číslo jednací: 10718/2025/164
spisová značka: R0199/2024/DI
| Instance | II. |
|---|---|
| Věc | Žádosti dopravce o přístup k NIS |
| Účastníci |
|
| Typ správního řízení | ostatní (dle zákona o dráhách) |
| Výrok | rozklad zamítnut a napadené rozhodnutí potvrzeno |
| Rok | 2024 |
| Datum nabytí právní moci | 24. 3. 2025 |
| Dokumenty |  2024_R0199.pdf 408 KB |
|
Spisová značka: ÚOHS-R0199/2024/DI Číslo jednací: ÚOHS-10718/2025/164 |
|
Brno 24. 3. 2025 |
V řízení o rozkladu, který proti rozhodnutí Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře sp. zn. ŘVP002/23, č. j. ÚOHS-46547/2024/400 ze dne 5. 12. 2024 podal účastník řízení společnost České dráhy, a.s., se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Nové město, 110 00 Praha 1, IČO 70994226, které bylo vydáno v řízení o žádosti účastníka řízení společnosti RegioJet a.s., se sídlem náměstí Svobody 86/17, Brno-město, 602 00 Brno, IČO 28333187, podané dle § 23d odst. 4 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, jsem na návrh rozkladové komise
rozhodl takto:
Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže sp. zn. ŘVP002/23, č. j. ÚOHS-46547/2024/400 ze dne 5. 12. 2024 ve výroku I. podle ustanovení § 152 odst. 6 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů
p o t v r z u j i
a podaný rozklad v tomto rozsahu
z a m í t á m.
Odůvodnění
I. Napadené rozhodnutí
1. Nejprve shrnu procesní vývoj, který předcházel vydání napadeného rozhodnutí. Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře (dále též „ÚPDI“) vydal dne 29. 12. 2023 rozhodnutí sp. zn. ŘVP002/23, č. j. UPDI-4470/23/UM (dále též „prvostupňové rozhodnutí“).
2. Ve výroku I. prvostupňového rozhodnutí UPDI rozhodl, že žádost společnosti RegioJet a.s., se sídlem náměstí Svobody 86/17, Brno-město, 602 00 Brno, IČO 28333187 (dále též „dopravce“) o přístup k zařízení služeb podle § 23d odst. 4 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZoD“), resp. podle čl. 14 prováděcího nařízení Komise (EU) 2017/2177 ze dne 22. 11. 2017 o přístupu k zařízení služeb a k službám souvisejícím s železniční dopravou (dále též „nařízení 2177“), se zamítá, neboť měl dopravce ve své žádosti konkretizovat nosiče informačních systémů (dále též „NIS“), ke kterým žádá přístup.
3. Výrokem II. prvostupňového rozhodnutí ÚPDI uložil dopravci povinnost uhradit náklady potřebné k účelnému uplatňování práva společnosti České dráhy, a.s., se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Nové Město, 110 00 Praha 1, IČO 70994226 (dále též „provozovatel“)[1] proti dopravci ve výši 300 Kč (tři sta korun českých).
4. Proti prvostupňovému rozhodnutí byl dopravcem podán včasný rozklad, o kterém rozhodl předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže svým rozhodnutím ze dne 12. 4. 2024, sp. zn. ÚOHS-R0015/2024/DI, č. j. ÚOHS-14985/2024/164 (dále též „rozhodnutí o rozkladu“). Tímto rozhodnutím prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále též „Úřad“) k novému projednání, přičemž konstatoval, že názor prvostupňového orgánu ohledně nutnosti konkretizovat jednotlivé NIS v žádosti dopravce o přístup k NIS je nesprávný, neboť pokud provozovatel neměl zveřejněný popis zařízení služeb dle čl. 4 nařízení 2177, kde by byly jednotlivé NIS specifikovány, nebylo možné ani specifikovat tyto NIS v žádosti dopravce o přístup k NIS. Zároveň rozhodl, že předmětné správní řízení není sporným řízením ve smyslu § 141 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“), ale řízením o žádosti podle § 44 správního řádu.
5. Následně vydal Úřad své rozhodnutí ze dne 5. 12. 2024, č. j. ÚOHS-46547/2024/400 (dále též „napadené rozhodnutí“), jehož výrokem I. uložil provozovateli do 15 dnů od právní moci napadeného rozhodnutí uzavřít s dopravcem smlouvu umožňující poskytnutí služby prostřednictvím zařízení služeb ve smyslu § 23d odst. 1 ZoD v podobě nediskriminačního zpřístupnění nosičů informačních systémů na vlakových nádražích a stanicích uvedených v příloze č. 1 napadeného rozhodnutí. Výrokem II. Úřad podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu zastavil řízení o žádosti o umožnění poskytnutí služby prostřednictvím zařízení služeb ve smyslu § 23d odst. 1 ZoD v podobě nediskriminačního zpřístupnění nosičů informačních systémů na vlakových nádražích a stanicích uvedených v příloze č. 2 napadeného rozhodnutí.
II. Rozklad
6. Dne 17. 12. 2024 byl Úřadu v rámci lhůty pro podání opravného prostředku doručen rozklad provozovatele, kterým napadá výrok I. napadeného rozhodnutí.
7. Provozovatel je toho názoru, že napadené rozhodnutí je nezákonné. Pro toto své tvrzení uplatňuje námitky, které jsou níže stručně shrnuty.
Rozkladové námitky
8. Provozovatel je v prvé řadě přesvědčen, že nosiče informačních systémů nepředstavují informační systémy dle § 3 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 76/2017 Sb., o obsahu a rozsahu služeb poskytovaných dopravci provozovatelem dráhy a provozovatelem zařízení služeb (dále též „vyhláška 76“).
9. Provozovatel dále namítá, že v průběhu předmětného správního řízení vypracoval a zveřejnil popis zařízení služeb nazvaný „Všeobecné obchodní podmínky společnosti České dráhy, a.s., pro služby informačního systému pro cestující“ (dále též „VOP“).[2] Jediným žadatelem o přidělení kapacity NIS však byl samotný provozovatel (v postavení dopravce) a dopravce (společnost RegioJet) si o kapacitu zařízení služeb na jízdní řád 2024/2025 nepožádal. Tudíž nemohlo ze strany provozovatele dojít k odepření poskytnutí služeb prostřednictvím zařízení služeb, a Úřad měl předmětné správní řízení zastavit.
10. Vzhledem k tomu, že dopravce o kapacitu NIS v souladu s VOP na žádné období platnosti jízdního řádu 2024/2025 před vydáním napadeného rozhodnutí nepožádal, nahrazuje Úřad vydáním napadeného rozhodnutí projev vůle dopravce, aniž by k takovému postupu měl zákonnou pravomoc. Žádost dopravce se tak stala vzhledem ke zveřejnění VOP pro NIS bezpředmětnou ve smyslu § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu, jelikož pro dobu platnosti jízdního řádu 2024/2025 tuto žádost bylo možno uspokojit postupem podle VOP provozovatele.
11. Provozovatel rovněž namítá, že Úřad napadeným rozhodnutím uložil provozovateli poskytnout kapacitu NIS, ač je to v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, podle níž lze kapacitu zařízení služeb požadovat jen podle popisu zařízení služeb, neboť dopravce nepožádal o přístup k těmto nosičům postupem podle VOP pro nosiče, i když mu to provozovatel v souladu s právním názorem Úřadu nabídl a umožnil.
12. Provozovatel namítá, že doposud všechna rozhodnutí ve věci NIS podepisoval vedoucí zaměstnanec příslušného odboru a z napadeného rozhodnutí nevyplynulo, že by bylo postupováno dle § 80 odst. 4 písm. b) správního řádu. Vzhledem ke znění § 1a odst. 1 zákona č. 273/1996 Sb., o působnosti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 273/1996 Sb.“), kdy předsedu Úřadu zastupují místopředsedové, má provozovatel za to, že ve věci rozhodoval druhostupňový orgán.
13. Provozovatel dále namítá, že dopravce měl identifikovat požadované NIS, neboť každý je samostatnou věcí v právním smyslu. ZoD ani nařízení 2177 v souvislosti s žádostí o přístup a s odepřením přístupu k zařízení služeb nepojednávají o zařízení služeb jakožto o celé jedné kategorii, nýbrž o jednom konkrétním zařízení služeb. Úřad pak v rozporu s § 45 odst. 2 správního řádu nepomohl odstranit tuto vadu žádosti dopravce. V důsledku toho trpí zcela nedostatečnou určitostí i výrok I. napadeného rozhodnutí, když provozovateli ukládá povinnost do 15 dnů od právní moci napadeného rozhodnutí uzavřít dopravcem smlouvu umožňující poskytnutí služby prostřednictvím zařízení služeb ve smyslu § 23d odst. 1 ZoD v podobě nediskriminačního zpřístupnění nosičů informačních systémů na vlakových nádražích a stanicích uvedených v příloze č. 1 napadeného rozhodnutí.
14. Vzhledem k tomu, že v příloze č. 1 napadeného rozhodnutí jsou uvedeny jen názvy příslušných železničních stanic (dále též „žst.“), přičemž v řadě z nich je provozováno několik NIS, lze takto uloženou povinnost interpretovat i tak, že provozovatel má dopravci poskytnout všechny NIS, které v každé z těchto stanic provozovatel provozuje. Toto by pak mohlo vést k tomu, že by měl dopravce užívat výrazně více nosičů, než původně požadoval, ale také by za ně měl platit v úhrnu vyšší částku, než původně předpokládal. Podle provozovatele je nezbytné interpretovat § 23d odst. 4 ZoD restriktivně i v tom smyslu, že Úřad by měl definovat, kterých NIS se jeho rozhodnutí týká. Dále pak namítá, že měl Úřad s ohledem na ustanovení § 23d odst. 4 ZoD rozhodnout o uzavření smlouvy o přístupu k NIS v omezeném rozsahu.
15. Provozovatel namítá, že pojem použitý ve výroku I. napadeného rozhodnutí není určen podle vyhlášky 76 ani nařízení 2177. Pojmy „vlakové nádraží a stanice“ uvedené ve výroku I. napadeného rozhodnutí nespadají do kategorie zařízení služeb, a i proto je napadené rozhodnutí nedostatečně určité.
16. Provozovatel namítá, že byl diskriminován Úřadem, když tento neuložil povinnost uzavřít smlouvu i provozovateli NIS uvedených v příloze č. 2 napadeného rozhodnutí, tedy výrokem II. napadeného rozhodnutí. Toto dopravce zdůvodňuje tak, že jestliže dopravce požádal o přístup k mechanickým nosičům i podle přílohy č. 2 napadeného rozhodnutí, měl Úřad stejnou povinnost, jakou uložil provozovateli v rozsahu přílohy č. 1, uložit také provozovatelům nosičů podle přílohy č. 2 napadeného rozhodnutí.
Petit rozkladu
17. Na základě výše uvedených skutečností provozovatel předsedovi Úřadu navrhuje, aby napadené rozhodnutí zrušil a předmětné správní řízení zastavil.
III. Řízení o rozkladu
18. Úvodem pouze připomínám, že Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře byl s účinností ode dne 1. 1. 2024 zrušen dle čl. X odst. 1 zákona č. 464/2023 Sb., kterým se mění a ruší některé zákony v souvislosti se zrušením Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře. Dle čl. X odst. 2 téhož zákona přešla působnost Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. V ust. čl. X odst. 10 části věty za středníkem téhož zákona je stanovena právní fikce, že dosavadní úkony Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře se považují za úkony Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, a proto o této věci v druhém stupni rozhoduje předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže.
19. Prvostupňový orgán neshledal důvody pro postup dle § 87 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“), a proto v souladu s § 88 odst. 1 téhož zákona předal spis spolu se svým stanoviskem orgánu rozhodujícímu o rozkladu.
20. Podle § 89 odst. 2 správního řádu jsem přezkoumal v celém rozsahu soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy, jakož i správnost napadeného rozhodnutí. Vzhledem ke skutečnosti, že provozovatel svým rozkladem výslovně napadnul pouze výrok I. napadeného rozhodnutí, nabyl výrok II. napadeného rozhodnutí právní moci dne 5. 12. 2024, a proto není předmětem přezkumu v rámci tohoto rozhodnutí o rozkladu.
IV. Použití právních norem
21. Ve vztahu k probíhajícímu správnímu řízení je třeba nejprve upřesnit, které právní normy, resp. jejich znění se na věc aplikují v rovině procesněprávní a hmotněprávní.
22. Na tomto místě se tak budu stručně věnovat ex lege přezkumu zákonnosti správné aplikace právních norem prvostupňovým orgánem, ačkoli provozovatel nevznáší proti aplikaci právních norem žádnou námitku. V tomto směru rovněž odkazuji na napadené rozhodnutí, s jehož závěry týkající se aplikace právních norem se plně ztotožňuji.[3]
23. Právní úprava vztahující se k posouzení otázky provozování zařízení služeb je rozdělena do několika právních předpisů, konkrétně do správního řádu, kde je obsažena obecná procesněprávní regulace řízení o žádosti, a do ZoD a nařízení 2177, které zahrnují speciální hmotněprávní i procesněprávní normy.
24. Správní řízení bylo zahájeno dne 4. 10. 2023 a napadené rozhodnutí bylo následně vydáno dne 5. 12. 2024. Aplikace procesních předpisů se odvíjí od okamžiku zahájení správního řízení, přičemž u novelizací procesních předpisů se postupuje podle jejich přechodných ustanovení. Pokud přechodná ustanovení neobsahují zvláštní úpravu, novelizace jsou aplikovány.
25. K datu zahájení správního řízení bylo v účinnosti aktuální znění správního řádu, tj. ve znění zákona č. 403/2020 Sb., správní řád nebyl od vydání napadeného rozhodnutí novelizován, i v rámci řízení o rozkladu je proto procesně postupováno podle shodného předpisu. Rovněž nařízení 2177 nedoznalo v době od zahájení správního řízení žádných změn, v řízení o rozkladu se tak postupuje podle shodného znění prováděcího nařízení 2177 jako v prvostupňovém řízení.
26. Zákon o dráhách byl od zahájení správního řízení pětkrát novelizován, a to zákony č. 303/2023 Sb., č. 277/2019 Sb., č. 284/2021 Sb., č. 464/2023 Sb. a 426/2021 Sb. V tomto ohledu je důležité přechodné ustanovení obsažené v čl. XXIII odst. 1 zákona č. 284/2021 Sb., které stanoví, že „řízení a jiné postupy zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí a práva a povinnosti s nimi související se posoudí podle právních předpisů účinných ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.“, když tato novela nabyla účinnosti k datu 1. 1. 2024 (k témuž datu nabyla účinnosti i novela 464/2023 Sb.). Pro nedokončená správní řízení určuje citované přechodné ustanovení rozhodné znění jak procesních, tak hmotněprávních předpisů. Zákon č. 426/2021 Sb. nabyl účinnosti dne 16. 6. 2024, přičemž jeho čl. II odst. 11 uvádí: „Řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle zákona č. 266/1994 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.“ Z těchto důvodů je nutné v rámci druhostupňového řízení postupovat v případě aplikace zákona o dráhách, jako procesního i hmotněprávního předpisu tak, že se tento zákon použije ve znění jeho novel č. 284/2021 Sb. a č. 464/2023 Sb.
V. Přezkum napadeného rozhodnutí
Shrnutí skutkového stavu
27. Před vypořádáním rozkladových námitek považuji za vhodné pro souvislost alespoň stručně shrnout skutečnosti významné pro toto správní řízení.
28. Nyní posuzovaná věc velmi úzce souvisí se správními řízeními vedenými pod sp. zn. ŘVP001/20 a sp. zn. ŘVP001/23. Stěžejní problematikou těchto řízení byl přístup k dopravcem konkrétně označeným nástěnkám a dalším fyzickým informačním zařízením v železničních stanicích Bílovice nad Svitavou a Brno-Židenice, které představují nosiče informačních systémů (NIS). Řešila se tedy právní otázka vymezení zařízení služeb a přístupu k nim. ÚPDI rozhodl v rámci prvostupňového rozhodnutí tak, že provozovatel je povinen s dopravcem uzavřít smlouvu umožňující poskytnutí služeb (prostřednictvím NIS) v uvedených železničních stanicích. Zejména v rámci správního řízení sp. zn. ŘVP001/20 byla řešena klíčová otázka, zda je NIS možné považovat za součást zařízení služeb, a tedy se na NIS vztahují povinnosti, které právní úprava provozovateli ukládá. ÚPDI v tomto správním řízení rozhodl, že NIS je možné považovat za provozní součást zařízení služeb.
29. Na základě výsledku správního řízení sp. zn. ŘVP001/20 požádal dopravce provozovatele o zpřístupnění i dalších NIS provozovaných z jeho strany v železničních stanicích, a to konkrétně ve všech železničních stanicích uvedených v příloze č. 2 výzvy ke zpřístupnění NIS[4] (dále též „žádost o přidělení NIS“). Provozovatel ovšem žádosti o přidělení NIS nevyhověl, a proto dne 23. 8. 2023 obdržel ÚPDI žádost dopravce o postup ve smyslu § 23d odst. 4 ZoD (dále též „žádost dopravce“), tedy aby provozovateli uložil povinnost uzavřít s dopravcem smlouvu umožňující poskytnutí služby ve smyslu § 23d odst. 1 ZoD k NIS specifikovaným v příloze č. 2 výzvy ke zpřístupnění NIS.[5]
30. ÚPDI o žádosti dopravce rozhodl prvostupňovým rozhodnutím, které bylo zrušeno rozhodnutím o rozkladu a vráceno Úřadu k novému projednání. Úřad následně vydal napadené rozhodnutí, které provozovatel napadnul nyní projednávaným rozkladem.
NIS jako provozní součást zařízení služeb
31. Provozovatel předně namítá, že NIS nejsou zařízením služeb ve smyslu § 2 odst. 9 ZoD.
32. K této námitce je namístě uvést, že tato námitka byla provozovatelem v rámci tohoto správního řízení již dříve uplatněna a předseda Úřadu se k ní obsáhle vyjádřil v rozhodnutí o rozkladu. Lze pouze shrnout, že na základě rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 15. 7. 2021, C-60/20, ve věci rozhodnutí o předběžné otázce v řízení „Latvijas dzelzceļš“ VAS v. Valsts dzelzceļa administrācija, se posuzování, zda se jedná o zařízení služeb (či jeho provozní součást), děje na základě objektivního hlediska, tedy zda určitá věc vůbec může jako zařízení služeb sloužit, bez ohledu na skutečnost, jakým způsobem ji provozovatel aktuálně využívá. Tento přístup převzala i tuzemská správní judikatura.[6] Městský soud v Praze tak potvrdil názor Úřadu, že NIS jako provozní součást zařízení služeb mohou být využívány k informování cestujících ve smyslu § 3 vyhlášky 76 a tudíž představují zařízení služeb.
33. Tento již zavedený názor Úřadu a jeho předsedy tak byl aprobován judikaturou správních soudů, a v nyní projednávaném případě nebyl uveden žádný relevantní důvod se od něj odchýlit. Proto v rámci vypořádání této námitky plně odkazuji na body 34 a násl. rozhodnutí o rozkladu, tedy, že předmětné NIS představují provozní součást zařízení služeb, a proto se na ně vztahuje i právní úprava zajišťující nediskriminační přístup k zařízení služeb a službám, které tato zařízení poskytují. Tuto námitku proto považuji za nedůvodnou.
Dopravce nepožádal o NIS na jízdní řád roku 2024/2025
34. Provozovatel dále namítá, že Úřad rozhodnul o žádosti o přidělení NIS, která byla podána na období jízdního řádu 2023/2024. Na rozdíl od provozovatele však dopravce doposud nepodal žádost o přidělení předmětných NIS v souladu s jeho VOP na období jízdního řádu roku 2024/2025, o kterém Úřad fakticky rozhodl. Napadeným rozhodnutím tak nemůže být provozovateli uložena povinnost poskytnout dopravci NIS na období 2024/2025 a tím nahrazovat vůli dopravce. Úřad tak měl předmětné správní řízení v tomto rozsahu zastavit.
35. V prvé řadě považuji za nutné uvést skutečnosti vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, které jsou relevantní pro vypořádání námitek provozovatele.
36. Ze správního spisu vyplývá, že provozovatel neměl až do data 15. 11. 2024 vypracován a zveřejněn popis zařízení služeb v podobě NIS, kterážto povinnost je stanovena každému provozovateli zařízení služeb dle čl. 4 a 5 přímo proveditelného nařízení 2177. Lze proto i v souladu s rozhodnutím o rozkladu a zde uvedenými závěry konstatovat, že nezveřejněním popisu zařízení služeb provozovatel porušil svoji výše uvedenou povinnost.
37. Z této skutečnosti pak plynou pro provozovatele určité důsledky, které osvětlil předseda Úřadu v rozhodnutí o rozkladu, přičemž dospěl k závěru, že (zvýraznění doplněno) „UPDI pochybil, neboť se nedostatečně zabýval obsahem výzvy ke zpřístupnění NIS a jejími přílohami a nevzal v potaz souvislost se skutečností, že provozovatelka neplní povinnosti vyplývající jí z obecně závazných právních předpisů a rozhodl v napadeném rozhodnutí tak, že žádost navrhovatelky o zpřístupnění NIS zamítl. Jde totiž o žádost podanou v době, kdy provozovatelka NIS v daných stanicích vůbec nevymezovala, což má přímý vliv na to, jakým způsobem navrhovatelka může svoji žádost formulovat. Vymezení NIS v předmětných stanicích přitom není úkolem navrhovatelky, ale právě provozovatelky. (…) nároky na formulaci a specifikaci žádostí dopravců o přístup k provoznímu zařízení služeb se odvíjí od zákonných požadavků a dalších náležitostí, které případně stanoví provozovatelka v rámci své povinnosti zajistit nediskriminační pravidla pro přidělování kapacity NIS. Nelze tedy klást k tíži navrhovatelky nedostatečnou specifikaci požadovaných NIS, když ji tato povinnost z ničeho nevyplývá a současně provozovatelka v rozporu s právními předpisy nezveřejnila žádným způsobem popis zařízení služeb a možnost, respektive náležitosti přístupu k nim. Provozovatelka, potažmo UPDI, tak těžko může namítat nesprávný postup navrhovatelky, když primárně provozovatelka neplní své povinnosti vyplývající jí z obecně závazných právních předpisů a dochází tak k naplnění veskrze soukromoprávní zásady nemo turpitudinem suam allegare potest (nikdo nemůže mít prospěch ze své vlastní nepoctivosti), kterážto je vyjádřena v § 6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a je rovněž akceptována v judikatuře Ústavního soudu.[7]“
38. Tyto závěry jsou stále relevantní i pro nyní projednávaný případ, přičemž platí, že porušení povinnosti provozovatele nezveřejněním popisu zařízení služeb, kde mají být podle nařízení 2177 stanoveny podmínky pro transparentní a nediskriminační přístup ke službám poskytovaným danými zařízení služeb, má přímý vliv na žádosti dopravců, kteří o tato zařízení služeb, resp. o služby jimi poskytované, mohou v souladu s nařízením 2177 žádat.
39. Pokud totiž provozovatel popis zařízení služeb nezveřejnil, je logické, že na jeho základě nemohl dopravce podat svoji žádost o přidělení NIS. To však nic nemění na skutečnosti, že dopravce má za splnění určitých podmínek stanovených relevantními právními předpisy nárok na zpřístupnění zařízení služeb, resp. služby jimi poskytované, dle § 23d ZoD, a proto nelze dopravci tento nárok nepřiznat pro „nepřesnost“ žádosti o přidělení NIS přímo způsobenou nesplněním povinnosti ze strany provozovatele. Takovým postupem by si totiž mohl provozovatel „monopolizovat“ veškerá jím provozovaná zařízení služeb, což je však v přímém rozporu s právními předpisy upravujícími přístup k zařízení služeb, který má být z podstaty spravedlivý, transparentní a nediskriminační.
40. Žádost o přidělení NIS tedy byla podána v dobré víře a v souladu s účinnými právními předpisy, přičemž touto žádostí vznikl dopravci nárok na její posouzení a vyřízení ze strany provozovatele. Již v rámci tohoto správního řízení, tj. v rámci rozhodnutí o rozkladu a napadeného rozhodnutí, bylo ze strany Úřadu konstatováno, že žádost o přidělení NIS byla podána řádně, a jelikož provozovatel nedostál své zákonné povinnosti zveřejnit popis zařízení služeb, nelze klást dopravci k tíži případné procesní či věcné nedostatky této žádosti, které by v případě zveřejnění popisu zařízení služeb nenastaly (či by je případně šlo klást k tíži danému dopravci).
41. Jestliže pak bylo konstatováno, že nezveřejnění popisu zařízení služeb provozovatelem nemůže jít k tíži dopravce v případě (ne)specifikace jednotlivých NIS v rámci jeho žádosti o přidělení NIS, stejná premisa se musí uplatnit i na specifikaci doby, po kterou dopravce žádá dané zařízení služeb poskytnout. Z žádného relevantního právního předpisu totiž výslovně nevyplývá, na jak dlouhé časové období mohou být zařízení služeb či jejich provozní součásti tyto služby poskytující na základě žádosti dopravců poskytovány. Z tohoto plyne, že provozovatel tuto skutečnost stanovuje právě ve svém popisu zařízení služeb.[8] Pokud ji však nestanoví, nelze ani ze stejného důvodu jako v případě (ne)konkretizace jednotlivých NIS přičítat tuto okolnost k tíži dopravce žádajícího o NIS daného provozovatele.
42. Pokud totiž z žádosti není zřejmé, na jaké období jízdního řádu dopravce dané zařízení služeb požaduje, lze uvést, že na tuto situaci pamatuje právě nařízení 2177 v jeho čl. 8 odst. 3, který stanoví, že „Neobsahuje-li žádost všechny informace vyžadované podle popisu zařízení služeb a nezbytné k přijetí rozhodnutí, provozovatel dotčeného zařízení služeb o tom informuje žadatele a stanoví přiměřenou lhůtu pro předložení chybějících informací. Nejsou-li tyto informace předloženy v uvedené lhůtě, žádost může být zamítnuta.“
43. Pokud tedy neměla žádost o přidělení NIS nezbytné náležitosti potřebné k jejímu vyřízení, provozovatel měl v prvé řadě povinnost vyzvat dopravce k doplnění jeho žádosti o relevantní informace a k tomuto úkonu mu poskytnout přiměřenou lhůtu na odpověď, což však provozovatel neučinil.
44. Co se tedy týká argumentu provozovatele ohledně nahrazování vůle dopravce, pokud je povinnost uložená ve výroku I. napadeného rozhodnutí vztažena na období jízdního řádu roku 2024/2025, když žádost o přidělení NIS byla podána v roce 2023, nelze tomuto přisvědčit. Úřad totiž při stanovení povinnosti uložené provozovateli výrokem I. napadeného rozhodnutí vycházel z žádosti o přidělení NIS, kterou je i vymezen předmět tohoto správního řízení. Ze znění této žádosti lze totiž vyčíst, že dopravce žádá o přístup ke službám poskytovaným danými NIS na dobu neurčitou, neboť konkrétní časové období nespecifikuje.[9] V době podání žádosti o přidělení NIS neexistoval popis zařízení služeb, a tedy ani pravidla, která by určovala, na jak dlouhou dobu lze o přístup k NIS žádat. Ve světle výše uvedeného je proto třeba konstatovat, že žádost o poskytnutí přístupu k zařízení služeb na dobu neurčitou byla obecně přípustná.
45. Byť byla žádost o přidělení NIS formulována obecně, byla s ohledem na popsané okolnosti dostatečně konkrétní tak, aby se jí provozovatel mohl zabývat. Případné nejasnosti pak mohl a měl odstranit postupem předvídaným čl. 8 odst. 3 nařízení 2177. To ovšem neučinil. Jen ze samotné skutečnosti, že žádost o přidělení NIS byla provozovateli podána před začátkem období platnosti jízdního řádu na rok 2023/2024, nelze dovodit, že byla časově omezena na období platnosti tohoto jízdního řádu. Z jejího obsahu takové omezení neplyne a provozovatel v tomto ohledu žádná pravidla nestanovil. Žádost o přidělení NIS pak byla provozovatelem odmítnuta.
46. Dopravce následně podal žádost dle § 23d odst. 4 ZoD k ÚPDI v dobré víře, že bude o jeho nároku na služby poskytované požadovanými provozními součástmi zařízení služeb Úřadem rozhodnuto. Žádost dopravce taktéž neobsahovala žádné časové omezení ve vztahu k období, na které je poskytnutí služby žádáno. I žádost dopravce byla podána v době, kdy provozovatel neměl uveřejněn popis zařízení služeb, ani nestanoval žádná konkrétní pravidla pro přístup k NIS (okamžik zahájení správního řízení). Pro žádost dopravce se tak uplatní shora uvedená východiska stejně jako pro žádost o přidělení NIS. Dopravci nelze klást k tíži obsah podání, který byl dán tím, že provozovatel neplnil své povinnosti. Vzhledem k tomu, že prvostupňové rozhodnutí bylo zrušeno a Úřad se žádostí dopravce musel zabývat znovu, je o žádosti dopravce rozhodováno již v období platnosti jízdního řádu 2024/2025. V rámci správního řízení je ovšem Úřad vázán obsahem žádosti dopravce tak, jak byla formulována. Přezkoumává přitom postup provozovatele ve vztahu k žádosti o přidělení NIS, jejímu obsahu a okolnostem, které existovaly v době jejího podání. Z tohoto důvodu lze v souladu s napadeným rozhodnutím konstatovat, že žádost o přidělení NIS byla provozovatelem odmítnuta v rozporu se ZoD a nařízením 2177.
47. Co se tedy týká námitky provozovatele, že Úřad nahrazuje vůli dopravce povinností uzavřít smlouvu uvedenou ve výroku I. napadeného rozhodnutí do 7 dnů od nabytí právní moci napadeného rozhodnutí, nelze této námitce přisvědčit. Z dikce § 23d odst. 4 ZoD vyplývá, že Úřad tomu, komu provozovatel zařízení služeb poskytnutí těchto služeb v rozporu se ZoD odepřel, uloží povinnost uzavřít s žadatelem smlouvu umožňující tyto služby poskytnout.
48. Úřad tak v souladu se ZoD nemá oprávnění stanovit provozovateli podmínky, za kterých má tuto smlouvu uzavřít. Tato okolnost je totiž čistě na smluvní volnosti dopravce a provozovatele, neboť potřeby dopravce a možnosti provozovatele se mohou v reálném čase měnit a pokud by Úřad konkrétní podmínky specifikoval, nemusely by tyto odpovídat reálnému stavu věcí v době nabytí právní moci výroku I. napadeného rozhodnutí a v důsledku by se více konkretizovaná povinnost stanovená Úřadem mohla stát např. nevykonatelnou.
49. Tento přístup (tedy že obsah smlouvy mezi dopravcem a provozovatelem ohledně přístupu k danému zařízení služeb se řídí smluvní volností), je ostatně stav, ze kterého vycházel i zákonodárce v rámci právní úpravy o přístupu k zařízení služeb, resp. ke službám jimi poskytovanými. Jinými slovy Úřad neslouží k tomu, aby upravoval podmínky, za kterých jsou tyto smlouvy uzavírány, ale aby v případě, že má některý z žádajících dopravců pocit, že je mu přístup k zařízení služeb nezákonně odepírán, či že je daná smlouva uzavřena diskriminačně či proti zákonem stanoveným podmínkám, tento stav ve správním řízení posoudil a případně uložil povinnosti k odstranění nezákonného stavu, aby bylo dosaženo transparentního nediskriminačního přístupu k zařízení služeb ze strany všech potenciálních dopravců.
50. A právě k nastolení transparentních a nediskriminačních podmínek slouží popis zařízení služeb provozovatele daných zařízení služeb, který tyto podmínky (které jsou v nyní projednávaném případě předmětem námitek provozovatele) přesně specifikuje. Pokud však provozovatel nezveřejní popis zařízení služeb upravující jím provozované zařízení služeb a jejich provozní součásti a podmínky přístupu k nim, plynou mu z porušení této povinnosti určité důsledky.
51. Na okraj podotýkám, že zveřejnění VOP, na které se provozovatel odvolává, je okolností, která je projevem shora popsané smluvní volnosti v rámci naplnění požadavků na zajištění nediskriminačního přístupu k zařízení služeb, resp. službám jimi poskytovaným. Zveřejnění VOP nemá za následek zneplatnění již dříve podané žádosti o přístup k NIS (ani nemodifikuje její obsah a způsob posouzení), ale může mít vliv na to, jak bude vypadat smluvní vztah mezi dopravcem a provozovatelem, jenž má vzniknout na základě výroku I. napadeného rozhodnutí. Náprava závadného stavu ze strany Úřadu tak nemá spočívat v nahrazení smluvní volnosti provozovatele a dopravce, ale toliko v nápravě neoprávněného odmítnutí žádosti o přidělení NIS.
52. Úřad tak výrokem I. napadeného rozhodnutí uložil provozovateli uzavřít smlouvu s dopravcem, kterou umožní dopravci přístup ke službám poskytovaným skrze požadované zařízení služeb nediskriminačním způsobem. Tím naplnil dikci § 23d odst. 4 ZoD, neboť dospěl k závěru, že přístup k požadovanému zařízení služeb v podobě NIS a služby, které tato NIS poskytují, byly dopravci provozovatelem odepřeny v rozporu se ZoD. Konkrétní obsah této smlouvy je na smluvní volnosti zúčastněných stran. Z těchto důvodů proto považuji tuto námitku za nedůvodnou.
53. Výše uvedené rovněž poskytuje odpověď i na další námitku provozovatele týkající se nutnosti dopravce specifikovat jím požadované NIS. Lze proto zopakovat závěry plynoucí z rozhodnutí o rozkladu, které byly shrnuty výše, tedy že pokud neměl provozovatel zveřejněný popis zařízení služeb, který má sloužit k transparentnímu a nediskriminačnímu přístupu k zařízení služeb, v jehož rámci jsou jednotlivá NIS specifikována, nelze po dopravci požadovat, aby tyto konkretizoval sám a pokud tak neučiní, klást mu tuto okolnost k tíži. Povinnost specifikovat provozovaná zařízení služeb měl původně provozovatel, aby mohlo být o tyto konkrétní NIS žádáno ze strany dopravců, a tuto povinnost nelze nesplněním jeho povinnosti přesunout na dopravce. Mám tedy za to, že žádost o přidělení NIS byla v kontextu shora popsaných okolností případu dostatečná (akceptovatelná). Tato námitka je tak rovněž nedůvodná.
Podání žádosti dle popisu zařízení služeb
54. Dále provozovatel namítá, že Úřad obešel svůj právní názor, že žádosti o NIS mohou být podány pouze na základě zveřejněného popisu zařízení služeb, přičemž Úřad akceptoval žádost dopravce i přesto, že žádný popis zveřejněn nebyl. Z tohoto důvodu tak nemůže být aplikován závěr uvedený v bodě č. 42 napadeného rozhodnutí, tedy že si ve zde odkazovaném případě provozovatel přidělil kapacitu NIS diskriminačním způsobem, neboť nezveřejnil popis zařízení služeb, dle kterého je kapacita NIS na základě žádostí přidělována, a proto je třeba tuto kapacitu považovat za uvolněnou.
55. Co se týká tvrzení provozovatele, že nesouhlasí s tezí Úřadu uvedenou v bodě 42 napadeného rozhodnutí, tedy že si provozovatel (v roli dopravce) oproti svojí vlastní žádosti nemohl přidělit kapacitu NIS, pokud neměl v době podání žádosti zveřejněný popis zařízení služeb v souladu s čl. 4 a 5 nařízení 2177, je třeba toto tvrzení Úřadu blíže rozvést.
56. Skutečnost, že žádosti dopravců o zařízení služeb provozovaných určitým provozovatelem jsou řádně podány i v případě, že tento provozovatel nemá zveřejněný popis zařízení služeb, tedy neplní své povinnosti vyplývající z přímo proveditelného nařízení 2177, je v souladu se smyslem právní úpravy upravující nediskriminační a transparentní přístup k zařízení služeb a službám jimi poskytovaným. Tento postup je totiž založen na již výše uvedené premise, že jednotlivým dopravcům nemůže jít k tíži nesplnění povinnosti provozovatele, když tato povinnost je nařízením 2177 stanovena s cílem upravit podmínky transparentního a nediskriminačního přístupu k zařízení služeb, resp. službám, které tato zařízení poskytují.
57. Není proto ani v rozporu s právními předpisy upravujícími poskytování zařízení služeb, aby provozovatel (v pozici dopravce) podal žádost dle zveřejněného popisu zařízení služeb o konkrétní zařízení služeb sám k sobě, neboť jedině tímto postupem (tedy podáním žádostí na základě jasně stanovených pravidel a konkretizaci zařízení služeb, o která lze žádat) bude zajištěn transparentní a nediskriminační přístup k zařízení služeb jím provozovaným, resp. ke zde poskytovaným službám, což je ostatně i cílem této právní úpravy.
58. Pokud však provozovatel nesplní povinnost zveřejnění popisu zařízení služeb a přidělí si (jako dopravci) kapacitu zařízení služeb oproti žádosti podané sám k sobě, lze toto přidělení považovat, oproti jiným dopravcům, kteří sice mohou podat žádost k daným zařízením služeb, avšak nedisponují (na rozdíl od provozovatele) popisem (seznamem) jednotlivých zařízení služeb, za netransparentní postup.
59. Popis zařízení služeb má totiž stanovit veřejně přístupná pravidla, podle kterých musí jednotliví dopravci postupovat, pokud mají zájem o využití jednotlivých zařízení služeb. Popis zařízení služeb stanovuje především seznam těchto zařízení a informace podstatné pro vyžádání přístupu k nim, včetně lhůt pro podávání žádostí, jakož i postupy v případě podání více žádostí různých dopravců apod. Je proto zjevné, že popis zařízení služeb stanovuje tato pravidla s cílem maximální transparentnosti a spravedlivého (nediskriminačního) přístupu k zařízení služeb ze strany všech potenciálních dopravců, kteří mohou o tato zařízení požádat. Tato skutečnost pak plyne z bodu 4 preambule nařízení 2177, dle kterého „Transparentnost ohledně podmínek pro přístup k zařízením služeb a službám souvisejícím s železniční dopravou a informacím o poplatcích je předpokladem pro umožnění přístupu všech žadatelů k zařízením služeb a službám poskytovaným v těchto zařízeních nediskriminačním způsobem.“
60. Pokud tedy provozovatel popis zařízení služeb nezveřejní, tak ostatní dopravci ani nemohou mít přehled o zařízení služeb, resp. o službách, které tato zařízení poskytují, jakož ani o náležitostech žádosti, kterou by si k nim mohli zjednat přístup. Tuto okolnost lze ostatně demonstrovat na nyní projednávaném případě, kdy má dopravce řádně přidělenou kapacitu dráhy, která zahrnuje jednotlivé žst. uvedené v příloze č. I napadeného rozhodnutí, avšak již nemá jednoznačný přehled, které z těchto žst. obsahují jaká zařízení služeb v podobě NIS, ke kterým by mohl mít přístup a o jejichž kapacitu by mohl po právu žádat.
61. Jestliže tedy provozovatel povinnost vydat popis zařízení služeb nesplní a sám sobě přidělí zařízení služeb, která by mohla být zpřístupněna i dalším dopravcům (kteří však nedisponují informacemi nejen o pravidlech pro podávání daných žádostí, ale rovněž nedisponují ani seznamem dostupných zařízení služeb), je takové přidělení kapacity zařízení služeb provedeno na základě netransparentního a diskriminačního postupu.
62. Bez zveřejnění popisu zařízení služeb by si totiž provozovatel mohl soukromě přidělit veškerou kapacitu jím provozovaných zařízení služeb, aniž by ostatní dopravci zde provozující železniční dopravu o této kapacitě věděli, a následně odmítat případné žádosti dopravců s tím, že jejich žádosti nesplňovaly požadované náležitosti (které však mají být stanoveny v popisu zařízení služeb), či že je daná kapacita zařízení služeb již naplněna na základě jeho vlastní žádosti.
63. Z tohoto důvodu je správný závěr Úřadu uvedený v bodě 42 napadeného rozhodnutí, že pokud si provozovatel v daném případě přidělil kapacitu NIS diskriminačním způsobem (tedy v době, kdy neměl zveřejněný popis zařízení služeb), nemůže se takovéto přidělení kapacity stát důvodem pro odmítnutí žádosti o přidělení kapacity NIS podané jiným dopravcem. Rovněž však nelze na základě nezveřejnění popisu zařízení služeb ze strany provozovatele považovat jeho žádost o dané služby poskytované skrze zařízení služeb za neplatnou, přičemž žádosti ostatních dopravců podané za stejné situace považovat za platné, neboť tímto postupem by došlo k absurdní situaci, kdy by provozovatel zařízení služeb, který je zároveň dopravcem, nemohl tyto služby užívat, i když na ně má ze zákona rovněž nárok.
64. Je proto třeba na skutkový stav nyní projednávaného případu nahlížet tím způsobem, že o předmětné NIS byla podána jak žádost dopravce (která však byla nezákonně odepřena), tak žádost provozovatele v roli dopravce (na základě které však byla přidělena kapacita NIS diskriminačním a netransparentním postupem).
65. Pokud tedy byla napadeným rozhodnutím uložena provozovateli povinnost uzavřít s dopravcem smlouvu, která mu umožní poskytnutí služby prostřednictvím předmětných NIS, je třeba tuto skutečnost brát v kontextu výše uvedených okolností. To znamená, že daná kapacita NIS, kterou si provozovatel přidělil sám sobě v době, kdy neměl zveřejněný popis zařízení služeb, na základě kterého by bylo možné podat řádné žádosti o dané NIS, byla přidělena diskriminačním a netransparentním způsobem, a proto toto přidělení nemůže být důvodem pro odmítnutí žádosti jiného dopravce o přidělení kapacity NIS. Jak již bylo totiž uvedeno, tak nelze klást k tíži dopravce nesplnění povinnosti ze strany provozovatele, jejíž nesplnění má navíc vliv na postup pro podávání žádostí o daná zařízení služeb ze strany jednotlivých dopravců.
66. Lze pak rovněž podotknout, že v nyní projednávaném případě podal provozovatel žádost v pozici dopravce sám k sobě až dne 18. 11. 2024, tedy v době, kdy již měl zveřejněny své VOP. Žádost o přidělení NIS podaná dopravcem proto žádosti provozovatele časově předcházela. Z internetových stránek provozovatele nelze vyčíst, kdy byly dané VOP zveřejněny, avšak jejich účinnost je stanovena ke dni 15. 11. 2024 (tedy zhruba měsíc před začátkem platnosti jízdního řádu na období 2024/2025). Dle čl. III. bodu 10. VOP pak žadatel (dopravce) odešle objednávku na informační plochy nosičů tvořících součást informačního systému pro cestující (NIS) „nejdříve 95 kalendářních dnů a nejpozději 65 kalendářních dnů před prvním dnem platnosti ročního jízdního řádu, jehož se objednávka týká, pokud není v těchto VOP stanoveno jinak.“
67. Z VOP zveřejněných samotným provozovatelem pak vyplývá, že jeho žádost byla podána zjevně opožděně. Dle VOP provozovatele však není s opožděně podanou žádostí spojen žádný následek v podobě její neplatnosti,[10] přičemž takto podaná žádost, na základě které si provozovatel přidělil kapacitu NIS v době, kdy VOP provozovatele stanoví, že v této době podané žádosti již nemohou být podány jako včasné, lze rovněž považovat za diskriminační postup vůči dalším potenciálním dopravcům (žadatelům).
68. Pokud provozovatel argumentuje nepodáním žádosti o předmětné NIS na období jízdního řádu pro rok 2024/2025 ze strany dopravce, je zřejmé, že včasnou žádost, která by odpovídala časovému rámci popisu zařízení služeb provozovatele ani podat nešlo, a to ani ze strany samotného provozovatele, který sám tuto žádost podal opožděně.
69. Fakticky tedy na základě takto pozdně vydaných VOP, nebylo možné podávat žádost o NIS, která by odpovídala v nich uvedenému časovému rozpětí, kdy je možné tyto žádosti provozovateli adresovat. Na základě těchto VOP tak mohla být podána řádná a včasná žádost až na jízdní řád na období roku 2025/2026. Ad absurdum si totiž lze představit situaci, že pokud by dopravce tuto další žádost podal, riskoval by, že ji provozovatel dle později zveřejněných pravidel odmítne jako opožděnou.
70. Z výše uvedených důvodů tak byla kapacita zařízení služeb přidělená provozovatelem sama sobě dle jeho VOP uskutečněna diskriminačním a netransparentním způsobem, a proto nemůže být důvodem pro odmítnutí žádosti o přidělení NIS, resp. tento postup nemůže být akceptovatelným argumentem k postupu k tíži jiných dopravců.
71. Výše uvedené pak odpovídá i na námitku provozovatele, že vzhledem ke skutečnosti, že zveřejnil své VOP, tak měl dopravce podle těchto VOP (nově) žádat přístup k zařízení služeb i na období roku 2024/25, a proto se stala jím podaná (původní) žádost bezpředmětná. Jelikož bylo výše řečeno, že kvůli pozdnímu zveřejnění VOP a zde stanovené časové lhůtě, do kdy je třeba podat žádost o služby poskytované NIS, nemohly být ze strany dopravců (ostatně ani provozovatele v roli dopravce) podány včasné žádosti na dobu platnosti jízdního řádu 2024/25, a proto nemohla být ani včasně podána případná žádost o NIS ze strany dopravce. Lze pak podotknout, že dopravce navíc již žádost o přidělení NIS k provozovateli podal a na základě jejího odmítnutí podal rovněž žádost k ÚPDI dle § 23d odst. 4 ZoD, kterou však nevzal zpět, ačkoliv mu správní řád tuto možnost nabízí (může disponovat řízením). Daná žádost pak nemůže být bezpředmětná ani ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2010, č. j. 5 As 62/2009-68.[11] Tuto námitku tak rovněž považuji za nedůvodnou.
Zahájení koordinačního postupu
72. Provozovatel dále namítá, že pokud sám podal řádnou žádost o předmětné NIS dle nařízení 2177 a pokud žádost podal i dopravce, musel provozovatel postupovat podle čl. 10 a 13 nařízení 2177, tedy koordinovat přístup, případně nabídnout alternativu, a až poté by mohl žádost případně odmítnout, proti čemuž by se mohl dopravce bránit. Žádost ze strany dopravce pak na období 2024/2025 podána nebyla, a tudíž Úřad napadeným rozhodnutím obešel postup uvedený v čl. 10 a 13 nařízení 2177.
73. K tomuto uvádím, že z výše uvedených závěrů plyne, že žádost o přidělení NIS byla dopravcem řádně podána (dostatečně s ohledem na popsané skutkové okolnosti), ačkoliv se tak stalo již v roce 2023. Na základě této žádosti pak bylo Úřadem napadeným rozhodnutím rozhodnuto, že má dopravce nárok na poskytnutí služeb prostřednictvím požadovaných NIS ze strany provozovatele na základě nediskriminačních podmínek a tuto povinnost pak uložil provozovateli.
74. Úřad tak povinností uloženou provozovateli ve výroku I. napadeného rozhodnutí neobešel čl. 10 a 13 nařízení 2177, neboť na základě § 23 odst. 4 ZoD „Úřad na žádost toho, komu provozovatel zařízení služeb poskytnutí těchto služeb zcela nebo zčásti odepřel v rozporu s tímto zákonem, uloží provozovateli zařízení služeb uzavřít s žadatelem smlouvu umožňující tyto služby poskytnout alespoň v omezeném rozsahu nebo v jiném než požadovaném čase. Žádost lze podat ve lhůtě 30 dnů ode dne, v němž bylo poskytnutí služeb odepřeno.“
75. Rolí Úřadu tak není v nyní projednávaném případě posuzovat, zda měl být aplikován postup dle čl. 10 či 12 nařízení 2177, neboť tento postup dle nařízení 2177 provádí výhradně provozovatel zařízení služeb např. v případě, že obdrží žádosti o zařízení služeb (resp. služby jimi poskytované), které jsou navzájem v rozporu nebo se daná žádost týká již přidělené kapacity. V nyní projednávaném případě však provozovatel nesplnil povinnost uloženou nařízením 2177, tj. nezveřejnil popis zařízení služeb, kde měly být stanoveny podmínky pro posuzování žádostí o zařízení služeb, a následně neoprávněně odepřel žádost o přidělení NIS, která měla být řešena v intencích nařízení 2177. Skutečnost, že takto provozovatel nepostupoval, i když tak postupovat měl, pak nelze klást k tíži dopravce či vyčítat Úřadu.
76. V nyní projednávaném případě Úřad v napadeném rozhodnutí konstatoval, že na základě skutkového stavu byla žádost o přidělení NIS ze strany provozovatele nezákonně odepřena, a proto ve výroku I. napadeného rozhodnutí uložil provozovateli povinnost předvídanou § 23 odst. 4 ZoD. Jakým způsobem (tedy faktickým jednáním smluvních stran a následným uzavřením smlouvy na požadované NIS) se tak stane, je pak již na smluvní volnosti dopravce a provozovatele, avšak se tak musí stát za nediskriminačních podmínek, které jsou rámcově stanoveny právními předpisy upravujícími přístup k zařízení služeb, zejména tedy nařízením 2177 a ZoD.
77. Lze proto uzavřít, že předmětná námitka provozovatele přesahuje pravomoci Úřadu v rámci řízení o žádosti dle § 23d odst. 4 ZoD a ve vztahu k napadenému rozhodnutí je irelevantní, neboť se v daném případě jednalo o posouzení, zda došlo k protiprávnímu odepření NIS dopravci ze strany provozovatele, či nikoliv. Vzhledem ke skutečnosti, že bylo zjištěno, že dopravcova žádost byla odepřena nezákonným způsobem, Úřad uložil provozovateli povinnost předvídanou § 23d odst. 4 ZoD. Na okraj dodávám, že ve vztahu k zahájení koordinačního postupu je také důležitá časová souslednost jednotlivých žádostí o přidělení kapacity NIS. Nelze se tak odkazovat na koordinační postup ve vztahu k žádosti o přidělení NIS z roku 2023, která byla odmítnuta v rozporu s nařízením 2177 a ZoD (přičemž toto bylo provozovateli známo nejpozději na základě rozhodnutí o rozkladu ze dne 12. 4. 2024), když druhou žádost provozovatel obdržel až 18. 11. 2024. Tato námitka je proto nedůvodná.
Funkční příslušnost pro vydání napadeného rozhodnutí
78. Provozovatel dále namítá, že Úřad neměl funkční příslušnost k vydání napadeného rozhodnutí, neboť z § 1a odst. 1 zákona č. 273/1996 Sb., plyne, že předsedu Úřadu zastupují jeho místopředsedové. A vzhledem k tomu že z § 152 odst. 2 správního řádu plyne, že o podaném rozkladu rozhoduje předseda Úřadu, znamená to dle něj, že může předsedu v rámci rozhodování o rozkladu zastoupit místopředseda. Dosavadní rozhodnutí ve věci NIS pak podepisoval vedoucí zaměstnanec příslušného odboru, přičemž z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by došlo k atrakci dle § 80 odst. 4 správního řádu a tím pádem se provozovatel domnívá, že o napadeném rozhodnutí rozhodoval druhostupňový (rozkladový) orgán.
79. K tomuto uvádím, že o skutečnosti, že napadené rozhodnutí vydal funkčně příslušný správní orgán, potažmo příslušná úřední osoba, není v nyní projednávaném případě pochyb. Převodem agendy z ÚPDI na Úřad došlo i k přechodu na organizační řád Úřadu, který upravuje funkční příslušnost v rámci rozhodování jednotlivých agend Úřadu. Podle čl. 6 Organizačního řádu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže OŘ065, účinného od 1. 11.2024 „Místopředseda Úřadu podepisuje prvostupňová rozhodnutí Úřadu vydávaná v řízeních souvisejících s výkonem dozoru nad dodržováním zákona o významné tržní síle, zákona o úpravě některých vztahů v oblasti veřejné podpory, zákona o dráhách, zákona o cenách a zákona o civilním letectví“.
80. Na vysvětlenou je třeba uvést, že provozovatel se hluboce mýlí, pokud se domnívá, že předseda Úřadu by mohl svoji pravomoc rozhodnout o rozkladu delegovat na jinou osobu v rámci ústředního správního úřadu. Takový postup není možný. Provozovatelem citovaný § 152 odst. 2 správního řádu jednoznačně stanovuje, že o rozkladu rozhoduje vedoucí jiného ústředního správního úřadu. Nikdo jiný tedy o rozkladu nemůže rozhodnout. Skutečnost, že předsedu Úřadu dle § 1a odst. 1 věty první zákona č. 273/1996 Sb. zastupují tři místopředsedové, neznamená, že jej mohou zastupovat jakožto věčně příslušný správní orgán v druhostupňovém řízení. Právě citovaný § 152 odst. 2 správního řádu toto vylučuje. Místopředsedové pochopitelně zastupují předsedu Úřadu jakožto nejvyššího představitele Úřadu v běžných věcech či právních vztazích, nikoliv ve správním (druhostupňovém) řízení. Zde je osoba předsedy nezastupitelná.
81. Navíc lze uvést, že v dosavadních rozhodnutích týkajících se nejen problematiky NIS, ale veškeré agendy, která přešla z ÚPDI na Úřad ke dni 1. 1. 2024, rozhodoval v prvním stupni v souladu s organizačním řádem Úřadu místopředseda a ve druhém stupni vždy výlučně předseda Úřadu svým jménem. Uvedená námitka provozovatele je tak zcela nedůvodná.
Povinnost uzavřít smlouvu s provozovatelem NIS uvedených v příloze č. 2 napadeného rozhodnutí
82. Provozovatel namítá, že byl diskriminován Úřadem, když tento neuložil povinnost uzavřít smlouvu i provozovateli NIS uvedených v příloze č. 2 napadeného rozhodnutí, neboť pokud dopravce požádal o přístup k NIS i podle přílohy č. 2 napadeného rozhodnutí, měl Úřad stejnou povinnost, jakou uložil provozovateli v rozsahu přílohy č. 1, uložit také dalším provozovatelům NIS podle přílohy č. 2 napadeného rozhodnutí.
83. K tomuto uvádím, že provozovatel ve svém rozkladu výslovně napadá pouze výrok I. napadeného rozhodnutí, přičemž uvedená námitka spíše míří do jeho výroku II. Z tohoto důvodu považuji tuto námitku za nepřípustnou.
84. Pro úplnost lze však konstatovat, že Úřad rozhodoval na základě § 23d odst. 4 ZoD, kterýžto proces je iniciován na základě žádosti dopravce v případě odepření služeb u konkrétního provozovatele. V rámci tohoto správního řízení je tak posuzována pouze žádost dopravce podaná k provozovateli, která mířila na jím provozované NIS, jež požadované služby poskytují.
85. Vzhledem ke skutečnosti, že výrokem II. napadeného rozhodnutí je zastaveno správní řízení ve vztahu k části žádosti, v rámci které bylo žádáno o jiné NIS, než které provozuje provozovatel, a vzhledem k tomu, že žádost dopravce k ÚPDI dle § 23d odst. 4 ZoD směřovala proti postupu provozovatele, který odepřel dopravci přístup ke službám poskytovaným požadovanými NIS, je předmětem tohoto řízení pouze postup provozovatele a nikoliv dalších subjektů. Existence a případné jednání jiných provozovatelů zařízení služeb je z hlediska předmětu tohoto správního řízení irelevantní, neboť předmět tohoto správního řízení je dán obsahem žádosti o NIS, která směřuje vůči provozovateli. Úřad sám nemůže toto vymezení žádosti modifikovat. Výrok II. napadeného rozhodnutí pak odráží skutečnost, že některá NIS specifikovaná v žádosti dopravce provozovatel neprovozuje. Správní orgán prvního stupně takto vyčerpal celý předmět žádosti dopravce.
Neurčitost pojmu „vlakové nádraží a stanice“
86. Provozovatel dále namítá, že dle výroku I. napadeného rozhodnutí Úřad ukládá provozovateli zpřístupnit NIS na vlakových nádražích a stanicích uvedených v příloze č. 1 napadeného rozhodnutí, což zakládá jeho neurčitost, neboť ZoD ani nařízení 2177 neznají pojmy „vlaková nádraží a stanice“. Provozovatel tedy de facto namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro jeho nesrozumitelnost.
87. K nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nesrozumitelnost se již opakovaně vyjádřil i Nejvyšší správní soud, který uvádí, že „dle ustálené judikatury lze za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).“[12]
88. Lze sice souhlasit s provozovatelem, že Úřadem použité pojmy nevychází ze ZoD či nařízení 2177, nicméně tímto způsobem byla formulována žádost dopravce. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí pak rovněž jednoznačně plyne, jaká povinnost byla provozovateli uložena, a že se týká služeb poskytovaných NIS provozovaných v železničních stanicích uvedených v příloze č. 1 nápadeného rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost je závažnou vadou rozhodnutí, která nastává v případech, které příkladem uvádí výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu. Žádným z takto uvedených nedostatků napadené rozhodnutí netrpí, přičemž provozovatel je právnickou osobou, která podniká v oblasti drážní dopravy a pojmy jako vlakové nádraží či železniční stanice pro něj nemohou představovat natolik neurčité pojmy (navíc v napadeném rozhodnutí zasazené do jasného kontextu), aby pro něj činily výrok I. napadeného rozhodnutí nesrozumitelným. Z tohoto důvodu považuji i tuto námitku za nedůvodnou.
Ostatní námitky
89. Provozovatel dále namítá, že dopravce měl identifikovat požadované NIS, neboť každý je samostatnou věcí v právním smyslu. ZoD ani nařízení 2177 v souvislosti s žádostí o přístup a s odepřením přístupu k zařízení služeb nepojednávají o zařízení služeb jakožto o celé jedné kategorii, nýbrž o jednom konkrétním zařízení služeb. Úřad pak v rozporu s § 45 odst. 2 správního řádu nepomohl odstranit tuto vadu žádosti dopravce. V důsledku toho trpí zcela nedostatečnou určitostí i výrok I. napadeného rozhodnutí, když provozovateli ukládá povinnost do 15 dnů od právní moci napadeného rozhodnutí uzavřít dopravcem smlouvu umožňující poskytnutí služby prostřednictvím zařízení služeb ve smyslu § 23d odst. 1 ZoD v podobě nediskriminačního zpřístupnění nosičů informačních systémů na vlakových nádražích a stanicích uvedených v příloze č. 1 napadeného rozhodnutí.
90. K této námitce uvádím, že na základě výše uvedeného je povinnost provozovatele uzavřít smlouvu uvedenou ve výroku I. napadeného rozhodnutí s dopravcem ovládána zásadou smluvní volnosti. Vzhledem ke skutečnosti, že předmětná žádost o přidělení NIS byla podána v roce 2023, mohla vůle dopravce týkající se konkrétních NIS na konkrétních žst. doznat určitých změn, jakožto je i možné, že dané NIS byly z daných žst. i odstraněny a již zde provozovány nejsou.
91. Jak již však bylo řečeno, tak skutečnost, které NIS jsou provozovatelem provozovány na jednotlivých žst., a které tak mohou být požadovány ze strany dopravců, mělo být obsahem popisu zařízení služeb provozovatele, který však tento popis až do 15. 11. 2024 nezveřejnil. Tímto postupem provozovatele tak nebylo ani možné jednotlivé NIS identifikovat a konkretizovat je v žádosti o přidělení NIS způsobem, jak se toho nyní provozovatel dovolává (viz výše).
92. Tomuto stavu pak i odpovídá výrok I. napadeného rozhodnutí, který ukládá povinnost uzavřít smlouvu na NIS v daných žst., avšak nekonkretizuje, že by měl provozovatel poskytnout všechny NIS zde provozované. Lze zopakovat, že tato okolnost se již bude řídit smluvní volností smluvních stran, přičemž je třeba dodržet hledisko nediskriminačního přístupu ke službám poskytovaným těmito NIS a rovněž zohlednit i případné žádosti ostatních dopravců.
93. Lze rovněž dodat, že pokud provozovatel uvádí, že je napadeným rozhodnutím diskriminován, neboť Úřad uložil provozovateli povinnost poskytnout požadované služby prostřednictvím předmětných NIS, nicméně v předmětných žst. provozuje NIS i jiný subjekt, kterému tato povinnost uložena nebyla, není tato okolnost v rozporu se ZoD. Jak už bylo vysvětleno výše, o služby poskytovanými požadovanými zařízeními služeb jiných provozovatelů nebylo žádáno a není to předmětem tohoto řízení. Úřad nemůže ukládat povinnosti nad rámec zákona, respektive vykročit z předmětu řízení daného žádostí dopravce.
94. Lze totiž zopakovat, že dopravce svoji žádost k ÚPDI dle § 23d odst. 4 ZoD podal proti postupu provozovatele, kterému rovněž adresoval svoji původní žádost o přidělení NIS, která však byla odmítnuta. Pokud v dané žst. provozuje zařízení služeb vícero provozovatelů, je čistě na dopravci, kterého provozovatele, resp. jím provozované zařízení služeb, si zvolí, aby mu požadované služby poskytoval. Pokud pak dopravce požádal o služby, které poskytují NIS provozovatele, může se v případě jejich nezákonného odepření na základě § 23d odst. 4 ZoD dovolávat práva na splnění výše uvedené povinnosti provozovatele u Úřadu jakožto regulačního subjektu. Této námitce tak nelze přisvědčit.
95. Dle provozovatele se pak NIS podle přílohy č. 2 napadeného rozhodnutí blíží povaze přijatelné alternativy podle čl. 12 nařízení 2177. Skutečnost, že je neprovozuje provozovatel, by tak neměla představovat důvod pro odmítnutí žádosti o přidělení NIS.
96. Pokud se pomine výše uvedené, tedy že předmětné správní řízení se vede o žádosti podané dopravcem proti postupu provozovatele, lze rovněž zopakovat, že provozovatel si svým postupem v nyní projednávaném případě přiznal kapacitu předmětných NIS netransparentním a diskriminačním způsobem, což nemůže být důvodem pro odmítnutí žádosti o přidělení NIS (viz výše). Z tohoto důvodu tak nemůže být aplikován ani čl. 12 nařízení 2177, který pojednává o přijatelných alternativách, nemůže-li být žádosti o přístup k zařízením služeb a k službám souvisejícím s železniční dopravou po koordinačním postupu vyhověno. Ve vztahu k aplikaci koordinačního procesu odkazuji na výše uvedené. Tato námitka je proto rovněž nedůvodná.
VI. Závěr
97. Na základě výše uvedených skutečností shrnuji své závěry. Dle již konstantní judikatury správních soudů lze uvést, že NIS jsou provozní součástí zařízení služeb ve smyslu § 3 vyhlášky 76 a jako takové poskytují služby, o které mohou dopravci žádat ve smyslu § 23d ZoD.
98. Co se pak týká konkrétních požadavků, které měla dle provozovatele obsahovat žádost o přidělení NIS, lze uvést, že vzhledem k porušení základní povinnosti provozovatele zařízení služeb plynoucí z čl. 4 a 5 nařízení 2177, tedy zveřejnit popis zařízení služeb, nebylo možné žádost o přidělení NIS dostatečně konkretizovat, což však nemůže jít k jeho tíži. Za dané skutkové situace nelze žádost o přidělení NIS považovat na nedostatečnou či neakceptovatelnou. Popis zařízení služeb je základním dokumentem, který má obsahovat veškeré náležitosti, jakým způsobem a co má obsahovat podaná žádost o požadovaná zařízení služeb, přičemž má být jejím obsahem i specifikace jednotlivých zařízení služeb či jejich provozních součástí.
99. Z porušení výše uvedené povinnosti provozovatele pro něj pak plynou určité negativní důsledky, v podobě možné netransparentnosti a diskriminačního postupu v případě přidělení kapacity daných NIS sám sobě, pokud o daná zařízení podá žádost i jiný dopravce, který pak svůj nárok může dle § 23d odst. 4 ZoD uplatnit u regulačního subjektu, tedy Úřadu.
100. Lze proto shrnout, že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné a bylo vydáno na základě účinných zákonných předpisů.
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí se nelze podle § 91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 152 odst. 5 téhož zákona, dále odvolat.
otisk úředního razítka
doc. JUDr. PhDr. Petr Mlsna, Ph.D.
předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže
Obdrží
Účastnící řízení
společnost České dráhy, a.s.
nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12
Nové Město, 110 00 Praha 1
společnost RegioJet a.s.
náměstí Svobody 86/17
Brno-město, 602 00 Brno
Dotčený orgán
Drážní úřad
Wilsonova 300/8
120 00 Praha 2
Vypraveno dne
viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy
[1] Dopravce a provozovatel dále společně též jako „účastníci řízení“.
[2] Dostupné na https://www.ceskedrahy.cz/pro-partnery/pristup-k-zarizeni-sluzeb, přičemž tyto uvádí jako datum účinnosti 15. 11. 2024.
[3] Viz body 11 a násl. napadeného rozhodnutí.
[4] Viz příloha č. 1 dokumentu č. 1 správního spisu sp. zn. ŘVP002/23.
[5] Viz dokument č. 1 správního spisu sp. zn. ŘVP002/23.
[6] Viz body 53 a násl. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2024, č. j. 6 A 17/2023-130 nebo rozsudek téhož soudu ze dne 19. 12. 2023, č. j. 11 A 226/2021-49 (byť se týkal jiného zařízení služeb – odstavných kolejí, byl přístup správního soudu stejný, tedy vycházel z objektivního hlediska, zda k danému účelu zařízení lze užít).
[7] Viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2849/07 ze dne 22. 2. 2011.
[8] Je tomu tak ostatně i ve VOP provozovatele, kde je v čl. III. odst. 22 uvedeno, že „Smlouva se uzavírá vždy jen na dobu určitou, a to maximálně na dobu platnosti jednoho ročního jízdního řádu podle § 42 odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů.“
[9] Viz příloha č. 1 dokumentu č. 1 správního spisu sp. zn. ŘVP002/23: „V návaznosti na shora uvedené skutečnosti dále tímto společnost RegioJet v y z ý v á společnost ČD k poskytnutí služby ve smyslu § 23d odst. 1 ZoD, v podobě nediskriminačního zpřístupnění NIS na vlakových nádražích a stanicích uvedených v Příloze č. 2 této výzvy, a to pro účely vyvěšení svých informačních a smluvních podmínek apod.“
[10] Dle čl. III. odst. 14 VOP: „Na žádost o kapacitu nosičů, která obsahuje jinou dobu užívání než podle předchozích odstavců za podmínek tam uvedených, ani na pozdě podanou žádost není Provozovatel povinen reagovat.“
[11] „Bezpředmětnost je nutno vnímat jako stav, kdy jakýmkoliv rozhodnutím o žádosti, ať už kladným nebo záporným, nedojde k žádné změně v právním postavení žadatele, a zastavit řízení z tohoto důvodu lze jen tehdy, jestliže je skutečně již na první pohled zřejmé, že v důsledku změny okolností potenciální kladné či záporné rozhodnutí správního orgánu o žádosti již nebude mít pro žadatele význam.“
[12] Viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2018, č. j. 7 As 27/2018-19.