číslo jednací: 11925/2026/161
spisová značka: R0014/2026/VZ

Instance II.
Věc Poskytování právních služeb
Účastníci
  1. Česká republika – Ministerstvo pro místní rozvoj
Typ správního řízení Veřejná zakázka
Výrok rozklad zamítnut a napadené rozhodnutí potvrzeno
Rok 2026
Datum nabytí právní moci 31. 3. 2026
Související rozhodnutí 02863/2026/500
11925/2026/161
Dokumenty file icon 2026_R0014.pdf 496 KB

Spisová značka:  ÚOHS-R0014/2026/VZ

Číslo jednací:      ÚOHS-11925/2026/161 

 

 

Brno 31. 3. 2026

 

V řízení o rozkladu doručeném Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže dne 5. 2. 2026 obviněným

  • Česká republika – Ministerstvo pro místní rozvoj, IČO 66002222, se sídlem Staroměstské náměstí 932/6, 110 00 Praha 1,

proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže sp. zn. ÚOHS-S0915/2025/VZ, č. j. ÚOHS-02863/2026/500, vydanému dne 22. 1. 2026 ve správním řízení o přestupku zahájeném z moci úřední,

ve věci možného spáchání pokračování v přestupku podle § 268 odst. 1 písm. a) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, v rozhodném znění obviněným v souvislosti s pořízením plnění spočívajícího v poskytování právních služeb v období od 26. 7. 2024 do 7. 8. 2024 na základě:

  • Objednávky č. 2.10/půjčka/14/OBJ-562/2024/56 ze dne 26. 7. 2024 akceptované téhož dne dodavatelem – [JMÉNO, PŘÍJMENÍ, IČO, SÍDLO], na jejímž základě byly uhrazeny služby v celkové hodnotě 604 954,63 Kč včetně DPH.
  • Objednávky č. 4.1.2/8558/39/OBJ - 574/2024/56 ze dne 7. 8. 2024 akceptované téhož dne dodavatelem – [JMÉNO, PŘÍJMENÍ, IČO, SÍDLO], na jejímž základě byly uhrazeny služby v celkové hodnotě 878 944 Kč včetně DPH.

jsem podle § 152 odst. 6 písm. b) ve spojení s § 152 odst. 5 a § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, na základě návrhu rozkladové komise, jmenované podle § 152 odst. 3 téhož zákona, rozhodl takto:

Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže sp. zn. ÚOHS-S0915/2025/VZ, č. j. ÚOHS-02863/2026/500 ze dne 22. 1. 2026

p o t v r z u j i

a podaný rozklad

z a m í t á m.

 

Odůvodnění

I.               Zadávací řízení vedená obviněným a postup Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

1.             Obviněný, jakožto veřejný zadavatel podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, v rozhodném znění (dále jen „zákon“),[1] objednal prostřednictvím objednávky č. 2.10/půjčka/14/OBJ-562/2024/56 ze dne 26. 7. 2024 (dále jen „objednávka k plnění VZ 1“) akceptované téhož dne dodavatelem – [JMÉNO, PŘÍJMENÍ, IČO, SÍDLO], (dále jen „dodavatel VZ 1“) – právní služby spočívající v právním poradenství v oblasti bydlení v období od zveřejnění v registru smluv do 31. 12. 2024 (dále jen „VZ 1“), čímž došlo k zadání veřejné zakázky mimo zadávací řízení. Na základě VZ 1 byly obviněným uhrazeny služby v celkové hodnotě 499 962,50 Kč bez DPH (tj. 604 954,63 Kč včetně DPH).

2.             Předmětem objednávky k plnění VZ 1, bylo „zajištění právních a konzultačních služeb v oblasti přípravy, investic, správy a provozu bytových projektů, v kontextu stavebního zákona a zákona o podpoře v bydlení a legislativy EU v oblasti bydlení a jejich aplikací“, zejména:

  • „Poradenství ve vybraných právních otázkách týkajících se inovativních nástrojů investic do dostupného bydlení, výstavby a renovací bydlení a implementace zákona o podpoře bydlení.
  • Příprava dokumentace pro implementaci komponenty 2.10 Dostupné bydlení.[2]
  • Vypracování odborných právních stanovisek, materiálů a podkladů na základě platné i vznikající legislativy ČR a EU v oblasti bydlení.
  • Tvorba a připomínkování vzorových a metodických dokumentů v oblasti investic a správy bytových projektů, územního rozvoje, územního plánování a dalších souvisejících oblastí.“

3.             Obviněný dále objednal prostřednictvím objednávky č. 4.1.2/8558/39/OBJ - 574/2024/56 ze dne 7. 8. 2024 (dále jen „objednávka k plnění VZ 2“) akceptované téhož dne dodavatelem – [JMÉNO, PŘÍJMENÍ, IČO, SÍDLO], (dále jen „dodavatel VZ 2“) – právní služby spočívající v zajištění poradenské činnosti v souvislosti s realizací Národní strategie veřejného zadávání v období od akceptace objednávky (tj. od 7. 8. 2024) do 31. 8. 2025 (dále jen „VZ 2“), čímž došlo k zadání veřejné zakázky mimo zadávací řízení. Na základě VZ 2 byly obviněným uhrazeny služby v celkové hodnotě 726 400 Kč bez DPH (tj. 878 944 Kč včetně DPH).

4.             Předmětem objednávky k plnění VZ 2 bylo „zajištění poradenské činnosti se zaměřením na:

  • podporu strategicky významných veřejných investic,
  • integraci inovativních řešení ve veřejných zakázkách,

  •  

  • zohlednění kvality ve veřejných zakázkách,

  •  

  • podporu využívání potenciálu veřejných zakázek k řešení celospolečenských výzev, zejména ve vztahu k environmentálním a sociálním aspektům a standardům udržitelnosti,

  •  

  • zefektivnění či standardizaci činnosti kontrolních a dohledových orgánů,

  •  

  • přípravu a připomínkování legislativních návrhů, souvisejících s realizací jednotlivých opatření Strategie,

  •  

  • na využití dobré praxe ze zahraničí.“

 

Spolupráce měla zahrnovat zejména:

  • „poradenství ve vybraných oblastech strategického přístupu k veřejným nákupům, zejména v rámci priorit Strategie Kvalita a inovace, Podpora strategicky významných investic a zadavatelů a Právní jistota veřejných zakázek,
  • poradenství při přípravě legislativních návrhů, souvisejících s realizací jednotlivých opatření Strategie,
  • proaktivní komunikace realizace opatření Strategie navenek v koordinaci s MMR na konferencích a jiných odborných akcích.“

 

5.             Na základě VZ 1 a VZ 2 uhradil obviněný celkem 1 483 898,63 Kč včetně DPH.

6.             Úřad obdržel dne 11. 8. 2024 podnět z téhož dne, vedený pod sp. zn. ÚOHS-P0610/2024/VZ, s žádostí o prošetření postupu obviněného v souvislosti s pořizováním právních služeb v období od 26. 7. 2024 do 7. 8. 2024.

7.             Úřad následně postupem podle § 90 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“) v návaznosti na § 150 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zahájil řízení o přestupku z moci úřední vydáním příkazu ze dne 1. 12. 2025, č. j. ÚOHS-46987/2025/500, sp. zn. ÚOHS-S0915/2025/VZ. Příkaz byl obviněnému doručen téhož dne. Dne 9. 12. 2025 Úřad obdržel odpor obviněného z téhož dne proti uvedenému příkazu.

II.             Napadené rozhodnutí

8.             Dne 22. 1. 2026 vydal Úřad rozhodnutí č. j. ÚOHS-02863/2026/500, sp. zn. ÚOHS-S0915/2025/VZ, jehož výrokem I rozhodl o tom, že se obviněný dopustil pokračování v přestupku podle § 268 odst. 1 písm. a) zákona tím, že nedodržel pravidlo pro zadání veřejné zakázky stanovené v § 2 odst. 3 citovaného zákona, když v období od 26. 7. 2024 do 7. 8. 2024 úplatně pořídil plnění spočívající v poskytování předmětných právních služeb na základě objednávky k plnění VZ 1 a objednávky k plnění VZ 2, tedy zadal VZ 1 a VZ 2, které jsou dle své předpokládané hodnoty veřejnými zakázkami podlimitními, bez provedení zadávacího řízení nebo jiného možného postupu předvídaného v § 2 odst. 3 zákona, přičemž tím mohl ovlivnit výběr dodavatele.

9.             Za spáchání pokračování v přestupku uvedeného ve výroku I napadeného rozhodnutí uložil Úřad obviněnému prostřednictvím výroku II téhož rozhodnutí pokutu ve výši 26 000 Kč a výrokem III napadeného rozhodnutí uložil obviněnému povinnost uhradit náklady řízení ve výši 2 500 Kč.

10.         V odůvodnění napadeného rozhodnutí Úřad k pojmu „právní služby“ uvedl, že nejsou myšleny toliko ty právní služby ve smyslu zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o advokacii“) poskytované výhradně advokáty, ale jedná se vesměs o právní služby, kdy jejich poskytování nelze ztotožňovat s výkonem advokacie.[3] Dále dle Úřadu není rozhodné, jakých konkrétních otázek či problémů se právní služby týkají, ale rozhodující je, že předmětem šetřených smluvních vztahů je právě poskytování právních služeb, přičemž se nemusí jednat o identická plnění. Dle napadeného rozhodnutí se o právní služby jedná tehdy, pokud lze obecně dovodit, že právo je klíčovou znalostí, bez které by určitou službu nebylo možno vůbec poskytnout, tedy znalost právních předpisů je určitým „středobodem“ poskytovaného plnění, nejde o znalost pouze doplňkovou. Úřad v napadeném rozhodnutí proto konstatoval, že v případě VZ 1 a VZ 2 jde o pravidelné poskytování externích právních služeb, resp. právního poradenství, které obviněný jako ústřední orgán státní správy, jenž zodpovídá za tvorbu a realizaci politiky vlády v oblasti regionálního rozvoje, územního plánování, bydlení, cestovního ruchu, veřejných investic a koordinaci čerpání prostředků z fondů Evropské unie, potřebuje trvale k výkonu své činnosti, přičemž poskytování právních služeb představuje jediný komplexní druh plnění. Společným prvkem pravidelně poskytovaných služeb stejného druhu (tj. právních služeb) je pokrytí standardně se vyskytujících „právních potřeb“ obviněného, a to bez ohledu na problematiku dotýkající se různých oblastí práva.

11.         Dle napadeného rozhodnutí se u VZ 1 a VZ 2 jedná o veřejné zakázky, jejichž předmětem jsou pravidelně pořizované právní služby, proto byl obviněný povinen stanovit jejich předpokládanou hodnotu postupem vymezeným v § 19 odst. 1 zákona. Tedy u VZ 1 a VZ 2 měla být vypočítána hodnota, kterou obviněný uhradil za služby stejného druhu během předcházejících 12 měsíců (bylo-li datum zadání veřejné zakázky dne 7. 8. 2024, pak pro stanovení předpokládané hodnoty této veřejné zakázky Úřad sečetl všechny platby uhrazené za právní služby v období od 7. 8. 2023 do 6. 8. 2024), tj. v případě VZ 1 částka 7 932 016,50 Kč bez DPH a v případě VZ 2 částka 7 870 016,50 Kč bez DPH.[4]

12.         Protože u VZ 1 i VZ 2 přesahuje jejich předpokládaná hodnota limit pro veřejnou zakázku malého rozsahu dle § 27 písm. a) zákona Úřad konstatoval, že u obou veřejných zakázek byl obviněný povinen postupovat dle § 2 odst. 3 zákona, tj. veřejnou zakázku zadat v zadávacím řízení dle § 3 zákona nebo postupovat jiným zákonem aprobovaným postupem (např. nejprve uzavřít postupem dle zákona rámcovou dohodou a následně zadávat veřejné zakázky v jejich rámci). Úřad rovněž uvedl, že postup obviněného mohl ovlivnit výběr dodavatele, přičemž tímto postupem byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty (pokračování v) přestupku. V odůvodnění uložené pokuty Úřad uvedl, že je třeba jednání obviněného označit za typově jedno z vůbec nejzávažnějších.

III.           Rozklad obviněného

13.         Dne 5. 2. 2026 obdržel Úřad rozklad navrhovatele z téhož dne. Ze spisového materiálu vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo navrhovateli doručeno dne 22. 1. 2026, rozklad byl tudíž podán v zákonné lhůtě.

Námitky rozkladu

14.         Předně obviněný vyjadřuje svůj nesouhlas s tím, jak Úřad definuje druh plnění „právní služby“. Následně obviněný brojí proti tomu, že VZ 1, VZ 2 a veřejné zakázky uvedené v bodě 63 napadeného rozhodnutí (dále také jen „posuzované VZ“) posoudil Úřad dle širokého vymezení druhu plnění jakožto veřejné zakázky (stejného druhu) na právní služby. Obviněný je toho názoru, že některé ze služeb u posuzovaných VZ nejsou vůbec právními službami dle zákona o advokacii, neboť jde o poradenské služby obsahující činnosti právní povahy, případně služby, kde je právo jen doplňkovou znalostí, anebo poradenské služby, které nejsou právními službami vůbec.

15.         Obviněný se v rozkladu ohrazuje vůči argumentaci Úřadu odkazující na rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 2. 9. 2025, č. j. ÚOHS-32899/2025/162, sp. zn. ÚOHS-R0094/2025/VZ (dále jen „rozhodnutí R0094/25“). Dle obviněného je nevhodné argumentovat rozhodnutím, proti němuž podal on sám správní žalobu, přičemž Krajský soud v Brně o žalobě doposud nerozhodl.

16.         Dále obviněný nesouhlasí se závěry Úřadu uvedenými v bodě 99 napadeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že pro určení druhu a charakteru veřejné zakázky je rozhodující předmět plnění, nikoliv jeho zpracovatel. Své námitky obviněný opírá o rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. ÚOHS-R0040/2021/VZ (dále jen „rozhodnutí R0040/21“), když uvádí, že „není důležité označení smluvního vztahu ani to, že dodavatelem je osoba s právním vzděláním, podstatné a pro naplnění zásad správního řízení nezbytné je však zkoumat skutečný obsah veřejných zakázek, resp. jejich plnění.“

17.         Obviněný v rozkladu brojí proti aplikaci soudní judikatury týkající se funkčního celku na zakázky pravidelné povahy, konkrétně proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 7 As 278/2020 a ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 8 Afs 31/2011 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 62 Ca 86/2008, neboť dle obviněného uvedená judikatura dovozuje nutnost sčítání pouze u těch veřejných zakázek, které tvoří jeden funkční celek, tedy se týkají aplikace § 18 zákona, nikoli § 19 zákona.

18.         Obviněný rovněž nesouhlasí s výkladem termínu „právní poradenství“, jež se dle Úřadu stává právní službou tehdy, pokud jde o poskytnutí rady, jak konkrétně vyhovět zákonu či co konkrétně z daného zákona vyplývá.

19.         Ohledně vymezení právních služeb jako plnění stejného druhu obviněný nesouhlasí s interpretací Úřadu ve věci usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. 9 To 104/2022 (dále jen „usnesení MS v Praze“) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 5 Tdo 209/2011, [R 66/2013 tr.] (dále jen „usnesení NS“). Podle názoru obviněného z uvedené judikatury vyplývá jasná dělící linie mezi právními službami poskytovanými advokáty dle § 2 odst. 1 zákona o advokacii, potažmo dalšími osobami uvedenými v § 2 odst. 2 zákona o advokacii[5] na straně jedné, a případnými jinými činnostmi “právní povahy“ na straně druhé. Tyto činnosti „právní povahy“ by dle názoru obviněného měly být posuzovány samostatně.

20.         Obviněný v rozkladu nesouhlasí s tím, že pro posouzení, zda jde o právní služby pro účely § 19 zákona či nikoliv, sleduje Úřad to, zda u předmětných činností je znalost práva znalostí klíčovou nebo pouze doplňkovou. Dle názoru obviněného je znalost práva kritérium toliko pomocné, a to jenom pro rozlišení mezi níže uvedenými kategoriemi 2 a 3. Dle obviněného je relevantní rozdělit právní služby podle toho, zda jde o právní služby podle zákona o advokacii či nikoliv, konkrétně na 1) právní služby dle zákona o advokacii, 2) poradenské služby obsahující činnosti „právní povahy“ a 3) poradenské služby, u nichž je znalost práva pouhou doplňkovou činností. Na podporu své argumentace pro žádoucí rozdělení právních služeb obviněný odkazuje na „Metodické doporučení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže pro nákup léčivých přípravků v režimu zákona o zadávání veřejných zakázek“ z roku 2022 (dále jen „metodika pro léčivé přípravky“), jenž formuluje princip, dle něhož mohou být za plnění stejného druhu považována jen zaměnitelná léčiva.

21.         K otázce podřazení VZ 1 a VZ2 pod veřejné zakázky pravidelné povahy obviněný odkazuje na úpravu zakázek pravidelné povahy v evropských zadávacích směrnicích (tj. 2014/24/EU, 2014/18/ES, 77/62/EHS, 93/36/EHS a 92/50/EHS), kde se hovoří o po sobě jdoucích zakázkách stejného druhu, z čehož obviněný následně vyvozuje, že účelem úpravy sčítání zakázek v zákoně mělo být zabránění řetězení zakázek s jedním dodavatelem. Dále obviněný upozorňuje na komentář prof. Arrowsmith,[6] kde je kladen důraz na rozumnou obchodní úvahu o tom, jestli je vhodné jinak separátně zadávané zakázky zadat skrze uzavření jediné smlouvy. Obviněný uznává, že § 19 zákona sice textaci směrnice doslovně nepřevzalo a slova o „po sobě jdoucích zakázkách“ pomíjí, avšak tvrdí, že nelze dovodit, že by úmyslem zákonodárce bylo tuto úpravu oproti směrnicím zpřísnit.

22.         Dále obviněný namítá, že u VZ 1 šlo o zcela jedinečnou veřejnou zakázku, tedy že obviněný nepoptával běžné, pravidelně opakující se služby, ale služby, jež právě svojí jedinečností nelze pod pravidelně opakující se podřadit. U VZ 2 se dle obviněného nejedná o veřejnou zakázku na právní služby, ale na poradenskou činnost. U posuzovaných VZ se obviněný zaměřil na jejich předmět plnění, přičemž zdůvodňoval, z jakých příčin nepovažuje některé z nich za veřejné zakázky na právní služby, ale za veřejné zakázky na poradenskou činnost, případně že z důvodu jedinečnosti poptávaného plnění některé z nich nelze klasifikovat jako veřejné zakázky pravidelné povahy.

Závěr rozkladu

23.         V závěru svého rozkladu obviněný požaduje, aby Úřad znovu posoudil VZ 1, VZ 2 a posuzované VZ, tedy aby posoudil, zda jde o právní služby dle zákona o advokacii, poradenské služby s plněním právního charakteru nebo poradenské služby, u nichž je znalost práva pouhou doplňkovou činností, nebo poradenské služby, které vůbec nejsou právními službami. Teprve následně by se měl v rámci jednotlivých kategorií Úřad zabývat tím, zda jde o plnění podle § 18 zákona nebo podle § 19 zákona. Navrhuje, aby předseda Úřadu napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Úřadu k novému projednání.

IV.      Řízení o rozkladu

24.         Úřad po doručení rozkladu neshledal podmínky pro postup podle § 87 správního řádu, a podle § 88 odst. 1 správního řádu předal spis se svým stanoviskem předsedovi Úřadu k rozhodnutí o rozkladu.

Stanovisko předsedy Úřadu

25.         Po projednání věci rozkladovou komisí, jmenovanou podle § 152 odst. 3 správního řádu, a po posouzení případu ve všech jeho vzájemných souvislostech, byl podle § 98 odst. 1 zákona o přestupcích přezkoumán soulad výroků napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy a byla přezkoumána rovněž správnost napadeného rozhodnutí. S přihlédnutím k návrhu rozkladové komise byl přijat závěr, že Úřad rozhodl napadeným rozhodnutím správně a v souladu s právními předpisy.

V.      K námitkám rozkladu

26.         Obviněný zaměřil své rozkladové námitky do dvou argumentačních celků, jež směřují toliko vůči výroku I napadeného rozhodnutí. Veškerá rozkladová argumentace obviněného míří proti podřazení VZ 1, VZ 2 a posuzovaných VZ pod veřejné zakázky stejného druhu, včetně rozsahu pojmu „právní služby“, a proti podřazení VZ 1, VZ 2 a posuzovaných VZ pod veřejné zakázky pravidelné povahy dle § 19 zákona. Konkrétní rozkladové námitky směrem k výroku II a výroku III napadeného rozhodnutí obviněný sice nevznesl, přesto – vzhledem k podanému rozkladu proti napadenému rozhodnutí v celém jeho rozsahu – odkazuji na odůvodnění obou uvedených výroků v napadeném rozhodnutí. Rozkladová tvrzení obviněného se v základních bodech v zásadě shodují s jeho argumentací vznesenou v přípise ze dne 22. 12. 2025, jímž obviněný reagoval na usnesení Úřadu ze dne 10. 12. 2025, č. j. ÚOHS-48283/2025/511.

K námitkám týkajícím se podřazení VZ 1 a VZ 2 pod veřejné zakázky stejného druhu

27.         Obviněný nesouhlasí se závěry uvedenými v napadeném rozhodnutí týkajících se pojmu právní služba a že klíčovým kritériem pro rozpoznání právních služeb je dle Úřadu znalost práva. Obviněný považuje znalost práva pouze za pomocné kritérium a trvá na tom, že zásadní je, zda jde o právní služby dle zákona o advokacii či nikoliv. Dle jeho názoru pak VZ 2 pod pojem právní služby podřadit nelze, neboť se jedná o služby poradenské. (U VZ 1 obviněný namítá, že jde o veřejnou zakázku jedinečnou, tedy nejde o VZ pravidelné povahy – k tomu viz níže body 47 a násl. tohoto rozhodnutí.)

28.         Zákon o advokacii v § 1 zcela přesně vymezuje, za jakých podmínek se poskytují právní služby a co jsou právní služby. Tyto služby a jejich znaky jsou vymezeny v zákoně o advokacii taxativně. Širší pojetí termínu právní služba, které v napadeném rozhodnutí zastává Úřad, však není v konfliktu s pojmem právní služba dle zákona o advokacii, pouze má jiný obsah. Lze odkázat na usnesení MS v Praze, z něhož vyplývá, že poskytování právních služeb nelze ztotožňovat s výkonem advokacie. Rovněž dle usnesení NS „zákon rozlišuje výkon advokacie […] a poskytování právních služeb, které mohou poskytovat vedle advokátů i další osoby, které k nim mají oprávnění podle zvláštního zákona […], nebo jej vykonávají jako zaměstnanci právnické nebo fyzické osoby, členové družstva nebo příslušníci ozbrojených sborů ve vztahu k osobě, k níž jsou v pracovněprávním nebo pracovním vztahu anebo ve služebním poměru. Zvláštní zákony používají z hlediska právních služeb i jiné pojmy […]. Z toho vyplývá, že nelze poskytování právních služeb ztotožňovat s výkonem advokacie.“ A protože kromě právních služeb poskytovaných advokáty (dle zákona o advokacii) mohou právní služby poskytovat „také komerční právníci a neziskový sektor a český právní řád koneckonců nevylučuje, aby i právní laik poskytl ojedinělou právní poradu nebo zastupoval klienta před soudem jako obecný zmocněnec“,[7] Úřad v napadeném rozhodnutí pracuje se širším, obecnějším pojmem právní služby. Není přitom dle Úřadu rozhodné, jakých konkrétních otázek či problémů se právní služby týkají. Rozhodné je, že předmětem šetřených smluvních vztahů je (právě) poskytování právních služeb obecně (jako druh plnění ve smyslu zákona), nikoli jako právní služby ve smyslu zákona o advokacii poskytované výhradně advokáty.

29.         Obviněný v rozkladu dále namítá, že Úřad nesprávně interpretuje usnesení MS v Praze, ze kterého má plynout jasná dělící linie mezi právními službami poskytovanými osobami dle § 2 zákona o advokacii na straně jedné, a případnými jinými činnostmi právní povahy na straně druhé (totéž má plynout i z usnesení NS). Proto by tyto činnosti právní povahy dle obviněného měly být posuzovány samostatně, a nikoliv sčítány s právními službami dle zákona o advokacii.

30.         Je evidentní, že obviněný interpretuje předmětnou judikaturu mylným způsobem. Usnesení MS v Praze, resp. usnesení NS odlišuje právní služby a jiné činnosti právní povahy, čímž trestní soudy respektují poskytování některých činností právní povahy, které by jinak spadaly do definice právní služby podle obecného právního předpisu (jímž je zákon o advokacii), kdyby nebyly poskytovány jinými osobami (např. realitní makléř může sepsat kupní smlouvu). Účelem rozdělení právních služeb v předmětných usneseních bylo pouze nekriminalizovat poskytování činností, které jsou jinými předpisy dovoleny. Uvedená judikatura vykládá zákon o advokacii toliko pro potřeby práva trestního, nikoliv aby bylo obecně definováno, co se rozumí právní službou z pohledu občanského nebo obchodního práva.

31.         Ostatně i ze znění § 2 odst. 3 zákona o advokacii, citovaného obviněným (z novely zákona o advokacii s účinností od 1. 4. 2025) plyne, že právní služba poskytovaná „neadvokátem“ je stále právní služba, byť poskytovaná nezákonně. Z usnesení NS tedy nevyplývá, že určité plnění není právní službou, ale že je smí poskytnout i neadvokát. Protože v souvislosti s aplikací § 19 zákona při poskytování jiných právních služeb neadvokáty k uvedené kriminalizaci nedochází, není pro tento účel výše uvedené rozlišení pojmů použitelné. Právě naopak je široký výklad druhu plnění jakožto „právních služeb obecně“ ve prospěch zákonem chráněného veřejného zájmu na zachování hospodářské soutěže. Lze tedy konstatovat, že i služby poskytnuté prostřednictvím VZ 1 a VZ 2 jsou službami právními, byť se nemusí překrývat s výkonem služeb dle zákona o advokacii.

32.         Obviněný trvá na dělení právních služeb a odkazuje v této souvislosti na metodiku pro léčivé přípravky, v níž jsou za plnění stejného druhu považována jen zaměnitelná léčiva a podle toho jsou rozdělena do skupin léků.

33.         Rozdělení právních služeb na různé kategorie není dle mého názoru možné a odkaz na dělení léčiv dle uvedené metodiky považuji za zcela nepřiléhavý. Metodika pro léčivé přípravky je metodické doporučení Úřadu založené na jediné univerzální nomenklatuře léčiv, jež je mezinárodní anatomicko-terapeuticko-chemická klasifikace léčiv (ATC klasifikace). Léčiva jsou tříděna do skupin podle účinků na jednotlivé orgány a jejich soustavy, farmakologického působení a chemické struktury. Ohledně právních služeb však žádná jednotná univerzální česká nebo mezinárodní klasifikace neexistuje. Různé zákony používají (tytéž) pojmy, které se vztahují k výkonu určitých konkrétních činností právní povahy (např. právní pomoc, právní poradenství, konzultační a poradenskou činnost, sepisování listin apod.), avšak může jít o pojmy jiných obsahů, tedy ani v české právní úpravě není jednotnost jak v uvedených pojmech, tak v náplni těchto pojmů. Navíc rozdělovat právní služby na další kategorie a jejich samostatné posuzování dle zákona není v souladu s ochranou hospodářské soutěže (viz dále).

34.         Obviněný v rozkladu uvádí svou úvahu týkající se rozdělení právních služeb do tří kategorií, (právní služby dle zákona o advokacii, poradenské služby obsahující činnosti „právní povahy“ a poradenské služby, u nichž je znalost práva pouhou doplňkovou činností), protože dle jeho názoru je zásadní, zda jde o právní služby dle zákona o advokacii či nikoliv. Úřadem uvedené dělicí kritérium – zda jde o činnosti, u nichž je znalost práva klíčovou znalostí – považuje obviněný pouze za kritérium pomocné. Toto rozdělení do tří kategorií však nelze použít, neboť nemá oporu v zákoně, v judikatuře, dokonce ani v odborné literatuře, jedná se toliko o individuální úvahu obviněného, která by však mohla být nahrazena i jakýmkoliv jiným dělením (např. dělení na právo veřejné a soukromé apod.). Rozdělování veřejných zakázek na právní služby do různých kategorií by tak bylo zcela nahodilé a mohlo by přinést nedůvodné snahy zadávat pouze veřejné zakázky malého rozsahu a vyhýbat se zadávacímu řízení.

35.         Obviněný v rozkladu brojí proti aplikaci některých rozsudků správních soudů v napadeném rozhodnutí,[8] především judikatury týkající se funkčního celku na zakázky pravidelné povahy. Dle obviněného tato judikatura definující jeden druh plnění dovozuje nutnost sčítání pouze u těch veřejných zakázek, které tvoří jeden funkční celek (v uvedené judikatuře byly souvislosti časové, místní i věcné), tedy se týkají (pouze) aplikace § 18 zákona, nikoli § 19 zákona.

36.         Úřad v napadeném rozhodnutí srozumitelně definoval, co se dle jeho konstantní výkladové praxe rozumí pod pojmem právní služba, a že znalost práva představuje pro rozpoznání právních služeb klíčové kritérium, tj. v poptávaném plnění jde o znalost dominantní. Právní služby jako druh plnění ve smyslu zákona pak nelze ztotožňovat s výkonem advokacie, nýbrž je třeba je chápat jako právní služby obecně (srov. bod 101 napadeného rozhodnutí). Použitá judikatura se vyjadřuje toliko k otázce jednoho druhu plnění, a to bez ohledu na problematiku § 18 nebo § 19 zákona. Jestliže uvedená judikatura definovala, co správní soudy rozumí jedním druhem plnění u právních služeb (pozn. všechny právní služby, které se týkají běžného provozu daného zadavatele), pak není důvod, proč tyto závěry nepřevzít i pro účely § 19 zákona. Dílčí závěr, že právní služby tvoří jeden druh plnění, dovozuje předmětná judikatura z jejich charakteru, a nikoliv z jejich funkčního provázání. Z povahy jednotlivých plnění, které jsou plněním jednoho druhu, tak pohledem správních soudů (a rovněž Úřadu) plyne jejich funkční souvislost, nikoliv z funkční souvislosti druh plnění. Novější judikatura v souvislosti s § 19 zákona hovoří také o jednom druhu plnění a o „obecných“ právních službách, resp. o „generálních“ právních službách.[9] Proto považuji aplikaci judikatury definující jeden druh plnění za správnou.

37.         V obdobném smyslu obviněný dále argumentuje citací z bodu 43 rozhodnutí Úřadu ze dne 11. 5. 2023, č. j. ÚOHS-17509/2023/500, sp. zn. ÚOHS-S0166/2023/VZ. Nutno však připomenout, že v uvedeném rozhodnutí Úřadu bylo především vysvětleno odlišné počítání předpokládaných hodnot při aplikaci § 18 a § 19 zákona. Rovněž zde bylo konstatováno, že zatímco v případě zakázek rozdělených na části zákon jako kritérium pro výpočet předpokládané hodnoty využívá tzv. funkční celek, v případě zakázek pravidelné povahy to jsou dodávky nebo služby stejného druhu. Úřad v napadeném rozhodnutí však nepracuje s propojením VZ 1 a VZ 2 (ani s posuzovanými VZ) do funkčního celku, jak v rozkladu naznačuje obviněný; Úřad v šetřeném případě pouze aplikuje závěry výše uvedené judikatury na plnění stejného druhu, tj. různé právní služby jakožto jediný komplexní druh plnění. Postup Úřadu je tedy správný.

38.         Úřad v napadeném rozhodnutí argumentoval judikaturou definující jeden druh plnění rovněž v souvislosti s tím, že u veřejných zakázek na poskytování právních služeb se často jedná o rozdílné typy právních služeb pro různé oblasti práva. I přesto mají být dle uvedené judikatury takové právní služby zadávány společně v zadávacím řízení (srov. bod 109 napadeného rozhodnutí).

39.         Různorodost plnění při poskytování externích právních služeb, příp. právního poradenství, vyplývá z působnosti a výkonu vlastní činnosti obviněného, jakožto ústředního orgánu státní správy. Externí právní služby tedy obviněný poptává proto, že je potřebuje (trvale) k výkonu své činnosti (přičemž počet posuzovaných VZ dokládá častou frekvenci jejich poptávání ze strany obviněného a jejich různorodost), proto, bez ohledu na právní oblast, představují tyto právní služby jediný komplexní druh plnění. Společným prvkem je pokrytí standardně se vyskytujících „právních potřeb“ obviněného. Přitom pro aplikaci § 19 odst. 1 zákona není vyžadováno, aby šlo o plnění svým charakterem zcela totožné nebo obdobné, ale aby šlo o plnění stejného nebo srovnatelného druhu.[10] Lze tedy uzavřít, že Úřad na daný případ správně aplikoval judikaturou definující jeden druh plnění, když u posuzovaných VZ (na základě jejichž součtu byla vypočtena předpokládaná hodnota VZ 1 a VZ 2) a u právních služeb poptávaných prostřednictvím VZ 1 a VZ 2, v napadeném rozhodnutí konstatoval, že jde o služby stejného druhu, byť v nich byla z věcného hlediska řešena odlišná problematika týkající se různých oblastí práva.

40.         Obviněný se v rozkladu ohrazuje vůči argumentaci Úřadu odkazující na rozhodnutí R0094/25 (viz bod 11 tohoto rozhodnutí a body 99, 113 a 139 napadeného rozhodnutí). Dle obviněného je nevhodné argumentovat tímto rozhodnutím, protože proti němu obviněný podal ke Krajskému soudu v Brně správní žalobu, přičemž uvedený soud o předmětné žalobě doposud nerozhodl. Obviněný tvrdí, že pro určení druhu a charakteru veřejné zakázky je rozhodující předmět plnění, nikoliv jeho zpracovatel.

41.         K uvedené argumentaci lze předně uvést, že námitka obviněného není v rozporu s napadeným rozhodnutím, když např. v bodě 102 napadeného rozhodnutí Úřad výslovně konstatuje, že rozhodující je primárně charakter plnění, nikoliv postavení jeho dodavatele. Dále platí, že i přestože byla proti rozhodnutí R0094/25 podána správní žaloba, není důvod očekávat, že by se Úřad, jakožto správní orgán (u předmětů plnění posuzovaných VZ, z nichž některé byly hodnoceny i v rozhodnutí R0094/25) bez dalšího odklonil od svého původního názoru, pokud soud dosud pojem právní služby (případně jejich předvídatelnost) neredefinoval.

42.         Pak je rovněž nutno odmítnout účelovou argumentaci obviněného ohledně právního poradenství a „pokoutnictví“, jež vytrhuje závěry Úřadu z kontextu (srov. bod 99 napadeného rozhodnutí). Úřad ve své úvaze totiž správně předpokládal, že poskytované poradenství, jež je předmětem plnění u VZ 2, bude vycházet a těžit (zejména) ze znalostí právních předpisů, protože se mělo týkat legislativních návrhů a toho, jak správně (tj. v souladu se zákonem) zadávat veřejné zakázky a jak zefektivnit přezkum zakázek. V návaznosti na uvedenou úvahu je logické, když Úřad pro dokreslení celkového kontextu vzal v úvahu i zdůvodnění obviněného, v němž mj. uvedl, že při výběru dodavatele VZ 2 zohlednil i jeho působení v advokacii, jeho znalost zahraniční právní úpravy nebo zkušenost v oblasti legislativních návrhů.[11] Navíc, jestliže obviněný tvrdí, že alternativně zvažoval „experty na pozici právních poradců a advokátů“, přičemž případná dílčí zadání by spočívala v „poskytování právních služeb“,[12] pak je zřejmé, že i sám obviněný v kontextu plnění VZ 2 považoval znalost příslušné legislativy a zkušenost s poskytováním právních služeb z řad zkušených expertů, resp. právníků za klíčovou.

43.         Dále obviněný v rozkladu argumentuje rozhodnutím R0040/21 a zdůrazňuje, že není důležité označení smluvního vztahu nebo že dodavatelem je osoba s právním vzděláním, podstatné je zkoumat skutečný obsah veřejných zakázek, resp. jejich plnění. Dle obviněného by Úřadem zastávaný široký výklad vedl k tomu, že jakákoliv veřejná zakázka, v níž by se vyskytovalo slovo „právní“, případně sousloví „právní služba“, by byla automaticky považována za veřejnou zakázku na právní služby, a to bez ohledu na její skutečný obsah. Uvedenou argumentaci obviněného je nutno odmítnout. Úřad v napadeném rozhodnutí žádnou automatickou úvahu založenou na základě výskytu slova „právní“ nebo „právní služba“ v dokumentaci k VZ 1, VZ 2 nebo posuzovaným VZ, neučinil. Obecně platí, že při posouzení jakéhokoliv právního jednání je kladen důraz na jeho obsah, ne pouze na jeho formu nebo označení.[13] Nicméně pro komplexní posouzení určitého jednání může mít slovní označení nebo použití konkrétní terminologie dokreslující charakter.

44.         Proto je správné, pokud Úřad při individuálním posouzení předmětu plnění u VZ 1, kromě individuálního posouzení jeho skutečného obsahu, vzal rovněž v úvahu, že obviněný u dodavatele VZ 1, jenž je advokátní kanceláří, objednával „[p]rávní poradenství v oblasti bydlení“, nebo, že předmětem objednávky je „zajištění právních a konzultačních služeb […] v kontextu stavebního zákona a zákona o podpoře v bydlení a legislativy EU v oblasti bydlení a jejich aplikací […]“, nebo, že spolupráce bude zahrnovat zejména „[p]oradenství ve vybraných právních otázkách […] [v]ypracování odborných právních stanovisek, materiálů a podkladů na základě platné i vznikající legislativy ČR a EU v oblasti bydlení“.

45.         Rovněž je správné, že Úřad při individuálním posouzení předmětu plnění u VZ 2, kromě posouzení jeho skutečného obsahu, vzal v potaz, že obviněný u dodavatele VZ 2, jenž je advokátem, objednával zajištění přípravy a připomínkování legislativních návrhů, nebo poradenství v rámci priorit „[p]rávní jistota veřejných zakázek“, nebo že „[m]á jedinečné zkušenosti coby seniorní expert díky více jak 25 letům působení v advokacii v předních advokátních kancelářích“, nebo že se „[n]adstandardně orientuje v zahraničních úpravách jiných členských států, zejm. německy mluvících a Slovenska“.

46.         Lze tedy konstatovat, že pokud jsou obsah, resp. předmět plnění VZ 1 a VZ 2 (kde právo je klíčovou znalostí, bez které by poptávané služby nebylo možno vůbec poskytnout), včetně označení, použité terminologie a typu dodavatele,[14] ve vzájemném souladu, přičemž obviněný v průběhu správního řízení nedoložil skutečnosti, na základě kterých by bylo možné konstatovat, že u VZ 1 a VZ 2 se skutečně o právní služby nejedná (srov. body 5 a 6 napadeného rozhodnutí), poté mohl Úřad v napadeném rozhodnutí dojít pouze k tomu závěru, že předmětem plnění VZ 1 a VZ 2 byly právní služby. Uvedený okruh námitek obviněného tedy shledávám nedůvodným.

K námitkám týkajícím se podřazení VZ 1 a VZ 2 pod veřejné zakázky pravidelné povahy

47.         Ve stručnosti lze shrnout, že veřejné zakázky pravidelné povahy jsou takové trvající či pravidelně pořizované dodávky a služby, které zadavatel nakupuje opakovaně a jsou trvale či opakovaně nezbytné pro jeho činnost a fungování. Rozsah a hodnota takového plnění je pro zadavatele v horizontu nejméně 12 kalendářních měsíců zpravidla (nikoliv však nutně) předvídatelná na základě předchozích nákupů.[15]

48.         Dle napadeného rozhodnutí jsou předmětem VZ 1 a VZ 2 právní služby, pro jejichž plnění byla klíčová znalost práva. Ze šetřených VZ (na jejichž základě byly hrazené právní služby poskytované obviněnému v předcházejících 12 měsících) vyplývá, že tato plnění lze považovat za právní služby (tj. za služby stejného druhu ve smyslu § 19 zákona). V případě VZ 1, VZ 2 a posuzovaných VZ jde tedy o poskytování externích právních služeb, resp. právního poradenství, které obviněný, jako ústřední orgán státní správy,jenž zodpovídá mj. za tvorbu a realizaci politiky vlády v oblasti regionálního rozvoje, územního plánování, bydlení, cestovního ruchu, veřejných investic a koordinaci čerpání prostředků z fondů Evropské unie, potřebuje trvale k výkonu své činnosti. Plněním VZ 1, VZ 2 a posuzovaných VZ si obviněný pokrýval standardně se vyskytující „právní potřeby“, které by teoreticky mohly být plněny i jeho zaměstnanci s právním vzděláním. Z tohoto důvodu, byť při poskytování právních služeb byla z věcného hlediska řešena odlišná problematika z různých oblastí práva, jde o služby stejného druhu.[16] V průběhu roku 2023 a 2024 obviněný hradil platby za právní služby pravidelně poskytované (v rámci předmětů plnění šetřených VZ), lze tedy vyloučit jednorázové či nahodilé poptávání právních služeb dle aktuálních potřeb obviněného nad rozsah plnění zaměstnanci obviněného.[17] Taktéž nelze považovat poptávaná plnění za nepředvídatelná, jak v rozkladu tvrdí obviněný, když se týkají oborů spadajících do působnosti obviněného jakožto ústředního správního orgánu.[18] S uvedenými závěry napadeného rozhodnutí tak lze souhlasit.

49.         Obviněný v rozkladu poukazuje na směrnici 2014/24/EU a starší zakázkové směrnice, kde se hovoří o po sobě jdoucích zakázkách stejného druhu, z čehož obviněný dovozuje, že účelem úpravy sčítání zakázek v zákoně bylo zabránit pouze řetězení zakázek s jedním dodavatelem. K tomu lze uvést, že uvedený názor obviněného neodpovídá textu zákona. Ten totiž ukládá zadavatelům sčítat za relevantní období vše, co spadá do jednoho druhu plnění, přičemž kritérium dodavatele nezmiňuje. Protože § 19 zákona text směrnice doslovně nepřebral a slova o „po sobě jdoucích zakázkách“ zákon neobsahuje, stejně tak ani důvodová zpráva k zákonu, nelze výklad založený na kritériu jediného dodavatele uplatnit. Lze připomenout, že obviněný je gestorem zákona, tedy tvůrcem, garantem a metodickým orgánem pro tuto legislativu. Je tedy překvapivé, že obviněný zde prezentovaný názor vznáší ve správním řízení a neřeší jej prostřednictvím např. novely zákona.

50.         Obviněný tvrdí, že předmětné plnění nepořizuje pravidelně. VZ 1 byla zadána v návaznosti na projekty financované v rámci Národního plánu obnovy a svým obsahem je veřejnou zakázkou zcela jedinečnou a prostřednictvím VZ 2 obviněný poptával rovněž zcela jedinečné služby, které navíc nejsou službami právními, ale poradenskými.  Trvám na tom, že pro posouzení, zda se jedná o veřejnou zakázku pravidelné povahy, není primárně rozhodující způsob financování nebo konkrétní vymezení předmětné právní služby. Hlavní je, že jde o plnění spočívající v poskytování právních služeb, resp. právního poradenství souvisejícího s působností obviněného a obviněný plnění stejného druhu (tj. právní služby) pravidelně pořizuje.

51.         S náplní činnosti zadavatele pak souvisí i otázka předvídatelnosti daného plnění.  Předvídatelné jsou takové právní služby, které s agendou zadavatele souvisí, což platí i ve vztahu např. k zadavatelem nově vytvořenému programu či strategii, které sice mohou být nové ve smyslu „dříve jsme nepředvídali, že v budoucnu něco takového vytvoříme“, nicméně stále spadají pod působnost svěřenou zadavateli, za kterou je odpovědný. Závěry Úřadu ohledně předvídatelnosti pravidelného plnění jsou tedy správné.

52.         Obviněný v rozkladu taktéž nesouhlasí se zařazením některých posuzovaných VZ do tabulky uvedené v bodě 63 napadeného rozhodnutí. Dle obviněného se u objednacích listů č. 53/2023, č. 212/2023-81, č. 316/2023-34, č. 305/2023, č. 659/2023, č. 392/2023, č. 544/2023-81, č. 195/2023, č. 287/2024, u smlouvy o poskytování poradenství č. CES 6496, u objednávky č. 4.1.2./8558/01/OBJ – 32/2024/56, u smlouvy o poskytování právních služeb č. CES 6531 a u smlouvy o dílo č. CES 6467 nejedná o veřejné zakázky na právní služby, ale na poradenskou činnost, případně je nelze z důvodu jedinečnosti poptávaného plnění klasifikovat jako veřejné zakázky pravidelné povahy. S uvedenou argumentací obviněného nelze souhlasit, protože obviněný pořizoval tyto externí právní služby pravidelně (opakovaně) minimálně v období předcházejících 2 let (tj. v průběhu roků 2023 až 2024), přičemž za poskytované právní služby, jež nespadají pod výjimku dle § 29 písm. k) zákona, uhradil obviněný v období od 26. 7. 2023 do 6. 8. 2024 částky přesahující 7 mil. Kč (konkrétně viz bod 63 napadeného rozhodnutí). Pro plnění výše uvedených veřejných zakázek byla klíčová znalost právních předpisů, proto i v těchto případech jde o veřejné zakázky, jejichž předmětem plnění jsou právní služby. K posouzení některých veřejných zakázek uvedených obviněným v rozkladu lze odkázat na popis předmětů plnění uvedený v bodech 64-87 napadeného rozhodnutí, z něhož je zřejmá nutnost mít znalost právních předpisů.

Shrnutí

53.         Úřad v napadeném rozhodnutí správně označil VZ 1, VZ 2 a posuzované VZ za veřejné zakázky stejného druhu, neboť se jedná o zakázky na právní služby, u kterých je znalost práva klíčová. Všechny tyto zakázky souvisely s agendou obviněného a obviněný tak jejich potřebu měl předvídat. Jednalo se tedy o zakázky pravidelné povahy, které ve svém součtu přesahovaly hodnotu zakázky malého rozsahu. Obviněný tak byl povinen tyto zakázky zadat v zadávacím řízení nebo jiným postupem dle zákona, což však neučinil.

54.         I přes absenci konkrétních rozkladových námitek obviněného vůči výrokům II a III napadeného rozhodnutí platí § 98 odst. 1 zákona o přestupcích ohledně přezkoumání napadeného rozhodnutí v plném rozsahu. Proto jsem posoudil také výroky II a III napadeného rozhodnutí a konstatuji jejich věcnou správnost a soulad s právními předpisy. Výrokem II napadeného rozhodnutí Úřad obviněnému uložil pokutu za spáchání pokračování v přestupku, jež shledal ve výroku I napadeného rozhodnutí. Veškeré úvahy, kterými se Úřad při stanovení výše pokuty řídil, byly v napadeném rozhodnutí řádně odůvodněné a správné, čímž pokuta plní svou represivní i preventivní funkci. Výrokem III napadeného rozhodnutí byla obviněnému stanovena povinnost uhradit náklady řízení.

VI.     Závěr

55.         Po zvážení všech aspektů dané věci a po zjištění, že Úřad postupoval v souladu se zákonem a správním řádem ve věci posouzení viny a trestu, lze uzavřít, že nenastaly podmínky pro zrušení nebo změnu žádného z výroků napadeného rozhodnutí. Proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí se podle ustanovení § 91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 152 odst. 5 téhož zákona, nelze dále odvolat.

 

 

otisk úředního razítka

 

 

 

doc. JUDr. PhDr. Petr Mlsna, Ph.D.

předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

 

 

 

 

 

 

Obdrží

Česká republika – Ministerstvo pro místní rozvoj, IČO 66002222, se sídlem Staroměstské náměstí 932/6, 110 00 Praha 1

 

 

Vypraveno dne

viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy


[1] Pozn. rozhodné znění zákona znamená ke dni spáchání pokračování v přestupku, resp. ke dni uzavření posledního smluvního vztahu, tedy k 7. 8. 2024. Ačkoli dne 3. 4. 2025 nabyl účinnosti zákon č. 69/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 215/2004 Sb., o úpravě některých vztahů v oblasti veřejné podpory a o změně zákona o podpoře výzkumu a vývoje, ve znění pozdějších předpisů, kterým se limit pro veřejnou zakázku malého rozsahu zvyšuje na 3 mil. Kč v případě veřejných zakázek na dodávky, při posuzování věci byl aplikován zákon ve znění před uvedenou novelou, tedy zákon účinný v době spáchání přestupku (tj. uzavření posledního smluvního vztahu), neboť předmětná nová právní úprava nepředstavuje pro obviněného pozdější příznivější právní úpravu z toho důvodu, že u obou dotčených veřejných zakázek přesahuje jejich předpokládaná hodnota rovněž limit 3 mil. Kč (srov. body 120 a 139 napadeného rozhodnutí). 

[2] Dle objednávky k plnění VZ 1 bylo zadavatelem objednané právní poradenství „poskytováno s cílem naplnění aktivit v rámci projektu: Metodická a odborná podpora při implementaci půjčkové části komponenty 2.10 Dostupné bydlení NPO, reg. č. projektu: CZ.31.7.0/0.0/0.0/24_127/0010280“.

[3] Srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. 9 To 104/2022.

[4] Viz bod 120 napadeného rozhodnutí.

[5] Pozn. tj. notáři, soudní exekutoři, patentoví zástupci, daňoví poradci a další osoby, jimž zvláštní zákon svěřuje poskytovat právní služby a dále osoby v závislé činnosti čistě vůči svému zaměstnavateli.

[6] Pozn. Arrowsmith, S.: The Law of Public and Utilities Procurement, London, Sweet&Maxwell, 1996, s. 170. 

[7] KOVÁŘOVÁ, D. a kol. Zákon o advokacii: Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2025-11-11]. ASPI_ID KO85_1996CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X.

[8] Pozn. konkrétně proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2021, č. j. 7 As 278/2020-38, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2011, č. j. 8 Afs 31/2011-252 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 62 Ca 86/2008 (dále jen „judikatura definující jeden druh plnění“).

[9] Srov. např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2025, č. j. 31 Af 53/2023-216.

[10] Srov. např. rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 17. 2. 2023, č. j. ÚOHS-01052/2023/163, sp. zn. ÚOHSR0168/2022/VZ.

[11] Viz bod 1, referátník obviněného, nazvaný „Souhlas o schválení postupu dle RM 44/2023 – čl. 19, odst. 3 písm. g), písm. c) u přímého zadání VZMR III kategorie“, ze dne 6. 8. 2024 (dále jen „schválení postupu“): „Má jedinečné zkušenosti coby seniorní expert díky více jak 25 letům působení v advokacii v předních advokátních kancelářích […] Nadstandardně se orientuje v zahraničních úpravách jiných členských států, zejm. německy mluvících a Slovenska.“

[12] Viz bod 2 schválení postupu (kdy zadavatel porovnával nejméně dvě další alternativy): „Experti na pozici právních poradců a advokátů jsou vázáni v advokátních kancelářích a mohli by se zapojit pouze do konkrétních dílčích zadání, formou poskytování právních služeb.“

[13] Srov. např. § 37 odst. 1 správního řádu nebo § 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

[14] Pozn. typ dodavatele ve smyslu hlavní (odborné) činnosti, kterou jakožto odborník dle § 5 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, vykonává.

[15] Viz ŠEBESTA, Milan, NOVOTNÝ, Petr, MACHUREK, Tomáš, DVOŘÁK, David a kol. § 19 [Předpokládaná hodnota veřejných zakázek pravidelné povahy]. Zákon o zadávání veřejných zakázek. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 147-148.

[16] Srov. např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2011, sp. zn. 62 Ca 86/2008 nebo rozsudek stejného soudu ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 62 Af 63/2019-88.

[17] Srov. rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 19. 2. 2025, č. j. ÚOHS-06231/2025/161, sp. zn. ÚOHS-R0001/2025/VZ.

[18] Viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2011, č. j. 8 Afs 31/2011-258: „U veřejných zadavatelů si navíc lze jen obtížně představit, že u nich vyvstanou zcela náhle a nepředvídatelně situace, u nichž budou muset řešit zcela specifické právní otázky. Právní služby mají být […] především pokryty vlastními zaměstnanci zadavatele; v případě, že musí zadavatel využít služeb externích subjektů, mají takové služby vždy souvislost s činností zadavatele, jeho působností a hospodařením se svěřeným majetkem z veřejných rozpočtů.“

vyhledávání ve sbírkách rozhodnutí

cs | en