Nadační fond proti korupci svou analýzou kritizuje postup ÚOHS a Nejvyššího správního soudu, přestože je plně v souladu se zákonem

Nadační fond proti korupci (NFPK) prezentoval na tiskové konferenci dne 2. 5. 2017 svou analýzu, která je plná nesprávných a účelových informací.

Postup ÚOHS je při vedení správního řízení zcela zákonným, což opakovaně potvrzuje judikatura Nejvyššího správního soudu.

Pokud tak Nadační fond proti korupci požaduje, aby ÚOHS postupoval jinak, fakticky tím požaduje nezákonný postup ÚOHS. Jestliže uvedená ustanovení, která jsou předmětem kritiky, poskytují mnohem větší ochranu dodavatelům než dříve (delší blokační lhůta, automatická blokace atd.) a reálně naopak brání jakýmkoli případům korupce, vzbuzuje to otázky, co je záměrem této analýzy, když úprava právě uvedeným negativním případům zabraňuje.

V některých případech uvedených Nadačním fondem proti korupci je zcela zřejmá neznalost či účelové přehlížení rozhodné úpravy. Během správního řízení nemůže dojít k účelovému uzavření smlouvy v případech, kdy Úřad nemá odstraněnu pochybnost o zákonném postupu zadavatele. Zadavateli je zakázáno uzavřít smlouvu po dobu 60 dnů od zahájení správního řízení. To platí automaticky ze zákona ve všech případech, tudíž nejde o žádnou libovůli Úřadu.  Počátek blokační doby je přitom vázán na datum zahájení správního řízení a nikoli na datum podání námitek, jak tomu bylo v minulosti, a proto je tato doba efektivnější a pro řádný přezkum příznivější než v minulosti. Dále platí, že délka blokační doby je i delší než v dřívější úpravě, a to nejen co do počátku jejího běhu, jak výše uvedeno, ale i co do prosté délky, když je o celých 15 dnů delší (dříve to bylo 45 dnů).

Je tedy nejenže zajištěna efektivní ochrana dodavatele, ale tato je i výrazným způsobem posílena.

Jako jeden z mnoha příkladů absurdních a zcela lichých tvrzení lze uvést, že „podle nové právní úpravy tedy, i když ÚOHS zkonstatuje porušení zákona, zadavatel podá rozklad a bez dalšího se vyhne jakémukoliv přezkumu anebo sankci za jeho protiprávné kroky“. Samozřejmě k tomuto nikdy nemůže dojít, poněvadž tomu brání výslovně zákon a ten přímo stanovuje speciální blokační dobu a znemožňuje zadavateli uzavřít smlouvu až do pravomocného druhoinstančního rozhodnutí o rozkladu. Ve světle uvedeného pak předpoklad pisatele, že „všichni zadavatelé budou podávat rozklady a všechna přezkumná řízení, zahájená na návrh protestujícího uchazeče, budou podle uvedeného ustanovení zastavována“, je tedy zcela nesprávný a v rozporu se zněním zákona. 

Celý „problém“ popsaný u nové právní úpravy v analýze Nadačního fondu proti korupci se tak smršťuje na to, že tvůrce „analýzy“ kritizuje jako nedomyšlené ustanovení § 257 zákona, aniž by si přečetl paragraf o několik řádků následující (§ 263 odst. 8), který tento „problém“ Nadačního fondu proti korupci shora uvedeným efektivním způsobem řeší a tvrzenému zmaření přezkumu reálně brání. 

Pokud Nadační fond proti korupci reálně požaduje dlouhodobě blokovat jakýkoli postup zadavatele při zadání veřejné zakázky i v případě, kde není žádná pochybnost o zákonnosti jeho postupu, reálně právě tímto je zcela v rozporu s logikou bráněno v tom, aby se v České republice něco vysoutěžilo i přesto, že to bylo ze strany zadavatele provedeno zcela v souladu se zákonem. 

O tom, že úprava (a postup Úřadu) je správný, svědčí ostatně dále i to, že se touto problematikou zastavování přezkumných řízení Úřadem po uzavření smlouvy na veřejnou zakázku zabývala v rámci tzv. EU Pilotu Evropská komise (zřejmě na podnět nějakého subjektu z České republiky), přičemž akceptovala vyjádření podané Českou republikou. 

Zastavení správního řízení z důvodu uzavření smlouvy na veřejnou zakázku není častou záležitostí, poněvadž Úřad svým rychlým přístupem v šedesátidenní lhůtě, v níž standardně věc projednává, nedává zadavatelům příležitost, aby uzavřel smlouvu, aniž by se meritem věci Úřad nezabýval, byť alespoň v rozhodnutí o předběžném opatření. 

Je paradoxní, že tvrzení autora analýzy Nadačního fondu proti korupci o tom, jak Úřad umožňuje uzavření smluv bez věcného posouzení merita překračováním zákonných lhůt, vyvrací přímo jím uváděná čísla, když je zřejmé, že Úřad jako prvoinstanční orgán rozhoduje zcela běžně do 60 dnů (za rok 2016 činila průměrná lhůta pro vydání rozhodnutí 31 dnů, a to ještě při nezapočítání příkazů; s nimi by činila tato lhůta dokonce jen 19 dnů), takže je evidentní, že v drtivé většině případů dojde k vydání rozhodnutí Úřadem před koncem šedesátidenní blokační doby. Jestliže tomu tak v ojedinělých případech nebude (přičemž zde je třeba spatřovat důvod zejména v jednání účastníků, jež předkládají návrhy na provedení znaleckých posudků apod.), má Úřad zachovánu možnost nařídit předběžné opatření, a to podle obecné úpravy obsažené ve správním řádu. 

 

Tiskové oddělení ÚOHS
17/024