číslo jednací: 39798/2026/162
spisová značka: R0149/2026/VZ
| Instance | II. |
|---|---|
| Věc | Oblastní nemocnice Náchod – II. etapa modernizace a dostavby – zajištění výkonu TDS a BOZP |
| Účastníci |
|
| Typ správního řízení | Veřejná zakázka |
| Výrok | rozklad zamítnut a napadené rozhodnutí potvrzeno |
| Rok | 2026 |
| Datum nabytí právní moci | 2. 11. 2026 |
| Související rozhodnutí | 24379/2026/500 32503/2026/163 39798/2026/162 |
| Dokumenty |  2026_R0149.pdf 165 KB |
|
PID |
UOHSX00NKGA5 |
|
|
|
Č. j. |
ÚOHS-39798/2026/162 |
||
|
Sp. zn. |
ÚOHS-R0149/2026/VZ |
||
|
Datum, místo |
30. 10. 2026, Brno |
Rozhodnutí PŘEDSEDY
Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže
Ve správním řízení o rozkladu doručeném Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže dne 17. 9. 2026 navrhovatelem
- společníky společnosti „SDRUŽENÍ BMS + REALSTAV PRO NEMOCNICI NÁCHOD“, jimiž jsou:
- Building management solutions s.r.o., IČO 28812999, se sídlem Zenklova 2530/23, 180 00 Praha, a
- REALSTAV MB spol. s r.o., IČO 25685210, se sídlem Klaudiánova 124/7, 293 01 Mladá Boleslav,
kteří uzavřeli dne 18. 3. 2026 společenskou smlouvu o vzniku jmenované společnosti, ve správním řízení zastoupeni na základě plné moci ze dne 16. 6. 2026 a ze dne 17. 6. 2026 Mgr. Martinem Koudele, advokátem, ev. č. ČAK 19330, se sídlem Václavské náměstí 832/19, 110 00 Praha,
proti výroku II. rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-32503/2026/163 ze dne 8. 9. 2026, vydaného ve správním řízení vedeném pod sp. zn. ÚOHS-R0121/2026/VZ ve věci žádosti navrhovatele o prominutí zmeškání úkonu podle § 41 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, související s řízením o přezkoumání úkonů zadavatele
- Královéhradeckého kraje, IČO 70889546, se sídlem Pivovarské náměstí 1245/2, 500 03 Hradec Králové,
učiněných při zadávání veřejné zakázky „Oblastní nemocnice Náchod – II. etapa modernizace a dostavby – zajištění výkonu TDS a BOZP“ v otevřeném řízení, kde dalším účastníkem je vybraný dodavatel
- IRBOS s.r.o., IČO 25933094, se sídlem č. p. 115, 517 41 Čestice,
jsem podle § 152 odst. 6 písm. b) ve spojení s § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, na základě návrhu rozkladové komise, jmenované dle § 152 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, rozhodl takto:
Výrok II. rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-32503/2026/163, sp. zn. ÚOHS-R0121/2026/VZ ze dne 8. 9. 2026 p o t v r z u j i a podaný rozklad z a m í t á m.
Odůvodnění
I. SPRÁVNÍ ŘÍZENÍ VEDENÉ ÚŘADEM PRO OCHRANU HOSPODÁŘSKÉ SOUTĚŽE
1. Navrhovatel podal námitky ze dne 27. 5. 2026 (dále jen „námitky“) proti rozhodnutí o výběru dodavatele. Zadavatel námitky rozhodnutím o námitkách ze dne 8. 6. 2026 odmítl (dále jen „rozhodnutí o námitkách“). Rozhodnutí o námitkách bylo dne 8. 6. 2026 dodáno do datové schránky právního zástupce navrhovatele.
2. Navrhovatel podal dne 19. 6. 2026 návrh na zahájení správního řízení o přezkoumání úkonů zadavatele, který byl téhož dne doručen Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a ve stejnopisu zadavateli.
3. Návrh navrhovatele směřoval proti rozhodnutí o námitkách a rozhodnutí o výběru dodavatele.
4. Dnem obdržení návrhu bylo před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“) podle § 249 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek (dále jen „zákon“), ve spojení s § 44 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zahájeno správní řízení vedené pod sp. zn. ÚOHS-S0422/2026/VZ ve věci přezkoumání úkonů zadavatele (dále jen „správní řízení“).
5. Podle § 251 odst. 2 zákona musel být návrh doručen Úřadu a ve stejnopisu zadavateli do 10 dnů ode dne, v němž navrhovatel obdržel rozhodnutí o námitkách. Rozhodnutí o námitkách bylo navrhovateli doručeno dne 8. 6. 2026 jeho dodáním do datové schránky právního zástupce navrhovatele. Desetidenní lhůta podle § 251 odst. 2 zákona proto začala běžet dne 9. 6. 2026 a její poslední den připadl na 18. 6. 2026.
6. Jelikož byl návrh Úřadu a ve stejnopisu zadavateli doručen až dne 19. 6. 2026, byl podán po uplynutí zákonné lhůty.
7. Úřad proto usnesením č. j. ÚOHS-24379/2026/500 ze dne 9. 7. 2026 správní řízení podle § 257 písm. e) zákona zastavil, neboť návrh nebyl doručen Úřadu a ve stejnopisu zadavateli ve lhůtě podle § 251 odst. 2 zákona.
8. Navrhovatel podal proti uvedenému usnesení rozklad a současně pro případ, že rozkladu nebude vyhověno, požádal podle § 41 správního řádu o prominutí zmeškání úkonu spočívajícího v podání návrhu a o navrácení v předešlý stav.
9. Úřad rozhodnutím č. j. ÚOHS-32503/2026/163 ze dne 8. 9. 2026, vydaným ve správním řízení vedeném pod sp. zn. ÚOHS-R0121/2026/VZ, výrokem I usnesení č. j. ÚOHS-24379/2026/500 ze dne 9. 7. 2026 potvrdil a podaný rozklad zamítl. Výrokem II téhož rozhodnutí navrhovateli podle § 41 odst. 7 správního řádu neprominul zmeškání úkonu spočívajícího v podání návrhu ve lhůtě podle § 251 odst. 2 zákona.
10. Proti výroku II rozhodnutí č. j. ÚOHS-32503/2026/163 ze dne 8. 9. 2026 podal navrhovatel rozklad, o němž je vedeno nynější správní řízení pod sp. zn. ÚOHS-R0149/2026/VZ.
II. Napadené rozhodnutí
11. Rozhodnutím předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-32503/2026/163 ze dne 8. 9. 2026, vydaným ve správním řízení vedeném pod sp. zn. ÚOHS-R0121/2026/VZ (dále jen „napadené rozhodnutí“), bylo výrokem I potvrzeno usnesení Úřadu č. j. ÚOHS-24379/2026/500 ze dne 9. 7. 2026, jímž bylo podle § 257 písm. e) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek (dále jen „zákon“), zastaveno správní řízení vedené pod sp. zn. ÚOHS-S0422/2026/VZ, neboť návrh nebyl doručen Úřadu a ve stejnopisu zadavateli ve lhůtě podle § 251 odst. 2 zákona. Výrokem II napadeného rozhodnutí nebylo navrhovateli podle § 41 odst. 7 správního řádu prominuto zmeškání úkonu spočívajícího v podání uvedeného návrhu.
12. Napadený výrok II spočívá na závěru, že lhůta podle § 251 odst. 2 zákona je lhůtou hmotněprávní a prekluzivní, jejíž zmeškání nelze prominout. Institut navrácení v předešlý stav podle § 41 správního řádu se proto na tuto lhůtu vůbec neuplatní. Okolnosti, které navrhovatele vedly k opožděnému podání návrhu, nemohou na tomto právním závěru nic změnit.
III. Rozklad Navrhovatele proti výroku II
13. Ze správního spisu vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo navrhovateli doručeno dne 8. 9. 2026. Rozklad, který Úřad obdržel dne 17. 9. 2026, tak byl podán v zákonné lhůtě.
Námitky rozkladu
14. Navrhovatel nesouhlasí se závěrem Úřadu, že lhůta pro podání návrhu podle § 251 odst. 2 zákona je hmotněprávní a její zmeškání nelze prominout podle § 41 správního řádu. Namítá, že tento závěr nelze založit pouze na skutečnosti, že jde o lhůtu stanovenou zvláštním zákonem pro podání návrhu, kterým se zahajuje správní řízení. Povahu lhůty je podle něj nutné určit výkladem konkrétní právní úpravy.
15. Navrhovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2023, č. j. 9 Ads 63/2023-29, který připustil použití § 41 správního řádu na zmeškání lhůty k podání žádosti podle zákona o zaměstnanosti. Připouští však, že tento rozsudek přímo neposuzoval lhůtu podle zákona o zadávání veřejných zakázek ani neprolomil pravidlo o neprominutelnosti hmotněprávních lhůt. Jeho význam navrhovatel spatřuje v požadavku určit povahu lhůty podle funkce konkrétního právního institutu, nikoli pouze podle toho, že podáním začíná správní řízení.
16. Podle navrhovatele představuje návrh podle § 250 a násl. zákona prostředek ochrany proti tvrzenému porušení povinností zadavatele a lhůta podle § 251 odst. 2 zákona vymezuje čas pro uplatnění této ochrany. Tato funkce podle něj svědčí pro procesní povahu lhůty, přestože zákon s jejím nedodržením spojuje zásadní procesní následek.
17. Navrhovatel namítá, že § 251 odst. 2 ani § 257 písm. e) zákona neobsahují výslovný zákaz prominutí zmeškání. Povinnost zastavit řízení podle § 257 písm. e) zákona podle něj upravuje následek neprominutého zmeškání, nikoli předchozí otázku, zda lze zmeškání za podmínek § 41 správního řádu prominout. V této souvislosti odkazuje také na § 92 odst. 1 správního řádu.
18. Navrhovatel dále namítá, že rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2012, č. j. 9 As 114/2011-58, na který se napadené rozhodnutí odkazuje, vymezuje jednotlivé druhy lhůt pouze obecně a lhůtu podle § 251 odst. 2 zákona neposuzoval. Žádá proto nové posouzení této lhůty, a to i ve vztahu k dosavadní rozhodovací praxi Úřadu, zejména rozhodnutím sp. zn. R0111/2020/VZ a R0145/2020/VZ, s přihlédnutím k pozdějšímu rozsudku č. j. 9 Ads 63/2023-29. Současně uvádí, že práva nabytá v dobré víře a veřejný zájem lze chránit individuálním posouzením podle § 41 odst. 5 správního řádu.
19. Navrhovatel rovněž namítá, že jeho původní podání je třeba posuzovat jako celek. O prominutí zmeškání požádal eventuálně pro případ, že nebude přijat jeho výklad počátku běhu lhůty. Použití výrazu „prekluzivní“ v jiné části podání podle něj nemůže zbavit žádost podle § 41 správního řádu jejího obsahu ani nahradit právní posouzení povahy lhůty.
20. Pro případ, že bude použití § 41 správního řádu shledáno přípustným, navrhovatel požaduje nové posouzení důvodů původní žádosti podle § 41 odst. 4 správního řádu. Ty mají být hodnoceny ve vzájemných souvislostech, zejména s ohledem na jeho právní výklad jednotlivých komunikačních režimů, odborné prameny označené v původním podání, obsah poučení zadavatele a časový průběh přípravy a podání návrhu. Poukazuje přitom na odchozí úhradu částky 98 000 Kč dne 17. 6. 2026, doručení návrhu oběma adresátům dne 19. 6. 2026 a následné podání žádosti o prominutí. Tyto skutečnosti podle něj dokládají konkrétní přípravné kroky a aktivní postup při uplatňování přezkumu.
21. Navrhovatel namítá, že přezkum výroku II nesmí být zbaven praktického významu pouze proto, že výrokem I bylo potvrzeno zastavení řízení. Na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 9 As 88/2007-49, odkazuje analogicky ve vztahu k procesní provázanosti rozhodnutí o neprominutí zmeškání a rozhodnutí o opožděném opravném prostředku. Případné vyhovění žádosti by podle něj samo o sobě nezrušilo výrok I, vyžadovalo by však posouzení dalšího postupu podle § 41 odst. 6, případně § 101 písm. a) a § 102 správního řádu.
Závěr rozkladu
22. Navrhovatel primárně navrhuje zrušit výrok II napadeného rozhodnutí a věc vrátit k novému projednání. Alternativně navrhuje změnit tento výrok tak, že se zmeškání úkonu spočívajícího v doručení návrhu Úřadu a jeho stejnopisu zadavateli ve lhůtě podle § 251 odst. 2 zákona promíjí. V případě vyhovění žádosti požaduje provedení navazujících procesních úkonů podle § 41 odst. 6, případně podle § 101 písm. a) ve spojení s § 102 správního řádu.
IV. Řízení o rozkladu
23. Důvody pro postup podle § 87 správního řádu (autoremedura) shledány nebyly.
24. Postup podle § 88 správního řádu (předání spisu odvolacímu správnímu orgánu) se nepoužije, neboť rozkladem napadený výrok II napadeného rozhodnutí byl vydán stejným správním orgánem jako je ten, který nyní rozhoduje o podaném rozkladu.
Stanovisko předsedy Úřadu
25. Po projednání rozkladu a veškerého spisového materiálu rozkladovou komisí, jmenovanou podle § 152 odst. 3 správního řádu, a po posouzení věci ve všech jejích vzájemných souvislostech byl podle § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumán soulad výroku II napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy, jakož i správnost napadeného rozhodnutí, ta však toliko v rozsahu námitek uplatněných v rozkladu, přičemž s přihlédnutím k návrhu rozkladové komise byl přijat závěr, že výrok II napadeného rozhodnutí je v souladu se zákonem.
V. K námitkám rozkladu
26. Navrhovatel v nynějším rozkladu nezpochybňuje, že rozhodnutí zadavatele o námitkách bylo dne 8. 6. 2026 dodáno do datové schránky jeho právního zástupce a že návrh byl Úřadu a ve stejnopisu zadavateli doručen dne 19. 6. 2026.[1] Výrokem I napadeného rozhodnutí bylo pravomocně potvrzeno usnesení č. j. ÚOHS-24379/2026/500 ze dne 9. 7. 2026, kterým Úřad podle § 257 písm. e) zákona zastavil správní řízení z důvodu opožděného doručení návrhu. Tento výrok vychází ze závěru, že posledním dnem desetidenní lhůty podle § 251 odst. 2 zákona byl 18. 6. 2026.
27. Správnost závěru o opožděném podání návrhu není předmětem nynějšího rozkladového přezkumu. Pro úplnost lze odkázat na body 16 až 28 odůvodnění napadeného rozhodnutí, které se zabývají okamžikem doručení rozhodnutí zadavatele o námitkách a během lhůty podle § 251 odst. 2 zákona.
28. Předmětem nynějšího přezkumu je výhradně otázka, zda lze zmeškání lhůty podle § 251 odst. 2 zákona prominout postupem podle § 41 správního řádu. Navrhovatel namítá, že uvedená lhůta není hmotněprávní a prekluzivní, případně že důsledkem § 257 písm. e) zákona není vyloučení jejího prominutí.
29. Posouzení této otázky vyžaduje určení právní povahy lhůty podle její funkce, systematického zařazení a účelu. Povahu zákonné lhůty nelze určit pouze podle formálního označení úkonu, k jehož provedení je stanovena, ani výhradně podle skutečnosti, že se jeho provedením zahajuje správní řízení. Je vždy nutné vyložit konkrétní právní úpravu, zejména funkci lhůty, její systematické zařazení, účel a právní následek jejího marného uplynutí. Ani samotná skutečnost, že opožděný návrh vede podle § 257 písm. e) zákona k obligatornímu zastavení řízení, by bez dalšího nemusela postačovat k závěru o neprominutelnosti zmeškání lhůty. Navrhovateli lze jistě obecně přisvědčit v tom, že je nutné zákonný následek neprominutého zmeškání lhůty (tj. zastavení řízení) odlišit od předchozí otázky, zda lze konkrétní lhůtu prominout.
30. Tomuto metodickému východisku odpovídá již závěr rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 114/2011-58 citovaný v bodě 33 napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud v něm uvedl, že právní předpisy zpravidla výslovně nestanoví, zda jde o lhůtu propadnou, nebo pořádkovou, a že určení povahy lhůty je proto otázkou výkladu konkrétní právní normy.
31. Odpověď na otázku, od čeho se odvíjí, zda je konkrétní lhůta lhůtou hmotněprávní nebo procesněprávní, záleží na tom, zda má její marné uplynutí následky v rovině hmotného práva, či pouze v rovině práva procesního. Uvedený pohled je sdílen jak v civilistice, [2] kde je toto téma zvláště propracováno, tak v judikatuře NSS.
32. K tomu lze odkázat jednak na: „Lhůty hmotněprávní se týkají uplatňování práv hmotných, event. plnění povinností stanovených hmotným právem. Lhůty procesní slouží k zajištění plynulosti řízení a včasného plnění procesních práv a povinností v průběhu řízení. Plynulost řízení zajišťují procesní lhůty tím, že vymezují časový úsek, během něhož účastník řízení může provést procesní úkon, nebo v němž musí účastník splnit určitou procesní povinnost. Rozlišení lhůt je založeno na jejich odlišných následcích. Marné uplynutí lhůty procesní má účinky v oblasti procesního práva. Marné uplynutí lhůty hmotněprávní zakládá právní následky v oblasti práva hmotného [k podobnému pojetí rozlišování hmotněprávních a procesních lhůt, tedy kritériu, v jaké oblasti práva nastávají právní následky uplatnění či neuplatnění úkonu podmíněného danou lhůtou, se ostatně hlásí též Ústavní soud – srov. nález ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 545/99 (N 18/17 SbNU 127)].“ (rozsudek NSS ze dne 7. 12. 2017, č. j. 10 Afs 270/2017 – 48) a dále na: „V žádosti o příspěvek dle § 78a odst. 4 věty první zákona o zaměstnanosti již žadatel toliko zpětně deklaruje, že výše vymezené materiální předpoklady pro vznik právního nároku na příspěvek v předchozím čtvrtletí naplnil. Tuto žádost proto nelze považovat za další hmotněprávní předpoklad pro vznik právního nároku na příspěvek, nýbrž za obligatorní a zároveň výhradní prostředek k uplatnění již vzniklého právního nároku vůči orgánu veřejné moci. Svou povahou jde proto o úkon procesní (konkrétně o podání ve smyslu § 37 s. ř.) směřující vůči správnímu orgánu. Doručením žádosti věcně a místně příslušnému správnímu orgánu se zahajuje správní řízení, jehož výsledkem je správní rozhodnutí. Na věc tedy dopadají normy procesního práva včetně správního řádu (žadatel může např. svou žádost vzít zpět pouze za podmínek dle § 45 odst. 4 s. ř.). Rozhodnutí o neposkytnutí příspěvku je rovněž plně přezkoumatelné ve správním soudnictví (...)“ (navrhovatelem namítaný rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2023, č. j. 9 Ads 63/2023 – 29).
33. V prvé řadě je tedy třeba položit si otázku, zda má marné uplynutí lhůty pro podání návrhu na přezkoumání úkonů zadavatele nějaké hmotněprávní následky pro strany právního poměru, kterým je kontraktační proces související se zadávanou veřejnou zakázkou.
34. Tuto otázku je třeba zodpovědět kladně.
35. Na úvod je třeba poznamenat, že návrhem na přezkoumání úkonů zadavatele navrhovatel uplatňuje své hmotné subjektivní právo na zjednání nápravy tvrzené nezákonnosti postupu zadavatele, a to ve fázi, kdy s uplatněním takového práva neuspěl u zadavatele v rámci námitkového řízení. Tomuto právu odpovídá povinnost zadavatele nápravu nezákonného postupu provést, případně strpět nápravné opatření ze strany Úřadu (pokud jej Úřad nezákonným prohlásí).
36. S výše uvedeným úzce souvisí institut tzv. blokační lhůty. Podání návrhu ve lhůtě k tomu určené má za následek aktivaci blokace zadavatele dle § 246 odst. 1 písm. d) zákona, věty první, podle kterého zadavatel nesmí uzavřít smlouvu s dodavatelem ve lhůtě 60 dnů ode dne zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele, pokud byl návrh na zahájení řízení podán včas.
37. Jinými slovy, stihne-li navrhovatel podat návrh ve lhůtě k tomu určené, vzniká zadavateli subjektivní povinnost zdržet se uzavření smlouvy s jakýmkoliv dodavatelem. Naopak, pokud stěžovatel, který proti postupu zadavatele brojil námitkami, nechá lhůtu k podání návrhu marně uplynout, zadavatel přestává být blokován v uzavření smlouvy s uplynutím předchozí doby blokace podle § 246 odst. 1 písm. c) zákona (tj. doby do podání návrhu). Uzavře-li zadavatel po této době smlouvu, nemůže mu to již stěžovatel vytýkat.
38. Na straně druhé vzniká při aktivaci blokace dle § 246 zákona navrhovateli subjektivní právo po zadavateli vyžadovat, aby se uzavření smlouvy na veřejnou zakázku zdržel. Toto právo je pro případ svého porušení chráněno institutem návrhu na zákaz plnění smlouvy dle § 254 odst. 1 písm. b) zákona.
39. Uvedené právo a povinnost mají komplementární charakter, neboť slouží k zajištění toho, že se obrana navrhovatele nestane v důsledku uzavření smlouvy bezpředmětnou,[3] a tím účinně doplňují právo navrhovatele na zjednání nápravy nezákonného postupu zadavatele.
40. Uvedené právo a povinnost mají hmotnou, nikoliv procesní podstatu, neboť jejich subjektem nikdy není správní orgán. Úřad v souvislosti s porušením zákazu uzavřít smlouvu vstupuje „do hry“ až při podání případného návrhu na uložení zákazu plnění, kdy vzniká další procesněprávní vztah mezi účastníky takového správního řízení a Úřadem.
41. Z výše uvedených úvah je patrné, že lhůta pro podání návrhu na přezkoumání úkonů zadavatele dle § 251 odst. 2 zákona je nepochybně lhůtou hmotněprávní, neboť má přímý dopad do hmotněprávního postavení účastníků kontraktačního procesu. Prominutí zmeškání této lhůty tedy není možné.
42. Nutno dodat, že řízení o přezkoumání úkonů zadavatele je řízením, kde Úřad jako správní orgán svými nápravnými opatřeními vrchnostensky zasahuje do soukromoprávních (horizontálních) vztahů – kontraktačního procesu. Přezkum úkonů zadavatele je výkonem veřejné moci. Jeho výsledkem může být autoritativní zrušení úkonu zadavatele a změna dalšího průběhu zadávacího řízení, které směřuje k uzavření soukromoprávní smlouvy. Návrhové řízení proto neovlivňuje pouze vztah navrhovatele a Úřadu, ale může zasáhnout také do právního postavení zadavatele, vybraného dodavatele a dalších účastníků. V tom právě tkví rozdíl od navrhovatelem namítaného rozsudku NSS č. j. 9 Ads 63/2023 – 29, kde šlo výhradně o vztah žadatele o příspěvek na straně jedné a státu na straně druhé (vztah vertikální).
43. Ustanovení § 41 je systematicky zařazeno do obecných ustanovení o správním řízení. To samo o sobě (i s výhradou závěrů rozsudku NSS č. j. 9 Ads 63/2023 – 29) stále odpovídá tomu, že tímto ustanovením zákonodárce pomýšlel spíše na lhůty stanovené k provedení jednotlivých úkonů v rámci již probíhajícího správního řízení. Tomuto závěru odpovídá rovněž komentářová literatura, podle níž: „Doručením návrhu k ÚOHS je zahájeno správní řízení ve věci. Nicméně lhůta pro vlastní doručení návrhu na zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele ÚOHS (a ve stejnopisu zadavateli) se podle ustálené rozhodovací praxe ÚOHS považuje za lhůtu hmotněprávní. Jde o lhůtu pro uplatnění práva, jejíž zmeškání nelze prominout. Správní řízení je zahájeno doručením návrhu k ÚOHS, a tedy až v tomto okamžiku se dostává věc do režimu správního řádu (srov. § 40 SpŘ).“[4] Odborná literatura tedy rozlišuje mezi návrhem jako procesním úkonem zahajujícím řízení (první úkon účastníka řízení – žadatele ve správním řízení) a lhůtou k jeho podání jako časovou mezí pro uplatnění práva na přezkum, která spadá ještě do režimu řízení zadávacího, tedy do režimu hmotněprávního. Skutečnost, že návrh má procesní formu a jeho doručením se zahajuje správní řízení, proto není v rozporu se závěrem, že zákonná lhůta k jeho doručení má hmotněprávní charakter.
44. Ostatně i v civilistice se lhůty stanovené zákonem pro zahájení řízení u orgánu veřejné moci (soudu) považují tradičně za hmotněprávní.[5] To v poměrech správního řízení samo o sobě samozřejmě nemůže být rozhodující, nicméně na obdobné instituty je jistě třeba nahlížet spíše obdobně než rozdílně.
45. Ani skutečnost, že ustanovení § 251 odst. 2 ani případně § 257 písm. e) zákona, které zakotvuje právní následek zastavení řízení při zmeškání předmětné lhůty, výslovně neuvádějí, že zmeškání lhůty nelze prominout, nevede k opačnému závěru. Neprominutelnost nemusí být stanovena výslovně, pokud hmotněprávní povaha lhůty vyplývá z její funkce a systematického zařazení. To je v nynějším případě splněno.
46. Ani širší pohled na lhůtu pro návrh na přezkoumání úkonů zadavatele v kontextu ostatních procedurálních institutů zákona nesvědčí o tom, že by mělo jít o lhůtu, jejíž zmeškání je prominutelné. Lhůta podle § 251 odst. 2 zákona neslouží pouze k organizaci postupu účastníka v již probíhajícím správním řízení, což by bylo typické pro procesní lhůty, ale stanovuje časovou hranici, v níž lze účinně uplatnit návrhovou ochranu proti tvrzenému nezákonnému postupu zadavatele. Tato lhůta je součástí širší legislativní koncepce, kdy zákonodárce v právní úpravě řízení o přezkoumání úkonů zadavatele zahajovaného na návrh klade značný důraz na ochranu práv zadavatele a zejména na efektivní a rychlé uplatňování nástrojů obrany proti jeho postupu. Dodavatel, který má výhrady vůči postupu zadavatele, je musí nejprve uplatnit u zadavatele samotného námitkami, tyto námitky musí mít předepsané náležitosti a jejich obsah do velké míry determinuje to, co lze tvrdit v následném návrhu. Za podání návrhu se u Úřadu skládá kauce jakožto jistota za to, že je návrh důvodný. Lhůta pro podání návrhu je stanovena v délce 10 dnů a je tedy stanovena jako lhůta velmi krátká. Návrh musí ve stanovené lhůtě skutečně dojít Úřadu a současně ve stejnopisu zadavateli, aby byl zadavatel o zahájení správního řízení včas informován. Tento důraz na ochranu zadavatele souvisí velmi úzce s institutem tzv. blokační lhůty, který byl popsán výše. Podání návrhu totiž znamená značné omezení soukromoprávní autonomie vůle zadavatele (svobody kontraktace). Zákonodárce proto pravidla vedení návrhového řízení pojal pro navrhovatele velmi přísně za účelem maximálního zefektivnění správního řízení. Jedním z rozměrů procesní efektivity je rozměr časový. Funkcí předmětné lhůty pro podání návrhu tedy nepochybně je výrazně omezit časový prostor stanovený navrhovateli k tomu, aby u Úřadu uplatnil nástroje obrany proti postupu zadavatele.
47. Pevnost návrhové lhůty také přispívá k transparentnosti a předvídatelnosti dalšího průběhu zadávacího řízení. Zadavatel, vybraný dodavatel a další dotčené osoby musí být s ohledem na blokaci dle § 246 schopni objektivně určit, zda byla návrhová ochrana uplatněna včas a zda další průběh zadávacího řízení může být ovlivněn návrhovým přezkumem. Uvedené představuje podpůrné teleologické hledisko při výkladu § 251 odst. 2 zákona. Zásady transparentnosti a přiměřenosti samy o sobě neurčují právní povahu lhůty, podporují však výklad, podle něhož má být časová hranice pro aktivaci návrhového přezkumu pevná, jednotná a předvídatelná.
48. Stejně tak není namístě provádět poměřování dotčených zájmů a nabytých práv podle § 41 odst. 5 správního řádu. Uvedené ustanovení nepředstavuje samostatný právní základ pro prominutí zmeškání. Obsahuje postup, který se uplatní až tehdy, jde-li o prominutelnou lhůtu a jsou-li splněny podmínky § 41 odst. 4 správního řádu. Možnost poměřovat újmu způsobenou dotčením práv nabytých v dobré víře nebo veřejného zájmu s újmou hrozící navrhovateli proto sama o sobě neprokazuje prominutelnost lhůty podle § 251 odst. 2 zákona. Námitky rozkladu v tomto směru tedy nejsou důvodné, neboť lhůta pro podání návrhu dle § 251 odst. 2 je lhůtou hmotněprávní, tedy neprominutelnou.
VI. Závěr
49. Lhůta podle § 251 odst. 2 zákona je s ohledem na svou funkci, návaznost na námitkové řízení, požadavek doručení návrhu Úřadu i zadavateli a následek podle § 257 písm. e) zákona lhůtou hmotněprávní. Jejím marným uplynutím zaniká možnost dosáhnout meritorního přezkumu. Její zmeškání proto nelze prominout podle § 41 správního řádu.
50. Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Ads 63/2023-29 tento závěr nevyvrací. Vyžaduje konkrétní posouzení povahy lhůty, které bylo v této věci provedeno. Okolnosti uváděné navrhovatelem nelze posuzovat podle § 41 odst. 4 a 5 správního řádu, neboť tato ustanovení předpokládají prominutelnou lhůtu.
51. Výrok II napadeného rozhodnutí je proto zákonný.
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí se nelze podle § 91 odst. 1 ve spojení s § 152 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále odvolat.
otisk úředního razítka
doc. JUDr. PhDr. Petr Mlsna, Ph.D.
předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže
Adresáti:
1. Královéhradecký kraj, Pivovarské náměstí 1245/2, 500 03 Hradec Králové
2. Mgr. Martin Koudele, advokát, Václavské náměstí 832/19, 110 00 Praha
3. IRBOS s.r.o., č. p. 115, 517 41 Čestice
Vypraveno dne:
viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy
[1] Položky č. 38 a 39 správního spisu spolu s jejich přílohami.
[2] „U řady podání je nezbytné, aby soudu došla nejdéle v poslední den hmotněprávní lhůty, neboť marné uplynutí takové lhůty má následky z pohledu hmotného práva (promlčení, prekluze).“ (BODEČKOVÁ, Jana. § 605 [Počítání lhůt a dob]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2026, s. 713, marg. č. 7.)
[3] S uzavřením smlouvy na veřejnou zakázku se totiž vždy pojí zastavení správního řízení.
[4] ŠEBESTA, Milan, NOVOTNÝ, Petr, MACHUREK, Tomáš, DVOŘÁK, David a kol. § 251 [Náležitosti návrhu]. Zákon o zadávání veřejných zakázek. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1461–1462. Srov. rovněž rozhodnutí Úřadu sp. zn. R0287/2016/VZ, R0145/2020/VZ a R0111/2020/VZ.
[5] „Procesními lhůtami zásadně nejsou lhůty k podání žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení, a to bez zřetele k tomu, že jde o lhůty stanovené občanským soudním řádem.“ (KRČMÁŘ, Z. § 55 [Zákonné a soudcovské lhůty]. In: DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 391.) nebo „Uplatňuje se pravidlo, že procesními lhůtami zásadně nejsou lhůty k podání žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení (Drápal, Bureš a kol. 2009 s. 391), ovšem existují významné výjimky.“ (HROMADA, Miroslav. § 55 [Zákonné a soudcovské lhůty]. In: SVOBODA, Karel, KASÍKOVÁ, Martina, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2026, s. 299, marg. č. 1.)