokončením a předáním díla dle §12.1.a) za období od 21.3.2022 do 12.7.2022 ve výši 5 729 253,70Kč ve vztahu k celkovému porušení povinnosti žalované, tedy prodlení v délce minimálně 840 dní, není nepřiměřená.“
[11] Srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2020, č. j. 29 Af 63/2019-77 (dále jen „rozsudek KS v Brně“), jenž byl potvrzen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2022, č. j. 7 As 223/2020-51 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2021, č. j. 29 Af 79/2020-57, jenž byl potvrzen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2023, č. j. 5 As 18/2022-43.
[12] Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2022, č. j. 2 As 36/2021-56.
[13] Srov. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2000, č. j. 1 Afs 45/2010-159, dle něhož je cíl práva veřejných zakázek v „zajištění hospodárnosti, efektivnosti a účelnosti nakládání s veřejnými prostředky. Zákon tohoto cíle dosahuje především vytvářením podmínek pro to, aby smlouvy, jejichž plnění je hrazeno z veřejných prostředků, byly zadavateli uzavírány při zajištění hospodářské soutěže a konkurenčního prostředí mezi dodavateli.“
Na uvedené cíle zákona navazuje tentýž soud v rozsudku ze dne 31. 8. 2020, č. j. 2 As 126/2019-78, dle něhož „[p]ravidla, zásady a nástroje obsažené v ZZVZ směřují především k naplnění veřejnoprávního zájmu na správném průběhu zadání veřejné zakázky (tj. odpovídajícím výše definovaným cílům). Při realizaci veřejné zakázky přechází charakter závazků do roviny převážně soukromoprávní...“.
[14] Srov. např. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 5. 2026, č. j. 67 C 25/2026-27.
[15] Dle smlouvy o dílo I zhotovitel splní svou povinnost provést dílo jeho řádným dokončením a protokolárním předáním díla. Z odůvodnění rozsudku sp. zn. 19 C 51/2024 plyne, že dílo bylo dokončeno a zkolaudováno od 15. 12. 2023, navrhovatel však dílo (ani přes výzvy) nepředal. Dle § 2604 odst. 1 občanského zákoníku je dílo provedeno, je-li dokončeno a předáno. … Dílo dle smlouvy o dílo I „nebylo provedeno, ač bylo stavebně dokončeno a je užíváno, neb smlouva dispozitivně upravila hmotněprávní podmínku jeho předání odchylně od § 2604 občanského zákoníku, a navázala ji na protokolární předání díla.“ Navrhovatel bez právem aprobovaného důvodu k protokolárnímu předání díla nepřistoupil, když odmítl podepsat předávací protokol a KSÚS se tak důvodně domáhá nahrazení projevu vůle za účelem splnění podmínky provedení díla. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3505/2020, platí: „Sjednají-li smluvní strany způsob a postup pro předání díla, má to ten důsledek, že k provedení předmětného díla, na něž je vázán vznik nároku na zaplacení ceny díla, mohlo dojít pouze způsobem a postupem dohodnutým stranami ve smlouvě.“
[16] Např. rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 15. 7. 2019, č. j. ÚOHS-R0083/2019/VZ-19427/2019/322/JSu/PJe nebo ze dne 18. 3. 2021, č. j. ÚOHS-08115/2021/163/MBr nebo ze dne 14. 3. 2021, č. j. ÚOHS-08670/2021/162/PJe nebo ze dne 10. 9. 2024, č. j. ÚOHS-34530/2024/163; rozhodnutí Úřadu ze dne 27. 11. 2019, č. j. ÚOHS-S0108/2019/VZ-24785/2019/523/DFi nebo ze dne 26. 5. 2025, č. j. ÚOHS-19143/2025/500 nebo ze dne 26. 5. 2025, č. j. ÚOHS-19145/2025/500 nebo ze dne 26. 5. 2025, č. j. ÚOHS-19148/2025/500 nebo ze dne 24. 3. 2026, č. j. ÚOHS-11128/2026/500 nebo ze dne 16. 6. 2026, č. j. ÚOHS-21398/2026/500.
[17] Srov. Šebesta, M., Novotný, P., Machurek, T., Dvořák, D. a kol. Zákon o zadávání veřejných zakázek. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, 376-407 s.
[18] Lze odkázat i na bod 30 rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 19. června 2019 ve věci C-41/18.
[19] Viz Dvořák, D., Machurek, T., Novotný P., Šebesta, M. a kolektiv. Zákon o zadávání veřejných zakázek. Komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 305.
[20] Viz např. rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 10. 9. 2024, č. j. ÚOHS-34530/2024/163, sp. zn. R0133/2024/VZ (dále jen „rozhodnutí sp. zn. R0133/2024/VZ“).
[21] Např. Šebesta, M., Novotný, P., Machurek, T., Dvořák, D. a kol. Zákon o zadávání veřejných zakázek. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, 376-407 s., op. cit. sub 25.
[22] Např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 13. prosince 2012 ve věci C-465/11 nebo ze dne 19. června 2019 ve věci C-41/18.