číslo jednací: 15725/2026/161
spisová značka: R0048/2026/VZ

• Instance: II.
• Věc: Páteřní přepínače
• Účastníci:
  1. Česká republika – Český statistický úřad
  2. Microshop, s.r.o.
• Typ správního řízení: Veřejná zakázka
• Výrok: rozklad zamítnut a napadené rozhodnutí potvrzeno
• Rok: 2026
• Datum nabytí právní moci: 30. 4. 2026
• Související rozhodnutí: 07124/2026/500; 15725/2026/161

PID	UOHSX00MTAL0		Adresát/i dle rozdělovníku
Č. j.	ÚOHS-15725/2026/161
Sp. zn.	ÚOHS-R0048/2026/VZ
Datum, místo	29. 4. 2026, Brno

Rozhodnutí předsedy
Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

Ve správním řízení o rozkladu doručeném Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže dne 5. 3. 2026 ve znění doplnění ze dne 17. 3. 2026 navrhovatelem

■   Microshop, s. r. o., IČO 26165031, se sídlem Pod Marjánkou 4, 169 00 Praha 6,

▪   ve správním řízení zastoupen na základě plné moci ze dne 23. 10. 2025 JUDr. Robertem Falbrem, advokátem, ev. č. ČAK 11907, se sídlem Kopeckého 1326/47, 169 00 Praha 6,

proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže sp. zn. ÚOHS-S1002/2025/VZ, č. j. ÚOHS-07124/2026/500 ze dne 23. 2. 2026, vydanému ve správním řízení zahájeném dne 22. 12. 2025 na návrh navrhovatele ve věci přezkoumání úkonů zadavatele

■   Česká republika – Český statistický úřad, IČO 00025593, se sídlem Na padesátém 3268/81, 100 00 Praha 10,

učiněných při zadávání veřejné zakázky „Páteřní přepínače“ v otevřeném řízení, jehož oznámení bylo odesláno k uveřejnění dne 10. 11. 2025 a uveřejněno ve Věstníku veřejných zakázek dne 12. 11. 2025 pod ev. č. Z2025-063291 a v Úředním věstníku Evropské unie dne 12. 11. 2025 pod ev. č. 749339-2025,

jsem podle § 152 odst. 6 písm. b) ve spojení s § 152 odst. 5 a § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, na základě návrhu rozkladové komise, jmenované podle § 152 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, rozhodl takto:

Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže sp. zn. ÚOHS-S1002/2025/VZ, č. j. ÚOHS-07124/2026/500 ze dne 23. 2. 2026 p o t v r z u j i a podaný rozklad z a m í t á m.

Odůvodnění

Zadávací řízení a správní řízení vedené Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže

1.      Zadavatel zahájil dne 10. 11. 2025 zadávací řízení na veřejnou zakázku, jejímž předmětem plnění je dle bodu 4 „Zadávací dokumentace k nadlimitní veřejné zakázce zadávané v otevřeném řízení dle zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek“ (dále jen „zadávací dokumentace“) „pořízení páteřních LAN přepínačů, přístupových přepínačů, optické propojovací kabeláže a odpovídající kyberbezpečnostní ochrany.“

2.     Část 12 zadávací dokumentace nazvaná „Jiné požadavky zadavatele“ mj. obsahuje bod 12.6 „Potvrzení o určení zboží pro koncového uživatele“, bod 12.7 „Potvrzení o autorizaci“ a bod 12.8 „Podpora servisního střediska“.

3.     V bodě 12.6 zadávací dokumentace je stanoveno, že v databázi výrobce „musí být zadavatel veden jako první uživatel zboží (zařízení). Zadavatel požaduje originální a nová zařízení určená pro evropský trh. V rámci kontroly kvality předmětu plnění si zadavatel v souladu s čl. VII odst. 3 smlouvy vyhrazuje právo kontroly dodaného HW dle sériových čísel u výrobce. Pokud v databázi výrobce bude uveden jiný koncový uživatel než zadavatel, bude se jednat o porušení podmínky originálního a nového zařízení.“[1]Dle téhož bodu musí účastník zadávacího řízení do své nabídky vložit čestné prohlášení deklarující, že: „veškeré dodávané HW produkty budou získány legálně, zadavatel jako koncový zákazník bude prvním uživatelem dodaného zboží v souladu s distribučními podmínkami výrobce zařízení (označené sériovými čísly)“. (Dále jen „požadavek originálního a nového zboží pro koncového uživatele“ nebo „bod 12.6 ZD“.)

4.     V bodě 12.7 zadávací dokumentace zadavatel „požaduje potvrzení, že účastník zadávacího řízení nebo jeho poddodavatel je autorizovaným partneremvýrobce zařízení, a to jak v oblasti podpory zařízení, včetně logistiky náhradních dílů, přístupem k informacím, tak i v oblasti technické podpory při řešení problémů. Tuto skutečnost účastník prokáže v nabídce předložením čestného prohlášení. Vybraný dodavatel prokáže tuto skutečnost v souladu s ustanovením § 104 odst. a) před podpisem smlouvy předložením originálu nebo ověřené kopie písemného potvrzení autorizovaného partnerství(např. platná smlouva,případně čestné prohlášení ze strany výrobce, certifikát potvrzující autorizované partnerství apod.).“[2](Dále jen „požadavek autorizovaného partnerství“ nebo „bod 12.7 ZD“.)

5.     Dle bodu 12.8 zadávací dokumentace musí být nabízené zařízení, specifikované v příloze č. 1 zadávací dokumentace, „podporováno servisním střediskem výrobce nebo autorizovaným servisním partnerem výrobce po dobu minimálně 7 let od dodání zařízení. Tuto skutečnost účastník zadávacího řízení prokáže v nabídce předložením čestného prohlášení. Vybraný dodavatel prokáže tuto skutečnost v souladu s ustanovením § 104 odst. a) před podpisem smlouvy předložením písemného potvrzení od výrobce nebo jeho zástupce v originále nebo úředně ověřené kopii.“[3] (Dále jen „požadavek podpory servisního střediska“ nebo „bod 12.8 ZD“.)

6.     Součástí zadávací dokumentace je i »Vysvětlení zadávací dokumentace č. 1 k nadlimitní veřejné zakázce s názvem „páteřní přepínače“« ze dne 19. 11. 2025 (dále jen „vysvětlení ZD č. 1“). Ve vysvětlení ZD č. 1 zadavatel odpověděl na tři dotazy dodavatele ohledně bodů 12.6 ZD, 12.7 ZD a 12.8 ZD. Zadavatel na závěr vysvětlení ZD č. 1 upozornil, že v souladu se zadávacími podmínkami musí být nabídky podané účastníky zadávacího řízení v souladu s uveřejněným vysvětlením zadávacích podmínek.

7.     Proti zadávacím podmínkám podal navrhovatel dne 25. 11. 2025 námitky z téhož dne (dále jen „námitky“).

8.     Rozhodnutím ze dne 10. 12. 2025, které bylo navrhovateli doručeno téhož dne, zadavatel námitkám navrhovatele nevyhověl a námitky odmítl (dále jen „rozhodnutí o námitkách“).

9.     Navrhovatel nesouhlasil se způsobem vypořádání svých námitek a podal návrh na zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele. Dnem doručení návrhu, tj. 22. 12. 2025, došlo dle § 249 zákona ve spojení s § 44 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) k zahájení správního řízení o přezkoumání úkonů zadavatele vedeného pod sp. zn. ÚOHS-S1002/2025/VZ (dále jen „správní řízení“).

Napadené rozhodnutí

10.   Úřad napadeným rozhodnutím podle § 265 písm. a) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“)[4] návrh navrhovatele na zahájení správního řízení o přezkoumání úkonů zadavatele zamítl, protože ve správním řízení nebyly zjištěny důvody pro uložení nápravného opatření.

11.    V napadeném rozhodnutí se Úřad zaměřil na klíčovou otázku, zda stanovení napadených zadávacích podmínek zadavatelem je důvodné a zda jsou zadavatelem uváděné důvody schopné obhájit stanovení těchto zadávacích podmínek. Úřad vycházel z nové právní úpravy týkající se kybernetické bezpečnosti^[5] a mj. ze skutečnosti, že dle nového zákona o kybernetické bezpečnosti provozuje zadavatel informační systémy, které jsou z hlediska bezpečnosti velmi důležité nebo kritické, a proto spadají do kategorie „regulované služby v režimu vyšších povinností“ (např. informační systém pro zpracování voleb, informační systém spisové služby, systém statistických registrů a v současné době vyvíjený nový statistický informační systém), tedy zohlednil, že zadavatel podle § 14 NZKB musí jako poskytovatel regulovaných služeb v režimu vyšších povinností zavést rozsáhlá opatření, která pokrývají celý systém řízení bezpečnosti informací, zejména pak pravidelně provádět bezpečnostní audity, nasadit monitoring systémů, aby bylo možné rychle detekovat a reagovat na bezpečnostní hrozby, a rovněž řídit dodavatelský řetězec.

12.   Úřad shledal napadené zadávací podmínky jako odůvodněné, protože zadavatelem požadovaná opatření zvyšují kybernetickou bezpečnost služeb poskytovaných zadavatelem, a dále eliminují počet dodavatelů (článků) v dodavatelském řetězci, čímž zadavateli umožňují mít dodavatelský řetězec pod zvýšenou kontrolou, jak vyžaduje NZKB a související prováděcí předpisy. Ačkoliv tedy napadené zadávací podmínky znamenají jisté omezení pro některé dodavatele, toto omezení bylo učiněno z důvodu zajištění zvýšení kybernetické bezpečnosti a je v souladu se zákonem.

13.   Napadené zadávací podmínky Úřad nepovažuje za excesivní či představující libovůli zadavatele, nýbrž za způsob, jak mohl zadavatel dostát svým potřebám a povinnostem v oblasti kybernetické bezpečnosti. Dle závěrů Úřadu napadené zadávací podmínky nepředstavují ani porušení některé ze základních zásad zadávacího řízení, a to včetně zákazu diskriminace, neboť se v jejím případě nejedná o bezdůvodné omezení hospodářské soutěže.

Rozklad navrhovatele

14.   Dne 5. 3. 2026 obdržel Úřad rozklad navrhovatele z téhož dne. Rozklad byl navrhovatelem doplněn dne 17. 3. 2026. Ze správního spisu vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo navrhovateli doručeno dne 23. 2. 2026, rozklad byl tudíž podán v zákonné lhůtě.

Námitky rozkladu

15.   Předně navrhovatel namítá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, protože se Úřad v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu nevypořádal s jeho odkazy na rozsudky správních soudů a rozhodovací praxi Úřadu, a ani s jeho návrhy důkazů, jimiž prokazuje svá tvrzení. Dle navrhovatele Úřad sám neprovedl přezkumnou činnost, pouze převzal argumentaci zadavatele spočívající v tvrzení o potřebě zvýšení kybernetické bezpečnosti. Podle navrhovatele však tyto závěry nejsou podloženy konkrétními důkazy, nejsou výsledkem testu proporcionality a nejsou konfrontovány s alternativními řešeními navrženými navrhovatelem.

16.   Následně navrhovatel v rozkladu opakuje svou argumentaci uvedenou v námitkách i návrhu, kterou brojí proti třem zadavatelem stanoveným zadávacím podmínkám,[6] tedy vůči požadavku originálního a nového zboží pro koncového uživatele, vůči požadavku autorizovaného partnerství a vůči požadavku podpory servisního střediska (dále také jen „tři sporné zadávací podmínky“). Protože navrhovatel považuje tři sporné zadávací podmínky za nezákonné, mělo dle jeho názoru být v řízení vedeném Úřadem „alfou a omegou“ posouzení toho, zda zadavatel jejich prostřednictvím porušil ustanovení § 36 odst. 1 zákona, či nikoliv, tedy zda se stanovenými zadávacími podmínkami (ne)jedná o bezdůvodné přímé či nepřímé konkurenční zvýhodnění určitého dodavatele či skupiny dodavatelů.

17.    K požadavku originálního a nového zboží pro koncového uživatele (bod 12.6 ZD) navrhovatel v části V. rozkladu tvrdí, že došlo knesprávné aplikaci nového zákona o kybernetické bezpečnosti a že zadavatel neunesl důkazní břemeno, když svůj postup odůvodňuje zákonem stanovenou povinností řídit dodavatelský řetězec, tedy sledovat a kontrolovat bezpečnost u externích dodavatelů. Pokud NZKB uvádí povinnost řízení dodavatelů, neznamená to dle navrhovatele povinnost využívat výlučně autorizované distribuční kanály, ani evidenci zadavatele jako prvního uživatele v databázi výrobce.

18.   K druhé ze tří sporných zadávacích podmínek, aby dodavatel byl autorizovaným partnerem výrobce zboží, navrhovatel v části III. rozkladu namítá, že tento požadavek je z hlediska svého obsahu a účelu kritériem technické kvalifikace. Takové kritérium není u nadlimitních veřejných zakázek dle § 73 odst. 4 zákona přípustné. Navrhovatel opírá svou argumentaci o rozhodnutí Úřadu ze dne 18. 12. 2019, č. j. ÚOHS-S0393/2019/VZ-35103/2019/511/MMi (dále jen „rozhodnutí S0393/2019“) a o rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 2. 3. 2020, č. j. ÚOHS-R0004/2020/VZ-06851/2020/321/ZSř, jenž rozhodnutí S0393/2019 potvrdilo (dále jen „rozhodnutí R0004/2020“). Navrhovatel tvrdí, že předmětný požadavek má materiálně charakter kvalifikační podmínky, protože se týká postavení dodavatele (jeho vztahu s výrobcem), nikoli vlastností plnění. Dle navrhovatele není důležité, jak je požadavek formálně označen v zadávací dokumentaci.

19.   Dle navrhovatele NZKB neposkytuje zadavateli „generální pardon“ k tomu, aby nebyl povinen postupovat dle zákona.  Svou argumentaci navrhovatel opírá o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2023, č. j. 6 As 338/2021–52(dále jen „potvrzující rozsudek NSS“), jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2021, č. j. 29 Af 53/2019-70(dále jen „rozsudek KS 2021“). Dle rozsudku KS 2021 není stávající zákon o kybernetické bezpečnosti nadřazen pravidlům zadávání veřejných zakázeka nelze jej použít jako univerzální ospravedlnění restriktivních podmínek. Navrhovatel tvrdí, že tento právní stav se s novou právní úpravou o kybernetické bezpečnosti nijak nemění, tedy, že v případě jakýchkoli opatření, která omezují hospodářskou soutěž, resp. okruh možných soutěžitelů, je zadavatel povinen prokázat, že jeho požadavky jsou skutečně nezbytné a že neexistuje méně omezující alternativa. Dle navrhovatele však zadavatel vyjmenované požadavky neprokázal, resp. neunesl důkazní břemeno, protože tvrzení zadavatele jsou pouze obecné povahy o tom, jaké povinnosti má nově dle NZKB plnit.

20.  K třetí sporné zadávací podmínce ohledně požadavku podpory servisního střediska navrhovatel v části IV. rozkladu uvedl, že „nebrojí proti samotnému požadavku na zajištění servisní podpory dodávaného zařízení, nýbrž výhradně proti výlučnosti způsobu jejího prokazování, tedy potvrzení vydaného výrobcem nebo jeho autorizovaným partnerem“. Navrhovatelova argumentace se opírala o rozsudek KS 2021a o potvrzující rozsudek NSS, přičemž uvedenou judikaturou se dle navrhovatele Úřad v napadeném rozhodnutí vůbec věcně nezabýval. Dle navrhovatele Úřad hodnotil důvodnost sporné zadávací podmínky jen z hlediska požadavků nového zákona o kybernetické bezpečnosti, nikoli tím, zda zajištění podpory autorizovaným servisním partnerem může být prokázáno i jinými způsoby, než zadavatelem výlučně stanoveným v bodě 12.8 ZD.

21.   Zda je dodané zboží kryto zárukou nebo servisem výrobce je podle názoru navrhovatele smluvním závazkem vybraného dodavatele, k němuž bude povinen se zavázat dle uzavřené smlouvy se zadavatelem, a to pod rizikem smluvní sankce a náhrady škody. Podle navrhovatele však ani potvrzení výrobce nepřináší zadavateli jistotu, že výrobce bude skutečně po dobu 7 let od dodání poptávaného zařízení/zboží poskytovat servis, protože je například možné, že vybraný dodavatel ztratí vůči výrobci potřebné oprávnění v důsledku neplnění svých povinností vůči výrobci.

Závěr rozkladu

22.  Navrhovatel považuje napadené rozhodnutí za nesprávné, nezákonné a nepřezkoumatelné. Úřad dle navrhovatele nesprávně právně posoudil pro věc relevantní otázky. Všechny tři sporné zadávací podmínky představují dle navrhovatele zásadní omezení hospodářské soutěže, proto navrhovatel navrhuje, aby předseda Úřadu napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil I. stupni k dalšímu projednání.

Vyjádření zadavatele k rozkladu

23.  Zadavatel ve svém vyjádření ze dne 24. 3. 2026, doručeném téhož dne, uvedl, že je přesvědčen, že v rámci předmětného zadávacího řízení postupoval v souladu se zákonem. Pouhý nesouhlas navrhovatele s právním posouzením věci nebo s výsledkem správního řízení dle zadavatele nezakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

24.  Z obsahu námitkové i rozkladové argumentace navrhovatele dle zadavatele vyplývá, že její podstatou je faktická neschopnost navrhovatele splnit zadávací podmínky stanovené zadavatelem, zejména požadavky na dodání nového, originálního zařízení s plnou autorizovanou servisní a technickou podporou výrobce. Zadavatel má za to, že námitky navrhovatele jsou účelové a směřují ke snaze o zmírnění či změnu zadávacích podmínek tak, aby se navrhovatel mohl zadávacího řízení účastnit, nikoli k ochraně hospodářské soutěže.

25.  Zadavatel zdůrazňuje, že zadávací podmínky byly stanoveny s ohledem na jeho povinnosti vyplývající z právních předpisů v oblasti kybernetické bezpečnosti a z charakteru provozovaných informačních systémů, které jsou součástí kritické infrastruktury státu. Argumentace navrhovatele by mohla být dle zadavatele relevantní toliko ve vztahu k zakázkám realizovaným institucemi s nižšími bezpečnostními nároky, nikoli však u zadavatele zajišťujícího klíčové činnosti státu, včetně zpracování statistických údajů a výsledků voleb. Avšak protože je zadavatel poskytovatelem regulovaných služeb v režimu vyšších povinností podle nového zákona o kybernetické bezpečnosti, je rovněž povinen zajistit vysokou míru integrity, dostupnosti a bezpečnosti dodávané technické infrastruktury.

26.  Tři sporné zadávací podmínky jsou dle zadavatele objektivně odůvodněny snahou minimalizovat bezpečnostní rizika, eliminovat možnost neoprávněných zásahů do infrastruktury a zajistit řádnou reakci na případné bezpečnostní incidenty. Skutečnost, že jiní dodavatelé byli schopni splnit zadávací podmínky a podat nabídku, potvrzuje dle zadavatele jejich přiměřenost, transparentnost a soulad se zásadou zákazu diskriminace.

27.   Zadavatel se plně ztotožňuje se skutkovými i právními závěry napadeného rozhodnutí a navrhuje, aby byl rozklad navrhovatele jako nedůvodný zamítnut a napadené rozhodnutí potvrzeno.

Řízení o rozkladu

28.  Úřad po doručení rozkladu neshledal podmínky pro změnu nebo zrušení napadeného rozhodnutí podle § 87 správního řádu, a proto podle § 88 odst. 1 správního řádu předal spis se svým stanoviskem předsedovi Úřadu k rozhodnutí o rozkladu.

Stanovisko předsedy Úřadu

29.  Po projednání rozkladu a veškerého spisového materiálu rozkladovou komisí jmenovanou podle § 152 odst. 3 správního řádu a po posouzení případu ve všech jeho vzájemných souvislostech jsem podle § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumal soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy a dále správnost napadaného rozhodnutí v rozsahu námitek uvedených v rozkladu a s přihlédnutím k návrhu rozkladové komise jsem dospěl k závěru, že Úřad napadeným rozhodnutím rozhodl správně a v souladu s právními předpisy.

K námitkám rozkladu

30.  Předně konstatuji, že tvrzení navrhovatele uvedená v rozkladu se v zásadě shodují s návrhovou argumentací, proto odkazuji na skutková zjištění a právní posouzení uvedené v napadeném rozhodnutí.

K nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí

31.   Ohledně navrhovatelem namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí lze rozkladovou argumentaci rozdělit na námitky, prostřednictvím kterých navrhovatel brojí proti jejich vypořádání Úřadem, protože se závěry napadeného rozhodnutí nesouhlasí, a na ty, které Úřad vypořádal velmi stručně, avšak dle navrhovatele je věcně nevypořádal vůbec. Z celé rozkladové argumentace však plyne, že navrhovatel na svých (v námitkách i v návrhu uvedených) námitkách nadále trvá a byť namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, následně vznáší argumenty proti souvisejícím závěrům Úřadu uvedeným v napadeném rozhodnutí.

32.  K rozkladovým námitkám navrhovatele, dle kterých je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů,[7] neboť se Úřad údajně v napadeném rozhodnutí nevypořádal se všemi jeho námitkami, odkazuji např. na závěry rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008-13, ze dne 28. 2. 2013, č. j. 8 As 47/2012-58, ze dne 29. 10. 2020, č. j. 1 Afs 68/2020-31 nebo ze dne 9. 4. 2024, č. j. 6 Ads 298/2023-23. Z uvedených rozsudků, týkajících se mj. náležitostí odůvodnění rozsudků soudů a správních rozhodnutí, vyplývá, že soudy a správní orgány nemají povinnost vypořádat každou dílčí námitku účastníka řízení, za předpokladu, že se vypořádají s jejich hlavní podstatou, tj. pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí.[8]

33.  Tak tomu bylo i v daném případě, kdy se Úřad v napadeném rozhodnutí nevypořádával zvlášť s každou jednotlivou námitkou navrhovatele, nýbrž mu na základě logické návaznosti mezi skutkovými zjištěními a právními závěry dostatečně podrobně a srozumitelně vysvětlil, z jakého důvodu je jeho argumentace nedůvodná. Pro tvrzení nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí nestačí, že účastník řízení s výkladem uvedeným v napadeném rozhodnutí nesouhlasí nebo by upřednostnil detailnější odůvodnění ke každé věci zvlášť, pokud byla podstata námitek vypořádána. Je zřejmé, že Úřad v odůvodnění napadeného rozhodnutí reaguje na neurčité úvahy a obecnou argumentaci navrhovatele taktéž především v obecné rovině. Nicméně jádro svých úvah, kterými se řídil při jejich hodnocení a při výkladu adekvátních právních předpisů, vysvětluje a odkazuje přitom na relevantní judikaturu (viz např. body 50-51 a 55 napadeného rozhodnutí).

34.  U druhé skupiny výše uvedených námitek je však namístě částečně uznat argumentaci navrhovatele, když tvrdí, že se Úřad v napadeném rozhodnutí nevypořádal s jím uvedenými konkrétními rozhodnutími Úřadu nebo s konkrétní judikaturou správních soudů. Protože se napadené rozhodnutí vypořádává se zmíněnou konkrétní kazuistikou toliko povšechně, případně vůbec, považuji za vhodné doplnit část odůvodnění napadeného rozhodnutí v tomto rozhodnutí. Činím tak v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2023, č. j. 1 As 34/2023-55, v němž uvedený soud uvedl, že: „[s]právní řízení je ovládáno zásadou jednotnosti řízení. Tato zásada (mimo jiné) znamená, že řízení až do vydání rozhodnutí o řádném opravném prostředku představuje jeden celek, tedy totéž řízení zahrnuje jak řízení odehrávající se před správním orgánem prvního stupně, tak i případné odvolací řízení. Tato řízení se tedy pojímají dohromady ve svém komplexu. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů proto tvoří jeden celek. Odvolací či rozkladový orgán může nahradit část odůvodnění orgánu prvního stupně vlastní úvahou a korigovat tak určitá dílčí ‚argumentační zaškobrtnutí‘ (popřípadě doplnit chybějící či strohá odůvodnění) podřízeného správního orgánu v případě, kdy prvostupňové rozhodnutí potvrzuje (srov. např. rozsudek ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012-47).“[9]

35.  Konstatuji, že nebylo správné, když se Úřad v napadeném rozhodnutí vyjádřil značně stručnou formou pouze k některým z rozhodnutí, o které navrhovatel svou argumentaci v návrhu opíral (např. k rozhodnutí Úřadu sp. zn. ÚOHS-S0242/2020/VZ a k rozhodnutí předsedy Úřadu sp. zn. ÚOHS-R0004/2020/VZ v bodě 67 napadeného rozhodnutí), přičemž ke konkrétně vznesené soudní judikatuře se Úřad nevyjádřil vůbec. Současně však dodávám, že pochybení Úřadu nedosahuje takové závažnosti, aby bylo nutno zrušit napadené rozhodnutí, neboť se v souladu s rozsudky k zásadě jednotnosti řízení s konkrétními rozhodnutími Úřadu a rozsudky správních soudů, jimiž navrhovatel shodně v návrhu i rozkladu argumentoval, řádně vypořádává toto rozhodnutí (viz níže).

Ke třem sporným zadávacím podmínkám

36.  Navrhovatel svou argumentaci v námitkách, v návrhu i v rozkladu zaměřil zejména vůči třem sporným zadávacím podmínkám. Navrhovatel považuje v předmětném případě za klíčové posouzení, zda stanovení tří sporných zadávacích podmínek je důvodné, resp. zda zadavatelem uváděné důvody mohou stanovení napadených zadávacích podmínek obhájit v souladu s § 36 odst. 1 zákona.[10] Podle navrhovatele však Úřad v napadeném rozhodnutí pouze převzal argumentaci zadavatele ohledně potřeby zvýšení kybernetické bezpečnosti, přičemž tyto závěry nebyly podloženy konkrétními důkazy a nebyly ani konfrontovány s alternativními řešeními navrženými navrhovatelem.

37.   Předně nutno připomenout, že zadavatel již od zahájení zadávacího řízení upozorňoval případné účastníky řízení, že je provozovatelem významných informačních systémů dle zákona č. 181/2014 Sb., o kybernetické bezpečnosti a o změně souvisejících zákonů (zákon o kybernetické bezpečnosti), ve znění platném a účinném do 31. 10. 2025 (dále jen „zákon o kybernetické bezpečnosti z roku 2014“), a že vybraný dodavatel bude zadavatelem evidován jako významný dodavatel podle vyhlášky č. 82/2018 Sb., o bezpečnostních opatřeních, kybernetických bezpečnostních incidentech, reaktivních opatřeních, náležitostech podání v oblasti kybernetické bezpečnosti a likvidaci dat (vyhláška o kybernetické bezpečnosti), ve znění platném a účinném do 31. 10. 2025.[11] Rovněž v rozhodnutí o námitkách zadavatel vysvětloval, že je ústředním správním úřadem, který vykonává státní statistickou službu, tj. činnost zahrnující získávání údajů, vytváření statistických informací o sociálním, ekonomickém, demografickém a ekologickém vývoji České republiky a jejích jednotlivých částí,[12] a že zajišťuje plnění závazků z mezinárodních smluv v oblasti statistiky, kterými je Česká republika vázána. Zadavatel odkazoval rovněž na právní předpisy upravující kybernetickou bezpečnost, které nabyly účinnosti dne 1. 11. 2025 – konkrétně na nový zákon o kybernetické bezpečnosti a na vyhlášku k NZKB, protože ta detailně upravuje obsah bezpečnostních opatřeních, způsob jejich zavádění a provádění pro poskytovatele regulované služby v režimu vyšších povinností, jímž je i zadavatel. V této souvislosti zadavatel např. v odůvodnění rozhodnutí o námitkách uvedl, že nastavil zadávací podmínky předmětné veřejné zakázky v souladu s přechodnými ustanoveními NZKB tak, aby vyhověl požadavkům stanoveným pro poskytovatele regulované služby v režimu vyšších povinností v přísnější nové právní úpravě. Takový postup, kdy zadavatel postupuje podle novějších přísnějších pravidel, je postupem oprávněným, viz např. rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 14. 8. 2024, č. j. ÚOHS-30888/2024/161.

38.  Protože zadavatel provozuje informační systémy, které jsou z hlediska bezpečnosti pro Českou republiku důležité nebo kritické (např. informační systém pro zpracování voleb, informační systém spisové služby, systém statistických registrů),je podle NZKB a vyhlášky k NZKB zadavatel v postavení poskytovatele regulované služby v režimu vyšších povinností.[13] Poskytovatelé těchto služeb musí dle § 14 odst. 1 NZKB mj. zavést rozsáhlá organizační a technická opatření, která pokrývají celý systém řízení bezpečnosti informací, včetně řízení dodavatelů (tj. sledovat a kontrolovat bezpečnost u externích dodavatelů v rámci fungování tzv. mechanismu bezpečnosti dodavatelského řetězce) v souladu s § 14 odst. 1 písm. a) bod 7 NZKB a dle § 9 vyhlášky k NZKB. Že řízení dodavatelů je dle zákonodárce jedním z klíčových bezpečnostních opatření a jedním z pilířů nové právní úpravy kybernetické bezpečnosti, je patrné i z důvodových zpráv NZKB a vyhlášky k NZKB.[14]

39.  Poskytovatelé regulovaných služeb v režimu vyšších povinností jsou v rámci bezpečnosti dodavatelského řetězce povinni prověřovat své dodavatele a nastavovat takové zadávací a smluvní podmínky, které v nejvyšší možné míře zabezpečí kybernetickou bezpečnost provozovaných systémů. Tudíž argumentace zadavatele, že vzadávacích podmínkách na předmětnou veřejnou zakázku bylo naprosto nezbytné nastavit požadavky tak, aby dodané zařízení bylo pod maximální kontrolou zadavatele bez dalších vlivů, je logická a přiměřená postavení zadavatele, charakteru veřejné zakázky a aktuální úpravě kybernetické bezpečnosti. Na základě uvedeného nelze ani přisvědčit navrhovateli, jenž tvrdí, že Úřad v napadeném rozhodnutí bez dalšího nekriticky převzalargumentaci zadavatele o potřebě zvýšení kybernetické bezpečnosti, i když dle navrhovatele nebyly tyto závěry ničím podloženy.

40.  Významnou argumentační linii vůči třem sporným požadavkům pak navrhovatel vede skrze závěry rozsudku KS 2021a potvrzujícího rozsudku NSS. Předmětem sporu, jenž uvedené rozsudky řešily, byla otázka zákonnosti zadávací podmínky, podle níž bylo možno prokázat novost dodávaných komponent výlučně potvrzením vystaveným výrobcem (anebo jeho oficiálním zastoupením pro území České republiky), že „veškeré komponenty, které jsou součástí předmětu plnění (…), jsou nové (tj. nepoužité, resp. nerepasované)“. V rozsudku KS 2021 soud konstatoval, že „považuje za problematické, pokud byla účast žalobce v zadávacím řízení fakticky činěna odvislou od vůle konkrétní osoby (či s ní spojených osob) – výrobce a jeho oficiální zastoupení, a to bez možné alternativy, což mohlo vést ke skryté diskriminaci a omezení hospodářské soutěže.“ I v tomto případě navrhovatel, jenž byl ve věci posuzované uvedenými rozsudky žalobcem, brojil proti (výlučně) požadovanému potvrzení výrobce nebo jeho oficiálního zastoupení pro území České republiky, protože daným požadavkem byli vyloučeni soutěžitelé v oblasti ICT, kteří přeprodávají zboží z jiných než výrobcem autorizovaných distribučních kanálů. Navrhovatel tvrdil, že novost zboží lze v daném případě prokázat i jinými, srovnatelně průkaznými způsoby, proto výlučnost požadavku není nezbytná ani s ohledem na zákon o kybernetické bezpečnosti z roku 2014. Navrhovatel jakožto žalobce dále argumentoval tím, že daný požadavek fakticky omezuje okruh dodavatelů na subjekty závislé na vůli výrobce.

41.   Soud v rozsudku KS 2021 konstatoval, že požadavek na dodání nových (nerepasovaných) komponent je sám o sobě legitimní, stejně jako obecný požadavek na doložení jejich novosti, avšak klíčovým problémem je výlučnost způsobu prokázání novosti, tedy omezení pouze na potvrzení výrobce či jeho oficiálního zastoupení. Dle rozsudku KS 2021 může zadavatel omezit hospodářskou soutěž pouze tehdy, unesl‑li důkazní břemeno, že se jedná o opatření nezbytně nutné, přiměřené a objektivně odůvodněné. Ve věci posuzované rozsudkem KS 2021 měl soud za to, že nebylo dostatečně prokázáno, že jiné formy prokázání novosti by nebyly srovnatelně průkazné, a že jejich připuštění by pro zadavatele znamenalo nepřiměřené náklady či obtíže.

42.  Aktuálně šetřený případ je však právně i skutkově odlišný od případu posuzovaného v uvedených rozsudcích, proto nelze závěry těchto rozsudků automaticky aplikovat tak, jak se v rozkladu dožaduje navrhovatel. Předně je nutno uvést, žev oblasti kybernetické bezpečnosti došlo od roku 2019 v důsledku různých kybernetických útoků a hrozeb k překotnému vývoji, jenž je i nejvýznamnějším důvodem vzniku nové právní úpravy kybernetické bezpečnosti v České republice i v Evropské unii, jak je popsáno shora.Rozsudek KS v Brně z roku 2021 se navíc vztahoval na jinou situaci, a to na prokázání novosti jako faktického stavu určitého zařízení, který je objektivní, přičemž splnění tohoto požadavku bylo výlučně možné pouze potvrzením od jediného výrobce dodávaných komponent, resp. jeho oficiálního zastoupení pro území České republiky. Navrhovatel (v postavení žalobce) byl odkázán na vůli třetí osoby, zda mu potřebné potvrzení vydá, přičemž ve správním řízení dle správních soudů přednesl prima facie věrohodné tvrzení, proč je pro něj získání potvrzení obtížné, ba dokonce nemožné.Svá tvrzení navrhovatel (v postavení žalobce) také doložil e-mailovou komunikací s výrobcem a dále interními materiály distributorského řetězce výrobce.

43.  V nyní šetřeném případě zadavatel ve třech sporných zadávacích podmínkách v zásadě kladl důraz na obecně stanovený přímý vztah účastníka zadávacího řízení nebo jeho poddodavatele, resp. zadavatele na straně jedné, a výrobce nebo autorizovaného partnera výrobce poptávaného zboží na straně druhé, a to na základě NZKB, vyhlášky k NZKB, zadavatelem deklarovaných objektivních provozních a bezpečnostních důvodů vyplývajících z charakteru infrastruktury, v níž budou předmětná zařízení nasazena, a z důvodu zajištění provozní bezpečnosti a garance podpory zařízení po celou dobu jeho životního cyklu. V nyní šetřeném případě navíc nebyl konkrétní výrobce specifikován, tudíž neplatí, že by byli dodavatelé závislí na jediné „autoritě“ případně na obchodní politice jediného výrobce a jeho podmínkách ohledně vstupu do jeho dodavatelského řetězce, jak tomu bylo ve věci řešené rozsudkem KS 2021. Zadavatel v jednoduchosti požadoval, aby dodavatel byl autorizovaným dodavatelem kteréhokoliv relevantního výrobce, přičemž podmínky jednotlivých výrobců jsou jistě variabilní. Navrhovatel netvrdí, že by mu cokoliv konkrétního bránilo se do některého z autorizovaných řetězců dostat, jeho námitky jsou v tomto směru zcela obecné.

44.  Lze tedy ve vztahu ke všem navrhovatelovým námitkám shrnout, že zadavatel se nacházel v jiné situaci ohledně stavu kybernetické bezpečnosti, než tomu bylo v případě posuzovaném rozsudkem KS 2021, a rovněž jím nastavené zadávací podmínky byly zásadně odlišné, neboť nepožadoval potvrzení faktické skutečnosti od jediného konkrétního výrobce, ale toliko zapojení dodavatele do oficiálního distribučního řetězce jakéhokoliv relevantního výrobce.

Ad 1) k požadavku originálního a nového zboží pro koncového uživatele

45.  Dle navrhovatele Úřad v napadeném rozhodnutí nesprávně posoudil bod 12.6 ZD, tedy požadavek, aby byl zadavatel uveden v databázi jako první a koncový uživatel zboží, neboť Úřad shledal, že sice jde o podmínku omezující soutěž, avšak je v souladu se smyslem § 36 odst. 1 zákona. Navrhovatel rovněž namítá, že Úřad nesprávně aplikoval právní úpravu nového zákona o kybernetické bezpečnosti. Podle tvrzení navrhovatele povinnost řízení dodavatelů stanovená v NZKB neznamená povinnost využívat výlučně autorizované distribuční kanály nebo evidovat zadavatele jako prvního uživatele v databázi výrobce. Navrhovatel dále v rozkladu odkázal na svou argumentaci v námitkách, návrhu a vyjádření k podkladům pro rozhodnutí, přičemž uvedl, že k části V. rozkladu doplní v průběhu řízení o rozkladu detailnější odůvodnění svých tvrzení.

46.  Protože navrhovatel k datu vydání tohoto rozhodnutí rozklad nedoplnil, lze se k uvedené námitce vyjádřit na základě argumentace, kterou navrhovatel vznesl ve svých písemnostech zaslaných v průběhu zadávacího a správního řízení.

47.  Ustanovení § 36 odst. 1 zákona zapovídá zadavatelům omezovat svými podmínkami hospodářskou soutěž bezdůvodně. Zadavatel tedy je oprávněn hospodářskou soutěž omezit, pokud k takovému omezení poskytne dostatečně relevantní důvod. Odůvodnění pak musí korespondovat s mírou omezení hospodářské soutěže, platí tedy, že čím více je hospodářská soutěž omezena, tím pádnější důvody musí zadavatel předložit. V posuzovaném případě omezil zadavatel hospodářskou soutěž na jakéhokoliv autorizovaného partnera jakéhokoliv relevantního výrobce, nejedná se tedy o omezení soutěže např. na výrobce jediného, jak tomu bylo ve věci řešené rozsudkem KS 2021. Odůvodnění, které k tomuto nikoliv zásadnímu omezení zadavatel poskytl (potřeba řízení dodavatelského řetězce, postavení zadavatele jako provozovatele kritických informačních systémů), je dle mého názoru dostatečné.

48.  Je pravdou, že z povinnosti řízení dodavatelů stanovené v § 14 NZKB přímo nevyplývá povinnost využívat výlučně autorizované distribuční kanály nebo evidovat zadavatele jako prvního uživatele v databázi výrobce. Pravdou taktéž je, že jde o právní úpravu účinnou necelých 6 měsíců, proto k ní prozatím existuje nemnoho interpretačních zdrojů a žádná judikatura. Z důvodové zprávy k uvedenému ustanovení NZKB vyplývá, že konkrétní řešení bezpečnostních opatření u jednotlivých poskytovatelů regulovaných služeb v režimu vyšších povinností se mohou vzájemně odlišovat, přičemž požadavky na poskytovatele reflektují nároky mezinárodních norem a standardů a nejlepší praxe na plný a účinný systém řízení bezpečnosti informací u poskytovatele regulované služby.

49.  Dle důvodové zprávy stanovuje § 9 vyhlášky k NZKB základní bezpečnostní pravidla pro řízení dodavatelů a pro uzavírání dodavatelských smluv, která zohledňují požadavky systému řízení bezpečnosti informací. Cílem tohoto ustanovení je „dosažení jasného vymezení odpovědností za plnění jednotlivých bezpečnostních opatření (nebo jejich dílčích částí) mezi dodavatelem a poskytovatelem regulované služby. Řízení dodavatelů je komplexní činností, která se projevuje v průběhu celého životního cyklu dodavatelského vztahu. Je žádoucí řídit dodavatele již od samotného zadávacího řízení vedoucího k výběru dodavatele, v průběhu samotné realizace plnění, jeho splnění, až po samotné ukončení smlouvy. V rámci tohoto ustanovení je opět kladen důraz na vlastní bezpečnostní potřeby poskytovatele regulované služby, jejichž vyhodnocení má být základním vstupem pro stanovení pravidel pro dodavatele, bezpečnostních opatření v rámci řízení dodavatelů, kontroly plnění stanovených bezpečnostních opatření a jejich případné vymáhání. Pro dosažení vyšší míry bezpečnosti aktiv regulované služby je potřebné řídit rizika související s danými dodavateli. … Je ale nutné vyhodnotit rizika, která mohou dodavatelé pro danou organizaci znamenat a tato rizika snižovat.“ Důvodová zpráva řeší i povinnost poskytovatelů regulovaných služeb identifikovat a evidovat tzv. významné dodavatele, jako jsou např. výrobci řídicích systémů, poskytovatelé služeb spojených se správou ICT atp. Pro významné dodavatele platí přísnější požadavky specifikované v § 9 odst. 2 vyhlášky k NZKB. Jednou z těchto povinností je v rámci zadávacího řízení nebo před uzavřením smlouvy (tj. mimo zadávací řízení) provést hodnocení rizik související s předmětem plnění. V této souvislosti je nutno poznamenat, že dle zadavatele bude vybraný dodavatel předmětné veřejné zakázky označen jako významný dodavatel.[15]

50.  Dle zadavatele bod 12.6 ZD stanovující, aby byl zadavatel v databázi výrobce veden jako první uživatel zboží (zařízení) a požadující originální a nová zařízení určená pro evropský trh „beze zbytku splňují podmínku kontroly bezpečnosti dodavatelského řetězce ve vztahu k zařízením, které je součástí hardware provozovaných informačních systémů poskytovatele regulovaných služeb v režimu vyšších povinností“. Právě proto zadavatel, jak uvedl v rozhodnutí o námitkách, považuje za nezbytnost „pořizování důležitých infrastrukturních IT prvků (mezi něž páteřní přepínače, které jsou předmětem veřejné zakázky, bezpochyby patří) zásadně jen od dodavatelů autorizovaných výrobcem … Navíc požadavek na dodávky dodavatelů autorizovaných výrobcem pro významné dodávky vyplývá i z povinnosti řízení rizik spojených s dodavateli“.

51.   Jako relevantní hodnotím další argumentaci uvedenou zadavatelem v rozhodnutí o námitkách, když tvrdí, že dle jeho názoru pouze hodnověrně doložená skutečnost, že mezi výrobcem a zadavatelem nefiguruje žádný „mezi uživatel“, zaručí zadavateli dostatečnou kontrolu nad dodavatelským řetězcem ve vztahu k předmětu veřejné zakázky. „Pokud by byl v rámci dodavatelského řetězce mezi výrobcem a zadavatelem uveden v databázi výrobce další subjekt, vyvstává pochybnost, zda a případně jakým způsobem ona třetí osoba se zařízením manipulovala. Dále platí, že jedině v případě, kdy produkt dodává výrobcem autorizovaný dodavatel (partner), má zadavatel jako zákazník jistotu toho, že jde o zařízení, které je plně podporované, legální, nezměněné, neupravené a že mu bude dodáno, implementováno a spravováno dle interních politik výrobce. Z těchto důvodů je také obvyklé, že autorizovaný partner výrobce prochází odborným školením a je povinen u svých techniků udržovat potřebnou úroveň znalostí a odbornosti o dodávaném produktu. … autorizovaní dodavatelé mají přístup ke službám a informacím, ke kterým jiní (neautorizovaní) dodavatelé přístup nemají. Spolupráce mezi výrobcem a autorizovaným dodavatelem pak zpravidla probíhá za přesně stanovených podmínek upravených smlouvou, a tímto je zajištěna také součinnost mezi výrobcem a autorizovaným dodavatelem při následné podpoře dodaného produktu.“

52.  S ohledem na povinnosti stanovené v NZKB je zřejmé, proč si zadavatel v bodě 12.6 ZD stanovil, aby jím poptávané zboží bylo originální, nové, určené pro evropský trh, a aby byl zadavatel uveden v databázi výrobce jako první a konečný uživatel u dodávaného zboží, tedy aby šlo o zbožíprávně i fakticky nové, bez jakékoli „mezičlánku“ nebo případné manipulace. Danou podmínkou zadavatel sice vytvořil „výhodu“ pro soutěžitele, kteří jednají v souladu s obchodní politikou výrobce, avšak táto výhoda se týká jakéhokoli (vzhledem k předmětu veřejné zakázky relevantního) soutěžitele, jenž jedná v souladu s obchodní politikou jakéhokoli (relevantního) výrobce. Zadavatel tedy neomezil dodavatele nutností spolupracovat s konkrétním výrobcem, jak tomu bylo ve věci řešené rozsudkem KS 2021, omezení hospodářské soutěže tak nedosahuje velké intenzity. Navrhovatel navíc nijak konkrétně netvrdil, co mu v zapojení do autorizovaného řetězce jakéhokoliv relevantního výrobce brání, což vnímám jako další zásadní rozdíl od stavu, který byl posuzován v případě rozsudku KS 2021. V takovém případě poskytnuté odůvodnění zcela obstojí a zadavatel nemusí zvažovat opatření, které by bylo pro omezení hospodářské soutěže mírnější.

53.  K předmětné námitce uzavírám, že na základě zadávací podmínky stanovené v bodě 12.6 ZD je zadavatel schopen ověřit „originálnost, novost a nepoužívanost“ poptávaného zboží, čímž s největší pravděpodobností dostojí povinnostem stanoveným poskytovatelům regulovaných služeb v režimu vyšších povinností dle NZKB. Protože zákonodárce (dle důvodových zpráv k NZKB a vyhlášce k NZKB) předpokládá, že konkrétní řešení bezpečnostních opatření u jednotlivých poskytovatelů regulovaných služeb v režimu vyšších povinností se budou vzájemně odlišovat, přičemž volba konkrétního řešení je při splnění zákonných povinností především na uvážení poskytovatele, pokládám zadavatelem vybrané řešení na základě jeho argumentace za relevantní a logické. I rozsudek KS 2021 konstatuje, že požadavek zadavatele na dodání nového zboží je sám o sobě zcela oprávněný. Stanovením požadavku originálního a nového zboží pro koncového uživatele tedy nedošlo k porušení § 36 odst. 1 zákona a zadavatel svým vysvětlením ZD č. 1 a odůvodněním rozhodnutí o námitkách unesl důkazní břemeno, vyplývající z uvedeného ustanovení pro zadavatele. Nadepsanou námitku navrhovatele tedy považuji za nedůvodnou.

Ad 2) k požadavku autorizovaného partnerství

54.  K bodu 12.7 ZD, aby dodavatel nebo jeho poddodavatel byl autorizovaným partnerem výrobce zboží, navrhovatel v rozkladu namítá, že tento požadavek je z hlediska svého obsahu a účelu kritériem technické kvalifikace. Navrhovatel opírá svou argumentaci o rozhodnutí S0393/2019 a rozhodnutí R0004/2020 (dále také jen „případ z roku 2019“). I pokud není podmínka na dodavatele jako autorizovaného partnera výrobce formálně uvedena jako kritérium technické kvalifikace, ale jako smluvní podmínka vztahující se k předmětu veřejné zakázky, nic to dle navrhovatele nemění na povaze této podmínky. Dle navrhovatele jde o podmínku, která významně limituje okruh potenciálních účastníků veřejné zakázky, neboť jakýkoli soutěžitel, který tuto podmínku nebude plnit, nabídku nepodá. Navrhovatel v rozkladu dále namítá, že z napadeného rozhodnutí nelze dovodit, proč by měla být tato jeho argumentace nesprávná.

55.  I když lze kriticky zhodnotit, že Úřad posouzení argumentace navrhovatele týkající se případu z roku 2019 zúžil pouze do (stručně formulovaného) bodu 67 napadeného rozhodnutí, nutno uznat, že v uvedeném bodě napadeného rozhodnutí je vystižen podstatný rozdíl mezi případem z roku 2019 a nyní šetřeným případem. Jde o to, že na rozdíl od případu z roku 2019, nebyl v nyní šetřeném případě požadavek autorizovaného partnerství stanoven pro dodavatele v rozporu se zákonem, tedy jako podmínka kvalifikace dle § 79 zákona. Kritéria technické kvalifikace jsou upravena pro veřejné zakázky v nadlimitním režimu taxativně, tedy úplným výčtem. Při zadávání veřejných zakázek v nadlimitním režimu není zadavatel oprávněn po dodavatelích požadovat prokázání splnění jiného kritéria technické kvalifikace, než které je uvedeno v § 79 odst. 2 zákona (viz rovněž § 73 odst. 4 zákona)[16]. Pokud by požadavek autorizovaného partnerství byl pro dodavatele stanoven jako podmínka kvalifikace dle § 79 zákona, byl by takový požadavek v rozporu s § 79 odst. 2 zákona, protože v taxativním výčtu možných způsobů prokázání lidských zdrojů, technických zdrojů nebo odborných schopností a zkušeností nezbytných pro plnění veřejné zakázky v odpovídající kvalitě rozhodně není uveden požadavek na jakoukoliv schopnost právnické osoby. Tedy, v případě z roku 2019 bylo zadávacími podmínkami (v rozporu se zákonem) stanoveno, aby nabídky dodavatelů obsahovaly certifikát nebo prohlášení výrobce, že jsou dodavatelé oprávněni provádět servis nabízených zařízení.

56.  V nyní šetřeném případě je požadavek autorizovaného partnerství stanoven jako obchodní nebo jiná smluvní podmínka vztahující se k předmětu veřejné zakázky podle § 37 odst. 1 písm. c) zákona, resp. jako další podmínka pro uzavření smlouvy na veřejnou zakázku ve smyslu § 104 zákona. Konkrétně je v bodě 12.7 ZD stanoveno, aby i) účastník zadávacího řízení nebo jeho poddodavatel předložil zadavateli potvrzení, že je autorizovaným partnerem výrobce zařízení, přičemž tuto skutečnost má účastník prokázat v nabídce předložením čestného prohlášení; a až ii) vybraný dodavatel musí dle bodu 12.7 ZD prokázat uvedenou skutečnost v souladu s ustanovením § 104 odst. a) zákona před podpisem smlouvy předložením originálu nebo ověřené kopie písemného potvrzení autorizovaného partnerství, a to v podobě platné smlouvy, případně čestného prohlášení ze strany výrobce, certifikátu potvrzující autorizované partnerství apod. Podle § 104 písm. a) zákona může zadavatel v zadávací dokumentaci požadovat od vybraného dodavatele (jako další podmínky pro uzavření smlouvy) předložení dokladů nebo vzorků vztahujících se k předmětu plnění veřejné zakázky nebo kvalifikaci dodavatele. Tímto způsobem je dle zákona zadavatel oprávněn postupovat tehdy, když podmíní uzavření smlouvy předložením dokumentů před jejím uzavřením.

57.   Navrhovatel v rozkladu rovněž argumentoval rozhodnutím Úřadu ze dne 3. 9. 2020, č. j. S0242/2020/VZ-27275/2020/532/VZi (dále jen „případ z roku 2020“). I v tomto případě jde o jiný skutkový stav, proto jeho použití na nyní šetřenou věc není přiléhavé. Ve stručnosti lze sumarizovat, že v případě z roku 2020 zadavatel vymezil zadávací podmínky v rozporu se zákonem, když jako požadavek na prokázání technické kvalifikace dle § 79 odst. 2 písm. d) zákona stanovil, aby dodavatelé za účelem prokázání podmínky účasti předložili (v zadávací dokumentaci konkrétně vyjmenované) doklady osvědčující odbornou způsobilost dodavatele, přitom tyto vyjmenované doklady osvědčovaly pouze úroveň partnerské spolupráce, tudíž vůbec nevypovídaly o odborné způsobilosti dodavatelů.  

58.  Byť jsem uzavřel, že sporná zadávací podmínka není v nyní řešeném případě stanovena jako kritérium technické kvalifikace, je jejím smyslem dle odůvodnění poskytnutého zadavatelem potřeba řízení dodavatelského řetězce, resp. řízení dodavatelů dle § 14 NZKB, protože přímo souvisí se zajištěním provozní bezpečnosti a garantuje podporu zařízení po celou dobu jeho životního cyklu. Dle § 79 odst. 2 písm. f) zákona platí, že zadavatel může požadovat „přehled o řízení dodavatelského řetězce a systémy sledování dodavatelského řetězce, které dodavatel bude moci uplatnit při plnění veřejné zakázky“. Smyslem tohoto ustanovení zákona je pak právě kontrola dodavatelského řetězce, kterou lze chápat také jako další požadavek na prokázání splnění opatření dodavatele k zajištění kvality plnění veřejné zakázky. Vzhledem k tomu, že dodavatelé mohli autorizované partnerství prokazovat i prostřednictvím poddodavatelů, lze smysl stanovené sporné zadávací podmínky přirovnat i k požadavku na doložení systému sledování dodavatelského řetězce, který dle zadavatele má vést bez množství mezičlánků přímo k výrobci požadovaného zařízení.

59.  Navrhovatel navíc v zde šetřeném případě netvrdí, a už vůbec ničím neprokazuje, že by podmínky (relevantních) výrobců pro vstup do partnerské sítě byly nepřiměřené, nesplnitelné či diskriminační. Na rozdíl od případu posuzovaného v rozsudku KS 2021 nyní navrhovatel neargumentuje tím, že by mu výrobce odmítl jeho žádost o vstup do partnerské sítě. V tomto případě navrhovatel pouze obecně tvrdí, že o vstupu do partnerské struktury rozhodují výrobci, a že dle „zkušeností [n]avrhovatele platí, že i při splnění přísných podmínek, není na vstup do partnerské struktury právní nárok.“ V této souvislosti je namístě taktéž zdůraznit, že existence partnerských sítí nebývá z pohledu výrobce bezúčelná. Jedná se o způsob, kterým sami výrobci řídí kvalitu péče o zákazníky, servis nebo bezpečnost dodavatelského řetězce. Nelze tedy vycházet z náhledu, který má navrhovatel, že požadavek na příslušnost k partnerské síti určitého výrobce je a priori špatný. Tvorba partnerské sítě je běžnou obchodní politikou výrobců, která není v rozporu se zákonem a která sleduje legitimní cíle.

60.  Navrhovatel dále v rozkladu tvrdí, že NZKB neposkytuje zadavateli „generální pardon“ k tomu, aby nebyl povinen postupovat dle zákona. Odkazuje přitom na jeden ze závěrů rozsudku KS 2021, dle něhož není (v době vydání rozsudku platný) zákon o kybernetické bezpečnosti z roku 2014 nadřazen pravidlům zadávání veřejných zakázek a nelze jej použít jako univerzální ospravedlnění restriktivních podmínek. S uvedeným lze souhlasit, ostatně o generálním pardonu nic netvrdí zadavatel a ani Úřad v napadeném rozhodnutí. Navrhovatel však dále uvádí, že tento právní stav se s novou právní úpravou kybernetické bezpečnosti nijak nemění, tedy, že v případě jakýchkoli opatření, které omezují hospodářskou soutěž, resp. okruh možných soutěžitelů, je zadavatel povinen prokázat, že jeho požadavky jsou skutečně nezbytné a že neexistuje méně omezující alternativa. Ohledně údajné zadavatelovy povinnosti prokázat neexistenci méně omezujících alternativ již nelze s navrhovatelem souhlasit. Zadavatel řádně prokázal, z jakého důvodu stanovil požadavek autorizovaného partnerství a s ohledem na to, že partnerství neomezil na konkrétního výrobce, nejedná se o tak zásadní omezení hospodářské soutěže, aby jeho odůvodnění neobstálo. V konkrétní věci by bylo nepřiměřené požadovat po zadavateli, aby vymýšlel všechny (případně existující) méně omezující varianty. Zadavatel je dle zákona povinen stanovit zadávací podmínky tak, aby vyhovovaly jeho potřebám, a přitom netvořily bezdůvodné překážky hospodářské soutěži, což učinil.

61.   Na základě výše uvedeného je i tato rozkladová námitka navrhovatele nedůvodná.

Ad 3) k požadavku podpory servisního střediska

62.  Navrhovatel v rozkladu uvedl, že nezpochybňuje důvodnost samotného požadavku na to, aby zboží bylo podporováno servisním střediskem výrobce nebo autorizovaným servisním partnerem výrobce po dobu minimálně 7 let od dodání zařízení a tvrdí, že by se splněním tohoto požadavku neměl problém, protože standardně jiným veřejným zadavatelům obdobné služby zajišťuje. Problematický je dle navrhovatele způsob, jakým zadavatel splnění takového požadavku chce prokázat, tj. výlučně potvrzením/prohlášením výrobce nebo autorizovaného servisního partnera. Dle navrhovatele může tato podmínka bez existence jakéhokoliv objektivního důvodu vést ke skryté diskriminaci dodavatelů, jejichž výrobky nebyly nakoupeny prostřednictvím autorizovaného kanálu jejich výrobce. Zajištění podpory autorizovaným servisním partnerem může být dle navrhovatele prokázáno i jinými způsoby, než zadavatelem výlučně stanoveným v bodě 12.8 ZD.

63.  Uvedená argumentace navrhovatele se opírala především o rozsudek KS 2021a o potvrzující rozsudek NSS a je tedy nutno poukázat na rozdílný skutkový stav řešený v těchto rozsudcích a řešený v nynější věci (viz výše). Předně jde o to, že ve věci řešené uvedenými rozsudky požadoval zadavatel prokázání faktického stavu (novost zboží) prohlášením jediného výrobce, ačkoliv takový faktický stav bylo zjevně možno prokázat i jiným způsobem. V nyní posuzované věci požaduje zadavatel prokázání smluvního vztahu, nikoliv nějaké faktické skutečnosti, jehož obsahem bude povinnost provádět servis, a to kterýmkoliv relevantním výrobcem nebo jeho zástupcem. Je zjevné, že existenci smluvního vztahu mohou z povahy věci prokázat jen strany tohoto vztahu, přičemž zadavatel dodavatele nesvazuje odkazem na konkrétního výrobce či servis, jde mu jen o to, aby tento servis byl autorizovaný. Navrhovatel ani neuvádí, jak jinak by prokázal deklaraci servisní podpory výrobce nebo jeho zástupce než jejich prohlášením. Tento požadavek je tedy ve světle shora uvedených odůvodnění zadavatele v souladu se zákonem.

64.  K tvrzení navrhovatele, že dodané zboží je kryto smluvním závazkem vybraného dodavatele, k němuž bude povinen se zavázat na základě uzavřené smlouvy se zadavatelem, a to pod rizikem smluvní sankce a náhrady škody, lze argumentovat tím, že zadavateli, jenž je v postavení poskytovatele regulovaných služeb v režimu vyšších povinností, jde především o zachování bezchybného fungování informačních systémů v jeho gesci a o neustálý přístup k výrobci nebo autorizovanému servisu. Bezchybné fungování pro stát důležitých nebo kritických informačních systémů, případně zajištění co nejrychlejší nápravy problémů, nenahradí vyplacení jakékoli smluvní pokuty nebo náhrady škody. Byť ani prohlášením výrobce nebo jeho zástupce si zadavatel nemůže být 100 % jist, že servis bude poskytován, jedná se o vyšší formu ujištění než pouhé prohlášení dodavatele.

65.  Rovněž u argumentace navrhovatele vůči požadavku podpory servisního střediska lze konstatovat, že jde o argumentaci v zásadě obecnou. Navrhovatel nezpochybňuje důvodnost samotného požadavku, pouze tvrdí, že „[p]roblémem je způsob, jakým [z]adavatel splnění takového požadavku chce prokázat“, a to „velmi problematick[ým] prohlášení[m] výrobce nebo autorizovaného servisního partnera“. Následně navrhovatel toliko konstatuje, že „tato podmínka může bez existence jakéhokoliv objektivního důvodu vést ke skryté diskriminaci dodavatelů, jejichž výrobky řádně splňují všechny požadavky zadávacích podmínek a jsou kryty všemi požadovanými zárukami a servisní podporou výrobce, jen nebyly nakoupeny prostřednictvím autorizovaného kanálu jejich výrobce (což je ovšem zcela legální)“. Dle argumentace navrhovatele tedy zadavatelem stanovený požadavek podpory servisního střediska „může vést“, nikoliv, že skutečně vedl ke skryté diskriminaci. Navrhovatel žádným způsobem neuvádí, že by byl jakkoliv konkrétně omezen v získání potřebného povolení. Pokud deklaruje, že požadované služby svým zákazníkům běžně poskytuje, měl by být schopen své námitky konkretizovat.

66.   Okruh námitek navrhovatele týkající se tří sporných zadávacích podmínek uzavírám tak, že zadavatelem uváděná argumentace odůvodňuje jejich stanovení v předmětném zadávacím řízení, jsou tedy opodstatněné a navrhovatelovy rozkladové námitky považuji za nedůvodné.

Shrnutí

67.   V návaznosti na uvedené nelze souhlasit s navrhovatelem, jenž tvrdí, že zadavatel stanovil nezákonné zadávací podmínky a neunesl důkazní břemeno. Konstatuji, že omezení okruhu potenciálních dodavatelů samo o sobě nečiní zadávací podmínky nezákonnými, sledují‑li legitimní cíl a odpovídají‑li zásadě proporcionality. Tři sporné zadávací podmínky dodavatelům bezdůvodně přímo nebo nepřímo nezaručovaly konkurenční výhodu a ani nevytvářely bezdůvodné překážky hospodářské soutěže. Podle jednoho z odborných komentářů k § 36 odst. 1 zákona[17] je účelem zákona, „aby proběhla co možná nejširší soutěž mezi dodavateli, avšak tato nesmí být na úkor naplnění legitimních potřeb zadavatele. Zvýhodnění (konkurenční výhoda) či znevýhodnění (překážka hospodářské soutěže) je tak přípustné, je-li odůvodněné a opírá-li se o legitimní potřebu zadavatele (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 8 As 203/2020 a rozhodnutí ÚOHS ze dne 27. 8. 2021, č. j. ÚOHS-29134/2021/500/AIv). To nicméně neznamená, že zadavatel je oprávněn stanovit nesplnitelné podmínky, které jsou logicky nepřiměřené, a tudíž nezákonné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 2 As 379/2019).“ Autoři téhož komentáře se domnívají, „že zadávací podmínky mohou ve svém důsledku vytvářet určitou nerovnováhu mezi dodavateli, ale pouze za předpokladu, že pro to existuje závažný a objektivní důvod na straně zadavatele, přičemž není v možnostech zadavatele, jak takovou nerovnováhu odstranit jiným způsobem, aniž by to pro zadavatele znamenalo nepřiměřené náklady či obtíže. V takovém případě lze však usuzovat, že zadavatel ponese důkazní břemeno ohledně objektivní povahy důvodů pro vznik nerovnováhy a nemožnosti jejího odstranění.“

68.  Lze tedy uzavřít, že v předmětné věci došlo na základě odůvodněných objektivních provozních a bezpečnostních důvodů a legitimních potřeb zadavatele, vyplývajících z charakteru infrastruktury, v níž bude veřejnou zakázkou poptávané zboží nasazeno, k určitému omezení hospodářské soutěže, avšak nikoliv na konkrétního výrobce, ale pouze na příslušnost dodavatele k oficiální distribuční síti kteréhokoliv relevantního výrobce. Uvedené omezení je s ohledem na individuální znaky předmětné věci (odůvodněné povahou plnění a bezpečnostními požadavky) přiměřené, tudíž není nezákonné. I když zadavatel stanovil tři sporné zadávací podmínky bez možnosti plnit je alternativními způsoby, stanovil je natolik široce, že s ohledem na zákonné povinnosti zadavatele a účel veřejné zakázky došlo k omezení hospodářské soutěže pouze v přiměřené (minimální) míře, která byla dostatečně odůvodněna. 

69.   Žádná z rozkladových námitek navrhovatele nebyla shledána důvodnou, proto nelze ani vyhovět návrhům navrhovatele uvedeným v rozkladu. Neshledal jsem porušení zásad stanovených v § 6 zákona nebo jiné porušení zákona. Souhlasím se závěry napadeného rozhodnutí, když Úřad neshledal důvody pro uložení nápravného opatření a návrh podle § 265 písm. a) zákona zamítl. Protože závěry napadeného rozhodnutí jsou v souladu s provedeným dokazováním spočívajícím v řádném zjištění skutkového stavu a mají oporu v podkladech pro vydání rozhodnutí, byť bylo nutné některou argumentaci Úřadu tímto rozhodnutím doplnit, jde o rozhodnutí věcně správné a v souladu s právními předpisy.

Závěr

70.  Po důkladném posouzení věci a z výše uvedené argumentace jednoznačně vyplývá, že Úřad postupoval správně a v souladu se svou dosavadní rozhodovací praxí.

71.    Ve smyslu § 89 odst. 2 správního řádu byla přezkoumána i zákonnost napadeného rozhodnutí, jeho věcná správnost v rozsahu vznesených námitek a současně byla přezkoumána i zákonnost postupu Úřadu, přičemž napadené rozhodnutí bylo shledáno zákonným a věcně správným. Dospěl jsem přitom k závěru, že Úřad uvedl všechny právní normy, které v dané věci aplikoval, a dostatečně odůvodnil jejich použití.

72.   Po zvážení všech aspektů dané věci a po zjištění, že Úřad postupoval v souladu se zákonem a správním řádem, lze dospět k názoru, že nenastaly podmínky pro zrušení nebo změnu napadeného rozhodnutí. Proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí o rozkladu. 

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí se nelze podle § 91 odst. 1, ve spojení s § 152 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, dále odvolat.

otisk úředního razítka

doc. JUDr. PhDr. Petr Mlsna, Ph.D.

předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

Adresáti

1.      Český republika – Český statický úřad, Na padesátém 3268/81, 100 00 Praha 10

2.     JUDr. Robert Falbr, advokát, Kopeckého 1326/47, 169 00 Praha 6

Vypraveno dne
viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy

---

[1] Ve Smlouvě o pořízení páteřních přepínačů a poskytování souvisejících služeb, jež tvoří přílohu č. 2 zadávací dokumentace (dále jen „smlouva“), je v článku VII odst. 3 uvedeno: „Objednatel je oprávněn kontrolovat kvalitu plnění předmětu plnění ze strany dodavatele, a to průběžně po celou dobu trvání této smlouvy. … Objednatel je oprávněn v rámci kontroly kvality plnění předmětu plnění na základě tohoto ustanovení po dodání HW podle této smlouvy do místa plnění provést kontrolu dodaného HW podle sériových čísel za účelem zjištění, zda je dodaný HW nový, nepoužitý; dodavatel je povinen objednateli kontrolu HW podle tohoto souvětí umožnit a poskytnout objednateli součinnost při kontrole.“

[2] Dle článku VII odst. 1 písm. p) smlouvy se dodavatel zavazuje „být po celou dobu trvání smlouvy autorizovaným partnerem výrobce zařízení/vlastníka duševních práv k hardware prvkům i software prvkům tvořícím přepínače“.

[3] Technická specifikace předmětu plnění veřejné zakázky je obsažena v přílohách zadávací dokumentace, konkrétně v příloze č. 1a „Technická specifikace – Požadavky na technologie“; v příloze č. 1b „Technická specifikace – Implementační práce a poimplementační služby“ a v příloze č. 1c „Technická specifikace – Akceptační testy“.

[4] Pro posouzení zákonnosti postupu zadavatele je rozhodné znění zákona účinné v okamžiku zahájení zadávacího řízení. Postup předsedy Úřadu ve správním řízení se proto řídí právními předpisy účinnými ke dni zahájení správního řízení.

[5] V souvislosti s tímto správním řízením je z nové vnitrostátní právní úpravy kybernetické bezpečnosti, jenž je účinná od 1. 11. 2025, nejdůležitější zákon č. 264/2025 Sb., o kybernetické bezpečnosti (dále jen „nový zákon o kybernetické bezpečnosti“ nebo „NZKB“) a vyhláška č. 409/2025 Sb., o bezpečnostních opatřeních poskytovatele regulované služby v režimu vyšších povinností (dále jen „vyhláška k NZKB“). NZKB a vyhláška k NZKB transponují směrnici EU 2022/2555 o opatřeních k zajištění vysoké společné úrovně kybernetické bezpečnosti v Unii (tzv. NIS 2) a navazují na přímo použitelné evropské předpisy, včetně nařízení 2019/881 o agentuře ENISA (Agentura Evropské unie pro kybernetickou bezpečnost), o certifikaci kybernetické bezpečnosti informačních a komunikačních technologií (tzv. akt o kybernetické bezpečnosti), nařízení 2021/887, kterým se zřizuje Evropské průmyslové, technologické a výzkumné centrum kompetencí pro kybernetickou bezpečnost a síť národních koordinačních center, nařízení 2021/696, kterým se zavádí Kosmický program Unie a zřizuje Agentura Evropské unie pro Kosmický program, či nařízení 2023/588, kterým se zavádí Program Unie pro bezpečnou konektivitu na období 2023–2027. 

[6] Viz body 3-5 tohoto rozhodnutí nebo body 56 a násl. napadeného rozhodnutí.

[7] V této souvislosti lze odkázat na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2015, č. j. 30 Af 102/2013-165, kde je uvedeno, že „nepřezkoumatelnost rozhodnutí může nastat z důvodu jeho nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. Obecně lze za nesrozumitelné považovat takové rozhodnutí, z jehož výroku nelze zjistit, jakým způsobem bylo rozhodnuto, jehož výrok je vnitřně rozporný nebo nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, dále takové rozhodnutí, z něhož není patrné, které osoby jsou jeho adresátem a kdo byl rozhodnutím zavázán apod. V případě nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů pak soud posuzuje, zda se žalovaný v rozhodnutí vypořádal se všemi žalobcem uplatněnými okolnostmi a zda srozumitelným způsobem uvedl, jaké skutečnosti vzal při svém rozhodování za prokázané a kterým naopak nepřisvědčil, jakými úvahami byl ve svém rozhodování veden, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a které důvody jej vedly k vyslovení závěrů obsažených ve výsledném rozhodnutí.“

[8] Pozn. takový postup shledal ústavně konformním i Ústavní soud (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014-43, nebo ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017-38).

[9] Viz též rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 45/2010-159 ze dne 15. 9. 2010, č. j. 6 As 161/2013-25 ze dne 31. 10. 2014 nebo č. j. 3 As 127/2014-54 ze dne 12. 2. 2015 (dále jen „rozsudky k zásadě jednotnosti řízení“).

[10] Dle § 36 odst. 1 zákona nesmí být zadávací podmínky stanoveny tak, aby určitým dodavatelům bezdůvodně přímo nebo nepřímo zaručovaly konkurenční výhodu nebo vytvářely bezdůvodné překážky hospodářské soutěže.

[11] Viz např. bod 12.13 zadávacích podmínek.

[12] Zadavatel vykonává svou činnost dle zákona č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, ve znění pozdějších předpisů, a také dle podmínek stanovených dalšími právními předpisy, jež se vztahují k fungování organizačních složek státu obecně.

[13] Viz § 8 odst. 1 NZKB: „V režimu vyšších povinností je poskytovatel regulované služby, který z důvodu své velikosti, počtu uživatelů, geografického rozšíření služby, dopadu na fungování odvětví nebo jiného poskytovatele regulované služby nebo rizikovosti provozu, je značně ekonomicky, společensky nebo bezpečnostně významný pro Českou republiku.“

[14] Viz Portál Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost – např. https://portal.nukib.gov.cz/informacni-servis/legislativa/aktualne-platne-predpisy-v-kyberneticke-bezpecnosti (v části legislativa jsou uvedené v současnosti platné právní předpisy týkající se kybernetické bezpečnosti) nebo např. důvodová zpráva k vyhlášce k NZKB https://portal.nukib.gov.cz/storage/uploads/2025/12/03/duvodova-zprava-vyhlaska-vyssi-rezim_uid_69303a3e441fc.pdf

[15] Srov. § 2 písm. h) nebo § 9 vyhlášky k NZKB.

[16] Dle § 73 odst. 4 zákona není v nadlimitním režimu zadavatel oprávněn požadovat prokázání jiné kvalifikace, než která je uvedena v odstavcích 1 až 3; tím není dotčen § 48 odst. 5 až 7 zákona.

[17] Viz PODEŠVA, Vilém a kol. 134/2016 Sb. Zákon o zadávání veřejných zakázek: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2024. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). Právní stav komentáře ke dni 1. 2. 2024.