číslo jednací: 34457/2026/161
spisová značka: R0126/2026/VZ

• Instance: II.
• Věc: Lokální biocentrum č. 19 v Mikulově
• Účastníci:
  1. město Mikulov
• Typ správního řízení: Veřejná zakázka
• Výrok: rozklad zamítnut a napadené rozhodnutí potvrzeno
• Rok: 2026
• Datum nabytí právní moci: 29. 9. 2026
• Související rozhodnutí: 26921/2026/500; 34457/2026/161

PID	UOHSX00NENRL
Č. j.	ÚOHS-34457/2026/161
Sp. zn.	ÚOHS-R0126/2026/VZ
Datum, místo	29. 9. 2026, Brno

Rozhodnutí PŘEDSEDY
Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

Ve správním řízení o rozkladu doručeném Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže dne 10. 8. 2026 obviněným zadavatelem

• město Mikulov, IČO 00283347, se sídlem Náměstí 158/1, 692 01 Mikulov,

proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže sp. zn. ÚOHS-S0335/2026/VZ, č. j. ÚOHS-26921/2026/500 ze dne 28. 7. 2026 ve správním řízení vedeném ve věci možného spáchání přestupku podle § 268 odst. 1 písm. c) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek jmenovaným obviněným při zadávání veřejné zakázky „Lokální biocentrum č. 19 v Mikulově“ v otevřeném řízení, jehož oznámení bylo odesláno k uveřejnění dne 19. 5. 2025 a uveřejněno ve Věstníku veřejných zakázek dne 20. 5. 2025 pod ev. č. Z2025-027444 a v Úředním věstníku Evropské unie dne 20. 5. 2025 pod ev. č. 324781-2025,

jsem podle § 152 odst. 6 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu ve spojení s § 90 odst. 5 téhož zákona a s přihlédnutím k návrhu rozkladové komise, jmenované podle § 152 odst. 3 téhož zákona, rozhodl takto:

Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže sp. zn. ÚOHS-S0335/2026/VZ, č. j. ÚOHS-26921/2026/500 ze dne 28. 7. 2026 p o t v r z u j i a podaný rozklad z a m í t á m.

Odůvodnění

I.            Správní řízení vedené Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže

1.         Úřad obdržel dne 17. 10. 2025 podnět k prošetření postupu obviněného zadavatele k zahájení řízení z moci úřední ve věci přezkoumání postupu zadavatele při zadávání veřejné zakázky „Lokální biocentrum č. 19 v Mikulově“ v otevřeném řízení, jehož oznámení bylo odesláno k uveřejnění dne 19. 5. 2025 a uveřejněno ve Věstníku veřejných zakázek dne 20. 5. 2025 pod ev. č. Z2025-027444 a v Úředním věstníku Evropské unie dne 20. 5. 2025 pod ev. č. 324781-2025 (dále jen „veřejná zakázka“)

2.        Vzhledem k tomu, že Úřad považoval skutková zjištění za dostatečná, vydal dne 15. 5. 2026 příkaz č. j. ÚOHS-17492/2026/500 z téhož dne (dále jen „příkaz“), kterým rozhodl o tom, že se obviněný dopustil přestupku podle § 268 odst. 1 písm. c) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“) a uložil za spáchání tohoto přestupku pokutu ve výši 80 000 Kč.

3.        Doručením příkazu obviněnému dne 15. 5. 2026 bylo podle § 249 zákona ve spojení s § 46 odst. 1 a § 150 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a ve spojení s § 90 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“) zahájeno řízení o přestupku. Účastníkem řízení o přestupku je podle § 68 písm. a) zákona o přestupcích obviněný.

4.        Proti uvedenému příkazu podal obviněný dne 21. 5. 2026 odpor z téhož dne. Podáním odporu se příkaz ruší a řízení pokračuje.

II.         Napadené rozhodnutí

5.        Úřad následně vydal rozhodnutí sp. zn. ÚOHS-S0335/2026/VZ, č. j. ÚOHS-26921/2026/500 ze dne 28. 7. 2026 (dále jen „napadené rozhodnutí“).

6.        Výrokem I napadeného rozhodnutí Úřad konstatoval, že se obviněný zadavatel dopustil přestupku podle § 268 odst. 1 písm. c) zákona tím, že při zadávání veřejné zakázky stanovil zadávací podmínky v rozporu s § 36 odst. 1 zákona ve spojení se zásadou zákazu diskriminace podle § 6 odst. 2 zákona, když v rámci vymezení kritéria technické kvalifikace podle § 79 odst. 2 písm. b) zákona v čl. IX. bodu 3.1. písm. a) zadávací dokumentace ze dne 16. 5. 2025 stanovil požadavek, aby referenční zakázky požadované zadavatelem v citovaném bodě zadávací dokumentace realizoval účastník, který předkládá nabídku, případně aby byly realizovány alespoň jedním z dodavatelů podávajících společnou nabídku, a výslovně uvedl, že tyto referenční zakázky nelze plnit prostřednictvím poddodavatele, čímž v rozporu s § 84 zákona vyloučil pravidlo stanovené v § 83 odst. 1 zákona, podle něhož dodavatel může technickou kvalifikaci prokázat prostřednictvím jiných osob, a omezil tak možnost účasti v zadávacím řízení dodavatelům, kteří k prokázání kvalifikace hodlali využít poddodavatele, přičemž dne 22. 9. 2025 uzavřel s vybraným dodavatelem smlouvu o dílo.

7.        Výrokem II napadeného rozhodnutí Úřad zadavateli uložil pokutu ve výši 80 000 Kč se splatností dvou měsíců od nabytí právní moci rozhodnutí.

8.        Výrokem III napadeného rozhodnutí Úřad uložil obviněnému povinnost uhradit náklady řízení ve výši 2 500 Kč do dvou měsíců od nabytí právní moci rozhodnutí.

9.        V odůvodnění napadeného rozhodnutí Úřad konstatoval, že vzhledem ke skutečnosti, že obviněný v zadávací dokumentaci výhradu významných činností neučinil, nebyly splněny zákonné podmínky pro vyloučení možnosti plnění referenčních zakázek prostřednictvím poddodavatele. Obviněný přesto možnost prokázání referenčních zakázek prostřednictvím poddodavatele vyloučil, čímž se dopustil nepřímé (skryté) diskriminace, jelikož neoprávněně zúžil okruh dodavatelů způsobilých podat nabídku, neboť z účasti v zadávacím řízení byli vyloučeni dodavatelé, kteří byli objektivně schopni předmět veřejné zakázky ve spolupráci s poddodavatelem realizovat, avšak z důvodu nemožnosti prokázání splnění technické kvalifikace prostřednictvím poddodavatele konkurenceschopnou nabídku podat nemohli. Uvedený požadavek obviněného tak vytvořil bezdůvodné překážky hospodářské soutěže.

III.     Rozklad zadavatele

10.      Ze správního spisu vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo zadavateli doručeno dne 28. 7. 2026. Rozklad, který Úřad obdržel dne 10. 8. 2026, byl proto podán v zákonné lhůtě.

Námitky rozkladu

11.       Zadavatel napadá rozhodnutí v plném rozsahu a tvrdí, že Úřad posoudil zadávací podmínku přepjatě formalisticky. Podle jeho názoru nehodnotil zadávací dokumentaci jako celek a nesprávně dospěl k závěru, že nebyla učiněna výhrada významných činností podle § 105 odst. 2 zákona. Zadavatel namítá, že z obsahu kvalifikačního požadavku bylo zřejmé, které činnosti považoval za stěžejní a že měly být spojeny s vlastním plněním dodavatele.

12.      Dále zadavatel tvrdí, že Úřad bezdůvodně označil jeho argumentaci za rozpornou. Výčet činností uvedený v zadávací dokumentaci měl podle něj současně vymezovat jak odborné jádro požadované zkušenosti, tak okruh nákladů započitatelných do finanční hodnoty reference.

13.      Významnou část rozkladu tvoří argumentace specifickou povahou předmětu plnění. Zadavatel zdůrazňuje, že realizace biocentra představuje biologický proces, v němž na sebe jednotlivé fáze navazují a případné vady jsou často nereparovatelné. Z toho dovozuje oprávněnost požadavku, aby zkušenost s celým procesem měl přímo dodavatel realizující zakázku.

14.      Zadavatel rovněž nesouhlasí s výkladem § 84 zákona. Tvrdí, že toto ustanovení umožňuje zadavateli stanovit odlišná pravidla pro společné prokazování kvalifikace a že zákon nevylučuje požadavek, aby určité referenční zkušenosti prokazoval výhradně samotný dodavatel. Současně namítá nesprávný výklad § 83 odst. 2 zákona, neboť podle něj musí existovat skutečná vazba mezi referenční zkušeností a následnou participací kvalifikačního poddodavatele na plnění zakázky.

15.      Další námitky směřují proti závěru o omezení hospodářské soutěže a proti naplnění materiální stránky přestupku. Zadavatel uvádí, že Úřad neprokázal reálný dopad zadávací podmínky na trh, přičemž v zadávacím řízení byly podány čtyři nabídky a nebyly podány žádné námitky ani žádosti o vysvětlení zadávací dokumentace. Podle zadavatele tak Úřad vycházel pouze z hypotetických úvah o možném omezení soutěže.

16.      Subsidiárně zadavatel brojí proti uložené pokutě. Namítá, že Úřad dostatečně nezohlednil okolnosti svědčící ve prospěch zadavatele, zejména existenci hospodářské soutěže, absenci námitek, legitimní důvody pro nastavení kvalifikačních požadavků a nejednoznačnost řešené právní otázky.

Závěr rozkladu

17.      Zadavatel navrhuje, aby předseda Úřadu napadené rozhodnutí zrušil a správní řízení zastavil, eventuálně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Úřadu k novému projednání. Zcela eventuálně zadavatel navrhuje, aby předseda Úřadu napadené rozhodnutí v části výroku II změnil a uloženou pokutu podstatně snížil.

IV.        Řízení o rozkladu

18.      Úřad po doručení rozkladu neshledal podmínky pro postup podle § 87 správního řádu a podle § 88 odst. 1 správního řádu předal spis se svým stanoviskem předsedovi Úřadu k rozhodnutí o rozkladu.

Stanovisko předsedy Úřadu

19.      Po projednání rozkladu a veškerého spisového materiálu rozkladovou komisí, jmenovanou podle § 152 odst. 3 správního řádu, a po posouzení případu ve všech jeho vzájemných souvislostech byl podle § 98 odst. 1 zákona o přestupcích přezkoumán soulad výroků napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy a dále byla přezkoumána rovněž správnost napadeného rozhodnutí, přičemž byl přijat závěr, že Úřad rozhodl napadeným rozhodnutím správně a v souladu s právními předpisy o vině i trestu obviněného zadavatele. Jeho závěry jsou podložené, odůvodněné a nerozporné.

V.           K námitkám rozkladu

K výroku I napadeného rozhodnutí

20.     Zadavatel v úvodu rozkladu zcela obecně napadá přezkoumatelnost a zákonnost napadeného rozhodnutí.

21.      S touto námitkou obviněného se neztotožňuji. Otázka přezkoumatelnosti rozhodnutí byla opakovaně řešena i soudní judikaturou, například lze odkázat na rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 30 Af 102/2013-165 ze dne 10. 12. 2015 nebo na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 291/2015-26 ze dne 2. 6. 2016. V rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 30 Af 10/2022-392 ze dne 20. 7. 2023 je pak uvedeno: „Nejprve se soud musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Její příčinou může být buď nesrozumitelnost, nebo nedostatek důvodů. V obou případech však platí, že je potřeba s tímto institutem zacházet obezřetně a vyhradit jeho užití pouze těm případům, kdy vady odůvodnění reálně brání soudu v tom, aby napadené rozhodnutí přezkoumal (…). Zejména je nutno zdůraznit, že správní orgán, stejně jako soud, není povinen vyvracet jednotlivě každou dílčí námitku, pokud své rozhodnutí jako celek logicky a přesvědčivě odůvodní (…). Rozhodnutí obou stupňů přitom tvoří jediný celek a navzájem se doplňují (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2013, čj. 6 Ads 134/2012-47).“

22.     Napadené rozhodnutí shledávám ve světle uvedené judikatury z hlediska skutkových zjištění i jejich právního posouzení plně přezkoumatelným a zákonným. Je totiž postaveno na zákonných ustanoveních, obsahuje důkazy pro podporu tvrzených skutečností a úvahy Úřadu v něm obsažené jsou zcela zřejmé, logické a konzistentní. Úřad zjistil stav věci, aby mohl učinit kvalifikované závěry o nezákonnosti postupu zadavatele. Úřad dostatečně odůvodnil, proč je postup zadavatele při stanovení předmětné technické kvalifikace v rozporu s § 36 odst. 1 zákona a se zásadou zákazu diskriminace zakotvenou v § 6 odst. 2 zákona. Úřad rovněž jasně a odůvodněně uložil zadavateli za spáchání daného přestupku odpovídající sankci. Konkrétní vymezení, jak Úřad v napadeném rozhodnutí přistoupil k vypořádání jednotlivých námitek obviněného, je následně uvedeno níže v textu tohoto rozhodnutí, a to v částech, které se věnují vypořádání jednotlivých rozkladových námitek.

23.     Skutkové okolnosti případu Úřad shrnul v bodech 48, resp. 52 napadeného rozhodnutí. Lze shrnout, že zadavatel v šetřeném případě požadoval, aby dodavatel k prokázání kritéria technické kvalifikace vymezeného v čl. IX. bodě 3.1. písm. a) zadávací dokumentace doložil, že v posledních třech letech před zahájením zadávacího řízení realizoval alespoň tři služby, „kde předmětem plnění byla realizace a úpravy zelených ploch s výsadbou nových dřevin a založení lučního trávníku v celkovém finančním objemu min. 6 mil. Kč bez DPH (…), přičemž u každé z nich byla realizována min. tříletá následná péče. (…)“. Zadavatel v uvedeném bodě zadávací dokumentace současně uvedl požadavek, aby předložené referenční zakázky byly realizovány samotným dodavatelem, popř. alespoň jedním z dodavatelů v případě společné nabídky, a výslovně vyloučil možnost, aby referenční zakázky byly plněny prostřednictvím poddodavatele.

24.     Právnímu posouzení se potom Úřad věnoval v bodech 49 až 84 napadeného rozhodnutí, s jehož závěry souhlasím, a dodávám následující.

25.     Jak vyplývá z § 83 odst. 1 zákona, může dodavatel mj. technickou kvalifikaci požadovanou zadavatelem prokázat prostřednictvím jiných osob. Dodavatel je v takovém případě povinen zadavateli předložit dle § 83 odst. 1 písm. b) a d) zákona  doklady prokazující splnění chybějící části kvalifikace prostřednictvím jiné osoby a smlouvu nebo jinou osobou podepsané potvrzení o její existenci, jejímž obsahem je závazek jiné osoby k poskytnutí plnění určeného k plnění veřejné zakázky nebo k poskytnutí věcí nebo práv, s nimiž bude dodavatel oprávněn disponovat při plnění veřejné zakázky, a to alespoň v rozsahu, v jakém jiná osoba prokázala kvalifikaci za dodavatele.

26.     Podle § 83 odst. 2 zákona prokazuje-li dodavatel prostřednictvím jiné osoby kvalifikaci a předkládá doklady podle § 79 odst. 2 písm. a), b) nebo d) vztahující se k takové osobě, musí ze smlouvy nebo potvrzení o její existenci podle odstavce 1 písm. d) vyplývat závazek, že jiná osoba bude vykonávat stavební práce či služby, ke kterým se prokazované kritérium kvalifikace vztahuje.

27.     Jak vyplývá z § 84 zákona, může zadavatel v zadávací dokumentaci stanovit bližší pravidla pro prokazování mj. technické kvalifikace, pokud se dodavatelé účastní zadávacího řízení společně nebo prokazují kvalifikaci prostřednictvím jiných osob; zadavatel však nesmí vyloučit pravidla stanovená v § 82 a 83. Pokud zadavatel nestanovil jinak, prokazují dodavatelé a jiné osoby kvalifikaci společně.

28.     Podle § 105 odst. 2 zákona v případě veřejné zakázky na služby nebo stavební práce nebo v případě veřejné zakázky na dodávky zahrnující umístění nebo montáž, mohou zadavatelé v zadávací dokumentaci požadovat, aby zadavatelem určené významné činnosti při plnění veřejné zakázky byly plněny přímo vybraným dodavatelem. Za vybraného dodavatele se pro účely věty první považuje i osoba, která je členem téhož koncernu jako účastník zadávacího řízení, jestliže tato osoba nepodala v témže zadávacím řízení nabídku samostatně nebo společně s jinými dodavateli a splňuje základní způsobilost podle § 74.

29.     Platí tedy, že je dodavatel obecně oprávněn prokazovat kvalifikaci prostřednictvím poddodavatelů. Toto pravidlo plyne i z úpravy dle směrnice 2014/24/EU a vychází rovněž z judikatury SDEU.[1] Omezení pro toto pravidlo může plynout toliko z vymezení tzv. významných činností dle § 105 odst. 2 zákona, a to prostřednictvím pravidla, dle kterého je poddodavatel povinen vykonávat stavební práce či služby, ke kterým poskytl svou kvalifikaci. Pokud totiž musí poddodavatel vykonávat určité činnosti, nemůže je logicky vykonávat v plném rozsahu sám vybraný dodavatel.

30.     Vymezení významných činností dle § 105 odst. 2 tedy může vytvářet následné omezení pro prokazování kvalifikace prostřednictvím poddodavatelů, nikoliv však naopak. Vymezení významných činností má určité zákonné mantinely a musí jasně plynout ze zadávacích podmínek. Zadavatel je povinen vyhrané činnosti věcně, jasně a konkrétně vymezit s ohledem na specifika konkrétního předmětu plnění (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2024, č. j. 29 Af 13/2022-226, bod 46). Případní zájemci o plnění veřejné zakázky totiž musí mít možnost se s obsahem vyhrazených činností seznámit a namítat např. jejich nepřiměřenost, nejasnost či diskriminační potenciál.

31.      Platí současně, že poddodavatelé nemusí vždy vykonávat veškeré stavební práce či služby, ke kterým poskytli svou kvalifikaci. Často takový snadný „přepočet“ kvalifikace na následné plnění ani není možný, např. pokud zadavatel požaduje více referenčních zakázek na totožné plnění obdobné předmětu veřejné zakázky. Pokud je taková kvalifikace splněna např. dvěma referencemi vybraného dodavatele a jednou referencí poddodavatele, stěží mohou dodavatel i poddodavatel plnit oba celý předmět veřejné zakázky.

32.     Je tedy zřejmé, že požadavky na kvalifikaci ve vztahu k poddodavatelům nemohou určovat obsah významných činností, neboť jednak poddodavatelský závazek nemusí vždy plně kopírovat podíl poddodavatele na kvalifikaci, ale zejména tento vliv probíhá přesně naopak – vymezení významných činností může ovlivnit možnost prokazovat kvalifikaci prostřednictvím poddodavatele.

33.     Zadavatel namítá, že učinil implicitní výhradu podle § 105 odst. 2 zákona, a to prostřednictvím svého požadavku na kvalifikaci. Z požadované kvalifikace (tedy z toho, že zadavatel vyloučil pro kvalifikaci využití poddodavatele) mělo být zřejmé, které činnosti považoval zadavatel za stěžejní a které tedy měly být plněny přímo vybraným dodavatelem. Takový postup však není možný (viz výše) a zadavatel tak fakticky neučinil výhradu dle § 105 odst. 2 zákona, ale provedl omezení pro prokázání kvalifikace prostřednictvím poddodavatele v rozporu s § 83 zákona.

34.     Faktem je, že § 105 odst. 2 zákona nestanoví pro výhradu významných činností žádné formalizované terminologické požadavky. Zákon skutečně nevyžaduje, aby zadavatel použil konkrétní zákonnou formulaci, výslovně odkázal na § 105 odst. 2 zákona nebo přímo použil pojem „významné činnosti“. Nelze proto vyloučit ani situaci, kdy je výhrada významných činností v zadávací dokumentaci obsažena implicitně, pokud je z jejího obsahu objektivně a jednoznačně seznatelné, které konkrétní činnosti zadavatel považuje za významné a současně požaduje jejich přímé plnění vybraným dodavatelem. To se však v posuzovaném případě nestalo.

35.     Smyslem institutu zakotveného v § 105 odst. 2 zákona je umožnit zadavateli, aby z důvodů souvisejících s povahou konkrétní veřejné zakázky vyčlenil určitou část budoucího plnění veřejné zakázky jako natolik významnou, že musí být realizována přímo vybraným dodavatelem. Jde tedy o institut vztahující se k vlastní realizaci veřejné zakázky a k vymezení způsobu jejího budoucího plnění. Výhrada významných činností proto musí vždy směřovat ke konkrétním činnostem či úkolům tvořícím předmět veřejné zakázky a musí být způsobilá určit, které části plnění nesmí vykonávat poddodavatel.

36.     Z obsahu zadávací dokumentace však nevyplývá, že by zadavatel jakoukoli část budoucího plnění veřejné zakázky tímto způsobem vyhradil. Jak správně dovodil Úřad v bodech 59 až 61 napadeného rozhodnutí, sporné ustanovení zadávací dokumentace je součástí článku upravujícího technickou kvalifikaci a výslovně směřuje výlučně k referenčním zakázkám předkládaným za účelem prokázání kvalifikace dodavatelů. Zadavatel zde nestanovil, že určité konkrétní činnosti při realizaci veřejné zakázky musí být prováděny přímo vybraným dodavatelem, nýbrž uvedl, že referenční zakázky požadované k prokázání technické kvalifikace „nelze plnit prostřednictvím poddodavatele“. Takto formulovaný požadavek se tedy vztahuje k osobě oprávněné prokázat kvalifikaci, nikoliv ke způsobu budoucí realizace veřejné zakázky.

37.     Nelze souhlasit ani s tvrzením zadavatele, že výčet činností uvedených v čl. IX bodu 3.1 písm. a) zadávací dokumentace představoval věcné vymezení významných činností. Z obsahu předmětného ustanovení totiž vyplývá, že uvedený výčet byl formulován jako demonstrativní vymezení nákladů a činností, které lze zohlednit při posuzování finančního objemu referenčních zakázek. Vztahoval se tak opět toliko k úpravě kvalifikace v zadávacích podmínkách. Ostatně sám zadavatel v průběhu prvostupňového řízení opakovaně vysvětloval, že účelem tohoto výčtu bylo určit, jaké související práce lze započíst do limitu 6 milionů Kč bez DPH u jednotlivých referencí. Úřad proto oprávněně poukázal na to, že tentýž výčet nelze bez dalšího vykládat současně jako vymezení významných činností podle § 105 odst. 2 zákona.

38.     Není relevantní ani případný argument, podle něhož jeden a tentýž výčet mohl současně plnit obě funkce. Ani tato úvaha totiž nemůže změnit výsledek posouzení věci. I pokud by totiž bylo přijato, že určitý text zadávací dokumentace může plnit více funkcí současně, muselo by být stále objektivně seznatelné, že zadavatel vyhrazuje konkrétní činnosti k přímému plnění vybraným dodavatelem. Takový závěr však z předmětného ustanovení nevyplývá. Zadavatel nikde neuvedl, že zemní práce, sadové úpravy, založení trávníku, arboristické zásahy či následná péče musí být při realizaci veřejné zakázky vykonávány přímo vybraným dodavatelem, tím méně aby odůvodnil významnost těchto činností (včetně zcela běžných zemních prací) pro plnění veřejné zakázky. Z textu zadávací dokumentace lze dovodit toliko požadavek, aby referenční zakázky předkládané k prokázání kvalifikace nebyly realizovány prostřednictvím poddodavatele.

39.     Shrnuji, že rozklad směšuje dva odlišné instituty: výhradu významných činností při plnění veřejné zakázky (§ 105 odst. 2 zákona) versus pravidla pro prokazování kvalifikace (§ 83 a 84 zákona). Oba instituty mají jiný význam, neboť kvalifikační požadavky směřují k minulým plněním dodavatelů, která jsou určena do určité míry obecně a mohou se s předmětem veřejné zakázky shodovat i jen částečně, zatímco výhrada významných činností směřuje naopak k jasně vymezenému budoucímu plnění veřejné zakázky. Tyto instituty jsou provázány pouze tak, že výhrada významných činností může nepřímo ovlivnit možnost prokazovat kvalifikaci prostřednictvím poddodavatelů, nikoliv naopak.

40.     Důvodná není ani námitka vytýkající Úřadu rozpor s rozhodnutím sp. zn. ÚOHS-S0424/2020/VZ. V uvedené věci byla výhrada vztažena ke konkrétně identifikované části plnění, nikoliv k obecnému zákazu využití poddodavatele při prokazování kvalifikace. Rozhodující není skutečnost, zda byla výhrada formulována výslovně či implicitně, ale zda vůbec došlo k identifikaci konkrétního plnění vyhrazeného přímé realizaci dodavatelem. Takové vymezení v posuzovaném případě absentuje. Není tedy dána skutková obdobnost vyžadující stejný právní závěr.

41.      Obdobně nelze přisvědčit ani odkazu na rozhodnutí předsedy Úřadu sp. zn. ÚOHS-R0034/2024/VZ. Rozklad správně poukazuje na to, že ne každá ne zcela precizní formulace zadávací podmínky automaticky zakládá její nezákonnost. Z uvedeného rozhodnutí však současně plyne požadavek objektivní zjistitelnosti jediného rozumného významu příslušné zadávací podmínky. Právě tato podmínka zde splněna není. Z předmětného odstavce zadávací dokumentace totiž nelze jednoznačně dovodit, že zadavatel zamýšlel vyhradit konkrétní činnosti při plnění veřejné zakázky. Naopak daný text směřuje k omezení způsobu prokazování technické kvalifikace.

42.     Lze tak v této části uzavřít, že Úřad nepochybil, když dospěl k závěru, že zadavatel v zadávací dokumentaci neučinil výhradu významných činností podle § 105 odst. 2 zákona, a to ani výslovně, ani implicitně. Z obsahu zadávací dokumentace nevyplývá objektivně seznatelné a dostatečně určité vymezení konkrétních činností tvořících předmět veřejné zakázky, které by musely být realizovány přímo vybraným dodavatelem. Sporné ustanovení naopak směřovalo k omezení způsobu prokazování technické kvalifikace, a nemohlo proto samo o sobě založit aplikaci § 105 odst. 2 zákona. Námitky zadavatele v této části jsou tak nedůvodné.

43.     Ani s námitkou neexistence Úřadem tvrzeného rozporu v argumentaci zadavatele nesouhlasím. Závěry bodů 65 a 66 napadeného rozhodnutí totiž považuji za správné a přesvědčivé. Za rozhodující považuji, že sám zadavatel v průběhu prvostupňového řízení opakovaně vysvětloval význam předmětného výčtu zcela jiným způsobem. Ve svém vyjádření k podnětu výslovně uvedl, že stěžovatel „mylně interpretuje účel a povahu zadavatelem požadované reference“ a že výčet jednotlivých činností nepředstavuje definici požadované zkušenosti jako takové, nýbrž pouze výkladový manuál k tomu, jaké náklady lze zahrnout do požadovaného finančního objemu referenční zakázky. Teprve následně v odporu a zejména v rozkladu začal zadavatel tvrdit, že tentýž výčet zároveň představoval materiální vymezení významných činností tvořících jádro veřejné zakázky. Právě v tom spočívá rozpor, na který Úřad správně upozornil.

44.     Nelze přisvědčit zadavateli, že Úřad vytvořil „falešné dilema“. Úřad totiž netvrdil, že jeden text nemůže plnit více funkcí současně. Úřad pouze poukázal na skutečnost, že argumentace samotného zadavatele byla vystavěna na dvou odlišných a vzájemně obtížně slučitelných významech téhož ustanovení zadávací dokumentace. Navíc, i pokud by mohlo být přijato tvrzení zadavatele o dvojí funkci předmětného výčtu, stále by tím nebyla splněna základní podmínka § 105 odst. 2 zákona, tedy věcné vymezení konkrétních významných činností určených k přímému plnění vybraným dodavatelem.

45.     Neobstojí ani argument zadavatele, že případné interpretační pochybnosti měly být vyloženy v jeho prospěch. Přestupkové řízení skutečně podléhá zásadě presumpce neviny a zásadě in dubio pro reo. Tyto zásady však dopadají na zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů. Nelze je zaměňovat s povinností správního orgánu nahrazovat absentující obsah zadávacích podmínek jejich extenzivním výkladem ve prospěch zadavatele. Právě naopak, jsou-li předmětem přezkumu zadávací podmínky, je rozhodující jejich objektivně seznatelný obsah z pohledu dodavatelů. Zadavatel nese odpovědnost za jejich jasné a srozumitelné vymezení. Nelze proto připustit, aby byl až v přestupkovém řízení dodatečně konstruován význam zadávacích podmínek, který z jejich textu objektivně nevyplývá. Ostatně pro význam zadávacích podmínek je rozhodující znění zadávací dokumentace, nikoliv následný výklad zadavatele, který v zadávací dokumentaci nemá oporu.[2]

46.     Ani námitkám týkajícím se specifické, navazující a nereparovatelné povahy plnění veřejné zakázky nelze přisvědčit. Zadavatel zde zdůrazňuje, že realizace biocentra představuje biologický proces, v němž na sebe jednotlivé fáze navazují a případné vady jsou často nereparovatelné. Z toho dovozuje oprávněnost požadavku, aby zkušenost s celým procesem měl přímo dodavatel realizující zakázku.

47.     Podotýkám, že napadené rozhodnutí nikde nezpochybňuje odbornou náročnost předmětu veřejné zakázky ani skutečnost, že jednotlivé fáze realizace biocentra na sebe věcně navazují. Naopak z bodu 71 napadeného rozhodnutí výslovně vyplývá, že Úřad akceptoval tvrzení zadavatele, že realizace biocentra představuje odborně náročný proces a že správnost jednotlivých kroků realizace může být významná pro dosažení zamýšleného výsledku. Úřad tedy nezaložil své závěry na popření skutkových tvrzení zadavatele týkajících se charakteru veřejné zakázky, nýbrž na právním závěru, že ani existence těchto specifik sama o sobě neumožňuje odchýlit se od zákonných pravidel pro prokazování kvalifikace prostřednictvím jiných osob dle § 83 zákona.

48.     Nepřehlédl jsem přitom argumentaci zadavatele, že realizace biocentra představuje určitý biologický proces, jehož jednotlivé fáze jsou navzájem provázány natolik, že případné pochybení v počáteční fázi může mít dopad na úspěšnost celého projektu. Ani tato okolnost však nemění nic na závěru o zákonnosti napadeného rozhodnutí. I pokud by totiž bylo správné tvrzení zadavatele, že předmět veřejné zakázky představuje technologicky či biologicky nedělitelný celek, jednalo by se o argument směřující primárně k úvaze, zda jsou dány důvody pro využití institutu významných činností podle § 105 odst. 2 zákona. Jinými slovy, uvedené okolnosti by mohly být významné pro posouzení oprávněnosti výhrady určité části plnění veřejné zakázky vybranému dodavateli. Jak však bylo uvedeno výše při vypořádání námitek týkajících se § 105 odst. 2 zákona, zadavatel takovou výhradu v zadávací dokumentaci neučinil. Není proto rozhodné, zda by případně mohl existovat legitimní důvod pro její stanovení (to Úřad nezkoumal ani zkoumat z výše uvedených důvodů nemohl), ale skutečnost, že zákonné podmínky pro její aplikaci naplněny nebyly.

49.     V této souvislosti nelze souhlasit ani s tvrzením obviněného, že Úřad bez odborného podkladu nahradil jeho odborný úsudek vlastním názorem. Předmětem právního posouzení nebyla odborná otázka biologické životaschopnosti výsadeb ani správnosti technologických postupů při realizaci biocentra. Úřad nečinil závěr, zda jsou tvrzení obviněného o biologické návaznosti správná či nesprávná. Naopak je pro účely svého právního hodnocení akceptoval. Sporná otázka se týká výhradně právního významu těchto skutečností ve vztahu k § 83, 84 a 105 zákona. Jestliže tedy Úřad dospěl k závěru, že ani existence technologicky navazujícího biologického procesu sama o sobě nemůže odůvodnit vyloučení možnosti prokazování kvalifikace prostřednictvím jiné osoby, nejedná se o odborné posouzení vyžadující zvláštní znalecké znalosti, nýbrž o právní interpretaci zákona. Za této situace nebyl dán důvod pro obstarávání znaleckého posudku ani jiného odborného vyjádření podle § 56 správního řádu.

50.     Relevantní není ani námitka, že se Úřad nevypořádal s rozhodnutím předsedy Úřadu sp. zn. ÚOHS-R0150/2021/VZ. Uvedené rozhodnutí totiž vycházelo z existence výhrady významných činností, kterou zadavatel v tam posuzované věci učinil. Řešenou otázkou tam bylo, zda zadavatelem vyhrazené činnosti skutečně lze považovat za významné. V nynějším případě je však situace odlišná. Spornou otázkou není věcná přiměřenost konkrétně vyhrazených činností, ale samotná existence výhrady podle § 105 odst. 2 zákona. Odkazované rozhodnutí proto nemůže zpochybnit závěr Úřadu, že zadavatel v projednávané věci výhradu významných činností vůbec nestanovil. Teprve pokud by existence takové výhrady byla postavena najisto, bylo by možné zabývat se posouzením významnosti jednotlivých činností z hlediska kritérií formulovaných v uvedeném rozhodnutí. Ostatně i shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2024, č. j. 29 Af 13/2022-226, kterým byla žaloba proti uvedenému rozhodnutí předsedy Úřadu zamítnuta, klade na vymezení výhrady podle § 105 odst. 2 zákona konkrétní požadavky. Jde o charakter vyhrazených činností s ohledem na předmět veřejné zakázky i na vztah těchto činností k celkovému plnění, o požadavek na využití této výhrady pouze při významných, stěžejních činnostech pro plnění veřejné zakázky a v neposlední řadě o požadavek na řádné odůvodnění vyhrazených činností ze strany zadavatele (srov. zejména body 43-50 předmětného rozsudku).

51.      Doplňuji, že ani argumentace zadavatele legitimitou sledovaného cíle, požadavky dotačního financování, udržitelností projektu a principy hospodárnosti, efektivnosti a účelnosti nakládání s veřejnými prostředky nemůže založit oprávnění zadavatele postupovat způsobem, který není v souladu se zákonem. Zde uvedené rovněž akcentoval Úřad v bodě 74 napadeného rozhodnutí.

52.     Zadavatel dále vyslovil námitku nesprávného výkladu § 84 zákona Úřadem, s níž se neztotožňuji. Tvrdí, že toto ustanovení umožňuje zadavateli stanovit odlišná pravidla pro společné prokazování kvalifikace a že zákon nevylučuje požadavek, aby určité referenční zkušenosti prokazoval výhradně samotný dodavatel.

53.     Úřad se výkladem § 84 zákona podrobně zabýval v bodech 68 až 70 napadeného rozhodnutí a jeho závěry považuji za správné. Předně je třeba zdůraznit, že argumentace zadavatele přehlíží systematiku celé zákonné úpravy. Ustanovení § 84 zákona skutečně umožňuje zadavateli stanovit bližší pravidla pro prokazování kvalifikace při společné účasti dodavatelů nebo při prokazování kvalifikace prostřednictvím jiných osob. Současně však tentýž paragraf výslovně stanoví, že zadavatel nesmí vyloučit pravidla stanovená v § 82 a § 83 zákona. Právě tato část ustanovení je pro projednávanou věc určující.

54.     Výklad předkládaný zadavatelem by totiž ve svém důsledku vedl k tomu, že by zadavatel mohl prostřednictvím § 84 zákona dosáhnout právě toho, co mu zákon výslovně zakazuje, tedy vyloučit možnost prokazování kvalifikace prostřednictvím jiné osoby podle § 83 zákona. Takový výklad by činil zákaz obsažený v § 84 zákona prakticky bezobsažným. Nelze přitom přehlédnout, že zákonodárce výslovně odlišil institut bližších pravidel podle § 84 zákona od institutu výhrady významných činností podle § 105 odst. 2 zákona, který představuje jedinou zákonem předvídanou výjimku umožňující prolomení obecného pravidla na právo prokazování kvalifikace prostřednictvím jiných osob.

55.     Neobstojí ani argument zadavatele založený na rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 218/2015. Uvedený rozsudek se zabývá otázkou, zda mohou být určité kvalifikační předpoklady naplňovány součtem zkušeností či ekonomických kapacit více subjektů. Soud v této souvislosti skutečně připustil, že povaha některých kvalifikačních předpokladů může vyžadovat jejich prokázání jediným subjektem. Z tohoto závěru však nelze dovodit oprávnění zadavatele vyloučit použití § 83 zákona. Rozsudek řeší obsah a povahu kvalifikačního požadavku, nikoliv otázku zákonných podmínek, za nichž lze zakázat prokázání kvalifikace prostřednictvím jiné osoby. Zadavatel proto z citovaného rozsudku vyvozuje důsledky, které z něj neplynou. V projednávané věci navíc zadavatel nepožadoval, aby každá jednotlivá reference představovala ucelenou zkušenost jednoho subjektu. Zadavatel šel podstatně dále, když obecně vyloučil možnost, aby byť jediná z požadovaných referencí byla prokázána prostřednictvím jiné osoby podle § 83 zákona. Právě v tomto rozsahu je jeho postup v rozporu se zákonem.

56.     Uzavírám proto, že § 84 zákona nezakládá zadavateli oprávnění vyloučit možnost prokazování technické kvalifikace prostřednictvím jiné osoby podle § 83 zákona. K takovému omezení může dojít pouze tehdy, jsou-li splněny zákonné podmínky výhrady významných činností podle § 105 odst. 2 zákona. Jelikož zadavatel takovou výhradu v zadávací dokumentaci neučinil, nebyl oprávněn stanovit, že požadované referenční zakázky nelze prokazovat prostřednictvím poddodavatele. Námitka zadavatele uvedená v této části je proto nedůvodná.

57.     Současně zadavatel vyslovil námitku nesprávného výkladu § 83 odst. 2 zákona Úřadem. Zadavatel zde namítá, že Úřad nesprávně vyložil ustanovení § 83 odst. 2 zákona, když nepřikládá dostatečný význam vazbě mezi kvalifikací jiné osoby a jejím skutečným podílem na realizaci veřejné zakázky. Ani této námitce nelze přisvědčit, k čemuž dodávám následující.

58.     Úřad se problematice § 83 odst. 2 zákona věnoval v bodech 77 až 79 napadeného rozhodnutí a jeho závěry považuji za správné. Je třeba souhlasit s Úřadem, že § 83 odst. 2 zákona stanoví požadavek reálné participace kvalifikačního poddodavatele na plnění veřejné zakázky, nikoliv požadavek, aby poddodavatel vykonával veškeré činnosti, ke kterým se předložená reference vztahovala. Zákon vyžaduje existenci skutečné, a nikoliv pouze formální vazby mezi prokazovanou kvalifikací a plněním veřejné zakázky. Neukládá však, aby poddodavatel převzal plnění celého předmětu veřejné zakázky nebo aby vykonával všechny činnosti v totožném rozsahu jako při plnění referenční zakázky. Takový postup totiž mnohdy není ani možný, viz bod 31 tohoto rozhodnutí výše. Nesdílím proto názor zadavatele, že výklad Úřadu připouští pouze „papírovou“ participaci jiné osoby. Naopak ze samotného textu § 83 odst. 2 zákona vyplývá, že účast poddodavatele musí být skutečná a musí se vztahovat k činnostem, pro něž byla jeho kvalifikace využita. To představuje dostatečnou zákonnou pojistku proti čistě formálnímu poskytování referencí bez vazby na realizaci veřejné zakázky.

59.     Argumentace zadavatele je vystavěna na předpokladu, že biologický proces je natolik nedělitelný, že musí být realizován jediným subjektem. Tento předpoklad však není přesvědčivý. Ostatně sám zadavatel v průběhu správního řízení opakovaně uvedl, že využití poddodavatelů při realizaci veřejné zakázky obecně nevylučuje a že některé činnosti mohou být poddodavatelsky zajištěny. Jestliže tedy zadavatel sám připouští účast poddodavatelů při realizaci veřejné zakázky, obtížně lze současně přijmout jeho tvrzení, že jakákoliv účast osoby poskytující referenci je z povahy věci nemožná či vede k „naprostému chaosu“. Především však platí, že právě pro situace, kdy zadavatel považuje určité činnosti za natolik zásadní, že musí být vykonávány přímo vybraným dodavatelem, zákon obsahuje institut výhrady významných činností podle § 105 odst. 2 zákona, který však zadavatel nevyužil. Pro posouzení této otázky není přiléhavé citované rozhodnutí ÚOHS-S0026/2021/VZ, neboť se jí nezabývá.

60.     Obdobně není přiléhavý ani odkaz na čl. 63 odst. 2 směrnice 2014/24/EU. Toto ustanovení skutečně umožňuje požadovat, aby určité kritické úkoly vykonal přímo vybraný dodavatel. Český zákon tento princip transponuje právě prostřednictvím § 105 odst. 2 zákona. Nelze jej proto vykládat tak, že umožňuje obejít podmínky tohoto ustanovení a dosáhnout stejného výsledku jiným způsobem.

61.      Uzavírám tedy, že Úřad správně vyložil § 83 odst. 2 zákona. Předmětné ustanovení vyžaduje reálnou participaci kvalifikačního poddodavatele, nikoliv však jeho účast v plném rozsahu referenčního plnění. Specifická povaha veřejné zakázky ani navazující charakter biologického procesu neopravňovaly zadavatele k tomu, aby bez splnění podmínek § 105 odst. 2 zákona vyloučil možnost prokazování technické kvalifikace prostřednictvím jiné osoby. Námitka zadavatele uvedená v této části rozkladu je proto rovněž nedůvodná.

62.     Zadavatel další námitky směřuje proti závěrům o omezení hospodářské soutěže a proti naplnění materiální stránky přestupku. Zadavatel uvádí, že Úřad neprokázal reálný dopad zadávací podmínky na trh, přičemž v zadávacím řízení byly podány čtyři nabídky a nebyly podány žádné námitky ani žádosti o vysvětlení zadávací dokumentace. Podle zadavatele tak Úřad vycházel pouze z hypotetických úvah o možném omezení soutěže. Ani s těmito námitkami se neztotožňuji.

63.     Přestupek podle § 268 odst. 1 písm. c) zákona, jehož se měl zadavatel dopustit, představuje typický ohrožovací delikt. K naplnění jeho skutkové podstaty se proto nevyžaduje vznik konkrétního škodlivého následku ani identifikace konkrétního dodavatele, který byl ze soutěže skutečně vyloučen. Rozhodující je způsobilost nezákonné zadávací podmínky zasáhnout do chráněného zájmu, kterým je zachování otevřené a nediskriminační hospodářské soutěže o veřejnou zakázku.

64.     V této souvislosti připomínám, že zadávací podmínka posuzovaná v nynějším případě bez dalšího vylučovala využití institutu podle § 83 zákona ve vztahu k referencím požadovaným dle čl. IX bodu 3.1 písm. a) zadávací dokumentace. Tím zadavatel objektivně zúžil okruh dodavatelů, kteří byli oprávněni kvalifikaci prokázat. Omezení soutěžního prostředí proto nevyplývá z hypotetických úvah správního orgánu, ale přímo z obsahu samotné zadávací podmínky. Jinými slovy, pokud zákon určitému okruhu dodavatelů přiznává právo prokázat technickou kvalifikaci prostřednictvím jiné osoby a zadavatel tuto možnost bez zákonného důvodu vyloučí, dochází již samotnou existencí takové podmínky k zúžení okruhu potenciálních účastníků zadávacího řízení. Pro učinění tohoto závěru není třeba provádět ekonomickou analýzu relevantního trhu ani identifikovat konkrétní subjekty, které by této možnosti v konkrétním případě využily.

65.     Nelze proto přisvědčit tvrzení zadavatele, že Úřad byl povinen prokazovat existenci konkrétních dodavatelů, kteří byli posuzovanou podmínkou odrazeni od účasti v zadávacím řízení. Takový požadavek by ve svém důsledku znamenal stanovení důkazního standardu, který zákon ani judikatura správních soudů nevyžadují a který by ve značné části případů vedl k faktické nemožnosti postihu nezákonných zadávacích podmínek.

66.     Důvodná není ani námitka založená na skutečnosti, že zadavatel obdržel čtyři nabídky. Lze souhlasit, že počet podaných nabídek může představovat jednu z indicií vypovídajících o míře hospodářské soutěže proběhlé v konkrétním zadávacím řízení. Nelze mu však přiznat význam, který mu v rozkladu přisuzuje zadavatel. Samotná existence čtyř podaných nabídek totiž nevypovídá nic o dodavatelích, kteří se zadávacího řízení nezúčastnili. Z údaje o počtu podaných nabídek nelze zjistit, kolik dalších potenciálních dodavatelů na trhu působilo, zda disponovali zájmem o realizaci veřejné zakázky ani zda by za jinak nastavených podmínek byli schopni podat nabídku. Skutečnost, že určitá úroveň soutěže proběhla, sama o sobě nevylučuje, že mohla proběhnout za účasti širšího okruhu soutěžitelů.

67.     Obdobně nelze přikládat rozhodující význam ani tomu, že proti zadávacím podmínkám nebyly podány námitky ani žádosti o vysvětlení zadávací dokumentace. Aktivita či pasivita dodavatelů při využívání ochranných prostředků podle zákona sama o sobě nevypovídá o souladu zadávací podmínky se zákonem. Přezkum zákonnosti zadávacích podmínek nemůže být závislý na tom, zda některý dodavatel využije svého práva podat námitky. Zákonnost zadávacích podmínek je totiž objektivní kategorií nezávislou na procesní aktivitě dodavatelů. Opačný přístup by vedl k nepřijatelnému závěru, že nezákonnost zadávacích podmínek je podmíněna iniciativou soukromých subjektů.

68.     Zadavatel dále odkazuje na rozhodnutí předsedy Úřadu sp. zn. ÚOHS-R0074/2025/VZ, v němž bylo přihlédnuto k okolnosti, že zadavatel obdržel devět nabídek. Ani v tomto směru však neshledávám rozpor v rozhodovací praxi. Z uvedeného rozhodnutí totiž nevyplývá obecné pravidlo, podle něhož by určitý počet podaných nabídek automaticky vylučoval existenci omezující zadávací podmínky nebo zakládal závěr o její zákonnosti. Jak plyne již z povahy přezkumu zadávacích podmínek, každou věc je nutno posuzovat podle jejích konkrétních skutkových okolností. Skutečnost, že v jiném řízení byla vysoká míra soutěže zohledněna jako jeden z dílčích hodnoticích faktorů, neznamená, že by tentýž údaj musel v každé věci vést k totožnému právnímu závěru.

69.     Navíc nelze přehlédnout, že v nyní projednávané věci Úřad počet obdržených nabídek nezanedbal ani neoznačil za právně irelevantní. Naopak jej výslovně zohlednil při úvahách o závažnosti přestupku a následně jej označil za polehčující okolnost při ukládání sankce. Úřad tedy tento aspekt nijak nepominul, pouze mu nepřisoudil význam, který by mohl zvrátit závěr o samotné nezákonnosti posuzované zadávací podmínky. Zatímco údaje o počtu podaných nabídek mohou mít význam při hodnocení intenzity následku a stanovení sankce, samy o sobě nemohou zhojit zadávací podmínku, která byla formulována v rozporu se zákonem.

70.     Na základě všech výše uvedených skutečností uzavírám, že Úřad správně posoudil postup zadavatele tak, jak je uvedeno ve výroku I napadeného rozhodnutí.

K výroku II napadeného rozhodnutí – uložení pokuty

71.      Zadavatel se v závěru svého rozkladu vymezuje i proti postupu Úřadu při uložení pokuty. Namítá, že Úřad dostatečně nezohlednil okolnosti svědčící ve prospěch zadavatele, zejména existenci hospodářské soutěže, absenci námitek, legitimní důvody pro nastavení kvalifikačních požadavků a nejednoznačnost řešené právní otázky. Zadavatel rovněž upozorňuje, že výše pokuty zůstala po podání odporu totožná s pokutou uloženou příkazem, aniž by se podle jeho názoru v její výši promítly argumenty uplatněné v průběhu správního řízení.

72.     Úřad se uložením pokuty zabýval podrobně v bodech 85 až 101 napadeného rozhodnutí, s jejichž závěry se ztotožňuji.

73.     Předně je třeba připomenout, že horní hranice pokuty činila v šetřeném případě částku 1 180 702 Kč. Úřad přitom uložil pokutu ve výši 80 000 Kč, tedy přibližně 6,8 % zákonného maxima. Již tato skutečnost sama o sobě svědčí o tom, že Úřad přistoupil ke stanovení sankce zdrženlivě a uloženou pokutu situoval při samé spodní hranici zákonného rozpětí.

74.     Neztotožňuji se s tvrzením zadavatele, že Úřad pokutu dostatečně neindividualizoval. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že Úřad posuzoval povahu přestupku, jeho závažnost, chráněný zájem dotčený jednáním zadavatele, okolnosti spáchání přestupku i ekonomickou situaci obviněného. Současně zkoumal existenci polehčujících a přitěžujících okolností a zabýval se rovněž otázkou případného souběhu přestupků.

75.     Není přitom pravdou, že by Úřad okolnosti namítané zadavatelem zcela pominul. Skutečnost, že byly podány čtyři nabídky a hospodářská soutěž tak nebyla zcela vyloučena, Úřad výslovně zohlednil jako polehčující okolnost v bodě 95 napadeného rozhodnutí.

76.     Zadavatel však vedle této okolnosti požaduje, aby byly za polehčující okolnosti považovány rovněž absence námitek, existence odborných důvodů vedoucích ke stanovení zadávací podmínky, neexistence konkrétního škodlivého následku či jeho přesvědčení o zákonnosti zvoleného postupu. S tímto názorem nesouhlasím.

77.      Absence námitek ani žádostí o vysvětlení zadávací dokumentace sama o sobě nevypovídá o zákonnosti zadávacích podmínek. Jak již bylo uvedeno výše při vypořádání jiných rozkladových námitek, zákonnost zadávacích podmínek je objektivní kategorií nezávislou na procesní aktivitě dodavatelů. Okolnost, že dodavatelé proti určité podmínce nevznesli námitky, proto nelze bez dalšího hodnotit jako skutečnost snižující závažnost přestupku.

78.     Stejně tak nelze za polehčující okolnost považovat samotnou skutečnost, že zadavatel sledoval legitimní cíl spočívající v požadavku na kvalitní realizaci veřejné zakázky. Taková motivace je totiž přirozenou součástí výkonu zadavatelské činnosti a nemůže ospravedlnit použití prostředků odporujících zákonu. Jinými slovy, legitimita sledovaného cíle sama o sobě nezbavuje zadavatele odpovědnosti za zvolený nezákonný postup.

79.     Důvodná není ani námitka vztahující se k absenci konkrétního škodlivého následku. Přestupek podle § 268 odst. 1 písm. c) zákona je přestupkem ohrožovacím. Již samotné ohrožení zákonem chráněného zájmu spočívajícího v zachování otevřené hospodářské soutěže představuje relevantní následek, s nímž zákon spojuje vznik odpovědnosti za přestupek. Není proto možné dovozovat nižší závažnost jednání pouze z toho důvodu, že nebyl prokázán konkrétní dodavatel, který by byl zadávací podmínkou fakticky vyloučen.

80.     Neztotožňuji se ani s tvrzením zadavatele, že existence dřívější rozhodovací praxe měla být bez dalšího zohledněna jako polehčující okolnost. Jak již bylo uvedeno při vypořádání jiných rozkladových námitek, rozhodnutí, na která zadavatel odkazuje, skutkově ani právně nedopadají na nyní projednávaný případ způsobem, který by mohl založit legitimní očekávání zákonnosti jeho postupu.

81.      Rovněž nelze přisvědčit námitce, že identická výše pokuty oproti příkazu sama o sobě svědčí o nedostatečném vypořádání argumentace zadavatele. Zákon nikde nestanoví, že po podání odporu musí být uložená sankce změněna. Rozhodující je, zda správní orgán námitky účastníka posoudil a zda následně dospěl k závěru, že původně uložená sankce odpovídá okolnostem případu. To se v nynější věci stalo. Skutečnost, že Úřad po vyhodnocení argumentace zadavatele neshledal důvod ke změně původně uložené pokuty, sama o sobě nezakládá nezákonnost ani nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

82.     Za podstatné považuji rovněž to, že Úřad správně hodnotil závažnost přestupku. Postup zadavatele směřoval proti jednomu ze základních principů zadávání veřejných zakázek, totiž proti otevřenosti hospodářské soutěže a možnosti dodavatelů využít zákonem aprobovaný institut prokazování kvalifikace prostřednictvím jiné osoby. Takové pochybení se týká samotného nastavení podmínek účasti v zadávacím řízení, tedy fáze, která má zásadní význam pro okruh potenciálních soutěžitelů.

83.     Při posouzení přiměřenosti sankce nelze přehlédnout ani ekonomickou situaci zadavatele. Jak Úřad správně uvedl, město plánovalo v roce 2026 hospodařit s příjmy přesahujícími 326 mil. Kč. Pokuta ve výši 80 000 Kč proto zjevně nemá likvidační ani nepřiměřeně zatěžující charakter.

84.     Úřad tak uložil pokutu zcela v mezích správního uvážení. V této souvislosti pro úplnost odkazuji na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 15/2013 ze dne 11. 7. 2013: „Nelze po správních orgánech očekávat přesné zdůvodnění, proč byla uložena pokuta zrovna ve výši 200 000 Kč a nikoliv například ve výši 210 000 Kč. Podstatou správní uvážení je, že s ohledem na pestrost možných situací není možné nastavit žádný univerzální vzorec pro výpočet konkrétní výše pokuty. Pokud by tomu tak bylo, zahrnul by jej bezesporu zákonodárce přímo do zákona. Z hlediska soudního přezkumu je rozhodné, že výše pokuty byla uložena v zákonném rozmezí a řádně zdůvodněna, bylo přihlédnuto ke všem zákonným hlediskům a úvahy žalované se pohybují v mezích správního uvážení.“

85.     Neshledal jsem tedy žádný důvod pro zásah do správního uvážení Úřadu. Úřad správně zohlednil všechny relevantní skutečnosti, pokutu uložil hluboko pod zákonným maximem a její výši řádně odůvodnil. V popsaném postupu Úřadu jsem neshledal žádnou věcnou či zákonnou vadu, sankce byla uložena korektně. Námitky zadavatele směřující proti výroku II napadeného rozhodnutí jsou proto nedůvodné.

VI.        Závěr

86.     Napadené rozhodnutí Úřadu bylo přezkoumáno z hlediska věcné správnosti i zákonnosti a nebyly shledány důvody pro jeho změnu nebo zrušení. Proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí, a rozklad podaný proti napadenému rozhodnutí byl zamítnut.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí se podle § 91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve spojení s § 152 odst. 5 téhož zákona nelze dále odvolat.

otisk úředního razítka

doc. JUDr. PhDr. Petr Mlsna, Ph.D.

předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

Adresát/i:

město Mikulov, Náměstí 158/1, 692 01 Mikulov

Vypraveno dne:
viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy

---

[1] Srov. rozsudek SDEU ve věci C-298/15 nebo C-387/14. „Za účelem odpovědi na tuto otázku je třeba úvodem připomenout, že v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora přiznávají čl. 47 odst. 2 a čl. 48 odst. 3 směrnice 2004/18 každému hospodářskému subjektu právo, aby pro určitou zakázku využil schopností jiných subjektů bez ohledu na právní povahu vztahů mezi ním a těmito subjekty, pokud veřejnému zadavateli prokáže, že uchazeč bude disponovat nezbytnými prostředky těchto subjektů k plnění této veřejné zakázky.“

[2] Srov. rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 1. 7. 2020 sp. zn. ÚOHS-R0076/2020, č. j. ÚOHS-20003/2020/322/BVí.