číslo jednací: 02745/2026/162
spisová značka: R0172/2025/VZ
| Instance | II. |
|---|---|
| Věc | Dodávka a instalace vysílacích bodů |
| Účastníci |
|
| Typ správního řízení | Veřejná zakázka |
| Výrok | rozhodnutí v rozsahu výroku II. zrušeno a společné řízení vráceno |
| Rok | 2025 |
| Datum nabytí právní moci | 3. 2. 2026 |
| Související rozhodnutí | 46103/2025/500 02745/2026/162 |
| Dokumenty |  2025_R0172.pdf 442 KB |
|
Spisová značka: ÚOHS-R0172/2025/VZ Číslo jednací: ÚOHS-02745/2026/162 |
|
Brno 3. 2. 2026 |
V řízení o rozkladu doručeném Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže dne 10. 12. 2025 navrhovatelem
- Pramacom Prague spol. s r.o., IČO 18630782, se sídlem Na pískách 1667/36, 160 00 Praha,
proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže sp. zn. ÚOHS-S0452/2025/VZ, č. j. ÚOHS-46103/2025/500 ze dne 25. 11. 2025 ve věci přezkoumání úkonů zadavatele
- Česká republika – Ministerstvo vnitra, generální ředitelství Hasičského záchranného sboru České republiky, IČO 00007064, se sídlem Nad štolou 936/3, 170 00 Praha,
učiněných při zadávání veřejné zakázky „Dodávka a instalace vysílacích bodů“ v otevřeném řízení, jehož oznámení bylo odesláno k uveřejnění dne 30. 4. 2025 a uveřejněno ve Věstníku veřejných zakázek dne 2. 5. 2025 pod ev. č. Z2025-024381 a v Úředním věstníku Evropské unie dne 2. 5. 2025 pod ev. č. 283149-2025,
jsem podle § 152 odst. 5 písm. a) ve spojení s § 90 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů a ve spojení s § 152 odst. 5 téhož zákona, na základě návrhu rozkladové komise, jmenované podle § 152 odst. 3 téhož zákona, rozhodl takto:
Výrok II rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže sp. zn. ÚOHS-S0452/2025/VZ, č. j. ÚOHS-46103/2025/500 ze dne 25. 11. 2025
r u š í m
a věc v tomto rozsahu
v r a c í m
Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže k novému projednání.
Odůvodnění
I. Průběh zadávacího řízení a správního řízení
1. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“), obdržel dne 27. 6. 2025 návrh navrhovatele dle § 254 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“) z téhož dne na přezkoumání úkonů zadavatele učiněných při zadávání specifikované veřejné zakázky. Podaným návrhem navrhovatel brojil proti zadávacím podmínkám, konkrétně proti požadavkům na technickou kvalifikaci dodavatelů, proti nastavení části smluvních podmínek, proti technické specifikaci předmětu plnění, pokud jde o požadavky na prvky anténních systémů, a proti riziku vzniku zadavatelem zaviněného stavu proprietárního uzamčení (vendor lock-in).
II. Napadené rozhodnutí
2. Výrokem I rozkladem napadeného rozhodnutí Úřad rozhodl tak, že zadavatel stanovil zadávací podmínky veřejné zakázky v rozporu s § 100 odst. 1 zákona, ve spojení se zásadou transparentnosti zakotvenou v § 6 odst. 1 zákona, když si v čl. XIII odst. 1 písm. b) přílohy č. 1 „Závazný vzor smlouvy“ zadávací dokumentace vyhradil změnu závazku spočívající v prodloužení doby plnění mj. „při vzniku překážky na straně Objednatele (neposkytnutí dostatečné součinnosti), kdy je plnění Smlouvy na jednání Objednatele závislé a je jimi podmíněno“, aniž podmínky pro tuto vyhrazenou změnu závazku a její obsah v zadávací dokumentaci dostatečně a jednoznačně vymezil tak, aby se odvíjela od objektivních skutečností.
3. Výrokem II napadeného rozhodnutí Úřad návrh navrhovatele s výjimkou části, která směřovala proti vyhrazené změně závazku spočívající v prodloužení doby plnění a o které bylo rozhodnuto výrokem I. napadeného rozhodnutí, podle § 265 písm. a) zákona, zamítl, neboť nebyly zjištěny důvody pro uložení nápravného opatření.
4. Výrokem III napadeného rozhodnutí Úřad jako opatření k nápravě zadavateli uložil zákaz uplatnění vyhrazené změny závazku spočívající v prodloužení doby plnění.
5. Výrokem IV napadeného rozhodnutí Úřad uložil zadavateli zákaz uzavřít smlouvu na veřejnou zakázku do pravomocného ukončení správního řízení.
6. Výrokem V napadeného rozhodnutí byla zadavateli uložena povinnost k náhradě nákladů řízení.
7. V odůvodnění napadeného rozhodnutí Úřad dospěl ve vztahu k výroku I k závěru, že zadavatel porušil zákon tím, že si v zadávací dokumentaci vyhradil změnu závazku spočívající v prodloužení doby plnění v případě vzniku překážky na straně objednatele, konkrétně při neposkytnutí dostatečné součinnosti, aniž by podmínky této vyhrazené změny a její obsah vymezil dostatečně jednoznačně a objektivně. Ze smluvního ujednání nevyplývá, jaké konkrétní okolnosti mají vést k aktivaci této změny, a současně je ponecháno na diskreci zadavatele, zda žádosti dodavatele o prodloužení doby plnění vyhoví, a to i v situaci, kdy by neposkytnutí součinnosti bylo na jeho straně. Takto formulovaná výhrada umožňuje libovůli zadavatele a neumožňuje dodavatelům předem zhodnotit dopady této změny na jejich závazky, čímž nesplňuje požadavek jednoznačnosti vymezení vyhrazené změny závazku stanovený zákonem.
8. Ve vztahu ke všem ostatním námitkám navrhovatele Úřad neshledal důvody pro uložení nápravného opatření, a proto návrh v těchto částech zamítl podle § 265 písm. a) zákona. Úřad dospěl k závěru, že rozporované smluvní podmínky týkající se procesu schvalování plánu předpokládané realizace plnění nepředstavují zjevný exces, jelikož z okolností případu vyplývá, že tento proces má administrativní charakter a nepůsobí nepřiměřené podnikatelské riziko, přičemž případné prodlení způsobené nesoučinností zadavatele by nemohlo založit odpovědnost dodavatele. Dále Úřad shledal, že požadavky na technickou kvalifikaci, včetně požadavků na zkušenosti se standardy ETSI a na odbornou způsobilost projektanta radiové sítě, jsou objektivně odůvodněny povahou a významem předmětu veřejné zakázky a jsou přiměřené jejímu rozsahu a technické náročnosti. Rovněž technické parametry požadované antény, včetně minimálního zisku, byly Úřadem posouzeny jako odůvodněné, nediskriminační a nevedoucí k bezdůvodnému omezení hospodářské soutěže. Námitku týkající se hrozby vzniku vendor lock‑in Úřad posoudil jako hypotetickou, tj. nesměřující proti konkrétnímu již uskutečněnému úkonu zadavatele, a proto nespadající do jeho věcné působnosti.
9. V návaznosti na zjištění obsažená ve výroku I Úřad uložil jako nápravné opatření zákaz uplatnění nezákonně vyhrazené změny závazku podle § 263 odst. 3 zákona. Úřad shledal, že toto opatření je v daném případě dostatečné k odstranění nezákonného stavu, neboť nezákonná výhrada změny závazku svým charakterem a rozsahem neodůvodňuje zrušení celého zadávacího řízení a neprokázalo se, že by zásadně ovlivnila okruh dodavatelů či průběh soutěže. Současně Úřad zohlednil, že právní úprava po novele zákona výslovně preferuje zákaz uplatnění nezákonné vyhrazené změny závazku jako mírnější a přiměřené nápravné opatření, pokud postačuje k zajištění souladu zadávacích podmínek se zákonem. Dále Úřad uzavřel, že v šetřeném případě nevyužil možnosti zrušit rozhodnutí o námitkách dle § 263 odst. 5 zákona, přičemž však nikoliv z toho důvodu, že by je pokládal za odůvodněné v souladu se zákonem, ale s ohledem na zásadu procesní ekonomie. K tomu Úřad uvedl, že takovým postupem není navrhovatel nijak krácen na svých právech, neboť kvůli uložení nápravného opatření bude navrhovateli vrácena kauce.
III. Rozklad navrhovatele
10. Dne 10. 12. 2025 obdržel Úřad blanketní rozklad navrhovatele proti napadenému rozhodnutí. Z obsahu doručenky založené ve správním spise vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo navrhovateli doručeno prostřednictvím datové schránky dne 25. 11. 2025. Blanketní rozklad tak byl podán ve lhůtě stanovené zákonem. Následně dne 15. 12. 2025 doručil navrhovatel Úřadu své odůvodnění blanketního rozkladu.
Námitky rozkladu
11. Navrhovatel především namítá, že se Úřad nedostatečně zabýval samotným rozhodnutím o námitkách. Toto rozhodnutí navrhovatel i nadále označuje za nepřezkoumatelné, protože se zadavatel nevypořádal s podstatnými argumenty uvedenými v jeho námitkách a neprokázal zákonnost ani přiměřenost jím stanovených zadávacích podmínek. Navrhovatel uvádí, že zadavatel pouze formálně konstatoval nedůvodnost námitek, aniž by své závěry odůvodnil konkrétními technickými nebo skutkovými okolnostmi. Podle navrhovatele tím zadavatel porušil § 245 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek, což činí rozhodnutí o námitkách nepřezkoumatelným.
12. Na tvrzenou nepřezkoumatelnost samotného rozhodnutí o námitkách navazuje námitka rozkladu, že i výrok II napadeného rozhodnutí Úřadu je nepřezkoumatelný. Navrhovatel uvádí, že Úřad posoudil nepřezkoumatelnost rozhodnutí o námitkách pouze ve vztahu k jediné technické zadávací podmínce týkající se parametrů antény, zatímco u ostatních sporných podmínek ponechal zásadní nedostatky bez reakce. Úřad podle navrhovatele neprovedl úplné přezkoumání toho, jak se zadavatel vypořádal s jednotlivými námitkami, a přesto uzavřel, že zadavatel nepochybil. Tím podle navrhovatele absentuje řádné odůvodnění výroku II, což činí tuto část rozhodnutí nepřezkoumatelnou.
13. Navrhovatel dále tvrdí, že zadavatel doplnil zásadní argumenty až ve svém vyjádření k návrhu a následně i na základě výzvy Úřadu podle § 36 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), ačkoli tato argumentace měla být součástí rozhodnutí o námitkách. Podle navrhovatele jde o postup, který je v rozporu se zákonem i judikaturou, protože zadavateli umožňuje dodatečně nahrazovat absentující odůvodnění. Navrhovatel uvádí, že tím bylo porušeno jeho procesní právo, neboť nemohl reagovat na novou argumentaci již v návrhu, a byl tak zkrácen na právu na účinnou obranu.
14. Navrhovatel rovněž namítá, že Úřad v napadeném rozhodnutí sám doplňoval důvody a technickou argumentaci, které zadavatel nikdy nevznesl. Tvrdí, že Úřad konstruoval vlastní odůvodnění přiměřenosti sporných zadávacích podmínek, zejména pokud jde o požadavky na standard ETSI, odbornou způsobilost projektanta radiové sítě nebo parametry antén, aniž by tyto důvody měly oporu v rozhodnutí o námitkách či v zadávací dokumentaci. Podle navrhovatele tím Úřad překročil své přezkumné pravomoci, protože namísto přezkoumání úvah zadavatele je nahrazoval úvahami vlastními.
15. Součástí rozkladu je i námitka nezákonnosti smluvní úpravy týkající se procesu schvalování plánu realizace. Navrhovatel uvádí, že smluvní dokumentace neurčuje žádná pravidla, lhůty či procesní parametry, a umožňuje tak zadavateli proces schvalování v podstatě libovolně prodlužovat, což může mít za následek prodlení na straně dodavatele a následné uplatnění smluvních sankcí, přestože prodlení může být způsobeno zadavatelem. Navrhovatel tvrdí, že Úřad nesprávně přihlédl k nezávazným vysvětlením zadávací dokumentace nebo k vyjádřením zadavatele mimo samotný smluvní vzor, čímž nahradil absenci jasné smluvní úpravy.
16. Navrhovatel dále brojí proti požadavku zadavatele na prokázání zkušenosti s realizací radiové sítě ve standardu ETSI. Tvrdí, že takový požadavek není způsobilý prokazovat skutečnou technickou schopnost plnit předmět veřejné zakázky, neboť ETSI pokrývá širokou škálu různorodých technologií a samotná existence reference ve standardu ETSI neříká nic o odbornosti dodavatele v konkrétní oblasti. Navrhovatel tvrdí, že požadavek je nepřiměřený, nedůvodně omezuje hospodářskou soutěž a zadavatel ani Úřad neprokázali jeho nezbytnost.
17. Součástí rozkladu je rovněž námitka nesprávného posouzení Úřadu ohledně ne/přiměřenosti požadavků kladených na projektanta radiové sítě. Navrhovatel uvádí, že zadavatel požaduje odbornou způsobilost podle právních předpisů i zkušenost se zpracováním ZPD (zjednodušená projektová dokumentace) a DSP (dokumentace skutečného provedení), ačkoli ZPD není součástí předmětu veřejné zakázky a implementační dokumentace, kterou má dodavatel zpracovávat, slouží jako podklad montáže dodaného plnění, a to především samotnému dodavateli. Navrhovatel k tomu dále poukazoval na skutečnost, že součástí předmětu veřejné zakázky je pouze zpracování DSP, u které není výše uvedená zadavatelem požadovaná odborná způsobilost nutná, jelikož požadovaný rozsah plnění a DSP nezahrnuje žádnou projekční činnost v oboru elektrotechniky ani potřebu autorizace projektantem v oboru elektrotechniky. Taková odborná způsobilost je nutná pro vypracování ZPD, které však část předmětu veřejné zakázky netvoří, což vyplývá ze zadávací dokumentace. Podle navrhovatele tak jde o kvalifikační požadavky, které nemají oporu ve skutečných potřebách zadavatele vyplývajících z předmětu veřejné zakázky a jsou nepřípustně diskriminační.
18. Navrhovatel také zpochybňuje přiměřenost technických požadavků na parametry antény, konkrétně požadavek na dosažení zisku 4,1 dBi v kombinaci se specifickým kódem HMC a všesměrovým vyzařováním. Tvrdí, že taková anténa není reálně dostupná na trhu a Úřad neprokázal technickou proveditelnost požadavku ani možnost zakázkové výroby ve stanovené lhůtě. Podle navrhovatele Úřad své závěry nepodložil žádnými objektivními důkazy.
19. Další námitku rozkladu navrhovatel směřoval proti tomu, že zadavatel svým postupem vytváří stav vendor lock-in, neboť nyní požaduje dodání jiného počtu antén, než tomu bylo v dřívějším zadávacím řízení. Nesouhlasí se závěrem učiněným Úřadem a má za to, že se Úřad měl touto námitkou zabývat.
20. Nakonec navrhovatel nesouhlasí se závěrem, že nebyl na svých právech zkrácen pouze proto, že mu byla vrácena kauce. Tvrdí, že byl zkrácen zejména tím, že Úřad přihlížel k dodatečně předložené argumentaci zadavatele, k níž se nemohl vyjádřit v návrhu, a že Úřad nevěnoval jeho námitkám náležitou pozornost ani je nepřezkoumal v rozsahu, v jakém byly uplatněny.
Závěr rozkladu
21. Navrhovatel v blanketním rozkladu i v jeho doplnění navrhl, aby předseda Úřadu napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Úřadu k novému projednání. Následně na základě výzvy zaslané předsedou Úřadu k upřesnění rozsahu podaného rozkladu navrhovatel přípisem doručeným dne 14. 1. 2026 konkretizoval, že se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k novému projednání v rozsahu výroku II.
IV. Řízení o rozkladu
22. Úřad po doručení rozkladu neshledal podmínky pro postup podle § 87 správního řádu a podle § 88 odst. 1 správního řádu předal spis se svým stanoviskem předsedovi Úřadu k rozhodnutí o rozkladu.
Stanovisko předsedy Úřadu
23. Po projednání rozkladu a veškerého spisového materiálu rozkladovou komisí, jmenovanou podle § 152 odst. 3 správního řádu, a po posouzení případu ve všech jeho vzájemných souvislostech, byl podle § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumán soulad výroků napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy a dále byla přezkoumána rovněž správnost napadeného rozhodnutí. S přihlédnutím k návrhu rozkladové komise byl přijat následující závěr.
24. Napadené rozhodnutí je nezákonné, protože se Úřad nezabýval otázkou, zda rozhodnutí o námitkách splňuje požadavky § 245 zákona na podrobné a srozumitelné odůvodnění, ačkoliv to navrhovatel v návrhu namítal. Takový nedostatek nemůže být zhojen v rámci řízení o podaném rozkladu, a je tak nutné napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit zpět Úřadu k novému projednání.
25. Výroky I, III, IV a V napadeného rozhodnutí nebyly podaným rozkladem napadeny, a proto tyto samostatně nabyly právní moci ve smyslu § 74 správního řádu dne 11. 12. 2025.
V. K důvodům zrušení napadeného rozhodnutí
K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí
26. Navrhovatel v rozkladu předně namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí (viz body A.1 a A.2 doplnění rozkladu). Namítanou nepřezkoumatelnost navrhovatel spatřuje v tom, že napadeným rozhodnutím se mu nedostalo žádných odpovědí, zda Úřad považoval argumentaci navrhovatele k ostatním částem rozhodnutí o námitkách (mimo námitky proti vyhrazené změně závazku) za relevantní, nebo zda je naopak považoval za nedůvodné, z čehož by vyplývalo, že Úřad hodnotil rozhodnutí o námitkách jako souladné se zákonem. V podaných námitkách napadal více skutečností, které však nebyly ze strany zadavatele nijak vypořádány. Dle názoru navrhovatele Úřad fakticky shledal rozhodnutí o námitkách nepřezkoumatelným (výslovně tak učinil v bodu 133 napadeného rozhodnutí ve vztahu k požadavku na antény), což vyplývá i z postupu Úřadu, který zadavatele vyzval k doplnění argumentace ve vztahu k důvodům stanovení zadávacích podmínek. Nicméně následně Úřad vyšel při posouzení napadených požadavků zadavatele toliko z provedeného doplnění, a nikoliv z toho, co bylo uvedeno v rozhodnutí o námitkách. Úřad tak vadu rozhodnutí o námitkách dle navrhovatele nesprávně „přehlédl“, a následně jím podaný návrh zamítl ve vztahu k výroku II s odkazem na skutečnost, že již uložil nápravné opatření ve výroku III napadeného rozhodnutí a že kauce bude navrhovateli vrácena. Navrhovatel v této souvislosti argumentoval, že v důsledku vadného rozhodnutí o námitkách byl zbaven možnosti brojit proti úplnému okruhu důvodů zadavatele již ve fázi podání návrhu.
27. Úřad se otázkou kvality rozhodnutí o námitkách zabýval zejména v bodu 133 napadeného rozhodnutí. Zde Úřad popisuje hypotetickou situaci, v níž by rozhodnutí o námitkách bylo vadné (např. nepřezkoumatelné) a zároveň by v řízení o návrhu nebyl shledán důvod pro uložení nápravného opatření. V takovém případě Úřad výslovně uvádí, že by přistoupil ke zrušení rozhodnutí o námitkách podle § 263 odst. 5 zákona, neboť „nelze vyloučit, že pokud by se navrhovateli dostalo řádného rozhodnutí o námitkách, pak by vůbec návrh (s jehož podáním je spojena i povinnost složit peněžitou kauci) nepodal“. Tím Úřad sám uznává, že kvalita rozhodnutí o námitkách má přímý vliv na to, zda a jak navrhovatel využije svého práva podat návrh, a tedy i na to, zda ponese břemeno složení kauce. Úřad následně konstatuje, že „v šetřeném případě nicméně vzhledem ke skutečnosti, že Úřad zjistil pochybení zadavatele, v jehož důsledku ukládá výrokem III. tohoto rozhodnutí nápravné opatření, nevyžaduje ochrana práv navrhovatele, aby byla využita možnost zrušit rozhodnutí o námitkách dle § 263 odst. 5 zákona. (…) Pokud tedy Úřad v šetřeném případě nevyužil možnosti zrušit rozhodnutí o námitkách dle § 263 odst. 5 zákona, nečiní tak proto, že by jej pokládal za odůvodněné v souladu se zákonem, ale v souladu se zásadou procesní ekonomie za situace, kdy takovým postupem Úřadu navrhovatel není nijak krácen na svých právech, neboť vzhledem k tomu, že Úřad dospěl k závěru, že existuje důvod pro uložení nápravného opatření, bude kauce složená spolu s návrhem navrhovateli po nabytí právní moci tohoto rozhodnutí ve smyslu § 255 odst. 6 zákona vrácena.“. Úřad tedy uzavírá, že nápravné opatření uložené ve výroku III napadeného rozhodnutí (zákaz uplatnění vyhrazené změny závazku) spolu s povinností Úřadu vrátit kauci podle § 255 odst. 6 zákona představují dostatečnou ochranu práv navrhovatele, a proto není nutno rozhodnutí o námitkách rušit.
28. S přihlédnutím k tomuto závěru nelze napadené rozhodnutí označit za nepřezkoumatelné, jak namítá navrhovatel v podaném rozkladu. Nepřezkoumatelnost je závažná vada spočívající buď v intenzivní nesrozumitelnosti úvah správního orgánu anebo v absenci úvah o rozhodujících otázkách, aniž by byl zřejmý rozumný důvod, proč takové úvahy v rozhodnutí absentují. Nesrozumitelné napadené rozhodnutí není a je z něj zároveň zjevné, proč se otázkou kvality rozhodnutí o námitkách Úřad nezabýval (viz bod 133 napadeného rozhodnutí). Důvody, pro které Úřad zamítl odpovídající část návrhu navrhovatele, jsou z napadeného rozhodnutí zřejmé (Úřad provedl posouzení zákonnosti stanovených zadávacích podmínek) a jsou popsány dostatečně podrobně na to, aby proti nim navrhovatel mohl brojit rozkladem. Pokud mají tyto úvahy Úřadu nedostatky (k tomu viz dále), jde spíše o dílčí vady právního posouzení než o nepřezkoumatelnost.
Obecně k posuzování rozhodnutí o námitkách
29. Rozhodnutí o námitkách představuje klíčový prvek systému ochrany práv dodavatelů v zadávacím řízení a plní zásadní funkci pro následný přezkum prováděný Úřadem. Jeho účelem není pouze formálně reagovat na podané námitky, ale zejména, pokud navrhovatel napadá zadávací podmínky stran jejich důvodnosti (porušení § 36 odst. 1 zákona), má rozhodnutí o námitkách poskytnout navrhovateli ucelené, konkrétní a věcně odůvodněné vysvětlení, z něhož bude zřejmé, proč zadavatel určité požadavky stanovil, jaké potřeby jimi sleduje a z jakých důvodů považuje tyto požadavky za přiměřené, nezbytné a v souladu se zákonem, ať už jde o technické podmínky předmětu plnění, kritéria kvalifikace či jiné požadavky. Na základě rozhodnutí o námitkách se totiž stěžovatel rozhoduje, zda návrh podá, či nikoliv. Proto zákon v § 245 odst. 1 stanovuje požadavek na podrobné a srozumitelné odůvodnění rozhodnutí o námitkách. Ostatně, důvodová zpráva k § 245 zákona uvádí: „Ze znění odstavce 1 je zřejmé, že je to primárně zadavatel, který musí vědět, co a jakým způsobem poptává. Musí tedy být schopen svůj postup obhájit (pokud jej přezkoumatelným způsobem obhájit neumí, měl by se především zamyslet nad tím, zda jeho postup v zadávacím řízení, zpochybněný námitkou, je správný a zda nemá spíše přistoupit k opatření k nápravě). (…) Není v souladu s odstavcem 1, pokud se zadavatel k námitkám jen obecně vyjádří ve smyslu např. že ‚technickou kvalifikaci nastavil přiměřeně‘ (bez dalšího). Smyslem ustanovení je zvýšení efektivity institutu námitek, tzn. zadavatel by se měl námitkami odpovědně zabývat, brát je i jako příležitost k nápravě svého postupu).“ [1]
30. Pouze takové rozhodnutí o námitkách, které splňuje výše popsané kvalitativní parametry, umožňuje, aby se následný přezkum Úřadu zaměřil na vlastní meritorní posouzení zákonnosti sporných podmínek, aniž by bylo nutné zpětně rekonstruovat úvahy zadavatele, které podle zákona měly být obsaženy již v námitkovém řízení. Pokud však rozhodnutí o námitkách tyto požadavky nesplní, zasahuje to nejen procesní postavení navrhovatele, který neobdrží řádné vysvětlení důvodů stanovení konkrétních parametrů (k tomu viz dále), ale významně to zatěžuje i samotné řízení před Úřadem. Navrhovatel musí složitě domýšlet, co měl zadavatel na mysli. Výsledkem toho může být, že navrhovatel ve správním řízení činí obsáhlá podání pomýšlející na rozličné aspekty řešené věci. Úřad na straně druhé může mít zase tendenci vyžadovat od zadavatele doplnění jeho argumentace, což správní řízení prodlužuje.
31. Zároveň s tím se výrazně oslabuje naplnění účelu námitkového „řízení“, kterým je poskytnout stranám vzniklého sporu možnost vyřešit jej bez zásahu Úřadu, což by obě strany přirozeně stálo čas i náklady. Aby zadavatel argumentačně přesvědčil navrhovatele, že námitky nejsou důvodné, musí mu svoji pozici podrobně a srozumitelně vysvětlit (§ 245 odst. 1 zákona). Ne vždy se zadavateli samozřejmě podaří stěžovatele přesvědčit, aby návrh nepodával, a to i v případech, že je požadavek na podrobné a srozumitelné rozhodnutí o námitkách splněn. Každopádně, je-li kvalita rozhodnutí o námitkách předmětem sporu, pak Úřad nemůže tuto otázku přejít. Pokud by totiž na podrobné a srozumitelné odůvodnění rozhodnutí o námitkách Úřad nedohlížel, hrozilo by, že by tato povinnost přestala být dodržována. V takovém případě by se ovšem účel institutu námitek mohl vyprázdnit a námitkové „řízení“ by pak v podstatě jen zbytečně prodlužovalo zadávací řízení.
32. Namítá-li tedy navrhovatel, že je rozhodnutí o námitkách nedostatečné, Úřad je v první řadě povinen posoudit samotné rozhodnutí o námitkách a ověřit, zda v něm zadavatel uvedl dostatečně konkrétní zdůvodnění reagující na podstatu jednotlivých námitek. Teprve tehdy, shledá‑li, že takové důvody v rozhodnutí o námitkách skutečně jsou, může přistoupit k jejich meritornímu posouzení. Pokud však odůvodnění, proč zadavatel jednotlivé argumenty stěžovatele odmítá, v rozhodnutí o námitkách absentuje natolik, že je musí Úřad za zadavatele dodatečně vyhledávat či rekonstruovat, nemůže být takové rozhodnutí o námitkách považováno za souladné se zákonem. Tedy, je-li nutné, aby Úřad dodatečně zjišťoval nosné důvody argumentace zadavatele, je to zřejmým signálem, že rozhodnutí o námitkách nedosahuje potřebné míry kvality a přezkoumatelnosti.
33. Na tomto místě je vhodné rovněž připomenout, že námitkové řízení není pouze věcí zadavatele, neboť ten „pouze“ reaguje na námitky podané stěžovatelem. Je tak zřejmé, že kvalita rozhodnutí o námitkách se vždy odvíjí od kvality námitek, a je proto v zájmu stěžovatele, aby byl co nejvíce konkrétní. Jen tak se může v návaznosti na své námitky od zadavatele dozvědět dostatečně konkrétní argumenty. Pokud jde o námitky dle § 36 odst. 1 stran důvodnosti stanovených požadavků, očekává se od stěžovatele, že vysvětlí, v čem požadavek zadavatele považuje za problematický. Potom bude moci zadavatel reagovat a svůj požadavek obhájit. Pokud tedy podané námitky nejsou dostatečně konkrétní a necílí ke konkrétním požadavkům zadavatele, nelze od zadavatele očekávat, že bude reagovat na všechny myslitelné, avšak nevyřčené aspekty námitek. Na druhou stranu ovšem stále platí to, co bylo uvedeno výše, tzn. pokud mají námitky dostatečnou kvalitu, je nutné, aby na ně zadavatel reagoval odpovídajícím způsobem.
34. V podaném návrhu navrhovatel nedostatky rozhodnutí o námitkách namítal (bod 11 a násl. návrhu). I z tohoto ohledu je tedy napadené rozhodnutí možné považovat za nezákonné, neboť Úřad provedeným meritorním posouzením zákonnosti požadavků zadavatele vynechal uvedený krok, bez něhož ovšem k meritornímu posouzení přistoupit nelze. Posouzení zákonnosti zadávacích podmínek nemůže nahrazovat funkci rozhodnutí o námitkách; naopak, až tehdy, pokud bude postaveno najisto, že zadavatel v rozhodnutí o námitkách splnil svou povinnost poskytnout dostatek důvodů a své úvahy učinit přezkoumatelnými, lze přistoupit k meritornímu posouzení jednotlivých sporných parametrů. Pokud tomu tak není, musí Úřad nejprve napravit vady námitkového řízení, neboť jeho neúplnost či nekonkrétnost logicky brání tomu, aby byl následný přezkum prováděn v rámci zákonných mantinelů.
35. Úřad v bodě 133 napadeného rozhodnutí správně vychází z úvahy, že navrhovatele tíží břemeno kauce skládané s podaným návrhem, která v případě zamítnutí návrhu dle § 265 písm. a) zákona propadá státu. Ve svých závěrech Úřad nicméně opomíjí, že nejde o břemeno jediné. Navrhovatel rovněž musí formulovat návrh (vymezit předmět přezkumu) tak, aby unesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní (srov. povinné náležitosti návrhu dle § 251 odst. 1 zákona), jinak zpravidla nebude v řízení úspěšný. Možnost uvádět náležitosti návrhu (v čem je spatřováno porušení zákona a důkazní návrhy), jakož i možnost tvrdit rozhodné skutečnosti jsou pro navrhovatele zákonem výrazně omezeny ustanoveními § 251 odst. 4 a 5 zákona dle zásady koncentrace řízení. Od toho, jestli, v jakém rozsahu a s jakým odůvodněním navrhovatel návrh podá, se tedy vedle rizika propadnutí kauce odvíjí také riziko, že se mu nepodaří prosadit svůj zájem na případném plnění veřejné zakázky (v případě návrhu proti zadávacím podmínkám jde o zájem na zrušení zadávacího řízení a jeho opětovného vypsání v souladu se zákonem). Pokud vinou nedostatečně podrobného nebo nesrozumitelného rozhodnutí o námitkách podá navrhovatel návrh jen v užším rozsahu (tedy např. nenapadne všechny zadávací podmínky), než by mohl, anebo neuvede všechna porušení zákona, kterých se zadavatel dopustil, či všechny skutečnosti či všechny důkazní návrhy, které by uvést mohl, protože např. v důsledku neúplné argumentace zadavatele navrhovatel nepovažuje za účelné argumentaci zadavatele domýšlet, pak přijde o možnost takto postup zadavatele dále zpochybnit. Stane se tak v důsledku plynutí zákonných koncentračních lhůt ve správním řízení, a to přesto, že se navrhovatel v průběhu správního řízení od zadavatele dozví další skutečnosti, které svědčí ve prospěch zadavatele, ale které v rozhodnutí o námitkách uvedeny nebyly, ačkoliv být uvedeny mohly. Aby mohlo řízení o přezkoumání úkonů zadavatele proběhnout v tomto směru férově (tj. aby výše popsané břemeno tvrzení a břemeno důkazní za současného omezení zásadou koncentrace řízení mohl navrhovatel unést), musí být včas seznámen se stěžejními argumenty zadavatele, a to právě prostřednictvím rozhodnutí o námitkách. Tím jsou myšleny hlavní nosné důvody, kterými zadavatel obhajuje svůj postup nebo stanovené požadavky, nikoliv jakékoliv marginální skutečnosti či dílčí detaily.
36. K tomu lze odkázat i na závěry ustálené rozhodovací praxe Úřadu,[2] z níž vyplývá, že zadavatel nemusí postihnout všechny námitky do detailu, ale že rozhodnutí o námitkách musí postihnout základní nosné důvody argumentace. Pokud jde ale o námitky směřující k porušení § 36 odst. 1 zákona z důvodu, že některé zadávací podmínky bezdůvodně omezují hospodářskou soutěž, je odůvodnění takových podmínek ze strany zadavatele zcela stěžejní informací, která má v rozhodnutí o námitkách zaznít, protože právě obhajitelnost zadávací podmínky je pro rozhodnutí stěžovatele, zda návrh podá, či nikoliv, nejdůležitější. Nikdo jiný než zadavatel totiž adekvátní odůvodnění, proč byla zadávací podmínka stanovena, poskytnout nemůže. Dodatečné sdělení takových důvodů či doplnění důvodů nových až v průběhu řízení o návrhu je obecně nežádoucí, protože ono postupné přibírání další a další argumentace znamená, že již nelze nikdy zpětně rekonstruovat, jakým způsobem by se argumentace stran řízení vyvíjela, pokud by zadavatel sdělil důvody pro použití sporných zadávacích podmínek už v rozhodnutí o námitkách.
37. V posuzované věci Úřad zohlednil tvrzení zadavatele nad rámec toho, co zadavatel uvedl v rozhodnutí o námitkách, přitom na několik rozhodujících skutečností se Úřad zadavatele dokonce sám doptal skrze usnesení č. j. ÚOHS-27817/2025/523 (položka 14 ve správním spise). Úřad zde vznášel dotazy právě na důvody, proč zadavatel určitou zadávací podmínku stanovil, a přitom se téměř[3] vůbec nezabýval otázkou, zda navrhovatel měl na základě rozhodnutí o námitkách šanci postup zadavatele kvalifikovaně zpochybnit, tedy zda šlo o tvrzení stěžejní, která výsledek správního řízení mohla podstatně ovlivnit, či naopak o tvrzení dílčí, doplňková, dokreslující. Přitom pokud by Úřad rozhodnutí o námitkách shledal nezákonným a podle § 263 odst. 5 zákona by jej zrušil, byl by zadavatel povinen znovu a řádně o námitkách rozhodnout a všechny důvody pro stanovení sporných požadavků, které se objevily až v průběhu správního řízení, by musely být zahrnuty v novém rozhodnutí o námitkách. Teprve proti takto úplnému rozhodnutí o námitkách by navrhovatel mohl případně podat návrh, v němž by brojil proti plnému okruhu důvodů zadavatele, nikoli jen proti jejich zlomku. To by mohlo zásadně změnit procesní situaci navrhovatele a třeba i rozsah přezkumu.
38. S ohledem na vše výše uvedené je tedy třeba konstatovat, že závěr Úřadu v bodě 133 napadeného rozhodnutí, že „nevyžaduje ochrana práv navrhovatele, aby byla využita možnost zrušit rozhodnutí o námitkách dle § 263 odst. 5 zákona“, správný není. Tvrzení, že ochrana práv navrhovatele nevyžaduje zrušení rozhodnutí o námitkách, je totiž nepodložené, protože Úřad nemůže tedy vědět, jakým způsobem a v jakém rozsahu by se navrhovatel ochrany svých práv domáhal, kdyby rozhodování o námitkách proběhlo korektně. Vzhledem k opakovanému doplňování argumentace ze strany zadavatele v průběhu správního řízení již takovou situaci nelze zpětně rekonstruovat, a není tudíž prostor pro výše uvedený závěr. Nápravné opatření podle výroku III napadeného rozhodnutí (zákaz uplatnění vyhrazené změny závazku) přitom nelze považovat za plnohodnotné „uspokojení“ navrhovatele ve smyslu ochrany jeho práv. Ve svojí snaze o zrušení zadávacího řízení úspěšný nebyl (toho se totiž uložené nápravné opatření netýká). Přestože Úřad není vázán návrhem navrhovatele v tom směru, že by musel uložit pouze požadované nápravné opatření, což je dále podporováno zněním § 263 zákona, nelze toto ustanovení vykládat tak, jak to činí Úřad v bodu 133 napadeného rozhodnutí, tj. že pokud nějaké nápravné opatření bylo uloženo a navrhovateli se vrací kauce, postačuje to k ochraně jeho práv. To platí tím více za situace, kdy Úřad výslovně připouští určité nedostatky rozhodnutí o námitkách. Zejména k tomu lze odkázat na samotný závěr Úřadu v bodu 133 napadeného rozhodnutí, kde Úřad výslovně připouští, že „(…) ačkoliv se zadavatel v rozhodnutí o námitkách řádně nevypořádal s námitkou vztahující se k požadovaným parametrům antény.“, z čehož jednoznačně vyplývá, že Úřad v tomto rozsahu nepovažuje rozhodnutí o námitkách za souladné s požadavky, které na toto rozhodnutí klade zákon. Přesto ale Úřad nepřistoupil ke zrušení rozhodnutí o námitkách.
39. Lze dodat, že Úřad v napadeném rozhodnutí nevytýká navrhovateli nedodržení lhůt pro uvedení náležitostí návrhu či rozhodných skutečností. Nelze tedy říct, že by argumentace navrhovatele nebyla neúspěšná z formálních důvodů. To ovšem neznamená, že by výše popsaný nezákonný postup Úřadu nebyl materiálně vzato škodlivý. V nynější fázi řízení totiž nelze předjímat, jak by vypadal návrh navrhovatele, který by byl podán až poté, co by navrhovatel obdržel náležité rozhodnutí o námitkách.
40. Již nesprávnost a nezákonnost závěru v bodě 133 napadeného rozhodnutí o tom, že není nutno zabývat se možností zrušení rozhodnutí o námitkách, postačuje k naplnění důvodu pro zrušení napadeného rozhodnutí v jeho výroku II a vrácení věci Úřadu k novému projednání, což se děje tímto rozhodnutím o rozkladu.
41. Nezákonnost postupu Úřadu se v daném případě projevila při posouzení dvou přezkoumávaných požadavků zadavatele, a to požadavku na parametry antén a požadavku na projektanta rádiové sítě. V těchto oblastech Úřad přehlédl významné indicie o tom, že by rozhodnutí o námitkách nemuselo odpovídat požadavku na podrobné odůvodnění ve smyslu § 245 odst. 1 zákona. Tyto indicie bude muset Úřad posoudit a zvážit uložení nápravného opatření ve formě zrušení rozhodnutí o námitkách. K tomu v podrobnostech níže.
42. Vedle otázek souvisejících s náležitostmi rozhodnutí o námitkách jsou v další části odůvodnění tohoto rozhodnutí o rozkladu rovněž uvedeny ty body věcného posouzení zákonnosti zadávacích podmínek dle napadeného rozhodnutí, u kterých v řízení o rozkladu vyvstaly pochybnosti. Tyto úvahy jsou však činěny toliko nad rámec nutného, nicméně v souladu s principem dobré správy, neboť pokud by snad Úřad přistoupil ke zrušení rozhodnutí o námitkách, lze očekávat, že se zadavatel při novém rozhodování o námitkách bude závěry Úřadu v napadeném rozhodnutí inspirovat. Na případné nedostatky věcného posouzení Úřadu je tedy třeba včas upozornit.
K nesprávnému posouzení požadavku na technické parametry antény
43. Navrhovatel již v námitkách[4] proti zadávací dokumentaci brojil proti požadavku zadavatele na minimální zisk antény 4,1 dBi. Navrhovatel ve svých námitkách podrobně vysvětlil, že typická jednodipólová anténa má ve volném prostoru zisk v rozsahu cca 2,15 dBi a že katalogově uváděný zisk 4,1 dBi je dosažitelný jen za ideálních podmínek instalace (konkrétní vzdálenost od stožáru, rozměry nosné konstrukce apod.), které zadavatel ve svých lokalitách negarantuje. Navrhovatel dále podotknul, že zadavatel neodpověděl na jeho dotaz, zda si je jist, že s uvedenými parametry antény dosáhne požadovaného pokrytí. Navrhovatel dále uvedl, že z jeho průzkumu trhu vyplynulo, že existuje jen velmi omezený počet antén deklarujících takový zisk při požadovaných dalších parametrech (vyzařovací úhel 360°, činitel stojatých vln, označení atd.), a poukázal konkrétně na typy BO 160 a ZZ201.
44. Zadavatel v rozhodnutí o námitkách[5] namítanou diskriminační povahu tohoto požadavku odmítl. Uvedl, že navrhovatel sám identifikoval konkrétní antény, které požadovaným parametrům odpovídají, z čehož zadavatel dovodil, že si navrhovatel protiřečí. Zadavatel dále odkázal na vysvětlení zadávací dokumentace č. 4, odpověď 3, kde uvedl, že „(…) počítá s budoucím dokrytím rádiově nepokrytých území. V tuto chvíli nicméně Zadavatel ještě nezvažuje možnosti, jak budoucího dokrytí dosáhnout, což bude možné až po realizaci předmětu plnění.“ Zadavatel také poukázal na to, že vysvětlením zadávací dokumentace č. 4 potvrdil odpověď na dotazy navrhovatele uvedenou ve vysvětlení č. 2 (pozn.: zde ovšem zadavatel uvedl toliko, že z důvodu administrativní chyby mění stanovený požadavek a že nebude prodlužovat lhůtu pro podání námitek).
45. V projednávané věci je rozhodnutí o námitkách ve vztahu ke spornému požadavku na parametry antény již na první pohled založeno pouze na zcela obecných a nic neříkajících formulacích, doplněných odkazem na vysvětlení zadávací dokumentace, které však neodpovídají na konkrétní dotazy a námitky navrhovatele (zejména proč zadavatel stanovil právě danou hodnotu parametru a jak tento požadavek souvisí s jeho reálnými potřebami, resp. jak garantuje, že zadavatel dosáhne toho, co zadávací podmínkou sleduje). Vyvstává zde tedy otázka, zda je rozhodnutí o námitkách v souladu s § 245 zákona, na kterou ale napadené rozhodnutí neposkytuje odpověď.
46. Jak bylo již uvedeno výše, v řízení zahájeném na návrh proti zadávacím podmínkám, v němž je současně uplatněna námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí zadavatele o námitkách, je Úřad povinen se nejprve zabývat tím, jakým způsobem se zadavatel s podanými námitkami vypořádal. Jinými slovy, prvotním předmětem přezkumu má být zákonnost
a přezkoumatelnost rozhodnutí o námitkách ve smyslu § 245 zákona, a teprve následně má Úřad přistoupit k přezkumu samotných zadávacích podmínek.
47. V nyní posuzovaném případě však Úřad takto nepostupoval. V bodu 133 napadeného rozhodnutí Úřad obecně uvedl, že se zadavatel v rozhodnutí o námitkách „řádně nevypořádal s námitkou vztahující se k požadovaným parametrům antény“. Tím Úřad fakticky přisvědčil tomu, že v části týkající se sporného požadavku na anténu je rozhodnutí o námitkách nepřezkoumatelné. Úřad to nicméně pouze stručně konstatoval, aniž by provedl hlubší analýzu rozhodnutí o námitkách (k tomu nepřistoupil z důvodů procesní ekonomie). V tomto směru je tedy posouzení provedené Úřadem nezákonné, a i v tomto je naplněn důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí v jeho výroku II a vrácení věci Úřadu k novému projednání.
48. Nelze přehlédnout ani to, že zadavatel ve svém vyjádření k návrhu uvádí další důvody vztahující se k parametrům antén, které nebyly výslovně obsaženy v rozhodnutí o námitkách. Zadavatel zejména nově akcentoval souvislost požadovaného zisku antén s „významem poptávané rádiové sítě při ochraně obyvatelstva“, požadavku na „spolehlivé zajištění provozuschopnosti sítě“, dále uváděl, že „vzhledem k současné bezpečnostní situaci je v jeho zájmu provést výstavbu v krátkém časovém horizontu“ a připustil, že maximální zisk antén nemusí být v době instalace využit a že toto riziko akceptuje, avšak budoucí podmínky mohou vést k jeho naplnění.
49. Z těchto tvrzení je patrné, že část uváděných důvodů představuje zcela nové argumenty, které se v rozhodnutí o námitkách vůbec nevyskytují (např. zdůvodnění bezpečnostní situací či budoucí možnou využitelností maximálního zisku). Tato další část argumentace je sice tematicky příbuzná tomu, co zadavatel uváděl již v rozhodnutí o námitkách, avšak tyto nové informace nebyly obsaženy v dokumentu, který má plnit funkci přezkoumatelného vypořádání námitek. Jde přitom o důvody, kterými zadavatel obhajuje stanovení příslušné zadávací podmínky, nikoliv jen o dílčí specifikaci již dříve obecněji tvrzeného důvodu, pro který je zadávací podmínka stanovena. Takový důvod totiž v rozhodnutí o námitkách v podstatě schází. V námitkách zadavatel přitom byl konfrontován právě s tím, že navrhovatel nerozumí tomu, jakým způsobem má být splnění stanoveného požadavku zadavateli ku prospěchu.
50. Lze zdůraznit, že nové nebo dodatečné důvody stanovení určitého požadavku, které zadavatel poprvé uvádí až ve vyjádření k návrhu, nemohou být podkladem pro přezkum zákonnosti zadávacích podmínek. Podle § 245 zákona je to právě rozhodnutí o námitkách, kde mají být uvedeny všechny relevantní důvody, pro které zadavatel námitky odmítá. Tyto důvody nemusí být tvrzené do všech myslitelných podrobností, nicméně musí jít o ty samé důvody, na jejichž základě bude zákonnost sporných požadavků posuzována v řízení před Úřadem. Těžiště argumentace (základ argumentace zadavatele) tedy musí ležet v námitkovém řízení a není přípustné, aby zadavatel napravoval nedostatky svého rozhodnutí o námitkách až ex post v rámci vyjádření k návrhu, nebo ještě později v průběhu správního řízení, kdy už je řízení koncentrováno.
51. Při novém projednání věci bude Úřad povinen nejprve vyhodnotit zákonnost a dostatečnost rozhodnutí zadavatele o námitkách dle § 245 zákona. Teprve pokud dospěje k závěru, že rozhodnutí o námitkách splňuje požadavky přezkoumatelnosti, může přistoupit k posouzení samotného technického požadavku. Pokud Úřad shledá, že rozhodnutí o námitkách přezkoumatelné není, musí tuto vadu odstranit uložením odpovídajícího nápravného opatření, a teprve následně pokračovat v meritorním přezkumu zadávací podmínky.
K požadavku na odbornou způsobilost a reference projektanta rádiové sítě
52. Navrhovatel v námitkách namítal, že požadavky zadavatele 1) na předložení referencí projektanta a 2) na jeho odbornou způsobilost podle elektrotechnických předpisů jsou nepřiměřené rozsahu předmětu plnění. Uváděl, že zakázka nezahrnuje vypracování ZPD a zadavatel nevymezil konkrétní činnosti, které by takto vysokou úroveň kvalifikace vyžadovaly. Zadavatel podle navrhovatele rovněž nevysvětlil, proč by projektant musel splňovat požadavky na práci na vyhrazených elektrických zařízeních a za nepřiměřený označil i požadavek na zkušenost se zpracováním ZPD.
53. V rozhodnutí o námitkách zadavatel potvrdil, že nevyžaduje vypracování ZPD. Dále uvedl, že navrhovatel účelově opomíjí skutečnost, že dodavatel je povinen vyhotovit implementační dokumenty jako podklad montáže dodaného plnění. K tomu zadavatel odkázal na kapitolu 5 technické specifikace a na vysvětlení zadávací dokumentace č. 2, odpověď 10 (pozn. z těchto dokumentů však vymezení pojmu „implementační dokumentace“ nijak zjevné není). Námitku proti požadavku na předložení referencí zcela pominul a k důvodu požadavku na odbornou způsobilost projektanta uvedl pouze obecné tvrzení, že jeho přítomnost může „zamezit problémům s implementací“. Zadavatel rovněž zdůraznil, že k přístupu a manipulaci s elektrickým zařízením při plnění veřejné zakázky jednoznačně dojde.
54. Z výše uvedeného je zjevné, že v rozhodnutí o námitkách zadavatel neuvedl jasnou odpověď na konkrétní dotazy a námitky navrhovatele (zejména proč zadavatel stanovil požadavek na příslušnou odbornou způsobilost a příslušnou úroveň zkušeností a jak tento požadavek souvisí s jeho reálnými potřebami, resp. jak garantuje, že zadavatel dosáhne toho, co zadávací podmínkou sleduje). Vyvstává zde tedy otázka, zda je rozhodnutí o námitkách v souladu s § 245 zákona, na kterou ale napadené rozhodnutí neposkytuje odpověď.
55. Ve vyjádření k návrhu[6] však zadavatel svou argumentaci významně rozšířil a poprvé uvedl konkrétní technické okolnosti – např. napojování na rozvodnou síť či riziko rušení jiných systémů (kritické infrastruktury). Tyto argumenty však nebyly uvedeny v rozhodnutí o námitkách a zadavatel je předložil až ve správním řízení, což představuje argumentační posun, nikoli rozvedení původního odůvodnění.
56. Navrhovatel v rozkladu poukazuje na nepřezkoumatelnost rozhodnutí o námitkách, neboť k jedné části námitek (reference) zadavatel neposkytl žádné důvody, a u odborné způsobilosti poskytl pouze obecné, nekonkrétní úvahy. Upozorňuje také na to, že Úřad musel zadavatele vyzývat k doplnění chybějící argumentace, což samo o sobě dokládá nedostatečnost rozhodnutí o námitkách.
57. Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývá, že Úřad ani ve vztahu k tomuto požadavku neprovedl základní krok přezkumu, tj. nevyhodnotil, zda rozhodnutí o námitkách splňovalo požadavky § 245 zákona na srozumitelné a konkrétní odůvodnění. Namísto toho přistoupil rovnou k meritornímu posouzení kvalifikačních požadavků a své závěry vystavěl na důvodech, které zadavatel uvedl až v průběhu správního řízení. Úřad se navíc nezabýval tím, zda původní odůvodnění zadavatele odpovídalo rozsahu námitek. Současně neposoudil rozdíl mezi důvody uvedenými v rozhodnutí o námitkách a těmi, které zadavatel doplnil až na jeho výzvu.
58. Tím, že Úřad neprovedl přezkum rozhodnutí o námitkách a meritorně posuzoval požadavky na základě později předložených argumentů, zatížil řízení vadou, která způsobuje nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí i v této části. Při novém projednání bude Úřad povinen nejprve přezkoumat, zda rozhodnutí o námitkách obsahovalo konkrétní důvody. Teprve pokud takové odůvodnění existuje, může přikročit k meritornímu posouzení kvalifikačních požadavků.
K dalším námitkám navrhovatele
59. Ve vztahu k ostatním rozkladovým námitkám nevyvstala v řízení o rozkladu apriorní pochybnost, že by Úřad opomenul zjevné nedostatky odůvodnění uvedeného v rozhodnutí o námitkách. Na Úřadu však každopádně bude, aby rozhodnutí o námitkách jako celek posoudil z pohledu splnění požadavků § 245 odst. 1 zákona tam, kde navrhovatel upozorňuje na jeho nedostatky. S ohledem na zásadu procesní ekonomie se proto předseda Úřadu dalšími rozkladovými námitkami již nezabýval, ani nepřistoupil k hodnocení zákonnosti postupu Úřadu při jejich věcném posouzení, neboť v novém řízení bude nejprve nutné určit, zda rozhodnutí o námitkách obstojí, či zda bude zrušeno; teprve na tomto základě lze následně přistoupit k meritornímu přezkumu jednotlivých zadávacích podmínek.
60. V souladu s principem dobré správy je však třeba dodat, že ohledně následujících otázek řešených v napadeném rozhodnutí věcně vyvstaly níže uvedené pochybnosti.
61. Pokud jde o odbornou způsobilost, této námitce rozkladu lze dát zapravdu z toho důvodu, že se Úřad v odůvodnění napadeného rozhodnutí nijak nezabýval otázkou, zda a jaké konkrétní činnosti projektanta při plnění veřejné zakázky skutečně naplňují zákonné znaky činností, k nimž § 10 vyhlášky č. 50/1978 Sb. míří, a neprovedl ani test, zda by k dosažení legitimního cíle zadavatele nepostačovala mírnější úroveň odborné způsobilosti. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze seznat, jaká je reálná náplň práce projektanta podle technických požadavků zadávací dokumentace a zda je požadavek na tuto úroveň elektrotechnické způsobilosti skutečně nezbytný a přiměřený rozsahu a složitosti předmětu veřejné zakázky.
62. Pokud zadavatel již v rozhodnutí o námitkách obhajoval stanovení předmětného požadavku tím, že nelze vyloučit, že projektant s požadovanou odbornou způsobilostí bude potřeba pro vypracování implementačních dokumentů, měl se Úřad zabývat tím, jaké konkrétní činnosti jsou spojeny s odbornou způsobilostí dle výše uvedené vyhlášky, dále jaké činnosti jsou nutné pro vypracování implementačních dokumentů, a zejména jak se tyto činnosti vzájemně překrývají. Zodpovězení této otázky je totiž pro přezkoumání oprávněnosti požadavku zadavatele zcela zásadní. Úřad se tedy těmito otázkami skutečně nezabýval v rozsahu potřebném k tomu, aby byl schopen zodpovědně vyřešit otázku, zda je požadavek na odbornou způsobilost v souladu s ustanoveními § 6 a § 36 odst. 1 zákona. Namísto toho závěr o zákonnosti požadavků zadavatele prakticky vystavěl na důvodech, které zadavatel specifikoval (a znatelně rozšířil) až na výzvu Úřadu v průběhu správního řízení. Přitom výslovně převzal ničím nepodložený důvod uváděný zadavatelem (viz bod 103 napadeného rozhodnutí, zvýraznění doplněno), a to že: „Ačkoli tedy v šetřeném případě samotné vypracování ZPD jako takové není součástí předmětu plnění veřejné zakázky, obdobně jako jeho součástí není (bez dalšího) ani činnost vyžadující autorizaci projektantem v oboru elektrotechniky, což ostatně nerozporuje ani sám zadavatel, požadované vypracování implementační dokumentace tak, jak uvedl zadavatel, se do značné míry překrývá s technickou částí ZPD, a s ohledem na její obsah ji lze bezpochyby vnímat také jako projekční činnost v oboru elektrotechniky.“
63. Pokud jde o požadavek na předložení reference, navrhovatel v návrhu (bod 18) namítal v tomto ohledu „pouze“ nedostatky rozhodnutí o námitkách (tj. nepřezkoumatelnost), jelikož zadavatel v rozhodnutí o námitkách tuto část zcela pominul. Přesto se Úřad v napadeném rozhodnutí zabýval zákonností a oprávněností i ve vztahu k tomuto požadavku. Lze však podotknout, že pokud už se Úřad zabýval meritorně i tímto požadavkem, měl se rovněž zabývat otázkou, zda mohl zadavatel požadavek na kvalifikaci stanovit mírněji, např. umožnit prokázání třeba jen zkušeností s vyhotovením implementační analýzy nebo s jinou obdobnou plánovací činností. Taková úvaha by se přirozeně nabízela v situaci, kdy navrhovatel rozporuje stanovené kvalifikační kritérium pro jeho nepřiměřenost (bod 36 námitek), přičemž ze samotných tvrzení zadavatele se podává zaprvé, že zpracování ZPD součástí plnění zadávané zakázky není, zadruhé, že implementační dokumentaci zadavatel považuje za srovnatelnou se ZPD, a zatřetí, že zadavatel ani nemá specifické požadavky na obsah implementační dokumentace.
Další postup Úřadu
64. Vzhledem k tomu, že předseda Úřadu nyní ruší napadené rozhodnutí v rozsahu výroku II a věc v tomto rozsahu vrací Úřadu k novému projednání, je nezbytné vymezit, jakým způsobem má Úřad v dalším řízení postupovat a které právní názory předsedy Úřadu jsou pro něj závazné.
65. Předně platí, že nové projednání se bude týkat pouze těch otázek, k nimž směřoval rozklad a které jsou předmětem zrušeného výroku II. Naopak výroky I, III, IV a V napadeného rozhodnutí zůstávají v platnosti a Úřad není oprávněn se jimi v dalším řízení znovu zabývat. To se týká zejména závěrů o nezákonnosti vyhrazené změny závazku podle čl. XIII odst. 1 písm. b) návrhu smlouvy a souvisejícího nápravného opatření, jímž byl zadavateli zakázán výkon této vyhrazené změny závazku.
66. Úřad v prvé řadě posoudí, zda rozhodnutí o námitkách splňuje nároky na něj kladené ustanovením § 245 zákona. Shledá-li, že tomu tak není, zváží uložení nápravného opatření ve formě zrušení rozhodnutí o námitkách. Pokud takové opatření neuloží, přistoupí k přezkumu zákonnosti stanovených zadávacích podmínek a odstraní pochybnosti vyslovené v tomto rozhodnutí o rozkladu.
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí se nelze podle § 91 odst. 1, ve spojení s § 152 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále odvolat.
otisk úředního razítka
doc. JUDr. PhDr. Petr Mlsna, Ph.D.
předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže
Obdrží
1. Pramacom Prague spol. s r.o., se sídlem Na pískách 1667/36, 160 00 Praha
2. Česká republika – Ministerstvo vnitra, generální ředitelství Hasičského záchranného sboru České republiky, se sídlem Nad štolou 936/3, 170 00 Praha,
Vypraveno dne
viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy
[1] Citováno z beck-online.cz [právní informační systém] dne 28. 1. 2026.
[2] Například rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 31. 1. 2020, sp. zn. ÚOHS-R0210/2019/VZ, podle jehož závěrů platí, že „(…) není důležité, jestli se zadavatel v rozhodnutí vyjádřil ke každé dílčí námitce, ovšem je podstatné, zda postihl svým odůvodněním podstatu námitek předestřených navrhovatelem. Proto je nutné na vypořádání námitek nahlížet v kontextu celého rozhodnutí a zhodnotit, zda jsou úvahy zadavatele uvedené v odůvodnění rozhodnutí o námitkách přezkoumatelné.“, dále obdobně viz též rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 3. 1. 2020, č. j. ÚOHS-R0197,0199/2019/VZ-00212/2020/321/Tmi nebo rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 1. 2. 2019, č. j. ÚOHS-R0191/2018/VZ-03031/2019/323/MBr.
[3] V bodě 133 Úřad jen velmi vzdáleně nastínil, že v určité části není rozhodnutí o námitkách dostatečné.
[4] Bod E. „K neexistující části předmětu plnění Veřejné zakázky“
[5] Pod nadpisem „K neexistující části předmětu plnění dle bodu II. E. námitek“.
[6] Bod 4 vyjádření ze dne 7. 7. 2025.